Měl jsem kolem svého zatím ještě vráskami nepoznamenaného krku ovázanou konopnou smyčku. Jakékoliv these o smyslu nebo kvalitě lidského života pro mne zhola přestaly existovat. Existoval pouze sevřený krk a pocit studu a strachu. Pojednou mi čas vyhradil velký kus ze svého majetku a nechtěl za to žádnou protislužbu. Takže stojíc na štokrleti a s provazem přivázaným o trám snažím se přemítat o smyslu slov. Docela hloupě se snažím zdůvodnit si toto neodkladné dobrodružství, ale jaksi nemohu jinak. Všechno je nyní tak definitivní, až mě jímá z toho hrůza.

Není zde – na stoličce, která se mi zdá najednou tak odůvodnitelná – žádný prostor pro argumenty, pro myšlenky nebo snad úvahy. Vše je zde tak definitivní, že se mi pojednou zachce znovu sestoupit a nepřemýšlet. Ale bude možno po tom všem se vrátiti a viděti svět jinačí? Přeci jen z této vyvýšené pozice to působí jako…jako bych měl nadhled, ano to je to slovo – nadhled!

Čas působí směle, byť ho nikdo nekrátí ani neprodlužuje. Jsem si vědom své slabosti a své obsedantní touhy věci odkládat. Možná umírám. Totiž vůbec nejhorší jsou morální ústupky a kompromisy, kterými se živím dennodenně. Ach, to věčné vítězství života! Když se podívám do stran, není, čeho bych opouštěl.

Tak si tak stojím na tom kusu dřeva a je to v podstatě můj prozatímní vor, jenž mě dopraví na bezpečné místo. Jen mě děsí má nerozhodnost; to trapné, veskrze lidské kdyby…Přitom se věc má jasně: jeden provaz, jeden život. Jaképak úvahy. Samozřejmě, že zde figuruje i převážná část mé racionality, to ano. Cítím stále jakousi pachuť nesmyslnosti ve svém snažení.

Nikdo po mně nic nevyžaduje, přes to pociťuji neskonalou zodpovědnost, ale zodpovědnost za co? Za koho vlastně? Za ty hlupáky, co lpí na životě jako na kravatě při mši, za ty snad? Život je ve své podstatě zavazující a mám z něj rozpačité obavy. Celé to začíná být trapné a hloupé, stojím uprostřed svého života a cítím se jako poražený. Co chci nakonec získat? Pochopení? Sám sebe nechápu. Jedno vím s naprostou přesností, musím dotahovat věci dokonce a neuhýbat povinnostem, které se vážou k lidské existenci.

Začínám všechno opouštět, hmotné statky i duševní panství, navíc mne úpěnlivě bolí nohy, to je jistě z té touhy mít vše již brzy z krku. Mé orgány již vyžadují rozhřešení, bojí se té vyčerpávající stagnace. Nejbolestnější je to, že bez mého přičinění se nic nestane, mohu zde klidně stát až do svítání. A přesně tohle lidská povaha dokáže, dokáže myriády minut zaplácat rozhodováním, přemýšlením a čekáním. Nyní se začínají kupit ty nicotnosti, které jsem nejprve potlačoval celý život a poté ještě celičký dlouhý dnešní den. Zdá se, že trapnost omráčí mou bytost rychleji než trhnutí provazu.

Pohrávám si s myšlenkou na život, na všechnu tu decentnost a smířlivost, mohl bych sestoupit na zem a pokračovat v něm. Jenže je tu pořád ta trapnost před sebou samým, navíc si neumíte představit, kolik dá práce sejmutí smyčky z vlastního krku, je to ponižující jako nic jiného na celém světě. Je ponižující žít, ale na druhou stranu je stejným dílem ponižující nežít. Jisté je, že jakmile ustoupím ze svého záměru, nebudu si sám sebe už nikdy moci vážit, budu ztracen a ponížen, což se rovná totálnímu zániku individuální duše.

Mezaninová pasáž v povídce Provaz

Byly noci, kdy jsem pro nespavost viděl svůj zánik, krvácel jsem a umíral, všechno to bylo zřetelné a objektivní. Věděl jsem, že ať už se stane cokoliv, já u toho nebudu. Mohl jsem plnými doušky vdechovat krásné okamžiky – to ano, snad bych si s tím i vystačil. Hodně jsem tehdy přemýšlel, jaký bude svět beze mne. Často jsem si představoval svůj prázdný stůl, své oblečení, věci a majetek, s kterým jsem neustále v kontaktu. Všechny úvahy nakonec ukončil a v podstatě i spojil nalezený provaz, jeho existence mi byla velkou oporou. Kdybych to však chtěl celé mythisovat, pak bych musel říct, že po provaze lze vyšplhat do nebe, či se po něm člověk může spustit až do pekel.

* * *

Čas neutíká, čas je teď úplně poslední kapičkou v moři. Jsem to já, kdo rozhoduje, a jsem to opět já, kdo se neumí rozhodnout. Začínám se silně potit. Stále jsem si myslel, jak jsem silný a rozhodný, není to ale bohužel pravda, je mi mizerně při pomyšlení na slabost. Toužím pouze po tom, aby to celé skončilo – jakkoliv, hlavně ať to neskončí neurčitostí. A pakliže bych se měl rozhodnout pro život, tak pouze se smyčkou na krku, poněvadž jinak si nejsem s to vážit nicoty.

Epilog

Ten mezičas, který se nachází mezi životem a neživotem, to je právě ten úsek intenzivního a jedinečného prožívání; teprve tehdy začínají myšlenky do sebe zapadat a dění nabývá hloubky a zřetelnosti: právě a jenom tehdy.

„Až se nadechneš, zase odletí,“ zašeptal Vítek a jeho slova sotva dozněla, než bělásek opravdu zachvěl křídly a proletěl mezi stébly trávy pryč. Díval jsem se za ním, dokud se nerozplynul v dálce a paprscích hasnoucího slunce.

Vítek vstal a obešel zvoničku kolem dokola, jako by se chtěl ujistit, že jsme tu stále sami. Slyšel jsem ho, jak za chůze říká: „Ale stejně nechápu, proč se bojíš zrovna motýlů. Vždyť to je fakt divný. Myslíš, že je ještě na světě někdo další, kdo má podobnej strach?“

Ani jsem se nepohnul, dosud roztřesený, opíraje se vsedě o chladivou stěnu oprýskané zvonice, ukryt v jejím stínu, když Vítek přišel z druhé strany a zastavil u mých bosých chodidel.

„Neměl by ses s tím nějak léčit?“

Chvíli se na mě shora díval vážným a starostlivým pohledem. Pak už to nevydržel a vyprskl smíchy.

„Vole,“ odfrkl jsem a vyskočil na nohy, abych mu jednu vrazil. Snažil se utéct, ale byl jsem o hlavu větší, takže jsem ho rychle dohnal a povalil na zem. Oba jsme dobře věděli, že se rveme jen tak naoko, ale stejně jsme se do toho opřeli poctivě a s vervou. Bylo nám třináct a v tu chvíli nebylo na světě nic důležitějšího než naše bitka, život se scvrkl do našich paží, rukou a nohou, jejich prudkých pohybů a svištění podvečerního vzduchu.

Slunce klouzalo k obzoru a stín zvonice se protahoval tak rychle, že nás za chvilku znovu přikryl chladivou dlaní.

* * *

Ve vsi se o zvoničce povídala spousta různých věcí. Nikdo pořádně nevěděl, jak dlouho tam stojí, kdo ji postavil a proč. Na mýtině uprostřed hustého lesíka, sevřená polem a děravou asfaltkou zkrátka stála odnepaměti. Prostá stavba, vysoká sotva tři metry, kdysi snad omítnutá bíle a červeně, ale teď už skoro šedočerná a oprýskaná nesčetnými dešti a větrem a slunečními paprsky, které na ni po většinu dne dopadaly.

Báby říkaly, že se ve třicátých letech u zvoničky našla mrtvá dívka z nedaleké vesnice. Četníci prý nikdy nezjistili, co se přesně stalo, ale všem bylo jasné, že ji někdo zavraždil. Chození ke zvoničce patřilo k nebezpečným a nežádoucím činnostem, které málokterý rodič zapomněl svým dětem výslovně zakázat, ale samozřejmě jsme tam všichni potajmu běhali – stejně jako oni v našem věku a předtím i jejich rodiče…

Od vesnice přes pole tekl až ke zvonici úzký potok, kterým jsme se s chutí brodili a cachtali, zvlášť když přišlo hodně horké léto. Místy byl na březích žlutý písek, na němž jsme dlouhé hodiny polehávali a představovali si, že jsme na přímořských plážích, které jsme tenkrát znali jenom z knížek a časopisů. U zvoničky jsme většinou vysedávali tak dlouho, až slunce zmizelo za obzorem a svět se začal šeřit, což znamenalo, že nejkratší cestou – svižnou chůzí po břehu potůčku – budeme těsně před setměním doma, jak jsme měli nakázáno.

„Nebyli jste u zvonice, že ne?“ ptávala se mě z kuchyně máma, jakmile uslyšela, že si v předsíni vyzouvám tenisky.

„Né,“ zavolal jsem a zaplul střemhlav do pokoje, aby už se nemohla dál vyptávat.

* * *

Vítek s tím přišel první. Zvonička byla téměř na půl cesty mezi naší vesnicí a Polevicemi, které ležely za kopcem, blíž u hlavní silnice; stál tam dokonce kostel, takže i obchod a hospoda. Hospodský měl se třemi ženami tři téměř stejně staré dcery, a ačkoli byl sám jen o málo pohlednější než čert, jedna byla krásnější než druhá. Nejstarší z nich s námi chodila do třídy. Všem klukům z okolí se o Pavlíně zdálo – sice jsme o tom ještě tehdy nemluvili, ale bylo to nad slunce jasné. Nenaplněná a zahanbující dětská touha mezi námi o přestávkách ve škole visela jako zápach zkažené svačiny: všichni jsme ji cítili, až příliš silně, ale nikdo z nás se nesměl přiznat, aby to nemusel začít řešit.

První s tím přišel Vítek, jistěže on, kdo taky jiný.

„Mám večer rande,“ prohlásil vítězoslavně jednoho horkého rána v půli prázdnin.

Uchechtl jsem se a pokládal to za další z jeho poťouchlých fórů.

„No jasně… S polevickou Pavlínou, ne?“ zahlásil jsem ironicky a podíval se na něj pohrdavě přimhouřenýma očima.

Zatvářil se uraženě a založil si ruce na hrudi.

„Jo! Přesně tak to je. A jestli mi nevěříš, večer buď tam a uvidíš sám.“

A tak jsem seděl před západem slunce na nejširší větvi v koruně stromu, pečlivě zavrtaný v listoví, uhlodávaje se nejistotou a dosud nepoznanou žárlivostí, když ke zvoničce přišel Vítek. Při příchodu mě pozdravil očima a světáckým úsměvem, i když mě nemohl vidět. Nelhal, opravdu měl společnost – a usadili se přímo na místo, kde jsme s Vítkem seděli snad stokrát. Vydržel jsem se na ně dívat jen chvíli. Neslyšel jsem, o čem mluví, ale stačilo mi, když si Vítek přisedl k dívce blíž, až se jejich paže dotýkaly. Neodtáhla se. Pevně jsem zavřel oči a čekal dlouhé minuty, dokud slunce nezmizelo za horizontem a jejich lehké kroky nezanikly v šumění potoka.

Teprve pak mi skrze zarudlá bolavá víčka prosákly slané slzy zklamání a hořce chutnaly v krku, ještě když jsem se doma vyzouval z tenisek.

Ten rok se z našeho přátelství vytratilo něco velice silného a už se to nikdy nevrátilo.

* * *

Neřekl jsem mu, že jsem nechal zvoničku na vlastní náklady omítnout a vyspravit, protože jsem u ní měl mít svatbu, ani to, že přesto nevypadala tak, jak jsem si ji pamatoval. Neřekl jsem mu, že němý zrezivělý zvon dávno někdo odnesl do sběrných surovin a že písečné pláže u potoka už před lety zarostly plevelem.

Díkybohu se nevyptával.

Místo toho jsme se radši bavili o jiných věcech, sice jen málo podstatných, dokázaly však skvěle zabít čas, který jsme spolu mohli strávit, než přijde sestra s mísou a žínkou a pošle mě domů a já zase budu mít na pár týdnů klid, dokud mě opět nezačne hlodat svědomí a znovu se za ním nevypravím s krabicí jeho oblíbených karamelových bonbonů.

„Stejně je to zvláštní, viď?“ usmál se Vítek koutkem úst a mrkl po mně okem, které ho ještě poslouchalo. „Z nás dvou jsi to přece vždycky byl ty, kdo byl víc nemocnej. A na mě zase letěly holky. A koukni, co je ze mě teďka.“

Když jsem za ním byl v nemocnici poprvé, běžel mi mráz po zádech a vydal jsem ze sebe jen pár nesmělých slov. Vítek mluvil ještě méně, stálo by ho to příliš mnoho sil. Připrav se na to, že je to dost hustý, říkali mi ti, kdo měli odvahu se za ním vypravit přede mnou. Přines mu nějaký cédéčko s hudbou, to mu udělá radost. A budeš aspoň vědět, co tam máš dělat. I přes mnohá doporučení a dlouhé přípravy jsem od Vítka odcházel bledý a zcela vyčerpaný.

„Nevíš, co dělá ona?“ ptal se mě pokaždé při mých prvních návštěvách.

„Netuším,“ odpovídal jsem mu s očima bezradně sklopenýma. Časem se na to přestal ptát, ale věděl jsem, že nezapomněl, i když by rád.

Od té doby se začal víc hýbat a naučil se znovu pořádně mluvit, ale nikdy už nebyl jako dřív, a zdaleka nešlo jen o to, že teď ráčkoval a měl problémy se sykavkami. V očích mu zkamenělo to bezmezné utrpení, kterým si musel projít. Jedno oko bylo mrtvé, jako skleněné, z druhého sálala směsice zahořklého zklamání, bolesti, omluv a vzteku. Poslední dobou ale zase začal občas vtipkovat a to bylo dobré znamení. Hodně teď četl a brouzdal po internetu, takže jsme spolu mohli čím dál častěji hovořit i o věcech, kterým dřív nerozuměl.

„Vždyť jsi udělal pokrok,“ odpověděl jsem mu s úsměvem. „Uvidíš, jednou se spolu ke zvoničce zase podíváme, jako dřív, jako by se nic nestalo.“

Ani jeden z nás tomu nevěřil. Z těžkého ticha nás vysvobodil analogový gong nemocničního rozhlasu, oznamující blížící se konec návštěv. Vítek si povzdychl.

„Ještě se bojíš motýlů?“ zeptal se náhle se zrakem upřeným skrze okenní tabulku, na nebe a mraky, ve skutečnosti ale mnohem dál: do minulosti, kdy bylo všechno o tolik jednodušší a jasnější. „To jsem totiž nikdy nedokázal pochopit.“

„Furt,“ přikývl jsem stroze. „Nesnáším je. Prý je to nějaká fobie.“

„Četl jsem, že motýli jsou na celém světě tradičním symbolem proměny. Odjakživa lidi fascinovali svým životním cyklem, tou zásadní, přelomovou změnou. Jak se z hnusné malé larvy najednou vyklube takový krásný tvor.“

Zdvihl jsem překvapeně obočí.

„Myslím, že nejsou vůbec krásný. Jsou hnusný i potom,“ zabručel jsem.

Vítek se kuckavě zasmál, až se mu deka svezla z vyzáblého hrudníku.

„Jen jsem si říkal, jestli vlastně nemáš hrůzu ze změny. Podvědomě. Vždyť jsi nikdy nebyl mimo barák víc jak týden, a to ještě z donucení… A pokud vím, posledně, když jsi dostal nabídku z Hradce, tak jsi odmítl jenom proto, že by ses tam musel odstěhovat.“

Mlčel jsem a přál jsem si v hloubi duše, aby se vrátil ten původní Vítek, který nad ničím moc nepřemýšlel a byl snadno předvídatelný; Vítek, který za jedné temné a předlouhé noci dobrovolně a nenávratně zmizel v ledové vodě pod železničním mostem… Jistě měl v mnohém pravdu – a právě to tak hořce chutnalo v krku, jak jsem v sobě dusil nejapnou a dětinskou zlost.

„Já se ale –“

„Konec návštěv,“ zvolala naštěstí korpulentní sestra ze dveří známým tónem, který nepřipouštěl diskusi. Rychle jsem zvedl brašnu s počítačem, kterou jsem si při příchodu opřel o jeho noční stolek.

„Měj se, Vítku,“ kývl jsem hlavou. „Zase za tebou přijdu.“

Usmál se a levačkou si přizvedl kostnaté zápěstí pravé ruky, aby mi ji mohl podat na rozloučenou. Z tohohle jeho gesta mi pokaždé naskočila husí kůže, ani po mnoha návštěvách jsem se toho nedovedl zbavit. Jen jsem vždycky usilovně doufal, že to nevidí.

Krátce jsem stiskl jeho bezvládnou ruku a s úlevou proklouzl mezi bělostnou postelí a zástěrou zdravotní sestry, přes liduprázdný dvůr a tichou vrátnici na parkoviště, kde auta zvolna zapadala houstnoucí tmou.

Než jsem stačil nastartovat, začal mi v kapse vibrovat mobil; věděl jsem, kdo volá, ještě než jsem jej vylovil a přečetl si na displeji jméno.

Nechal jsem telefon ležet na palubní desce, s drnčením se tam bezradně zmítal a displej žlutobíle vykřikoval do šera PAVLINKA, PAVLINKA, PAVLINKA, jako by mě chtěl vyčítavě obvinit; až když konečně ztichl, natáhl jsem zhluboka do plic těžký vzduch a otočil klíčkem.

(úryvek z rukopisu SKOBY/PUNKT MEMORY)

Na samym okraji Říše DAP k nebi zlomeně trčej sloupy vysokýho napětí & dyž smog zwedne se, koukáme z okna na uschlý bodláky, co jako majáky starýho století ukazujou pořád tu samou cestu, je hodně vyšlapaná & vede k našim předkům, který žili v hustym pralese, jo, jo, jo, co bylo marnejch výpraw do těch míst, chtěli sme najít jejich swatyně & rozkrejt jejich rituály, chtěli sme lebky vykopat & místo z talířů z nich jíst, jenže E-Li, dyž vo tom slyšela, vrostla do hranatý skály & začala vzýwat swý pokrewní bohy, některý měli jarmulku & jiný zas ze zabitejch jaků rohy, co nám to jako mělo řikat, he? Že náš Vaternazi je jako něco míň, dyž nepochází z tý její pidlowoký prdele? Brácha to fakowal & v prázdný garáži házel na terč dlouhý nože, prej budou potřeba, až křišťálowá prawda zase ožije & do ruda noc prozáří, E-Li si rwala vlasy, pak zabalila se do rohože & koulela se po bytě, nechtěla vědět nic, prtže věděla už všechno, nechtěla poslouchat ty hlasy, který v ní vod počátků lidskýho věku přebejwaly & pořád dokola se omílaly, úplný techno, fuckt jó, ty voe! už nikam vracet se nechtěla, taky proč, dyž v DAP našla místo k žití & v nás s bráchou dwě baterky na dobití, jenže dyby tu Blagoš byl, nejspíš by ji zkopal, dycky nám řikal: tu vaši E-Li bych repatriowal, jedno kam, bejsbolkou, pyčo, parádní vodpal, byste zeerali, jak kráááásně by letěla…

Jednou, dyž listowala E-Li v Mrtky adrese, müslim v tom šitu tištěnym, kterej vytlačil ty ostatní & jako jedinej tu zbyl, tak dočetla se tam, že za dolem Úswit, kde už se netěží, hromadnej hrob našel se & nikdo newí, kde se vzal, dyž předtim tam nic nebylo, jen pozemek na prodej, co se nikdy neprodal & v tom hrobě hromada ptáčátek byla, hned vedle článku dali fotku sklárny rozpadlý, co vypadala jako ňákej kostel bez věží & že prej asi bezdíci & jejich organizace odborowá to způsobila… E-Li došly sliny, jak to uwiděla, suchej křik ji owládal, prtže v sobě zase měla ty starý čínský obrazy & na nich z cárů mlhy upletený opeřenců těla, jak plujou bambusowym lesem & za nima se plížej lowci & tak celý DAP pokreslila v úplně nowym stylu & na jazyk kérku si vypálila, prtže utrpení je podle ní němý & tim pádem globalizowaný, jenže já vzpomněla si na mogilu, jak ztichla ve tmě & zas sem všechno viděla jako na domácim kině, brácha hodil poslední dlouhej nůž, vytrh mi z ruky Mrtky adresu, čimž plazmu v mojí hlavě vypnul & jedno ze svejch mouder vysmah: ti řikám, ségra, fixuj mě: všechno je tady twrdě daný & jestli se s tim jako nesrownáš, tak skončíš někde na psychině, kam nesmí žádnej plyšah & oblečená nafurt budeš do dresu, capišto prego?

Jo, jo, jo, stará psycho kurwa je swět, ale jinej, kámo, neni & že jeden z ostatků druhýho si tu brzy začnem stawět lego, na to se spolehni, to už je zařízený…

Hej, blogeři, k umřelejm ptáčátkům se eště vrátíme, ale teď už konečně k tomu saportu… Začíná tak, že jednou po tý cestě, vo který vejš se zmiňuju, přichází Blagoš & deklamuje: howno zpizděný & zajebanost sama, na mě nemáte, chodim teď na blogy, který hodně vo historii sou, se howada netlemte, chci bejt vzdělanej & vědět, že než to tady celý spadne & skončí pod cihlama, uďál sem pro swý poznání, co sem moh, si kurwa připomeňte, že timhle cípem Mrtky unijní tekly dycky slawný dějiny, jenže teď nepřirozený stawy tu vládnou, jakože žádný válčení, jen diwnej mír & hafo šmeliny, nikudy newede cesta nikam & všichni sou tu spolčený, vám řikám, zapněte si komp & přestaňte mít ty blbý kecy dotčený, velký postawy vaší hulibrcký minulosti sou už plný zlosti, jak to tady vedete, vy zmrdi do rodinnejch sitcomů zfoozovaný, co nosíte pleeny, abyste nebyli podělaný & stejně ste, howno zpizděný & zajebanost sama, pustit do vás swazek paprsků gama & jiný vymakaný ewergrýny, udělat vám lejzrem na hořlawost testy & až z vás voči vytečou, zapálit i ten váš bufet na půli cesty, už teď vidim, jak plameny všude kmitaj, sem někde čet, že Velkej Inkwizitor, ten kokot bájeslownej, krom jinýho předpowěděl: jednou celá tadle pánew vzplane jak zápalná láhew & nikdo to tu nepřežije, ani ten twuj kobrowokej plyšaj…

Blagoš bere xanax, čilďácký balení, někdy míwá deprese, jindy zas daleký vidění & dyž vo tom začne mleet, tak muj plyšák s visačkou Izgotovljeno Kitaj dáwnou medwědí v sobě probudí touhu, což značí, že výraz predátora na tlamě se mu usadí & leptá ho jako dyby polil se kanystrem plnym louhu, ale Blagoš si ničeho newšímá, kape z něj klid & kráčí dál po tý sluncem rozpálený cestě, swym stínem horizont prořezáwá & kecy vede učený vo ňákym díle započatym, co by se mělo dokončit & že vod toho sme tady my, nikdo jinej to za nás neudělá, má vizi vo budoucnosti, jak z popela Mrtky unijní vstáwá & taky vizi vo sobě, jak Hulibrkowem prohání se na harleyowi zlatym & dyž to na něj příde, plamenej zrak nahodí & podpaluje naše těla přednáškou vo zjištěních, který objewil: biblickej smrad & z koránu rajda, náboženský pozadí různejch konfliktů teď studuju & do svý cimry na podlahu kus hadru sem si dal, takowýho, co se na něm modlí al-kajda, prtže swatej grál sem kurwa nikde nesehnal, jedu teď víru ve všech podobách, takže Bogem schwálenejch válek plnej sem & podezření se mě zmocňuje, že na to vaše králowství nebeský bude nejlepší vzít autogen… Komu to tady ale řikám? Ňákejm prwogorním kytkám? Čumíte celej soudnej den & ve swejch hubách sirky cucáte, vo čem se s váma jako bawit mám, dyž žádný mystický stawy nemáte, ani uzlowý písmo neumíte dešifrowat, takže newíte, na co v tý zapeečenosti, co menuje se swět, máte jako nawazovat, todle sou jiný kapriče, co tady do vás jako valim, nezkoušejte na mě žádnow strypšow u tyče & abyste věděli, vim vo jedný squaw, co v kabelce polonium nosí & madrfakry jako vy s nim bogulibě kosí, tak přestaňte mě vytáčet, nebo jí vo vás řeknu & až chcípat budete, si pište, že z toho newyměknu… Litwiněnko v mauzoleu & babylónskej fejsbúk, s váma newzdělancema sou dycky potíže, hlawy máte vyblízaný & na nic žádný řešení, prtže zajímá vás jediný: kolik má kdo lowe v kešeni, jo, jo, jo, taky mě to swýho času zajímalo, jenže pak na jednom blogu se něco bigotního stalo & já v tý chwíli najednou vo prorocký vjecy powědomí měl, abyste jako ve vobraze byli: v jistym herna music bar night clubu, kam to mám z cimry na dostřel, zjewila se mi takowá malá & nevinná z dob předmrtkounijních vyhrabaná analogie dějinná, kterou vám vyjewim, až příde čas, prtže teď by neměla ten spráwnej jas!

Co to má voe jako bejt? sykne brácha & sirku v hubě zlewa doprawa si přehodí: si myslim, že dost krmíš, kámo, na ňákou trawestyšow nejsem zwědawej & je mi jedno, jestli se praotec čech třeba jako kupec sámo někde znowa narodí… Nebo snad vo jiný analogii pokecat chceš? Bych ti teda neradil, prtže vo další už newim, takže s tim vejletem, z kterýho se jako vracíš, si akorát vyhoň & taky s mystikou zwnitřku lebky plastikou, žádná tady nebyla & neni, stejně jako že v DAP nikdy netočili m.e.š, na to ti samotnej holywúd dá klidně záruku & taky nejsme někde v keni, abys neandrtálce z nás dělal, tak přepni na tichej chod, jinak budeš zralej na hodně kúl seppuku, sem tudle viděl, jak na to šel stýwn segal, na něj nemáš, proroku mamrdnej, takže zapomeň, že někdy objevíš prwopočátku bod, vo to šlo už jinej kápům & nastalo jediný: stěna skleněná zwedla se z otčiny & zatrhla jim voe tipec.

Dlouhá řeč, blogeři, bych vod bráchy fuckt nečekala, celej v perpleksu je z toho i muj plyšec, brácha je taky vzdělanej, si teda pište! i zadaxos občas něco pochytěj, jenže byly doby, kdy slowo sem z něj nedostala & ostatní z fraqce vo něm řikali, že místo hlasiwek má písečnej sprej, ale trochu to lište, zwlášť vod pouště gobi, ta s tim na E-Linu kérqu! společnýho nemá nic, ale dost úwah & animózních příměrů, děj se nám kwikli posunuje, jako dyž na kompasu střelku netopear magnetickej roztancuje & sewer je pak všude, ale hlawně tady bude, typický pro něj sou pawoučí pohledy spajderů, který řikaj, že swoboda jednoho začíná tam, kde končí swoboda druhýho, si to, kámo, přesně takle zapamatuj, ať nám pak neztížej vzájemný fungowání ňáký twý rady ze zlatý série, vo čem jinym by asi byly, než vo opaku toho, co tady řikám, he? Se kolem sebe rozhlídni, do dáli táhne se čilďáků plná prérie, který na pochodu sou, ale nikam se voe nepohnou, prtže jistej kopec poswátnej je pořád vrací zpátky, jo, jo, jo, vo dohližitelský tradici to všechno je, serwíruje se místo strawy & dyž na to příde, umí i sekat hlawy vestoje & kdo nezná v jejích labyrintech zkratky, může si bejt jistej, že tu voblož stylowou, co na něj ušila, nikdy neprohlídne, něco tu snad neni jasný?

Tak dobrá, u toho kopce na chwíli se zastawíme…

Někdy, dyž je mi blbě, slyšim slowa mojí mogily, jak mele pořád dokola, že máme všichni napíchlý mobily & že za to může tendle Punkt Memory, že vona má svuj mozek rozpoolenej na dwa sektory, v tom jednom anděl s iphonem u ucha prozwání někoho v bihači, v tom druhym jí zas ňáká neznámá galaxie pytlačí, její hlawa, to je kopie leteckýho snímku celýho okolí města & Punkt, vo kterym mluwí, obzor za První autonomní periferií (dál jen PAP) při jasnym počasí zakrejwá, abyste mi jako rozuměli, PAP je z VIP těsta, ta domečkowá suburbie přece, v který dříw sme bydleli & co táhne se pořád dál do polí & Hulibrkowo obrůstá jako dyby uškrtit ho chtěla, jenže čilďácy, takowý jako já & brácha, co tenkrát eště měli malý těla, nemohli nic pochopit & tak si müsleli, že ten Punkt neni nic jinýho než obyčejnej šit, vo kterým se vypráwěj powěsti & píšou knihy & že to celý začal ňákej mácha, co mu vyhořel byt, dyž propad se do swý stíhy, jo, jo, jo, kámo, v čil-skúlu sme museli ty fakoše poslouchat & číst & jeden týčr vytuněnej slohowku dal napsat nám, možná ji eště v kompu mám & dyž chwíli vydržíte, kousek přečtu vám:

Lidi z města na úpatí nemaj ten kopec moc rádi, protože jim připomíná vjecy, o kterejch už nechtěj slyšet. Powěst řiká, že ti, co tu bydleli před nima, pořád s někym bitkowali. A dyž byli poražený, museli odejít a do jejich baráků se zase nastěhowali ty, co vyhráli. No a pak se to otočilo, ty vyhnaný se vrátili a na oplátku vyštwali pryč ty, co pro změnu prohráli. Prostě faking! A dyž některý odmítali jít, tak je pobili, a chtěli na to zapomenout. A jedni nazwali ten kopec Horou Paměti a druhý dali městu pod ním méno Zapomnění. Na Horu Paměti vedou dwě cesty, obě přes Zapomnění. Po tý prwní se chodí za odkazem předků, prtže odkaz je to jediný, co tu po nich zbylo. Kromě rozbitejch váz a vypálenejch hradů, he, he…Ta druhá je newiditelná, a každej, kdo se po ní vydá, musí bejt zwlášť obezřetnej. Newede jenom od úpatí na vrchol, ale začíná někde daleko dříw a nepozorowaně, takže ten, kdo po ní vykročí, si toho nemusí ani všimnout…

Jo, jo, jo, stará newšímavá kurwa je svět, ale jinej, kámo, neni & jestli nahoře se někdy ocitneš, jako manitoo si budeš připadat, na to se spolehni, to už je zařízený…

Ti řikám, ségra, ty už se taky zapouzdři & tu filozofii swoji pod kůží si nech, de brácha do mě & jeho slova vibrujou, jako dyby pliwal tenkej zreziwělej plech, dyž řiká: netopear chceš bejt & kecy z tebe padaj jak suchý pírka z kolibřika, k dispozici máš jen chabý průzory skrz jejich roztřepený okraje & to, co občas zahlídneš, v nic jako dycky stejně roztaje, tak vo co tu voe snahu máš, si müslíš, že hekr seš & do minulosti, co bude teprwe, se jako nabouráš, he? Si müslim, že ne, twoje pozornost vod podstaty je odwedená, prtže mozek máš mločí & takowej dyž chce, všechno si podle swýho powotočí, samej fantas produkuje twoje duše ve stylu origami vystřižená, ti řikám, ségra, nečum, pocem, jestli dál chceš stoupat do míst, kde nejsou žádný chyty, tak stane se jediný: skrytý významy zustanou pro tebe nawěky skrytý.

Tak jo, kámo, trochu přibrzdíme, děj obrací se nežádoucím směrem, začli sme jednou cestou & teď tu máme dwě, kdo se v tom vyznat má, já to jen přewzala & volně sdílim, ale s každym dalšim kliknutim vyrůstaj kolem nowý katakomby, v kterejch kostliwci se přewracej, zdržujem se zbytečnejch dat sběrem, chce to trochu vyfiltrowat, jenže z kompu se už kouří, dj mácha se někam vypařil, klec je prázdná & celý Hulibrkowo se bouří, ale my pořád newíme, co Blagošowo médium nám zatoužilo vyjewit, ústawy detenční udělaly swoje, rétoriku vyostřenou chlapec nezwládá, chwíli potrwá, než krew nachleestá do hlasu mu nowej břit, takže vás zatim kwikli seznámim, jak sem se na Pospolitej autonomní sektor (dál jen PAS) nalogowala, abyste věděli, maj tam teď kontrolu jednu za druhou & vubec žádný lowe, prtže Mrtka unijní zablokla jim PIN, dyž nesplnili ňákou kwótu při hnojení hrušek nebo co & taky našli u lidí doma hafo nelegálních pušek, takže swobodný zawedli nepokoje, že i satelity, co je hlídat maj, swáděj mezi sebou boje & některý se schwálně nedíwaj, seděj tam spřízněný maníci, co mažou záběry, došlo to tak daleko, že snad i bezdrát má vytrhaný kabely, takže spojit se s někym odtamtud je skoro z říše sci-fi & nepomáhaj ani starý oswědčený grify, kdo z vás se na tohle slawný čilďácký ghetto někdy napojil, tak ví, že totálně je odepsaný & že zakládat už nesměj žádný fraqce ani politický strany, takže žiwot se tam u nich skoro zastawil…

Hej, blogeři, vy mi to jako newěříte? Tak tady je saport, kterej napsal mi muj fejsbůčkowej přítel, co mluwí trochu po našem: sem motorkář Jacek, v lokaci swojí zbyl sem sám & díky tomu Jacek Plonkówy méno mám, okřídlený reaktory na dálkowý owládání owládám, Černobyl II. měl podle náwodu anděl bejt, ale jako masařka bzučel ten krám, ohlušující řew zvedal i betonowej rám, v kterym ho maskowaní zástupcy státu testowali nám, měl sem ho pro PAS koupit, ten kšeft byl předjednán, všechno se zdárně vywíjelo, nekecám, ale pak přišel jeden bez kukly, ta podoba, učiněnej hlawolam & řek: vyhoďte toho motorkáře, tady nemá co dělat, de po něm celej Mrtky klan, eště se nám tu serwou & co potom, ať sbalí si fidlátka & vypadne, nebo ho vocaď vypráskám… Minul sem pawilon, kam zawřeli mě kolikrát & zaparkowal v kostele, proč bych vám měl lhát, mý krytí i obchod se odebraly v temnej háj, z repráků nad kazatelnou valil se song vo tom, že na zemi byl kdysi ráj, projel sem na motorce křížowou cestu, co vypadala jak formule 1 stáj & do někoho málem vrazil & ten někdo, přísahám! todle řek mi: jestli ste kupec, mladý muži, poďte dozadu, potřebný papíry ukážu vám, pan farář tu bude hned, teď videokonferency se swatým otcem má & nic okolo sebe newnímá… Škwírou ve dweřích zahlíd sem, jak na ploše monitoru slunce zapadalo & zasněženejm vrcholkům noc dobrou rudozlatě přálo, nejswětější otec na balkoně stál & milosrdnou puškou Parker Hale 85 holubům na náměstí Nebeskýho klidu požehnal, jako snowbord pro sjíždění osmitisícowek širokou měl twář, vysokorychlostní uspokojení vyjadřowala, byla to přece swatozář, jak dlouho se zdržíte v pekingu, otče, zeptal se ten fery s nadějí, prtže naděje byla jeho hobby, chwíli bylo ticho, pak po wifině doputowal k němu suchej stařeckej smích plnej zloby: dokud nám, ty troubo, nepučej… Tak dlouho ale fery čekat nemoh & ani nehodlal, prtže swíraly ho exekucí obruče & ten někdo mu pošeptal, že se mnou to bude keš, takže nejswětějšího vypnul & plácli sme si, von vytáhnul papíry, já ruličku lowe, až jemu zrosila se pleš & tak jsem místo Černobylu II. tu katolickou kadibudku koupil & do jinejch dimenzí tim vstoupil, s Bogem na zdrawí energetický mešní popil, ale i dyž vod tý doby vječný swětlo ve mně swítí, měla ta transakce přece jen ňákej stín: do smlouwy totiž vraženej je kleen, že fery to tam bude mít na dožití…

Hej, kytko prwogorní, už s tim pokoj dej, dyť celý je to k zblití, okřikne mě Blagoš: co nám tim vlastně jako řiká ten twuj Jacek Plonkowej, he? Že takle to dycky dopadne, dyž odpor nadnárodní začne bejt mrákotnej, to pak časy, kdy eště sílu měl, ho i do budoucna prenatálně opustěj, takže realitně hrozí, že už se jako newrátěj & na lepkawý fluidum, kterym leckoho si přitáh, může bogulibě zapomenout & oceánem archaickym do neznáma plout, jako ten twuj poloslepej & olezlej ply-šáh, sem toho ve swym oblíbenym herna music bar night clubu zahlíd dost, abych otázce: na co se máme klanět nowodobejm druidům? natrh beztak už natrženej chwost & deset dobrejch důwodů, proč ne, z fleku kwikli vysmah, hej, Opero, s tou sirkou už to na mě nezkoušej, voči swý tupounský v lejzr změň & terén kolem sebe do detailů propátrej, šance, že uwidíš to samý, co já, je víc než jasnowá, howno zpizděný & zajebanost sama, oba se přece shodneme, že Mrtka unijní je záležitost čistě chtonická, jako dyž přes dálnici osmiproudou přeběhnout chce lama, co vyřízlou má plec, ale ke spatření je tu eště jiná věc, ta, vo který sem už mluwil, ale nedořek, ta, co otewřít nám může nečekanej trek: že twoje ségra voe s Nejwětší postawou dějin (dál jen NPD) je analogická, nejdříw sem tomu jako newěřil, ale pak sem si to probral & vyšlo mi, že lídr chybí nám & taky řádná strana, fraqce sou na nic nebo na odpis, něco jako pohřebiště žiwejch krys prolezlý agentama BIS, vidim to tak, že chtělo by to ostatní netopeary sukcesíwně zmenedžowat & s vyhazowákem na tepně je přeswědčit, že twoje ségra voe by na to byla fuckt dobrá…

Bráchowi z huby sirka vypadne, Blagoš to zmerčí & sklapne, takže napětí mezi nim & bráchou eště víc se napne, vzduch kolem těžkej je & nic se ani nepohne, vtom plyšák zatahá mě za ucho & tiše spíkne: ty & NPD starucho? sem se asi přeslech… A pak ho něco zwedne nahoru, jakoby nad celou Říší DAP newiditelnej visel plyšolap & Blagoš sykne, že podobný je to znamení, jakýho dostáwá se odsouzencům v elektrickejch křeslech, ale brácha jen voči vywrací & skeptický šlehaj mu z nich plameny, dyž plyšák známý gesto prawou packou udělá, hej, blogeři, nic ste newiděli, jasný? Co na tom, že všechny monitory rozpálený sou doběla & překročení zákona ewidujou, co na tom, že ani hračky kontroly nejsou zbawený, prtže výrobcům přikázali napojit je na centrály sledowací & ty, co špatně signál vrací, čojka stáhne z oběhu, co na tom, že jo, dyž žádnej swědek nenajde se, řikáš, kámo, že tajná služba se na něj jenom třese? pche! může bejt jak chce ve střehu & mít nás všechny sbalený, nikdo jí stejně informaci nedá, plyšák je zase zpátky & těma swejma kobrowkama si do mejch vočí přímo sedá & jako dyž něco hledá, vlasy mi packou prohrabuje & patku mi háže nalewo: ty voe starucho, že by? spíkne & xichtí se u toho jako dyby sázel lowe na dřewo, do toho Blagoš vizionářský valí škleby & od bráchy podporu získat chce pro swoje slowa: ti řikám, celej von! si bulwu vylov z hlawy & svý ségry obrysy pořádně oskenuj & myšlenky voe jestli ňáký máš, očisti vod olowa, aby nezatížený byly & tendle slawnej náwrat dějinnej konečně si připustily.

Tak Blagoš prawí…

Brácha nepoužíwaný obwody ve swym mozku zapne & pak na to swym kohoutkem müšlenkowym kapajícim kápne: chceš tim voe jako říct, že dyž na zornicích dělaj se nám kruhy z guločar, tak vyšrafowat si z nich můžem bogulibej twar, kterym všem ostatním, co na příjmu sou, odkaz na minulost objasníme & eště nawíc budem džendrový? Jo, jo, jo, brácha na to vážně káp, jeho záwity mu tikaj jak hodiny pendlowý, který jen E-Li umí natáhnout, prtže na swejch pařátech má na to speciální dráp & Blagoš somnambulně přizwukuje, už vidí se, jak odstartuje nekonečnou global dance house party, až budou definitiwně rozdaný naše netopeaří karty, ale eště je tu muj plyšák, kterej z principu vo všem pochybuje & varowně deklamuje: nechoď, starucho, nechoď ven, měl sem já vo tobě diwnej sen: v něm bylas něco jako slawná bitč & každej blbeček ukrajowal si z tebe kus masa na sendwič & dyž ptal sem se tě, co to jako vedeš za žiwot, popadlas mě & vzala k Bogowi na piwo & cestou řikalas, že v tomdle nonstopu bejwá nejlíp poránu & že objednat si můžu hightekowou transplantacy jakýho chci orgánu, ostříhali mě dohola, poqérowali břicho, pak mi přišel recitowat ňákej básník ticho, dali mi dwě narkózy & dyž sem se z nich probudil, newěděl sem, kdo mě pořezal & maníci za barpultem, co si hráli na bozi, oblečený měli tričko, na něm nápis Zwolte nás a budem král, hej, starucho! asi mi to neuwěříš, ale já byl v tom snu tekila & vo tebe se bál…

Jo, jo, jo, stará plyšácká kurwa je swět, ale jinej, kámo, neni & že jednou tendle strach se naplní, na to se spolehni, to už je zařízený…

Poznámka autorky: Pravopis i jazyk jsou užity v zájmu autenticity, nejedná se o pravopisné chyby.

Dosud nejsem otcem, ani manželem – hraji hru na svobodného mládence; třebaže na hromádce hromadím artefakty zašlých časů, utrácím drobty z peněženek a toužím po návratu. Po věčném návratu! (Včera jsem šel do domu U Beránka na film Návrat režiséra Andreje Zvjaginceva. Představoval jsem si, že jsem tu s ní, tak jako kdysi, bez peněz, které jsem zas utratil za dopisnice Šumavy. Pili jsme darovaný čaj, jedli darované pamlsky a život byl náhle jiný – taky darovaný.)

Snad kdesi uvnitř obrázků je ukryt dávný ráj. Třeba se po smrti propadnu tam, kam podvědomě toužím patřit. A já nikdy nepatřil konci dvacátého století ani počátku jednadvacátého! Od raného dětství jsem snil o jiných časech, o fantastickém světě z knih, mýtů a pohádek, z dobrodružných příběhů; sen o životě kdesi v pralesích, na pustých ostrovech, vysoko v horách při březích ledovcových jezer. Rád jsem snil. Rád sním o životě ve dvou světech zároveň, jen je rozlišit. A právě dítě imitující aparát i fotografa je zrcadlem, před nímž teď stojím a nahlížím do něho, připraven vstoupit skrz dítě, být znovu dítětem a stát se Alenkou za zrcadlem – v říši, v níž mýtus o věčném návratu opět ožívá…

LAMPA trčící ode zdi (jaksi nemístně), snad odjinud, je pradávným artefaktem, jenž dává domům mihotavé světlo – v něm se probouzí to, co upoutává pozornost ženy a děcka. Ale o co jde? Banalita? Pes? Chlap? Jiné děcko? Věc? Ale jaká věc? Místní? Nemístní? Potřebná? Nepotřebná? A třeba tam není nic. Jen prázdno ulice, prázdné bahno, udusaná hlína – prázdné nic narušené jizvou krajiny. V té jizvě mizí celé domy, ulice, stromy i lidé, v té jizvě je prázdno těhotné budoucností.

VEČER CO VEČER uléhám do postele společně s notebookem a malými šedivými repráčky. Večer co večer ten samý film. Andrej Tarkovskij a jeho Oběť. Poslední režisérův film. Během práce na střihu umíral na nemocničním lůžku. Rakovina. Oběť začíná scénou – dlouhou až k zalknutí – v níž otec se synkem zalévají suchý pahýl stromu. Muž chlapci vypráví příběh, z něhož vyplývá: jakákoli lidská činnost vykonávaná s přesnou pravidelností, třeba i napouštění vody z vodovodu do sklenice a její spláchnutí do záchodu, mění svět. Ne, to není pravý důvod mého sledování filmu! Nechci měnit svět! Chci sám sebe změnit – změnit se v sebe. Stát se svou podstatou, Žákem a ne jen odrazem žáka. Chci se učit. Fotografie z dopisnice mi připomíná krajinu Tarkovského duše, třebaže ji nelze najít v jeho filmech. V nich se kamera pohybuje rovinatými pláněmi plnými nahnědlé trávy, mokřin, hájů bříz a vysokého nebe. Třebaže je má krajina z obrázku jiná – přece je stejná. Je to výjev z mlhy, z tajemné historie, tušené; zpřítomnělé tou mlhou. Je to krajina, co objímá svou vlastní oběť.

SNĚŽILO celou noc. Jel jsem z Budějovic, na silnici ležel rozježděný sníh – místy zledovatělý – a já v duchu listoval sbírkou a prohlížel fotky dřevařů, kteří na saních sváželi z lesů dřevo. I Soused Zajac stahoval stromy jen tak, bez strojů – koňmo. Chlubíval se, že nikdy neztratil jediné zvíře, tak bravurně s nimi zacházel i v nepřehledném terénu; žádný z jeho koní mu v lese nezůstal – žádný nešel na porážku. Pamatuji, jak jsme za ním tenkrát zašli se spisovatelem Jiřím Hájíčkem, přivezli jsme mu trnkovici v hliněné karafě, špunt zalitý pečetním voskem a Zajac se rozpovídal o padesátých letech, kdy se nechali se ženou nalákat do vysídlených Sudet. Vyprávěl, jak dal chlapovi po držce, prali se o chalupu, v níž jsme seděli, jak uzvedl krávu a vyhrál hospodskou sázku, jak šel opilý v zimě z Volar pěšky – dorazil k ránu a hned zapřáhl, aby stihl svoz dřeva. Vyprávěl a vyprávěl, vypadal čile, jen kyčle a nohy nesloužily jak dřív. Měsíc na to zemřel. Měl silnou cukrovku. Infarkt. S ním zmizelo i stádo ovcí, včelín, kráva a večery při sklence.

Přes noc napadlo deset čísel, auta s letním obutím končila co chvíli ve škarpě a my zatím v chalupě bývalého učitelského slavili narozeniny dřevorubce Rapanta a zároveň jeho dědkovství. Narodil se vnuk. Sněžilo a malý Lukáš se zapíjel slivovicí. Tady na Šumavě se nekřtí vodou, tady se křtí kořalkou a zajídá se špek, aby se lidi uzemnili a nemuseli myslet na to, že život je jak mžik, jak sněhová vločka, co dosedá na rozevřenou dlaň.

JAK ZÁVIDÍM tulákovi, tomuto starci v dřevácích, jeho pouť a samotu. S uzlíčkem přes rameno štrachá se vískami a lesy, ve své prázdnotě podobá se čiré sklence – průhledné a jiskřící v pablescích slunce. Je jak řeka. Vltava za Soumarským mostem. Vím, že mé představy jsou scestné až romantizující, že ten chlap (jmenoval se Ignaz Zeisl, obecní blázen, jemuž se ve Volarech neřeklo jinak než Zeisl Nazl) míval hlad, byl nemytý a nečesaný, negramotný – asi –, že sám si ten úděl nevybral, neměl na výběr, jen přežíval – vegetoval jak strom, keř, ostružiní, jak mech či lišejník, jak haluze polámaná společností. Ale copak záleží na takových malichernostech, když život se krátí a chůze oblažuje? Jak závidím! Já bez odvahy odejít a zpřetrhat vazby – konvence; jen tak sám se sebou a se svou melancholickou a temnou duší.

Baltazar si s mírným povzdechem sedl k dřevěnému stolku vytvořenému z něčeho, co původně muselo sloužit jako něco zcela jiného, patrně v těžkému průmyslu, a zaposlouchal se do tklivého ženského hlasu linoucího se z magnetofonu umístěného na skříni, z níž právě barman vytáhl láhev tequily. Upravil si vlasy stažené do ohonu, sundal si brýle a otřel kapesníkem pot z čela. Ne snad, že by tu bylo tak horko, prostě se potil víc, než jiní lidé. Zvláště pokud se ocitl v neznámém prostředí. Pak jeho pohled spočinul na několika dětech popíjejících u sousedního stolu pivo a pletoucích si navzájem copánky. Připomínali mu opičky probírající si vzájemně srst. Patrně stejný instinkt, pomyslel si. Kolik jim může být? Mohlo jim být patnáct. Nelíbilo se mu to. A ptal se sám sebe, zda je to věkem. Jeho věkem. Bylo mu pětatřicet a v undergroundových prostředích tohoto typu si zcela konstantně připadal starý. Objednal si pivo, napěchoval a zapálil si dýmku, vytáhl z kapsy přes židli přehozeného tmavého kabátu paperback – výbor z taoistických spisů – a chvíli se do něj víceméně marně snažil začíst. Tak nějak doufal, že mu to pomůže najít něco alespoň podobného vnitřnímu klidu, když ale knihu odložil, uvědomil si, že klidný je. Problém spočíval v tom, že ten klid páchl, páchl mrtvolnou ztuhlostí, únavou a beznadějí. Baltazar si uvědomil, že je to už nejméně rok, co něco smysluplného napsal. To, čím trpěl, nebyl vysloveně tvůrčí blok, jen jakási neochota pustit se do sepsání dalšího dobrodružství imaginárního hrdiny fantasy románu či okultního thrilleru. To jej ovšem přivedlo k myšlenkám na Filipa, který si s ním zde domluvil schůzku. Filip. Kolik mu mohlo být? Snad kolem pětadvaceti. Potkali se před necelým rokem na Draconu, vypili spolu pár piv a pohovořili o magii. Baltazar se při té vzpomínce ušklíbl. Na scifi cony skoro nejezdil, ale tehdy mu právě vyšla kniha a on se cítil na to, aby svému dílku udělal menší reklamu přednáškou o Bertiauxově gnostickém vúdú, jež hrálo v jeho knize zásadní roli. Po přednášce si jej odchytil ten mladý muž s tím, že se magií zabývá a že by si rád o těchto věcech pohovořil hlouběji. Zašli do nedaleké hospody.

„Aby bylo jasno,“ řekl tomu mladíkovi. „Magie nefunguje. Jediné, co člověk jejím praktikováním získá, je pocit, že žije ve fantasy světě. Což může být příjemné, ale taky záludné.“

„Ale vy se magií zabýváte?“

„Ano, a zčásti beru zpět to, co jsem řekl. Magie přece jen v určitém smyslu funguje – jako inspirace, pokud chcete psát okultní thrillery nebo něco na ten způsob. Proto se jí zabývám, což konkrétně znamená, že si o ní čtu. A teď mi řekněte, proč se tím zabýváte vy a co vám to konkrétně přineslo.“

„Já vlastně,“ zarazil se Filip, „nevím, snad nějaké poznání.“ Vypadal, jako by vlastně ani nevěděl, co ho na magii tak přitahuje.

„Jde-li vám o poznání, zajímejte se o vědu. V magii žádné není.“

„A staly se mi divné věci. Nevysvětlitelné…“

A pak mi povídal docela zajímavé historky, v nichž hrály hlavní roli marihuana respektive lysohlávky, noční les a ujetí přátelé, zavzpomínal Baltazar. A já mu na to řekl, že to vysvětluje mnohé a že prakticky vše lze uspokojivě vysvětlit jako bludy, halucinace a shody náhod…

Pak se bavili o všem možném a nakonec si potykali, jak už se to cizím lidem, které spojí několik piv, stává. Následky, ne tykání, ale těch piv, byly úděsné. Ne, že by jich tehdy vypil nějak moc, ale proto, že na léky, jež užíval, neměl pít vůbec. Dnes rozhodně zůstane u jednoho.

Baltazar se napil piva, znovu zapálil dýmku, jež během jeho zamyšlení pohasla, a opět se ponořil do vzpomínek. Co vlastně o tom člověku, kromě toho, že je romanticky zaujat okultismem, ještě ví? Píše a podařilo se mu publikovat v Ikarii. To není špatné. Takže kolega. Snažil se vzpomenout, zda od něj něco četl. Ve skutečnosti četl fantastiku jen zřídkakdy, dával přednost odborné literatuře a okultním spiskům, v nichž hledal své náměty. Jenže tentokrát přijde námět za ním, alespoň to vyplynulo z Filipova telefonátu. Hovořil o tom, že prožil něco zajímavého a nedaří se mu to ztvárnit. Baltazar v skrytu duše doufal, že se Filipovi podaří jej zaujmout. Byl vyhořelý. Věděl to. Unavený a vyhořelý. Ne snad, že by jej právě nějak zvlášť trápila jeho nemoc, jen mu bylo všechno tak nějak jedno a tušil, že stačí chvíle a už jej to ani nebude znepokojovat. Obtloustlý, krátkozraký, invalidní spisovatel, nepříliš spokojený se svým vzhledem. Doma jej čeká vážně chronicky nemocná žena a hromada zvířat – stárnoucí fenka, dvě kočky, několik hadů a ještěrů a párek vodních želv. Mohlo by to být i horší, to věděl, bývalo to i horší, bývalo to hodně zlé. Jen jaksi nebyl žádný valný důvod k radosti. Vida, pomyslel si, sebelítost. To už tady dlouho nebylo…

Podíval se na hodinky. Bylo několik minut po čtvrté, Filip už zde měl být. Baltazar nerad chodil kamkoli pozdě, proto i sem přišel raději dřív. Omladina u vedlejšího stolu si poručila další piva. Venku byl slunný, i když už trochu chladný říjnový den, slunce však do podzemních prostor tohoto divného napůl baru, napůl čajovny nepronikalo. Underground, pomyslel si. Doslova.

Pak Filip konečně přišel. Vypadal stejně jako minulý rok na podzim. Štíhlý, dlouhé hnědé vlasy, neupravený, tentokrát v obnošeném tričku a oprýskané koženkové bundě. Působil dojmem muže, na kterého nedohlíží žádná žena. Přes rameno měl plátěné žebradlo z něhož vykukovala nějaká kniha. Baltazar měl slabost pro lidi, kteří nevycházeli z domu bez knihy. Pozdravili se. Filip se poté pozdravil s barmanem, objednal si nepálský čaj a usedl naproti Baltazarovi. Nastala chvilka mlčení.

„Nevíš, co to posloucháme?“ zeptal se Baltazar, aby prolomil tu trapnou chvilku, a uvědomil si, že jej to vlastně i docela zajímá.

„Portishead,“ odvětil Filip. „Slyšel jsem to snad stokrát. Dřív jsem tady pracoval.“

„Tak to bys mohl vědět, z čeho jsou ty stoly.“

„Slévárenské formy.“

Opět mlčení. Pak se mladík osmělil.

„Víš, jak jsme se posledně bavili o tom, že divné věci jsou jen náhody, bludy nebo halucinace?“ začal Filip.

„Ano, to jsou. Proč?“

„Možná jsou, ale já prožil letos v únoru něco, co mi obrátilo život vzhůru nohama a divil bych se, jestli pro to budeš mít nějaké rozumné vysvětlení. A hlavně se to snažím hodit na papír, ale nejde mi to. Je to příliš osobní a já…“ odmlčel se. „Nedaří se mi psát o sobě. Je to dobrý příběh.“

„Sem s ním,“ řekl Baltazar. „Dobrý příběh není nikdy k zahození. Ani když jde o souhru náhod.“

Filip sáhl do žebradla, vytáhl z něj téměř plné dvěstěgramové balení levného holandského tabáku, jemuž se, jak se Baltazar později dozvěděl, mezi znalci říkalo „Zlatá cihla“, a ubalil si cigaretu.

„Jak začít?“ zamyslel se Filip. „Minulý rok na podzim jsem si našel práci. Vlastně mi ji dohodil kamarád. Pracoval jsem jako pomocný vychovatel v pasťáku, tedy v Diagnostickém ústavu pro mládež. Po večerech a přes noc jsem tam hlídal problémovou mládež. Patnáct až osmnáct let…“

Baltazar zhodnotil Filipovu poněkud křehkou konstituci.

„Tak trochu sebevražedná mise, ne?“ neodpustil si.

„No, spíš hodně než trochu,“ souhlasil Filip. „Už tam nedělám, ale to není podstatné. Celý ten příběh se odehrál druhého února, byl to jen jeden jediný strašný den, ale aby to dalo smysl, je potřeba spousty dalších souvislostí. Ale začnu tím dnem a pak budu asi různě odbíhat.“

Barman přinesl čaj.

„V čajích se moc nevyznám, poradíš mi nějaký?“ zeptal se Baltazar. Pivo měl z větší části dopité a už na ně neměl chuť. Čaj z konvice pěkně voněl.

„A dal by sis raději černý nebo zelený?“ zeptal se Filip.

„Spíš černý.“

„Nepálem nic nepokazíš, já ho mám nejraději.“

Baltazar si objednal čaj a zkoumavě na svého společníka pohlédl.

„Když jsem prvního února přišel večer do práce, dozvěděl jsem se, že budu večer sloužit na dívčím oddělení, protože jejich pomocná vychovatelka onemocněla. U borců zůstal denní vychovatel. Podvečer strávily obě skupiny spolu, pak jsem šel s holkama do jejich baráku – aby bylo jasno, ten pasťák okupuje dvě luxusní prvorepublikové vily – a celkem úspěšně jsem odrážel jejich snahu mě vytočit. Když šly konečně spát, četl jsem si, ale byl jsem ostražitý. Naučil jsem se tam takovou zvláštní věc. Jak to popsat? Schopnost cítit prostor. Vnímat i malé změny, pohyby, kroky, cokoli nepatřičného.“

„To je pochopitelné,“ podotkl Baltazar. „Máme takové schopnosti v sobě z dob, když jsme byli ještě lovci. Jen je už tolik nepoužíváme.“

„Aha, no, asi ano. Ale to jsem odbočil. Kupodivu se nic zvláštního nedělo, tím chci říct, že holky opravdu spaly a nedělaly bordel. V jednu v noci pak přijeli policajti se záchytem.“

Baltazar tázavě podvedl obočí.

„Když někdo uteče z domu nebo z nějaké polepšovny, je hledanej a když na něj policajti natrefí, přivezou ho do diagnosťáku. Tam ho nebo ji ubytujeme v zamčeném pokoji a druhý den se pak rozhodne, co dál. Toho večera přivezli holku, kterou jsem už viděl. A ty taky.“

„Já taky?“ podivil se Baltazar. Neměl pocit, že by se v posledních letech svého života setkával s problémovou mládeží.

„Ano. Minulý rok na Draconu. Jen viděl. Byla tam s mým kamarádem Jaroslavem. Drobná, štíhlá, dlouhé černé vlasy, moc hezká. Seděli ve stejné hospodě jako my a tys ji viděl docela určitě, protože jsi po ní pošilhával.“

„Vzpomínám si,“ odvětil neutrálním hlasem Baltazar. Když tu dívku tenkrát viděl, zaplavil jej až bolestný pocit šílené touhy spojený s vědomím naprostého nedosažitelna. A záviděl tomu klukovi, co tam byl s ní, a divil se, že ta kráska je s někým, kdo vypadá spíše jako zženštilé děcko než jako muž, byť mladý. Ano, vzpomínal si velice dobře. „Pokračuj, začíná to být zajímavé.“

„Když ji přivedli, vypadala dost zničeně. Páchla pervitinem. Víš, když člověk bere perník, tak se některé metabolity potom vylučují s potem. Nevím, co to přesně je, ale je to takový chemický pach, který kolem člověka je. A kolem ní byl. Byla evidentně na dně. Tehdy jsem se z papírů dozvěděl její pravé jméno, do té doby jsem ji znal jen jako Salome. A znal jsem ji svým způsobem dost dobře, i když jsem ji viděl jen párkrát. Vyprávěl mi o ní, a to dost zevrubně, Jaroslav. Aby to celé dávalo smysl, musíš vědět, co jsem v té chvíli věděl já.“

Baltazar se lehce chvějící rukou napil čaje. Byl dobrý. Stejně jako příslib příběhu, do něhož jej Filip zasvěcoval. Vyklepal popel z dýmky a opět ji nacpal. Baltazar neměl ve zvyku chovat se k dýmkám šetrně, mít jich několik a kouřit každou jen jedenkrát denně. Celkově nechoval žádnou zvláštní úctu k předmětům, nejednalo-li se o knihy.

„Pokračuj,“ řekl.

„Tuto část jsem napsal,“ odvětil Filip, zapálil si další balenou cigaretu a vytáhl z žebradla papíry vytištěné devítijehličkovou tiskárnou, jíž zjevně docházela barva. „Já si zatím srovnám v hlavě, jak to bylo dál.“

Baltazar sáhl po papírech a začal číst.

*

Vlastně ani nevím, psal Filip, kdy jsem Jaroslava poprvé potkal. Na první pohled nijak zvlášť nezaujal. Když mu bylo mu devatenáct, vypadal na patnáct – a bez brýlí snad ještě na míň. Určitě jsme se vídali na conech a také chodíval do hospody s brněnskými scifisty, kam ale chodím jen sporadicky. Na bundě nosíval černou placku s bílým nápisem „Deprese – můj přítel nejvěrnější“ a já si v duchu říkal, ať se nerouhá. Myslím, že jsem ho jednou viděl i v jedné ilegální čajovně či spíše drogovém doupěti, ale nevím to jistě, protože jsem byl právě zhoubičkovaný až hrůza. Asi jsem s ním dal poprvé řeč v baru na Traubce. Nebyl tam právě nikdo známý a my se znali od vidění. Jaroslav se snažil psát a měl právě s sebou nějaké své literární pokusy. Řekl jsem mu, po pravdě a upřímně, že nestojí za nic, ale ať to klidně zkouší dál, konec konců moje začátky nebyly o moc lepší. Později jsem se seznámil s jeho kamarádem Martinem. Taky fanoušek fantastiky, milovník hororů a autor místy dost zajímavých básní. Byl mladší než Jaroslav, ale zkušenější, myslím, že byl Jaroslavovým zasvětitelem, co se nočního života po hospodách týče. Vypadal jako plavovlasý anděl, který se pomalu blíží k okamžiku svého pádu. Často bývali spolu, až jsem přemýšlel, jestli nejsou homosexuální. Ale byli jen nesmělí. Nic, co bych neznal. Nesmělí a současně připravení užívat si všech zakázaných kouzel života, především marihuany. Jaroslav studuje filosofii a má o ní romantické představy, což patrně platí o všem. Včetně žen. Tehdy byl panic a hádám, že jím nejspíš ještě je. Jeho druhým oborem je religionistika. Z obojího mě naskakovala husí kůže, protože jsem tento dvouobor studoval také, jenže vždy, když už se zdálo, že se mi podaří jej dokončit, do toho vlezl jakýsi nepřekonatelný odpor k tomu všemu a neschopnost studovat, což moji matku dohánělo a dohání k šílenství. A mě vlastně taky. Ale vraťme se k Jaroslavovi. Zajímal se o magii; doporučil jsem mu revue Horus, Crowleyho a Castanedu a udělil různé dobré rady, i když myslím, že jsem asi radil spíše sobě než jemu…

A pak jsem jej potkal s tou dívkou. Později jsem zjistil, že je seznámil Martin, který ji potkal na nějakém mejdanu a balil ji na svou poesii. Předpokládám, že nezabrala, ale když potkala Jaroslava, našla v něm něco, co skutečně potřebovala. Vrbu. Myslím, že pro mladého, citlivého a nesmělého muže není nic horšího, než když se stane ramenem, na němž se vyplakává dívka jeho snů. Dívka, která chce jít do postele s někým úplně jiným, s chlapem, jemuž v žilách pulsuje testosteron. Dívka, která si z muže udělá nejlepší kamarádku… A přesně to se Jaroslavovi stalo, stejně jako se to kdysi stalo mně a přede mnou tisícům dalších mužů. Jaroslav se zamiloval. Šíleně se zamiloval do sedmnáctileté krásky, která měla vážný problém, před nímž unikala do dunivého světa divokých house-patry a pervitinu. Před pár lety bych na Jaroslavově místě dopadl stejně. A kdo ví, možná i dnes, kdybych byl v nesprávný čas na nesprávném místě. Přesto si říkám, a možná si to namlouvám, že si dokážu udržet odstup. V každém případě jsem se naučil jít do vztahů bez naprosté emocionální angažovanosti, tím nechci říct, že bych své partnerky neměl rád, jen jsem do nich prostě nebyl šíleně zamilovaný. Jenže ty vztahy nikdy dlouho nevydržely… Ale to odbíhám. Jaroslav se tedy šíleně zamiloval a Salome byla jediným tématem hovoru, kdykoli jsme se setkali. Popravdě řečeno i mě neskutečně přitahovala, Jung by asi řekl, že byla typem ženy, do které si projikuji svoji Animu, ale usoudil jsem, že nemá smysl pokoušet se o nemožné a ještě k tomu pokazit jedno přátelství. Tak jsem naslouchal tomu, jaká je úžasná, jak je sečtělá, že se zná osobně s Filipem Topolem a dalšími zajímavými lidmi, a jak hrozně trpí omezováním ze strany autoritativní matky a také vzpomínkami na agresivního otce-alkoholika, který před rokem zemřel. Později jsem si svou sbírku informací ještě doplnil. Například o to, že se chce z nějakých tajemných důvodů zabít a že ho vzala na své tajné místo, kde by to chtěla udělat. Přemýšlel jsem, jak se k tomu postavit. Na jednu stranu jsem měl zkušenost s hysterickými ženami, které se prezentovaly přesně takto a nebylo třeba brát je příliš vážně, na druhou stranu jsem věděl, že člověk se opravdu může chtít zabít a může to být vážné. Ale především jsem měl už plné zuby toho, že jsem vlastně dělal vrbu Jaroslavovi, protože jsem měl dost problémů sám se sebou. Můj vlastní život se změnil v noční můru. Bydlel jsem na privátě se sedmi studenty, sám nedostudovaný filosof trpící záchvaty paniky při pouhém přiblížení se fakultě. Doufal jsem, že uteču-li od matky, zlepší se můj psychický stav, ale nestalo se. Po krátké euforii se vrátila chandra, před kterou nebylo úniku. Zoufale jsem hledal způsob, jak obnovit ten báječný duševní stav, jenž jsem prožil asi rok před svým přestěhováním, stav, v němž jsem se dokázal vrátit do školy, napravit spoustu restů, složit beze stopy trémy těžkou zkoušku z křesťanství… Nešlo to. Nešlo se z toho vypsat, nešlo se upnout na Crowleyho maximu, že existence je ryzí radost. Jak podzim postupoval, neměl jsem náladu na Jaroslava, Martina a vlastně na kohokoli, jen jsem se snažil přežít v práci a ve dnech volna jsem hrával na počítači Civilizaci a jiné strategie. Alespoň tam jsem měl věci pod kontrolou. A věděl jsem, že se musím jak čert kříži vyhýbat stimulantům. Právě proto, že by mi mohly nabídnout tu sílu, která mi chyběla. Věděl jsem, že bych to pak musel splatit i se strašlivými úroky. Do hospody jsem v té době, pokud vůbec, chodil jinam a s jinými lidmi, takže jsem úplně ztratil s Jaroslavem a se Salome kontakt. Až do té noci z prvního na druhého února…

*

„Píšeš o sobě velice dobře,“ prohlásil Baltazar a odložil papíry. „I o druhých.“

„Díky,“ zamumlal Filip.

„Píšeš o sobě tak dobře, že si myslím, že bych tě mohl trochu nasměrovat,“ řekl opatrně Baltazar.

„Jak to myslíš?“

„Tak, že své deprese neodmyslíš ani neodčaruješ. Není to něco, co by se dalo nějak vyřešit, není to žádná hádanka Sfingy, na kterou když odpovíš, budeš svobodný. Je to nemoc. Maniodepresivní psychóza. Trpí jí asi procento lidí a pomáhají na to léky.“

„Já nechci brát léky. Matka mi říká, že u nás v rodině nikdy nebyl žádný blázen a já taky nejsem. Myslím, že se může docela dobře plést, ale já se bojím, že bych to pak už nebyl já.“

„A jsi tím, kým jsi byl, když ti bylo osmnáct? Nebo deset? Nejsi. Neustále se měníme. Identita je iluze. Zato utrpení je skutečné – a to víš sám nejlíp.“

„A ty – jak ty to víš?“

“Vlastní zkušenost. Jsem maniodepresivní a léčím se s tím už roky. Myslím, že bych bez léčby už nebyl naživu,“ konstatoval Baltazar.

„A jsi spokojený?“ zeptal se Filip.

„Jak se to vezme. Podstatné je, že ať je mi jakkoli, vím naprosto jistě, že by to mohlo být mnohem horší. Jestli chceš, domluvím ti konzultaci u své psychiatričky. Nezávaznou. Je dobrá.“

„Jenže zrovna teď mi nic není.“

„Sám víš, že to nevydrží.“

„Budu o tom přemýšlet. Díky. Snad abych se vrátil k té noci, kdy jsem po několika měsících ve vychovatelně pasťáku opět potkal Salome…“

„Ano, pokračuj.“

*

Policisté se zeptali, jestli je vše v pořádku a mohou odejít, vyprávěl Filip. Řekl jsem, že ano. Vždycky to tak bylo – v té chvíli, a jen v té chvíli, byl vychovatel pro policajty pánem. Kdybych řekl, že se mi dotyčný zdá být intoxikovaný, museli by záchyt pěkně odvézt jinam. Třeba do blázince. Také jsem je mohl požádat, aby se mnou byli až do okamžiku, než dotyčného zamknu v jeho komůrce. Ale popravdě řečeno jsem žádnou z těchto možností v praxi nevyužil. Když té noci přivezli Salome, poslal jsem je pryč co nejdříve.

Byla skleslá a v její tváři se rýsovala rezignace, jakési zvláštní odevzdání.

„Nechceš cigáro?“ zeptal jsem se. Bylo to proti předpisům, ale to je v životě spousta věcí.

Přikývla. Vzal jsem ji na balkon a nabídl Camelku. Tehdy jsem si ještě mohl dovolit takhle se rozšoupnout, na to, že mi za měsíc seberou sirotčí důchod po tátovi a zůstane mi jen nevalný plat za půlúvazek v pasťáku, jsem tehdy nemyslel.

Tiše jsme kouřili, nechtěl jsem na ni nějak tlačit, ale chtěl jsem jí dát příležitost, aby se vypovídala, pokud to bude potřebovat. Viděl jsem, jak se jí ruka s cigaretou chvěje.

„Nikdy se nedoběhnu,“ povzdechla si a já věděl, že cituje Psí vojáky.

„Vyspíš se z toho,“ zkusil jsem neobratně. Pohlédla na mě těma svýma temnýma očima, o nichž Jaroslav řekl, že jsou krásné jako letokruhy vzácných stromů. Musel jsem uznat, že měl pravdu, a nic na tom neměnily ani temné kruhy pod nimi.

„Nemůžu spát,“ zašeptala. „Sny jsou nejhorší.“

Nadechl jsem se, abych něco řekl, ale co? Copak jsem psycholog? A nebyl jsem ani její blízký přítel.

„Víš, Filipe,“ řekla pomalu. „Někdy prostě člověk pozná, že prohrál. Cítíš to v celým těle. Vina. Hanba, kterou nesmyješ. A přitom nemáš sílu to někomu říct. Ani žádnej mozkošťoura by mi s tím nepomohl. Nemohla bych mu to říct, víš. Nikomu. Kdybych byla věřící, možná bych se mohla vyzpovídat, ale já v Boha nevěřím…“

„Jestli chceš, můžeme si tu přes noc povídat. To jen, že pokud nemůžeš spát, tak…“

„Jen mě pěkně zavři, však už jsem tu párkrát byla. Nebudu spát, ale chci být sama. Ale dík za cigáro.“

Dokouřili jsme a já ji odvedl do pokojíku pro záchyty.

„Chceš jabko nebo rohlík?“ zeptal jsem se.

„Ne, dík. Jen nějakou vodu.“

„Jasně.“

Přinesl jsem jí vodu.

„Napadlo vůbec někoho, proč si vlastně říkám Salome?“ zeptala se.

„Přemýšlel jsem o tom. Jaroslav říkal, že jsi dřív tančila. Proto?“

„Ano, tančila jsem. Malá krásná baletka, jako obrázek. Žila jsem tím. No, a teď už jenom křepčím na technu. Víš, jaký to je, když celý tvý tělo chce tančit, ale nejde to?“

„Stal se ti nějaký úraz?“

„Zabila jsem Křtitele,“ odvětila. „A nevěř Bibli – byl to zmrd. Ale tohle si nezasloužil. Nech mě teď o samotě. Možná nakonec přece jenom zkusím na chvíli usnout.“

Když jsem zamykal dveře jejího pokojíku, cítil jsem se dost trapně.

*

Filip se odmlčel a sáhl po tabáku. Baltazar si vyčistil dýmku.

„Musím si odskočit,“ řekl Baltazar. „Kde to tady je?“

„Na baru je klíč. Půjdeš chodbou směrem k východu a pak doleva.“

Filip cítil, jak se kolem něj opět plíží ta hrůza, jíž se už tak dlouho snažil uniknout. Přemýšlel, zda přijmout Baltazarovu nabídku a jít za psychiatrem. Vlastně to chtěl, chtěl to už tak dlouho, nejméně od chvíle, kdy před vlastní matkou málem skočil z okna. A současně se bál. Bál se, že ztratí sám sebe. Ale co to vlastně znamená já?

Starší spisovatel se vrátil a objednal si další Nepál. Dobrý nápad, pomyslel si Filip a poručil si Lapsang. Měl pocit, že potřebuje něco ostřejšího. Než byly čaje hotovy, setrvali oba muži v mlčení. Když se pak před Filipem rozlila kouřová vůně Lapsangu, věděl, že nastal čas pokračovat ve vyprávění. A věděl, že to bude bolet.

*

Ráno přišel denní vychovatel, probudili jsme holky, já jsem se rozloučil se Salome a spěchal jsem domů. Někteří vychovatelé na noční službě spali a bez problémů jim to procházelo, ale to nebyl můj případ. Asi bych ani nedokázal usnout, i kdybych chtěl. Takže jsem se těšil domů do postele. V zimě se mi stávalo, že jsem i několik dní po sobě neviděl slunce. Budil jsem se za tmy a spát jsem chodil také za tmy.

Dorazil jsem na privát a vyvenčil Alys, svou novou vlčáčí fenku, kterou našel bratr na podzim minulého roku přivázanou o půlnoci na Mendlově náměstí, nechal ji u mě přespat a pak už mi zůstala. Události uplynulé noci zůstaly kdesi daleko. Šel jsem spát. A zdál se mi sen. Odehrával se v novozákonní době, byl to příběh Jana Křtitele a Salome. Salome se v tom snu spikla se svou matkou proti Janu Křtiteli. Její tanec v tom však hrál nějakou jinou roli, i když se smrtí Křtitele určitě souvisel. Tančila překrásně. Když pak přinesli na míse prorokovu hlavu, uvědomila si, co způsobila, přestala tančit, rozplakala se a probodla se dýkou. Probudil jsem se a v hlavě jsem měl ten obraz. A spolu s ním strašnou předtuchu, že přesně to chce Salome udělat. Dávalo to smysl a kdesi uvnitř jsem věděl, že to tak je. Takový pocit neochvějné jistoty. Podíval jsem se na hodiny – byly tři. V sedm mi začínala další služba v pasťáku. Oblékl jsem se, nasadil kontaktní čočky a vyrazil i s Alys k nejbližší telefonní budce. Doběhli jsme k ní, vytáhl jsem svůj notes s adresami a nejprve jsem zavolal do pasťáku. Tam mi kolega řekl, že netuší, jak mě napadlo se na toto ptát, ale že ta holka ze záchytu před půlhodinou utekla. Řekl jsem, že se možná dnes na službu opozdím a aniž bych cokoli dalšího vysvětloval, zavěsil jsem a vzápětí volal Jaroslavovi. Zvedl to jeho otec a řekl mi, že Jaroslav je ve škole a že neví, kdy se vrátí. I když byla zima, polil mne studený pot. Musel jsem najít Jaroslava a spolu s ním to její tajné místo a musel jsem jej hledat na Filozofické fakultě, což bylo místo, k němuž jsem se poslední rok nedokázal přiblížit ani na dohled. Zatnul jsem zuby, vrátil Alys domů a vyrazil do ulic. Nebylo to daleko. Snažil jsem se spěchat, ale cítil jsem, jak mé svaly při každém kroku tuhnou. Bylo to tak nesmyslné a tak skutečné. Jakýsi hlas ve mně křičel, ať tu trosku nechám, ať se zabije, že patrně má proč se cítit vinna, ať už provedla cokoli, že to pro ni bude tak lepší, protože se už nebude trápit… Měl jsem pocit, že se probojovávám nějakou melasou. Špatně se mi dýchalo a nepomohla ani cigareta. Přesto jsem šel, pod nohama mi křupal čerstvě napadaný sníh a nakonec jsem po roce opět vešel do budovy fakulty. Zachvátila mě panika. Nejen, že jsem tam musel vejít, ale nyní budu muset najít učebnu, v níž Jaroslav je, a vejít tam. Bude tam přednášející, s pravděpodobností hraničící s jistotou někdo, koho znám a kdo zná mě. Dostal jsem astmatický záchvat. Vrátný na mě upřel podezíravý pohled.

„Nepotřebujete pomoc?“ zeptal se, ale moc vlídnosti a ochoty v tom hlasu nezaznívalo. Alespoň mým uším ne.

Mávl jsem na něj jako, že je všechno v pořádku a doklopýtal jsem na fakultní dvůr.

„Fajn,“ mumlal jsem si pro sebe. „Studuje filosofii a religionistiku. Začněme filosofií, tedy v budově A nebo B. Doufejme…“

Rozběhl jsem se k budově A. Tam jsou rozvrhy. Jaroslav by měl být v druhém ročníku…

„Klid, je půl čtvrté, skoro všichni jsou pryč, to zvládneš…“ mumlal jsem si a vešel do budovy A. Nikoho jsem nepotkal. Pokusil jsem se zaostřit na nástěnku s rozvrhy, buď zlobily čočky nebo se oči rozhodly provést další z malých sabotáží, jimiž mne teď tělo častovalo. Německý idealismus, to by mohlo být ono. Učebna dvacet. Pohlédl jsem na dveře na konci chodby, nadechl se a vpadl dovnitř. Přednášející na mě nepřátelsky pohlédl, pak mě poznal.

„Moc se omlouvám,“ zakoktal jsem. „Je to důležité. Hledám Jaroslava.“ Zapátral jsem očima po studentech. Jaroslav na mě zamával.

„Co se děje?“ zeptal se.

„Poslyšte!“ řekl přenášející.

„Jde o Salome.“

Jaroslav se zvedl, hodil sešit do bílé igelitové tašky s fixou vyvedeným nápisem „Tato taška je černá.“, což mu patrně připadalo vtipné, a propracovával se řadou zmatených studentů směrem k východu. Z očí přednášejícího sršely blesky.

„Nezlobte se,“ řekl jsem. „Opravdu je to důležité.“

Připadal jsem si jako v noční můře.

Konečně jsme se s Jaroslavem ocitli na chodbě.

„Tak co se děje?“ zeptal se a v jeho hlase zazníval strach.

„Není čas. Říkal jsi, že tě Salome zavedla na místo, kde by se chtěla zabít. Kde to je?“

„Na Špilberku. Takový opuštěný dům.“

Podíval jsem se na hodinky. Bylo před čtvrtou.

„Fajn, jdeme tam. Rychle.“

Vyběhli jsme z budovy fakulty a dorazili k tramvajové zastávce. Vydýchal jsem se a alespoň stručně shrnul, o co se jedná. Jaroslav chvějící se rukou vytáhl z kapsy dlouhé fialové zimní bundy ozdobené tou stupidní plackou krabičku modrých Ronhillek a zapálil si. Také jsem sáhl po cigaretách, ale vrátil jsem je zpět – tramvaj konečně přijela. Nastoupili jsme. Byly čtyři odpoledne. Pojedeme jednu zastávku. Pak poběžíme. Celkem asi patnáct minut, běželo mi hlavou. Pokud snědla prášky nebo si podřezala žíly, máme šanci ji z toho dostat, pokud zvolila něco rychlejšího…

Vystoupili jsme na České a rozběhli se směrem k Husově ulici. Ani jeden z nás není žádný sportovec a já navíc při každém nadechnutí cítil snad každou cigaretu, kterou jsem v životě vykouřil. Konečně odbočka vpravo na špilberský kopec. Zatínal jsem zuby a běžel, co to šlo. Konečně se po pravé straně objevila smutně vyhlížející budova s vysklenými okny a děravou střechou. Hlavní vchod byl zatlučený prkny, ale Jaroslav zamířil dozadu ke vchodu do sklepa, kde dveře zcela chyběly. Nějaký grafitista nakreslil kolem vchodu docela zdařilou imitaci staroegyptských maleb. Ještě se nestmívalo, ale zatažená obloha moc světla neposkytovala. Vešli jsme dovnitř.

„Salome!“ volal Jaroslav a poté, co si jeho oči zvykly na šero, prohlížel sklep. Byl prázdný. Vyběhl jsem do přízemí. Tam bylo vidět lépe. Jednotlivé místnosti zbavené veškerého příslušenství byly odděleny pouze příčkami. Uprostřed největší místnosti bylo pohaslé ohniště. Za jiných okolností bych tu postapokalyptickou atmosféru ocenil. Vyběhl jsem po dost nedůvěryhodně působících dřevěných schodech do prvního patra, Jaroslav běžel za mnou. Na zemi ležel, zatížený kusem cihly, list papíru a vedle něj byl obrys lidského těla – jako když děti dělají ve sněhu anděly, jenže tento byl v prachu a špíně. Sevřelo se mi hrdlo.

„Salome!“ zavzlykal Jaroslav.

Prohledali jsme všechny místnosti, ale byly prázdné. Nad námi zel otvor vedoucí na půdu. Nedokázal jsem si představit, jak by se tam mohl kdokoli sám vydrápat, nicméně jsem tam Jaroslava vyzvedl. Podařilo se mu zachytit se horního okraje otvoru a vytáhnout se nahoru. Po chvíli se spustil dolů.

„Nic,“ řekl.

Sehnul jsem se pro ten papír, přistoupili jsme s Jaroslavem k oknu a četli.

*

„Než jsem ten dopis předal policii, nechal jsem jej okopírovat,“ řekl Filip a vytáhl z žebradla přeložený list papíru. Baltazar jej mírně se chvějící rukou uchopil. Připadal si, jako by v té chvíli byl tam v tom opuštěném domě spolu s Filipem a Jaroslavem a četl…

*

Komu to píšu? Vlastně asi policii, která mě najde. Na nikom mi už na tomto světě nezáleží. Jen musím říct pravdu a umřít.

Nemůžu dál. Zabila jsem svého otce a nedokážu s tím žít. Nezabila jsem ho vlastníma rukama, ale křivým svědectvím. Byl to hajzl, zlý, agresivní opilec. Mlátil moji matku a občas i mě. Ale měl peníze. Když se naši rozvedli, žili jsme jen z alimentů a sociálky. Na baletní školu už nezbylo a otec, protože jsem se s ním nechtěla vídat, mi na ni nedal. A tehdy matka vymyslela pomstu. Udala jsem otce za sexuální zneužívání. Byl soud a já byla přesvědčivá. Před druhým přelíčením se otec ve vazbě oběsil. Zdědily jsme jeho peníze a já mohla opět nastoupit na kurzy baletu. Ale nohy mi ztuhly. Nedokázala jsem už tančit, bylo to, jako bych kdykoli, kdy jsem měla tančit, ochrnula. Nešlo to. A pak už byl jenom čím dál rychlejší pád na dno…

Takto to bude lepší. Smrt za smrt.

Marta

*

Baltazar zvedl hlavu.

„Filipe, to je opravdu dobrý příběh,“ prohlásil zamyšleně. „Co bylo dál? Našli ji?“

„Nenašli. A to je na tom to opravdu divné. Šli jsme s tím dopisem na policii, já vypověděl vše, co jsem věděl a dal jim ten dopis. Hned se tam vypravili se psem, ale nenašli ji. A nenašli ji dodnes – stále je vedená jako nezvěstná. Od kamaráda, který pracuje v blázinci, jsem zjistil, že její matka se psychicky zhroutila a léčí se teď v Černovicích. Jaroslav je z toho na prášky. A já? Nevím. Nikdy jsem k Salome neměl tak blízko, ale stejně ji nemůžu dostat z hlavy.“

Oba muži mlčky pokuřovali.

„Filipe,“ řekl pak Baltazar. „Ten příběh napíšeme. Zaslouží si to. A já už asi vím, jak jej pojmout. Potřeboval bych ten tvůj text na disketě.“

Filip se usmál a vytáhl z žebradla disketu.

„Ty jsi s tím tak trochu počítal, že?“

Filip se usmál.

„Pro spisovatele je dobrý příběh jako žena nebo jako kořist. Je jedno, nakolik je či není osobní. Je třeba se jej zmocnit. Jak napsal Nietzsche – básníci beze studu vykořisťují své zážitky,“ řekl Baltazar schovávaje disketu do náprsní kapsy kabátu.

„Ano,“ odvětil Filip.

Dopili čaj, domluvili se na dalším setkání, odešli ze sklepních prostor Spodního traktu a potřásli si rukama. Pak se každý vydal svou cestou.

*

Baltazar nastoupil do tramvaje a v duchu si přehrával vše, co během toho zvláštního odpoledne slyšel. Nevěřil v magii, ale na celé té věci skutečně cosi magického bylo. Stejně jako na příběhu o prázdném hrobě. Salome – Marta…

Doma jej čekala nemocná žena, zvířata a počítač, k němuž usedne a bude psát. Přemohla jej melancholie. Ať už to bylo jakkoli bolestivé, Filip s Jaroslavem se stali součástí příběhu a prožili dobrodružství, pomyslel si. Veškerá dobrodružství, která prožívám já, se odehrávají už jen v mé hlavě…

„Neměla konec, ani začátek, ne pro mě.“

Na pódium se vyškrábe mladý chlapec s rozcuchanými vlasy, nadechne se a… taky se ozve cupitání po dřevěných prknech, na kterých se pódium tyčí.

Přeruší ho mladá… blond a úsměvavá.

„Podle mě jsi milý chlapec.“

A chlapec odpoví: „Ale podle mě jsem hovno.“

Blondýnka se zkácí jako podťatá. Nikdo ji však nevynáší.

Na pódium se snaží dostat chlapcova matka, nikdo ji však nevynáší.

Chlapcův otec stojí v zástupech pod pódiem a myslí si svoje. Vynášejí ho.

Kolem projde literární kritik z Tvaru a říká: „Tato povídka je metaforou.“ Vynášejí ho.

Na pódium vstoupí básník se zvrásněnými tvářemi posetými myriádami vousů.

„Podle mě jsi…“

A chlapec ho přeruší: „Ale podle mě jsem hovno.“

Básník se ale nedá, poplácá chlapce po rameni a bodře se usměje. Vynášejí ho.

Pod pódiem se objevil další básník. To už je ale moc, a tak ho vynášejí hned.

Chlapec si za zpěvu vlaštovek pomyslí, že nakonec mu nejmilejší byla ta blondýnka.

Konec se – jako vždy – odehrává ve veliké posteli pod tapisérií s tygrem. A zní trumpety. Nikoli andělské, všechny anděly už vynesli.

Dlouhá modrá čára

Dlouhá modrá čára přeťala můj proud vědomí. Nejprve jsem myslel, že jen sním, že přílišně fantazíruji nebo že jsem snad v kómatu a vidím, jak se mé srdce zastavuje, ale tohle?

Čára se vinula ven z okna. Pulzovala a obarvovala pokoj do červena. Všechno bylo červené, i já byl náhle červený – anebo bylo možná červené jen to zrcadlo, kdoví. Modrá čára s tím vším kontrastovala a dál plynně pulzovala ven z okna. Neměla konec, ani začátek, ne pro mě. Viděl jsem jen, že začíná pode dveřmi od pokoje a končí někde v dáli. Když jsem se do té dále zadíval, spatřil jsem ji, jak protíná kukaččí hnízdo, a v něm kukačku, jak sprostě nadává, kdo že jí to kazí její krásný pelech.

„Když už se zbavím parchantů, přiletí si ňáká modrá čára, hergot!“ řekla kukačka, ale čára jako by to ani neslyšela.

Venku všechno zhnědlo. Připadal jsem si jako v černobílém filmu s barevnými filtry. Oxymorón, ale to nevadí. Vyskočil jsem z okna a dům se za mnou zbořil. Z trosek proudil červený prach do všech stran a poprášil modrou čáru, takže v místě zbořeniště byla jaksi…fialová. Zatřásla sebou, aby z ní prach opadal a zbořila tak kukačce hnízdo. Kukačka si odplivla a proklela modrou čáru tak sprostě, až sama zrudla a proměnila se v rubín. Plivanec se za letu proměnil v čedič a málem mě oslepil.

Stromy se třásly a měnily barvy. Vypadalo to, jako by se nemohly rozhodnout, a tak se nakonec propadly do země, a z jejich korun se staly prachobyčejné nahnědlé keře.

Hnědé slunce ozařovalo hnědavou trávu a kolem hnědoucí řeka se hnědě hnědla. Všechno bylo hnědé, jen ta čára ne a taky ruiny mého domu nebyly hnědé.

Potom jsem uslyšel několik sprostých nadávek za sebou a do oka mi spadl čedič.

Nemusíte si nic koupit

Pakliže vstoupíte do obchodního domu v centru města, nemusíte si nic koupit, pokud nechcete. Můžete se volně procházet, obdivovat zboží a nízké ceny, zastavovat a mluvit s lidmi, zkoušet si oblečení a tak podobně. Když odcházíte bez nákupního košíku přes pokladnu, pokladní si vás všimne, vlídně se usměje a nasměruje vás k východu pro lidi, kteří nic nekoupili. To aby nemuseli zbytečně stát a čekat ve frontě, když stejně nic nemají.

U vašeho východu vás přivítá dobře oblečený muž menší než vy, který se neustále usmívá. Říká se tomu prý rutinní kontrola. Musejí vás zkontrolovat, jestli jste něco neukradl. Samosebou, že jít do obchodu a nic nekoupit není zločinem, je to však podezřelé a oni jsou solidní firma, musí na ně tedy být spolehnutí.

Malý usmívající se muž vás předá o mnoho vyššímu a vážnějšímu muži-gorile, ten vás za ruku odvádí dveřmi přes jakýsi tunel až do malé místnosti, na jejímž začátku (tedy místě, kudy do ní vstoupíte) a konci jsou stejné bílé dveře, splývající s leskle bílými zdmi. Podél pravé stěny se od jedněch dveří ke druhým táhne nablýskaná kovová lavička, na které sedí další lidé. Připomínají frontu u pokladny, jenže sedící.

Dveře se za vámi zavřou, leknete se, posadíte se na konec řady. Lidé v místnosti mlčí. Čekáte, zda někdo nepromluví. Po chvíli vám to nedá a zeptáte se muže před vámi (fyzicky vedle vás), jestli je zde také proto, že nic nekoupil. Muž přikývne. Zeptáte se ho, jak dlouho už zde sedí, a čekáte, že se podívá na hodinky, on se vás však místo toho zeptá, kolikátého dnes je.

Zblednete a raději mlčíte.

Snaha

Nehet na Skladatelově palci byl zhryzaný až na maso. I přesto však Skladatel nebyl s to vyřešit problém chybějící noty, která by dokončila přechod mezi takty sto šedesát osm až dvě stě dvacet tři a tím, co bude následovat po nich (a co se teprve rodí v jeho hlavě).

Jedna jediná nota je potřeba k dokonalosti. Skladatel věděl, že bez ní to nepůjde, bez ní by se celá kompozice rozplynula jako pára nad srncem, kličkujícím mezi rezavými klišé zaraženými v hnijící zemi. Chtěl najít dokonalou notu, která by odpovídala všem akordickým postupům, všem barevným odstínům jednotlivých nástrojů, veškeré melodii, která by do osnovy zapadla jak těžká noha do měkkého sněhu.

Skladatel se otřásl. Vzpomněl si, že jeho přítelkyně se za chvíli vrátí z oslavy narozenin své sestry, kam on nešel, protože musí pracovat, komponovat.

Seděl nad tou jednou notou celý den. A teď si hryže krvavý nehet a v hlavě mu koluje přehnaně afektovaná věta: „Kdy to dodělám?! Kdy to dodělám?!“

Na přítelkyni je protivný, protože mu kazí jeho snahu. Cítí se opuštěný, postává u okna v kuchyni a dívá se na hradby paneláků a lány betonových chodníků, cest a hřišť a nemůže najít jediný bod, který by ho uspokojoval.

Jsou dvě hodiny ráno a Skladatel se vrací do postele ke své přítelkyni. Ošívá se však a za pár minut vstane a jde zpět k počítači. Se sluchátky na uších medituje, zcela ponořen do všech melodických intencí a skrytých minimotivů, proklíná složitost a důmyslnost své kompozice, kterou stejně ocení jen on nebo nějaký hudební génius, k žádnému takovému se však jeho dílo stejně nedostane, ale to dílo samo o sobě je krásné, Skladatel nepotřebuje žádného génia, nepotřebuje žádné tupé, nevnímavé obecenstvo otupělých gerontů a rozverných konzervatoristů—

„Jiří, co tady proboha děláš!“ vykřikla polekaně přítelkyně, která se neslyšně přikradla do pokoje a zákeřně rozsvítila velké stropní světlo.

Skladateli ten čin způsobil tak silný duševní i fyzický šok, že se z něj stala nota. Jedna malá, bezvýznamná nota v monstrózní nedokončené kompozici, jejíhož konce ani začátku neměla ze své pozice nikdy šanci dohlédnout.

Můj nakladatel je ke mně velmi laskavý. Má mě upřímně rád. Potkali jsme se na diskotéce.

Trsali jsme spolu na parketu jako 2 homosexuálové. Vrhali jsme na sebe zamilované pohledy. Moc nám to slušelo. Oba jsme měli růžové oblečení.

Tykat jsme si začali u baru. Chtěl vědět, jak mám velkého ptáka, a tak jsem mu ho ukázal.

Byl s jeho rozměry spokojený. Dokonce tak, že mlaskl a pronesl:

„Takové péro může mít jedině rozený spisovatel.“

S uzarděním jsem se mu přiznal, že opravdu píšu skvělé kokotiny. To ho mile překvapilo.

Chytl mě chápavě kolem ramen a odvedl stranou, kde mi strčil jazyk do pusy.

Když mi z úst vysál dostatek slin, pověděl: „Já jsem nakladatel a vydám ti knihu. Tedy jestli nějakou vůbec máš.“

Patrně tomu chtěla náhoda, že jsem zrovna měl u sebe jeden svůj román do kapsy.

Pojednával o hrdinovi, který měl naději, a proto stále doufal. Byl hezký, opálený a modrooký. No učiněný idol dívčích srdcí. Sáhl jsem pro něj a podal ho Mirkovi.

Ten v něm zalistoval a řekl:„Geniální. To půjde na dračku, kurva.“

Měl pravdu. Netrvalo dlouho, snad sotva necelého půlroku, a vydělal jsem si milión. Teď

jsem bohatý a šťastný. Nakladatel mě zbožňuje a čeká, až napíšu něco dalšího.

Do psaní se nelze nutit. Jednak to chce mít talent, píli, a pak také inspiraci. Aktuálně jsem

žádnou nedisponoval a z toho důvodu se jen flákal. Celé dlouhé dny jsem se procházel chodbami různých knihoven a vzdychal nad tituly svých kolegů. Byl jsem unešen jejich nezměrnou fantasií a nadšen příběhy, které dokázali vymyslet.

Mirkovi došla trpělivost a přišel mi vyhubovat. Pověděl mi:„Petře, vzpamatuj se!“

Jenomže to se lehce řekne. Celý život žijeme v realitě a to je deprimující, neradostná

záležitost. O něčem tak ošklivém se mi v žádném případě fabulovat nechtělo. Uvažoval jsem o banálním a primitivně jednoduchém tématu. O něčem, co by pochopilo i imbecilní dítě.

Pomyslel jsem na pohádku o chlapečkovi, který kvůli sledování televize přijde o rodiče.

Jakmile Mirek odešel, usedl jsem k počítači a pustil se do toho. Jsem zvyklý na železnou

pravidelnost. Každé ráno ve 2 stereotypně vstanu, osprchuju se a vypiju hrnek mezkalinu. Pod

vlivem to jde samo. Většinou použiju to, co mě první napadne.

Trvalo mi to měsíc a půl, než jsem to dokončil. Potom jsem to poslal Mirkovi a čekal na

jeho odpověď. Mirek byl zrovna na dovolené v Alpách. Kvůli spoustě pěkných hochů neměl čas mrknout na mejla.

Trápilo mě to. Každý den jsem se soužil a díval do schránky, ale pořád nic. Zavolal jsem

proto svému psychiatrovi a informoval ho, že velmi vážně uvažuju o sebevraždě. On mě trpělivě vyslechl a potom se mě otázal: „A už víš, jak se zabiješ?“

V tom jsem zatím neměl jasno. Rozhodl jsem se, že se napřed pozeptám, co za nejvhodnější

způsob bych měl zvolit. Ukončil jsem spojení a vyrazil za praktickou radou.

Žiju na vesnici. Všichni tu chodí v montérkách nebo do kostela. Já jsem výjimka, protože

nosím na sobě pyžamo. Cítím se v něm pohodlně a jako blázen. Vidláci na mě vyjeveně zírají a vyprávějí si o mně mýty s legendami. Nechci být zbytečně skromný, ale ve Valašské Tatrance jsem skutečná osobnost. Občas tu lidé po mně dokonce házejí kamením. To však jen z ryzí dobrosrdečnosti a lásky k bližnímu svému.

Malé děti se mi posmívají a vykřikují cosi hanlivého, čemu já ale vůbec nerozumím.

Jdu do hospody, kam tady také jinam. Ve dveřích se míjím se známým ochlastou Jupe

Vapulíkem. Odnášejí ho na nosítkách do sanitky. Je mu 26 let a zkolaboval. Mají s ním namířeno na JIPKU. Bude tam ležet tak dlouho, dokud ho potrubní poštou nepošlou do odmašťovny. Já tam byl bezčetněkrát a můžu konstatovat, že je to tam tuze fajn!

NEPERTE PŘEDKOŽKU PŘÍLIŠ VÁŽNĚ

Nikdy jsem neměla ráda obyčejné kluky. Snad to byla u mne nějaká vrozená deviace, ale už

ze zásady mě k sobě přitahovali výhradně zlí grázlové. Nejlépe, když jejich vzhled evokoval

samotného ďábla. Jenom při pouhém pohledu na takového maniaka jsem zvlhla v rozkroku. Posedla mě zvláštní animální vášeň. Nedokázala jsem se ovládnout a musela toho úchyla oslovit. A to byl případ i Svinči Ponožky. Vypadal sice jako pravý a nefalšovaný démon, ale ve skutečnosti to byl ubožák. To jsem samozřejmě nepoznala hned, ale až po nějaké době.

K mému nemalému šoku byl Svinča abstinent zaobírající se původním křesťanstvím a

východní mystikou. Často ulítával mimo realitu a vůbec jsem ho nemohla přesvědčit k souloži. Svěřil se mi s tím, že je panic a chce, aby tomu tak zůstalo až do konce jeho života.

Tehdy poprvé mi začalo být zřejmé, že ten člověk je naprostý idiot. Já nebyla panna už od

svých třinácti a do této chvíle jsem absolvovala 3 potraty a to mi bylo teprve 16! Podrážděná a

v nervu jsem mu výhružně řekla:„Svinčo, jestli mě neopícháš, tak tě zavraždím!“

Byl neoblomný. Uchopila jsem nůž a několikrát ho bodla do hrudního koše a břicha. Stříkala

z něj krev jako z prasete, ale měl nepřirozeně tuhý kořen. Nechtělo se mu natáhnout brka.

„Proč neumíráš?“ zaječela jsem tímto faktem poněkud vyvedená z míry.

Svinča se na mě usmál a pověděl: „Protože věřím v Boha a on mi dodává sílu.“

Po této jeho psychotické větě jsem pochopila, že potřebuje odbornou pomoc. Zavolala jsem

z toho důvodu mobilem do blázince. Ve stručnosti jsem jim vyložila Svinčův případ a oni si pro něj bezodkladně přijeli.

Osaměla jsem. Padla z toho na mě hluboká deprese. Asi nejhorší bylo vědomí toho, že ho

vlastně doopravdy moc miluju. Proto jsem se už déle nerozmýšlela a vyrazila na stopa.

Měla jsem namířeno do Kroměčíže. Tam je vyhlášená cvokárna, kde na můj popud Svinču

uvěznili. Zastavilo mi už asi třetí auto. Řídil ho nesympatický otylý plešatec. Kousek za vesnicí sjel na polní cestu. Tušila jsem, co bude následovat. Něco takového nemohlo zkušenou stopařku jako já překvapit. Otočila jsem se k němu a tvrdě mezi zuby procedila:

„Proč to děláš, čuráku?“

Udeřil mě pěstí do obličeje. Byla to tak silná rána, že mi zlomil nos. Okamžitě se mi z něj

spustila krev. Chtěla jsem se na toho hajzla vrhnout a vyrvat mu oči z důlků. Plivl však po mně tak brutální hlen, který mě zasáhl přímo doprostřed čela, až jsem ztratila vědomí.

Procitla jsem zády přivázaná ke kmeni stromu. Bolelo mě celé tělo. Záhy jsem seznala, že

nemám na sobě vůbec žádnou kůži. „Do prdele!“ Pomyslela jsem si a jala se hystericky řvát. Navíc jsem ani nespočívala na nohou. Kromě kůry jsem nic necítila.

Vřeštěla jsem až do ochraptění a pak už jsem mohla tak akorát jen sípat. Bylo mi nanic.

Nakonec jsem toho nechala. Kdoví proč mi na mysli vytanula tato otázka: „Proč, Bože?“ „Protože jsi ošklivě poranila jednu z mých oveček a navíc kvůli tobě skončila

v choromyslnci,“ ozvalo se z mé levé strany a já se po tom směru prudce ohlédla a spatřila toho olysalého tlusťocha, co mi zastavil svým vozem.

„Kdo jsi?“ zajímala jsem se.

„Přece Bůh, ty krávo,“ odvětil. Až teprve teď jsem si uvědomila, že zaujímá polohu lotosu a

levituje. Minimálně to tedy byl velmi slušný eskamotér.

„Co teď se mnou bude?“ procedila jsem ledově.

„Coby,“ pronesl Bůh, „zemřeš žízní, a protože jsi zlá, půjdeš napřed do očistce a pak tvé

pomyslné kroky zamíří do pekla.“ Tady se krátce odmlčel, ale už vzápětí dodal:

„Lidé mě začali v poslední době, kurva, strašně srát a ta hrstka, co ve mně nejen, že

neztratila víru, ale drží se navíc i desatera, to má mít jako během života pojebané? Ne!“ zahřímal.

„Pohár mé trpělivosti přetekl. Rozhodl jsem se, že se začnu chovat jako skutečný pasák. Ten, když mu vlk rozsápe ovci, tak ho vystopuje a stáhne za živa z kůže.“

Uznala jsem, že to má svoji nepopiratelnou logiku. Poděkovala jsem mu za vysvětlení a

začala opravdu velmi intensivně trpět. Zasloužila jsem si to. Byla jsem totiž pořádná svině.

A co vy, jací jste vy?

Stará lani, sedíš shrbená v zahrádce zaplivané restaurace. Sama v záplůtčí. Lovcům zželelo se raněného zvířete, tvého tuhého masa. Neuspořádanými stehy látají náměstí pod oblohou bez mráčku, z tebe ani neusrknou. Ospalý číšník semtam změří ode dveří rajón, ale i on tě přehlíží.

Nad papírem shrbená, lani v pelichání, v ruce svíráš kremroli, v žalbotách krčíš prsty, sevřená nepolapitelným strachem. Šlehačku z papíru pak lížeš si krvavou šlehu. Krev ulpěla ti na bradě a zšedlých rousních.

Tak přece jeden. Na pampeliškovém padáčku létá, leta láduje, lící a tlačí na spoušť. A ty, vyschlá, v houštinách patrnosti ztrácíš chuchvalce srsti. A v obnažení slábneš a tvé kroky na jistotě ztrácí.

Pod kaštany

Vítr sílí. Kaštanové listí dopadá s rachotem do trávy. Ze tmy co chvíli něco zapraská.

Ohlídneš se a potom mi zas rychle vracíš propůjčenou pozornost. Říci to nelze. Plachá slova vítr rozhání po neurotické hladině noci. Ale rád bys, abych to věděl, co všechno z tebe v těch matných siluetách stromů praská. Když v černočerné tmě ťaté jen plamenem svíčky sedíme naproti sobě v zahradě, vítr sílí a začínáme drkotat zuby.

Ale já, protože jsem jenom člověk, to nevydržím a řeknu: To v kostech praskaj chvíle, co už nevzpomeneš.

A ty, protože jsi jenom člověk, to nevydržíš a opravíš mě: To ve svalech mi praskaj larvy nočních motýlů.

Hles hluchých

Po zohlednění všech hledisek nemohu jinak: prohlížím noclehy, do podpeřin nahlížím, hlízy zla hledám. Nehledě na příčiny, nehloubám nad nimi, patou pak rány hluboké hloubím, by v hlíně ani nehlesli hluchoty pohunci, choutek laciných lační v chodbách svých – chlív!

Sám však v hloubi duše pokleslý. Sám tím prokletím nahlodaný, v hlavě hlučný hlad! Vždyť chybí hlubší vhled, alespoň hles hluku hlav, které se ohledy a okolnostmi ohánějí. Jen oholená povrchnost chlípně na mně chladně civí, neprodchnuta, ozvěnu hlasu v ohlučnici škrtí.

Kostky

Dvakrát po sobě řachnul pěstí do stolu: „Jojojo! Jedém!“

Nad vousy pichlavou šustivou tváří pableskovaly dvě skleněnky, dva spící ptáci schovaní za sněhem těžítek.

„Tři dny už tu takhle sedí,“ řekla pinglice, oči na štucu, ruku na páce pípy a chlap, kterému slova patřila, se otočil zpátky jeho směrem.

„To je hvězdárna, kde zkoumaj slunce. Jednou se přes ty čočky podivaj a pak zbytek života diktujou knížky,“ řekla babka u vedlejšího stolu a našpulila pysky k loku: „Jó, vědci, to známe, tohleto, vědci.“

„Rum! Ten já můžu!“ vykřikl chvíli po tom, co pinglice mrskla přes pípu: „Rum pije,“ a chlap zvednul palec, „tak mu jeden doneste.“

„A vyhodili mě z práce! Ale rum, ten můžu!“

„Nikdo ho nevyhodil, jen se zas tři dny neukázal,“ vysvětloval jeden v montérkách druhému opodál.

„Chováme se, jó, chováme se,“ zaslechl to Petr a hodil do sebe rum, loknul piva, otřel knír, dvakrát břinknul do stolu loktem a zanotoval: „Jó, zedníci, ty pijou rum!“

„Dobrý den,“ otevřely se dveře a za chvíli vrzla židle: „nevadí, že ne?“

U stolu už seděl Petr: „Jedéme, jedeme!“ a chlap, který co chvíli zvednul palec, když zrovna nekvrdlal kostkami v dlaních.

„Petře, poď domu,“ zkusil to nově příchozí.

„Počkéj, hrajém,“ tr dn dn dokutálely se kostky. „Už to sviští, už to jedé!“ tři šestky, dvě jedničky a pětka. Petr zvednul sázku na stopadesát. Chlap dorovnal. Tr dn tn, dokutálely se kostky. Šest sedmiček.

„Poď, Péťo, takhle všechno prohraješ.“

„Počkéj! To dostanu zpátky,“ tr dn dn.

„Copak nevidíš, že tě vobírá?“

„Chováme se, jó, chováme se,“ obořil se chlap na přisednuvšího a zvednul palec k pípě.

Obrazy

Na jednom místě je květované čalounění gauče natržené. Pokoj je špatně vyštukován, ze zdí vystupují mapy. Ze zásuvky ve výšce očí odkapává terpentýn do připravené nádoby. Přes rám otevřeného okna dovnitř přepadávají mužské hlasy.

Do připraveného lavoru s terpentýnem pokládám ztracené obrazy. Prsty potápím a pomáhám rozpustit barvu. Z kaluže před domem, do které se z nebe spustil sluneční paprsek, vylétl komár. Proletěl kolem sedících mužů a otevřeným oknem do pokoje.

Blízko ucha zabzučel komár. Na domněle ztracených obrazech jsou postavy a místa. Průzorem zrcadla ve výšce očí pozoruji prázdný pokoj. Je špatně vyštukován a gauč u stěny má obroušené květy z čalounění. Za dveřmi pokoje stojí bílá socha ženy.

V dlouhé chodbě za dveřmi do pokoje stojí bílá socha nahé ženy. Chodbou se rozléhají chrchlající kroky. Průzorem zrcadla zasazeného v litinovém rámu vidím vcházet do pokoje muže. Usedá na gauč a sám pro sebe si šeptá: Je dobře, že jsou stromy zelené, ale já stejně raději žlutou.

Muž pohladil ňadro bílé ženy a vchází do pokoje. Rovná přehoz gauče, usedá na něj a něco si šeptá. Potom se zvedne, opře oběma rukama nad průzorem zrcadla o špatně vyštukovanou stěnu s výboji prasklin, zahledí se mi do očí a špitne: Mraky jsou tak husté, že ani déšť neprosákne.

V připraveném lavoru s terpentýnem topím obraz se stromy. Prsty stírám vrstvu zelené a pak i žluté barvy. Terpentýn je tak kalný, že nedohlédnu na dno.

Z nebe se po paprsku spouští sluneční bytost. Nohy dopadají do kaluže a rozstřikují kapky vody. Sedící muži jsou natolik zabráni do hovoru, že si ničeho nevšímají. Bytost zvedá zrak o tisících očí k oknu, proměňuje se v komára a společně s hlasy mužů přepadá do pokoje. Zpod cizích rukou bere lavor a odnáší ho před dům. Terpentýn vzpomínek chrstne přes mřížku kanálu, ale obrazů neubývá.

Chapadla

Stařeček uchopil zábradlí a opatrně sestoupal do vlažné vody. V chodidlech pocítil ocelově studené výboje. Voda sametové tělo objala jako milující žena muže vracejícího se po tisící z práce. Vroucně, bez zbytečných gest. A tiše zašplouchala do uší: Konečně tě zas v sobě mám.

Důvěřivě se poddal jejímu náručí a nechal se unášet do nejbližšího rohu. Ponořil se, aby smočil také vlasy.

Když se znovu rozkoukal, uvízly mu v očích dětské žabky, ještě ze sprchy mokré. Vzpomněl si na černé papírové boty uložené doma ve skříni za ručníky. Jako nikdy nerozbalené hovězí, uchichtl se představě svých bezkrevných nohou sešněrovaných v papíře. Opodál mladá matka se striemi na bocích a povislým bříškem nadnášela dlaněmi malého syna. V očích mu přeskakovaly návaly strachu s explozemi smíchu.

Stařeček trochu pokrčil bolavou nohu a zase ji propnul. Krátké bodnutí nedovolilo pohyb dokončit. Rozhlédl se. Na lavici dva metry od bazénu seděla s koleny pod bradou postarší plavčice. Medúza, mořská pana, plavčici nemůže dělat kde kdo. A přece nikdy neslyšel ani tón z jejího hlubinného zpěvu.

Položil se do průhledné, husté atmosféry, proměnil ve vrásčitého delfína a otočil se kolem páteřní osy. Splývavým pohybem se po zádech vydal k protějšímu břehu. Po stropě pokrytém modrozeleným lišejníkem se mezi poházenými vybělenými kostmi proháněli krovkovití broučci a jiná havěť. V prázdných neporostlých propastech prosvítalo noční nebe se zabodanými špendlíky hvězd. Pod každým špendlíkem už nějaký ten hmyzí tvor vrtěl nožičkama.

Prsty se dotkl pevné překážky. Otevřel oči a přitáhl se k hraně bazénu. Pod vodou si povytáhl černé plavky a oslovil mladičkého Vietnamce odpočívajícího nedaleko.

Stařeček se ztěžka nadechl. Horká pára mu balónkově nadouvala plíce. To je divné, brblal si. Že by se mi dnes nespustila rýma jako obvykle? A zkoušel dýchat pusou i nosem. Někdy se mu v páře zdálo, že dýchá horký čaj. Málo vylouhovaný a ze silně chlorované vody, ale magmaticky horký. Zapřel se o hranu dlážděného stupně, na němž seděl, a posunul se blíž mladému Vietnamci. „To je, jako bych dýchal horký čaj. Víš, co je to čaj?“ oslovil ho stařeček. „No bodejť,“ a usmál se tak, jak se stařečkové usmívají, „abys nevěděl.“

Z páry vyšel první, Vietnamce v závěsu. Zastavil se u odloženého ručníku a zapátral v jeho přehybech. Nasoukal si na jednu dlaň gumové vyčesávadlo na psy a rozhlédl se, aby našel nového přítele.

Uhrovitý Vietnamec stál pod sprchou a šteloval teplotu proudící vody. Stařeček k němu přistoupil zezadu. Sklonil se a uchopil jednu nohu za saténový nárt. Zvedl ji do výše jako kovář kobyle a tu se chapadélka gumových chobotniček dala do křepčivého třepotavého rejdění. Dotýkala se klenby chodidla, masírovala ji, přisávala se k patě a s neslyšným mlasknutím zase pouštěla a mizela v chlípných ulepených uličkách mezi prsty. Chlapec se dlaněmi opíral o zeď, oči zavřené.

Když je znovu otevřel, zahlédl v orosených zrcadlech obkladaček úlomky své tváře v zajetí vymazaných spár. Od shora dolů po nich stékaly slzy a zanechávaly po sobě vyděšeně roztřesené jizvy.

Umyvadlo

Kapka. Už skoro usínám pod přikrývkou s logem hotelu, už snová kobyla vzpíná se téměř zapřažená a – KAP! – KAP! – KAP! z koupelny. Ne, že by spáče měla vzbudit zvučnost kteréhokoliv z těch tří písmen, to by nejspíš nešlo. Kdyby však spáč nebyl teprve v larválním stadiu. To pak i takové tenounké kap působí jako bodnutí do usínačova zámotku.

Vstal jsem a po paměti zakopl o židli, která tu ještě před chvílí zaručeně nestála. Dokodrcal jsem se do koupelny a za pozorného dohledu aliterace sedící tiše a potmě se zápěstími za zády zavázanými za závěsem sprchového koutu, s očima vydloubnutýma a zakroutil kohoutku krkem.

Opět ulehnuv jsem k sobě přivinul cukající se torzo městské noci. Pšt! okřikl jsem ho, když se rozpovídal o nonstopu v Plzeňské. To se z koupelny počal znenadání ozývat neznámý vánkovitý hlásek. Zaposlouchali jsme se a opravdu, bylo to takové tichounké, bliznové Pít, Píít.Odkopl jsem peřinu a zlostně vstal. Ty nerudo, špitla židle, když jsem se jí umně vyhýbal. Ty tu nemáš co dělat, tak se neozývej, pomyslel jsem si a vtrhl do koupelny. Pít, ozvalo se zas, píít, z výpusti umyvadla! Přistoupivše naklonil jsem se a jak do trombónu zahřměl: A hlad, hlad nemáš!? Chvíli bylo ticho a pak jsem ze sifonových temnot sotva zaslechl: Hlád je převlečená žíízeň. Píít!

Freitag Mittag, so gegen eins, zeigt Krüger plötzlich in die Ferne, das Wasser läuft ihm aus den Haaren, kannst du das sehen, sagt er, und nickt auf seinen Finger, er zeigt in die Landschaft, mit der anderen Hand greift er nach etwas, Krüger schlürft aus einer Dose, gluck gluck gluck. Wir sitzen auf seiner Bank hinter Esso. Krüger und ich und auch Katinka ist da. Ich sage seine Bank, weil Krüger hier immer sitzt, was trinkt, was isst, Katinka streichelt. Um mehr geht es nicht. Auf die Art hat er sich eingerichtet. Er zeigt in die Ferne und schnippt, er schnippt obwohl da gar nichts ist. Ein bisschen wie zaubern ist das. Kannst du das sehen? Nein. Das kann ich sehen: Neben mir sitzt ein Typ, den ich Krüger nenne. Katinka sage ich, und er nimmt den Arm endlich runter, das war wohl ein Wort. Auf einmal will er gar nichts mehr zeigen. Katinka, so nenne ich die Katze dort drüben. Woher kommt sie, ist sie dir zugelaufen, sag mal. Er dreht den Kopf und schaut mich an. Ganz regungslos und danach kommt nichts mehr. Seine Antwort fällt aus. Darin sind die beiden gleich: Dasitzen, schauen und schweigen.

Jeden Tag, so kurz vor zehn, macht es sich Krüger auf seiner Bank bequem, er schaut Autos an, wie die in eine Waschanlage fahren, ein Wagen nach dem anderen, darin sitzen Menschen, die fein angezogen sind. Tsch tsch tsch, vorn kommen die Autos dann sauber heraus und die Menschen darin schauen glücklich aus. Ein bisschen, als wären sie mitgeputzt worden. Schön. Katinka kommt, schaut und wartet. Krüger kommt, schaut und wartet. Auto fährt rein, Auto kommt raus. Wenn es dunkel wird, dann geht Krüger fort, und dann ist auch Katinka weg. Das Spiel ist immer das gleiche.

Er schiebt mit einem Finger die Brille in sein Gesicht. Beinah nachdenklich wirkt das. Sie ist mal zu mir gekommen. Kriegt jetzt mein Mittag. Krüger steht auf und verschwindet hinter einer Ecke. Nach drei Minuten ist er wieder zurück, setzt sich hin. Genau wie zuvor. Hinter der Tankstelle bleibt die Zeit stehen, denke ich. Alles was jetzt ist, war vorhin auch schon. Was soll man da denken. Nichts, bis auf das: Krüger hat das Essen gebracht. Mittag, das also meint er – eine Bockwurst und zwei Scheiben Toast. Lass es dir schmecken. Er nickt, als wolle er Danke sagen und dabei flattern die Haare auf seinem Kopf wild umher, ein warmer Wind aus der Waschanlage versetzt das Dutzend an Fasern in eine Bewegung.

Die vorderen Ansätze seiner Haare sind grau, aber an den Schläfen geht ihre Farbe in ein Braun über, das an massives Holz denken lässt. Alt und schwer. In der Mitte des gesamten Gesichts sitzt eine Brille, die nicht recht passen will. Das Gestell nimmt fast schon die Wangen ein. Sie sind klein und tauchen ab hinter dem Glas. Über Krügers Lippen, die wulstig an seine Nase anschließen, hängt ein Schnurrbart, den man nicht ernst nehmen kann. Er schwingt wie Draht an seinen Enden und zeigt in Richtung der winzigen Augen. Es ist sehr heiß in diesem Sommer und mitten darin sitzt ein Mann, in Turnschuhen mit Klettverschluss, langer Jogginghose und einer Jacke aus Fleece. Hauptsache praktisch. Sommer wie Winter, der Krüger hat Prinzipien und die hält er ein. Miez-Miez, tz-tz, er beugt den Oberkörper nach vorn. Katinka kommt und frisst das Brot. Krüger schaut in die Landschaft und hebt den Finger. Dasselbe Spiel wie vor ein paar Minuten. Er will etwas zeigen, ja das kennen wir schon. Kannst du das sehen, kannst du, nein Krüger, ich sehe immer noch nichts, und dann beißt er in die Wurst, Katinka und ich schauen ihm zu, er beißt was das Zeug hält, isst wie ein Mann, Krüger dieser Pragmatiker, unterschätze den nicht, einmal wird es ganz dick kommen und die Welt schaut sich um zur Mittagszeit, Krüger sitzt auf seiner Bank hinter Esso, Katinka neben ihm und er beißt in seine 1,80 €-Wurst, als wäre die Zeit stehen geblieben, ganz leidenschaftslos, ganz der Krüger, die Pelle platzt, kann man da wegsehen, Krüger beißt rein, dass es ordentlich knallt peng, nicht einmal peng, nicht zweimal peng, nein dreimal, ganz schonungslos, die Bockwurst zerplatzt an seinen wulstigen Lippen, und dann ist sie mit einem Mal weg. Krüger wischt sich die Hände ab, weil die fettig sind, dafür muss dann die Hose herhalten. Danach legt er beide Arme auf den Bauch. Buddha hat gegessen und jetzt ruht er sich aus.

Mit einem Male ist etwas geschehen: Klaus Krüger hat Mittag gegessen und alles scheint verändert zu sein. Wer hätte das gedacht. Er erzählt aus heiterem Himmel von einem gewissen Carlos Ivan Rodriguez und einem fremden Mann aus dem Osten, der polnisch spricht, vor zwei Jahren seien sie hier gewesen, um das Auto zu waschen, sagt Krüger, und sie hätten ihn nach dem Weg gefragt, Krüger bleibt fast die Luft weg, als er davon spricht, er atmet schnell und sein Kopf läuft rot an, seine kleinen Augen werden unerhört groß, sein Arm zeigt weiter in die Ferne. Sie wollten, dass er die Scheiben putzt, nur das, und Krüger habe gesagt, dass er nicht von der Tankstelle sei, sondern auch nur ein Mann, der die Welt sehen will, deshalb sei er da, Carlos und der andere Mann hätten gelacht, bestimmt fünf Minuten, bestätigt mir Krüger, und sie hätten gesagt, dass sie wieder herkommen werden und dann werden sie ihn mitnehmen, ihn, den Krüger, und zu dritt mit dem Auto nach Reykjavik fahren, Gletscher sehen, Geysire, all das. Wenn sie kommen, sagt Krüger, dann bin ich bereit. Weißt du, ich mach’s wie die Wurst. Irgendwann werd ich einfach weg sein und keiner weiß, wo ich dann bin.

Wir schweigen uns an. Krüger sagt nichts und streichelt die Katze. Er steht auf und geht. Langsamen Schrittes. Es ist noch nicht dunkel, aber Krüger geht fort. Katinka geht mit und ich fahre heim. Denn Morgen ist ja auch noch ein Tag

linda und karl

es ist vier uhr in der nacht und du rufst mich an, weil karl dich verlassen hat. du wollest kein sterbenswörtchen mehr mit diesem schuft reden, sagst du, aber er habe seine jacke bei dir vergessen. du würdest sie ihm jetzt per post in einem großen gelben päckchen schicken, obwohl er nicht mal einhundert meter entfernt wohnt von dir. während du das alles sagst, stehst du auf dem balkon oder zumindest draußen, deine stimme geht ins weite, sie ist etwas leiser als sonst, so als würdest du von mir wegsprechen. wahrscheinlich rauchst du gerade voller enttäuschung und wut eine nach der anderen und du fühlst dich zumindest ein klein wenig gut dabei, du rauchst gegen karl und gegen die welt und wenn deine zigaretten alle sind, wirst du zum nächsten automaten rennen, der nächste steht vor karls haus, du wirst losgehen mit der entschlossenheit einer frau über fünfunddreißig, bitte versteh das nicht falsch, du wirst dich beeilen und versuchen, möglichst unauffällig zu sein, in jogginghose und shirt, weil nur karl jacken hat und du immer seine trägst. du hast die jacke sicher schon lange verpackt, jetzt frierst du lieber um ihm zu zeigen, dass das hier keine spielchen mehr sind. ich kenne dich doch. er hat ein knallrotes gummiboot, in diesem gummiboot und so weiter, linda, warum hörst du das jetzt. du bist wieder im zimmer. deine stimme ist kräftig und dieser endlos schlechte song läuft lautstark im hintergrund. ich wünsche mich ins bett und dich in die dicken arme von karl, in seine gummibootarme, weil du da zumindest glücklich wärst und ich dir gar nicht mehr zuhören kann. „gute nacht“, sage ich. „gute nacht“, sagst du

Tři muži jedou do Reykjavíku

Pátek v poledne, kolem jedné, ukazuje Krűger náhle do dálky, voda mu padá na vlasy, vidíš to, říká a ukazuje prstem do krajiny a pohazuje svými dlouhými vlasy, druhou rukou popadne plechovku piva a glo, glo, glo. Sedíme na jeho lavičce za benzínkou Esso. Krűger, já a také Káťa. Říkám na jeho, protože Krűger tady sedí pořád, něco pije, něco jí a hladí Káťu. Ukazuje do dálky a luská, luská prsty aniž by tam něco bylo. Je to trochu kouzelné. Vidíš to? Ne. Já to vidím: Vedle mě sedí týpek, kterého nazývám Krűger. Káťa, říkám, konečně dá ruku dolu. Najednou už nic nevidí. Káťa, tak říkám kočce naproti. Odkud je? Přiběhla sem, říká. Otočí hlavu a dívá se na mě. Zcela nehybně. V tom jsou si podobní. Sedí tady, dívají se a mlčí.

Každý den, krátce po desáté, se Krűger rozvalí na své lavičce, pozoruje auta, jak vjíždějí do myčky, vůz za vozem, sedí v nich lidé, kteří jsou dobře oblečení. Ččččč, v předu vyjíždějí auta zcela čistá a lidé uvnitř vypadají velmi spokojeně. Jako by se také trochu očistili. Hezké. Káťa přichází, dívá se, čeká. Krűger přichází, dívá se, čeká. Auta vjíždějí dovnitř, vyjíždějí ven. Až do setmění, potom jde Krűger domů a Kaťa mizí také. Ta hra je každý den stejná.

Posune si prstem brýle v obličeji. Jednou přiběhla a tráví se mnou poledne. Krűger vstane a zmizí za rohem. Po třech minutách je zpět a posadí se. Stejně jako před tím. Za benzínkou se zastavil čas, myslím si. Vše, co je teď, bylo předtím stejné. Na co má člověk pořád myslet. Krűger přinesl jídlo. Oběd – párek se dvěma tousty. Nech si chutnat. Kýve, jako by chtěl říct díky a nad jeho hlavou poletují jeho divoké vlasy, které rozvlňuje teplý vítr z myčky.

Vlasy vepředu má už šedivé, ale na spáncích jsou ještě hnědé jako dřevo. Staré a těžké. Uprostřed jeho obličeje jsou posazeny brýle, které nepasují. Držadla nedosahují pořádně přes uši, jsou malá a utopená ve skle. Přes Krűgerovy rty se táhne knírek, který člověk musí brát vážně. Chvěje se jako nějaký drát na koncích a ukazuje směr očí. V tomto létě je dost vedro a uprostřed sedí chlápek v horolezeckých botách, dlouhých šusťákách a flísové bundě. Hlavně praktické. V létě jako v zimě, to jsou Krűgerovy principy a těch se drží. Čiči, čiči. Pokyvuje hlavou ke Kátě. Kočka přichází a žere chleba. Krűger civí do dálky a ukazuje do krajiny. Stejná hra jako před několika minutami. Chce něco ukázat. Můžeš to vidět i ty, můžeš. Stále nic nevidím, a tak si zase ukousne párku, Káťa a já ho pozorujeme, toho pragmatika, jednou bude pěkně vypasený a bude pozorovat svět v tomto poledním čase.

Krűger sedí na lavičce za Essem, Káťa vedle něj a on ukusuje svůj párek za euro osmdesát, jako by se čas zastavil. Porcuje si svůj párek a vkládá si ho do úst, jako nějaký rituální předmět. Krűger si otírá ruce do kalhot. Poté pokládá své ruce na břicho jako nějaký Buddha, který se najedl a teď odpočívá.

Něco se však změnilo. Klaus Krűger poobědval a vše bylo jinak. Kdo by si to pomyslel. Vyprávěl pod rozpáleným nebem o určitém Carlosovi Ivanovi Rodrigézovi a nějakém cizím chlápkovi z východu, který mluvil polsky, kteří tu před dvěma lety projeli, aby si nechali umýt auto a ptali se na cestu. Krűger nasával rychle vzduch, když o tom vyprávěl, jeho hlava zrudla a malé oči se opět upjaly do dálky. Chtěli si umýt pouze kola, jen to. Nějak jsem jim to nerozmlouval a to se těm dvěma chlápkům líbilo. Trochu si povídali a hodně se smáli. Řekli mu, že až tudy opět pojedou, vezmou ho s sebou, a že ve třech vyrazí autem do Reykjavíku, podívat se na ledovce. Když opět přijedete, říká Krűger, budu připraven. Víš, já jsem jako ten párek, jednou zmizím a nikdo nebude vědět, kde jsem.

Mlčíme. Krűger nic neříká a hladí kočku. Vstane a odchází pomalými kroky. Ještě se nesetmělo a on už odchází. Kaťa jde s ním a já jedu domů. Neboť zítra je taky den.

linda a karel

Jsou čtyři hodiny ráno. Voláš mi, protože tě karel opustil, nechceš už poslouchat žádná nihilistická slova toho padoucha, říkáš, ale on si u tebe zapomněl svou bundu. Budeš mu ji muset poslat ve velkém žlutém balíku, ačkoliv je vzdálen pouhých sto metrů od tebe. Během našeho hovoru, stojíš nejspíš na balkóně nebo někde venku, neboť tvůj hlas vychází jakoby z velké dálky, je lehce tišší než jindy, jako bys oddalovala od úst telefon. Možná kouříš zcela rozrušená a zraněná a cítíš se mizerně, možná kouříš proti karlovi a proti celému světu a když všechny cigarety vykouříš, poběžíš k automatu, který stojí kousek od karlova domu, půjdeš uzavřená do sebe jako zhrzená pětatřicátnice, prosím, nechápej to špatně, pospíšíš si a zcela nenápadně v kalhotech na běhání a tričku, protože karel je nosí také. Už jsi jistě dlouho tu bundu zabalila, teď raději zmrzneš, abys mu dokázala, že už to není žádná pitomá hra. Znám tě přece! Má křiklavě gumovou loďku a v té loďce… tak dále, lindo, proč to posloucháš právě teď. Jsi opět v pokoji, tvůj hlas je silný a tato nekonečně pitomá píseň zní strašně nahlas. Chci už být v posteli a tobě přeji karlovu náruč, jeho gumovou náruč, protože v ní můžeš být aspoň trochu šťastná. Už ti dál nemám sílu naslouchat. Dobrou noc říkám, dobrou, odpovídáš.

Přeložil: Radek Fridrich

Holešovice: Policisté zadrželi střešního zloděje

Muže, který kradl střešní tašky z budovy bývalého nádraží Praha-Bubny, zadrželi ve středu před půlnocí policisté. Pachatel byl podle zasahujících policistů na místě přistižen již po několikáté. Tentokrát mu byl osudný všímavý chodec, který na zloděje telefonem upozornil policejní hlídku. Nyní policisté prošetřují, zda se jedná o trestný čin či pouze o přestupek. (pip)

(Publikováno na internetovém serveru Pražského Deníku v pátek 18. dubna 2008 v rubrice Krátce.)

Kajícně doznávám, že tím všímavým chodcem a zároveň autorem krátkého článku byla má maličkost, a lapenému zločinci se za svou denunciaci hluboce omlouvám. Ale jak k tomu všemu vlastně došlo? Inu, to bylo tak: Po půlroční pauze na pracáku, kdy jsem si k podpoře přivydělával psaním literárních recenzí, jsem byl nucen konstatovat, že takhle se dlouho žít nedá. A tak jsem vzal práci reportéra domácího zpravodajství tiskové agentury MediaFuck, která se rozhodla, že položí zdejší ČTK na lopatky, což se jí, pokud vím, dodnes nepodařilo.

Jak jsem brzy pochopil, MediaFuck byl klasický bulvár, ačkoli si hrál na něco lepšího. Agentura sídlila v jednom patře věžáku bývalé holešovické pekárny a většinu redaktorů tvořili přeběhlíci z Blesku či podobných tiskovin pochybné úrovně. Jako obvykle jsem se do této společnosti vůbec nehodil. Zeptáte-li se mě nyní, proč jsem tam vůbec nastupoval, nevím přesně, co na to odpovědět. Asi že jsem se, zpitomělý četbou Egona Erwina Kische, naivně domníval, že prožiji v ulicích metropole velká dobrodružství, o nichž pak budu slavně a originálně informovat celý svět. Jenomže od časů zuřivého reportéra se novinařina bohužel značně změnila. Většinu dní jsem tak jen seděl u monitoru počítače a pročítal tiskové zprávy, které přibývaly každou minutu. Občas jsem zavolal jejich autorům či aktérům, abych pak z jejich odpovědí sesmolil vlastní verzi události. Pochopitelně jsem měl za sebou editorku, jež mi pak článek pětkrát vrátila k přepsání a nakonec jej upravila tak, až byl zcela sterilní. Jakožto byvší literární kritik jsem byl zvyklý přesně citovat, zde se však musela každá citace naopak překroutit a zvulgarizovat do té míry, aby to pochopili i lidé s inteligencí v pásmu debility, kteří měli být hlavními odběrateli našich zpráv. Demotivující bylo rovněž to, že jsem psal takzvaně do zdi. Naše zprávy totiž kromě editorů a kolegů nikdo nečetl, neboť agentura fungovala teprve čtvrt roku a prozatím nejela naostro. Když jsem se o této skutečnosti zmínil svým přátelům z mokré čtvrti neboli literární scény, začali si ze mě utahovat, že jsem se nechal zaměstnat partou choromyslných, kteří si na novináře jenom hrají, což jsem jim nedokázal nijak vyvrátit.

Během mého prvního měsíce v agentuře odešli z naší redakce čtyři lidé včetně vedoucí, žádná náhrada však za ně nepřišla. Mě a zbylé dvě kolegyně rozpustili do politické redakce, což jsem nesl velmi těžce. Z objíždění magistrátů a tiskových konferencí s politiky, kterým jsem z jejich mazaně nic neříkající ptydepe nerozuměl ani slovo, jsem dostával kopřivku. Chtěl jsem do kultury nebo do krimi, leč neuspěl jsem. Ostatně kdybych se přece jen dostal do kultury, byl bych stejně znechucený. Jednalo se totiž spíše o žumpu šoubyznysu. Psalo se zde hlavně o tom, že zlatý slavík a zombie Karel Gott se stal podruhé otcem, pseudomalíř a kýčař Kristián Kodet má novou výstavu, a herce komunistických funkcionářů Jaroslava Moučku odvezli do nemocnice v posledním tažení. Konečně po třech týdnech v politické redakci došlo vedení, že se pro jejich agenturu nehodím, a tak mě propustili, čemuž jsem byl rád.

Nicméně krátký článek z úvodu vznikl ještě v době, kdy jsem si myslel, že ze mě bude druhý Kisch. Pracoval jsem v agentuře teprve třetí den a skoro nikoho neznal, když mě šéfredaktor pozval na oslavu narození jeho dcery. Akce se konala v prostorné hospodě jménem Lokáda kousek od redakce, takže jsem se tam sešel skoro se všemi novými kolegy. Seznámil jsem se například s redaktorem krimi Markem a jeho zajímavým kamarádem zvaným Hrobař, který si vydělával focením obětí tragických událostí. Pěkně jsme si popovídali o hříšných lidech města pražského, o legendárním a nikdy nevyřešeném případu rozřezané prostitutky Otýlie Vranské nalezené v kufru, o vrahu Mrázkovi, jenž nevyžadoval, aby žena, s níž souložil, měla na krku hlavu, a tak podobně. Načež mi Hrobař slíbil, že až zase půjde na nějakou pitvu, tak mě vezme s sebou. Byl bych s ním rád pokračoval v rozhovoru a popíjení, jenže jsem si tehdy vzal k srdci maminčinu radu, abych se v nové práci hned moc neopil, pročež jsem se kolem půl dvanácté po anglicku vytratil.

Cestou Argentinskou ulicí k stanici metra Vltavská jsem narazil na autobusovou zastávku. Chtěl jsem se mrknout do jízdního řádu na sloupku, jestli mi náhodou v brzké době něco nepojede, když jsem zaslechl podivný šramot z blízké budovy bývalého nádraží, chátrajícího za děravým drátěným plotem. Podíval jsem se směrem vpravo, odkud se ozýval hluk, ale přes větve mně neznámého listnatého stromu jsem pořádně neviděl. Popošel jsem tedy asi deset metrů zpátky, kde jsem měl volný výhled, a zaostřil své zřítelnice do tmy, v níž jsem rozeznal lidskou siluetu na střeše budovy. Napadlo mě, co tam asi kdo tropí takhle pozdě v noci? Že by tam ještě probíhaly nějaké práce? Třeba tam jen chce přespat nějaký bezdomovec, jenže proč zrovna na střeše? Není to nebezpečné, ale hlavně nelogické? Silueta se pravidelně pohybovala a také hluk byl pravidelný. Nyní mi již bylo jasné, že dotyčný střechu loupe jako Jeníček z chaloupky perníček, přesněji řečeno že loupí zbytky střešních tašek. Jindy bych to asi nechal být, ať si chlap klidně rozebere a odnese třebas celé nádraží. Ten večer jsem byl ale vybuzený předchozí debatou o kriminálních živlech a navíc jsem měl trochu vypito, tak asi pět šest piv a pár panáků, a tu do mě vjel ten čertovský nápad. Ha, zuřivý reportér zasahuje, dobrodružství začíná!

Vytáhl jsem mobil, vytočil 158 a nahlásil podezření na nezákonnou činnost. Kupodivu už asi za tři minuty přijel policejní vůz. Vystoupil z něj uniformovaný policista, optal se mě, zda jsem to já, kdo učinil oznámení, a poté chtěl znát mé jméno a adresu. Na profesi se neptal, a tak jsem mu ji nesdělil. Jeho kolega mezitím koukal od vozu na budovu nádraží a poté volal kamsi vysílačkou. V tu dobu už na střeše žádná silueta vidět nebyla, ale cosi se ozvalo z útrob budovy. Za tři minuty přijela další dvě policejní auta. Poté se dohromady asi šest či sedm policistů s baterkami vydalo do tmy dírou v plotu směrem k budově. Aby toho nebylo dost, dorazil vzápětí ještě čtvrtý policejní vůz.

Uběhlo několik minut a nic se nedělo. Začalo mi být lehce nevolno. Napadlo mě totiž, že ten Jeníček, co loupal perníček, už je třeba dávno fuč, a o koho se asi v takovém případě budou nevrlí policisté bez dopadené kořisti zajímat? Pochopitelně o mou maličkost! V duchu už jsem se viděl u výslechu. Nahlásil jsem zloděje na střeše, ale oni ho nenašli. Nu, a co já? Copak jsem vlastně zač? Že reportér? Aha! A v hospodě jsem náhodou nebyl? Byl? A kolikpak jsem toho vybumbal? Nejsem já náhodou nějaký reportér alkoholik, který má delirium, anebo ještě hůře, nevystřelil jsem si z nich jen tak pro legraci? On takový policejní výjezd něco stojí a kdopak ho asi zaplatí, když na místě činu nechytili žádného pachatele? Posádka posledního vozu též zmizela ve tmě, což mě inspirovalo k nápadu, že bych měl zmizet také, pochopitelně úplně někam jinam nežli policisté.

Chystal jsem se právě k realizaci této idey, když se ze tmy vyloupl kordon policistů, v jejichž středu šel nějaký mladý člověk s baseballovou čepicí na hlavě a s rukama spoutanýma za zády, zjevně zadržený pachatel. Zatímco mladíka přitiskli čelem k plotu a kdosi jej prohledával, přišel ke mně policista, s nímž jsem předtím mluvil, a poděkoval mi za splnění mé občanské povinnosti. Velice se mi ulevilo. Zeptal jsem se ho, co bude dál s tím hříšníkem? Nato mi bylo řečeno, že je to známá firma, zadrželi ho tu naposled včera, ale protože ukradl málo tašek, nebyl to trestný čin, nýbrž jen přestupek, a proto jej dnes ráno propustili. Pak policista zamířil světelný kužel baterky na střechu, načež pravil, že dnes toho pachatel stačil ukrást snad ještě méně nežli včera, takže bude ráno pravděpodobně opět na svobodě. Poté naložili zadrženého do auta a odjeli, já záhy zjistil, že tu jezdí jen noční autobusy, samozřejmě až po půlnoci, a ta ještě nebyla, a tak jsem došel na metro a konečně odjel domů.

Druhý den ráno jsem vylíčil své noční dobrodružství kolegu Markovi, který mi hned poradil pár tipů, jak s tím vším dále naložit. V první řadě jsem měl zavolat na policejní oddělení, jež řešilo tento případ, a požádat je, aby se mé osobní údaje nedostaly k zadrženému, což je prý jinak běžná praxe. Když pak zlosyna propustí, často si jde osobně vyřídit účty s udavačem, jímž jsem v tomto případě byl já. A za druhé jsem se měl přiznat ke své identitě reportéra, zjistit o věci nové informace a napsat o tom článek. Jak Marek řekl, tak jsem udělal. Na starost to měl nějaký poručík z oddělení v Přístavní ulici. Anonymitu mi slíbil, žádné nové informace mi však nedal. Napsal jsem tedy článek tak, jak jsem si událost pamatoval, a pobavil jím většinu kolegů. Přišlo mi škoda, aby skončil ve zdi, takže jsem ho se svolením šéfové poslal kamarádovi od konkurence, který ho publikoval aspoň na internetovém serveru deníku. A to je v podstatě celá historie opilého reportéra, jehož první případ byl zároveň posledním.