František Stárek Čuňas

Co byste řekl k posunu, který prodělala literatura za posední dvě desítky let?

To je samozřejmě vázaný na společnost. Jak se proměňuje společnost, tak se pochopitelně proměňuje i literatura. Ten společenský posun probíhá podle mýho názoru v určitých etapách. Taková ta generální fáze je asi v tom, že společnost se musí dostat do normálu po dobách totalit. V našem případě je nutné sčítat obě dvě, jak tu německou, tak i tu bolševickou. Dohromady to dělá téměř padesát let a podle mých zkušeností, když člověk vychází z kriminálu, potřebuje tentýž čas strávený v kriminále na to, aby se dostal do normálu. Myslím, že stejně tak potřebuje čas i společnost. Z tohoto hlediska se podle mě společnost dostane do normálu až po nějakých padesáti letech. Já jsem v jednom televizním pořadu řekl, že abychom se dostali do normálu, tak musíme vychcípat a za tím si stojím dodnes.

Jak se podle vás změnila reflexe společenských témat?

Některá společenská témata se začínají objevovat až nyní. To se dostáváme k horizontu dvacetiletí po převratu či změně. Nerad bych používal slovo revoluce. Já tomu vždycky říkám plyšák, což si myslím, že je mnohem výstižnější… Například Lída Rakušanová, která přišla do Německa v polovině šedesátých let, říkala, že teprve tehdy tam začala skutečná denacifikace. V těch předchozích dvaceti letech třeba nebylo možný, aby tam vyšla díla Manna nebo nějakých židovských autorů. Společnost prostě nebyla připravená, taková společenská objednávka neexistovala. Nyní například nastává vyrovnání se s dobou normalizace, která byla dlouho tabuizovaná. Padesátý léta ne, ty byly klidně kritizovaný, o nich televize točila spoustu věcí, ale o normalizaci ne, ta byla ještě příliš živým tématem, aby se literárně uchopila a společensky nějak akcentovala. To se děje až dnes.

Co říkáte na výraz „neonormalizace“, kterým označili tepličtí literáti současnou dobu?

No, to já nevim, to slyšim prvně tenhle termín, ale já jsem trošku alergickej na srovnávání téhle doby s komunismem. Víte, to je nesrovnatelný…

Sledujete současnou literaturu?

Řekl bych, že ji nijak plošně nesleduju, že bych jako intenzivně čet a očekával, co zrovna vyjde, ale na druhou stranu nesleduju ani ty vieweghovštiny, na mě to dělá dost špatný dojem. Hodně se účastním autorských čtení kolem undergroundu, tedy konkrétně toho, co nyní vzniká. Literatura se v této oblasti odráží hlavně v hudbě jako texty písní. Málo platný, i u té generace devadesátýchlet je hlavním komunikačním prostředkem muzika a tohle se nemění už od šedesátých let.

A myslíte, že tomu, co dneska vzniká, bychom měli říkat underground? Neměl tehdy underground specifickou funkci, která byla úzce vázána na společenské podmínky a dobu?

Určitě je to něco jinýho, než byl tehdejší underground, ale underground je to stále, protože je to vedlejší proud mainstreamu.

Je to například reakce na média a konzum všeobecně?

Zde je otázka, jak je to opravdu. Jestli vychází ta společenská objednávka od lidí, a média na ni odpovídají populisticky, nebo jestli to je opačně, tedy že média vytvářejí společenskou objednávku. Já tuhle otázku neumím úplně zodpovědět, ale myslím, že je to tak napůl. Že tam ta koexistence vlivu médií a zároveň té společenské objednávky je jasná a je to tak halb und halb. A když se todleto dá dohromady i s politickými otázkami, protože lidi jsou samozřejmě také voliči, no tak to má pochopitelně velkou sílu. Média a na ně navázaná společenská objednávka, to je samozřejmě undergroundem nepřekonatelná síla.

My jsme teď v Ústavu pro studium totalitních režimů, jaká je zde vaše práce? Vy jste asi před třemi lety v rozhovoru pro časopis Tvar říkal, že byste chtěl prozkoumat československý underground a vytvořit jeho dějiny. Jak jste v této práci pokročil a co dalšího ještě děláte?

Já tady dělám skutečně historii českého undergroundu, ale faktem je, že na něm dělám sám. Ústav si v minulých letech prodělal určité turbulence a finanční prostředky, který společnost na provoz ústavu vynakládá, jsou z hlediska toho, co by bylo potřeba, malý, a to slovo malý bych podtrhl několikrát. Takže historie undergroundu je samozřejmě meta, které bychom chtěli docílit, ale je velice vzdálená. Já se snažím spolupracovat s externími lidmi, ale že by to vzniklo v nejbližší době, to si nemyslím.

Mluvil jste o přednáškách…

Dělám přednášky po školách, tam je samozřejmě samizdat součástí maturitních otázek. Konkrétně se jedná o přednášku Samizdat proti totalitě. S tou objíždím řadu středních škol. Druhej program, který pak mám, je historie undergroundu ve filmových záběrech. Konkrétně se jedná o dokument nazvaný Cáry starých filmů a s tím jezdím většinou po klubech. Dokument je složenej z toho, co zbylo z filmové produkce a je to takovej průřez českým undergroundem.

Vyšlo Vám něco v poslední době?

Právě jsem vydal společně s Jiřím Kostúrem, který ovšem není zaměstnancem ústavu, knihu, která se jmenuje Baráky – souostroví svobody. Je to právě o undergroundových barácích zejména ze sedmdesátejch let. Začíná to samozřejmě už v šedesátejch Knížákovejma barákama a pokračuje to až do současnosti. To se týká hodně severočeskýho kraje, protože zde byly ty baráky nejhustěji a stávaly se centrem kulturního dění.

Jak takový barák vypadal?

Byly to především specifické komuny lidí. Když už to člověk dneska vidí zobecněný, tak každá vlna represe proti undergroundu s sebou nesla i snahu lidí odejít z měst a uchýlit se někam, kde bude větší klid a kde si sami budou moci dělat, co chtějí. Kde jim do toho zkrátka nikdo nebude zasahovat. Samozřejmě to byla utopie, protože Státní bezpečnost se za nimi dostala i do těch nejmenších vísek. Baráky se staly svým způsobem kulturními centry, kam se sjížděli lidi, ve stodolách se pořádaly koncerty, dělaly se výstavy a divadelní představení, přednášky, teologický debaty, filmové produkce.

Vy jste byl dlouho jedním z hlavních organizátorů těchto akcí, krom toho jste vydával s přáteli časopis Vokno (časopis ke stažení zde: www.vons.cz/vokno), který vám přinesl také mnoho problémů se Státní bezpečností a nakonec i kriminál. Spolupracujete s přáteli dodneška?

No tak samozřejmě, už tu byl jmenován Jiří Kostúr, který byl redaktorem časopisu Vokno od samýho začátku, tedy konkrétně od druhého čísla. Míra Skalický má zase u Želetavy mlejn, kde se často scházíme a je to pořád takovej otevřenej barák, kam přicházej lidi bez pozvání a nikdo neočekává, že by jim nějaký pozvání došlo. Pořád ten underground žije v těch intencích starejch známejch, ale samozřejmě se na to nabaluje i řada mladejch. Právě to dvacetiletí, o kterým jsem mluvil, vedlo k tomu, že lidi si to zkusili v podnikání, státní správě i zahraničí a teď se vrací zpátky. Nebojím se říct, že to vyvolalo něco jako renezanci undergroundu. A samozřejmě underground vzniká pořád, není to žádný řízený proces, jako maj Svědci Jehovovi, že lidi náháněj. Tyhle lidi prostě rostou ze země. Když se teďka vrátili ty starý, tak to dostává takovej kompaktní tvar a myslím si, že po takových třech až pěti letech je underground docela stmelenej, a že současná společenská situace tomu i docela nahrává, protože je vidět, že mainstream zase nějak přešlapuje a pokud člověk chce kulturně a, řekl bych, svébytně žít, tak musí hledat nějaká řešení, a konkrétně moje řešení je být v undergroundu.

A jak vnímáte mladý nastupující underground?

Já se jim samozřejmě snažim hodně pomáhat a snažim se jim dělat prostě dobrý entrée. Myslím si, že jejich kapely a počiny jsou adekvátní tomu, co jsme dělali my a nemám vůbec žádný problém s nějakým věkovým rozdílem. Víte, já jsem celkově životní optimista a člověk samozřejmě, když je životní optimista, tak toho taky hodně udělá. Něco se třeba nepovede, ale říkat si, že je všechno v prdeli, to znamená udělat si vlastní cenzuru.

Plánujete vydat v blízké budoucnosti nějaké další vědecké práce?

….no je to daný vydavatelskejma možnostma. Ústav má samozřejmě omezené peníze na vydávání. Na podzim by měla vyjít tzv. Hnědá kniha českého undergroundu, na který nyní pracujeme s doktorem Machovcem. Jsou to kompletní ty tři soudní jednání: přeštický proces, proces pražský, tedy případ Plastic People, a potom ještě proces s Janem Princem kolem baráku v Rychnově u Děčína.

Takže žádný ucelený dějiny skutečně v tuto dobu nevznikají…

No na ucelený dějiny je ještě moc brzo, protože ještě nejsou zpracovaný ani dílčí témata. Teprve potom, až bude zpracováno víc těchto dílčích témat, tak bude možné je slejvat dohromady. Tady bych chtěl ale připomenout například doktorandskou práci Jiřího Pospíšila, kterou pak vydali společně s Petrem Blažkem jako knihu Vraťte nám vlasy, což je podle mě také jedna ze základních prací o undergroundu.

Všimnul jsem si, že na vašich stránkách je i diplomová práce Jany Růžkové o Voknu…

Vokno je tam docela dobře zpracovaný, co se týče jeho obsahový části a jeho historie.

Dokázal byste přirovnat k Voknu nějaký dnes vycházející časopis?

Já jsem vždycky považoval za takovýho legitimního nástupce Mašurkovské podzemné, které už ale zase několik let nevychází. Takže i tím je podobné Voknu. My jsme se snažili Vokno v nějaké podobě obnovit. Já si myslim, že se Vokno nějakým způsobem zase rozjede. Několik takových nápadů už jsem v poslední době slyšel. Dokonce se mě i ptali, jestli by mi třeba nevadilo, kdyby se to jméno někde objevilo. Tak samozřejmě, že by mi to nevadilo, ale určitě bych byl nerad, aby to jméno nesl časopis o nějakých masážích nebo něčem podobným.

Děkuji vám za rozhovor.

Tomáš Suk

Pavel Novotný (*1976) je liberecký básník, hudebník, performer a pedagog. Jeho stěžejním tématem je experiment s mluveným slovem, zvukem, hudbou i obrazem. Je pro něj charakteristické množství energie, kterou předává svému okolí, a to nejen při vystoupeních, ale i při běžném rozhovoru. Gestikuluje, vykřikuje, prožívá.

V roce 2010 vydal básnickou sbírku Mraky, která mj. relativizuje otázku autorství díla. Jsou zde zachyceny promluvy lidí hovořících o mracích: Získaný audiozáznam autor přepsal a dále zpracovával různými tvůrčími postupy. Na podobném principu vzniká i Novotného doživotní pásmo Tramvestie. Ukázky z něj měly vernisáž v prosinci roku 2010 jako objekt v Krajské vědecké knihovně v Liberci. Při tvorbě Tramvestie Novotný zachycuje své přátele a známé v tramvaji č. 11 na trase z Liberce do Jablonce, nechává je hovořit o ubíhající krajině, nechává je takzvaně „řetězit“. Přepisy audiozáznamu různými způsoby přetváří do rozsáhlých textových bloků; vzniká tak mnohovrstevnatý, časový portrét krajiny a zároveň i portréty jednotlivých mluvčích. V současné době je připravována instalace těchto textů přímo v/na tramvajové soupravě mezi Libercem a Jabloncem.

Společně s příležitostným sdružením Voni nahrál autor CD Svět očima Monkikiho, které opatřil svými texty. Tyto písně si často pohrávají s trapností a naivitou. Při hudebních vystoupeních často využívá vlastnoručně vyrobených zvukových nástrojů, například tzv. Silvrexu (spojení diktafonu a ozvučnice), které doplňuje kytara, klarinet či violoncello, čímž vzniká hravá koláž netradičního zvuku.

Autor též spolupracuje s Českým rozhlasem. Za radiofonickou kompozici Vesmír získal prestižní ocenění Prix Bohemia Radio 2010. Ve svých kompozicích opět klade důraz na mluvené slovo, na hru a možnou reinterpretaci mluveného. Tyto kompozice je možné si poslechnout na stránkách Českého rozhlasu.

Společně s básníkem Jaromírem Typltem zpracoval autor dadaistickou skladbu Ursonate Kurta Schwitterse, oba interpreti s ní řádí již pátým rokem (mimochodem vystupují zásadně v montérkách, přičemž Typlt má montérky čisté a vyžehlené, Novotný naopak uválené a špinavé). Precizně zaznamenaný part Schwittersovy skladby je komponován do sonátové formy, ale namísto tónů pracuje s abstraktním hláskovým jazykem, s neexistujícími slovy. Ursonáta stírá rozdíly mezi mluveným slovem a hudbou.

Rozhovor

Hlavní rozhovor tohoto čísla je poněkud nezvyklý, pokusili jsme se jej vytvořit bez dotazů, zároveň však tak, aby rozkryl osobnost, s níž byl veden. Ve své podstatě to byl pokus na nás, jako jeho tvůrcích, na Pavlu Novotném, jako jeho protagonistovi, i na vás čtenářích, jakožto recipientech. Rozhovor totiž není postaven na klasických otázkách a odpovědích, ale tradiční otázky zde suplují pojmy, které slouží jako odrazový můstek pro Novotného improvizaci a především fantazii. Celý rozhovor probíhal v tramvaji č. 11 na trase Liberec-Jablonec. A ač došlo během jeho přepisu k řadě úprav, pokusili jsme se text ponechat v co nejsyrovější podobě, neboť i forma odpovědí vypovídá o autorovi.

Co na první pohled vypadá jako fantasmagorie, má své důvody. Dílo Pavla Novotného prostupuje experiment. Ať už se jedná o jeho rozhlasové kompozice, ve kterých jsou ohledávány možnosti jazyka, zvuku, ruchu; o jeho literární texty, které polemizují s otázkou autora-tvůrce; perfomační vystoupení, která rozostřují rozdíl mezi recitací a hudbou, či hudební výstupy, jež si pohrávají s otázkou trapnosti a klišé, vždy se v těchto dílech jedná o dialog mezi tvůrcem a recipientem, možná přesněji, o diskusi. Pavel Novotný pracuje se zažitými tématy trochu jinak a je jen na nás, zda na jeho práci přistoupíme, zda ji vůbec přijmeme, stejně jako tento rozhovor, který by měl být vhledem do autorova myšlení. Nebo taky ne.

Jednotlivé pojmy ani cesta tramvají nebyly vybrány náhodně, více snad vysvětlí přiložený medailon. Berte čtení tohoto textu jako hru, v níž se dá ledasco nalézt.

Město

Město je dětskej koutek. Soubor prolejzaček. Lunapark, kterej, když seš dostatečně voprsklej, můžeš celkem slušně užít a využít.

Tramvaj

Tramvaj…dovolil bych si citovat grafika Jana Měřičku: Tramvaj je kapsle. Kapsle cestující prostorem. A myslim, nejkrásnější je asi v noci, to je ta kapslovitost nejvýraznější, zevnitř i zvenčí.

Cesta

Cesta je proměna, dynamika, pohyb, neustálá změna úhlu pohledu, něco strašně napínavýho…Třeba před půl rokem jsem objevil kouzlo támhletý zídky, no podivejte se na to! A můj strejc má doma třírozměrnou televizi a já byl z toho úplně vyjevenej. To si nasadíš takový speciální brejle na baterky a koukáš na obrazovku. Říkal sem strejcovi, že když si tam pouští třeba porno, že ta píča pak musí bejt tak obrovská, že do ní může pak skočit jako do bazénu! To je dobrý, řikal sem si. Ale pak sem jel kolem týhle zdi a ta mi vlastně přišla mnohem zajímavější, než ta strejcova televize…to mě baví, na cestě. Ale ta cesta se dá samozřejmě i normálně prosvištět, ani si nevšimneš, že něco vidíš.

Předmět

Ježišmarjá… To je hrozně obecný… Může to bejt objekt, kterej zkoumáme. …to asi chcete slyšet. Když zkoumáš předmět-objekt ze všech stran, stává se vlastně nekonečným, protože náhledů a slov může bejt přehršel. Nádhera. Objekt je zdánlivě statickej, ale s rostoucím počtem hlav, úhlů a slov jaksi…bytní…dynamičtí. A zpředmětnit se dá všechno. Písmenko, útržek, nebo třeba něco úplně abstraktního, nálada. Nebo třeba tečka – i tečka se dá zpředmětnit a nahlížet z různejch stran, a najednou je úplně všude…

Slovo

Slovo, slovo, kdybych měl parafrázovat nebo hledat nějakou inspiraci…tak slovo je stavební kámen, jeden z fajn stavebních kamenů…s kterejma se dá cvičit, dá se to přesouvat, stříhat, krátit, rytmizovat, opakovat, slovo je bezvadný… Úder kladivem.

Báseň

Báseň je něco nepopsatelného. Báseň zdánlivě není potřeba, ale kdyby neexistovala, tak si ani nechci představovat, jak by to tu fungovalo.

Přednes

Záleží vždycky na typu textu. Některý texty sou určený k tomu, aby se rozřádily na jevišti, některý sou založený úplně jinak, sou tichý, jiným nepomůže nic. Pro mě je přednes důležitej, ale tak nějak automaticky, musí vycházet přímo z povahy textu. Nejde mi o to, předvádět se na jevišti, to mi přijde hloupý. Pro mě je vlastně recitace stresující, mám z toho strašnou trému. Na jevišti je mi zle, motá se mi hlava, nerecituju vůbec rád, i když to asi tak nevypadá…ale hrozně rád píšu ty texty.

Hra

Já vlastně nevim jako…no hra….hra je fajn. Hra je vzývání náhody. Je strašně zajimavý, když se pomocí hry najednou roztryská spousta věcí, který by člověk jinak vůbec nevymyslel. Je to technika, prostředek k tomu, jak se vymotat z vlastní zabedněnosti. Ale zase ze mě mluvěj úplně jiný hlavy. Mám někdy pocit, že sme suma jinech hlav a že nejsme sami sebou.

Klišé

Klišé je přirozená součást….pokud se bavíme o budování textu, je to figura textu, která se dá vědomě použít, vystavit jako klišé. Ale když člověk používá klišé a neví o tom, je to blbý. Ale děje se to velmi často.

Jazyk a hudba

To je jedno a to samý…teda…nejnapínavější je to v okamžiku, kdy jazyk připomíná hudbu a obráceně. Nádherný jsou právě ty hraniční díla, u kterejch nelze přesně určit, jestli to je eště jazyk, nebo jestli už to je hudba, nebo co to vlastně je. To sou ty nejzáhadnější, nejnekonečnější a nejhádankovatější věci.

Jazyk a obraz

Když to vztáhnu na ty svoje tramvaje, tak mě napadá věc, která by se dala nazvat „zpětná rekonstrukce obrazu či představy“ – jednoduše toho, co právě proběhlo za oknem tramvaje. Při přepisu se ti to znovu zjeví ve sluchátkách a v hlavě. Jako by sis vsunul do hlavy něčí film. Když je ten obraz už dávno pryč, je napínavý, jakým způsobem to jazyk dokáže dostat zpátky a jakým způsobem ta cesta znovu ožívá. S každou hlavou je ta cesta jiná, každej se soustředí na jiný věci, vznikaj ti nový a nový obrazy – mnohdy nečekaný. Proto bych nezavrhoval možnost, že jazyk je schopnej vytvořit adekvátní plnou představu obrazu, nenene, tu moc v sobě má. Ale musí se na to jít oklikou, nedá se v něj věřit rovnou, snažit se jím rovnou něco sdělit, to moc nefunguje…

Dialog

Dialog mezi čtenářem a autorem, to je na dlouho…ale dialog jako takovej je od toho, abychom zůstali tvůrčí a úplně nezakrněli, protože to hrozí každýmu z nás, že zblbneme sami sebou, zatočíme se do sebe. Dialog je vlastně ochrana před zblbnutím. Je to možnost mít kolem sebe přátele, lidi, který s tebou něco tvořej. Ale zároveň je tam nebezpečí, že člověk, jakmile se ocitne sám, přimkne se k lidem, se kterejma původně nechtěl nic mít…vytváří něco, co nechtěl…chce to dostatečně pevnou vůli, nenechat se utahat….jinak je to v pytli. Ze svýho pohledu můžu říct, že neustále bojuju s tím, jak se nezapouzdřit do sebe, a zárověň tak nesplynout s ostatníma. Bojuju o to, jak nezpitomět. Mám panickej strach, naprosto panickej strach ze zblbnutí, z monologizace a zacyklení sebe sama….ale…nestalo se mi to už?

Energie

Sme se takhle občas s kamarádama shodli, že existujou lidi, který z tebe tu energii vysávaj, vyloženě od tebe čekaj její průběžnou dodávku. A je fakt průser, že těch lidí je nějak moc a furt přibejvaj další. Sajou, čekaj, že je budeš bavit, že jim poskytneš něco, co je oživí, co si můžou schovat do své zábavní spižírničky…jo…tak to mě deptá…a proto mám i docela velkou trému při vystupování. Mám pocit, že poměr toho, s čím tam ty lidi jdou, se naprosto liší od toho, s čím tam jdu já. Potřebu někde chrlit energii, honit si triko, onanovat, to fakt nemám. A vysávači mě strašně pruděj. A naopak neskutečně visím na lidech, s kterejma je to vyrovnaný, oboustranný, který mě třeba dokážou v pravej čas pošťouchnout, to sou fantastický přátelé, je mezi náma uzavřenej a krásnej kosmos, energetickej koloběh. Ale musíš si to hejčkat…

Vesmír

Jestli chcete recept na to, jak chápu vesmír, tak podle mě to není objekt nebo nějaká věc, něco, na co bychom si mohli šáhnout. Vesmír je abstraktní pohyb. Vesmír je dynamika sama o sobě. Je to něco, co se samotným pojmenováváním zpřítomňuje a zhmotňuje, ale přítomnost ani hmota to není. Není to nic než pohyb a proces, protínání, relace, křížení, zmnožování. To je strašně zajímavý, ten systém vzájemnejch pohybů. …když tady teďka jedem a zrovna v tuhle chvíli nás míjí auto, nebude se to už nikdy přesně takhle opakovat. Vesmír je neopakovatelnost, souhrn náhod, neskutečnej lavinovej pohyb vpřed.

Tomáš Čada a Alice Prajzentová

foto Alice Prajzentová

Jaké je to již čtrnáct let myslet filmem?

Je to výzva, dobrodružství, hra. Festival jako proměňující se artefakt, provokující a hravý zároveň. Ve středu s filmy, které nás v průběhu roku překvapily.

Mění se váš vztah k myšlení filmem? Stále vás to baví?

Baví. Bráníme se stereotypům, rutině, spokojenosti. Když řeknu, že to je permanentní výzva, bude to znít jako klišé. Ale kdyby to výzva nebyla, tak nás to nebaví. A věřím, že je na festivalu vidět, že nás jeho příprava baví. Každý rok přicházíme s novinkami, jsme citliví na to, co se děje ve světě filmu, co se děje na jiných festivalech, co se děje v Česku. A tyto impulzy festival vstřebává a proměňuje v konkrétní detaily.

Máte pocit, že to myšlení filmem někam vede? Má film možnost ovlivnit realitu?

Určitě do reality zasahuje. Už jen to, že se něco natáčí, je zasahování do reality. Kdyby se natáčelo víc filmů o tématech, která jsou pro českou společnost podstatná, mohlo by to mít ještě širší vliv. Dokument je bočním pohledem. Z odstupu. Zatímco publicistika je pěna každodennosti. V tom je dokumentární film cenný, protože nám ukazuje absurditu, kterou jsme obklopeni.

Letošní festivalové heslo bylo Dok.Dream. Jaké jsou sny o dokumentu?

Jsou sny, které přicházejí samy. V nich prožíváme různost možností. Podobně jako při natáčení se dějí situace, které nikdo neplánoval, nepředvídal, ale které v sobě často obsahují to nejpodstatnější. Protože vnášejí do filmu život v jeho plné autentičnosti. Vrstevnatě. Neilustrují jen režisérovy teze.

A pak je snění cílené. Neautomatické. Filmy promýšlející, jak by realita kolem nás mohla fungovat. Od všedních věcí po velká témata. Jak řekl při přebírání ceny za přínos kinematografii Karel Vachek, je škoda, že svět je tak hrozný, takže filmy nemohou být lepší.

Je sen o českém dokumentu čím dál růžovější nebo jsou to noční můry?

Český dokument je specifický svým humorem a ironií, dalo by se říci à la Švejk. A buď na něj diváci přistoupí, nebo ne. Tím se určitým způsobem vymykáme klasické angloamerické produkci, která podstatným způsobem určuje podobu dokumentu. Proti tomu se může vymezovat Asie jinou citlivostí či Jižní Amerika jinou energií. Někde uprostřed toho je český ostrůvek.

A jaký ten ostrůvek je?

Je součástí kinematografie. Podařilo se docílit toho, že dokument primárně neuspokojuje zájmy televizí, ale existuje jako umělecké dílo. České dokumentární filmy jsou poměřovány vysokými nároky, což není běžné všude. Televize si v některých zemích mnohem více vynucují konkrétní podobu filmů. Ty jsou pak sice úspěšnější na festivalech, které jsou na televizní průmysl napojené, ale za pár let o nich nikdo neví. Takové filmy jsou více produktem než dílem. Českou slabinou ale je, že se nám ještě nepodařilo prosadit do těch nejvyšších festivalových pater – jako jsou festivaly v Cannes a Berlíne. Slováci již uspěli se Slepými láskami, Čechy to teprve čeká.

Není přítomnost humoru jakousi náplastí za chybějící finance a technické zázemí?

Humor je české specifikum. Součást kultury. Počínaje Hrabalem, Haškem, Formanem, dílem to vychází i z Kafky. Pohyb mezi ironií a absurditou. To je pro Čechy příznačné. S penězi to určitě nesouvisí, vždyť letos třeba Nošovice, Nesvatbov či Český mír vznikaly jako poměrně dobře finančně zabezpečené, a je to na nich vidět. Několika filmařům se podařilo vytvořit si takové zázemí, aby mohli natáčet vlastní projekty. Otázkou ale je, nakolik je takové zázemí stabilní a dlouhodobé. Ale když budeme mluvit o jednotlivostech, jsou tady dokumenty, které mají dobré finanční zajištění.

S jihlavským festivalem mám spojen fakt, že před okázalostí je upřednostněna hravost, před pintlich načasováním svižná improvizace. Není to trochu z nouze ctnost? Nebo ta rozbujelá nálada prostě k festivalu patří a je to i dramaturgický záměr?

Já bych to formuloval asi tak. Nejsme festival klasický, ale situační. Nezajímají nás tolik dokumenty televizní, encyklopedické, ale situační. Ty, které v sobě mají odraz života, které naznačují, že to, co je řečeno, je řečeno v určité chvíli a teprve pak to má obecnou platnost. Nikoli frízi či suchou tezi, která může zaznít kdykoli a kdekoli. Autenticita dodává věrohodnost.

Stejné je to s festivalem. Improvizace není improvizací za každou cenu, je to spíše otevřená hra. Bylo nám vždy blízké, aby festival reprezentoval sám sebe a nereprezentoval se skrze jiné elity či celebrity. Nikdy jsme nesklouzli k tomu, aby nás moderoval nějaký známý moderátor. Vždy šlo o to, abychom měli identitu zevnitř.

Co to znamená?

Například jsem rád, že už řadu let jsou průvodci festivalem právě Jiří Havelka a Ondřej Cihlář. Jiří je totiž jedním z pěti festivalových zakladatelů a mě těší, že je stále součástí dění. Podobně je to i s jinými spolupracovníky. Permanentně se snažíme nevzdat se kořenů. Neproměnit se ve stroj. Mechaniku samopohybů. Festival je jako film, je to skupinové dílo. A v jeho středu je velká vášeň pro film vztažený k osobní i společenské existenci. Jinak by nebylo možné chystat těch několik dnů celý rok, s vědomím, že z pečlivě sestaveného programu nikdo ani nemůže obsáhnout celek. I ti největší nadšenci či filmoví profesionálové zhlédnou ročně třeba deset patnáct filmů. Zatímco my jich letos z více než dvou a půl tisíc vybrali asi dvě stě sedmdesát.

V roce 2006 jste v chatu pro Českou televizi na otázku ‚Proč zrovna Jihlava?‘ odpověděl: „To je jednoduché, narodil jsem se tu, s přáteli pořádal různé besedy, hráli jsme divadlo. A pak se rozhodli založit festival. Město má své kouzlo. V průběhu festivalu velmi ožije, je proměněné, slavnostní. (…) Jihlava je během několika festivalových dnů místem pro intenzivní setkání. S režiséry i diváky.“ Přesto z úst Andrey Slovákové loni zaznělo, že se festival možná přestěhuje. Jak toto dopadlo?

Na jedné straně je patriotismus. Na druhé festival. Není možné jít proti němu. Dlouhou dobu hrálo město takovou dvouznačnou hru. Bylo rádo, že zde festival je, ale nechtělo pro něj vytvořit adekvátní podmínky (Pozn. redakce: potíže s rekonstrukcí jihlavského kina Dukla, v němž se festival odehrává.) Festival mezitím vyrostl a jezdili sem režiséři, kteří promítali své filmy v Cannes a byli nešťastní z kvality projekce. Rekonstruovat kina nebylo v našich silách. Proto bylo třeba, aby město po letech průtahů a oddalování vybudovalo kvalitní infrastrukturu. To se podařilo. Dukla byla rekonstruována, kino Sokol bude v novém příští rok.

A to stěhování?

Ano, měli jsme se stěhovat, kdyby nedošlo k serióznímu jednání. Vážně jsme to před lety zvažovali. Nejspíš bychom ale neodešli do Prahy, ale hledali město, které v sobě bude mít potenciál bodu, kam se mohou všichni sjet a vědí, že se vše odehrává jen teď a tady, že zažívají něco jedinečného. Jihlavský festival je výjimečný atmosférou, protože se za ním musíte vypravit, změnit svůj život, aspoň na pár dnů. V Praze by se rozpustil mezi další závazky, schůzky, povinnosti – festivalové projekce by byly jen jejich částí.

Trochu z jiného soudku…

Ještě doplním. Pro Jihlavu mluví ještě jedna věc. Kousek odsud, ve Staré Říši, působil Josef Florian. Tento kraj je spjat s určitou tvrdohlavostí a umanutostí. S touhou vytvářet paralelní centrum. Jako byl Florian důležitý pro literární a kulturní scénu první republiky, tak věříme, že boční pohled, který vytváříme ne skrze metropoli, ale skrze odstup, dává Ji.hlavě náboj, který nám přijde podstatný. Ten odstup je ale charakteristický i pro samotný dokument, kterému vnímání jisté perifernosti rozvazuje ruce.

To máte asi pravdu. Ale chtěl jsem se zeptat… Opět ocituji: „A filmů bude víc a víc, s mobilem či digitálem v kapse může natáčet svůj film už každý!“ Myslíte, že je to opravdu tak jednoduché? Nenarážím tím na filmový experiment, ale autentický záznam reality. Je to ještě film, nebo je to jen výsek reality?

Jsou filmy bratří Lumiérů filmy? Jsou. Přitom je to jen záznam reality. To, co film dělá filmem, je především autor. Samozřejmě ta snadnost je skvělá, koneckonců vítězný film Ženy SHR byl natočený na digitální fotoaparát. To je přece skvělé, že lze dnes digitálem natočit film, který odvysílá Česká televize a koluje po festivalech. Na druhou stranu jen možnosti z každého neudělají filmaře. Natáčet filmy je technicky nejsnazší, ale bez autora se nikdy neobejdeme.

Má tento vývojový trend dopad na film samotný?

Jednoduchost v pořizování záznamů se projevuje na větším počtu filmů. Vůbec to neznamená, že by ty filmy byly kvalitní. Takový je vývoj. Jsou spisovatelé, kteří napíší skvělou knihu napoprvé. Řada z nich se to však musí učit, musí si najít svůj rukopis. Film za sto let bude jiný právě tím, že točit filmy bude moci úplně každý. Stejně jako dnes může kdokoli napsat román nebo vydat básnickou sbírku.

Vy se neustále dotýkáte literatury a my jsme časopis především literární. Zeptám se tedy, má literatura v dokumentu místo?

Literatura je solitérní záležitost, film mnohem více skupinová. Ale obojí jsou dvě cesty k témuž – k osobnímu postoji, osobitému vyjádření, uvědomění si sebe v širších souvislostech. Film spojuje: scénář, úvahu, esej, ale také zvuk, hudbu, rytmus, výtvarné umění. Film je syntéza.

Na závěr mne napadá. Vystudoval jste FAMU, absolvoval filmem o Jakubu Demlovi. Tedy na stranu organizátorů jste se dostal cestou umělce. Co vy a autorská tvorba?

Filmy jsem natáčel ve škole a myslím, že se k nim opět vrátím. Díky festivalu vím, co se v kinematografii děje, jaké jsou nejnovější trendy. Když to ale otočím. Možná i to, že právě žádné filmy nenatáčím, je důvodem, proč s Petrem Kubicou a Andreou Slovákovou nevytváříme festival jen chladně manažersky, jako koncept, který se každý rok naplní. Proč k němu přistupujeme tvořivěji a snažíme se o jakýsi artefakt. A hra je jeho důležitou součástí, protože má vždy otevřený konec, otevírá otázky a vybízí k interakci, tedy vyzkoušení si nových možností. Filmový festival se tak proměňuje v živý film, dokument live.

Tomáš Čada

za poskytnutí fotografie děkujeme Antonínu Matějovskému

Květa Bílková se narodila roku 1983 v Praze, kde i žije. Absolvovala kurzy interpersonální komunikace a komunikačních dovedností. Od dětství studovala v pražských základních uměleckých školách hru na zobcovou flétnu, později na příčnou flétnu. Čajovému umění se intenzivně věnuje spoluprácí s Čajovým komfortem a občanským sdružením ČajoMír o.s. V roce 2008 byla přijata jako vůbec první Evropanka za členku mezinárodní prestižní organizace WTU(World Tea Union) se sídlem v Hong Kongu.

Letní prázdniny jsou časem festivalů všeho druhu. Hlad po nich pochopil už leckterý organizátor, a proto je třeba vybírat obezřetně, ať se nevrátíte z akce s podobným rozčarováním jako třeba mí přátelé z Open Air v Panenském Týnci – stylově nevyhraněné akce typu „každý si tu něco najde“.

O co nejširší spektrum návštěvníků se snažil sice i ČajoMír Fest konající se 21. srpna v Praze na Vyšehradě, jeho cílem však nebylo ulehčit peněženkám návštěvníků, nýbrž zcela zodpovědně (a hravě zároveň) představit čajovou kulturu z celého světa. Prostory Starého purkrabství byly volně přístupné po celý den, k vidění byly nejen ortodoxní čajové obřady ze všech koutů světa, ale i řada hudebních vystoupení, tanec, keramika… Za symbolický degustační poplatek se pak návštěvník mohl po celý den občerstvovat ve stáncích desítek českých čajoven z celé republiky. Vloni jsem se o ČajoMír Festu dozvěděl pozdě, letos jsem si největší přehlídku tohoto typu na našem kontinentě ujít nenechal! Návdavkem jsem se pak rozhodl o celé akci pohovořit s její spolupořadatelkou Květou Bílkovou:

Máme za sebou druhý ročník ČajomMír Festu – dorazilo na něj na čtyři tisíce lidí a užili si nesmírně bohatý celodenní program. Jak se po takovém maratonu cítíte?

Strašně se mi dneska klepou ruce. Musím říct, že tohle je největší kus práce, který je za mnou zatím v životě vidět. Byl to obrovský zápřah, nejen pro mě, ale i pro celý organizátorský tým. Co na to říkáte, jako pozorovatel?

Bylo to moc příjemné – samozřejmě k tomu hodně přispělo i počasí. Velice oceňuju hudební scénu. Chtěl jsem původně přijet už na svítání (v 5:58 se konal ranní čajový obřad pod vedením paní Sun Woo Park, pozn. redakce), nakonec jsem dorazil až dopoledne. Ale muselo to být fajn…

Bylo. Opravdu jsem koukala, když jsme ráno přijížděli autem a potkávali tolik lidí. Sešlo se nás tam přes 200, což je na svítání ohromné číslo. Asi jste viděl záznam na youtube? Pokud ne, určitě doporučuju – zadejte „čajomír fest“, i s diakritikou.

Já jsem se koukal před festivalem, takže jsem shlédnul například loňskou přípravu čaje s rumem…

…takže jste viděl Jiřího Maryška, alias mistra Pigi-cha. Letos měl mít na starosti závěr festivalu, ale nakonec to bohužel nedopadlo. Každopádně od loňska to byl určitě posun, třeba na hudební stage. Vloni vystoupili tuším jen čtyři hudebníci, měli jsme tam takový „hudební strom“, jak jsme to nazvali. Někdo hrál přes nazvučené kombo a někdo jenom tak, akusticky. Vystoupil i pan Stivín – byl to můj vzor už od dětství, kdy jsem hrála na příčnou flétnu. Doprovázel čajový obřad, který jsem dělala já s Jaromírem (Jaromír Horák – spouluzakladatel a ředitel ČajoMír o. s., pozn. redakce).

Jak myšlenka ČajomMír Festu vůbec vznikla?

První inspirace přišly před dvěma lety, kdy jsme byli s Jaromírem v Jižní Koreji na 7. mezinárodní čajové konferenci v Gimhae. Pořádá ji světová čajová unie (WTU), byli jsme pozváni přímo panem Wangem, což je generální sekretář a jeden ze zakládajících členů. WTU je prestižní skupina odborníků přes čaj, doteď má členy zejména z Asie, my s Jaromírem jsme byli vůbec první Evropané, kteří byli přijati, což je ohromná čest. WTU sdružuje profesory z univerzit, pěstitele čaje, ale i vyšší obchodníky, kteří se zabývají např. oceňováním čaje či chuťovým znalectvím. A samozřejmě sdružuje také specialisty na přípravu – za to jsme byli přijati my.

A jak se o vás WTU dozvěděla?

Dozvěděli se o nás před třemi roky na konferenci na Moravě, která se zabývala potravinami a nápoji. Ten ročník byl zrovna zaměřený na Čínu. Byl tam pan Wang, profesorka z Číny a čajový mistr z Taiwanu – předváděli tradiční čajové obřady, znalectví čaje a jeho degustaci. Jaromír tam byl tenkrát pozvaný taky a předváděl čajový obřad po nich. Takže se s nimi seznámil, načež pan Wang několikrát cestoval do České Republiky, protože zjistil, že naše země je absolutní fenomén, co se týká čajoven – to nenajdete nikde jinde v Evropě, ani ve světě. Pan Wang je především obchodník, takže ho to zajímalo zejména z tohoto hlediska. Od té doby jsme ho pravidelně informovali, o co se snažíme – že jsme se nerozhodli založit čajovnu na jednom stálém místě, ale že chceme čajové umění podávat co nejkvalitněji to jde, na různých společenských akcích, a tím ho přibližovat i lidem, kteří by se normálně do čajovny nedostali. Během konference WTU jsme dostali slovo ku představení se ostatním členům a k obhájení toho, co tady děláme. Ve finále jsme byli pomalu za hlavní hvězdy. Což byl také skok – tady si vás nikdo ani nevšimne, a tam vám skoro líbají nohy, a to teď opravdu nepřeháním. Asiati velice oceňují, že to někdo posouvá i tady v Evropě, kde se čaj nepěstuje a kde není takový obchod s ním. V Číně je to hlavní hospodářská komodita, podobně jako v Japonsku a v Koreji.

Neztrácejí se potom trochu jednotlivá národní specifika a kulturní odlišnosti?

Tam to vůbec nezaniká, ba naopak – konference se každé dva roky koná v jiné zemi, ta následující bude například na Taiwanu, a vždy se sbírají čaje z celého světa a hodnotí se nejrůznější styly přípravy. Snahou je co nejvíce ukazovat tradiční hodnoty hostitelské země a vzájemně se obohacovat. Protože třeba na univerzitě v Koreji se zkoumá jiný typ čaje, než se zkoumá v Číně. V Číně jsou experti na Pu-erh. Měla jsem možnost osobně jednat s profesorem z univerzity v Yunannu. Od koho jiného můžete mít lepší informace o zpracování Pu-erhu? On vám řekne úplně do detailu teplotu zpracování, velikost stolu, prostě všechno. To jenom sledujete a nestíháte si psát…

Pro Evropana je určitě fascinující, že tímhle se někdo zabývá na univerzitě.

Ano, například v Koreji to mají opravdu jako regulerní studijní obor. Jako bakalářské studium asi na čtrnácti univerzitách, magisterských je o něco méně a doktorské mají asi na čtyřech! Nádhera…

Myšlenka ČajoMír Festu vznikla tedy v Koreji na konferenci?

Ano, už tehdy jsme se rozhodli směřovat do neziskového sektoru – ideálně vytvořit „tréninkové centrum“, kde budeme moci rozvíjet další řemesla spojená s čajovým obřadem. A to nás vedlo založit ČajoMír o. s. – Občanské sdružení pro podporu čajové kultury v Čechách. Začali jsme od toho, co se dalo udělat hned – od festivalu. Nyní jsme konečně našli i prostor pro zmíněné centrum. Nachází se v divadle Kampa, máme nahoře místnost, která bude fungovat i jako čajovna takového zvláštního typu…

Bude nějak standardně otevřená?

Zatím pouze přiležitostně, později by mělo být otevřeno minimálně během každého představení. Zbylý čas zaplníme tréninky, výukou… Nazvali jsme to souhrnně „tea-art terapie“, protože je to opravdu doslova a do písmene terapie čajovým uměním. Skládá se ze šesti cest – cesty čaje, dřeva, hlíny, hudby, vlny a květin. Během nich si vyrobíte pomůcky, které pak můžete používat při čajovém obřadu. Na keramice si vytvoříte vlastní čajovou misku, během cesty vlny zase podložku, dle ročního období a aktuální nálady si naaranžujete květiny… A tak dále…

Kromě přípravy čaje jsou to všechno obory, které přímo spadají do arteterapie. Čaj a aranžování květin jsou mimo jiné i součástí zen-buddhismu…

Přesně tak – vycházíme z těch arteterapií, které již fungují, ale dáváme tomu nový háv. Já třeba o čaji mluvím jako o „stmelujícím médiu“. Pro mě je to komunikační nástroj – můžete třeba s někým sedět a vůbec se nemusíte bavit, stačí, když si jenom dáte tu misku čaje a rozjímáte nad chutí, barvou… Během cesty čaje se účastníci naučí své výrobky používat k přípravě čaje a tím se vlastně naučí i základům východní filosofie… Využíváme terapeutického momentu čajové přípravy. Je to určitý způsob cvičení – jak fyzického, tak duchovního. V tu chvíli se soustředíte totiž jenom na jednu jedinou věc, přestanete myslet na všechno ostatní. Paní Park náš učila, že máme dva životy. Jeden, ten běžný, a druhý, ten čajový. A vždy máme být myšlenkami pouze v tom jednom a soustředit se na něj.

Jak je vůbec možné, že v zemi, která je považována za nejvíce ateistickou v Evropě a která je nazývána „pivní velmocí“, vzniká čajová škola?

Myslím, že jsme hodně adaptabilní na cizí vlivy. Do revoluce tady byl téměř jeden člověk jako druhý, nebylo tolik možností, bylo to hodně uzavřené. Ano, dostávalo se to sem, ale byl to těžkej underground. A po revoluci, když se otevřely hranice, tak nastalo obrovské šíření vlivů jak ze západu, tak i z východu. Řekla bych, že jsme k tomu tak zvláštně otevření a že máme možná až příliš velkou schopnost absorbovat cizí vlivy. Necháme si totiž hodně věcí líbit. Je to tady znát celkově, ať se podíváte do jakékoli společenské struktury – třeba do politiky. Většinová společnost je laxní a přijímá to, co je jí nabízeno. Ale nevytváří se tady moc nových věcí.

Každopádně bylo štěstí, že sem v době revoluce někdo dodal čajovou kulturu. Protože v tu chvíli to úplně sedlo. Tenkrát chodili všichni na pivo a kdo nechodil na pivo, tak byl divnej. Tohle byla alternativa pro lidi, kteří nechtěli chodit do hospody. A bylo jich hodně, jak je vidno.

Jaký vidíte rozdíl mezi českými čajovnami a mezi čajovnami v Asii?

Ono je to něco, co se ani srovnávat nedá. V Čechách je čajovna prostor, kde máte nabídku z celého světa, i nečaje, třeba z Jižní Ameriky, kde místo čajovníku zaujímá Cesmína Paraguayská (neboli Maté). Nebo si můžete dát vodní dýmku. Takže je to takový multikulturní prostor. To je podstata toho našeho fenoménu. Zatímco tradiční čajovna v Číně je většinou prostor, kde se lidé scházejí, podobně jako u nás na pivo. Bývají to hlučnější, zakouřené podniky. V Japonskuje je zase tradiční čajový obřad spojený s místností, se zahradou, s přesně dodržovaným postupem a pomůckami.

My se pochopitelně v rámci šíření čajové kultury u nás, tedy nejen v rámci ČajoMír Festu, snažíme pracovat s tím, že tady v Čechách máme fenomén – že těch čajoven je tu opravdu hodně. Přichází k nám spousta ohlasů od lidí, kteří normálně čajovny neznají a najednou jsou z toho úplně udivení a říkají: „Jé, my jsme si mysleli, že čajovna je nějaký tmavý doupě, a teď víme, že je to takové zajímavé místo a že čaj má tolik různých podob.“ Takže tohle je samozřejmě jeden aspekt, ale druhý, který považujeme za neméně důležitý, je sjednocování nás, kteří se tady v Čechách čajem zabýváme na profesní úrovni. Protože když si vezmete jakoukoli jinou komoditu, ať už je to víno, káva nebo třeba kvalitní lihoviny, tak všichni mají nějaké spolky, akce, veletrhy… A tam si předávají informace, zkušenosti, a mohou se posouvat dál. Ano – je tady spousta čajoven. Ale vůbec nejsme propojeni. Obrazně řečeno čajovna z Aše neví o čajovně z Ostravy. Většina lidí si hraje na svém písečku a tvoří uzavřené skupiny. A to bychom chtěli posunout dál – pravidelně se setkávat a komunikovat i během roku, učit se od sebe, aby ta kultura šla dál. Děláme to nejen pro sebe, ale hlavně pro ty čajovny – není to zpoplatněné. Je to jejich prezentace, je na nich, jak to pojmou. Letos to třeba vyhrála Ostrava. Tak ať si nejen Pražáci uvědomí, že opravdu stojí za to sem přijet a vidět to a hlavně se zúčastnit.

Hlasovala jste také pro Ostraváky?

Já jsem nehlasovala pro nikoho, jsem nestranná, já oceňuji všechny ty, kteří sebrali odvahu a osobně se letošního ČajoMír Festu zúčastnili. Ale potěšilo mě, že vyhráli, protože zrovna je jsem měla to štěstí vidět, dát si u nich misku čaje a užít si ten koncept – tu visel řetěz, tam se válely Slezské písně od Bezruče…

A to byli lidé, kteří v té čajovně normálně vaří? Žádný „kompars“?

Ano, je to čajovna U Sýkorova mostu z Ostravy. Vede ji bratr pana Aleše Juřiny, zakladatele první Dobré čajovny, na Václavském náměstí. Byla fakt paráda, s jakou to pojali nadsázkou (nebude tohle lepší? Klobouk dolů!) Jsem ráda, že to vyhráli. Minulý rok byl v tomto ohledu bezkonkurenční Jirka Maryško, ale ten nevyhrál, protože byl v rámci ortodoxních stánků, a ty jsou zatím mimo hlasování. Je to prostě jiná kategorie. Jsou to většinou lidé, kteří přímo pochází z čajové oblasti, kterou reprezentují. Je to takové živé muzeum a důležitá část ČajoMír Festu, na kterou jsme hrdí, a je na ni obrovský ohlas od návštěvníků, protože mají možnost na jednom místě vidět tu rozmanitost. Lidé se mě často ptají: „A jaký je teda ten tradiční čajový obřad? To je jako ten s metličkou nebo ten s konvičkou?“ A já jim vysvětluji, že je to pro každou zemi jiné. Že všechno začalo v Číně. Že do Japonska se to dostalo v době, kdy se zrovna čaj připravoval formou drcení a šlehání metličkou.. No a třeba v Anglii se začal pít čaj černý, oxidovaný, protože samozřejmě, že za tu dlouhou cestu zoxidoval…

…až to skončilo u mistra Pigi-cha…

No, asi tak…

Stěžejní myšlenkou ČajoMír Festu je dostat čajovou kulturu do povědomí široké veřejnosti. Velikou měrou k tomu přispívá váš vizuál – od plakátů až po hrané a animované upoutávky. Kdo za tím stojí?

Celý vizuální styl ČajoMíra je právě od Jirky Maryška. Je to dlouholetý kamarád Jaromíra, znají se už ze spolupráce v divadle Archa. Vytvořili spolu například divadelní hru Wiki-cha, což je takové wikipedické pojednání o historii čajovníku – o prvních zmínách o něm, o jeho cestě do Evropy… Nyní má Jirka stálé angažmá v ústeckém Činoheráku, původně je ale grafik. A tak se dohodli, že Čajomír bude mít tuhle komiksovou podobu, abychom to odlehčili. Protože pro lidi, kteří čajovou kulturu neznají, je obklopena spoustou předsudků. Takže na jednu stranu: ano, bereme to nanejvýš vážně, ale na druhou stranu si z toho dokážeme udělat i legraci.

Spousta věcí je tam velice trefně podchycená, třeba v animovaném klipu na „tea-shirts…“ (www.youtube.com/watch?v=4IMPrfdXqrQ, pozn. redakce)

Jasně! Na čem si vážně ujíždím, je třeba tenhle moment (viz. obr. níže), který může pro někoho být možná až moc drsný. Hodně se mi líbí první obrázek, je to moje krevní skupina, jsem „odkojená“ na black metalu. A i zbytek je, myslím, úplně bez komentáře – každá skupina si najde svůj čaj. I když tuhle skupinu („bílej!“ – pozn. redakce) bych samozřejmě u sebe mít nemusela. A „sypanej!“ – to jsem si říkala, když práce okolo festivalu nabíraly nejvyšší obrátky, že by ještě – jak má tady ten meč – u sebe mohl mít nasypanou nějakou hromádku masa. Ale to už bylo z přepracovanosti.

To jsme se vlastně oklikou vrátili tam, kde jsme začali. Doufám, že si teď pořádně odpočinete a mockrát děkuji za rozhovor.

Miloš Makovský

Omlouváme se, ale z důvodů, které zná – bohužel – jen Roman Týc, musel být rozhovor ze stránek odstraněn. Mrzí nás, že musíme vybočit z konceptu, který jsme v našem časopise nastavili, a tentokrát text nezveřejňovat. S ohledem na fakt, že rozhovor nepochází z okruhu redaktorů H_aluze, ale od externí autorky, jež by dík jeho uveřejnění mohla mít problémy a sama odstranění navrhla, rozhovor stahujeme.

Jasně však zdůrazňujeme. Nepřipadá nám korektní, že rozhovor, jenž jednou prošel autorským schválením, musí být cenzurován, ale protože rozhovor, jak již bylo řečeno, není náš kmenový, stahujeme jej z internetových stránek. Děkujeme za pochopení. Rozhovor si můžete přečíst v tištěném časopise (H_aluze ročník 3/ číslo 12) a v .pdf verzi tištěného časopisu, kterou najdete v archivu (tedy ZDE).

Velmi nás mrzí odstranění textu, jež je i proti pravidlům publikování v časopisu. Neznáme důvod tohoto zásahu, neboť Roman Týc s námi komunikuje pouze zprostředkovaně.

Za redakci

Tomáš Čada, šéfredaktor

Dobrý den, pane Vávro. Začali bychom poněkud obecně. Co pro Vás znamená kultura?

No, tak to může být na celý rozhovor. (smích) Kultura není jen umění a nemůže se vyčleňovat z ostatního společenského dění. Proto například v A2 pojímáme kulturní dění politicky a politiku kulturně. Je to světonázor. Pro mě to je jak žiju, kde se pohybuju, jak funguju. Není to přeci jen to, že občas zajdu do divadla. Kultura je také o tom, jak sám sebe vnímám v rámci společnosti.

Tak to trochu upřesníme. Co pro vás znamená nezávislé umění?

Narážíme na pojem závislost, nezávislost. Často slyším: „Tváříte se nezávisle a žádáte o granty?“ To mi přijde jako zmatení pojmů. Nezávislé na státu dle mého znamená nezávislé co se týká oficiálních struktur. Hovořím o občanských sdruženích, malých divadlech a tak dále. Jsou to tisíce malých subjektů rozmístěných po republice, které vytvořily po revoluci tu hlavní síť živého umění. My Za Česko kulturní spojujeme tyto malé organizace proto, že většinou nemají žádné zastání. Neexistuje žádná síť, která by se problémy těchto organizací zabývala. Tak se ji snažíme dát dohromady. Být advokáty těchto malých příjemců grantů. Oni jsou nezávislí proto, že se každý rok účastní výběrových řízení na své aktivity, každý rok musí dokazovat, že jsou dobří. Přitom podpora je minimální. Bavíme se tu o třech stech milionech na každý rok, které jsou určeny tisícovce subjektů. Subjektům, které jsou hrozně podstatné.

Tři sta milionů není moc…

A to by pět set milionů bohatě stačilo na fungování těchto kulturních aktivit. Přitom se ministerstvo a stát tváří, jakým obrovským úspěchem je současná částka. Vezměte si však, že rozpočet celého ministerstva, ač včetně církví, je osm miliard. A tady se bavíme o půl miliardě pro nejhmatatelnější a nejviditelnější sektor.

O tom by se dalo jistě bavit hlouběji, ale do třetice obecně. Za Česko kulturní zaštiťuje takzvané živé umění. Co si pod tímto pojmem představit?

Živé umění je kategorie, kterou jsme si potřebovali sami definovat. Skrývá se pod tím vše, co se aktuálně vytváří. Nic co by se dalo zakonzervovat. Jednoduše je to tedy veškeré aktuální umění. Za Česko kulturní se snaží podporovat umění, které vzniká teď a tady. Je to třeba. Přece si nemůžeme říct, že teď jsou prioritou památky a přestaneme podporovat vznik něčeho nového. Pak by za padesát let nebylo co konzervovat. Iniciativa se tedy snaží podpořit prostředí a podmínky pro vznik současného umění.

Za Česko kulturní žádá o transparentní nakládání s financemi Ministerstva kultury, zároveň by rádo dosáhlo navýšení peněz jdoucích na kulturu. Ale proč má stát podporovat kulturu? Nemohla by kultura existovat bez podpor?

Proto, aby stát podporoval kulturu, máme několik argumentů. Jsou tu imanentní hodnoty kultury, kultura nás zušlechťuje. To je neoddiskutovatelný fakt. Ale jsou zde i další argumenty, třeba argumenty sociálního charakteru. Kdo bude mít přístup ke kvalitnímu umění od mala, pravděpodobně neskončí na ulici, nebude brát drogy, nebude krást. Tato tvrzení jsou podložena výzkumy. Poslední argument, zřejmě nejtěžší kalibr na skeptiky, kteří se tváří, že by stát neměl podporovat kulturu, je argument ekonomický. Dnes se vše přepočítává na peníze a tak je třeba říct, že investice do kultury se vrátí. Není to tak, že by stát pouze dotoval. Když někdo dělá festival, tak tam lidi musí přijet, něco tam utratí. Vrátí peníze do ekonomiky daného místa. A to je jen drobný výsek toho, jak se peníze vrací zpátky. My plánujeme na české prostředí zpracovat podrobný výzkum. Upřímně řečeno instituce jako Ministerstvo kultury nebo Český statistický úřad se takovým studiím nevěnují. Nikoho to nenapadlo. Pro všechny je jednodušší opakovat naučený argument: „Prostředky sypané do živého umění, jsou prostředky sypané do černé díry.“ My si však myslíme, že to tak není. Ano, umění bude žít kdesi v undergroundu i bez dotací. Ale pak o sobě nemůžeme prohlašovat, že jsme kulturní stát a kulturní lidé.

Kdo bude dělat onu zmiňovanou studii?

Pokud seženeme dostatek prostředků, tak ji bude dělat nějaká renomovaná firma. Je třeba nasbírat data, abychom o ně mohli opřít své argumenty. Zatím můžeme argumentovat jen daty, pocházejícími ze zahraničí a není nic jednoduššího, než říci, že na ČR se tyto nedají aplikovat. My chceme dokázat, že to tak funguje, že nejsme výjimeční. Na druhou stranu nejsme výjimeční ani v chápání kultury. Přitom, když se to vezme do konečného důsledku, jde o podporu kreativity lidí. Teď bude velké téma předvolebních kampaní nezaměstnanost. Když kreativní člověk přijde o zaměstnání, hned nepožádá stát o podporu, ale dokáže si sám vytvořit pracovní místo. Stát může ušetřit na mandatorních výdajích. Podpora kreativity je pro ekonomické zdraví státu potřebná.

Zmínil jste, že Česko není nějak výjimečné v rámci podpory kultury. Do jakého kontextu evropského dění by se dala Česká republika zasadit v rámci náhledu na kulturu?

Pohyboval bych se po regionu Polsko, Slovensko, Maďarsko, Česká republika, i s ohledem na vlastní zkušenost. Je však nutné říct, že všude ve světě se stala krize jakousi modlou. Téměř všichni škrtali v kulturních rozpočtech. Osobně to vnímám jako neprozíravé. Myslím si, že ti, kdo kulturu podporují i přes ekonomické problémy, udělali dobře. Jsou to některé regiony v Německu či Belgie. V momentě krize je nálada ve společnosti horší, cesta z ní může vést skrz umění. Například dotované divadlo může nabídnout přiměřené vstupné. Dalo by se říci, že kultura může být pro spirit společnosti motorem.

Vraťme se do českého prostředí. Jedním z programových bodů iniciativy je dialog s Ministerstvem kultury. Jak se jej daří naplňovat?

V současné době je to lepší než dříve. Alespoň je nám tvrzeno, že nás bere ministerstvo vážně. Na druhou stranu po několika urgencích se ani během půl roku nepodařilo sejít se s ministrem kultury. A ač nás úředníci a náměstci ujišťují, že se o naše počínání zajímá, tak o přímé setkání zájem nemá. Ale něco se daří. Minimálně to, co jsme teď zveřejnili na webu jako „balíček otevřenosti“, což je upozornění na netransparentní procesy na ministerstvu. Balíček obsahuje taky podněty ke zlepšení grantového řízení. Byli jsme ujištění, že se tomu bude ministerstvo věnovat. Sami jsme zvědavi, jak to dopadne.

A co znamená, že se komunikaci daří více než dřív?

Za úřednické vlády, za ministra Riedlbaucha, se s ministerstvem obecně komunikuje snáze. Pan Jehlička podle mého názoru nesnesl jakoukoli kritiku a vše a priori odmítal. S ním se moc debatovat nedalo. My nechceme někoho jenom kritizovat. Nás zajímá zlepšování prostředí a chceme se bavit nad konkrétními věcmi, které by mohly prostředí zlepšit.

Myslíte si, že byla komunikace dána i tím, že pan Riedlbauch má přeci jen k živému umění blíže?

Určitě to souvisí s tím, zda ministra do úřadu vyšle strana a na základě jakých kritérií, zda ti lidé mají něco za sebou. My, jelikož nejsme v žádné politické straně, tak to nemůžeme příliš ovlivňovat. Na druhou stranu můžeme zajistit, že když bude ministr z jakékoli strany, tak se s ním budeme snažit navázat dialog.

A záleží na osobě ministra?

Myslím, že ano. Téměř všechna ministerstva podléhají starému habsburskému modelu. Jeden mocnář vládne a bez něho se nic neobejde. To je trochu škoda, protože v úřednickém aparátu jsou na ministerstvu jistě i kvalitní lidi. Je tedy podstatné, aby byl na ministerstvu otevřený ministr se silnější vizí a kulturní obec se na té vizi mohla podílet.

Co podle vás přinesou nadcházející volby? Myslíte, že silnější mandát ovlivní chování ministra kultury?

Ať volby dopadnou jakkoli, tak je třeba, aby na ministerstvu seděl člověk, který dokáže ve vládě vysvětlit, že investice do ministerstva kultury nejsou zátěží. A tento pohled v politické reprezentaci schází. Je to zřejmě proto, že se nad tím politikům nechce přemýšlet a nikdo je k tomu nenutí. Přitom v současnosti v západní Evropě nikdo nad kulturou jako černou dírou nepřemýšlí. U nás panuje stále marxistický přístup ke kultuře, kdy se postaví ekonomická základna a kultura je pouze nadstavba. A tak je třeba řešit ty důležitější věci. Kultura je chápána asi takto: „Po práci si dáme židle stranou a bude se hrát divadlo.“ Tak to ale není. Pokud se vrátím k tomu fabulování na začátku, když jsem se snažil postihnout, co je kultura. Kultura není vytržená z této společnosti a zasahuje do ekonomiky, sociální sféry a dalších oblastí lidské činnosti.

Zpátky k těm volbám.

My se teď před volbami pokusíme oslovit všechny politické strany a jejich kandidáty na post ministra kultury a budeme mít připraveno několik jednoduchých otázek. Rádi bychom se dozvěděli, co si jednotlivé strany myslí. Obecně v programech politických stran není o kultuře nic moc napsáno. Dokola se opakuje jedno procento na kulturu, ale když si to vezmeme do důsledku, tak to se opakuje několik let. Je to vlastně taková mantra. My budeme chtít z lidí dostat nějaké hlubší názory na fungování ministerstva. Před volbami se bude bojovat o poplatky, o nezaměstnanost a tohle zase bude trochu nadstavba. Teď budeme dávat peníze na kulturu, teď na školství, teď na medicínu, ale ono to vše funguje v nějaké synergii a málo kdo to tady vnímá.

V minulém roce jste pod záštitou iniciativy uspořádali několik protestních akcí a demonstrací, v současnosti se tato aktivita vytratila. Čím je to způsobeno?

Ne, že by nás to nebavilo. Ale teď je období, kdy jsme si řekli, že je vhodnější ponořit se do konkrétní práce. Snažíme se vypracovat materiály, na jejichž základě by mělo ministerstvo něco dělat, protože podle mého názoru samo od sebe nic neudělá. Proto přinášíme konkrétní návrhy. Ale čas happeningů určitě neskončil.

Již jste to v rozhovoru zmínil, ale proč to trochu nerozvést. Iniciativa navrhla kroky na zkvalitnění grantového řízení. Co si od tohoto návrhu slibujete?

Já si slibuji to, že nad konkrétními návrhy bude chtít ministerstvo debatovat. Což je možné. To, co jsme navrhli, není moc složité. Pokud se nám návrhy podaří prosadit a vejdou v platnost, tak si od toho slibujeme hladší a přehlednější průběh grantového řízení. Často se totiž nabízí otázka, zda levá ruka ví, co dělá pravá. A my se snažíme o to, aby se ruce podaly a dělo se něco ve prospěch žadatelů.

A v případě, že nebudete oslyšeni. Existuje plán B?

Takový neustálý plán B jsou ty happeningy a demonstrace. (smích) Na to máme jako zástupci občanské společnosti právo. Ale to je na řadě, až bude třeba. Zatím jsme se dostali z ulic za jednací stůl. Pokud nás někdo od jednacího stolu vykopne, tak se vrátíme do ulic. Je to jednoduché.

Děkuji za rozhovor.

Tomáš Čada

Ludvík Kundera (*22. 3. 1920 v Brně) je český básník, dramatik, prozaik, překladatel z němčiny, francouzštiny a slovenštiny, editor, literární historik a v neposlední řadě čajolog. Studoval češtinu a němčinu nejprve na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, ale svá studia dokončil až na Masarykově univerzitě v Brně. Jeho studium přerušila válka, v které byl, mimo jiné, totálně nasazen v německé Špandavě. Celý život byl prakticky na volné noze. Od roku 1976 žije se svou manželkou v moravském Kunštátě. Je velkým odborníkem na českou a německou literaturu, zvláště pak na německý expresionismus. Díky jeho překladatelské činnosti se český čtenář může seznámit s díly Brechta, Trakla, Celana, Heina a Büchnera aj. Od roku 1994 vycházejí sebrané spisy Ludvíka Kundery, mimo to stále dále tvoří a vydává díla samostatně, naposledy mu vyšla sbírka Onde 2008. V roce 2002 mu byla udělena na lipském festivalu Cena za celoživotní literární dílo. Poměrně nedávno, v roce 2007, mu prezident Václav Klaus předal státní vyznamenání Za zásluhy v oblasti kultury a umění. V letošním roce mu Nadace charty 77 předala Cenu Jaroslava Seiferta za celoživotní literární dílo.

A co Teige, o kterém jste hovořil?

No vidíte, já jsem vám ještě slíbil Teigeho. Na toho mám nejlepší možné vzpomínky. Teigeho znali napřed částeční členové skupiny Ra. Jedním z nich byl Ota Mizera a tím druhým byla Mirka Miškovská. Mizera navštívil nejdříve Teigeho a pak tak chodil s Istlerem a Teige se velice zajímal o „mladé surrealisty“. Já jsem si s ním začal dopisovat, ale pak jsem byl totálně nasazen v „Rajchu“. Po návratu koncem roku 1943 jsem ho navštívil a navštěvoval, i když jezdit do Prahy bylo dost nebezpečné. Teige mi pak poslal po Istlerovi sešitek 14 německých básní. Jejich autorem byl Hans Arp narozený v Alsasku, takže je to dvojjazyčný, francouzsko-německý autor, a ta sbírka se jmenovala Weisst Du, schwarzt Du, což by znamenalo, „Víš-li, kdo tě očernil“ nebo tak nějak. Mě to naprosto nadchlo, takovou poezii jsem ještě nečetl, bylo tam habaděj slovních hříček. Přeložil jsem ty verše asi za týden. Z Arpa se stal můj idol a za to vděčím – mimo mnohé jiné – Teigemu. Když jsem byl v roce čtyřicet šest v Paříži, tak jsem ho tam dokonce potkal, v milionovém městě jsem ho potkal! Poznal jsem ho podle fotky z nějaké antologie, měl jsem skutečně velké štěstí. Teige mi koncem války poslal poštou další knížku, jmenovala se Die andere Seite, což znamená „Druhá strana“, ale to je česky nemožný název. Autorem je rakouský, ale spíš světový kreslíř jménem Alfréd Kubin. Kolem Vánoc 08 vyšla tato knížka ve čtvrtém vydání…

Tenkrát bylo na Kladně nakladatelství, kde hrál určitou roli v pozadí, ovšem ještě přespolní dělník, Jiří Kolář, který tehdy už vrtal do literatury. Roku čtyřicet čtyři, už bylo jasné, že válka skončí dobře a v tomto nakladatelství přijímali už rukopisy pro poválečnou éru. Tak jsme jim ho nabídli a jim se to líbilo a dostal jsem tehdy do ruky první nakladatelskou smlouvu, kterou velmi rád cituji, stálo tam: „Honorář 5000 Kč jednou provždy“. Tak to je taky zásluha Teigeho.

Tak to je taky zásluha Teigeho, že mě na tu knížku upozornil. Teige mi ještě koncem roku 1944 poslal další německou knihu a nabádal mě k jejímu přeložení. Je to fantastický román Alfreda Kubina Země snivců. Je to můj první překlad. Loni vyšel ve čtvrtém vydání.

A daly se sehnat západoněmecké knihy i v padesátých letech?

Ptáte se na důležitou věc. Chodilo to k nám nejrozpodivnějšími způsoby, ale někdy to vzalo za své. Vozil jsem ty věci z cest do NDR a na hranicích většinou otevírali kufry. Na tohle jsem měl recept. To, co bylo cenzurovatelné, jsem nechal v kufru nahoře, toho si většinou nevšimli a hrabali se dole pod prádlem. Zní to divně, ale já jsem to skutečně několikrát s úspěchem praktikoval. A potom k nám taky chodily netušené návštěvy. Několikrát se mi stalo, že někdo u nás zazvonil, vrazil mi do ruky knihu, řekl sbohem a utíkal pryč. Takový chlapeček jednou přišel a já jsem se ani nemohl zeptat, kdo to posílá, a už byl pryč.

Pane Kundero, mluvil jsme o vaší překladatelské činnosti. Je poměrně známé, že jste byl jakýmsi dvorním překladatelem Bertolda Brechta.

Ano, ano, autorizovaným. Já a ještě Vápeník, on překládal prózu a já verše.

Jak bylo v sedmdesátých letech obtížné Brechta u nás prosadit?

Jedna historka je skoro anekdotická . V čele kulturní sekce ústředního výboru KSČ stál jednu dobu mladý muž, jehož jméno jsem zapomněl, a ten nás jednou s Vápeníkem povolal na neutrální půdu do tzv. Dilie (Divadelní a literární jednatelství), to je sice stará, ale dobrá instituce, která se stará o všechny ty smluvní a takové ty věci mezi autorem a cizinou. Tento pracovník ústředního výboru pravil, že bude nějaké výročí a „abychom vyšli s NDR“ je nutno povolit několik Brechtových inscenací a tlumočil „mínění strany“, že by se ty hry neměly hrát v Praze ani v Brně, nýbrž ve venkovských divadlech. Naší národní zvyklostí je, že my rádi překračujeme zákazy, čili tiše tichounce se Brecht nastudoval ve Zlíně a nakonec i v Praze. Vždycky to bylo spojeno se svízelným jednáním, ale posléze se se dvěma Brechty jelo dokonce i do Berlína. Tam jsem se tajně přifařil. Dělal jsem tehdy dramaturga hlavně pro Zlínské divadlo a taky sem tam pro Brno.

Ještě před tímto údobím vyslal ústřední výbor dva lidi do Berlína s výzvou, aby Brechtovi dědicové odňali mně a Vápeníkovi práva a aby příští Brechtovu hru překládal Vladimír Neff, tedy známý prozaik. To byl celkem bohatý úspěšný muž, proto jsem se divil, že chce pobírat podstatně nižší honoráře za ne právě snadné překlady, oni to požadovali a rozhodnout měla Brechtova dcera Barbara. Když vyslechla dcera požadavky, tak pronesla překrásnou větu, která německy zní: „Nein, Papa wuste, was er tut“, což znamená: „Ne, tatínek ví, co dělá“ a když to někomu svěřil, tak si to předtím ověřil.

Z jakých jazyků jste překládal?

Z němčiny, bulharštiny, frančtiny, ruštiny, srbocharvátštiny, slovinštiny, italštiny, španělštiny, maďarštiny.

Zapomněl jste na slovenštinu…

To je jaksi pozapomenuté, jsem rád, že si někdo vzpomněl. Jsou to vlastně překlady kompletních děl dvou klasiků: Ivana Kraska a Laca Novočeského. Určitě ale nevíte, že jsem přeložil fragment eposu z ugaritštiny…

Tak to opravdu nevím. Vlastně ani nemám tušení, co je to za jazyk.

To je jazyk ze 14. století před Kristem, z takzvané foinické literatury. Zbytky se zachovaly na hliněných destičkách. Vyluštil je Čech! Profesor Stanislav Segert. Vybral si mě jako „přebásnitele“ – dost jsem se namořil hledáním svébytné formy. Zůstal jen kuriózní fragment, Segert po sovětské okupaci emigroval, loni zemřel…

Pracujete tedy dost často s jazykovými odborníky na základě doslovných překladů.

Dělá se to tak na celém světě. Důležité je najít filologa na úrovni se smyslem pro poezii. Měl jsem štěstí na takové lidi.

Vaší doménou je ovšem němčina.

Pocházím totiž ze staré, ryzí!, rakousko-uherské rodiny, tatínek byl Brňan, maminka Rakušanka, jejíž rodiče byli Maďarka a Rakušan, němčinu jsem tedy dostal „zadarmo“.

A jak jste přišel k francouzštině?

Měl jsem dobrého přítele, výborného překladatele francouzské poezie, jmenoval se Adolf Kroupa. Tento muž se naneštěstí nenaučil rýmovat a získal mě pro tuto práci, která mě navíc bavila. Tak vznikly mé překlady Roberta Desnose. Jedna hrozně dlouhá báseň a ještě dvě celé sbírky. I několik Apollinairů. Čeština dokáže všechno, je to rýmová velmoc.

A máte teď nějaký překlad rozpracovaný?

Před několika dny jsem udělal tečku za jednou ze svých nejtlustších knih, která se bude jmenovat Kolkolem a bude to výbor mých básnických překladů. Bylo nutno probrat spoustu věcí a každý ten překlad musí vzadu obsahovat medailony autorů, jenže je jich skoro 200, takže jsem poslední měsíce nedělal nic jiného, než psal medailony a studoval sekundární literaturu. Bibliografie může být samozřejmě i výběrová, ale je nutné, aby tam podstatné věci byly, a taky něco navíc. Snažím se, a taky mi to občas dává do těla, aby tam byly u všech autorů označeny české překlady, kterých je – jsme velice pilný překladatelský národ – velmi mnoho, spousta jich je zapomenuta a těžko se shání.

Pane Kundero, vy se do knihovny vzhledem k následkům svého poranění nedostanete, internet také nevyužíváte, kde tedy sháníte odbornou literaturu, například konkrétně pro ty medailony?

Takhle, má knihovna je samozřejmě živá, to nejsou mrtvé svazky a kupodivu to, co jsem kdysi sehnal a na co nebyl čas, tak jsem nakonec musel nejen pročíst, ale i prostudovat dodatečně. Pro to, na co se zaměřuji, mám podklady zde, nebo to mám již nastudováno z dřívějších dob. A také mám vnučku, která často chodila do univerzitní knihovny a já jsem jí říkal, že bych taky někdy něco potřeboval a ona na to: „Dědečku, to už ani nebudeš vědět, jak se to objednává.“

Vy jste sám přiznal, že jste se inspiroval Františkem Halasem a hned jste zdůraznil, že ale nejste jeho epigon, vzpomínáte si ještě na vaše vztahy?

Koncem války jsem poznal básníka překrásné sbírky Klubko Ariadnino, autor se jmenuje Jan M. Tomeš. Dnes mu je šestadevadesát let. Dlouhá léta přijížděli vždy Tomešovi do Kunštátu, teď už žijí v Praze. No a tento muž, s kterým jsem zjistil, že máme společnou četbu a zájmy, tak ten mě tenkrát pozval, abych přijel hned po osvobození do Kunštátu. Když jsem přijel, Halas s Josefem Zejdou seděli na náměstí na lavičce. Našli jsme společný jazyk. Je zajímavé, že člověk, který z Halase chtěl vytáhnout mnoho informací, se pomalu nedostal ke slovu. Halas byl hodně zvědavý, on sám kladl mnohé otázky (stejně jako Brecht).

V roce čtyřicet šest jsem absolvoval a profesor Hrabák mi při té příležitosti řekl, že teď je čas na doktorskou práci. Halase jsem s nápadem napsat o něm práci obeznámil a on říkal, že má dost všelijakých rukopisných nebo zapadlých věcí, a tak jsem ho začal zpovídat a on také samozřejmě přicházel s novými nápady. Brali jsme to chronologicky a došli jsme až k roku třicet šest. Halas umřel a za několik týdnů ho zakázali. To jest byl vyobcovaný z české literatury jako kosmopolita, dekadent, formalista a tak dál, takže psát doktorskou práci na téma Halas bylo vyloučeno, poněvadž to na fakultách ještě schvalovali straničtí činitelé. Léta plynula a já jsem se v Halasově díle vrtal dál. Potom jsem ve spolupráci s básníkovými syny, s Františkem Xaverem Halasem, který byl později velvyslancem ve Vatikánu, a s Janem, který byl dlouhá léta redaktorem pražského rozhlasu a který kousek odsud žije ve výslužbě, dal síly dohromady a podařilo se nám z části lstí a z části vytrvalostí prosadit vydávání Halasových spisů i v těch hodně temných dobách. Napřed vyšel svazek výtvarných statí, abychom tak neprovokovali, a politika přišla na řadu později. Sebrané spisy vycházely až do Sametové revoluce, samozřejmě něco nevyšlo, něco muselo vyjít až později, ale většina se dostala ven. Paralelně jsem do každého svazku psal úvod, takže když ty spisy byly hotové, měl jsem v náčrtu své vysněné monografie.

Vy jste tu mluvil o generaci, která je pro mě takovou tou poslední velkou básnickou generací, která držela při sobě, teď spíše literatura obsahuje solitéry, čím si myslíte, že to bylo?

Vy se budete asi smát, ale já si myslím, že to je zásluha mimo jiné těch dvou okupací, tedy nacistické a sovětské, kdy se to semklo neuvěřitelným způsobem, pominuly někdy dost malicherné spory, které se objevují například dneska. Polemiky také samozřejmě bývaly a přijde mi, že na vyšší myšlenkové a slovesné úrovni. Byly zde tendence ochránit českou literaturu bez zkreslování faktů a zabránit šíření nesmyslného socialistického realismu. To byla rozvinutá akce, to byla kampaň. Zbytečně se šířit. Už ani směšné to není.

Pane Kundero, chtěl bych vám poděkovat za setkání, budu se muset s vámi rozloučit.

Fakt? Doufám, že jsem se moc nezakecal…Počkejte, nespěchejte tak, dám vám ještě něco na památku.

Tomáš Suk a Monika Kabátová

Pane Kundero, nejprve bych se vás chtěl zeptat na vašeho koníčka, mám tím na mysli váš vztah k čaji, díky němuž vznikla nepříliš známá kniha Piju čaj.

Proč myslíte, že není známá? Já mám pouze 3 „bestsellery“. Jeden je tato knížka o čaji, druhá je o německém romantismu, český spis na to téma neexistuje, takže ji kupují studenti germanistiky všech generací, a třetí je překlad Kubínovy Země snivců z roku 1944. Tuhle knihu po mně pořád někdo chce, musím ji neustále dodatečně shánět.

Ale zpátky k čaji. Jsem „vyučený“ nejen jako bohemista a germanista, ale také jako „čajolog“. Tento obor je pro mne neméně zajímavý. Pěstuju tu zálibu už z dob protektorátu, tenkrát se ovšem prodávaly hrozné čaje. Vždycky jsem říkal, že ten čaj je jako když se vymetou čajové bedny s posledními zbytky.

Vzpomínáte si na první výraznější setkání s čajem? Ve své knížce píšete o tom, že to dříve byla spíše taková potřeba překonat únavu z dlouhého nočního spisování.

Nikdy jsem nekouřil, nepiju pivo ani černou kávu a něco člověk pít musí a neměly by to být jen všelijaké limonády…čili velice záhy jsem sháněl čaje, ať už byly jakékoliv, poněvadž jsem zjistil, že mi pomáhají. Jsem noční pracovník, pracoval jsem dříve hlavně tak od 22.00 do 2:30, to byl můj nejlepší prostor. Žena říká, že v tu dobu jsem nejbystřejší. Po svém zranění jsem v noci už nepracoval vůbec, teď už se vracím k nočním směnám…

Rozhodující roli asi sehrály tuzexové prodejny. I v těch nejhorších letech temna se ke mně dostaly zásluhou zahraničních přátel a výdělkem všelijak načerno tuzexové bony, ihned jsem zjistil, že tam mají čaje od holandské firmy Pickwick. Tenkrát to byl objev a oni se zlepšovali i v průběhu let, vydávali například krabičky, kde bylo 6 druhů čaje najednou. Tak jsem se zdokonaloval.

V těch černých dobách jsem směl jezdit jen do NDR, to byla výjimka a jednu dobu byla v Berlíně možnost přejít hranici a koupit už trochu kvalitnější čaj „na západě“ a i později se to dalo sehnat v „enderáckém“ Berlíně. Pak samozřejmě člověk narazí čas od času na nějakého zvláštního badatele, který si třeba umanul, že bude pít třeba jen Oolong nebo jen Darjeeling. Například u Darjeelingu je zajímavé, že je to bohaté území, že je skutečně důležitá firma a je i rozdíl mezi první a duhou sklizní atd. Začal jsem shromažďovat nějaké články o čaji z novin a z časopisů, to ještě nebyla doba, kdy se přednostně pěstovaly jenom sprosťačiny, tragické věci a masové katastrofy. Zkrátka do tuzexu jsem nechodil pro žádné textilie, ale pro čaj.

Na vaší knize je pozoruhodné, že se podobá starému spisu z 8. století od čínského mistra Lu Jü, která není jen odborným popisem, ale také jakousi básnickou sbírkou inspirovanou čajem. Vy jste vlastně s odstupem mnoha století udělal něco podobného.

Vzpomněl jsem si na to, že jsem mimo jiné taky dramatik, takže jsem zkonstruoval pár diskusních sezení, v nichž samozřejmě vždycky musí být nějaký odpůrce.

Připomíná to Mistra a žáka a trochu to navazuje na čínskou filosofii.

Myslím, že tuhle čajovou kapitolu už uzavřeme.

Tak dobře, půjdeme k vaší celoživotní práci, ale ještě předtím bych se vás chtěl zeptat, jestli sledujete současnou českou literaturu a co si o ni myslíte.

To jste mě trošku přistihl; no, že to není velká sláva. Je toho moc. Sleduji českou poezii, zčásti i německou, a trochu dramatiku, ale v próze zaostávám a čekám na podněty. Tak jsem se třeba už před lety dostal ke Kratochvílovi, nedávno mě malíř Vít Ondráček, bydlí u nás za rohem, upozornil na českého prozaika černé pleti…

Myslíte Tomáše Zmeškala?

Tak. V jeho románu je hodně aktualit, někdy bych řekl že až trošku moc, ale nabral zvláštní vtipnost, která se těžko definuje, ale dobře čte. Inu: myslím, že kdyby se tu objevil nový Vančura, tak by mi to někdo řekl.

A abych se taky ptal… Já jsem měl tuhle kuriózní zážitek: přišlo mi 30 studentek bohemistek a germanistek a já jsem odbočil k Vančurovi, ale rozprostřelo se podivné ticho, a tak jsem se zeptal, kdo nějakého Vančuru četl a žádná z těch slečen nic nečetla.

No… abych se přiznal, tak já jsem od něj četl taky akorát Pekaře Jana Marhoula a Pole orná a válečná, takže žádná sláva, ale Vančury si samozřejmě vážím.

Já ho miluji on bloc, ale Hrdelní při aneb Přísloví mám snad nejraději.

Pane Kundero, vzpomínáte si ještě na léta vašich studií a na vaše učitele, kteří vás vedli?

Tahle otázka mě přivádí k mé češtinářce, jmenovala se Marie Husová a vydala, tuším, dvě knížky – žádný experiment, ale velká otevřenost a hloubka. To už charakterizuji její školní výklady – přivedla mě k poetismu…

Vydávali jsme tehdy (1936-38) třídní časopis od sexty do oktávy a dávali jí všechna čísla a ona nám každé číslo veřejně zkritizovala. Já jsem měl vůbec na učitele štěstí. Začal jsem studovat na podzim třicet osm v Praze bohemistiku a germanistiku a tam mě zaujali dva nezapomenutelní učitelé, natrvalo zaujali! Jedním z nich byl Vojtěch Jirát, germanista, ale i bohemista, obojí spojoval zvláště v literatuře 19.století. Jeho žáci na něj vzpomínají dodnes, ale obecně už asi znám nebude. Knížky, které vydával, byly napsány, řekl bych, s nevědeckým šarmem. A stejně tak sugestivní i zábavné byly i přednášky. Také jsem naštěstí žák Jana Mukařovského a i to trvá dodnes, přestože ho za totality donutili k strašlivé sebekritice. Když jsem si to přečetl, tak jsem se rozplakal. O volném verši tvrdím, že poslední zásadní stať napsal právě Jan Mukařovský roku třicet čtyři, a od té doby se toho dotkl jen Václav Černý a pouze se tím začal zabývat Miroslav Červenka, pohříchu v dokladech nepřekročil rok 1900.

To byli mí šťastní učitelé. Pak okupanti zavřeli na šest let naše vysoké školy a dokončil jsem školu až v roce čtyřicet šest. O české literatuře přednášel a seminář vedl Antonín Grund a já jsem měl obavu, protože jsem věděl, že je to odborník na Erbena, kterého jsem uznával, ale ne nijak zvlášť, a myslel jsem, že bude tančit „erbenovsky“, ale ukázalo se, že naopak. Bral vše v plné šíři, glosoval mé tehdejší novinové recenze, ale bohužel velice brzo umřel. Jak? Spáchal sebevraždu, poněvadž byl spřízněn s Masarykem a tak ho kvůli tomu týrali a vyhazovali atd., až spáchal sebevraždu. Učitel to byl skvělý…

Vy jste často mluvil a psal o skupině Ra jako o surrealistech. Vzpomínám si, že jsem četl text, který jste psal vy, nebo jste pod ním byl alespoň podepsaný. Pokud si matně vybavuji, tak jste se přímo za surrealisty nepovažovali a spíše vám to dali jako „nálepku“?

Tu nálepku jsme si samozřejmě vzali, ale v podstatě jsme byli pro a měli jen pár námitek.

Mluvil jste nejednou o Nezvalovi, jak ho berete dnes?

Nezvala, což byl můj první velký vzor, jsem takzvaně vymazal ze své hlavy v březnu roku třicet osm, když rozpustil surrealistickou skupinu – tu první českou. Tehdy se kolem toho hodně psalo a později hlavně zásluhou Milana Blahynky, což byl vskutku učený „nezvalolog“, jenže chválil všechno, co Nezval kdy napsal. A to rozpuštění skupiny analyzoval jako protest proti estetice, proti poetice. Ve skutečnosti to byla politická záležitost, protože tehdy byla česká, ale i evropská kultura velice rozpolcená a stála před tím, jak se postavit vůči procesům, nebo spíše popravám, v Sovětském svazu a Nezval patřil k těm, kteří tomu – už tehdy, věren straně – přitakali. To byl důvod, proč jsem ho vymazal z hlavy.

Mluvil jste o Skupině Ra, víte, já jsem z Rakovníka… (nedořečeno)

No právě název Ra je podle Rakovníka. Nějaký idiot si vymyslel, že to je zkratka pro revoluční avantgardu. Jednou jsem taky někde říkal, že nějaký idiot si to vymyslel, a najednou někdo zašeptal: „Sedí vzadu!“.

Vzpomínáte, jak to tenkrát bylo se založením Skupiny Ra?

30.léta byla vrcholná doba českého surrealismu v čele s Nezvalem a samozřejmě s Teigem, mimochodem, o Teigovi bych také rád později něco řekl, byl tam také Biebl, kterého jsem měl velice rád, Štýrský, Toyen atd., to byla ta stará skupina. Zdá se, že chorobně neradi viděli, když se v tom jejich kroužku sem tam objevil jako host někdo mladší, ale jednu dobu, zásluhou E. F. Buriana, se tam objevili, nebo byli přizvání, dva vysokoškolští studenti, a to Václav Zikmund a Bohdan Lacina. Václav Zikmund z Rakovníka a Bohdan Lacina ze Sněžného na Moravě, tedy venkované mezi Pražáky! Někteří jiní, kteří pak byli členy Skupiny 42, se tam objevili taky, třeba František Gross, František Hudeček a další. Jeden z nich (mám dojem, že Hudeček, jednou říkal, že když se sešla ta skupina v kavárně, tak nemohli sedět ti mladí za stolem, museli sedět u zdi, ve druhé řadě, tak to jenom klípek mimochodem. Zikmund s Lacinou horečně toužili po tom, aby vydávali nějaké knížky, které by zdobili svými dřevoryty nebo jinými technikami, nakonec vydali knihu André Bretona, která byla přeložena jako „Vzduch vody“, a byla a je krásná. Byl to první článek řady, která byla nazvána edice Ra a byla tak nazvána proto, že hlavní sídlo bylo u Zikmunda v Rakovníku a taky to tam tiskli. Tichou dohodou se to „Ra“ převzalo z té edice na celou skupinu. V Brně v Králově Poli byla hospoda, dnes ve Skácelově ulici, kde byla první schůzka skupiny Ra. Pak se objevil ještě jakýsi šílenec, co říkal, že je to podle egyptského boha Ra. To je samozřejmě výmysl, ale docela pěkný.

A co Teige, o kterém jste mluvil?

No vidíte, já jsem vám ještě slíbil Teigeho. Na toho mám nejlepší možné vzpomínky. Teigeho znali napřed částeční členové skupiny Ra. Jedním z nich byl Ota Mizera a tím druhým byla Mirka Miškovská. Mizera navštívil nejdřív Teigeho a pak tam chodili s Istlerem a Teige se velice zajímal o „mladé surrealisty“. Já jsem si s ním začal dopisovat, ale pak jsem byl totálně nasazen v „Rajchu“. Po návratu koncem roku 1943 jsem ho navštívil a navštěvoval, i když jezdit do Prahy bylo dost nebezpečné. Teige mi pak poslal po Istlerovi sešitek 14 německých básní. Jejich autorem byl Hans Arp narozený v Alsasku, takže je to dvojjazyčný, francouzsko-německý autor, a ta sbírka se jmenovala Weisst Du, schwarzt Du, což by znamenalo, „víš-li, kdo tě očernil“ nebo tak nějak. (pokračování v dalším čísle č. H_aluze).

Tomáš Suk a Monika Kabátová

V rozhovorech působíte spíše jako introvert. Dělá vám problémy veřejné vystupování?

Rozhovory mi problém nedělají. A čtení? S tím už je to horší. Navíc moc čtení ani nemám, třeba tohle bylo letos druhé a další zatím neplánuji.

Kolik čtení jste tedy absolvoval?

Letos dvě a loni asi tři.

Takže by se dalo říct, že jste přednášející začátečník?

To naprosto.

Jak na vás působí humbuk, který se teď kolem Vaší osoby děje?

Protože ta knížka (Milostný dopis klínovým písmem, pozn. red.) je už hodně dlouho napsaná, tak mi to připadá docela legrační. Co se mě týče, nic se nezměnilo. Změnily se jen okolnosti. Sleduji to spíše pobaveně. I když pochopitelně mám radost, že knížka určitým způsobem lidi oslovila. Ale tím to končí. Literaturou se zabývám jak profesionálně, tak profesně. Vím, jak to funguje. Teď to zažívám na vlastní kůži.

Jak si vlastně zájem o román vysvětlujete? Již dlouho nebyl literární debut přijat takto pozitivně. U Vás se dá – s přivřenýma očima – mluvit o mediální smršti. Získal jste 2. místo v ceně Kniha Literárních novin, následovala vystoupení v televizi, v rozhlase, teď nominace na Magnesii Literu…

Knížce hodně pomohlo to, že ji vydal Torst. Knihám z Torstu se věnuje větší pozornost, než těm z jiných nakladatelství. Mně se teď například hodně líbila kniha Pavla Rajcherta Mistr ryzího snu (vydalo nakladatelství Eman, pozn. red.). A ta například neměla žádný velký ohlas. Což je škoda. Ale jen o nakladatelství to snad není. Myslím si, že lidi zaujala i forma, kterou je moje knížka napsaná.

Jak tu nominaci vnímáte?

Všechny tyhle ceny se podle mě snaží dostat literaturu do médií.

Litera je však v podstatě jediná z literárních cen, o které má povědomí i širší veřejnost.

Státní cena je taky taková, ale u ní jde spíše o celoživotní dílo. Tady je příznačné, že je to soukromá iniciativa. Musím říct, že mám pochopitelně radost, že jsem se tam dostal. Mohlo tam být určitě tak pět až sedm jiných knížek. Jsem překvapen, že se neobjevil například už zmiňovaný Mistr ryzího snu.

Nesehrál v přijetí knihy určitou roli i Váš exotický vzhled?

To já nedokáži úplně posoudit, ale už se mě na to ptal Pavel Mandys v prvním rozhovoru, a je to spíše otázka na lidi. Pavel Mandys se mě ptal, proč, když jsem knihu nabízel do nakladatelství, proč jsem tam nechodil osobně. Tvrdil, že exotický vzhled by je mohl zajímat. Vzhledem k tomu, že já si exotický nepřipadám, tak mě to ani nenapadlo.

Jak dlouho se vlastně pohybujete na české literární scéně? Milostný dopis klínovým písmem není Vaše prvotina.

No, vyšla ukázka mých textů ve Welesu. Pak jsem si udělal sbírku básniček, ze kterých jsem měl čtení. To se ale nikam dál nedostalo. Byly nějaké ohlasy, ale jakmile to není vytištěné, tak se to nikam dál neprotlačí.

Takže píšete i poezii?

Teď už ne, ale dříve jsem ji psal hodně. Občas si něco napíšu, ale spíše pro vnitřní potřebu.

Jste hodně srovnáván s anglickou literární scénou. Co vy na to?

To ano, částečně je to asi dané tím, že jsem anglickou literaturu vystudoval a dlouho v Anglii žil. Takže je asi takové srovnání do určité míry legitimní. Já vlastně znám víc historii anglické literatury, než té české. Českou literaturu znám od Máchy, zatímco anglickou od 6.-7. století, takže u anglické literatury znám širší kontinuitu.

Kdybych se ale měl vrátit k předchozí otázce týkající se ohlasu. V české literatuře je jedna věc, která mi není úplně jasná. Je tu spousta výborných textů a člověk se o nich vůbec nedozví. Dlouho jsem chodil do Klubu 8 v Praze – před několika lety zanikl. Tam byly skvělé texty, ale člověk si je poslechl a pak o nich už neslyšel. Distribuce zde funguje opravdu podivně. Není to úplně standardní situace.

Když jste mluvil o netradiční distribuci – poněkud literaturu ubíjející – tak jak vnímáte současné problémy v oblasti živé kultury, časopisů? Jste se situací seznámen? Angažujete se nějak?

S problémem seznámen jsem. Vztah ke kultuře v ČR je nijakej a evidentně se nezlepšil. Takže si myslím, že bylo jen otázkou času, kdy se problém dostane napovrch. Asi to bude ještě horší. Vztah ke kultuře je prostě takovej, jakej je. Kultura nikoho moc nezajímá. Hodnoty společnosti jsou jinde.

Teď se možná trochu vrátíme. Nedá se říct, že českou kulturu tvoří média? Co není v novinách, v televizi, jako by neexistovalo. Je tu řada dobrých autorů, kteří zapadnou jen kvůli tomu, že nemají „zajímavý životní příběh“.

To je pravda ve Spojených státech, kde média fungují na velmi komerční úrovni. Tady málo co funguje na profesionální úrovni, proto si myslím, že lecco je náhodné. Podle zkušeností, jež mám, nejsem úplně přesvědčený o tom, že média fungují na profesionální úrovni. Podívejte například na Harryho Pottera. To není ani originální, není to ani novej námět. Byly tu i mnohem zajímavější věci, mnohem lepší. Určitě se najde v dětské literatuře mnoho zajímavějších věcí. No ale tohle mělo obrovskej úspěch. Při srovnání s anglickou literaturou, která vychází, tak vůbec nevím, jak se jim to povedlo.

Může kultura vybřednout ze situace, v níž se ocitla?

Já se k tomu moc vyjadřovat nechci, protože se tím neživím. Psaní mám spíš jako koníčka při zaměstnání. Myslím, že řešení nespočívá v lidech, kteří kulturu dělají, ale v širší společnosti. Buď se věci začnou pomalu měnit, nebo ne. Jedno procento na kulturu? To se prostě nedá. Evidentně patřičný lidi dát peníze nechtějí a vypadá to, že to lidem ani nevadí. Tak nevím, co by se proti tomu dalo dělat.

Ještě taková „českotelevizní“ otázka – Nechcete se vykašlat na dráhu učitele a živit se jako profesionální spisovatel?

To asi nemá potenciál. Musí přijít něco z venku, co mě zajímá, abych mohl psát. Určitě bych si ale chtěl zkusit učit tvůrčí psaní. Napsal jsem toho hodně, co nebylo publikovaný. Časem by mělo vyjít něco, co jsem napsal už před lety. Na psaní potřebuju klid. Nemůžu například psát, když vedle kape kohoutek, když se myje nádobí… Potřebuju i spoustu času a takhle bych vůbec nemohl psát. Ale ty lidi, kteří se tím živí, určitě obdivuju.

Děkujeme za rozhovor

Pozn.: Pana Zmeškala se nám bohužel po rozhovoru nepodařilo kontaktovat, proto je rozhovor neautorizovaný. Děkujeme za pochopení.

Michaela Uhlířová a Tomáš Čada

S hudbou jste začala v dětství? Co vás dovedlo k jazzu?

Ano. Od šesti let mě babička vodila do Dětského pěveckého rozhlasového souboru Dr. Bohumila Kulínského, kde jsem získala pro zpívání to nejnutnější. Dobře dýchat, umět číst z not a mít radost z muziky. Protože jsem vlastně zpívala pořád, později i ve vokálních skupinách, obklopovala mě spousta muziky, ze které mě nejvíc zasáhl jazz. A to někdy mezi patnácti až devatenácti lety, když jsem z rádia poprvé slyšela paní Ellu Fitzgerald a její scat.

V jednom z Vašich textů zpíváte: „Za to, že jsem ještě živá, za to může jazz.“ Vnímáte ho v něčem jako jedinečný? V čem se jazz odlišuje od ostatních hudebních stylů?

Každý styl hudby je jedinečný, a to, že mě oslovil právě jazz, souvisí s mojí povahou a nadáním. Chtěla jsem být původně novinářkou a poznávat co nejvíc a taky o tom po svém psát. Jenže přijímačky se nepovedly, což v té době vlastně bylo dobře… Ale jazz se takovou „novinařinou“ pro mě stal. Mohla jsem si vymýšlet – improvizovat – a být naprosto svou. Nestydět se za své hudební myšlenky. K tomu jsem už trošku zaděláno měla. Určitou hudební inteligenci a hlavně rytmické cítění. Bez toho bych si v jazzu nevrzla. Právě to rytmické cítění, frázování a improvizace je pro jazz specifické.

Jaká je vlastní tvář jazzu? Je emotivně v zásadě spíše veselý, nebo teskný? Anebo záleží na interpretovi, temperamentu, vyjádření emocí?

Jazz má mnoho podob. Jazz je člověk, který o sobě vždycky mluví pravdu… Myslím, že nejlépe to vyjádřila vynikající americká jazzová zpěvačka Sarah Vaughan na festivalu v pražské Lucerně v r. 1978, když se jí novináři ptali: Jak Vy sama byste jazz definovala? Sarah: „O tom jsem nikdy nepřemýšlela. Jazz je věc životního pocitu, postojů, myšlení. Něco, co se vymyká škatulkování a pojmenování, i když se o to mnoho hudebních teoretiků snaží. Víte, v jazzu vlastně najdete celý život – od pláče mimina po umírání starého člověka. Myslím si, že tahle hudba je naprosto pravdivá. Nesmí se s ní však kalkulovat a kšeftovat, protože potom se z ní stane dobrý zdroj příjmů, ale podstata se vytratí.“ K tomu se fakt nedá nic dodat!

Je jazzmanka ranním ptáčetem nebo sovou?

Jako třicetiletá jsem byla docela ranním ptáčetem mezi sedmou a osmou ranní. Teď jsem sovou víc než sova. Nějak se mi to obrátilo, ale hlavně po koncertě nemohu jen tak v klidu usnout, a tak pokračuji poslechem hudby, čtením, vyřizováním mailů…

V roce 1999 jste vydala knihu Zutí provádím s chutí. V návodu na její četbu píšete, že je nejlépe ji číst si nahlas, pěkně po svém si hrát se slovíčky, občas se hluboce nadechněte, respektive nepřestávejte dýchat v rytmu, který si sami určíte. To vyznívá trošičku jako jistý druh terapie slovem. Je možné si to takto vyložit?

Samozřejmě, vždyť zpívání je vlastně vydatné aerobní cvičení. Protože hodně dýcháte a to je vašemu zdraví prospěšné, a to už nemluvím o prospěšnosti hry se slovíčky a legrace kolem toho. Smích je též velmi zdárné aerobní cvičení prospívající celému člověku.

Kniha Zutí provádím s chutí je zároveň jakási koláž střípků z Vašeho života. Spíše než o povídkách by se dalo hovořit o „minivýsečích“. Jedna z nich se jmenuje „Když hladím svého Jazzíka, funí jak Jitka Molavcová“. Co má Váš králík společného s Jitkou M.?

No řeknu Vám, že slovo „minivýseč“ je hrozné.. Fuj! Já tomu spíš říkám GLOSY Z VOSY. Můj králík Jazzík už je dávno v králičím nebi, ale když u mě „bydlel“ a já mu chodila trhat trávu a mlíčí na Petřín, pouštěla jsem si ho po bytě a on měl nejradši koberec, na kterém dělal čtverné skoky a při tom fakt hezky funěl, jako v jisté době uměla ve svých pořadech funět i Jitka Molavcová. Tím prosím její umění nijak nesnižuju. Velmi si jí vážím!

Mění se viditelně jazzové publikum? Chodí mladí lidé?

Musím říct, že viditelně se vůbec nemění. A je to pořád stejné. Chodí ta moje generace, která ví, na koho jde, a chodí mladí, protože jsou zvědaví a protože internet je informuje co kde a jak… A já navíc už léta provozuji koncerty pro školy – tedy Jazzklub pro malé i velké – a ti malí vyrostou a přijdou na koncert. To je velká radost..

Jaký máte vztah k Ústí nad Labem?

Ústí nad Labem – to bylo i za komoušů – jazzové město. Byli tam výborní jazzmeni a hlavně se tam konaly pravidelné jazzové festivaly, což teď myslím nefunguje.. Můj vztah se nezměnil. Ráda bych tam zase někdy předvedla svůj JANA KOUBKOVÁ QUARTET, protože jsem o míle dále než tenkrát..

V textech zaznamenáváte své niterné pocity, každodennost v detailech i velká témata. Přitom neztrácíte nadhled a je z Vás cítit velká živelnost. Jak texty tvoříte? Sedíte doma v klidu, nebo s sebou neustále nosíte tužku a notýsek? Rodí se text přes noc v hlavě?

Co se textů, ale i hudebních nápadů týká – ty vznikají neplánovitě. Když přijdou, poznamenám si, dokonce i vstanu z postele, protože se mi ve snu zdála dobrá melodie a já zmačknu magnetofon a nahraju, protože ráno už nic nevím.. A tužka a papír, tu mám při sobě vždy a všude. Člověk nikdy neví, kdy se něco objeví…

Za svůj život jste vystřídala nespočet profesí (viz medailon). Vyzdvihla byste zvláště některou, anebo „vším, čím jste byla, byla jste ráda“?

Životní zkušenost je nenahraditelná. Té se nedá naučit. A tak bych řekla, že vším, čím jsem byla, byla jsem opravdu ráda, protože k té momentální životní profesi, tj. živení se jazzem, mě byla dobrou průpravou. Jazz není jen o radosti z hudby a seberealizaci s výbornými muzikanty, ale taky o placení složenek, o tom, mít rodinu, či nemít, o zdraví a prostě o výdrži vůbec tu „káru“ táhnout dál…

Zpěvačka, skladatelka, moderátorka, publicistka, lektorka Jana Koubková, patří už léta k předním osobnostem českého jazzu. Vystudovala s maturitou, je vyučená jako elektronavíječka a nějakou dobu si tak vydělávala v ČKD Praha, živila se i jako čistička oken, manekýna, televizní hlasatelka, úřednice v knihovně, dělnice v trubkárně a s tanečními kapelami projela kus světa. Od r. 1975 se profesionálně věnuje především jazzové hudbě. Daří se jí i jako skladatelce písní a filmové hudby. V rozhlase a televizi má své pořady. Zúčastnila se mnoha mezinárodních festivalů doma i ve světě Založila každoroční festival jazzových, bluesových a rockových zpěváků pod názvem „Vokalíza“ /1981-2000/. Šest let učila na hudebně-dramatickém oddělení Pražské státní konzervatoře. Prošla různými styly od blues, swingu přes mainstream, bebop, jazzrock, latin, free jazz až po world-ethno a fusion. Též se věnuje beatnické poezii a sama si vymýšlí rapové texty. Ovládá scatové zpívání a improvizaci. Spolupracovala s desítkami českých i zahraničních jazzových hudebníků. Založila vlastní soubor, např. vokální skupinu „Hot tety“ nebo „Horký Dech Jany Koubkové“. V současnosti vystupuje mj. s kapelou pod názvem JANA KOUBKOVÁ QUARTET. Publikuje rovněž v médiích – píše fejetony, sloupky, poezii, glosy z vosy. Vydala dvě knížky „Recepty proti samotě“ a „Zutí provádím s chutí“, Pořádá happeningy a workshopy pro malé i velké. Každé její vystoupení má punc originality, smysl a cit pro dané prostředí. Daří se jí vždy navázat spontánní kontakt s publikem. Drží se hesla: „Být připraven, toť vše!“

www.janakoubkova.cz