„Jednak jsem se skrze zápočtem podmíněný komplot spolu se studenty chtěla „nabourat“ do ateliérů současných tvůrců a zjistit, jak to vlastně s komunikací s veřejností mají, a jednak jsem chtěla aktivovat drzá čela studentů, kteří jsou často v ochromení, stanou-li před svým idolem a ostýchají se ho oslovit. Cílem zadání Interview bylo sledovat interpretaci díla samotným autorem, jeho vztah k mainstreamovému publiku, manipulaci s kontexty a s divákem. Hlavně ovšem důkladně zúročit celou nastalou situaci pro svůj záměr, svůj koncept a získat co nejvíce informací skrze dotazovaného umělce o sobě samém. Studenti měli v praxi možnost do žánru rozhovoru jako stylizovaného dialogu vložit svůj postoj k umělci i svůj osobitý temperament, pokusit se rozkrýt roli dotazujícího a dotazovaného. Mohli sehrát libovolnou roli, dostat umělce tam, kde ho chtěli mít, nebo se mu zcela podvolit. Během jednoho semestru vznikla solidní sbírka rozhovorů od těch vedených klasickou formou, až po úlety ve formě ručně psaných dopisů nebo naprosto bizarní ankety. Při rozhovorech face to face vznikaly zcela unikátní situace. Vzpomínalo se, vysvětlovalo, smálo se i plakalo, odlévaly se sádrové busty, někteří umělci mluvili hodně, jiní méně, někteří raději pili pivo.“

Našim společným cílem je přednést vzniklá interview v rámci vlastní interpretace. V tomto a dalších číslech H_aluze vám přestavíme několik úryvků i celých rozhovorů, jejichž soubor jsme vygenerovaly na základě principu, který je jim nějakým způsobem nadřazený.

Pro pilotní díl experimentálního miniseriálu jsme zvolily tři autorské rozhovory, kterým je vlastní volba netradiční formy komunikace (netradiční pro interview vedené většinou ve formě face to face). Pilotní výběr se týká vlastní formy, můžeme však slíbit, že v další sérii interview bude cílit i na jeho obsahovou stránku.

První z vybraných projektů je vedený formou ankety s větším počtem dotazovaných. Ne každému z respondentů byla tato forma komunikace po chuti. Musíme uznat, že některé otázky jsou velmi banální, což řadu dotazovaných odradilo, jiné to pobavilo. Posouzení adekvátnosti otázek necháme na vás. Autorem ankety je Jan Kacar.

Pro rozhovor s Erikem Sikorou, mladým konceptuálním umělcem původem ze Slovenska, studentem pražské AVU, se autorka Viktorie Viakhk rozhodla pro jeho extravagantní a osobitý přístup k umění. Oslovila jej prostřednictvím internetu a nadále rozhovor probíhal emailovou poštou. Kladla otázky směřované do neznáma i otázky záludné. Předkládáme přesný přepis emailů, a to kvůli autenticitě, proto jsou emaily z Erikovi strany ve slovenštině a bez diakritiky. ´

Markéta Rampouchová zvolila jako komunikační prostředek tradiční dopis. Požádala dotazované o vyjádření se k této formě komunikace, a to je také jediná otázka jejího „interwiev“. Dalo se očekávat, že umělci pojmou výzvu k navázání takovéto komunikace pozitivně a kreativně, což se také stalo. Výsledkem Markétina „interview“ jsou mimo jiné i artefakty. Například pohled, který krom podpisu umělce neobsahuje žádný další text.

 Romana Bartůňková

Anketa

Vendula Chalánková (VCh): Mladá umělkyně, která využívá téměř všechna umělecká média. Absolventka FaVU. Známá je hlavně její komiksová tvorba, která nedávno vyšla knižně.

Marek Meduna (MM): Člen umělecké skupiny Rafani. Absolvent AVU. Momentálně asistent v ateliéru malby na VŠUP. Tvorba Rafanů pro svou „kontroverznost“ mírně zastiňuje jeho osobní tvorbu, která je neméně zajímavá: konceptuální i punková, provokativní a humorná.

Kateřina Štenclová (KŠ): Malířka. Absolventka AVU. Jedna z mála žijících čistě abstraktních malířů. Její malby jsou barevné abstrakce v nekonečných variacích.

Jaroslav Valečka (JV): Český malíř. Taktéž absolvent AVU. Věnuje se výhradně zasněženým obrazům, které protínají cesty a lidovou architekturu. Jeho figurativní a portrétní tvorba je zvláštně deformovaná.

Evžen Sobek (ES): Jeden z nejznámějších současných českých dokumentárních fotografů. Zároveň je majitel a pedagog na své soukromé fotografické škole v Brně. Jeho díla jsou technicky dokonalé, esteticky umělecké práce s komerčním potenciálem.

Míla Preslová (MP): Absolventka AVU. Fotografka. Její dílo je barevně promyšlené a má velmi intimní nádech.

Jan Kaláb (JK): Absolvent AVU. Je asi nejznámějším českým streetartistou a graffity umělcem. Ze záplavy podobných umělců se vymezuje hlavně svými převody graffity malby do 3D prostoru.

V jakém emocionálním rozpoložení se momentálně nacházíte?

VCh: Včera skvělé! Dneska horší.

MM: Jsem líný, nechce se mi vstávat, venku prší.

KŠ: V dobrém…

JV: Normálním.

ES: V dobrém.

MP: V příjemném.

JK: V nervóznim klidu.

Jakým názvem byste otitulovaly současné umělecké období? Přiznejme si, že pojem postpostmoderna je dosti krkolomný.

VCh: Mně nevadí.

MM: Pro mne jako umělce je lepší ho netitulovat, vystačím si s přídomkem současný.

KŠ: V celém světě „rádoby vytříbená všehochuť na konceptuálním základu“, v Čechách spíše „převážně epická všehochuť na didaktickém základu“.

JV: Nevím, možná to někdo onálepkuje za 20 let.

ES: Pulp.

MP: Netitulovala bych ho.

JK: To nevím.

Jaký okamžik, věc nebo osoba vás naposledy inspirovaly a v čem / k čemu?

MM: Nevzpomínám si, múzy mlčí a má hlava je prázdná či děravá.

KŠ: Jarní slunce, 7 seasons – posl. CD Avishaie Cohena (jeruzalémského basisty- jazz).

ES: Lidé z novomlynských nadrží jsou důkazem toho, že ještě existují okamžiky klidu.

MP: Ta otázka, jak jste sám napsal, mi přijde moc privátní.

Jak často a jak intenzivně se věnujete svojí tvorbě?

VCh: Pořád.

MM: Prakticky se jí věnuji občas, v mysli stále, intenzitu nejsem schopen posoudit.

KŠ: Jak to jde, rozhodně nevynechám týden…

JV: Víceméně denně.

ES: Průběžně.

MP: Denně.

JK: Každý den.

Jaké dílo, které jste v poslední době viděli, ve vás vyvolalo Wow efekt? (Může být i vlastní.)

MM: Například Bruce Nauman, Vladimír Merta (staré věci).

KŠ: Marc Tobey – životní dílo. CD A. Cohena, Norské dřevo – japon. film, Činoherní klub – Bůh masakru.

JV: Klasika, obraz od El Greca Toledo v bouři.

MP: Obrazy Jiřího Matějů.

JK: Obraz od Zdeňka Sýkory.

Co si myslíte o nedávné výstavě Decandence Now!?

VCh: Nic moc.

MM: Domnívám se, že pojem dekadence mohl být uchopen zajímavěji a lépe.

KŠ: Na mne je moc svádivá a to mi nestačí.

JV: Na české poměry docela dobrá výstava. Dekadence (česká z přelomu 19. a 20. století) byla ovšem mnohem lepší.

ES: V celosvětovém měřítku – standardní mainstreamový projekt.

MP: Poprvé jsem v Praze stála půl hodiny ve frontě na výstavu.

JK: Nebyl jsem.

Trápili jste klacíkem mravence, když jste byli malí?

VCh: Ne.

MM: Ano.

KŠ: Ani ne.

JV: Ne.

ES: Ne.

MP: Ne, ani jsem netrhala mouchám křidélka.

JK: Asi ano.

Máte doma nějaký kýč?

VCh: Ano.

MM: Mám jich doma mnoho.

KŠ: Umělohmotnou červenou botu.

ES: Ano

MP: Magnety na lednici.

JK: Myslím, že ne.

Jak moc váš charakter ovlivnila (potencionální) sláva?

VCh: Potencionálně nijak.

MM: Opět si myslím, že nejsem tím správným, kdo to může posoudit, jen bych poznamenal, že mluvit o slávě v rámci České republiky je do jisté míry komické.

KŠ: Nijak zvlášť, spíš mne mohla uklidnit, jestli nějaká byla.

JV: V Čechách neznám jediného skutečně slavného výtvarného umělce.

ES: Nevím, snad nijak zvlášť.

MP: Ta otázka, jak jste sám napsal, mi přijde stupidní.

JK: To není otázka pro mě.

Jaký nejranější zážitek ze svého života jste schopni si vybavit?

VCh: Jen na základě fotek. Vzpomínky na nejranější dětství nemám.

MM: Vybavuji si jednotlivé velmi letmé obrazy, které bych situoval do třetího až pátého roku, snad.

KŠ: Jízdu v kočárku na Jugoslávských partyzánů v Praze 6.

JV: Nevím.

ES: Pád do hradního příkopu.

MP: Okno pokoje.

Co si myslíte o vyznamenání Karla Gotta prezidentem Václavem Klausem?

MM: Trápí mě spíše Václav Klaus ve své funkci, vyznamenání považuji za podružné.

KŠ: Radši nic.Od prezidentů a populárních zpěváků nic nečekám.

JV: Nic.

ES: Ono napodobovat anglickou královnu v udělovaní šlechtických titulů hudebníkům může vypadat také dost směšné, že?

MP: Kdo jinému jámu kope, sám do ní padá.

JK: Prezident udělil vyznamenání nejoblíbenějšímu zpěvákovi v zemi.

Kdy jste naposledy plakali?

VCh: Předevčírem.

MM: Nevím, ale není to tak dlouho, asi u nějakého filmu.

KŠ: Bohužel mám momentálně suché oko, tak už jsem asi doplakala.

ES: ?? Minulý rok.

MP: 26.2. v 16.45.

Je něco, o co vás umění připravilo?

VCh: Ne.

MM: Je toho jistě mnoho, ale to každé rozhodnutí nás připraví o zbytek možností.

KŠ: O zdravá záda, jinak dobrý.

ES: Ne.

MP: Snad ani ne.

JK: Běžný konzumní život.

  Jan Kacar

E-mail

Erik Sikora narozen r. 1986 v Košicích. Student pražské Akademie výtvarných umění. Žije a pracuje v Praze a v Košicích. Věnuje se převážně videoartu, performanci. Více na: http://eriksikora.com/

Dobrý den!

Jmenuji se Viktoria Viakhk a jsem studentkou Univerzity J. E. Purkyně, Pedagogické fakulty v Ústí nad Labem. Zaujala mě Vaše umělecká tvorba a chtěla bych Vás požádat, jestli byste neodpověděl na pár mých otázek. Předem děkuji za odpověď.

Hezký den přeji!

Dobry den, Viktoria! Hehe! To je pre mna velke potesenie, takze jasne, odpoviem na hocico..Dakujem dakujem.

Erik

Tak to jsem moc ráda. Moje začátečnická tvorba je zaměřená také na performance a video. Vaše videa mě baví, jsou obyčejná a zároveň neobyčejná…

Máte rád meloun?

Ooo dakujem, ked mozem nieco navrhnut, tak prosim nevykat, heh…Mate rad meloun, je prva otazka? Ten cerveny ano, v lete strasne rad, ale ten zlty mi pripada, ze ho citit za niecim ako chemikalia, alebo nieco take, ale snazim sa si to sam vyvratit, aby som ho mal rad… Spravna odpoved?

Erik

To tykání bude mnohem lepší. Né, meloun nebyla první otázka, jen to bylo první, co mi přišlo na mysl. Jinak na to mám stejný názor, žlutý taky moc nemusim.

Spíše bych s Tebou chtěla udělat interview:

1. Ovlivnil Tě v začátcích Tvé tvorby nějaký umělec? A jaký?

2. Jaké je Tvoje nejoblíbenější zvíře a proč?

3. Jaký byl Tvůj projekt nebo výstava, která ti nejvíce utkvěla v paměti? A proč?

4. Jakou barvu trika máš na sobě?

To je zatím jen pár otázek, ještě nějaké dodám a budu ráda, když na ně odpovíš.

Tak super, ideme na to:

1. no tak nejak dodatocne zistujem, ze ma ovplyvnovali veci, co sa pokusali robit cim vacsie – a tu prave nemam na to slovo – nieco medzi sialenostou, dada, sranda, ulet, bla bla…ludia, co su najviac poriadni vo vymyslani silnych nezmyslov (ale slovo nezmysel tu nie je tiez spravne, lebo to predsa vsetko ma zmysel)…no s tymto sa furt zamotavam, ale tak nejak…

Takze konkretne: ale nielen umelci, akoze vytvarni umelci, skor nieco sirsie:

Horkyze slize (to myslim vazne, maju fakt strasne vyvinute texty, furt sa prekvapim), Lasica a Satinsky (ich dialogy, improvizacne), Chiki liki tu-a, ale hlavne ich bocne projekty, tj. Dzigi Dzabur, Hudci prerie, Antracit, Terry Pratchett (Zemeplocha), Muminkovia od Tove Jansson… a tak, vselijake veci. Ale ked vidim nejake umelecke projekty, tak je to skor, ze aha, to uz on alebo ona spravili, tak to uz je hotove, s tym uz nic nenarobim, ani inspiracne.

2. Zviera? Ja neviem, vela zvierat, toho najviac najviac milovaneho nemam…ale mam rad tie, co lietaju, motyle, vtaky…asi nejakeho smiesneho vtaka by som zvolil. Drozd sa mi paci ako spieva, straka je krasne smiesne namyslena, sykorka (hehe) je pekne farebna, pav je nadherne neprakticky, ale nechce to priznat, asi…no…ale to uz som jak Ezop

3. Teraz mam cim dalej tym viacej potrebu uplne improvizovat, a pridat do toho nejaky strasne silny pocit. To som zacal skusat sam na sebe na vystave vo Viedni, kde na otvoreni som robil Buchanie od radosti (zde).

A potom aj krasa bola pokracovanie s tym chlapcom, co tancuje, to vzniklo uplne samo, na mieste (zde).

Ale to neni, ze by to bol najpodarenejsi clovek, to je len, ze tam som robil taku vec, co bola najviac riskantna (ze mat naozaj ten pravy pocit, aj ked som pred ludmi, a nie sam so sebou a bla bla). Ale dufam, ze tie dalsie budu lepsie a lepsie.

4. Oranzovu…takze tak.

Este som zabudol ku 3jke napisat, ze ta Vieden bola pre mna preto dolezita, lebo vyustila trochu k tomu, co robim teraz, a to je Tvoridlo, ktore sice este nikde nie je vidiet, nemam to zdokumentovane nikde zverejnene, ale je to taky rozsiahly projekt, ze uz to obsahuje tolko veci, ze z toho sa snazim napisat nejaku novelu alebo co. Ale jednoducho ide o improvizaciu, ze som si vymyslel ze som Tvoridlo, ktore je nejaka bytost, ktora sa ma vycvicit, na najvacsiu tvorivost, ako sa da, a ze je este druha osoba, Cvicitel, a to som tiez ja, a ten to Tvoridlo cvici, a spolu robia ulohy, aby sa Tvoridlo dostalo do najzaujimavejsich situacii.

Super!

Tvoridlo sleduji na facebooku, zajímavý a nápaditý.

5. Jak moc ovlivňuje nálada Tvojí tvorbu?

6. V čem si myslíš, že jsi originální a lišíš se od jiných?

7. Střetl ses někdy s větším konfliktem, který ti dal impuls na to umělecky reagovat?

Este som zabudol povedat ze ma ovplyvnuju aj Simpsons, to je postmoderne stavnate a mnohovrstve umenie jak svina…

5. Nalada dost velmi ovplyvnuje, asi az viac, ako by som chcel, a uplne najviac napriklad to, ci svieti slnko, alebo, ze som v zime toho nikdy vela poriadneho neurobil, ale konecne som tuto zimu to prekonal…ale pomaly sa ucim do nalady dostavat sam. Akoze napriklad viem, ze dneska potrebujem toto a tamto robit v takej nalade, tak vstanem o osmej, a robim vselijake prijemne obycajne veci a povedzme okolo 11tej sa do tej nalady dostanem.

6. Ach jaj, to sa neda povedat. Dalo by sa skor povedat, ze TO, co som si vybral, ze sa tomu budem venovat, a tym, ze na tom stravim strasne vela casu, lebo som si vybral prave TO, tak TO potom moze byt Tak hlboko vyriesene, ze to bude ine, ako by spravil ktokolvek iny, a ze to mozno moze byt pre niekoho aj prinosne, ze on tolko casu na tom nemusi stravit, ale ze to vie ziskat odo mna, a travit cas na niecom inom.

Otazka je, co je TO. ..a TO sa mi stale meni…heh…ale teraz je to viacmenej venovanie sa tomu, co sa da urobit v absolutnej improvizacii, ked vobec nevies, co sa stane, a snazis sa z tej situacie vytrieskat aspon nejaky silny pocit, alebo dobry pocit, alebo nieco, aby sa ta chvila stala lepsou heh

7. Konflikt som sa snazil vyvolat jednym projektom, tj. SKUPINA HAJE, ked som sa snazil urobit co najzlejsiu a zaroven aj hlupu fiktivnu umelecku skupinu, ale konfliktovat sa s niekym sa nakoniec nestalo. Este aj s tou SKUPINOU LADVI, ktora mala byt stanovena ako moj uhlavny nepriatel, tak som sa s nimi na zaklade toho skamaratil. Ale konflikty take zivotne sa deju urcite…akurat ked som skusal na to umelecky reagovat, tak z toho bolo vacsinou slabe umelecke dielo, a uz vobec nie vyriesenie toho konfliktu.

A mozem sa opytat ja? Ake bude pouzitie tychto odpovedi? A keby som bol velmi zvedavy, tak ten vysledok mozem aj ja naopak nejak vidiet a vstrebat? Tym by to bolo obojstranne prinosne, keby som vedel, co si myslis o mne aj Ty.

Dik.

Viktorie Viakhk

Dopis

Dobrý den,

jmenuji se Markéta Rampouchová a jsem studentka výtvarného oboru na PF UJEP v Ústí nad Labem. Tímto dopisem bych Vás ráda zapojila do svého projektu, jehož koncept spočívá ve formě komunikace pomocí dnes již tolik nepoužívaného klasického dopisu. K tomuto projektu jsem si vybrala Vás, umělce soudobé scény.

Dle mého názoru je dopis citlivé médium, které v dnešní době nenachází takové uplatnění jako dříve. Zprávu ukrytou v papírové obálce převálcoval mail a „smska“. Jde o rychlejší a zároveň levnější formu předávání informací, ale dle mého názoru poněkud odosobněnou. Klasický dopis sám o sobě funguje jako artefakt předávající informaci ukrytou nejenom v textu samotném, ale také ve své fyzické podstatě. Dotýkáme se ho a je nutné vyvinout určitou aktivitu, aby byl doručen příjemci. Do hry vstupuje více lidí, institucí, dopis putuje časem.

Jaký je Váš názor na tuto formu dorozumívání?

Velmi děkuji za případnou odpověď. Obálku s mou adresou a známku přikládám.

S pozdravem Markéta Rampouchová

Milá slečno Markéto,

Váš dopis mne potěšil. Pořád ještě mívám pocit zvědavosti při otevírání poštovní schránky, jako v mém mládí v minulém století, co to bude za zajímavý dopis. A vždy, když tam byl nějaký osobní, tak mi poskočilo srdce radostí. Tento pocit už v poslední době nemívám, protože dostávám výhradně faktury nebo pozvánky na výstavy současného umění, na něž převážně, z pochopitelných důvodů, nechodím. Tentokrát jsem kromě Vašeho dopisu, dostal pozvánku na výstavu Tona Stana „Bílý stín“ a Martiny Chloupé „Malba, objekt“. Je večer, sedíme u masivního dubového stolu, na němž je opuštěný talíř se zbytkem polévky, rozkvetlý hyacint a velikonoční vajíčka ve slaměném košíčku. Syn Ondřej ukazuje mé manželce fotografie na notebooku a nechce jí ukázat fotku slečny, kterou údajně držel kolem pasu. Napište mi něco bližšího o sobě.

S pozdravem

Čestmír Suška

Milá slečno Rampouchová,

Pokusím se odpovědět na Vaši otázku asi i nepřímo.

1) Mne zaujalo Vaše oslovení „Dobrý den“ – to má pro mne docela emailový charakter. Vlastně jsem nikdy nedostala dopis začínající „Dobrý den…………“

2) Na dopisech mne baví, že vidím, jak ti, co mi píšou, cítím jejich ruku a rytmus písma napovídá taky ledacos.

3) Nebaví mne ale chodit na poštu, na kterou moc nechodím, protože vše dělám elektronicky (složenky apod.).

Takže když se jedná pouze o schránku, tak to ještě jde. Musím mít ale doma ty obálky a známky.

4) Je fakt, že miluju dopisy jako takové, pokud je to ale zajímavá korespondence. Mám i některé schované, třeba ty citové, a těch si má generace užila. Nemám ale ráda ty reklamní – vtíravé. Případně agitační a upozorňovací (nevrátila jste knihu aj.).

5) Emaily? Ty jsou pro mne informace. Komunikuji v nich jinak – více úsečně a stručně. Více se kontroluji s událostmi, nesoustředím se na toho, kdo mi píše tolik.

6) Ráda píšu, a nerada ťukám na klávesnici. Baví mě klouzání tužky po papíře.

Tak to jsou mé postřehy v rychlosti o psaní.

Zdravím

Štenclová Kateřina

Vážená slečno Markéto!

Mohu Vás ujistit, že mi mluvíte z duše! Všechna ta komunikační technika dneška mě velmi unavuje svým neustálým atakem a přemírou balastu. Také její schopnost zastihnout mě kdekoliv a s kýmkoliv je pro mě velmi obtěžující. Žiji však mezi lidmi, kteří to prostě přijali, a také já jsem musel bohužel tento hnus přijmout. Ale stále píši pohledy, a to pokud možno staré, na ně píši inkoustem a mám takovou celou dlouhou korespondenci třeba s Frantou Skálou nebo Davidem Vávrou. Já sám bych nejraději posílal zprávy holubí poštou a jezdil na koni nebo dostavníkem.

S úctou a porozuměním

Jaroslav Rona

 Markéta Rampouchová

Návštěvník se může cítit zmaten už na samém počátku prohlídky, která začíná dvěma obrazy s rómskou tématikou. V katalogu se sice dočteme, že volba exotického etnika uvnitř Evropy je pro účely výstavy logická, ale žádná další jména malířů, kteří nomádské etnikum malovali… A těch opravdu bylo, že by to vydalo na samostatnou expozici! Budu ale konkrétnější hned v sousedství, kde je odehrána zvláštní šaráda orientálního spiritualismu. Obraz Františka Koblihy Had s lidskou hlavou (1916) sice dle katalogu odkazuje k východním mýtům, vizuální exotismus ale u něj poznáte jen stěží. V knize je zmíněna souvislost mezi Strážcem Jaroslava Róny z roku 1987, kdyby však jen nebyl pověšen až v prvním patře mezi díly postmoderny. Příbuzenství inspirace není možno bezprostředně vysledovat, leda že by byl dotyčný Bystrozraký. A následuje skutečná smršť. Obraz Františka Drtikola z roku 1940 se naprosto míjí s tématem východního spiritualismu. Přestože je v katalogu zmíněn důležitý motiv Matky-Země na zdi ho nenajdeme. Ten se u Drtikola přitom objevuje už od roku 1912, alespoň podle kresby z publikace Vladimíra Birguse¹. Vzhledem k tomu, že je zde i Cesta ticha (1903) Františka Kupky, jež znázorňuje řadu sfing, proč kurátoři nesáhli po fotografiích Erviny Kupferové stylizované do Kleopatry? Stylizované fotografie manželky Františka Drtikola vznikaly přece přibližně ve stejné době jako Kupkova Cesta ticha, jenže médium fotografie je z výstavy jaksi vyloučené. Ale ještě se vrátím ke Kupkovi, protože ten by mohl být stejně dobře doplněn Studií podle islámského vzoru ze sbírky Muzea Kampa. I když jde o studii dekoru, přesto by lépe vizuálně souzněl s jinak nesourodým shlukem orientálií. Jde ovšem o to, že výstava hned v úvodu sleduje ideu spíše kunsthistorických souvislostí, které se dozvídáme z katalogu ex post, takže každý specifický okruh exotismů, zastoupený už tak dost chudě, vypadá vizuálně značně nesourodě.

Pojďme ale dál.

Vojtěch Preissig je zastoupený zcela neexotickými materiálovými kolážemi, které vytvářel kolem roku 1915 (v katalogu uváděna 20léta), místo aby se zde objevily ornamentální srostlice geometrických a stereometrických útvarů, které se často objevovaly na jeho návrzích tapet. Jejich příbuznost s japonskými vzory na kimonech je totiž zřejmá. Přivezlo-li by se tedy jedno kimono z asijských sbírek Zbraslavského zámku a umístilo pro srovnání v těsném sousedství Preissigových ornamentů, jako tak kurátoři učinili s africkou maskou u výtvarných děl Josefa Čapka, nemusel být výsledný dojem rozpačitý.

Ale je tu opět potíž, protože jak si pozorný návštěvník jistě všimne, k výstavě s názvem Exotismy nebyly Zbraslavský zámek ani Náprstkovo muzeum vůbec přizvány. Rozum zůstane stát i nad tím, proč Galerie Zlatá Husa nebyla požádána o zapůjčení pro výstavu klíčového obrazu Domorodec (1915) od Jana Zrzavého, když na výstavu poskytla tolik svých obrazů. Jenže to už stoupáme do prvého patra.

Po jakž takž srozumitelném a nudně evidentním intermezzu s Josefem Čapkem se brzy přiblížíme k plátnům Aléna Diviše. Nenalezneme ale mezi nimi tzv. Barbarské sochy, specificky exotické obrazy vytvořené malířem roku 1942. Marně také hledáme díla malířů Antonína Pelce a Maxima Kopfa, souputníků Aléna Diviše, kteří spolu vykonali dobrodružnou cestu v roce 1941, což je alespoň zmíněno v katalogu. Mezi známé sběratele těchto malířů (a outsiderů) je Jan Placák z Galerie Ztichlá klika, která je skoro za rohem… Proč nebyl přizván ke spolupráci, vědí snad už jen kurátoři. To samé se týká i vynikajícího malíře Karla Šlengera, který je v katalogu zmíněn okrajově jednou větou a na výstavě vůbec není zastoupen. Přitom svá malířská bádání po exotických zemích, resp. Alžíru a Tunisu, počal už deset let před trojlístkem Diviš, Pelc a Kopf s malířskými výsledky, které berou dech.

Zatím jsem však bez dechu sám. Smutně konstatuji, že šedesátá léta jsou tristně děravá. Sháním se po železných plastikách Černý totem (1961) a Bojovníci (1963) Věry Janouškové, není tu sochař Miloslav Chlupáč, autor Hlavice s dekorem (1998) a Červené hlavy (1993), který napsal skvělou stať Maska² a v jehož plastikách exotické vlivy rozhodně jsou. U tohoto autora je dobré poznamenat, že i když jde o umělce ze skupiny Máj, těžiště tvorby s exotickými prvky je až v pozdějších, devadesátých letech. Musel byt tedy být pohromadě třeba s Rónou z Tvrdohlavých. To ale zřejmě kurátoři zavrhli jako matoucí krok, který narušuje chronologičnost a soustředění se na exotismy nabitá období. Proto významného sochaře zcela vypouštějí. Václav Boštík je připomenut obrazem Vítr (1957), ale nikoliv obdobím, kdy úzce spolupracoval s malířským kolegou Janem Křížkem, se kterým společně studovali archaické kultury a umění primitivů.

V oddělení architektury, plakátu a reklamy nenalézám návrh chronicky známého obalu na čokoládové tyčinky Kofila (mouřenína) od avantgardního malíře Zdenka Rykra a vlastně ani v katalogu, který je na tom sice lépe než výstava, ale ve článku o sběratelích (stať napsal Josef Kandert) kupříkladu chybí jméno benediktinského mnicha a významného sběratele japonského dřevořezu Sigismunda Boušky.

Nemám už trpělivost zmiňovat další nedostatky. Chybí jakákoliv zmínka o akcích experimentálního výtvarníka a básníka Ladislava Nováka (Kladení kamenů po vzoru amerických indiánů z poloviny sedmdesátých let), otevření Japonské čajovny Jokohama bratry Hlouchovými v Paláci Lucerna roku 1908, zcela opominuté jsou v užitkovém umění koberce, tedy na okraj.

Vím, že nelze do Českého muzea výtvarného umění nacpat všechny exotismy a že jsou podobné projekty hodně nákladné. Přesto by si téma zasloužilo méně chyb, které vznikly na základě jednoho omylu: Výstava neslouží kunsthistorikům, kteří se z vlastní bezradnosti nad nesplněním vlastního záměru, potřebují vymluvit alespoň dodržením chronologie. Výsledek totiž vypadá jako nepříliš nápaditý svoz a jemné souvislosti z něj nevysledujete. A pak ještě jeden skromný postřeh na závěr. Když jsem se díval na Preissigovy látkové koláže ze sbírek Muzea Kampa (Nadace Jana a Medy Mládkových), uvědomil jsem si,

že se vlastně o exotismus nemůže jednat ani omylem. Původně totiž patřili básníkovi a sběrateli Jiřímu Kolářovi, který je Muzeu Kampa daroval. Už podruhé od dob velké Preissigovy výstavy tedy došlo k jistému opomenutí básníkova jména na popisce. Ale možná je to důvod, proč v exotických zemích na rozdíl od Čech zůstávat, jako třeba malíř Otto Placht.

Poznámky

1 BIRGIUS, Vladimír . František Drtikol. Praha : KANT, 2000. s. 121.

2 Sochařství : studijní texty AMU. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1985. 82 s.

Martin Langer

Co je počítačové umění? Stručně řečeno je to jakékoli využití počítače k vytvoření výtvarného díla. Počítač můžeme využívat jako výpočtové médium, můžeme jej užívat k tvorbě grafiky, videoartu, animace a jiných vizuálně obrazných a zvukových vyjádření.

Jedním z důvodů, které vedly umělce k zapojení počítače do své tvůrčí činnosti, byla úspora času při výpočtech a zároveň novinky, které poskytovaly např. různé grafické programy. První počítačové grafiky vznikly už na počátku padesátých let. Počítače umožňovaly využít mnohem složitější matematické kombinace za nesrovnatelný zlomek času oproti výpočtům prováděným lidmi.

Z roku 1960 pochází také samotný pojem „počítačová grafika“ od výzkumného pracovníka firmy Boeing Wiliama A. Fettera. William M.Gioia definoval počítačovou grafiku slovy:

„Pojem ‚počítačová grafika‘ uviedol v roku 1960 Wiliam A Fetter, výskumný pracovník firmy Boeing. Podľa Williama M. Giloia: Počítačová grafika zahŕňa tvorbu, zobrazenie, spracovanie alebo hodnotenie grafických objektov s príbuznými negrafickými informáciami, ktoré sú uložené v registroch počítača.“¹

Vznik prvních grafik na analogových počítačích, které k vytvoření obrazu používaly osciloskopy, popisuje následující text: „Prvé grafiky – počítačom generované kresby spĺňajúce určité estetické kritériá – sa vytvárali na analógových počítačoch, ktorých základným princípom je analógová reprezentácia informácie. Na zobrazovanie modelovaných dejov – priebehu funkcií – sa používali pripojené osciloskopy, podľa ktorých pomenovali takto vytvárané obrazce ‚oscilónmi‘.“²

Jako jeden z prvních umělců na světě, včlenil na počátku padesátých let počítačovou technologii do své práce Ben Laposky. Obrazy tvořil kombinací základních vlnitých tvarů zobrazených na katodovém osciloskopu a fotografii. Své práce nazýval Oscillons nebo Elektronické abstrakce. Své obrazy Laposky popsal v článku Artist and Computer: „My work in computer art is a form of oscillography, the results of which I have called ‘Oscillons’ or ‘Electronic Abstractions.’ These are composed of combinations of basic electronic wave forms as displayed on a cathode ray oscilloscope and photographed. Colour compositions are achieved by means of special filter arrangements. The resulting art works are presented in photographic exhibitions, kinetic oscilloscope displays, light boxes, or movies.”³

Pokrok v použití počítače ve výtvarném umění v letech 1963-1965 a zakládání časopisů zachycuje Ivo Janoušek: „Po prvých experimentoch s tvorbou výtvarne posobiacich objektov na analógových počítačoch nastáva skutočný rozvoj použitia počítačov vo výtvarnom umení od roku 1963-1965, po uvedení veľkých číslicových systémov, na ktoré sú napojené vstupno-výstupné grafické zariadenia (svetelné pero, súradnicový zapisovač, grafický displej). V tomto období sa zakladajú špecializované časopisy venované problematike počítačového umenia : ‚Page‘ (Londýn 1969) – časopis Spoločnosti počítačových umení ‚Computer Arts Society‘ a časopis ‚Leonardo‘ (Paříž 1967) pre Medzinárodnú spoločnost pre umenie, vedu a techniku ‚International Society for the Arts, Science and Technology‘.“⁴

Od šedesátých let je již možno mluvit o vzniku digitálního umění a s ním spojeným uměleckým provozem, což popisuje Bruce Wands: „The 1960s also saw a number of seminal exhibitions of computer art galleries such as the Studiengalerie der TH and Galerie Wendelin Niedlich in Stuttgart, Germany, and the Howard Wise Gallery in New York. In 1966, Billy Klüver established Experiments in Art and Technology (EAT) to encourage interaction between artists and engineers – a group that included Andy Warhol, Robert Rauschenberg, Robert Whitman and John Cage, among others. Two years later, ‘Cybernetic Serendipity’ debuted at the Institute of Contemporary Arts (ICA) in London and the British Computer Arts Society was founded.“⁵

V následujících dekádách dochází k prudkému vývoji. V sedmdesátých letech umělci experimentují s technologií a zakládají mnoho profesionálních organizací na podporu digitálního umění. Osmdesátá léta znamenají rychlý pokrok v tvůrčím používání počítačů. Do středu pozornosti umělců se dostávají telekomunikace a animace. Nové pole působnosti pro umělce přináší v devadesátých letech internet.

Předchozí text nás uvedl do historických a formálních souvislostí v rámci vývoje počítače a s ním spojenými technologiemi, které lze uchopit jako jednu z možností uměleckého vyjádření. Demonstrujme si nyní tyto postupy na trojici českých autorů: Zdeňku Sýkorovi, Jaroslavu Blažkovi a Aleši Svobodovi.

Zdeněk Sýkora

Zdeněk Sýkora je jeden z průkopníků práce s počítačem. Abstraktní malířské uvažování, které má základ na počátku šedesátých let, ho vedlo k vytvoření velké Šedé struktury, která je autorovým východiskem k dalšímu postupu. Důležitým mezníkem Sýkorovy tvorby je série Struktury (1961) – vznikají použitím geometrických obrazců, jsou variací vycházející z jednoho základního tvaru (čtverce, trojúhelníka, kruhu apod). Tyto autor časem dále zpracovává, což ho v polovině šedesátých let logicky dovádí k použití výpočetní techniky. Začíná spolupracovat s matematikem Jaroslavem Blažkem, který jednotlivé elementární tvary nejdříve očísluje a následně nechává počítač generovat číselné řady, podle nichž Zdeněk Sýkora maluje. Tyto obrazy vznikají od roku 1964. Jedná se tak o světové prvenství v použití počítače v rámci výtvarného umění. Celý proces tvorby Sýkorových Struktur popisuje prestižní časopis Leonardo, který vydává Frank Malina:

“At first, his elements were a tree, a mountain and a house. The shapes of the elements were formed of modulated warm and cool colours. I began, in 1961, to make paintings of a geometrical, abstract kind in which the composition results from the repeated use of more basic elements. These elements were characterizes by unique shape (square or rectangular) and by internal geometrical patterns. When considering other rules for making compositions from given elements, I realized that one ran into combinatorial complexities that might be more easily resolved by means of a computer. I turned to Jaroslav Blažek, a mathematician, for help. First the elements to be used must be specified. Then these are grouped according to colour density. For the computer, each element is identified by code numbers designating the colour (i.e. black or white) at each of the four sides and by additional code numbers designating the shape (i.e. the presence or absence of an open half circle) at each of the sides.”⁶

I když Sýkora není počítačový grafik, přesto jsou struktury jeho obrazů tvořeny pomocí počítačových výpočtů:

„Začátkem 70. let jsem udělal několik obrazů se zvětšenými elementy, takzvané makrostruktury. Začal zkoušet linie. Mohly by se pohybovat a ten pohyb by mohl být náhodný. U linií počítač dělá řady náhodných čísel, které sázím do svého systému. U linií nastoupila náhoda, u struktur se s náhodností vůbec nepracovalo.“⁷

Tvorba založená na kombinatorickém principu využívá linek a čar, k nimž přiřazuje jednotlivé barvy, které jsou očíslovány. Vznikají tak číselné zápisy, podle kterých se tvoří samotná malba.

Sýkora svým uměním a dlouholetým pedagogickým působením ovlivnil řadu výtvarníků a teoretiků. Mezi nimi také svého spolupracovníka Jaroslava Blažka a svého žáka Aleše Svobodu.

Jaroslav Blažek

Sýkorův světový primát a inovativní přístup k dílu tvořenému pomocí počítače je spojen s matematikem Jaroslavem Blažkem. Zásadním úspěchem je uvedení Sýkorova a Blažkova textu v již zmíněném časopise Leonardo.

Blažek se uměním zabýval již v 60. letech na jednom z prvních počítačů u nás. Později v 90. letech se ke grafice vrátil a použil k tomu nové rychlé technologie. Zpočátku místo čísel pracoval s geometrickými tvary, plošnými objekty, kterými se v počítači zaplňovala čtverečkovaná síť. Výsledkem byla finální plocha, nebo průběh zaplňování čtverečků, což můžeme považovat za film. Odlišnost Blažkovy práce od počítačové grafiky jiných umělců spočívá ve znázornění matematických funkcí. Výsledek je ovlivněn náhodností, nepředvídatelností.

Poslední grafiky Jaroslava Blažka vznikaly pomocí matematických funkcí o dvou neznámých. V roce 2006 popsal Vladimír Drápal u příležitosti výstavy Jaroslava Blažka princip autorovy tvorby:

„Možnosti využití matematiky ve výtvarném umění nepřestaly fascinovat Jaroslava Blažka ani v pozdějších letech. Jeho dnešní grafiky vznikají jednoznačně právě na základě využití jeho hlubokých znalostí matematických zákonitostí, zde konkrétně funkcí dvou proměnných (například: 10×3 – 8x2y + xy2 – 5x2y2).“⁸

Jaroslav Blažek svými obrazy znázorňoval matematické funkce a jejich prostřednictvím se matematika v Blažkově provedení stává výtvarným dílem.

Aleš Svoboda

Aleš Svoboda využívá grafické počítačové programy. Jeho umělecká tvorba je od začátku na hranici s technologickým zpracováním informace. Nejstarší díla Aleše Svobody mají souhrnný název Struktura 193 a vznikla skládáním ze stále stejného množství totožných prvků (193 identických prvků). Při tvorbě struktur autor nejprve vytvořil počáteční prvek, ze kterého pak vznikaly další. Tento proces probíhal v programu, který vytvořil ing. Pavel Raiman.

Svoboda později vytváří grafiky nazvané Morfogenetická pole, které jsou složeny rozpixelováním celé plochy obrazu. Každý obraz-tisk představuje jiné shluky těchto pixelů. V návaznosti na morfogenetické struktury vznikají „struktury v procesu“. Ty mohou vznikat náhodně nebo asymetricky pomocí programovacího jazyka Processing.

Díky sítotisku, může autor ve svých strukturách používat vrstvení jednotlivých průsvitných ploch. Projekt „vrstvená variabilní struktura“ vytváří vrstvením tvarů vytištěných na průsvitnou folii. Používá náhodné řazení tvarů, osové a částečně středové symetrie. Struktury můžeme promítat, tvary se tak budou donekonečna postupně překrývat. Aleš Svoboda tvoří obrazy různými digitálními technikami, v posledních letech pomocí grafického programu Photoshop.

Každý z autorů pracuje s počítačem trochu jinak, ale každý novým a kreativním způsobem. Význam těchto autorů spočívá nejenom v prvenství, které přinesli na pole světového umění, ale také v jejich experimentálním přístupu k novým technologiím.

Poznámky

1 Bertók, 1989. s. 117.

2 Bertók, 1989. s. 106.

3 Laposki, Ben. Artist and Computer – BEN F. LAPOSKY [online]. 1975 [cit. 2010-05-28]. Dostupné z WWW: <http://www.atariarchives.org/artist/sec6.php>. Volný překlad autorky: „Má počítačová tvorba má podobu oscilografie, výsledky své práce jsem nazval Oscillons nebo Elektronické abstrakce. Skládají se z kombinací základních elektronických vlnitých tvarů podobných těm, co se zobrazují na katodovém osciloskopu a fotografii. Speciálním filtrovým uspořádáním je docíleno barvy kompozic. Výsledné umělecké práce jsou prezentovány na fotografických výstavách, pohyblivých osciloskopiských displejích, světelných boxech nebo videích.“

4 Bertók, 1989. 217 s.

5 Wands, 2006. 25-29 s. Volný překlad autorky: „V roce 1960 také proběhly klíčové výstavy počítačového umění v galeriích jako například v Studiengalerie der TH a Galerie Wendelin Niedlich ve Stuttgartu, Německo a Howard Wise Gallery v New Yorku. V roce 1966 Billy Klüver založil Experiments in Art and Technology (EAT). Na podporu spolupráce mezi umělci a inženýry – skupina zahrnovala Andy Warhola, Roberta Rauschenberga, Roberta Whitmana, Johna Cage a další. O dva roky později ‘Cybernetic Serendipity’ prvně veřejně vystoupil Institute of Contemporary Arts (ICA) v Londýně a byla založena British Computer Arts Society. Zakládají se také první specializované časopisy zaměřené na počítačové umění: Page – Londýn 1969, Computer Arts Society – časopis Společnosti počítačových umění a časopis Leonardo – Paříž 1967 pro Mezinárodní společnost pro umění, vědu a techniku.“

6 Sýkora, Z., Blažek, J., 1979. Volný překlad autorky: „Nejprve byly prvky stromu, hory a domu. Tvary prvků byly tvarovány a modulovány teplými a studenými barvami. V roce 1961 jsem začal tvořit abstraktní geometrický druh malby, jejíž kompozice je výsledkem opakovaného použití více základních prvků. Tyto prvky jsou charakteristické unikátním tvarem (čtverec nebo obdélník) a zvláštním vnitřním geometrickým vzorem. Při zvažování dalších pravidel pro tvoření kompozice z daných prvků jsem si uvědomil, že jednodušší možná bude řešit tyto složité kombinatorické operace na počítači . Obrátil jsem se tedy na matematika Jaroslava Blažka. První prvky, které jsou použity, musí být specifikovány. Pak jsou seskupovány podle intenzity barev. Pro počítač musí být každý prvek označen na každé ze čtyř stran číselným kódem označujícím barvu (tj. černá nebo bílá) a přídavným číselným kódem označujícím tvar (tj. přítomnost nebo nepřítomnost otevřené poloviny kruhu).“

7 Zdeněk Sýkora na Prague Art & Design [online]. c2000 [cit. 2009-12-23]. Dostupný z WWW: <http://www.prague-art.cz/katalog/autori/49-zdenek-sykora/>.

8 Sýkora, Blažek 1979, s. 261-265.

Literatura

BERTÓK, Imrich; JANOUŠEK, Ivo. Počítače a umenie. Bratislava : Slovenské pedagogické nakladateĺstvo, 1989. 200 s.

DRÁPAL, Vladimír. Vrchlického divadlo v Lounech – výstavy [online]. 2.5.2006 [cit. 2010-05-22]. Dostupné z WWW: <http://www.divadlolouny.cz/vystavy0506.htm>.

LAPOSKI, Ben. Artist and Computer – BEN F. LAPOSKY [online]. 1975 [cit. 2010-05-28]. Dostupné z WWW: <http://www.atariarchives.org/artist/sec6.php>.

WANDS, Bruce. Art of the digital age / Bruce Wands. 1st publ. London : Thames &Hudson Ltd, 2006. 224 s.

Zdeněk Sýkora na Prague Art & Design [online]. c2000 [cit. 2009-12-23]. Dostupný z WWW: <http://www.prague-art.cz/katalog/autori/49-zdenek-sykora/>.

BcA. Michaela Tóthová

Jako první se zeptám na Tvoji účast na Přehlídce animovaných filmů (PAF) v Olomouci, kterému se H_aluze věnovala podrobně v minulém čísle. Tvoje jméno se objevilo v programu hned dvakrát. V Galerii 36 jsi prezentoval svoji instalaci Podzimní zoom a zároveň byla promítaná série animovaných filmů s názvem Návody.

Do Olomouce na festival jezdím rád už řadu let. Lenka Vítková, která provozuje Galerii 36, mě pozvala, abych udělal výstavu. Byla to poslední výstava, poté galerie ukončila svůj provoz. Zároveň mě Vladimír Havlík, který na festivalu působí, oslovil, zda-li bych tam nepromítal ty čtyři animace. Takže se to letos propojilo.

Čtyři fáze animace, tedy instalace s názvem Podzimní zoom. Proč zrovna podzimní?

Protože to bylo na podzim! Celkově se v té instalaci jedná o hranici animovaného filmu a prostorové instalace. Animovaný film funguje v čase a autor sám divákovi dávkuje po jakou dobu se může dívat. Mě zajímalo, jestli se dá udělat animace složená z několika pomyslných animačních políček, na které se ale může divák dívat, jak dlouho chce a z jakého chce směru, a zároveň zda je ji možné vnímat i jako samostatnou instalaci.

Podobný princip shledávám i v tvé instalaci Kino, kde jsi také prostorově pracoval s filmem. Vytvořil jsi prostorový model obrysu-tvaru postavy z jednoho filmového políčka, který přetínal celou místnost směrem od promítačky až na plátno.

Lákalo mě spojit instalaci s filmovým jazykem nebo s okolnostmi toho kina.

Zpět k PAFu a Návodům, ty sám je popisuješ jako „projekty, které jsem nechtěl zrealizovat“. Proč jsi vlastně nechtěl?

To je jednoduché, protože jsem hrozně nešikovný!

To mě překvapuje, z propracovanosti videí by se dal soudit opak.

Ono to vlastně vzniklo tak, že jsem měl nějaké nápady v šuplíku, a když na ně došlo, zjistil jsem, že se mi do toho vůbec nechce, vlastně jsem byl líný. V té chvíli jsem ale nevěděl, že ty animace budu dělat osm měsíců.

Chtěl jsi povýšit výrobní postup na dílo samotné, nebo ukázat podivuhodné způsoby cesty autora k vyhotovení díla?

Obojí je možný, nemám ustálenou formu vyjadřování. Postupuji tak, že mám nějaký nápad, a teprve až poté hledám nejvhodnější formu, nejsem předem rozhodnutý, že vznikne objekt, animace atd. Chtěl jsem použít ten typ vizuality, který se objevuje např. v návodech z IKEI, instruktážních filmech nebo stylem v dokumentech z Discovery channel.

V předchozí své animaci jsi také pracoval s čirou jednoduchostí. Mám na mysli trailery hororů překreslené fixami.

To byl můj první pokus o animovaný film, který vznikl vlastně také z lenosti. Chodil jsem tehdy do třetího ročníku na Fakultu výtvarných umění v Brně a nově vznikl ateliér kresby. Mě oslovili, zda-li tam nechci na stáž. Ačkoliv jsem souhlasil, tak se mi vůbec nechtělo kreslit. Obešel jsem to tím, že jsem si vymyslel kreslit animovaný film.

Proč zrovna trailery?

Tam je několik záměrů zároveň. První je princip, se kterým pracuji dlouhodobě i v prostorových věcech. Zajímá mě použít něco, co v sobě nese spoustu kontextů a odkazů a zmutovat to tak, aby všechny kontexty a odkazy byly napůl ignorovaný a napůl zdeformovaný do něčeho jiného. Říkal jsem si, že když si vyberu filmy, které mají tu poctivou snahu postrašit, a překreslím je nejjednodušším způsobem, tedy že jednotlivá políčka jen obtáhnu fixou, docílím toho, že film, který má být strašidelný, vůbec strašidelný není, protože tomu forma neodpovídá. Zároveň se celý projekt jmenuje Je to jenom film, což je věta z jednoho z traileru. Vypravěč v něm nabádá diváky: „abyste zabránili mdlobám, říkejte si: je to jenom film, je to jenom film“, takovým zastřeným hlasem. Říká to proto, aby bylo možné zachovat odstup pro případ, kdy tě horor vtáhne do děje a už moc hraje na emoce. To je aspekt mé práce. Stejně jako výše zmíněný filtr je filtrem i ta jednoduchá kresba fixou. Dále ty trailery-upoutávky jsem zvolil, protože jsou to poměrně krátké, uzavřené tvary, které mají jen přilákat. Dokonce je dělá i jiný režisér, než samotný film.

Zůstaňme u filmových témat. Zeptám se na instalaci s názvem Dědičné postižení.

To byl projekt, který vznikl pro Galerii v Jelení, kterou kurátoroval Michal Pěchouček. Můj bratr Filip se v té době začínal věnovat umění. A Michala napadlo pozvat nás oba asi proto, že cokoliv jsme dělali spolu, tak bylo poměrně tematicky i formálně uvolněné. Naše máma nám od dětství prozrazovala pointy knih a filmů, což nás samozřejmě hrozně štvalo. Zjistili jsme, že si to navzájem děláme také, třeba když jsme na sebe naštvaní. Proto jsme vypracovali pointy dvou stovek filmů a ty jsme vystavili. Nebylo to ale násilné, divák se sám mohl rozhodnout, zda-li odklopí přehnutou část papíru a dozví se pointu nebo ne.

Od triviálního k vážnému. Objekt Hradčanoid jistě vyvolal mnoho spekulací, jaký je tvůj autorský postoj?

Já nemám rád politické umění. Chtěl jsem dělat něco, co obsahuje hodně politických kontextů, ale zároveň to nic politického neříká. Co by to vlastně mělo říkat? Tvar Hradčan byl pro mě jenom tvarový materiál, který jsem zrotoval podél horizontální osy, a tím vznikl úplně nový prostorový útvar. Obdobný princip jsem použil u Vlajek. Pracoval jsem s politickými symboly, ale pouze prostorově, a symboliku jsem ignoroval. Hradčanoid byl původně jen drátový model, který jsem prezentoval na klauzurách. Další verze vznikla o tři roky později do Galerie pro jedno dílo v Pražákově paláci v Brně, a to z polystyrenu. Sám jsem si kvůli tomu vyrobil soustruh a taky to podle toho vypadá. Ten objekt je vlastně strašně ošklivě vyrobený, ale to je vidět jen zblízka. Tento moment mě začal zajímat. Přemýšlel jsem nad tím, jak to vlastně je s tou čistotou uměleckého díla. Jestli je nějaká hranice toho, kdy je dílo považované za dokonalé, nebo naopak jestli ty detaily nevadí sdělení. Kdy už je to nepřípustné. O tom jsem pak psal i diplomovou práci. O roli náhody při tvorbě uměleckého díla. Konkrétně o tom, jak náhodné vlivy ovlivňují umělecké dílo a jak se s tím potom umělci vyrovnávají.

Tím jsi došel ke svému dalšímu projektu Jsou jako my? (pozn. redakce: série fotografií dokumentující drobné nedostatky na dílech autorů minimalismu)

To vzniklo v Basileji na výstavě Donaldu Judda. Vypozoroval jsem, že ta díla na fotkách vypadají skoro jako objekty z jiného světa, jako něco dokonalého. Ve skutečnosti se ale nedá drobné destrukci zabránit, ta díla jsou trochu ušmudlaná, sem tam škrábnutá nebo tak.

Tíhnul jsi sám k tomu mít svá díla dokonalá?

Snažil jsem se, ale to se nikdy nemůže podařit, i když si je necháš vyrobit strojově.

Dalšího tématu obtěžkaného vážností jsi se dotknut v instalaci Neobyčejná místnost.

To je podobné. Popudem mi bylo, když jsem viděl kapli na letišti v Edinburgu, která je univerzální pro všechna náboženství. Tu myšlenku jsem pak realizoval v Galerii 99 v Domě pánů z Kumštátu v Brně, kam jsem pozval jednotlivé představitele hlavních náboženských směrů, které v Brně působí, a nechal jsem od nich hlavní místnost galerie vysvětit. Je to vlastně práce s prostorem. Každý z nich to požehnání interpretoval nějak jinak a považuje jej za jiný způsob změny toho prostoru. Jednalo se tedy o jakýsi virtuální architektonický projekt, který ale odkazuje i na Yvese Kleina a jeho Prázdno. (pozn. redakce: Yves Klein v roce 1958 o svých dílech prohlásil, že jsou neviditelná a vystavil pouze prázdné místnosti)

Věděli o sobě navzájem? A jestli ano, nevadilo jim působit v prostoru, kterému už požehnali představitelé jiných církví?

Věděli o sobě a vůbec jim to nevadilo, ba naopak, brali to jako výzvu. Každý věděl, na čem je. Ta komunikace trvala přes dva měsíce a bylo strašně zajímavé se s těmi lidmi setkat. Myslím, že nakonec jsem si to nejvíc užil já. Původně jsem ani nechtěl vyvěšovat nějaká potvrzení o tom, že je ten prostor vysvěcený, nebo aby světili přímo na vernisáži, chtěl jsem prostor galerie nechat čistý. Nakonec jsem je poprosil, aby sepsali své interpretace toho, co se podle nich s prostorem stane jeho vysvěcením, a to jsem při zahájení zveřejnil.

Podle zmíněných projektů bych si dovolila říci, že tíhneš ke konceptu, proto se zeptám, věnoval ses někdy autorské malbě?

No, občas namaluji někomu něco k narozeninám… ale vlastně ne. Necítím se jako malíř. Vlastně mám pocit, že malbě moc nerozumím. Asi nemám ten správný druh citlivosti. Z mých prací se malbě blíží jen komiks Poslední malíři na zemi, a to spíše námětově než zpracováním. Byly to příklady toho, jak se těsně před zánikem lidstva někteří omylem či nevědomky dopustí něčeho, co by se za malbu dalo s trochou nadsázky považovat. Například někomu upadne na zem popel z doutníku těsně před tím, než ho zničí atomová katastrofa, to se jmenovalo Popel. Další zahyne kvůli výbuchu a zanechá po sobě spálenou stopu svého těla, to jsem pojmenoval Věčný stín. Třetí se jmenoval Živý štětec, to je o člověku, který poslední přežil výbuch, plazí se krajinou a za sebou zanechává takovou tu krvavou stopu. Je to hodně cynické. Další komiks, který jsem vytvořil, byly stripy s názvem Děti kakaové skvrny. Jedná se o dialogy skvrn, které jsou v podstatě obrysy tvarů jednotlivých států. Ty personifikované skvrny jsou takový jako hloupoučký a baví se o naprosto triviálních věcech. Třeba o tom, jaký mají mindrák ze svého tvaru. Dochází tam k zajímavým situacím, což by se dalo brát jako karikatura, ale opět je to politický symbol, ale nic zásadního to neznamená.

Portfólio prací Matěje Smetany, včetně videí, je možno shlédnout na webových stránkách www.matejsmetana.com.

Monika Svobodová

Praha, Galerie Rudolfinum (Za hranicí krajnosti), 30. 9. 2010–2. 1. 2011, Brno, Dům umění, 30. 9.–28. 11. 2010 (Joel-Peter Witkin), Praha, Dox, 7. 10. 2010–2. 1. 2011 (Gilbert & George: Cesty 1972–1992)

V Čechách kulturních se na podzim tohoto roku zvedl eroticko-morbidní vánek takřka celorepublikovým výstavním konceptem Decadence now! Pražské Rudolfinum se otřáslo v základech zvýšenou kadencí zvučných jmen světových autorů krajních vizuálních sdělení, jindy vzdušný Dům umění města Brna se scvrknul, zhoustnul a zešeřel úsporným osvětlením fotografií podivína Witkina, Západočeská galerie v Plzni se stala útočištěm českých potemníků Bolfa a Pinkavy. V Pokoji č.13, situovaném do prostor pražského Uměleckoprůmyslového muzea, se odehrála hororově laděná Toy story šmrncnutá bizardní módní přehlídkou. Pražský Dox soustředěně odříkával desatero Gilberta & George.

Autorem stěžejních expozic projektu je kurátor Otto M. Urban a volně jím navazuje na svůj předchozí kurátorský počin, výstavu s názvem Dekadence v barvách chorobných, již uspořádal přesně před čtyřmi lety v pražském Obecním domě, a která nesla podtitul: Idea dekadence a umění v českých zemích 1880–19141.

Dekadenci je možno chápat jako úzkost, ztrátu smyslu a pocit zmaru, zvýšený zájem o temnou stránku lidské duše, bytostně prožívanou krizi tradičních hodnot a světa jako takového, patos slovem, gestem i obrazem, nihilismus, povznesení se nad nesmyslné pinožení množícího se plebsu, krajní individualismus, blazeovaný dandysmus, a když humor, tak pouze s nádechem jízlivosti. Samozřejmé přitakání smrti.

Jestliže „Barvy chorobné“ výběrem autorů naplňovaly onu přítomnost protikladu chorobnosti těla a vypjatosti ducha2, v nichž má dekadence živnou půdu, Decadence Now! se jádra problému a skutečného významu pojmu dotkla jen letmo.

Nepodezřívám čtenáře z absolutní neinformovanosti, média se postarala o dostatečnou propagaci projektu, zejména expozice v Rudolfinu neunikla všeobecnému zájmu. Komu se nevrylo do matrice vizuálně přitažlivé logo, které povlává na propagačních materiálech jako pirátská vlajka, ten jistě zaregistroval varovnou hvězdičku a upozornění: Některá díla na této výstavě mohou šokovat. Galerie Rudolfinum důrazně doporučuje citlivým osobám a doprovodu dětí do 15 let zvážit návštěvu výstavy! Dětem do 15ti let není na výstavu vstup povolen bez doprovodu. Wow! Tak to se na to podíváme!

Měla jsem možnost shodou okolností zakusit coby návštěvnice právě ony tři zmíněné expozice realizované pod taktovkou O.M.Urbana, sledovat hlavní souřadnice jeho myšlenkové mapy. Tak tedy: Rudolfinum, DUMB a DOX.

Rudolfinum. Jen pro pořádek, fakta: Výstava Za hranicí krajnosti členěna podle témat do pěti kapitol: Autoportréty v prvním sále Krajnost sebe: Bolest (z autorů např.: Damien Hirst, David Wojnarowicz, Cindy Sherman), Erotika, porno, fetiš a gay tématika v oddíle Krajnosti těla: Sex (Jeff Koonse, Joel Peter Witkin, Géza Szöllösi, Jake a Dinos Chapman), Masmédia a vtíravost pop-tendencí v tématické části Krajnost krásy: Pop (David LaChapelle, Erwin Olaf, Pierre et Gilles, Yasumasa Morimura), Extrémní kulty v kapitole Krajnost mysli: Šílenství (Matthew Barney, Gottfried Helnwein, Josef Bolf, Jürgen Klauke) a konečně pátá kapitola s názvem Krajnost života: Smrt (Keith Haring, Ivan Pinkava, Steven Gregory, Robert Mapplethorpe)

Ačkoliv se průměrný návštěvník výstavy ve věku od 18 do 35 let, oblečený do úzkého svetru a těsných kalhot, v teniskách zn. Convers, s brýlemi výrazných obrouček nebo broží z dílny Trash made, může skutečně sem tam ocitnout za hranicí své krajnosti, vlastně je to stále hra. A ti, co výstavu navštívili, vědí, o čem mluvím. Všichni měli možnost najít si tu své malé „bubu“, očekávaný šok se ale nekoná. Místo médii i samotným PR galerie avizované tabu bortící a vyhrocené vizuální podívané, běžná výstava. Na straně jedné ochuzená o videotvorbu a performance, na straně druhé přehlcená sděleními. Nepříliš šťastně nainstalovaná sbírka celebrit: „Jasně, Hirst!“, „Jé hele, Shermanová!“, „No né i Barney… a tohodle neznám: Hm, Schmidlin, toho si budu teda sakra pamatovat!“. Naše myšlenky se pomalu vzdalují od poselství exponátů, přestáváme vnímat naléhavé výjevy na fotografiích Mapplethorpa a Olafa jako naléhavé, špičkou boty přišlápneme okraj objektu od Boaz Arad – neoficiálního maskota výstavy Předložky z Hitlera, odvrátíme oči od pichlavého pohledu sochy papeže v negližé a ani se nepozastavíme nad tím, že Hrátky se zvířátky, objekt od bratrů Chapmanových, je jako na potvoru out of order. Vzdalujeme se od kýžené freudovsky znepokojivé cizoty uvnitř nás samých, se kterou bychom se snad mohli v jiném čase a na jiném místě prostřednictvím konfrontace s vystavenými díly popasovat. Naše úvahy zabíhají, spíše než k našim vlastním niterným stavům, do skrytých tenat finančních toků státních dotací do oblasti živého umění. To ten stát ale muselo stát! Inu, nejdražší projekt galerie Rudolfinum za dlouhých 17 let jejího fungování.

Napadá mě k tomu citovat Dona Thompsona: „Pokud si dáme dohromady všechna ta známá jména s ohromným zájmem médií, nabízí se nám vysvětlení, že žralok je tedy jistě uměním a ta cena nejspíše není nerozumná.“3

DUMB a Joel-Peter Witkin

Na rozdíl od Rudolfina byla expozice fotografií, kreseb a obrazů Joela-Petera Witkina ve spoře osvětleném Domě umění města Brna nainstalována velmi citlivě, artefakty dostaly, co zasloužily. V sálech je klid a přesto, že je i tato výstava hojně navštěvovaná, návštěvníci se zde chovají téměř pietně. I když umělec tvrdí, že ho spíše než tma a zmar zajímá světlo a krása, hlavní roli zde hraje smrt a autorova fascinace její fyzickou přítomností v každém z nás. Jako účastník tohoto kolektivního rituálu však nesleduji morbiditu samotné recyklace a dalšího převracení lidských ostatků v rukou mistra působivých fotografických aranží. Problematizování etického rozměru věci mě nechává víceméně chladnou. Mohu se ošívat nad patosem a vykonstruovaností některých scén saudkovského typu (zvláště protivný mi byl například dvojportrét mladé dívky a mrtvoly starého muže, směšně navlečeného do tetičkovských punčoch), mohu ale také obdivovat nesporný talent autora malířským způsobem citovat staré mistry nebo způsob zacházení s fotografickým materiálem – stále používá klasický film, vše sám vyvolává, osobitým způsobem zasahuje do negativu i do již hotových fotografií. Ale bezejmenní mrtví? „Natura morta“ prostě. Nepovažuji se za cynika, vyzbrojena svým dlouholetým přátelstvím s dětmi primáře patologie v nejmenovaném severočeském městě a možná i tím, že už mám z výstav tzv. „nakoukáno“, mě etické otazníky kolem Witkinova díla zkrátka netrápí. Není to ale tím, že by mě od přemýšlení o překračování tabu v umění strhávala vizuální krása složitých kompozic, citací děl uměleckých veličin (Goya, Botticelli, Bosch, Velazqueze). Mnohem víc mě na celé věci fascinuje sociální rozměr samotného procesu vzniku jednotlivých exponátů. Síla portrétních fotografií lidí nikoliv in memoriam, ale skutečných, živoucích jedinců tělesně deformovaných, pořízených v jednoduchých kulisách, mistrně nasvětlených, portrétovaní v pokud možno lichotivých kostýmech a pózách. Pohled směřující do objektivu bývá vyzývavý, tvrdý a neústupný, ale nikdy ne lítostivý, jak už se celoživotní vyrovnávání se s vlastní odlišností projeví v sebepojetí a ve vnějším výrazu. Tento pohled ale především komunikuje. Witkina zajímá právě ona heroičnost, životní boj jedinců z odstředivých sociálních skupin. Přistupuje k nim s empatií, společná práce a vložené úsilí zakládá na dlouhodobá osobní přátelství a hovoří-li autor o pocitu štěstí, které při své práci zakouší, jeho nadšení a zájem musí mít nutně silný terapeutický vliv i na jeho okolí. V nejlepších kouscích na výstavě je to zřejmé.

Dox a zpět do Prahy. Úsporná výstava Cesty 1972–1992 pouze šesti stěžejních děl Itala a Brita – Gilberta & George, životních partnerů, koncept dekadence splňuje jen částečně, jejich díla jsou přes svou naléhavost v komentářích společenských tabu a tnutí do živého plná humoru a nadsázky. V počátcích jejich společné umělecké dráhy se zrodil projekt performancí tzv. živoucích soch, kterými komentovali každodenní situace londýnského East Endu. V Doxu se prezentují vizuálně přitažlivější složkou jejich díla – barevnými kolorovanými fotografiemi sestavenými do pravidelného rastru.

Pro ilustraci jejich postojů narušujících zaběhané společenské koncepce přikládá kurátor výstavy Desatero přikázání pro G&G:

Budeš bojovat proti konformismu

Budeš poslem svobody

Budeš využívat sex

Budeš vymýšlet nový život

Budeš vytvářet umělé umění

Budeš mít nějaký smysl práce

Nebudeš vědět přesně, co děláš, ale budeš to dělat

Budeš dávat svou lásku

Budeš uchopovat duši

Budeš něco vracet zpět

Když Urban hovoří v rozhovoru pro časopis Ateliér4 o výběru názvu pro svůj velkolepý podnik, uvádí, že Decadence Now! má být ironickou poznámkou ke všem těm Art now, Architecture now atd, které chtějí ukázat „co je právě in“. Zdá se, jako by se záměrně odmítal pustit pod povrch, ponořit se do hloubky výkladu samotného pojmu, místo toho zůstává na jeho okraji, u nahozeného gesta, novinového titulku, pohrává si s kontexty doby, s divákem, jeho předchozími zkušenostmi.

Sám autor implicitně přiznává svůj zájem zejména o formální a estetické kvality prezentovaných děl, jež napasoval do svého tématického rámce, aniž by primárně sledoval krajní životní postoje jednotlivých autorů, jejich pohnutky mysli, rozervanost dekadentního ducha. Umění pro umění se ale také nekoná, idejím L’art pour l’artismu5 autor nedostál, didaktický a ekonomický potenciál výstav je příliš zřejmý.

Dotace na živou kulturu se v Čechách neustále propadají pod 0,025% státní podpory.6 Projekt kurátora Otto M.Urbana tedy osobně chápu jako dekadentní smíření se s tím, že zřejmě v Čechách nebude o mnoho kulturně lépe, a že tedy zbývá v boji s těmito nedůstojnými ciframi za desetinnou čárkou vytáhnout trumfy v podobě vysoké návštěvnosti a médii syceného zájmu mainstreamového publika.

Poznámky

1 Zahrnovala díla např. těchto umělců: Kobliha, Konůpek, Váchal, Kubišta, Pirner, Hlaváček, Bílek nebo Kubin

2 Z bulletinu k výstavě V barvách chorobných 2006

3 Don Thompson, Jak prodat vycpaného žraloka za 12 dolarů, Kniha Zlín, 2010, s. 12

4 Ateliér, č.23, 18.11.2010, s. 16

5 Umění pro umění“ (francouzsky „l‘art pour l‘art“) je hlavním mottem dekadence. Vyjadřuje, že umění neslouží ničemu jinému než jen a pouze umění, tedy žádným výchovným, společenským či jiným cílům.

6 Viz např. článek Vlasty Čihákové Noshiro Co nám chybí a co potřebujeme, Ateliér č. 24, 2.12.2010, s.2

Romana Bartůňková

4. 11. 2010 – 9. 1. 2011

Galerie hlavního města, Mariánské náměstí 1, Praha 1

Amedeo Modigliani

9. 12. 2010 – 28. 2. 2011

Obecní dům, nám. Republiky 5, 111 21 Praha 1

Tento text budiž jen pár dojmově-pojmových a pojmově-dojmových reportů z výstav, které mne v poslední době zaujaly. Jelikož jsem navštěvoval jenom Prahu, mohou působit dojmem, že nevím o jiných v jiných městech, možná lepších. Vím, či spíše tuším, ale jelikož jsem navštěvoval pouze Prahu… (moje smůla)…

O výstavním prostoru Městské knihovny na Mariánském náměstí se Václav Boštík (1913-2005) domníval, že je vůbec nejkrásnějším v Praze. Měl recht, místo stropu souvislá vrstva mléčně skleněných čtverců propouští do výstavních sálů jen měkké bílé světlo a nám připomíná, co Boštík považoval za dokonalý obraz – světlo samo, nadto čtverce odkazují ke světu geometrických idejí a je-li čtverců více, nelze nevidět i kříže, tedy symbol křesťanství, jež se v podobě pokory, skromnosti a usilovné tvůrčí činnosti vine celým Boštíkovým životem. V Městské knihovně je tak připravena rozsáhlá monografická retrospektiva jednoho z našich nejvýznačnějších abstraktních umělců druhé poloviny 20. století, která jej předvádí jako řemeslníka snažícího se stále o to samé – alespoň letmo zahlédnout řád světa. Boštík byl ovlivněn nejen výtvarnými umělci (P. Picasso, C. Corot aj.), ale i myšlenkami velkých fyziků (A. Einstein, L. Infeld) a uměním přírodních národů. Jeho rané realistické obrazy (autoportréty, motivy rodného mlýna v Horním Újezdě u Litomyšle) přecházejí postupně v abstrakci, kterou usilovně podrobuje novému dotazování – z geometrických hmotných tvarů v geometrii plochy, z bodů a jejich soustav k vrásnění, rýhování, z (pra)mlhovin k silovému poli, k vlnění, tedy ke světlu. Boštík nemodifikuje jen témata (byť bychom mohli vysledovat v jeho díle téma jedno, totiž Jedno), zkouší i různé techniky – drobné sochy, plastiky, malba syntetickými barvami na filmovou fólii, útržky papírků přišpendlené na polystyren, kresba fixy na milimetrový papír, nejvlastnější je mu však olejomalba na plátno a kresba pastelem na papír, kde dosahuje mistrovství v jemně ohmatávaných barevných odstínech výtvarně možného. Boštík nám sděluje, že umění má být pouze prostředkem a nikoliv cílem lidského snažení, má být totiž značkou resp. značkami či pomníčky, které tvůrce zanechává na cestě životem ne z egoistického důvodu důkazu jeho vlastní existence na světě, ale jako poukaz na nutnost být poutníkem, protulovat se mezi mlhovinami a nořit se do nich, aby člověk nebyl ne-rost, tedy šutr…

Pokud jste se na výstavu nedostali, doporučuji se o Boštíkovu personu zajímat, ať již prostřednictvím katalogu, který při příležitosti výstavy vyšel (ohlášeno je i vydání velké Boštíkovy monografie), nebo skrze zaznamenané rozhovory s ním.

Boštíkovi bylo sedm let, když na tuberkulózu zemřel v Paříži italský sochař a malíř Amedeo Modigliani (1884-1920), jehož výstava se koná v pražském Obecním domě. Modigliani byl především figuralista, portrétista, autor aktů a také bohém a představitel vroucího montmartrovského tyglíku první čtvrtiny 20. století, z něhož vyrazily (staro)nové avantgardní směry příznačné pak pro další vývoj výtvarného umění (rozvoj abstraktního umění, kubismus, orfismus…). Zmínil-li kdosi jméno Modigliani, pak je dnes povinností kulturního Evropana, aby dodal: „Ach Modigliani, ty slepě hluboké oči, studny podvědomí!“ Ano, protáhlé tváře, mandlové oči a štíhlé postavy Marevny (Marie Vorobieff – ruská kubistická malířka) nebo Jean Hébuterne (mladá francouzská malířka), které byly obě Modiglianiho milenkami, jsou uhrančivě melancholické. Ale za Modiglianim je také životní příběh – sytý, divoký, plný nám již dnes známých tváří (P. Picasso, M. Jacob…), příběh, který začíná v prostředí milující rodiny v Livornu na Sardinii a končí pařížským finálním chrlením krve den před svatbou s Jean Hébuterne a její následnou sebevraždou v osmém měsíci těhotenství skokem z okna… Tyto životní příběhy jsou na výstavě velmi dobře prefabrikovány k znovuprožití, můžete pohlížet na množství fotografií, jež znázorňují již zmíněné osoby, místa, kde se radovaly, smutnily, tvořily. Nesmím zapomenout na v médiích zmiňovanou fotografii z pařížského podzimního salónu 1912, kde jsou vidět Modiglianiho sochy a některá díla Františka Kupky (Dvoubarevná fuga), kurátorsky povedený oslí můstek, díky němuž se s pár Kupkovými oleji na této výstavě také setkáte. Modiglianiho olejomaleb je vystaveno asi deset, mnoho pak kreseb, skic, fotografií, pár dopisů. Stojí za to jíti na to? Pokud vás zajímá Modiglianiho autobiografie a zařazení jeho osoby do kontextu dějin výtvarného umění v rámci jakéhosi sebezkulturňování, pak zichr…

Fídrzén!

Ivan Pasadena

Jiří Bartůněk, Martin Mrázik, Luděk Prošek

14.10.-20.11.2010

Galerie U Radnice, Martínka Húsky 54, Tábor

V předvečer podzimního dne, ve středu týdne, se v městské galerii v Táboře uskutečnila výstava Zlatýcaňon. Ze severu na jih Čech se přijeli představit tři autoři z Ústí nad Labem. Tři generační vrstvy (Jiří Bartůněk *1946, Martin Mrázik *1968 a Luděk Prošek *1978) spojuje jejich místní pedagogické působení na zdejší Katedře výtvarné kultury Pedagogické fakulty Univerzity Jana Evangelisty Purkyně. Název i sama plakátová a pozvánková propagace si hrají s lehkou recesí, ironií a jsou slovní i vizuální hříčkou, odvozenou z ústeckého pivního loga Zlatopramen. Výstava není nikterak kurátorsky koncipovaná, nevychází z předem připravovaného projektu a není jednotná ani v použití výtvarných médií. Téma krajiny, ve kterém se autoři vůbec poprvé společně prezentují na výstavě, je situováno do jakéhosi zlatého kaňonu – prostoru, kde si velcí a malí kluci společně hrají a rostou. Jak sami autoři uvedli: „vyjadřují způsob, jakým zavedení umělci přistupují k tvorbě: s odstupem, (sebe)ironií, nadsázkou, (sebe)kriticky, humorem a snahou o nalezení nového, originálního a pravdivého módu neverbální komunikace.“ Každý autor si tak pracuje tou výtvarnou technikou, která je víceméně typická pro jeho věkovou generaci.

Jiřího Bartůňka známe především jako umělce – malíře. V táborské galerii ho nepoznáme jinak. Autor zůstal věrný svému médiu malby a předkládá nám zde soubor 5 obrazů. Bartůňkovy experimenty a použití nezvyklých materiálů dokládají kreativitu a znalost média malby a všeobecný kulturní rozhled. Série představuje 5 zhýralých mužů, ve kterých můžeme vidět určitou alegorii na období člověka/muže. Může jím být jak muž na vrcholu, muž jako Mistr-učitel, tak i muž jako troska, muž jako blázen. Nad každým tímto stínem muže, který je proveden rádoby ledabylou skicovitou kresbou, se odráží místo, kde se postavy nachází. Místo, které je jakousi kulisou, místem nereálným a imaginárním. Kdo jsou muži na obrazech? Jsou to živí reální muži? Je to jen jedna a táž osoba? Je za těmito stíny postav ukrytý sám autor? Vše zajímavě doplňuje již zmíněná práce s povrchem obrazu – autor do něj zasahuje výřezy či naopak navrstvuje jeho hmotu pomocí silikonu. Na výstavě tak máme možnost vidět zajímavé propojení hned tří linií. Obrazu jako závěsného média, obrazu jako fenoménu malby a obrazu jako překročení prostoru.

Dalším závěsným médiem, které se na výstavě objevuje, jsou fotografické práce Luďka Proška. Autor navíc příjemně oživuje poslední místnost v galerii projekcí dvou svých videí. Tato videa jsou novou, doposud neprezentovanou prací. Název Pampelišky odkazuje na místo, na kterém jsou videa pořízena. Obě projekce jsou shodné, jen zabírané dvěma různými pohledy. Děj se odehrává na obrovské, tiché, odlehlé louce plné odkvetlých pampelišek. Autor zde působí dominantním dojmem. Svou procházkou po louce ukazuje na moc člověka nad přirozeným jevem, kdy se odkvetlé pampelišky rozmnožují díky přírodním živlům, pomocí větru. Prošek ukazuje, že „poručit větru a dešti“ se dá. Mohli bychom cítit až maskulinní touhu vysvléct louku donaha, pro kterou si autor bere pomoc z technického světa – odfoukávač na listí. Intimní performance tak představuje v neromantickém pohledu, neutopické síle, syrové a ironizované informaci. Ukazuje však možná i vášeň nejednoho muže, který by si tento pocit chtěl zažít.

Poslední z řady zbývající trojice je Martin Mrázik. Prezentuje se zde objekty a instalacemi několika zmnožených košťat.

Tyto instalace–objekty jsou příjemnou změnou a zároveň dalším použitým médiem, které se nevyskytuje na zdech, ale „motá se tak divákovi pod nohy“. Z Mrázikových objektů nejčistěji cítíme téma krajiny. Klasické známé pohledy na horizonty jsou překládány do titěrné práce a hrátek s materiálem, který autor nalézá v každodenních, běžně dostupných věcech – typických jak pro domácnost, tak např. i pro švadlenku. Série košťat, pospojovaných do dlouhého horizontu, podobného tomu, na který se díváte, když vylezete na kopec, horu, napovídá, že autor pochází z Českého středohoří. Krajiny však nejsou utahané či upjaté. Mrázik není krajinářem v romantizující podobě. Mrázik je holičem svých krajin v předurbanistické době. Výběrem zástupné tvarové podobnosti přetransformovává krajinu do zmenšených výjevů, pracuje s prostým ostříháním a prostříháváním košťat.

Výstava, která je přehlídkou obrazů, fotografií a objektů, zaručuje atraktivnost pro všechny věkové skupiny. Nebere si za cíl šokovat ani atakovat nepřeberným množstvím interaktivních prvků, do kterých je veřejnost zapojena. Autoři jasně a inovativně přistupují k divákovi, přestože využívají klasickou formu. Svými prostředky diváka nenutí ztratit se v každodennosti kapitalistického světa a zároveň neprohlubují „nepochopenost“ galerií mladých současných autorů. Myslím, že výstava je přístupná jak pro milovníky umění, tak pro širokou laickou veřejnost, na kterou je většina městských galerií zaměřena.

Tereza Záchová

Pro úvod, můžeš v krátkosti projekt představit?

Fřesh Fľesh (dále jen FF) je projekt fungující od roku 2008. Má za hlavní cíle prezentOVAT čerstvé umění napříč všemi žánry a podporOVAT mobilitU mladého umění v rámci československého regionu. Vytváříme webový magazín, kde představujeme profily jednotlivých autorů a organizujeme FF akce – komponované večery na dané téma – kde divák může zhlédnout vše od instalací výtvarných děl přes design až po divadelní a hudební představení. Účinkující dostávají prostor v půlhodinových až hodinových blocích a na našem týmu je postarat se o veškeré zázemí, produkci, medializaci ad.

Stál jsi ty sám u jeho vzniku?

Projekt nastartoval na konci roku 2008 Petr Cibulka a v průběhu roku 2009 a částečně i roku 2010 se o něj staral s partou lidí – původním zárodkem současného týmu. Já přišel až později – po roce, co jsem Fřesh Fľesh sledoval, jsem do něj na začátku roku 2010 vstoupil coby producent. Byl jsem součástí týmu přes divadlo, ale chtěl jsem se zapojit hlouběji, protože mám určité producentské zkušenosti. Produkoval jsem čtyři roky divadelní hry. Nakonec Petr z osobních důvodů z projektu odešel.

Z jakých pohnutek vznikl první Fřesh Fĺesh?

Hlavní pohnutkou bylo prostě hledat prostor pro seberealizaci. Petr tehdy fotil a neměl možnost, stejně jako spousta dalších, své práce nikde prezentovat. Proto vznikl dvojí prostor: virtuální na webu – magazín a i prostor reálný – akce. To samé jsem měl já, ale v rámci psaní, což mě přivedlo až k FF. To je naším společným jmenovatelem.

Jaká je tvoje konkrétní role v projektu nyní?

Nyní jsem hlavní producent FF, ovšem zároveň táhnu i redakci coby šéfredaktor. Ale to je jenom na určitou dobu – coby, řekněme, krizový manažer. S mou rolí v tomto roce souvisí i povinnost přetransformovat projekt z původně totálně volnočasové aktivity do udržitelného projektu, který se třebas i jednou obejde bez nutné přítomnosti zakladatelů. FF fungoval jakýmsi DIY-punk stylem. Uvědomil jsem si, že tudy cesta dál nevede. Chtěl bych, aby FF fungoval profesionálněji, aby doopravdy byl schopen poskytnout účastníkům i divákům to, co deklaruje.

FF má fungovat na jedné straně jako jakási tranzitní stanice pro mladé, kdy jim může nabídnout prezentaci na úrovni a před kvalitním publikem a zároveň i směrem k producentům umění. Na druhé straně divákům, kteří můžou i nemusí pocházet z profesionálních řad, naservírujeme výběr toho, co považujeme za nejlepší na nejmladší scéně.

Jaká je Vaše cílová skupina návštěvníků akcí a čtenářů magazínu?

Máme ji v podstatě dvojí – jsou to jednak konzumenti umění – tedy mladí lidé, převážně tzv. „internetová populace“, studenti, především z Prahy a větších měst. No a pak jsou to profesionálové z oboru a mladí tvůrci – dali by se asi zahrnout pod hlavičku producenti umění. A ti jsou pro nás nejdůležitější – akce i magazín by měly být meeting pointem. Zaujmout širší veřejnost (všichni potřebujeme obyčejné publikum a zároveň přitáhnout na akci odborníky) je občas komplikované.

Co znamená název?

Název vymyslel Petr Cibulka. Reprezentuje tu česko-slovenskou spolupráci. (Pozn. Redakce: FŘESH – anglicky „čerstvý/syrový“ spolu s českým háčkem a FĽESH, což znamená ve slovenštině „maso/flákota“, ale bez měkkého L je to anglicky „blesk/zážeh“)

Je záměrem, že se FF koná pokaždé na jiném místě?

Důvod, proč se FF akce konaly pokaždé na jiném místě, byl prostě ten, že si organizátoři mohli dovolit stále lepší a lepší prostory. Začínalo to v Café Černá labuť, poté se FF party přesouvaly do Trafačky, Undergroundu či NoDu. Ale to, co dřív bylo výsledkem nějakého pokroku nebo nutnosti, se nám nakonec ukázalo jako benefit – střídat prostory je přitažlivější pro diváky i vystupující. Navíc pro rok 2011 jsme se rozhodli, že budeme dál hledat prostory, podobné jako jsou bývalé tiskárny Rudého Práva, kde byla poslední akce na téma Obal.

Jak hledáte prostory pro FF akce?

Úplně na počátku se zamýšlelo, že by si FF našel nějaký svůj stálý prostor, kde bude doma. Ale od toho se časem upustilo. Například v NoDu je sice dobré zázemí, ale byli bychom jenom jednou z dlouhé řady akcí, které se tam pravidelně pořádají. FF by tam jaksi zapadl. Zřídit vlastní prostor také nebylo možné, neboť současná situace nedovoluje, aby si parta lidí mohla dovolit dlouhodobě provozovat nějaký nekomerční prostor. Kvůli financím je pak jeho existence nejistá. A tak se dohodlo, že akce budou putovní a zároveň budeme jakýmsi skautem nových prostor. Což se nám podařilo. Poslední akce s tématem Obal probíhala v pronajatých prostorách dosud nevyužívaných tiskáren Rudého práva a nyní už vím o asi dalších třech kulturních akcích, které se tam budou konat, což dříve nebylo. Uvažujeme také nad zavedením magazínové rubriky, která by mapovala a představovala takovéto potencionálně kulturně využívatelné prostory. Mohl by pak vzniknout jakýsi katalog. Pracovní název je Nový rajón.

Podle čeho vybíráte autory pro akce i magazín?

Dramaturgické linky jsou v základu dvě. Za prvé čerstvost, tedy to, zda nás autor ještě stále potřebuje, zda na prezentaci, kterou mu na akci nabídneme, produkční a technické zázemí a především publikum, nemůže už dosáhnout sám bez nás. Za druhé perspektiva – musíme z autora/autorů cítit, že jeho tvorba pro něj není jen koníček, ale cítí to jako životní cíl, perspektivu, a není to jen planá deklarace. Z toho důvodu odpadají např. ochotnická divadla. Všechny tyto věci se dají velmi těžko odhadnout i vzhledem k mladému věku autorů, ale od toho sestavuji tým odborníků v jednotlivých kategoriích, kteří mají do dané oblasti větší vhled. Nehledáme úplné „začátečníky“, spíš takové lidi, kteří už se třeba pokouší nějak prezentovat, i když jen odehráli koncert či uspořádali výstavu pro známé. Důležité je vědět, že se prezentovat chtějí. No a pak je tam další proměnná a to je téma každé akce, které dává dohromady kreativní tým s ohledem na samotný prostor. Do všech čtyř parametrů musí dílo nebo vystoupení zapadat, i když téma nedodržujeme stoprocentně – funguje často spíše jako pomůcka pro samotné autory.

Jaké to je pracovat v organizačním týmu složeném ze samých dobrovolníků a přitom se snažit udržet projekt na profesionální úrovni?

Většinu týmu tvoří vysokoškolští studenti – jsou to redaktoři, produkční, kreativní tým, technici. Jejich činnost je dobrovolná a neplacená a nějaké všeobecné páky v tomto případě neplatí. Ta největší páka asi je to, že se seberealizují a ty do nich vkládáš důvěru, kterou by jinde nedostali. Každý, kdo se chce v daném oboru pohybovat, má možnost si to skrze FF vyzkoušet „nanečisto“. Závisí to na jakési ústní dohodě – ty budeš takhle pracovat a já ti můžu poskytnout ty a ty výhody. Samozřejmě, že ne vždy to funguje – stále je to pouze ústní dohoda. Hlavně jsem se musel naučit neustále říkat prosím a děkuji. FF pak funguje i jako tranzitní stanice pro takovéto lidi. Například během tohoto roku se hodně obměnil organizační tým, asi ze tří čtvrtin. Lidé přijdou, leccos se naučí, nebo aspoň zjistí, zda je to baví či nikoliv, a třeba po půl roce se posunout dál – k prvnímu jobu v oboru nebo další praxi. Fřesh Fľesh rozhodně v tomto slova smyslu nebude profesionální, jelikož v něm stále budou noví, čerství lidé, a to s sebou nese spoustu bot, chyb a nedodržených proklamací.

Takže bys chtěl, aby FF tvořil časem tým složený plně z profesionálů?

Částečně ano, ale jednalo by se jen o šéfy jednotlivých sekcí a produkce, lidi, kteří do toho dávají opravdu téměř polovinu svého „úvazku”. Zbytek by stále měli tvořit studenti-dobrovolníci tak, aby tým zůstal stále čerstvý, aby projekt nezestárnul s námi. Například nás sám zkontaktoval David Zábranský, bude šéfem publicistiky v magazínu. Hlavní hudební redaktor bude z rádia Wave, protože je naším mediálním partnerem. Za film pak David Beránek z Bio Oko. S tím výběrem lidí je to těžké, já bych byl například schopný sehnat pro film Petra Zelenku, ale to by nešlo, protože pak by se někteří zájemci třeba lekli a báli by se přihlásit se svými pracemi, aby se nezakopali na celý život. Takže musím hledat kompromis – musí mít kredit, ale nebýt vcelku tak známí.

Znamená to tedy, že FF by mohl být jakýmsi trenažérem pro mladé lidi/studenty, kteří by chtěli v dané oblasti profesně fungovat?

Konkrétně v redakci bych chtěl, aby zpravodajství dělali středoškoláci v půlročních turnusech, což by byl takový edukační program, ale na to je výhledově potřeba vysoký rozpočet.

Jak sám název napovídá, měl by být FF zaměřen na českou i slovenskou scénu, je tomu v praxi skutečně tak?

Doposud tomu tak bylo jen částečně, ale na poslední akci jsme měli celkem pět účinkujících ze Slovenska. Nabíráme také nové slovenské redaktory a během příštího měsíce se rozhodne, zda se na Slovensku bude konat příští akce. Pokud by to nevyšlo, stane se tak určitě na podzim příštího roku. Na Slovensku je situace úplně jiná. U nás se 70% kultury děje v Praze, ale Bratislava, Košice a Žilina jsou v tomto vyrovnané. Také tam probíhají projekty, které u nás nemají konkurenci. To skrývá velký potenciál.

Prezentujete se i v jiných městech české republiky?

Jak jsem říkal, většina kultury se děje v Praze. FF se prezentoval i v jiných městech formou FF: BestOf, které jsou takovým dramaturgickým balíčkem z našich uskutečněných akcí. Tradičně to probíhá v rámci jiných kulturních akcí. Teď jsme se měli prezentovat ve Zlíně na festivalu Mixér, ale bohužel to nevyšlo kvůli komplikacím ze strany pořadatelů. Také proběhly akce v rámci Freeze festu na Božím Daru a v Ústí nad Labem v rámci artfestivalu AFT. To přesouvání do jiných měst by mělo v budoucnu navazovat na Nový rajón (viz výše). To je, co se týče prezentace. Jinak účinkující i členové týmu jsou opravdu ze všech koutů republiky.

FF má být multimediální projekt, zahrnuje tedy všechny oblasti tvůrčích projevů?

Snažíme se, aby tomu tak bylo. Momentálně spolu s naším literárním dramaturgem Erikem Šimšíkem hledáme koncept, jak prezentovat na akcích literaturu. Žijeme v audiovizuálním věku, tzn. obraz a zvuk, takže samotný text na našich akcích moc nefunguje. Měli jsme zde autory, kteří se svými texty vytvořili audiovizuální show, ale ne každý toho je schopen a my nechceme, aby se literatura prezentovala na nějakých akcích zvlášť.

Akce jsou divácky nastavené tak, že každý může z koncertu, z projekce, z představení svobodně odejít. To by ale u autorského čtení nebylo dobré, alespoň pro autora ne. Není to dobré ani u divadla. Alespoň částečné řešení vidíme v řazení čtení i divadla na úplný začátek programu. Lidé, které to zajímá, nebo jsou zvyklí na divadlo chodit, chodí včas.

Další věc je prezentace literatury na webu. Nechceme spadnout do hromady textů, samotná díla to pak strašně devalvuje. Plánujeme zveřejňování podcastů s autorským čtením na webu FF.

Jak se FF propagujete?

Sám projekt je složitý, proto je složitá i mediální komunikace směrem k veřejnosti. Nejtěžší je právě představit projekt a co obnáší. Klasická inzerce je pro většinu produkcí příliš drahá a tak se zaměřují na kulturní časopisy, které ale nemají dostatečný dosah. Televize je úplně mimo realitu, tištěná média zaostávají a neskutečnou rychlostí klesá jejich kvalita a tak jedinými médii zůstávají internet a rádia – v našem případě rádio Wave.

Jak je projekt financován?

Obnos vynaložený na každou další FF akci logicky stoupá. Doposud FF fungoval ze vstupů a menších sponzorských darů. Nyní připravujeme granty pro příští rok. Ministerstvo kultury ale bohužel nemá na mezioborové projekty kolonku. Pravděpodobně budeme muset také čerpat finance z privátních sektorů.

Nyní stojí za FF občanské sdružení ArtForum Prague.

Kdy a kde se můžeme těšit na další FF?

Nejbližší akci chystáme na březen, definitivně mohu říci, že ještě stále v Praze. Ale jsme celí žhaví objevit se na Slovensku a v Čechách mimo Prahu. Takže se na nás ještě tento rok můžete těšit i v jiných koutech Česka a Slovenska. Více se můžete dozvědět na www.freshflesh.cz.

Monika Svobodová

V Plzni se nachází Galerie Petrohrad a Fresh air gallery, již najdeme v prostorách městského podchodu. Olomoucký exhibiční prostor 36 je vlastně prosklenou buňkou v prostorách parku. Ústí nad Labem zastupují Galerie Vitrínky a Galerie NF. Dalšími galeriemi, nalézajícími se však mimo větší města, jsou například Galerie Myrau v hornickém skanzenu v Kladně, Galerie Nashledanou v pohřební síni ve Volyni či již zaniknuvší Benzinka u Slaného, o jejímž umístění svědčí samotný název.

Ale začněme od začátku: Před rokem 1989 vznikaly takovéto prostory díky nemožnosti necenzurovaně vystavovat v galeriích spravovaných státem, a tedy i Komunistickou stranou. Fungovaly tedy v rámci undergroundu a s nelibostí státních orgánů. Kvůli ilegalitě se nejednalo o stabilní výstavní prostory, ale nárazově využitelná veřejná i soukromá místa, jako například Malostranské dvorky nebo tenisové kurty TJ Sparty.

Tyto doby již překlenuly, přesto se fenomén rozvíjí s ještě větší razancí. Určité rozdíly jsou však patrné: v postkomunistických Čechách přibylo značné množství vysokých uměleckých škol, a tím i studentů a absolventů. Umělecký provoz se sice otevřel, ale takříkajíc „zhustil“. Mladých a talentovaných výtvarníků s nadšením pro věc je mnoho. To samo o sobě vyvolává potřebu nových výstavních prostor s otevřenějším přístupem. Jelikož v naší zemi není plně rozvinut systém státních a komerčních galerií, vzali studenti a umělci věc do vlastních rukou a v duchu DIY provozují neformální galerijní platformu.

Má to své klady. Jak pro výtvarníky, tak pro kurátory (tyto funkce často se prolínají). V netypických prostorách, kde se tyto galerie povětšinou nachází, musí vystavující vytvořit své dílo víceméně „site specific“ (tedy speciálně pro dané místo). Výjimkou jsou snad jen fotografie, ty jsou vůči prostoru poměrně nenáročné a univerzální. Dávno minuly doby, kdy umělec tvořil v tichosti ateliéru. Nechat na sebe působit překážku netypického výstavního prostoru je tvůrčí výzvou a vede povětšinou k vynalézavějším výkonům. Například galerie vitrínkového typu by se mohly díky užívání zažitého stylu instalace brzy vyčerpat. Pokud však umělec přijde s novým a neotřelým způsobem, jak prostor výstavně zpracovat, má vyhráno. O neotřelost jde totiž v současném umění především.

Dalo by se říct, že z hlediska studentů uměleckých oborů tyto galerie představují efektivní trenažéry, protože i kurátorskou činnost lze považovat za činnost tvůrčí. Z hlediska obecnějšího poté tyto galerie nesou honosnou funkci šiřitele umění směrem k široké veřejnosti. Často jsou totiž otevřeny 24 hodin denně a zadarmo, ačkoliv, přiznejme si, běžný divák je víceméně pasivní. Okolo galerie se povětšinou utvoří skupina třiceti až padesáti stálých diváků, kteří na výstavu přijdou v době vernisáže, což můžeme považovat za neméně přínosnou funkci komunitní.

Jak uvádí provozovatel Galerie Pavilon Pavel Sterec v rozhovoru pro kulturní čtrnáctideník A2: „Každý, kdo najde nějakou kůlnu, sklep, půdu nebo třeba nástěnku, může mít dnes svou galerii. Samo o sobě to vůbec nic nespasí a nenahradí to funkci větších institucí, má to ale své klady. Minimálně to vyvádí z apatie.“¹ A mně nezbývá než souhlasit.

Souhrnem si dovolím tvrdit, že jestliže před revolucí tato místa suplovala role galerií, dnes jsou nejrůznější místa za galerie prohlašována. Nejedná se o dehonestování posvátnosti galerijního prostoru, jako tomu bylo v 60. letech minulého století v rámci konceptualismu, ale o princip ozvláštnění, který je vlastní umění současnému.

Všechny tyto zmíněné poznatky vycházejí z mých zkušeností. Více informací můžete získat díky projektu Czech action galleries, jehož hlavou je Lenka Sýkorová. Je založen na mapování nezávislých galerií v ČR a nově i v zahraničí. Dále se snaží o interakci mezi jednotlivými galeriemi a jejich provozovateli. V centru zájmu jsou hlavně galerie, jež vedou sami umělci. V rámci projektu byla uspořádána konference na téma: Role kurátora v současném umění: existuje současné umění bez kurátora? Na webu projektu je možné nalézt seznam zúčastněných galerií a informace o nich (včetně těch výše zmíněných). V altánu Klamovka v Praze, jehož kurátorkou je také Lenka Sýkorová, proběhla i výstava, která toto téma zpracovává. V září příštího roku by se měla na podobné téma konat výstava v prostorách Armaturky v Ústí nad Labem pod záštitou Fakulty umění a designu, která bude podle dostupných informací jakousi veletržní formou představovat jednotlivé galerie spolu s díly autorů, jež se v okruhu dané galerie pohybují.

Poznámky:

1 Anketa pro současné galeristy – (nejen) umělce. A2 [online]. 2010, 15, [cit. 2010-09-23]. Dostupný z WWW: <http://www.advojka.cz/archiv/2010/15/anketa-pro-soucasne-galeristy-nejen-umelce>.

Monika Svobodová

Samotné téma je však mnohem vrstevnatější a tomu také odpovídá celková strukturace projektu, který se neomezuje pouze na lakonické vystavování vybraných uměleckých strategií. Projekt je jednak „putovní“ – výstava je realizována v městech, galerijních prostorech participujících organizátorů (Fakulta umění a designu UJEP Ústí nad Labem, riesa-efau Kultur Forum Dresden, Kunstahalle Palazzo Liestal bei Basel) a při každé své „zastávce“ obměněna umělci v rámci regionálního kontextu a podle jednotlivých záměrů kurátorů (Michal Koleček, Frank Eckhardt, Andrea Domesle). Dalším důležitým výstupem projektu je dokumentace v podobě publikace shrnující textově a vizuálně celý projekt, ale také v podobě interaktivního webu, který je plánován jako aktivní platforma pro budoucí spolupráci mezi všemi oblastmi dotýkajícími se projektu. Součástí publikace i webu bude potom také reflexe výstavního provozu v Euroregionu Elbe/Labe. V rámci projektu byl vytvořen česko-německý tým spolupracovníků z Drážďan a Ústí nad Labem; jejich úkolem je prostřednictvím aktivních workshopů zkoumat východiska, současnou podobu a směřování galerijních institucí a kulturních aktivit zabývajících se prezentací vizuálního umění.

První workshop proběhl na české straně v Ústí nad Labem o víkendu v půlce září. Předcházela mu příprava horkého „seznamu galerií“, jež se stanou předmětem zkoumání, a vytvoření klíčového „dotazníku“, který by měl všechno zodpovědět. No prostě – spousta legrace. Přestože je ještě brzo něco hodnotit a shrnovat, ráda bych vás seznámila alespoň s několika zajímavými skutečnostmi, které vyplynuly v průběhu prvního workshopu.

1. Celý tým je kompletně ženská záležitost! Na toto téma jsme vedly zajímavé debaty a výsledkem je potvrzení faktu, že zatímco ženy se zajímají o sociální reflexi naší doby, naše mužské protějšky jsou v nedohlednu, protože (pravděpodobně) tuto skutečnost budují, pojmenovávají, třídí a v některých případech i destruují. Dámský projektový tým proto byl v tiché extázi, když z výšin sestoupil nějaký ten muž a zapojil se do naší činnosti!

2. Nová německá generace není vůbec tak „pintlich“, jak jsme si mysleli. Všude chodí pozdě, na všechno mají spoustu času a vše musí hodně dlouho prodiskutovávat, takže jakékoli časové přípravy jsou v podstatě o ničem. Na konci si organizátor začne lehce připadat jako kápo, když je furt popohání a upozorňuje, že „schůzka v tamtom prostoru začala už před třičtvrtě hodinou“… Samopal a kožené holínky by vše možná usnadnily a vzbuzuje to vyloženě zajímavý a nový pohled na česko-německé vztahy.

3. To, co mám na workshopech, zvlášť dlouhodobých, ráda, je jejich proměnná hodnota. Vše se mění v průběhu a za pochodu, procesuálně, a přesto to drží hlavní téma. Hlavní téma, tj. výzkum galerijního provozu v Euroregionu Elbe/Labe, se postupně začalo rotačně proměňovat na základní téma – jak žít v uměleckém prostředí tohoto regionu – s jedinou ozvěnou, která se nám napořád vracela: osobní kontakty. A tak vedle toho, že formou webu a publikace poskytneme nějaké ucelené, dokumentární informace o výstavních prostorech, doufám, že se nám podaří zpracovat tu zatraceně zajímavou esenci skutečné podoby výstavního provozu na obou sudetských stranách. Popsat to, co skutečně jako umělci vytváříme a pro koho. Popsat to, co předkládáme našim divákům, co pro to budujeme a jak o tom informujeme. Jestli to chceme my a jestli to vůbec chtějí oni. Jestli o tom někdo ví. Jestli dokážeme spolupracovat.

Druhý workshop proběhne v říjnu v Drážďanech. Budeme tam jezdit mezi galeriemi na kolech a praktikovat „team-building“ při smažení „palatschinken“. A zkoumat cesty, zákruty a směry „osobních kontaktů“. Už se moc těším…

Eva Mráziková