že při pokusu o popis vlastních pocitů může být autor slonem v porcelánu. S tímto rizikem, prosím, při četbě následujících řádků počítejte, a kdyby bylo dupání příliš, zacpěte si uši či otočte na následující list.

Občas se člověku poštěstí otevřít knihu, která zaujme čtenářovu pozornost, navíc dokáže svěže sama popisovat podstatu své existence, četbu. Takové knihy mám rád, neboť jsou často nejen hádankou, zamyšlením, ale i modlitbou. Teď je tou knihou pro mne Borgesův svět Václava Cílka a Heleny Wernischové, kterému vděčím za téma tohoto textu.

Samotné čtení, pokud začne bavit, nemůže omrzet. Snad proto, že jej chápu spíše jako šestý smysl, tedy na stejné úrovni jako chuť, čich, hmat, sluch či zrak. Opravdové čtení má daleko k naučenému postupu. Pokusím se to vysvětlit.

Čtení je smysl náročný, protože žádá přítomnost všech ostatních smyslů, ale je též smyslem krásným, protože ideální prožitek z něj se dá připodobnit jen ke snění. Podstatné je, že čtení je smysl tříbitelný, tedy zdokonalitelný. Je však nutné zdůraznit, že kvůli jisté náročnosti základních úkonů (soustředění, trpělivosti, myšlení, prožití) nenáleží všem.

V prvopočátku má četba opravdu blíže zručnosti. Rozeznat A od Zet příliš prožitku nepřinese. Ale již jeden z prvních příběhů, který si jistě většina z vás vybaví, ten o mámě, která mele maso, je zaklínadlem, jež otevírá netušený svět. I ta nejprimitivnější vyprávění totiž ukážou, že se v nich dá zabydlet. S chutí jsem žil několik večerů s Míčkem Flíčkem, dědečkem a babičkou, tedy s první knihou, již jsem přečetl SÁM. Stejně jako při snění totiž můžeme být tělem přítomni na gauči, ale ve skutečnosti se plížíme nekonečnou jeskyní.

A pak se objeví poezie. Škobrtání po prvních verších spíš trápí, ale když slovo přestane být slovem, ale je chutí, vůní, zvukem či pocitem, v tu chvíli již nemůže být řeč o zručnosti. Jaká ze zručností nám umožňuje vnímání? Označení smysl je na místě!

Vrátím se k Cílkovi, který říká: „Než jsem opět začal číst Stébla trávy, zakoupil jsem Atlas nejdůležitějších trav jako adekvátní úvod k dílu.“ Zní to snad poněkud přemrštěně, před pár lety bych větu přešel jako zbytečně nadnesenou, nyní ji však vidím jako ukazatel do další fáze četby. Vyjdu-li doslovně z citovaného příkladu, dostanu se k čtení za čtením. Seznámením se s travinami totiž prohloubí smyslovost četby. Známé prožíváme citlivěji, a tak prožitek sbírky ponese stopy toho, že jsme se potkali s ostřicí, bojínkem či kostřavou. To mě přivádí k myšlence, že samotný průběh četby nekončí s textem, ale v určité fázi text opouští, vychází mimo něj. Pak jej lze uplatnit na celý svět. Podobně jako poezii můžeme nacházet mimo básně i mimo jakékoli umění, četba se může stát určitým obecným způsobem vnímání. Svět tedy vidíme, cítíme… a čteme. Ve čtení je pomalost, klid a poznání.

Pokud jsem tedy v minulém úvodníku poněkud zběsile hořekoval nad zoufalostí několika událostí, jež stejně patrně neovlivním, nyní v duchu dialogu Ivana Pasadeny a Josefa Straky, který najdete v tomto čísle, nenadávám a mírním krok. Stávám se vybíravým čtenářem, pro nějž není četba během za informacemi, ale ztišením a prožitkem chtěného. Do sebe zahleděných křiklounů je kolem vždy dost, zbavme se jich naším šestým smyslem, četbou. V přebytku slov je někdy lepší mlčet.

U koupaliště začtený

Tomáš Čada

Když píši tento úvodník, mám pocit, že se svět zbláznil. Pokud jsem v tom posledním s nostalgií vzpomínal na události vánoční, nemohu se v tomto ubránit zaměření na současnost, neboť před nedávnem se stalo tolik věcí, jež odporují něčemu, co je nazýváno zdravým selským rozumem, až to není pěkné.

Do rubriky Stalo se jsme zařadili rozhovor s bývalým ředitelem Činoherního studia v Ústí nad Labem, Jaroslavem Achabem Haidlerem, o bezprecedentní akci v Novém Bydžově. Policejní těžkooděnci zde sloužili jako státem placená ochranka pro partičku jedinců, kteří se pod vlajkou DSSS rozhodli kázat o tom, že Čechy patří Čechům. Politickou mocí tolerovaný pochod radikálů skončil policejním zásahem proti občanům, kteří jako jedni z mála našli odvahu vystoupit proti viditelné nablblosti. Stát je za to, dle zákonů, potrestal. Zarážející je, že u druhé strany nepoužil stejného metru. Pochvalná slova z úst ministra vnitra směřovaná vstříc dohlížejícím-zasahujícím policistům tak vyzněla poněkud groteskně.

Další jobovka? Správní rada činoherního studia rozhodla o odvolání výše zmíněného Achaba Haidlera (stalo se po zmíněném rozhovoru). Rada má samozřejmě plné právo určovat, kdo divadlo povede, ovšem pozorovatel se nemůže zbavit pocitu, že zde něco nehraje. Vždyť zástupci rady se dušují, že Achaba nezradili, naopak, že za ním stojí a váží si ho. Proč tedy odvolání? Ti samí zástupci krok vysvětlují jako strategický. Co to znamená? Achab se stal nepohodlným. Ať už proto, že usiloval o transparentní vedení města a sužoval městské úředníky všetečnými otázkami, či proto, že se byl schopen za divadlo hádat, například v roce 2008, kdy hrozilo sloučení obou ústeckých divadelních scén. Zkrátka se nebál. Ústecký magistrát sice oficiálně nezasáhl, ale vzhledem k tomu, že divadlo potřebuje peníze a peníze na divadlo nejsou bez domluvy s magistrátem, a vzhledem k tomu, že magistrát odmítal komunikovat s Achabem, došlo k vynuceně-nevynucenému odchodu. Krok správní rady je jistě strategický, možná však trochu ustrašený. Achab pravděpodobně počítal s tím, že když si otevře pusu na špacír, dostane jednu za uši. Otázkou však zůstává, zda by to tak mělo být.

Právě ve chvílích, kdy píšu tyto věty se rozjíždí nepřehledná partie kolem možného uplácení členů Věcí veřejných. Poslanec Škárka označil šedou eminenci strany, Víta Bártu, jako člověka, jenž mu platil za mlčení. Není důležité, zda má Škárka pravdu, či zda je Bárta nevinný. Zajímavější jsou vyjádření kolem. Například z úst šéfa poslaneckého klubu ODS, pana Tluchoře, jsme se dozvěděli, že i v nastalé situaci nevidí existenci vlády jako problematickou. Vláda „rozpočtové odpovědnosti“ a „boje proti korupci“ může bez uzardění fungovat dále. Žádná sebereflexe. Pan Škárka se sice otevřeně přiznal k podivným machinacím (možné sledování, možné uplácení, možné krácení daní), ale opět žádná sebereflexe. Naopak, prý stranu očišťuje. Nepřijde vám to také minimálně zvláštní?

Tyto tři příběhy jsou na první pohled nesouvislé. Pojítko je však nasnadě. Všechny spojuje slepota politické moci, která se snaží neuhnout ze zavedené cesty ani přes na první pohled viditelné morální prohřešky. Spojuje je strach, před mocí, kdy se raději, my občané, skloníme, než abychom čelili ohrožení, ač nemusí být nijak konkrétní. Spojuje je sebedůvěra mocných, jistota, že jim to zkrátka projde. Přitom v demokratické společnosti by jakýkoli státní úředník neměl být tím, kdo moc usurpuje a zneužívá, ale tím kdo skrz svou funkci občanům slouží. Že se tak neděje, je patrné ve všech případech. Když jsem včera seděl s přáteli, jeden z nich pronesl větu: „Třeba se ta politika natolik zkompromituje, že přestane kohokoli zajímat. To by pak byl moc pěkný svět.“ Politici si přivlastnili místo mediálních celebrit a jako celebrity si mohou ledasco dovolit, protože jejich funkcí je vlastně bavit. Až se politik stane mediálně stejně nezajímavým, jako je mediálně nezajímavá moje holička, bude možná na světě lépe. Jsem rád, že náš časopis excesy politických tajtrdlíků míjí…

V Praze udivený

Tomáš Čada

ještě se mi nestalo, abych psal úvodník tak dlouho. Začalo to na Štědrý den, kdy jsem neměl po nazdobení stromečku a dozabalení dárků co dělat. Mohl jsem si samozřejmě užívat vánoční náladu, jenže té bylo pod psa, a proto jsem dal přednost práci. Za tři čtvrtě hodiny snažení z toho vznikly tři věty, které navíc nedávaly smysl. Poté zaúřadovalo tlačítko delete. Druhý pokus sepsat několik průvodních slov se odehrál na Nový rok. Jak na Nový rok, tak po celý rok. A ona ani čárka. Ještě, že nejsem pověrčivý.

Dnes bych toho také asi moc nenapsal, ale náhoda mi vnukla inspiraci, možná i trochu vánoční. K českým Vánocům patří kapr. Ideálně nejprve ve vaně, až poté na talíři. Rád vzpomínám na kapry pomrskávající se v koupelně. Když jsem byl hodně malý, prostě zmizeli, a pak přišel Ježíšek s vůní řízků. Kdyby u toho zůstalo, nezlobil bych se. Když jsem povyrostl, vzal nás s bratrem tatínek do prádelny za zmizelými rybami. Přesněji nám ukázal, že kapr se nevrací do rybníka, ale pěkně se domrská na porážku. Ve vaně byli kapříci fajn, na špalku se mi nezamlouvali. Náplastí nebyla ani ta jejich duše. Nejsem přeci vodník. Řeznické řemeslo mi k srdci nepřirostlo.

Kapři nám ve vaně neřádí už pěkných pár let. Kupujeme je rovnou natěšené na strouhankový kabát. Spolu s kapry z vany se pomalu vytratilo vánoční kouzlo a objevil se vánoční shon. Má to své výhody. Řezničina odpadá. Letos jsem si však kapry připomněl.

Přítelkyně má na bytě zlaté rybičky. Ke kaprům je asi přirovnám těžko, ale po návratu z vánočních prázdnin a příjezdu do Prahy jsem se kvůli těmto rybičkám vrátil do dětských let. Ještě před odjezdem bylo v akváriu rybiček šest, po návratu se dvě někam vypařily. Jednu jsme nalezli záhy. Dodělávala na dně. Druhou jsme hledali marně. Vzhledem k tomu, že ani zbylé čtyři rybky se netvářily právě nadšeně, rozhodli jsme se vyměnit jim vodu a té nad hrobem zkrátit trápení. Nad akváriem jsme stáli čtyři. Otázku, kdo rybičce „pomůže“, nemusel nikdo vyslovovat. Po dlouhém dohadování se role kata ujal kamarád a já se stal sekundantem. Rybka byla ze světa sprovozena takměř bezbolestně, jenže ta kapří pachuť mi zůstala. Potom jsem si uvědomil, že opravdovým Vánocům jsem již dlouho takto blízko nebyl. Dík zlaté rybce jsem si udělal Vánoce 2. ledna.

Při čtení 14. H_aluze Vám přeji, aby Vás svět stále překvapoval, tak jako mne.

Příjemné čtení pod sněhovou peřinou

Tomáš Čada

Se třináctkami je to ošidné. Krom toho, že jsou ještě stále pod zákonem, prý nosí smůlu. Myslím, že v redakci nejsme přehnaně pověrčiví, ale na té smůle možná něco bude. Třináctka se rodila značně komplikovaně a kdybychom se neodhodlali k císařskému řezu, bůhví, jak by to dopadlo. Ale pokud ji držíte v ruce, je vše v pořádku. Jen prosíme opatrně, ať si neuženete nějaký ten harašment.

S každým číslem se snažíme být o něco dospělejší. Ještě nám pár let do té plnoletosti zbývá, to však nic nemění na faktu, že H_aluze se stává holkou prodejnou. Ve třináctce poprvé naleznete reklamu. Samozřejmě jsme vybíraví, proto neočekávejte žádné poutače na Kaufland či Lidl, případně jiné prasečiny. Reklama v H_aluzi obsažená je spíše pozvánkou na zajímavé akce či poutačem na zajímavé aktivity. Doufáme, že v této podobě je čtenářsky únosná. A my se pokusíme vždy ji do textu zabudovat tak, aby rušila jen ty největší citlivky.

Krom toho, že třináctka vznikala značně komplikovaně a nad jejím obsahem proběhlo několik dohadů, půtek i svárů, je samotný obsah nanejvýš klasický. Autorské texty básnické i prozaické jdou ruku v ruce s jinými kulturními fenomény. Vše z jedné strany ohraničuje rozhovor se spolupořadatelkou čajomilského festivalu ČajoMír Fest Květou Bílkovou, která nám dá ochutnat roztodivného nápoje, jenž je v Česku znám spíše jako pytlik v hrnku zalitý vroucí vodou. Ze strany druhé pak časopis uzavírají ilustrace Petry Josefíny Stibitzové inspirované nejen četbou dětských knížek, ale i americkou groteskou, jež si častokrát s dětskou imaginací nezadá.

Z ostatních článků bych vypíchl chodeckou zpověď Josefa Straky, v níž reflektuje své zážitky z vídeňských výstav a zamýšlí se šířeji nad periferiemi a jejich poetikou. Hororovou studii Adama Krupičky, která nám vysvětluje, proč se tak rádi bojíme, či filosofické zamyšlení Tomáše Tlapy nad surrealismem.

V cizojazyčné části přinášíme originály i překlady současných srbských tvůrců. Z českých luhů a hájů jsou v H_aluzi zastoupeni prozaici Tomáš Odpad a Viki Shock. Básní pak Aleš Misař, Kateřina Komorádová a David Bátor, který stál u zrodu časopisu Nové břehy, jenž v současnosti sic nefunguje, ale do kuchyně jeho tvůrců lze stále, třeba i dík internetu, nahlédnout (www.novebrehy.wz.cz)

Samozřejmě, že bych se mohl rozepsat. Mohl bych zkritizovat současný politický stav, zamyslet se nad nepřízní počasí, které nám nabízí jednu potopu za druhou, že by z toho i Noe vyrost, či popřemýšlet nad blížícími se volbami, ale to prosím učiňte sami. Vždyť si s tou rozvernou třináctkou vystačíte. V duchu podzimní melancholie se jdu zahloubat sám do sebe a pokusím se popřemýšlet, jaké další špeky a špíčky vám ve čtrnácté H_aluzi nabídneme.

Příjemné deprese za redakci přeje

Tomáš Čada

Srpnové počasí je jak o aprílu, a tak mi odpusťte pozdrav z rozvernějších. Dlouho veselí nebudeme. Vrátil jsem se předčasně ze skororedakční návštěvy Sázavy (z osazenstva deseti lidí byli čtyři z H_aluze a pátý, pokud tedy po adrenalinových zážitcích neopomněl, se redaktorem stane). Na obrazovce televizoru povodně, na monitoru notebooku řada nevyřízených mailů a dvanácté číslo se blíží k uzávěrce, již opět stíháme s odřenými hřbety.

Člověk si v tu ránu pomyslí, jestli přeci jen není něco špatně na té rodné hroudě. A když si do uší pustíte tklivé tóny z Tenkrát na západě, je to rovnou na provaz. Ale prrr! Netřeba sršet pesimismem, lepší je jet na vlně opia lidstva. Vždyť pokud čtete tyto řádky, tak dvanácté číslo přeci jen vyšlo, na maily jsem po jistě určité námaze odepsal, povodní ještě bude dost k truchlení a Morricone hraje sic tesklivě, přesto jsou na světě věci smutnější.

Dvanácté číslo vznikalo tradičně. Opět jsme si dlouho váleli šunky, až nám slečna Uzávěrka ukázala, zač je toho loket. Přestože jsme dobíhali do finiše s jazyky na vestě, podařilo se nám ukořistit nějaké to čtení pro vaše čivy. S ohledem na letní čas, ať už to za okny vypadá jak chce, jsme se zaměřili na několik festivalů. Samozřejmě, že s ohledem na naši periodicitu, která je vždy delší než dlouhá, si nepochutnáte na ničem aktuálním. Na druhou stranu mne napadá, zda tou aktuálností není člověk tak trochu přehlcen. Jen jednou jsem se snažil odebírat novinky z jistého nejmenovaného zpravodajského webu. Každých pět minut se nahlásila nová zpráva. Asi po hodině jsem to vzdal. Bytí v obraze mi moc dlouho nevydrželo.

Ale vraťme se k oněm festivalům. Ať si kdo chce co chce říká, Vary, ty Karlovy, jsou stále nejzásadnějším filmovým festivalem na našem území. Nelly Wernischová, vedoucí rubriky filmu, pojala svou reportáž z dění ve Varech trochu osobně, ale myslím, že čtení je to příjemné. Nedávno jsem se dozvěděl, že nás lidé čtou na záchodech, tak je celkem fajn, že se ve festivalovém článku Miloše Makovského dozvíte, co si pustit a nepustit, až se z této místnosti vrátíte zase zpět do normálního života. Letošní Litoměřický kořen byl totiž opět nabitý zajímavými, u nás často zcela neznámými interprety. Článek Terezy Kurečkové sic není přímo festivalový, ale dík festivalu FEBIO fest vznikl. Rozhovor s mexickým hercem Guillermo Ivánem je nejen prvním h_aluzáckým rozhovorovým výletem do ciziny, ale také nalákáním ke kinematografii, která u nás moc nefrčí. Je faktem, že moc mexických filmů v distribuci nenaleznete, ale internetová propojenost má svá pozitiva. A co si budeme nalhávat, kdo hledá, najde.

Asi největším tahákem tohoto čísla je článek Anny Marešové, přečtete si jej hned po tomto. Jedná se o rozhovor s Romanem Týcem. Vzhledem k tomu, že rozhovor vznikal ještě před akcí Občan K, hovoří se zde o performanci – či jak to nazvat – v čase budoucím. Rozhovor však dle mého není důležitý pro svou aktuálnost , ale proto, že se můžeme na rozporuplnou osobu Romana Týce podívat poněkud osobnějšíma očima. Roman Týc se s autorkou zná, a tudíž byl rozhovor veden poněkud neformálněji. Proto jsme se pokusili do textu zasahovat co nejméně, a tak je možné, že leckterému milovníkovi českého jazyka hýbneme žlučí. Ovšem sepsání rozhovoru ve formě „piš jak slyš“ je v tomto případě opodstatněné.

V H_aluzi najdete samozřejmě velké množství dalších a dalších článků, ale to bych musel psát úvodník na více než jednu A4. Koho by to bavilo, že? Popřeji vám tedy jen příjemné záchodové čtení a u další H_aluze zase na viděnou.

S notebookem na klíně, notně uondaný

Tomáš Čada

jedenácté číslo H_aluze je na světě. Sic mu to tradičně trvalo, ale když se ruka k ruce vine, tak se dílo podaří. Tentokrát se těch rukou vinulo trochu více. Číslo mělo být původně jarní. A jaro znamená změnu. Především tu přírodní, kdy vše rozkvétá, pučí, rodí se, miluje. Jaro je však i změnou duchovní, dochází k očistě. Člověk se zbavuje přebytečného napětí, které na něm ponechaly těžké zimní sněhy, volně dýchá. Je jedno, zda na procházce v bující přírodě, nad knihou v čerstvě rozkvetlém parku či kdekoli jinde. H_aluze tedy měla být jarní a jarní vlastně je, ač vychází takměř v polovině tohoto ročního období.

H_aluze je jarně provzdušněná. Má nový grafický kabát, který směřuje k větší jednoduchosti. Snaha o co největší přehlednost a jasnost se snad zalíbí. Opět je z rukou grafika Miloše Makovského.

S jarem přichází chuť se bavit, a tak H_aluze servíruje hned tři rozhovory. Všechny jsou zajímavé. Ať ten s Janem Vávrou, který hovoří o kultuře v kontextu ekonomie a politiky, ať ten s Radkem Fridrichem o slepicích a básnících – především teplických, ať ten s Jitkou Kotrlovou o festivalu audiovize ZLATÝ VOČI.

Jaro je také plné objevování, vždyť ten, kdo prvně vykoukne na svět se potřebuje porozhlédnout. H_aluze nekouká na svět prvně, přesto je jarně zvídavá, a tak přináší informace o proběhnuvším ústeckém festivalu AFT, jenž propojil výtvarné školy z Ústí nad Labem, Prahy a Ostravy.

H_aluze je jarně odpočinutá, protože po zimním spánku je plná energie, a tak přichází z částečně změněnou koncepcí redaktorů, kdy by každá kulturní rubrika měla mít v budoucnu svého garanta. V jedenáctém čísle se tak objevuje první vlaštovka, která v podobě Nelly Wernischové bude přinášet zprávy ze světa filmu. Doufejme, že tato vlaštovka udělá jaro a vyvrátíme tak tradiční pořekadlo. Znamenalo by to totiž větší kvalitu článků a pohodlnější uzpůsobení rubrik.

Dalo by se mluvit o mnoha dalších věcech, které jedenácté číslo obsahuje. A nerad je opomíjím. Prostor na úvodník je však omezen. Zmíním tedy ty z nejzásadnějších. Jsem rád, že se v jedenáctém čísle nachází opět cizojazyčná tvorba. Tentokrát to je finská básnířka Johanna Venho, jak ve znění originálním – pro Čecha jistě exotickém – tak v českých překladech Violy Parente-Čapkové. Jsem rád, že s H_aluzí začíná spolupracovat ústecká výtvarnice Monika Svobodová, jejíž stripy budou od tohoto čísla nedílnou součástí časopisu.

A konečně. Spolu s jedenáctým číslem vychází prvotina spoluredaktorky Alice Prajzentové Kotrmelína. Mohlo by se říci: „Pch, protekce.“ Ale houbelec. Alice je básnířka osobitá a velmi zajímavá. Její poetika je provázána se svéráznou atmosférou severních Čech, především šífařského města Děčín, a i tato tradice se v její poezii odráží. Sbírka je navíc doplněna o, dle mého názoru vynikající, ilustrace Evy Žižkovské. Spolupráci s touto výtvarnicí si Alice přímo vydupala. Je tomu dobře.

Snad jedinou vadou na kráse jedenáctého čísla je tak absence hudební části časopisu. Což se do příště pokusíme nahradit. Hudba sice není, ale za okny je už zase teplo a pěkně, tak vás třeba počasí inspiruje ku zpěvu. S H_aluzí si zazpíváme zase příště.

Příjemné jarní pučení za celou redakci přeje

Tomáš Čada

do rukou se vám dostává desáté, tedy jubilejní, číslo H_aluze, což by dle zavedených norem mělo znamenat oslavu, bilancování či navýšení kvalit. Nestalo se však ani jedno. Desáté číslo je číslem přerodovým. Ale uvnitř časopisu přílišné změny nedoznáte! Snad, že si povšimnete menšího množství recenzí, než bylo zvykem, a nepřítomnosti rubriky Líheň (k tomu se ještě dostanu). Onen zmiňovaný přerod proběhl na pozicích čtenářem neviděných. Redakci H_aluze opustili dva členové, Tomáš Suk, jenž se zavázal s námi nadále spolupracovat jako externista, a Michaela Henčlová, která opouští H_aluzi po oboustranné dohodě. K redakčním změnám jednou dojít muselo, neboť sestavovat časopis bez jakéhokoli ohodnocení (nejen finančního) vyžaduje notnou dávku motivace, odhodlání a především času. Ve chvíli, kdy toto opadá, je zbytečné tlačit na pilu. Tedy rozlučka, pokud při ní nedojde k žádným roztržkám, je dle mého rozumným řešením. Dík tomu však vznikalo číslo desáté v podmínkách provizorních. Doufáme, že se to na jeho kvalitách neodrazilo. H_aluze pokračuje a pokračovat bude. O tom není pochyb. Jen je třeba zkonsolidovat síly a využít jubileum k další, doufejme, že opět kulturně přínosné, práci. Od následujícího čísla chystáme několik koncepčních změn, které by měly nejen usnadnit práci nám jakožto redaktorům, ale především by měly H_aluzi zpřístupnit Vám, čtenářům. Ale dost již k situaci, která vás nemusí vůbec zajímat.

Desáté číslo H_aluze vychází společně s básnickou sbírkou Ivana Pasadeny Poezmije, již pro vás edičně připravila Alice Prajzentová a ilustracemi opatřila Monika Svobodová. I do příště chystáme poezii. Tentokrát z řad redaktorských. V jedenáctém čísle svou poezii představí již zmiňovaná Alice Prajzentová a ve vydávání knižních příloh hodláme pokračovat.

Jak jsem již v úvodu zmínil, v současné H_aluzi není přítomna rubrika Líheň. Vzhledem k tomu, že se nám její koncept neosvědčil a nebyli jsme schopni sehnat dostatek kvalitních autorů, jež bychom do této rubriky mohli nabídnout, považujte ji prosím za zrušenou. V případě, že se nám podaří sehnat větší množství kvalitních textů odpovídajících charakteristice, tedy: sepsali je autoři, kteří se ještě nehonosí občanským průkazem, rádi rubriku na stránky H_aluze navrátíme. Ale tentokráte bez zbrklosti a s dostatečným textovým zabezpečením.

Abych jen nehartusil. S konečnou platností mohu oznámit, že stránky H_aluze (www.h-aluze.cz) fungují, jak mají. Naleznete na nich texty z předešlých čísel, archiv doposud vydaných H_aluzí ve formátu .pdf, především však mediální galerii, v níž jsou nejen fotografie z akcí kolem redakce, ale i audio nahrávky básní či video ukázky z autorských čtení. A touto pozitivní zprávou bych se s vámi rozloučil. Vzhledem k tomu, že s novým číslem přišel i nový rok, vězte, že ani v něm se H_aluze nechce nechat zahanbit a bude pro vás připravovat kulturní vykutálenosti a jiné skopičiny.

Vše dobré ze zasněžené Prahy za redakci přeje

Tomáš Čada

Dámy a pánové, toto byl vskutku běh na velmi krátkou trať. Myslím, že při finiši devátého čísla H_aluze by s námi mohl držet krok leda čerstvý držitel světového rekordu v běhu na sto i dvě stě metrů Usain Bolt. Do cíle jsme se, poněkud zadýchaní, přeci jen dokodrcali a teď nás, doufejme, čeká částečné vydýchávání a relaxace. Jen od nás, prosím, nečekejte ony pověstné Boltovy tanečky, na to nám již nezbývá sil.

Do chvíle, kdy jsem začal sepisovat devátý úvodník, se podařilo, alespoň z části, splnit vše, co jsme v tom minulém předsevzali. Internetová prezentace běží, ač s vadami na kráse. První sbírka, jež vychází pod redakční péčí časopisu, se pomalu klube na svět. Deváté číslo bylo ve spěchu naplněno, zrevidováno, redakčně utříděno a pokud jej právě držíte v ruce, dočkalo se i vydání. A Antropotyátr, který je jakýmsi zlatým hřebem celého redakčního snažení, snad nepostihnou žádné rány egyptské, i když pár jich na obzoru bylo.

Ale bože, já zase ubíhám. Je to hrozná vlastnost, začít vyprávět a projet během jeho příběhu celou abecedu. Tak já se tedy uklidním a vrátím zpět na trať. Deváté číslo, ač vznikalo ve spěchu, přináší řadu kvalitních textů. Bohužel nepřináší tradiční rubriku Líheň. Říjen byl poněkud neplodný a nic zajímavého se nevyklubalo. Nebo to kvalitní a ještě ochmýřené proběhlo kol nás bez povšimnutí. Ale jedná se snad o jediný výpadek.

Vždyť už rozhovor je vskutku exkluzivní. Podařilo se nám porozprávět s žijící básnickou legendou, poetou par excellence a známým čajomilem, Ludvíkem Kunderou. Je to rozhovor trochu uvzpomínaný, a pozor, na pokračování. Proč? No, když má člověk tu čest promluvit si s takto významnou osobností, musí se šance chopit cele. Bohužel, stránky časopisu pak bobtnají nad míru. Nezbývá nic jiného než zvolit buď radikální řez, což je škoda, nebo nepohrdnout seriálem. Berte to z té lepší stránky, v příštím čísle bude na co se těšit.

Deváté číslo, částečně prostoupené poetikou německé metropole Berlína, je možná trochu industriální, a tak úvodní vyprávění o čaji, vzpomínkách a literatuře tuto, pro někoho šedivou atmosféru, proveselí.

Do pochmurného světa nás vrhnou i fotografie Adama Hrušky, které H_aluzi uzavírají. Adam se specializuje na dokumentární fotografii a jeho snímky z protinacistických demonstrací a nacistických akcí nejsou právě nejpříjemnějším pokoukáním. Na druhou stranu zachycují dnešní realitu takovou, jaká, bohužel, je. Snímkům nejde upřít nejen fotografické kvality, ale především náboj a sílu, která se jen tak někde nenajde. Když jsem se s Adamem bavil, proč své fotky nepublikuje někde jinde, odvětil, že na některá česká periodika jsou jeho fotografie příliš „hárkór“. A protože pro nás nejsou „hárkór“ Adamovy fotky z demonstrací, proč bychom si nemohli dovolit otisknout snad zamyšlení, snad fejeton, snad povzdech Milana Kozelky nad současnou situací, nejen politickou? Proč bychom vám nemohli přinést názor Patrika Linharta na knihy, jež by stály za hřích? Vždyť není třeba klást textům v cestu barikády. Není třeba stanovovat hranice.

Zabarikádovaný totiž může znamenat i zabedněný. A zabednění přeci být nechceme. Ať se nám tedy po té kulturní trati bez překážek pěkně klusá. Anebo sprintuje. Jak je libo.

Za redakci H_aluze zadýchaně z Prahy

Tomáš Čada

Omlouváme se, že tentokrát bez pozdravu. Ale osmé číslo bylo trochu bezprecedentní. Taková kreaturka, jíž se vůbec nechtělo na svět. Částečně to zavinila naše lenost, částečně meteorologická situace, když na slunci se lépe opaluje než píše. Nakonec se zadařilo. A my si můžeme s klidem oddychnout a s neklidem přejít na číslo deváté, plánované na říjen.

Nemá cenu se omlouvat. H_aluze osmá je produkt poněkud přestárlý. Zpoždění téměř tříměsíční je na ní znát. Články hodnotící koncerty, knihy a výtvarné akce jsou data staršího, přesto vám snad přinesou pár zajímavých informací. Třeba nad nimi uroníte i nějakou tu melancholickou slzu.

Naštěstí ne vše zastarává. Pravidelná dávka prózy, poezie a nějaké ty zajímavé myšlenky jako dezert jistě rozšíří vaše obzory a papily se pomějí.

Osmé číslo sice není tím nejlepším, co jsme doposud nabídli, přesto si dle mého názoru načaté kvality udržuje. Navíc je toto číslo opětovně předzvěstí změn. Velkých.

Již během jeho vydání by měly projít faceliftem naše internetové stránky, které budou o něco hezčí, uživatelsky komfortnější a informačně sdělnější. Neváhejte je navštívit. Naleznete je na adrese www.h-aluze.cz. Najít nás můžete nově i na Facebooku, kde vznikla skupina Literárně-kulturní časopis H_aluze a plánujeme zasáhnout i Twitter a další prostory internetové i reálné, neboť chceme být aspoň potichu slyšet.

Již tradičně v říjnu se chystá druhý (potažmo třetí) ročník Antropotyátru, který snad bude ještě lepší, než jsme doufali. Odehraje se opět v Ústí nad Labem a to ve dnech 20.-22. října. Více informací naleznete na výše zmíněných stránkách.

Především však, na to prosím velký pozor, H_aluze se od příštího čísla rozhodla zavést knižní edici! Nebudu ji zde příliš rozebírat, ovšem doufejme, že Vám budeme mít co nabídnout. Nabízet budeme knihy, knížky i knížečky po dalších osm čísel, na které je ediční řada H_aluze plánována. Pokud nezasáhne deus ex machina a plány nám nějako nerozjezdí. My však doufáme spíše v pozitivní božské ohlasy.

Poslední změna, změna veskrze příjemná, se týká obměnění počtu redaktorů. Čáp nám do redakce přinesl jednoho velmi potentního člena. Josefa Straku. Což je člověk literárně protřelý, člověk o literaturu se zajímající, literaturu milující, člověk před časem působící ve velmi kvalitní literární reveu Weles. Jose Straka, autor několika sbírek (např. Hotel Bristol, Město Mons či Kostel v mlze), se přidal do našich řad. Posila je to jak má být. A vy ji snad uvítáte se stejným nadšením jako jsme učinili my.

A to je, co se týká změn, prozatím vše. Léto máme za sebou, podzim klepe na dveře. H_aluze s pořadovým číslem osm se vlastně do tohoto nostalgického období hodí. Vždyť podzim je trochu uvzpomínaný. Ať vám jej ta naše literární mrška patřičně prozáří!

To přeje celá redakce a za ni

Tomáš Čada

Vypadá to, že se nám podařilo přetrpět zimu, která byla letos dlouhá. Plná mrazu, sněhu a dalších tradičních kratochvílí typických pro bílo-blátivé údobí. S nástupem jara se do všech srdcí dostává mnoho energie, doufejme že tvůrčí, a snad i té lásky, která hory přenese. My se tedy nesnažíme tahat s horami, případně tahat se přes hory, my naši lásku vplétáme do stránek H_aluze. Přesněji řečeno, snažíme se ten náš plátek s láskou vytvářet.

Snad proto neustále dumáme nad tím co, jak a lépe. S minulým číslem přišla změna formátu, která dle našeho (snad i Vašeho) názoru H_aluzi prospěla. H_aluze je teď skladnější, elegantnější. Nový formát přinesl pozitiva i textům, neboť ty se nyní na stránkách nemusí cítit nepatřičně, osamoceně. Přeci jen původní formát A4 nebyl poezii nejvstřícnější, leckterý text se krčil kdesi v koutku a bál se prokázat své skutečné já. Snad jsme se tohoto, minimálně zčásti, vyvarovali. A jdeme dál!

Vím, že obdobnou větu píši do každého úvodníku, na druhou stranu, až ji psát přestanu, bude zřejmě něco špatně. Změna formátu přinesla jistá estetická vylepšení, avšak… Avšak nejen formátem živ jest časopis. Grafická stránka potřebovala doladit. S ohledem na to, že ladit neumíme, zato umíme věci radikálně překopávat, rozhodli jsme se pro zcela novou tvář, která nám snad vydrží nějaký ten měsíc. Posouzení jejích kvalit necháváme na Vás. Ale vizte! H_aluze je zase nová a my doufáme, že lepší. Za obměnu jarního kabátu tradičně odpovídá Miloš Makovský. Tentokráte mu však vydatně přispěla Zuzka Hegedüšová, která časopisu dodala čerstvého vizuálního větru do plachet.

Uvědomuji si, že tento úvodník je již druhým úvodníkem, kde se rozplývám nad změnami čistě zrakem postřehnutelnými. Také je mi jasné, že pro literární a kulturní časopis jsou tyto změny jen jakousi třešničkou na dortu, ač podstatnou. Daleko důležitější však jest to, co se, obrazně, skrývá pod kapotou. Proto jsme Vám již tradičně připravili nášup toho nejlepšího, co se nám dostalo do rukou. A vězte, že tentokráte bylo z čeho vybírat. Již klasicky se můžete setkat se šťavnatými texty prozaickými i básnickými, s rozhovorem, recenzemi a dalšími pravidelnými chuťovkami. Navíc přinášíme ukázky z děl autorů, kteří se zúčastnili Literární SUPERstar, novou rubriku na pokračování, ve které Vás seznámíme se životem barokních skladatelů a malou perličku na závěr. S ohledem na to, že se orientujeme na mladou uměleckou tvorbu, bude každá H_aluze od nynějšího čísla uzavřena rubrikou Líheň, ve které Vám přineseme díla autorů, kteří ještě nedosáhli na občanský průkaz.

Zcela čerstvými autory uzavíráme naše menu i tento úvodník. Doufáme, že Vám nachystané pochutiny neudělají v žaludcích neplechu. V dalším čísle Vás zkusíme zase něčím překvapit i obohatit. Na závěr ještě vypíchnu fakt, že H_aluze se stala nositelem řádu ISSN, proto jest publikování v H_aluzi daleko lukrativnější (viz stránky Státní technické knihovny).S přáním dobrého trávení a příjemných dní ve společnosti rozpáleného slunce a bující trávy s H_aluzí v ruce se za redakci loučí…

Tomáš Čada

3. dubna 2009 v Ústí v brzkých ranních a jarních hodinách