Helene Hegemannová

Odeon 2011, 192 stran

přeložila Eva Dobrovolná

Když v roce 2010 vydala osmnáctiletá autorka Helen Hegemannová svůj románový debut, mluvilo se v Německu o prozaické senzaci. Ovšem již pár dní po vydání kniha budila značné kontroverze a mezi literárně kritickou obcí vznikaly vášnivé debaty. Autorka od svých třinácti let publikuje na blogu, napsala divadelní hru a podle svého scénáře režírovala film, za nějž získala cenu pro začínající tvůrce. Literárně nadaná mladá slečna se tak stala vděčným cílem médií a nakladatelství. Práva na Axolotla jsou prodána do dvaadvaceti zemí. V českém prostředí román výborně přeložila Eva Dobrovolná, jež si musela poradit se spoustou jazykových záludností.

Helene Hegemann totiž ve svém románu smíchala spoustu zdánlivě nesmíchatelných prvků a vytvořila tak pestrou postmoderní mozaiku příběhů o současné mladé německé generaci.

Ke čtenáři promlouvá ústy jedné z členek této generace a je to znát. Autorka využívá dialogy vytvořené ze sms zpráv. Dovedně míchá e-maily s vnitřními monology hlavní hrdinky, ale i s odkazy na filmy či hudební skupiny. Do knihy zapojuje části z různých blogů, které na ni zapůsobily, nebo na kterých se přímo podílela. Na několika místech knihy jsou zřejmé její scénáristické ambice. V knize je tak řada narativních postupů poskládaných dohromady, a kupodivu to funguje. Veškeré výše zmíněné atributy spojuje postava vypravěčky a fokalizátorky v jedné osobě. Pochopit jednání a konání hlavní hrdinky je díky tomu nesnadným úkolem. Vypravěčka je nedůvěryhodná a sama s tímto faktem dovedně žongluje. Neváhá čtenáři sdělit názor cizí osoby na své vlastní konání, ten to však nakonec přetočí v jiné vyznění, případně začne pochybovat nad tím, zda vůbec něco takového slyšela.

Kniha je doslova přesycena veškerými možnými postmoderními hříčkami, ale chybí jí jedna zcela zásadní věc: příběh. Zdá se, že Helene Hegemannová si dala obrovskou práci s tím, aby na sebe co nejvíce upozornila různými narativními specialitkami, až se jí z knihy vytratilo to nejdůležitější. Nemůžu si pomoci, ale i přes svoji postmoderní slupku čteme pouhý román o mladé dívce a jejím nazírání na svět, který je ovlivněn fatálním sebezničujícím vztahem k matce a nenávistným vztahem k otci. Hlavní hrdinka nechodí do školy, deprese utápí v alkoholu a v různých jiných omamných látkách a nahodilém sexu. I přes všechny své odkazy a textové zákruty se jedná o příběh jaksi vyprázdněný. Klišé z příběhu trčí jako hřebík z dlaně.

Helene Hegemann se svoji knihou zařadila do skupiny mladých evropských prozaiků pracujících s nepřeberným jazykovým bohatstvím a s vybroušeným vypravěčským stylem. Tito autoři často pojednávají o deziluzi mladé generace ze společnosti, o hektičnosti a neosobnosti života. Helene Hegemannová se zařadila po bok Doroty Maslowské, Miroslawa Nahacze, ale i české autorky Natálie Kocábové. Jejich kvalit však svojí románovou prvotinou nedosahuje. Méně okázalosti ve stylu a více nápaditosti v příběhu z Helene Hegemannové může vytvořit respektovanou spisovatelku. Zatím si k této pozici pouze silně nakročila.

Jan Hübsch

Martin Pecina

Host 2011, 224 stran

K titulu, o němž bude v následujících řádcích řeč, jsem se dostal díky doporučení svého šéfredaktora a již popis na stránkách nakladatelství Host vypadal velice lákavě. Počáteční nadšení vzápětí vystřídala ostražitost, ale nikoli vůči autorovi. K čemu všemu se „odsoudím“, pročtu-li bedlivě knihu plnou sazečských rad a vzápětí ji dám k přečtení Tomáši Čadovi? Jaký to bude mít dopad na jeho reflexi mé diletantské sazby? A vůbec – proč mi knihu doporučil? Po krátké rozvaze jsem se rozhodl všechna rizika podstoupit. Recenzi na knížku jsem zatím nepsal, navíc tahle knížka je trochu jiná, než ty, co v H_aluzi obvykle recenzujeme. Jde zčásti o odbornou literaturu, zčásti o soubor esejů a zamyšlení, jejichž hlavním tématem je kniha a knižní kultura obecně. Proto recenze tohoto titulu v H_aluzi své místo jednoznačně má.

Martin Pecina, autor novinky Knihy a typografie, pracuje jako grafik na volné noze a zabývá se zejména knižní úpravou (třeba právě pro již zmíněné nakladatelství Host). V oboru není žádným nováčkem, o čemž svědčí pořádná hromádka titulů, které již má za sebou. Není ale ani žádným ostříleným bardem české typografie, a tak mne zpočátku jeho sebevědomá dikce trochu vytáčela. On to ostatně hned v úvodu avizuje: „Chtěl jsem vyrobit knížku, která by se dobře četla navečer v posteli. Nebo v tramvaji, ve vlaku, v restauraci. Pár esejů, trochu praxe a možná i krapet nezbytného skuhrání, které patří ke koloritu našeho oboru. Ale v prvé řadě text s názorem, třeba notně pokřiveným.“ Opravdu to není žádná podbízivá příručka o grafickém designu, jakých jsou na trhu desítky a všechny opatrně recyklují totéž. A fakt, že si autor knihu sám navrhne, napíše i vysází se mi zamlouvá – nejen proto, že jsem se o totéž snažil u své diplomové práce, ale hlavně proto, že se tím otevírá možnost vzniku formálně i obsahově velice uceleného díla. Tedy v momentě, kdy autor má o čem psát, kdy umí psát a kdy ví, jak to celé vizuálně uspořádat. Pecina tohle všechno ví a umí, a přežijeme-li vtípky typu „Dnešní tiskové stroje už jsou sice mnohdy chytřejší než vaše bývalá přítelkyně (…)“, tak si knihu navečer v posteli i po ránu v tramvaji docela užijeme.

Titul Knihy a typografie je rozdělen do tří celků: první část je nazvána jednoduše Kniha a zahrnuje eseje o čtenářích, sběratelích, bibliofilech, designérech, o jejich pokoře a egoismu či o elektronických čtečkách. Posledně jmenované téma je předmětem eseje Přítomná budoucnost elektronického čtení, která byla ve zkrácené podobě otištěna také v dubnovém čísle časopisu Typo, do něhož Martin Pecina přispívá. Ve stati nejde jen o nadšené vítání nové technologie a formy čtení („Elektronický papír a elektronický inkoust jsou opravdovou alternativou (nikoliv náhradou) klasického papíru.“). Není to jen hořekování nad nedokonalým a ignorantským přístupem k jeho kvalitě („Elektronická kniha na čtečce Kindle zpravidla vypadá jako hrubý rukopis (…), který teprve čeká na úpravce.“)… Autor nabízí konkrétní rady pro zlepšení stávající situace a ujišťuje, že náprava v zásadě není nikterak náročná – stačí, aby se část prostředků, určených pro vývoj hardwaru přesměrovala také do vývoje softwaru odpovídající kvality. K tomu je ovšem zapotřebí vyvinout na výrobce tlak, který mu dá dostatečně najevo, že nemáme v plánu ignorovat pětisetletý vývoj knižní typografie jenom kvůli změně média, ze kterého čteme. A také si uvědomit, že vývoj elektronických knih vede sice k větší demokratičnosti v jejich vydávání (odpadají náklady na tisk), tím ale také nutně roste naše zodpovědnost k tomuto procesu.

Ve druhé části, nazvané Knižní grafika, podnikneme exkurz do hlubin knihy jako takové – od věcí nepřehlédnutelných (třeba obálky) až po zdánlivé maličkosti (pomlčky, mezislovní mezery…). Martin Pecina není totiž žádný skrblík, a tak se o své poznatky, které v oboru knižní úpravy získává, dělí. Ať už prostřednictvím této knihy, nebo blogu Typomil.com. Neříká „dělám to správně“, říká prostě „dělám to takhle“. Je docela příjemné, přečíst si o tom, jak se dělá kniha, v první osobě: „Grafickou úpravu začínám (…)“… Mám doma sice vyčerpávající Praktickou typografii (Kočička, Blažek, 2000), ale sahám po ní většinou, až když v sazbě řeším konkrétní problém – nepředcházím mu. Pecina pojednání o typografickém řemesle „zlidšťuje“ a průběžně čtenáře motivuje – třeba ukázkami vlastní práce na konci této části knihy. A to mi – dost možná vzhledem k faktu, že sazbu nedělám za peníze, ale ve svém volném čase – sedí.

O tom, že to autor s knihami myslí dobře, svědčí řada pasáží, ve kterých zdůrazňuje celostní pojetí své práce a propojení obsahu (tedy textu) s jeho formou (knižní úpravou): „Kniha je vlastně příběh, který začíná na obálce a končí v technické tiráži. A musí být od začátku až do konce jednotná, konsistentní, aby všechny její části byly v dokonalém souladu. To je hlavní smysl grafické úpravy a od toho se do značné míry odvíjí její výsledná kvalita.“ Text totiž vybízí k určité úpravě a úprava zpětně ovlivňuje vnímání samotného textu. Je to začarovaný, ale nikoli bludný kruh – skýtá nekonečně širé pole působnosti: „Je libo upravit finský thriller jako červenou knihovnu? Poezii jako sudeťácký román? Prousta jako šestákovou kovbojku? (…) Máchův Máj se dá sehnat ve více než stovce vydání. A můžete se klidně spolehnout, že i jeho známý obsah pokaždé působí trochu jinak.“

Náplň poslední, nejútlejší části, naznačuje již její název – Knižní písmo. Pecina v ní popisuje fonty, použité v jeho knize a důvody jejich volby. Neberme to jako okatou reklamu písmům Lapture a Comenia Sans, nýbrž jako jisté završení praktické hodnoty knihy. „Čtenář-grafik“ ocení inspiraci a pohled do dílny svého kolegy, „čtenář-čtenář“ si na konkrétním příkladu uvědomí, jakou roli hraje u poctivé knižní práce dobře zvolené písmo a napříště možná zbystří pozornost i u jiných titulů. A o to jde především! Krom toho, že Martin Pecina svým počinem nakopává sebevědomí a sebeúctu českým designérům a grafikům, otevírá oči laické veřejnosti a vybízí ji ke kritičnosti a zvýšeným nárokům na to, co se jim z nakladatelství, knihkupectví či elektronických obchodů dostává do rukou, knihoven a čteček.

Bylo by v tomto případě nezdvořilé zdržet se jenom u obsahu knihy. Je ale nejspíše dopředu jasné, že její grafické a knihařské zpracování bude výtečné. V úvodní eseji Kniha kulturně-fenomenální stojí: „Bylo by přinejmenším naivní myslet si, že člověk si pořizuje knihy proto, aby je všechny přečetl.“ Kdybych neměl nutkání sepsat tuto recenzi, dovedu si představit, že bych si Pecinovu knížku zařadil do knihovny a nějakou dobu se na ni prostě jenom díval. Čistota a jednoduchost vyplývá z dobře rozmyšlené koncepce a z pečlivého zpracování detailů. Potěšilo mne například oddělování odstavců prostřednictvím mezery o šíři dvou čtverčíků. Napoprvé, na straně 10, se možná lekneme, že jde o chybu (na blogu Typomil.com si autor jednoho z komentářů stěžuje, že „strana 10 není zrovna umně zalomena“), ale rychle se na to zvyká.

Nad autorovým slohem a fórky jsem se také brzy přestal podivovat (slovo vyfikundace občas zaslechnu, ale vidět to napsané? Pecka!), protože obsah textu byl pro mne velice výživný a Tomáš Pecina se má o co opřít – jeho tvorba není žádné na módní vlně svezené „plácnutí do vody, které sice nejprve vyvolá několik soustředných kruhů, ale hladina se pak za dlaní nevzrušeně zavře, jako by se nikdy nic nestalo.“ Princip mísení odborného a subjektivního textu (s převahou toho druhého) je pro daný obor jedině přínosem, protože pár typografických příruček v pravém slova smyslu už napsáno bylo.

Otázkou zůstává, jak to všechno poznamená H_aluzi. Protože ač jsem zprvu měl obavy, jak na mou práci bude nahlíženo „shora“, jsem teď o pár rad bohatší: „Nejdůležitější je aspoň jednou za rok si vyskládat na podlahu hotovou práci a zhodnotit, jaká část z ní se podařila. Pokud to není aspoň třicet procent, člověk by měl okamžitě změnit návyky, klienty, partnerku nebo obor.“ …tak snad se u dalšího čísla opět shledáme!

Miloš Makovský

Evald Flisar

překlad Kamil Valšík

Mladá Fronta, 256 stran

S tvorbou nejznámějšího a nejvýznamnějšího slovinského prozaika se český čtenář mohl setkat již několikrát. V Čechách nejnověji vydaný román Veliké zvíře samoty ve vynikajícím překladu slovenisty Kamila Valšíka patří k nejznámějším a nejpřekládanějším autorovým dílům. Flisar v něm rozvíjí příběh dospívajícího Adama, který žije na klidném slovinském venkově s hysterickou a nechápavou matkou a otcem, místním lékařem. Adamův poklidný život však naruší starší kamarádka Eva, do níž se zamiluje, a objevení svého nenarozeného bratra Abortuse uchovávaného ve sklenici ve sklepě zdravotního střediska. O všech událostech si Adam vede deník, který pečlivě hlídá Abortus. Jeho jediným opravdovým přítelem je Evin děda Dominik, bývalý námořník, s nímž si často chodí povídat. Sebedestruktvní vztah k Evě a láskyplný vztah k mrtvému plodu bratra ve sklenici vede Adama až na hranici šílenství, z kterého se pokouší vyléčit útěkem do snového světa. To však vede k nejednoznačnosti jeho konání, jelikož ani Adam sám, ani čtenář neví, zda se jedná o sen či o skutečnost. Sny se se skutečným světem vzájemně prolínají, což má za následek postupný rozklad Adamovy osobnosti.

Evald Flisar před čtenářem rozvíjí postmoderní koláž fikce a skutečnosti, ve které na sebe vše vzájemně a destruktivně působí. Hlavní hrdina románu si vysnil svůj svět a za pomoci jeho postavy Flisar vysvětluje, jak je složité a nebezpečné se do takového světa vžít. V kontextu světové literatury se jedná o klasický příběh frustrovaného hrdiny, který marně hledá perspektivu svého života a jeho konáním do popředí vystupuje existenciální tíseň. Flisar tíseň zabalil do snů.

Kniha je vyprávěna v první osobě. Adam čtenáři svěřuje veškeré své myšlení a konání, ale také všechny sny. Tím, že Adam sám nemá jasno, co je sen a co realita, stává se pro čtenáře nedůvěryhodným. Dokonce natolik, že v určité fázi knihy nemá čtenář vůbec jasno, zda Adamovi ještě něco věřit nebo ne. Byl to ovšem záměr samotného autora. Flisar si je vědom faktu, že čtenářovo tápání mezi snem a realitou povede k pochopení, co se může skrývat za rozpadem osobnosti. Kniha je tak nejenom skvělým postmoderním románem, ale i mrazivou psychologickou terapií.

Šokující morbidní obrazy ad absurdum, úsporný jazykový styl bez složitých souvětí a různých textových příkras mají za následek Flisarovo jasné sdělení, že šílenství může potkat kohokoliv z nás. Flisar knihou neradí jakým způsobem s hrozbou šílenství bojovat nebo jak jej přijmout. Jeho román ukazuje, jak se mu vyhnout.

Jan Hübsch

Petr A. Bílek, Blanka Činátlová (eds.)

Pistorius & Olšanská, Příbram 2010, 256 stran 

V předminulém čísle H_aluze jsem rozebíral knihu Mýty o socialistických časech, která usiluje postihnout každodenní život „průměrného občana“ v normalizačním Československu. Tématem každodennosti normalizace se zabývá i kniha Tesilová kavalerie. Popkulturní obrazy normalizace, která vznikla na filosofické fakultě. Jestliže publicistický přístup Mýtů se snažil ukázat minulost v určitém apriorně daném rámci, Tesilová kavalerie se v duchu vědeckém snaží především porozumět a to sondou do širokého spektra vybraných jevů, od televizních seriálů a populární hudby přes domácí umění či dobovou módu až třeba po fenomén zavařování. Ukazuje se však, že i tento přístup s sebou nese určitá rizika. Publikace vznikla jako výstup z dvousemestrálního semináře, obsahuje třináct studií pedagogů, doktorandů a studentů bohemistiky. Považuji za korektní přiznat, že jsem se v prvním semestru tohoto semináře účastnil, a mám tak k dispozici určitý pohled do zákulisí. Tento text budiž proto vnímán ne jako recenze, ale jako teoretický a metodologický příspěvek, jehož cílem je pomoci vyjasnit některé problematické otázky.

Tesilová kavalerie volně navazuje na výzkum socialistického realismu, koncentrovaný kolem webu www.sorela.cz, ve zkoumání normalizace pak na sborník James Bond a Major Zeman. Ideologizující vzorce vyprávění z roku 2007. V něm bylo téma omezeno na jeden seriál, který byl jednoznačným pokusem o ideologický přepis dějin. Tesilová kavalérie je naopak charakteristická šíří zkoumaného materiálu. Překvapí proto absence předmluvy, která by čtenáři sdělila, co může od knihy očekávat, jakým způsobem vznikala, o jaká teoretická a metodologická východiska se opírá. Funkci úvodu má zřejmě suplovat první část úvodní studie Jakuba Machka Normalizace a populární kultura. Od domácího umění k Ženě za pultem, která je však pouze stručným uvedením do kontextu normalizační kultury a náhledem do některých teoretických konceptů, netematizuje však ostatní studie a nevytyčuje společná východiska. Nedivím se ovšem, že do sepsání skutečného úvodu, který by splňoval zmíněné požadavky, se nikomu nechtělo – jednotlivé studie jsou do té míry rozdílné, že jejich společný základ skutečně není možné shrnout než vágní formulací, jaká se objevuje na záložce: „Kniha nabízí pohled na sedmdesátá a osmdesátá léta 20. století skrze projevy popkultury a typické dobové fenomény a zabývá se rolí ideologické propagandy v každodenním životě.“

Věta obsahuje dva klíčové pojmy celé publikace: ideologie a popkultura. Jednoznačné vymezení těchto pojmů však v knize chybí, jakožto i vymezení a usouvztažnění trojice pojmů kultura – popkultura – umění. Navíc je daná formulace dvojznačná, může znamenat buďto zkoumání ideologie a popkultury, nebo zkoumání ideologie v popkultuře. V samotných analýzách nacházíme oba možné přístupy, za úspěšnější přitom považuji ty, které se vydaly první cestou, tedy ty, které zkoumají buď ideologii, nebo popkulturu. Ty jsou však ve výrazné menšině. Většina studií se pokouší o druhou možnost a snaží se zkoumat ideologii v popkultuře. A to se právě jeví jako problematické. Na otázku, v čem tkví tato problematičnost, se pokusím odpovědět.

Deklarovaným teoretickým rámcem publikace jsou culture studies. Tento koncept vznikl primárně pro analýzu popkultury v západních kapitalistických zemích. Vzniká otázka, do jaké míry je fungování popkultury odlišné v socialistických zemích s centrálním řízením, kontrolovaných rozsáhlým státním aparátem a složitým systémem cenzury. K teoretickému a metodologickému vyjasnění této otázky ovšem nedošlo, což způsobuje určitou dezorientaci. Zdá se, že autoři studií částečně přebírají schéma platné pro umění socialistického realismu 50. let, aniž by si toho byli plně vědomi. V něm však nacházíme ideologii jiného druhu. Můžeme říci, že v socialistickém realismu můžeme zkoumat „velkou“ komunistickou ideologii marxismu-leninismu, zatímco culture studies zkoumají ideologie „malé“, které jsou spíše netematizovaným souborem „každodenních praktik – rituálů, zvyků, vzorců chování, způsobů myšlení“, (s. 14). Velká ideologie marxismu-leninismu je samozřejmě v normalizační (posttotalitní) společnosti přítomna také, má však zcela odlišnou funkci než v padesátých letech. Umění socialistického realismu bylo komunistickou ideologií instrumentalizováno, jeho úkolem bylo vytvářet určitý předobraz světa, který měla skutečnost následovat. V normalizační společnosti funguje velká ideologie jenom jako plášť zastírající skutečnost; jejím hlavním cílem už není měnit svět, ale legitimizovat status quo. Zůstává tak zachována především v rovině jazykových her ve veřejném diskurzu publicistiky, politiky či oficiálních rituálů, v (pop)kulturních textech není nutně přítomná.

Hlavní funkcí státního kulturního aparátu v normalizační společnosti tedy není pašovat do kulturních děl marxismus-leninismus, ale dohlížet nad tím, co do oficiální kultury může vstoupit a co nikoliv. Dovoleno je přitom především to, co nevybočuje z „normálu“. Hlavním měřítkem není obsah, ale míra. Důsledkem je určitá krotkost, kýčovitost či měšťáckost normalizační kultury. Přitom vyskytnou-li se ve zředěné, zkrocené, znormalizované formě, mohou být absorbovány i vzory ze západní kultury. Příkladem může být transformace hudebního a módního stylu „punkáč“ do přijatelnější varianty „rocker“. Působení velké ideologie je zde tedy především negativní, funguje jako síto a argument k cenzuře. Normalizační popkultura nám skýtá možnost pro zkoumání malých ideologií, které však nevznikají kryptickou transformací velké ideologie, ale jsou tvořeny nově v prostoru dovoleného.

Je-li tedy v publikaci deklarováno určité metodologické východisko, jde o culture studies (zkoumajících malou ideologii), to je však v samotných interpretacích kontaminováno přístupem sorely (zkoumající ideologii velkou). Interpreta to vede k tendenci interpretovat vše z jednotné perspektivy velké ideologie, což vede k nepřesvědčivým nadinterpretacím. Těch si všímají četné recenze, které lze nalézt na internetu. Důsledkem je v lepším případě interpretační ekvilibristika se sklonem k samoúčelnému sémantizování, v horším případě dochází až k velice trapným výsledkům. Analýza filmu Ať žijí duchové za použití pojmů „zlý kapitalista“, „zmýlená, ale napravená soudružka“, „liberální idealista“ nebo „duch feudála“ ve studii Marie Gromovové Fantazie nebo ideologie tak nepůsobí jako nalézání ideologie v populárním filmu, ale jako mechanická aplikace marxismu-leninismu. Nešvarem studentských a doktorandských prací je pak přehnané užívání terminologie, které je často jen manýrou, zakrývající absenci myšlenky. Pečlivější ediční práce by knize určitě prospěla.

Jak jsem se zmínil, v knize nalezneme i studie, které onen nevyjasněný teoretický a metodologický problém obcházejí. Dvě z nich jsou v podstatě kritickou analýzou normalizačního diskurzu a vycházejí primárně z jazykové analýzy neuměleckých textů. Je to studie „Došly pribiňáky“ – zobrazení fronty v normalizaci od Heleny Özörencik a Jazyk normalizační moci Kamila Činátla. Považuji je za cenné příspěvky k dosud málo reflektovaným rysům normalizačního diskurzu. Další studie Specifika normalizační módy v Československu Moniky Krajčovičové se jako jediná zkoumání ideologie zcela zříká, přitom přehledně mapuje téma, jako jediná zasazuje téma do světového kontextu a vyhýbá se komplikované terminologii. Text působí velmi svěže a dokázal bych si ho představit například ve společenském magazínu.

Výsledný obraz normalizace, jaký Tesilová kavalerie nabízí, tak připomíná podivuhodný svět, v němž věci nebyly, čím se zdály být; co se tvářilo jako nevinná zábava, bylo ve skutečnosti ideologickou pastí. Za problematické však především považuji, že kniha netematizuje souvislosti mezi popkulturou normalizační a polistopadovou. V důsledku toho vytváří falešný dojem, že dnes už žijeme ve světě, v němž věci jsou, čím se zdají být, a že popkultura je již od ideologie očištěna. Podobně jako Mýty o socialistických časech tak Tesilová kavalerie nabízí diskontinuitní obraz historie, od minulosti nás odstříhává místo toho, aby nás s ní spojovala. Přitom právě výzkum popkultury by se nabízel jako oblast, která by mohla nalézt kontinuitu doby předlistopadové a polistopadové. V čem se například liší a podobá ideologický obraz světa vytvářený Nemocnicí na kraji města a Ordinací v růžové zahradě? Čím je symbol normalizační popmusic Karel Gott v kapitalismu? Co spojuje spartakiádu se Superstar? Snad se odpovědí na tyto otázky dočkáme v některé další publikaci.

Jan Kubíček

Roman Erben

Protis 2011, 87 stran

Nechci měřit rozdílným metrem, ale přece. Recenzovaná kniha Úlety je dílem jednoho z klasiků české literatury druhé poloviny 20. století. Autor knihy Roman Erben se řadí mezi surrealisty jako je Pavel Řezníček, Karel Šebek a zejména Petr Král. Z toho důvodu se na knihu dívám více kritickým okem, nežli na knihy debutantů. Při začtení do textů Romana Erbena očekávám, že naleznu jak životní, tak básnickou zkušenost. Prvého je v knize dostatek, druhého pak o něco méně.

Kniha se skládá převážně z krátkých textů, které jakoby nevěděly, jestli jsou prózou, či poezií. U většiny textů se čtenář potápí do surrealistického či surrealisticky-futuristického světa, který ač je manifestován slovy, jeho existence se zjevuje povrchovým (nikoli povrchním) čtením. Texty stále vtíravě vnucují myšlenku, že jsou veršovanou poezií, avšak je těžké rozhodnout, zda se jedná pouze o řádky omezené okraji stran či o skutečné verše. U některých textů je rozhodnutí jednoduché, u jiných pak méně. Věřím, že v tomto případě je u sporných textů jen na čtenáři, pro jaký styl čtení se rozhodne, tedy bude-li číst básně v próze, či se nechá houpat na přesazích volných veršů.

Z textů Romana Erbena na mnoha místech čiší zživočišnělý existencialismus osekaný až do morku kostí: „DOSÁHL JSI SVÉHO CÍLE, mužíku. Už nejsi nic, když vlastníš všechno.“ I přesto, že by recenzent očekával v básni spíše variantu mužiku a nikoli „mužíku“, je téma konzumu zpracováno velmi poeticky a dvojznačnost zde lze chápat jako básnický prostředek. Erben na mnoha místech zpracovává existenciální témata také prostřednictvím živočišných matérií, které se v textu zjevují coby synekdochy pars pro toto: „VYLOŽIT MASO do postele a vyměnit váhu za slastně přimhouřené oči.“ nebo „KUS SÁDLA ZA ZÁVOJEM a jeden centimetr utajeného hříchu.“ Charakteristická je i opakovanost jednotlivých symbolů, tentokrát o třicet stránek dále: „KUS SÁDLA pod závojem a kus štěstí k tomu, umět se s ním přede všemi nadnášet.“

Erbenova poetika je na mnoha místech zvukomalebná a ukazuje, že surrealismus je autorovi velice blízký, ale nejedná se o dogma: „Sedí se u stolu a potichu zpívá: hlava hřívá, přihořívá, uši trčí, krk se krčí, při vší slávě houby v hlavě…“ a někdy dokonce texty připomínají fónické básnictví autorů jako je Jaromír Typlt či Petr Váša: „SENIOR A SENÁTOR, Novák a novátor, prďoch a predátor. Online corporate.“

Mnoha texty prostupuje sexualita jako jedna ze základních potřeb člověka, jež konstituuje jeho existenci v různých životních etapách: „LATKOVÁ VÝMĚNA je dobře zavedený proces. Stočeni do alobalu trávíme v kruhu své volné chvíle. Tělo se nadouvá, hlava občas měkne. Překotné pohyby sotva najdete…“ Jindy se sexuální motivy stávají prostředkem kritiky: „Poslední pomazání dveře otvírá. Nohu přes nohu a seznámíš každého s obsahem své obnažené hrudi.“

Často se Erben přesouvá od satiry k melancholii. Takový text dal název celému svazku: „ÚLETY, pogromy stáří. Co rudne a vadne, letmo nás v letu spojí. Tráva jak načechrané stříbro, na skále usedlá měď…“ Melancholie je v knize předvojem textů o smrti: „NESMRTELNÍ v cele smrti, smrtelní v cele života. Vylízat svůj stín až do dna.“

Pitvání svého vědomí/nevědomí u Erbena někdy natolik graduje, že z textů čpí tělesná klaustrofobie. Jakoby tělesnost byla překážkou k seberealizaci: „JE TŘEBA MÍT RUCE A NOHY s tisícem lehce oddělitelných prstů…“

Při sebevyjádření autor pracuje s různými symboly. Krom tělesnosti také se symboly „anděla“ či „zdi“. Zejména druhý je zajímavě využit, neboť autor jej nerozpracovává jako překážku, ale jako symbol zrcadlení člověka, který způsobuje rozplývání vlastní identity.

Ke čtenářově smůle však Erbenova kniha není kompaktní, jak by se mohlo na první pohled zdát. Kompozici sbírky vytvářejí na jedné straně texty filosofické a satirické a na straně druhé se směšují s texty hravými či prvoplánovými: „SKRZ TĚLNATOST SKLA vykřesat čirou pravdu“. Jedná se spíše o výkřiky bez hlavy a paty. Problém také vidím v míře konkrétnosti jednotlivých témat. Jestliže se Erben věnuje mnoha širokým existenciálním tématům, proč pak několikrát svá témata natolik konkretizuje, že vykukují na čtenáře jako propagace zdravého stylu zaštiťované ministerstvem zdravotnictví. Mezi takové texty patří například tento: „KOUŘENÍ DOUTNÍKŮ postrkuje čas. Jako trať vlaku ovinutá nití je kuřák obalený kouřem a tráví svůj život v komíně na hranici noci a dne.“ Takové texty pak bohužel explicitně moralizují a jsou kontrastní k abstraktně zpracovaným existenciálním tématům většiny kvalitních textů ve sbírce. Ať si takto konkrétně píší „básníci“ typu Mnoháčka Zgublačenka, těm to lze odpustit, ba možná je za to i pochválit, ale u Romana Erbena to chápu jen jako nepodaření úlet, který lze napravit jen zeštíhlením sbírky.

Tomáš Suk

Jiří V. Vyorálek

Tribun EU 2010, 80 stran

Napsat v šestadvaceti sbírku o smrti může působit pošetile. Nenapsat v šestadvaceti sbírku o smrti je neúnosně těžké. Čím je člověk starší, tím víc ostatních odchází. Odchází bez rozloučení, bez možnosti náprav. A jednou to zkrátka přeteče. Psaní je asi vždy tak trochu terapie a v případě potkávání se se smrtí, je to jedna z mála terapií účinných. Vzpomínkovník Jiřího V. Vyorálka byl patrně terapií autorovi, a je terapií i mně jako čtenáři.

„Smrt byla vždy zmlazovacím řezem rodokmenu. Nová tíha vyrůstá ze společných kořenů. Vracím se k vám vlastním růstem,“ píše na úvod knihy Vyorálek a smrt se v jeho slovech mění na pouhou nutnost, která je sice vždy nablízku, ale svým konáním vlastně omlazuje pučení stromu. A v tu ránu mi dochází, že ten vzpomínkovník není odkazem k holčičkovským památníčkům, ač by tomu i ten růžový přebal napovídal, ale je to spíše z rodu stromů, bratr frňákovníku, z něj však neporostou dlouhé nosy. Po pozření jeho plodů totiž konzument vstřebá všechny ty zmlazovací řezy a stane se součástí tohoto růstu.

V prvním oddíle Rezekvítkům jsme na začátku cesty, je to o lásce, o lásce živé. O jejím hledání, nacházení i odcházení. Verše jsou někdy hravé: Bez ženy / O ženě / S ženou / O ženě / Ženu ženou (…) – možná tak nějak přespříliš, někdy navoněné Svírají kliku srdce / Každý z jedné strany / Vyčkávaje / A prstíčky se třpytí / Klíčová dírko, co teď? / Hle, chloupky z kopřiv / Na klice – na srdci až vzniká nepříjemný pocit na patře a člověk touží vyvětrat, aby se zbavil jakési ulpívající sladkosti, ale již zde je cítit, že přes jisté přešlapy kráčíme správným směrem. Je možné se ptát, zda není podél cesty příliš kvítků a kytiček, zda není nadužíváno nadužívaného, ale louky na kterých Skleněné pivoňky vyschle voní dovedou potěšit nenucenou objevností nebo alespoň jejím pocitem.

V druhém a třetím oddíle Vzpomínkovník a Polární zář se setkáváme právě se smrtí, s časem ubývajícím, s odchody. Vyorálek není nikterak nový, spíše jeho verše působí trochu anachronicky. Nebojí se velkých slov, ale nedělá velká gesta. Nepokrytě užívá velká témata (láska, smrt), ale nedehonestuje je jejich vyprazdňováním. Při čtení básně Pramamince snad vzpomeneme na Halasovy Staré ženy, ale obě básně společně spíše vytvářejí obraz odcházejícího, než že by ta Vyorálkova nějak parazitovala. A není to jen případ této básně. Vyorálek je poučený čtenář a inspirovaný básník, nikoli padělatel a zloděj.

Při čtení Vyorálkovy sbírky jsem měl pocit, jako bych vstoupil do obecního muzea. Je nepatrné, snad sbírkami nepřekoná krajské instituce, ale jeho kurátoři mu rozumí. Ne všechny postupy využité při aranžování sbírek jsou z jejich hlavy, ale inspirace není nápodoba a všeho je činěno s mírou. Vzhledem k tomu, že do muzea příliš návštěvníků nechodí, na exponáty sedá jemný prach, který když někdo rozvíří, jako by nasněžil.

Stává se nechtěným pravidlem, že dobrá sbírka není též stejně dobře vypravena do světa. Neznám Jana Jemelku, ale mám pocit, že kvalitní mladý básník nesehnal kvalitní výtvarný doprovod. Pokud skutečně Vzpomínkovník není nápodobou památníku, nad kterým budeme ve stáří jen nostalgicky pofňukávat, ale nic více z něj nevykřešeme, dělají Jemelkovy ilustrace a jeho návrh obálky knize medvědí službu, protože právě k těmto nostalgickým kýčům odkazují. Škoda.

Tomáš Čada

Olga Tokarczuková

Host, 264 stran

Polská prozaička Olga Tokarczuková svůj nejnovější román zasadila do Kladského pomezí a dala mu nálepku „morálního thrilleru“. Co se však pod těžkou slupkou názvu Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých a morálním podtitulem vlastně skrývá? Román o obžalobě lidského chování vůči přírodě.

Za název románu si autorka zvolila verš mystického básníka Williama Blakea, ke kterému často v textu odkazuje. Kromě Blakea se čtenář v románu setká i s několika narážkami na Čechy a na Českou republiku.

Hned v úvodu knihy umírá soused hlavní hrdinky, Jany Dušejko, myslivec řečený Velká noha na udušení srnčí kostí. V průběhu text vrcholí několika zvláštními vraždami myslivců z místního spolku sv. Huberta. Stopy a zřejmé důkazy ukazují na fakt, že vrahem je mstící se lesní zvěř. To se však zdá vyšetřujícím policistům nedůvěryhodné a nemožné. Olga Tokarczuková napsala román o pomstě přírody člověku, ve kterém vyjadřuje svérázným způsobem svůj názor na zabíjení zvířat, potažmo na mysliveckou kulturu.

Hlavní hrdinka pracuje v odlehlé česko–polské Kladské kotlině jako učitelka v místní škole. Její absolutní až neomezené ztotožnění se se zvířaty pochopitelným, ovšem až do krajnosti vyhraněným soucitem, je společně s vášní tvořit a zkoumat horoskopy jedinou náplní jejího života. Tokarczuková si v knize dovedně pohrává s protipóly zla a dobra. I když v jejím podání není dobro bráno jako dobro absolutní. Například legální myslivecký lov, který staví proti pytláctví. Ani ten totiž není v knize chápán jako jasné dobro. I proti němu bojuje hrdinka se stejným zápalem jako proti zlu v podobě pytláctví. To považuje za větší zlo ohledně toho, že pytláctví neuznává žádná pravidla. Právě to byl důvod, proč Tokarczuková tyto dva druhy „zabíjení“ postavila proti sobě. Ovšem ohledně boje proti zlu se nejedná jen o boj proti pytláctví. Důležitou součástí je také boj proti kácení živých stromů, keřů a vůbec proti dehonestaci přírody.

V konání Jany Dušejkové odkazuje Tokarczuková na postavu Dona Quiota a jeho boj s větrnými mlýny. Jako Sancho Panza v tomto románu působí věrný druh hlavní hrdinky její nejlepší a největší „kamarád Suzuki Samuraj“.

Díky svým ekologickým aktivitám je Jana Dušejková nechvalně známá v celém okolí. Kromě svého souseda Mátohy, s kterým občasně prohodí pár slov, prodavačky jednoho obchodu a svého bývalého žáka Dionýse, kterému pomáhá překládat Blakea, nemá nikoho. Pro všechny je pomatenou starou ženou žijící na samotě. Nikdo ji nebere vážně. Dokonce ani policie, které píše dopisy, v nichž za pomoci svých horoskopů ukazuje na jasná vodítka směřující k lesní zvěři v případech nevyřešených vražd.

Leitmotivem prostupujícím celou knihou je křesťanské přikázání nezabiješ. To zde dostává zcela nový rozměr. V tomto případě má totiž ten, co zabíjí, ušlechtilé pohnutky a tím toto přikázání staví do zcela jiné roviny.

Autorka ve svém nejnovějším textu používá čistá a přesná jazyková vyjádření. Čtenář nemá žádný problém představit si veškerá lesní zákoutí, ale i chalupy či bizarní vraždy. Jazyk textu ničím nenarušuje plynulý dějový sled a konání hlavních postav. Tokarczuková čtenáři nabízí román bez všech možných jazykových příkras. V takto koncipovaném textu by byly čtenáři na obtíž a bez užitku.

Celý text jde čtenáři „naproti“ však nejen díky lehkému jazyku. Kompoziční struktura textu v jednoduchém sledu stále graduje. Žádné odchylky od základní kompozice se nekonají. Čtenář se tak nevydá do minulosti hlavních hrdinů ani jejich budoucnosti. Vypravěč v první osobě jednotného čísla je velice důvěryhodný. Vše vypráví ze své pozice fokalizátora. Tokarczuková pro umocnění čtenářského zážitku použila syrový styl vyprávění v jednoduché kompoziční stavbě. Pečlivě volila také větné stavby. Text se čte hladce. Čtenář se nemusí vracet o několik stránek vzad, vše pochopí z řečeného. Žádná složitá souvětí, nýbrž jednoduché věty tvoří celý román. Tokarczuková si byla vědoma faktu, že vševidoucí vypravěč by pro její ekologickou moralitku nebyl vhodný.

Jedna z nejvýznamnějších polských autorek současnosti nám naservírovala román o otázkách dobra, zla, hříchu, ale hlavně o rovnosti či nerovnosti lidí a zvířat. Románem plným ekologie strhává současnou módní masku lidského pokrytectví a nutí čtenáře položit si otázku, zda péče o vlastní duševní zdraví nás opravňuje k pasivitě a nevědomosti vnímání světa kolem sebe.

Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých je temný román o současném konzumním světě, který podtrhují černobílé ilustrace Jaromíra Švejdíka. Po přečtení románu v čtenáři zůstane nepěkný otisk našeho světa v přírodě a zároveň obava, jak vše bude nadále pokračovat, kam svět vlastně míří. Nezbavím se podezření, že Olga Tokarczuková si tímto románem uzavřela přístup do všech lesů. Jestliže myslivci čtou romány, mohla by se pro ně stát další lovnou zvěří.

Tokarczuková svůj dosud nejlepší román Běguni nepřekonala. Podařilo se jí však to, co zamýšlela. Napsala morálně drásavou výpověď o našem současném světě, kterým chtěla probudit čtenáře z letargie.

Jan Hübsch

Květy krve: básně chorého muže z vídně

Překlad Ondřej Buddeus

Nakladatelství Petr Štengl 2010, 48 stran

Asi každý z nás má někdy chuť někoho zabít, utlouci třeba kladivem, zardousit holýma rukama, vlepit pár facek, nakopat zadek. Vedou nás k tomu různé pohnutky: nešťastnou láskou počínaje – strachem z čehokoliv konče. Možností je nepřeberné množství a realizací samotného aktu ublížení jakbysmet. Důležitým faktorem se však stává pocit viny či morální výbava vykonavatele. A tak (naštěstí) většinou zůstane jen u zbožných přání, jež plní funkci verbální úlevy. Stane-li se jinak, označujeme pak tyto osoby za vrahy, devianty, úchyly, asociály atd. Nesympatizujeme s nimi! Jak tedy nahlížet na Christiana Futschera, rakouského básníka, který zcela bez předsudků líčí požitky z mordu. Na všechny otázky/ Odpovím v budoucnu/ Jen následujícími slovy: / Roztavit/ Povraždit/ Rozsekat/ Sežehnout/ Pověsit /… Je snad úchylný, když ve sbírce Květy krve popisuje, jak netrpělivě vyčkával na větvi v korunách stromu příchodu oběti a jak blažen bodal do těl nožem? Měli bychom pochybovat o duševním zdraví autora, pokud se beze studu chvástá tím, že nejlepší je stejně milenkám uříznout všechny prsty, pokud nechcete, aby jimi hladila někoho jiného? Pravděpodobně se vám básně o týrání dětí či rozmasakrovaných údech budou hnusit. Nutno však připustit, že v sobě nesou jakousi frivolní poetiku, i když je nasáklá krví. Například v básni s názvem Řádný Rakušan se dovídáme cosi o povaze a zaujatosti Rakušanů celkově: Plivat krev/ Cenit zuby/ Plivat krev. Jiné verše zas pobaví svou všedností, takříkajíc v jednoduchosti se skrývá krása a hlavně vtip. Na levé ruce má šest prstů/ Protože si při štípání dřeva/ Přištípla jeden navíc. Čteme-li Květy krve s nadhledem, můžeme objevit černý humor, škrablavou ironii i fascinující morbiditu. Zamyslíme-li se nad inspirací či motivací sbírky, pravděpodobně kořeny tkví v městských legendách, pověstech, anekdotách či lidové slovesnosti, kde málokterý příběh dopadá dobře a takřka pokaždé někdo zemře. Protože mě nechtěla políbit francouzsky/ Vyříznul jsem jí / Když už dávno nebyla při smyslech/ Jazyk z pusy/ A osmažil si ho na pánvi/ S pepřem a solí. Verše jakoby vytržené z Hanibala. Není však i kanibalismus přirozenou součástí lidského počínání (ano, ano…civilizovaná společnost má s tímto stanoviskem dosti problém, přesto o pojídání lidí v minulosti existuje řada seriózních publikací)? Čili, připusťme fakt, že umírat je lidské.

Alice Prajzentová

Maxim Biller

Labyrint 2010, 160 stran

přeložila Jana Zoubková

Povídková kniha, od mně doposud neznámého německého autora, ze všeho nejdříve zaujala svou obálkou. Je na ní totiž fotka mého oblíbence Michala Nanoru. Sedí na ní v jedoucím metru, nervózně sleduje okolí a na rameni mu spí mladá dívka. Pod obálkou s touto fotkou je pak kniha až nebezpečně růžová. Mladá dvojice, metro, autor žijící v Berlíně, evropské mecce alternativní kultury, agresivní růžová barva a Eminem české hudební publicistiky jako model z obálky, to vše ve mně vzbudilo jisté podezření. Podezření, že by se mohlo jednat o něco, co bych z trochou nadsázky označil jako hipsterská literatura. Mělká alternativa, mělká narace. Taková četba nemusí být ovšem nutně nezáživná. Člověk se může naopak u takového čtení často výsostně pobavit a zároveň některé aspekty knihy pěkně žlučovitě zkritizovat, což je zábava na druhou. Takže jsem neváhal a knihu si pořídil. Jakmile jsem se ovšem začetl, musel jsem toto podezření okamžitě smést se stolu jakožto liché. S žádnými hipsters nebo bobos (bohémští buržousti) a jejich malichernými problémy se tu nesetkáte, žádné neuvěřitelné a přesubjektizované historky se nekonají a za mělké Obyčejné lásky už vůbec označit nelze.

Maxim Biller disponuje schopností vystavět zajímavou a čtivou povídku prostou zbytečného sentimentu. Hrdiny jednotlivých povídek jsou lidé různého věku, většinou ze střední společenské vrstvy. Tematicky se 27 kratičkých povídek nemotá okolo ničeho jiného, než jsou vztahy, rozchody, setkání, lásky skutečné i domnělé, naděje, zklamání, strach ze samoty, samozřejmě sex a další podobná témata, která se mohou schovat v růžových deskách. To lze ostatně předpokládat už z titulu knihy. Nenechte se však zmást onou růžovou barvou a slovem Láska v názvu a nečekejte přeslazenost. Nečekejte ani sladkost. Tohle není červená knihovna. Pokud během četby ucítíte na špičce jazyka něco jako sladkost, půjde jen o velice krátký pomíjivý okamžik, který brzo odvane a pocit sladkosti vám v ústech velmi rychle zhořkne. Ve všech povídkách je více či méně patrný chlad, samota, úzkost, bezmoc. Krom běžných vztahových problémů a někdy až úsměvných sexuálních úchylek nejsou ojedinělá ani tak závažná témata, jako jsou AIDS, vražda či sebevražda. Krátký rozsah jednotlivých povídek vám proto pravděpodobně přijde vhod. Všechny ty nespokojené a neuspokojené postavy můžete rychle opustit. Nahlédnout jen trošičku do jejich života, srovnat se svým vlastním a pak jít dál v naději, že následující povídka už bude trochu optimističtější, že konečně nějaká láska dojde naplnění. Vaše naděje v Billerův optimismus však ve většině případů naplnění také nedojde. Tohle není americký romantický film, tohle jsou obyčejné lásky. Tam kde je v romantickém filmu happy end, u Billera teprve začíná skutečný život, který nemá happy endy, který má jen ten jediný, pro nás všechny společný, konec. Přesto má poslední povídka slovo happy end alespoň v názvu. Zdánlivá monotematičnost může odrazovat od soustavného čtení. Ideální je asi opravdu příležitostně si četbu dávkovat. I když jde v každé povídce především o lásku, zápletky jednotlivých příběhů a Billerem živě vykreslená prostředí jsou pokaždé jiné a originální.

Maxim Biller je Žid ruského původu, narozený v Praze a žijící v Berlíně. Jeho světoběžnictví se odráží v příbězích. Berlín, Praha, Franfurkt, Hamburg, Lublaň, Jeruzalém, Tel Aviv, New York, Paříž – různá prostředí, různá dějiště, hlavní téma stejné, touha po lásce, někdy marná a někdy zdánlivě úspěšná snaha o její naplnění. Zajímalo by mě, kolik z vyřčeného se nějak dotýká skutečné životní zkušenosti tohoto nenápadného proplešlého padesátníka a co je pouhou spisovatelskou licencí. Zajímavostí je, že za svůj román Esra se Biller od lidí, jež se našli v jeho postavách, dočkal žaloby a kniha byla následně soudně zakázána a stažena z pultů. Z hlediska autenticity četby jsou však úvahy nad tím, co je odraz skutečného života a co je čistá smyšlenka, zcela irelevantní. I když jsou některé zápletky neobvyklé, stále věříte, že to co je vám zde předkládáno, je skutečný život, že tohle se opravdu může dít někde docela blízko vás, že se to může stát přímo vám.

Jakožto hudební nadšenec, který vše poměřuje svou oblíbenou muzikou, se neubráním srovnání. Billerovy povídky jsou dost podobné třeba písničkám skupiny Chokebore. Úsporné, neurčité příběhy o možnostech lásky z různých měst a míst. Občas tvrdé, ale většinou křehké. Smutek sem tam prozářený sluncem. Úzkost se stále přítomným vnitřním vtipem. Nikoho, kdo byl někdy zamilovanej, nebo si to alespoň myslel (takže nikoho), četba těchto povídek neurazí. Výborné čtení do vlaku, metra, tramvaje nebo kavárny. Přečíst jednu dvě povídky, zaklapnout a jít dál zas žít svůj život. Prostě dobrá povídková kniha.

Jakub Horák

Simon Mawer

Kniha Zlín 2009, 391 str.

přeložil Lukáš Novák

Nebývá zvykem, že by zahraniční autor reflektoval část českých dějin, proto zřejmě překlad nové knihy Simona Mawera Skleněný pokoj potěší mnoho čtenářů, kteří tíhnou ke konfrontaci příběhu knihy se skutečností.

Čas příběhu Skleněného pokoje je zpracován lineárně s častými prázdnými místy, která mohou čtenáři, jenž není znalý českých dějin a chtěl by román číst faktograficky, přidělávat problémy. Dominantou příběhu není osoba či rodina, jak je u románů zvykem, ale architektonický skvost funkcionalismu, vila nesoucí název Landauer. Ač zpočátku vypadá, že vyprávěcí perspektiva v románu je zřetelně dominantní a váže se k hlavě rodiny Landauerových, Viktorovi, v druhé části zjišťujeme, že se jedná pouze o hru. Vyprávěcí perspektiva je určována hlavním motivem příběhu a zároveň skrytým řídícím prvkem celé vyprávěcí linie, kterým je vila Landauer (ve skutečnosti brněnská vila Tugendhat). Vše, co se od vily vzdaluje, je zobrazováno v mlhavém oparu a nakonec vůbec, události a osoby se vynořují ze svého zapomnění až v čase, kdy jsou opět spojeny s vilou, a tak nabývají práva opět existovat. Vila Landauer prostor příběhu nevymezuje, ale přímo určuje.

Kniha zpracovává několik témat, jednu skupinu bychom mohli nazvat vážnějšími: pozice německé židovské rodiny za druhé světové války, samotná válka a komunistické Československo, druhé, které spíše čtenáře drží bdělým, když se vyprávění stává nudné a zacyklené: bisexuální vztahy žen (autor této recenze už dlouhá léta prosazuje empiricky ověřenou skutečnost, že až na velmi vzácné výjimky jsou všechny ženy bisexuální, a proto není nutné se nad tímto motivem pozastavovat) a záletnické avantýry mužů.

První skupina motivů dodává knize její vážnost, druhá, ta červenoknihovnická, ji ubírá. Například u Gombrowicze v Posedlých se můžeme setkat s kvalitně zpracovaným lehčím čtením a Gombrowicz tento žánr přetvořil „dle svého“, u Mawera to není ani přetvoření, ani spojení, je to spíše nešťastné křížení, v kterém se mnohdy kvalitní psychologická stránka postav mění na scény plných klišé. Mám tím na mysli například opakovaný tanec jedné hrdinky, padlé tanečnice, současné fyzioterapeutky, která tančí pro svého milence ve vile Landauer, v tzv. skleněném pokoji (zásadní dominanta vily, dle které se jmenuje celý román).

Naproti tomu jsou zajímavě psychologicky vykresleny scény, které se týkají politické situace, tedy ty, kdy bohatá rodina Landauerových řeší svoji „německožidovskou“ situaci a prchá se svými dětmi, chůvou a její dcerou nejdříve do Švýcarska a poté dále na západ. Zobrazení bohaté rodiny, která je v jednu dobu nucena se dotknout lidského dna, a absurdita, která je vyjádřena jejich situací, do které se dostali svým německým židovstvím, dělají román zajímavým literárním dílem.

Pozoruhodné je i samotné vyprávění příběhu, které se snaží být co možná nejvíce fikčně autentické, důkazem je např. kapitola, jež je reportáží o vile Landauer a která implicitně zobrazuje žurnalistiku a její styl těsně před československou normalizací.

Autor recenze by se měl vždy vyvarovat prozrazení vážnější zápletky, natož pak konce celého příběhu, proto tak sice, ač nerad, učiním. Jen varuji čtenáře, že konec, i když je skutečně napínavý (stejně jako teleseriály), je zkrátka pitomý.

Poznámka: Kladou se otázky, nakolik může cizinec psát o české kultuře a natožpak tak konkrétně, jako je historie vily Tugendhat… odpověď je prostá a zná ji každý, kdo se trošku zajímá o beletrii: „Autor si může psát o čem chce, neboť fikce nezná hranic.“

Tomáš Suk