měsíc požírá ryby

rodí mrtvé dny

a my, zlomené rákosy

pod hladinou svíráme zem

abychom ukotvili čas

Brloh

srdce

je díra

pod pařezem

doupě úzkosti

vyrazí

kousne do masa

trny

vypučí po těle

a dech

omotá

smyčku kolem krku

Skály

řezbář zde vykrojil

negativ moře

obtisklé hlasy ryb

drolí se do uší

řekla

v noci se tisknu

k úlomkům ulit

ještě řežou

Zvon

zvon vylil půlnoc do vsi

ticho zatrnulo

do kamen přiložila

těla malých vran

hořící pírka rostla komínem

červen měl protrženou duši

můj muž

je o dva metry

blíž nebi

čas setřít

ze stěn

světla

ať tma

pojí

svůj ocas

Dědovi

a stejně tvé kosti

spletené v hnízdo

kam svými spáry

zahnízdily hrušně

dál zúrodňují zem

bez svalů

jež by táhly

jejich pluh

jsi svorníkem

zahradní klenby

oltářem

našich muk

Pochodně

dohořely

pochodně topolů

v dlaních dne

tiše roste chlad

světlo couvá

do jeskyní

zimovat

Pád

a podzim

zasažen

padá do polí

vlaštovky z drátů

mění na listí

mrazíky váže do snopů

je dávno po sklizni

jsme v sýpkách

čekáme

na první mletí

všechno se mění je

všechno se posírá –

zestárnem

zošklivíme a umřem –

jednoduchý

jasný pravidla neni

co řešit

po letech ve tvym městě

stromy zase barevnější jak domy v kodani

tudy jsme šli

tady jsme se fotili

támhle jsme se houpali na houpačkách –

město jak bitevní pole

potkávám lidi který potkáváš

dívám se do výloh do kterejch se díváš

míjim kavárny ve kterejch si dáváš kafe

žárlim

snažit se začínat pořád znova někde

jinde s někym jinym je

říkat stejný slova a zase je myslet stejně vážně

poslouchat stejný slova a zase jim stejně věřit

dělat stejný věci a zase si je stejně užívat –

snažit se začínat pořád znova někde

jinde s někym jinym je

snažit se opatrnějc je

snažit se míň

po letech ve tvym městě

stromy zase barevnější jak domy v kodani

všechno se mění

všechno se posírá

nebude to lepší

tlustá čára za tim všim je

kolejnice v zatáčce -

položit se & zavřít oči

- – -

pro martina

- – -

nic neni jak má bejt a

nebude to lepší

ve čtyři ráno

v koupelně před zrcadlem si

zkus úsměv – -

zkus

jak to vypadá když

se usmíváš

jak to vypadá

jak se u toho tváříš -

počítat chomáče vlasů

v umyvadle úsměv

v zrcadle

může to takhle fungovat?

radši

jít spát
probudit se

jít

jít spát

probudit se

jít

jít spát

probudit se jít

spát

nebo to aspoň ještě zkusit

smrt srbům

plánovali jsme cestu do sarajeva -

vyprávěla mi o svý sestře která

tam žila

o rozstřílenejch panelákách

o bratránkovi co se zbláznil protože

ne každej je na to stavěnej a

dovede zabíjet – -

představoval jsem si

jaký to asi bude –

jít se v tom městě projít po sídlišti

chodit těma ulicema

jaký asi bude

kousek za městem odpočívat ve stínu stromu

na kterym se oběsila čtrnáctiletá holka

cizinecká policie praha

cizinecká policie je plná lidí který

potřebujou pomoc!

neznaj zákony!

neuměj jazyk!

jsou ztracený!

jsou zoufalý!

děti cizinců brečej!

cizinky omdlívaj čekaj

od tří ráno ve frontě kterou

stejně před sedmou nějakej rusák přerovná!

cizinecká policie je plná lidí který

potřebujou pomoc!

celou noc trpělivě stojej o místa uklízeček!

kopáčů! prodavaček v trafice! prostitutek!

statečně usilujou o víza!

cizinecká policie je plná lidí který

potřebujou pomoc!

nikdo je nemá rád!

nikoho nezajímaj!

nikdo je nechce!

před dveřma cizinecký policie

vyrovnaný v řadě jak

růže na střelnici

svinary

od zastávky hájovna až

po začátek svinar neni

ani jedna lampa

ve tři hodiny ráno je taková tma že

by v ní nemuselo bejt nic z toho

co bych tam čekal -

žádný domy

žádný lidi

žádná čára která

by půlila silnici na tu stranu

po který by se mělo jít a tu

po který se chodit nemá

dovolená u moře

na balkáně

jsou ještě lidi který

zažili válku -

někdo jim zastřelil tátu nebo kamaráda

znásilnil sousedku

zbořil dům -

nepoznáš

který to jsou a který jsou ty co

jim to udělali -

všichni stejně

opálený

tričko & šortky

na balkáně

jsou ještě lidi který

zažili válku – -

koupim si od nich zmrzlinu

pronajmu byt

Kontinent

Trik samoty je v tom

Že na rozdíl od bolesti

Nijak nechutná.

Je zbytečné

Jezdit jazykem po patře

A hledat tu hořkou stopu

Ani tě

Horko nezalije.

Nic

Se nehne pod žebry

A ruce prostě ví

Pod přísným dozorem úhlů.

Chtěl bych někam zavolat.

Mám podezření

Že mi do okna zavěsili

Cizí kontinent.

hadr

za pár dnů někdo na město hodí

mokrý hadr.

půjdeš krást teplo

do udýchaných tramvají,

zatímco tady

zamrznou jezera.

za pár dnů utřou nehodu léta

a po nás to bude chvíli čpět.

na dlouhou cestu jsem nám dal

několik moučných jablek.

bio oko /noční kino/

ze tmy svítí paže

krev hutná rozhodnutím –

horce si pamatuju

tvoje objetí

skulinou v naházených dnech:

pod zářivkou

pečlivě vypoulím dlaně

nořím se

mikrofon

„kdosi mi říkal

že jednou do rakve mrtvému

strčili mikrofon.“

až se ticho bálo.

pod tlakem zeměpisných fakt

naposled zasténáš.

nakoukne to vesmírem

studeným –

jako když na mě čekáš

před domem a smráká se.

ve svém pokoji tiše chodím

někdy omylem šlápnu

dovnitř tvé tmy.

Seděli jsme v té zahradě

Seděli jsme v té zahradě Podvečer tuhnul v krku jako knedlík

A bylo úzko před pláčem

Vzduch chutnal po slinách jako když olízneš špinavou dlaň

Poslouchali jsme drozda z protějšího vnitrobloku na jabloni proč o tom mluvím

Proč o tom mluvím je že mě bolí svaly z té dálky protože cítím kyselinu mléčnou jak se vlévá mezi horké kusy masa

A je to tupá

Lehce kyselá bolest

Olšany Družstevní ochoz nebo Drinopol takhle bolí

Ke konci dne na hřištích

Odkud nás tiše vyhazují že už jsme velcí a taky tehdy to takhle bolí

Než se naposledy otočíš

A já vím

Překvapí tě prázdno toho rohu

Kde jsem stál

Hala

Koš

A zeď

Léto se stane jako vždy drozdi budou v podvečer jako vždy

Jenom jinak to bude vonět

Někdo cizí

Kdo vejde

Možná že je čas

Hledat si milenky

na stálém pracovišti

je nechutné až

obdivuhodné

– Jmenuji se Darina!

– Jmenuji se Denisa!

– Jmenuju se Devatero divů světa

– Welcome! How do you do?

řekla Žába na prameni –

a z kundiček na vodítku

vyrostly

kundičky v těsných obojcích

IKONA

Nenáviděla jsem Ivana Diviše.

Divíš se?

Vzájemně jste se ukájeli

na každé druhé straně

té jeho vrcholně ponižující

poezmije

s pevnou vazbou,

krunýřovitým obalem

a srdcem jako sliz –

Ó náš pán!

Svoje děvky podvádím

s manželkou.

A rád.

DEVÁTÝ DĚS SLEČNY KLÁRY

Střemhlav nehybný oříšek

uprostřed kolejnice

rezonančně

pobolívá, zatíná a

nepřichází

viděla jsem

noc

NEVYHNUTELNOSTI

V hodinách běhal pavouk.

A všichni jsme to znali.

Teprve od krve

– matku mu podřezali –

kladl si vajíčka do skulin.

Stokami přitékal insulin.

Vlastně už poprvé.

Maminka uklidila nevěstinec.

Oči jsme utopili v popelníku.

Nikdy jsi netušil

v mých suchých rukou dýku

– leč ruce v hřbetech prasklé.

Nikdy jsi netušil

můj nahý zadek na skle.

***

Voní ti vlasy, podzime

sotva sis svlékl šaty

a už se stmívá

na další prosinec

STARÝ MUŽ

Býval to krásný jinoch

dokud ho nedostali

dokud to ještě ustál

dokud si ještě ustlal

dokud mu ještě stál

Teď se jak dítě choulí

ztracen v svých obavách

a maminka tu není

a žena nesmí přes práh

a hned ji zase volá –

to o sebe má strach

A ani za oddaný pohled

a měkkou střídku chleba

a odklizenou moč

svou tmu by neprozradil

(tu zná jen červotoč)

Sám od sebe tak blízko

a žena za dveřmi

v oddalování zítřka

v překřikování tmy

Vor der Tűr

Baumstumpf vorm Schloß

Fűße im See

Schon Hundert Jahre

Wartest du still

Leicht geht dein Atem

Die Tűre im Nacken

Fűr diese Zeit

Zwischen zwei Wellen

Schließe mich fest

Hart und geduldigt ein

In dein Warten

Hölzern und warm

Přede dveřmi

Pařez před zámkem

Nohy v jezeře

Už sto let

Zde čekáš tiše

Lehce jde tvůj dech

Dveře v týle

Pro tento čas

Mezi vlnami

Zavřu tvrdě a trpělivě

Do tvého čekání

Dřevěný a teplý

Lichtbild

Du stehst unter dem

Tűrlicht November

Die Hände stecken im

Kragen des Mantels

Und dein Ellenbogen

Zeigt auf mich am

Verdunkelten Fenster

Světelný obraz

Stojíš ve světle

Pode dveřmi listopad

Ruce zastrčené v límcích

Kabátů

A tvůj loket

Ukazuje na mě

V zatemnělém okně

Frűhling

Alles ist leicht Zwischen den Wettern

Der Tag Und in volleren Zűgen das Leben

Bewegter der Himmel die halt lose Taube

Alles ist leicht Nichts will sich wenden

Jaro

Vše je lehké Mezi počasími

Den A v plnějších vlacích život

Pohybující se nebe bez mocný holub

Vše je lehké Nic se nechce změnit

Steppe bei Amolisk

Grashűbel Steine

Herden und Reiter

Schluckte des Himmels

Milch Blau űberm Bittersee

Wenn ich es will

Stört kein Atem

Die Ruhe der Zeichen

Step u Amolisku

Zatravněné kopečky kameny

Pastýři a jezdci

Škytavka nebe

Mléko modř nad hořkým jezerem

Když chci

žádný dech nenaruší

Ticho znamení

Karlsbad

Gelb lag am Morgen

Der Weg zu den Quellen

Aber gelassen Ich

Lernt von den Wiesen

Wie sie geduldigt dem

Regen Begegnen

Trank ich euch zu

Karlovy Vary

Po ránu leží žlutě

Cesta ke zřídlům

Opuštěn

učím se od strání

Jak trpělivě se jich

Dotýká déšť

Připíjel jsem vám

Auf dem Königstein

Durchgebrochene Aussicht

Gitter

Verlängerte Schatten

Rastern

Den Landstrich

Kahl

Ragen die Pappeln

Darűber

In Streifen Rationen

Des Lichts

Na Königsteinu

Rozsekaný výhled

Mřížovím

Prodloužené stíny

Skrz síťky

Do krajinných čar

Naproti

Ční holé topoly

V racionálních pruzích

Světla

Mathildes Garten

Immer ist Herbst

Die Kleeblätter wuchern

Sie fiebern der Sichel entgegen

Hochműtig kreist um den Tűmpel

Die Katze Kastanien versenken

Wir Braune Kassiber Im Rűcken

Die Dűfte des Hauses

Das Summen der großen Maschine

Am Himmel die Keilschrift

Der Flieger

Matildina zahrada

Podzim je stále

Trojlístky bují

Hoří nedočkavostí vstříc srpu

Pyšně krouží kolem tůňky

Kočka Kaštany potápíme

My hnědí motáky v zádech

Vůně domu

Bzučení velkého stroje

Klínové písmo na nebi

Letec

Boners Haus

Von Giebel zu Giebel

Hardenbergs Mantel

Pan Strugala

Sprint leise

Und leise

Ein totes Gedicht:

Die verlassene Tafel

Der Frohen Gesellschaft

Der Adler gurrt

Blut ist im Schuh

Bonerův dům

Od štítu ke štítu

Hardenbergův plášť

Pan Strugala

Mluví tiše

A tiše

Mrtvá báseň:

Opuštěná tabule

Veselé společnosti

Orel křičí

Krev je v botě

 Přeložil Radek Fridrich

Někdy se bojím lidí

kteří si bez zeptání sednou vedle mě

to pak synchronizuji náš dech

abychom si nebyli tolik cizí

Na konečné

strojvůdce z dveří vymetá

ozvěny nedávných pasažérů

noc se láme

cinká o podlahu.

Kaluže mezi pražci

Jako rozbitý nákladní vlak

líně a bez houkání

drkotají lidi do stanic

vypouští páru

Úzkorozchodné koleje bytů

jsou cítit po vodě a rzi

Na dva prsty mělké kaluže

mezi pražci synchronně tepou

neviditelným srdcem

***

Noc z posledních sil

rdousí ticho

ve stejném okamžiku

láme svou páteř

o stydké kosti kopců.

Za okny tence křupe

jak krky holoubátek.

***

Všechno je zmrzlé na kost

křehké a dýchavičné.

Ojíněné slepé rameno prasklo

pod smíchem bruslařů.

Ticho a mlhavo z úst stařen

dere se nosem ven.

***

V mrazivých ránech

pukají pečené kaštany.

Mraky visí tak nízko

a všude je cítit voda.

V břichu tramvaje žbluňkne

při každé zatáčce.

Mám šlachy zanesené modří z těch rozjařených dob.

Doba utlačená dveřmi obou okresů. Byly tam meze a

jimi pohrabaný kraj. Holobyt naříznutý konzervou

fazolí. My stékající do prostřední jamky lůžka

výpotků i laskonkových představ.

O zamlčené věci

Ptám se: umíš pravidla dnešní oblohy?

Den zametají na lopatku.

Vydechujeme malé labyrinty.

Je tohle láska na ale?

Konipas nehýbe řiťkou jak brzdí čas.

Já na to: kolik dešťů umíš?

Ty obličejem v plotě.

Chycený v loňském podzimu kdy se ohavnost ukrývala za kmeny.

Tkáně jsme věšeli místo prádla.

A ptáci padali k zemi v přesných rytmech.

Jako vždycky

Postarám se aby tu ptáci neklovali sušené rybí tlamy

- mluvím na tvá záda. Bylo to nesmyslné místo s kříži

a kotvícími čluny. Nebezpečné i pro přihlížející.

Šla jsem odtud – bát se šroubovice nebo lišejníků.

A potkávala jen serpentinu vlastní tepny.

Taky vnitřní hlas měl zrovna zlomeninu krčku.

A o tom hlazení cizí ženy a obdivu

k její kůži už nechci slyšet.

Jde o všecko. Jako vždycky.

Symfonica domestica

Už naše sliny nestékají z pelesti.

Vyloupaný čas i bez lastur.

Péče prosákla do žeber.

Muž je přečekán.

Jsme nerosty.

Co ještě?

Oběhni

skalnaté

pleso!

Kolikeří

Moji nepotkaní muži

na okrajnicích cesty

- z větve setřepaný sníh.

Nedotýkej. Plech z bubínku

který mám i snopy slov padají

od zubů dolů. Škrabká to v uchu.

Ententýky. Sáhni si na něj na svého

- volá dáma od vedle. Běžím od nich.

Shýbám se. Zbývá jen hodit kamenem po děvce

(aby se ti udělalo dobře).

Vyšetření

Opatrnost v kostře řeči. Ještě půl hodiny

máme kompletní těla. Cítíš jak ti nevolníci

během noci zase povoskovali pleť. Jako nádoba

s rozmočeným chlebem naspod je perspektiva. Ostatní

zduřelo. Zbývá napěchovat dýmky dělat nerosty a myslet

na zadky srn našpulené k tvému malinovému dětství v krajině zamazané tmou.

Wetzwalde

Není tu kostel.

Širému okolí vévodí obludné torzo

stalinského JZD.

Na protějším Liščím kopci

zabitý hřbitov,

kde se duše mrtvých oděly do koček.

Namísto božích muk

orezlý kovový pařát vadnoucí v kameni.

Kostry zemědělských strojů

povalují se krajinou

jak oplakané ostatky světců

či odkryté žebroví zdechlin

kdesi na velrybím pobřeží.

Jedí tu psi, kočky a holubice.

Moranu místo vynášení

hned z kraje jara znásilňují,

nalezené kosti z pověrčivosti za záda házejí,

v potoce svůj obraz chytají,

vlasy a nehty v ohni pálí,

slintají do piva.

Prostě každým,

každičkým coulem sudetují.

Ne náhodou mi po celou cestu tam

varovně vřeštěl do pravého ucha

starý zajíc.

Z druhé strany

Však onen kráčející,

pevnější mě,

pravděpodobně

již dávno před položením kterékoliv z otázek

mocně se smál

a trvá tomu tak doposud,

neboť nevěřím

pověrčivým na mrdání živlů

při prenatálu bouřky

a šémech kataklyzmat.

Nabízí se tedy obratem

být pozván.

Jdu

a opět past, zeď,

však možná

jen jakožto chtěná a bůhví jakým ďáblem vynucená.

A mezi kmeny kovových buků

okamžikem prohlédnutí náhle rozlivší se

tlumená zář října.

Odvádění

Zdá se,

že o Bohu je tedy lépe nemluvit,

nepojmenovávat ho,

nepopisovat,

nedeformovat.

Vždyť slepice odpovědi,

krom vejce mžouravého,

právě že foremného a tudíž pouštného,

vetkala do slámy

dávno předtím ještě plod jiný,

však kosmu málem starší.

A při vědomí tohoto

napínají náhle plachtu odpovědi

především vztah a pohyb srdce.

V noci

V tůni noci

se často vzbouzí můj malý růžový syn,

křečovitě shrnuje štiplavou kůži víček,

zmítá sebou z boku na bok orkánovou pří jater,

a pokaždé s toutéž naléhavostí rozkmitaného nože,

mě volá.

Naléhavě řinčí,

tříská kovovou perutí jazyka

do dunivého olova tmy.

Já mlčím.

Vím, že musím

mlčet.

Po chvíli vždy nakonec utichne,

slehne rozkývanými končetinami,

klidní hvizd biče krční tepny

a usíná.

Celý ten čas mlčím.

Vím, že musím

mlčet.

Jinak by se utloukl

v kameninovém hrnci noci.

On s jeho pažemi kosami,

čelem kladivem,

myslí řeznickým hákem,

zrakem řetězem

a dědkem Ikarem.

Ubil by se můj syn,

kdybych promluvil.

Světlonoš

V omáčkové noci

obracel jsem Otčenáš,

ždímal ho jak hadr nad ozvěnovitým kýblem světa,

hamtal blátem a toužil smát se,

zhluboka křičet,

při podnebném nesobě.

Náhle záblesk

a zadumaný cyklista

sjíždějící z kopce,

jak by nesl světlo chrámu,

promlčel tmou kolem mě,

opatrně,

ba vylekaně,

s rozsvícenou lampičkou,

posel a strážce.

Domů jsem dokráčel s úsměvem,

s cukáním nahryznutých koutků.

Příštího dne napadl sníh.

(2004-2005, Václavice-Weztwalde v Severních Čechách)

Běžecká

Jaká úzkost, když zabloudíš v lese stokrát proběhaném. Máš pocit, že nemůžeš seběhnout s cesty a přece. Les kolem k zlosti nepoznáváš. Narážíš na mýtiny a cesty dosud nespatřené. Zmatený jako srna či zajíc. V jedné chvíli se ocitáš na poušti. Uprostřed lesa je jakýmsi obřím a neúrodným palcem vtisknutá obrovská písečná plocha beze stromů. Boříš se do písku, sípeš. Pomalu začínáš být vyčerpaný. Stále běžíš a lámeš všechny rekordy ve vytrvalosti. Je to čím dál tím víc jako sen a také se ti o tom běhu bude v následujícím týdnu několikrát zdát. Krátký záblesk za očima při rychlém spánku, kloužeš lesem po zmatené cestě někam dolů, brzdíš v louži. Po půlhodině se vracíš do místa, kdes už byl. Stará polorozbořená bílá budova nějaké továrny. Nechápeš. Zkoušíš to znovu a opět sejdeš s cesty. Kolikátou cestou to zkoušíš, přesto se stále stáčíš k severovýchodu. Netušíš proč. Potřetí přebíháš tu samou silnici. Pokaždé v jiném místě. Propocené triko se ti lepí na záda a jak se stmívá, začíná ti být chladno. Stále běžíš a už ti záleží jen na tom, aby les skončil. Proto volíš cestu za světlem mezi stromy na konci lesa. Vběhneš do tlumeného světla nad poli, ale opět bez záchytného bodu. Stále běžíš, už dvě hodiny, a nejde se zastavit. Následuje horečnatý běh zvlněnými poli, přes které nejde vidět dál. Padá soumrak, rád bys byl mezi svými, kteří na tebe čekají. Nemáš však telefon, nic. Až po kilometru běhu spatříš horu, kterou znáš. Zorientováváš se a konečně běžíš o něco jistěji. Ještě několik kilometrů tě však čeká. Nakonec dobíháš do výchozího bodu. Poslední část trasy vede sadem. Vlezls do něj přes starý děravý plot. Máš žízeň a hlad, snědl bys jablko, cesta je však lemována dávno odkvetlými třešněmi a meruňkami. Stromy přesto napohled sytými. Připadáš si jako v ráji, stromy jsou ti na dosah ruky a plody tak vzdáleny.

Žena

hrozí světu

Nahoře bez?

Pohoršovat se je zpozdilé

Zločinci

stopují vraha

Co dělí plazy a piráty?

kobylí mléko, whisky a…

Hitler bez hlavy

o berlích se vrátil do Lán

Udělejte kariéru v Rakousku!

ZÁKLADY ZVLÁDNETE ZA DEN

mít názor

Na pláži ano, v parku s problémy

Kurz vsakování pro každého

Smotávám špatné scénáře her

na světlonoše,

mrtvý čas pochoduje

středem klíčních kostí

vpřed,

vpřed stínů řad,

stále hadům na dohled.

Byla bys nemocná

nadšením z rozbitých

legend skládky slavobran,

tišeji, než si vítr odnáší

zbytky mé tělnaté duše.

Na cestu se sype drobný

černý sníh

a hrobaři z jihu

zapalují své hračky.

Slzícím sluncem pulzují vody,

věčnost otřásá žulovou deskou,

na léto odjedeš z města

-aspoň na léto

zatřesou se obrazy

ve svých rámech.

A potom pop-armageddon.

Zubatá vzhůru ve všech příštích

ránech.

Příběh

Přežiješ vlastní potrat

a ráno zjistíš, že přes noc

už zase někdo kroutil potenciometry

vesmíru.

Kleštěmi rozhrnuješ mlhu a

vysypeš si zbylé hvězdy do kafe.

Za oknem na tebe cení zuby neviditelné město

a tramvaje jsou plné nymf.

Lepra naplňuje křtitelnice,

kolem nich stojí starci, pomačkaní

jak děravé hračky, ze kterých

uchází vzduch.

Ruce noci si odedřely své

na pásových linkách cizích snů

a teď konečně může přijít ráno.

Ráno s cirkusy obludnosti

a extra vstupy.

Ráno a andělé se srdci buzerantů

Ráno a krvavá šlichta středověké

krásy.

Jdeš tím městem

a rez se ukájí na nohou kolemjdoucích.

Bahno a moc.

Láska a noc.

To jediné nám zbylo z anděla…

Čistota

Večeři polykám.

Střepy zla

a bramborovou kaši zážitků.

A zvoník

vorař

lidský moskyt

s podlitinou malosti

se prochází mrtvým arboretem.

Až na dřeň baru

ambicí strachu.

Za plentou je tma.

A na dně jikra naděje.

U zdi stojí přítel robot.

Bakelitový Bůh

a slova z cínu.

Přichází k baru.

Rozlévá dětem kumys

do dlaní.

Mlčky se sype ticho a

cinká o linoleum.

Krvavý hlubotisk

zůstává po něm

na místech

kudy kráčeli flagelanti.

Za plentou je tma.

A na dně jikra naděje.

Slovník

Radikál

obývákové revoluce

vrhá prázdné lahve od piva

zpoza gaučové barikády.

Město leží na nosítkách

a nábojnice oken jsou prázdné.

Nepřítel má dovolenou.

Moralista

po ránu kloktá cizí myšlenky.

Bělma natřená fermeží

a nehty hezky zarámované.

Jde zatnout svá kusadla

do nepravd.

Jak se zdá.

Architekt

kráčí střevy svého dítka.

Něžná matka sorela

a betonový Gaudí na každém kroku.

S prodejci odpuzovačů spánku

v malých sáčcích.

Odvedl svou práci dobře.

Sochu na jeho hrob.

Hrabě

obrostlý chorošem

polyká fantomy

v šotolině své duše

sám vprostřed mozku sídliště

a pak jen těžce

vydechne.

Monarchista

je biřmován svým exekutorem.

Teď kreslí grafikon zla

na černou stěnu

stříbrným sprejem

a tiše si zpívá.

Kolaborant

si prohlíží hloubkoměr

vlastní bigamie.

Při tom rituálu

i jeho fantom

oněmí.

Plebejec

jede na šusťákové bienále.

Má zkvašené svědomí

a proto je stále pod vlivem

omylů.

Ve vlaku si čte

slovník beze slov.

Dávání je jediné jisté:

dávám se, odříznu si ruku

neušetřím ani pahýl.

Kousek po kousku

se vzdám strachu ze ztrát.

Ainoa varma

Antaminen on ainoa varma:

annan itseni, leikkaan poikki käteni

en säästä tynkiäkään.

Kappale kappaleelta

luovun menettämisen pelosta.

Zima I

Teď není třeba cítit nic

bílá jinovatka pokrývá všechny barvy

veverka skočí z větve: trocha sněhu opadne.

Není proč nenávidět ani proč milovat.

Talvi I

Nyt ei tarvitse tuntea mitään

valkoinen huurre peittää kaikki värit

orava hyppää oksalta: vähän lunta varisee.

Pakko ei ole vihata, ei pakko rakastaa.

Zima II

Je pod povrchem život?

Prázdná skořápka nebo proklubávající se život,

na tom nesejde.

Nejdůležitější je bělostná pokrývka

chladná ochranná skořápka

nejdůležitější je smrt.

Talvi II

Onko pinnan alla elämää?

Yhdentekevää, tyhjäkö kuori vai

elämän täyteydestä puhkeava.

Tärkeintä on valkea peite

viileä suojaava kuori

tärkeintä kuolema.

Knihy bez konce

Dělání knih

knih

bez konce

Život knih bez konce.

Papír

papír

bělostný

papír.

Piš!

A lesy zašumí.

Bez konce, bez konce

knihy, knihy

papír, papír!

Piš!

(Bez konce.)

Kirjoilla ei ole loppua

Kirjojen, kirjojen

tekemisellä

ei ole loppua.

Kirjojen teolla ei ole loppua.

Paperi

paperi

velkea

paperi.

Kirjoita!

Ja metsä humisee.

Ei ole loppua, ei ole loppua

kirjojen, kirjojen

paperi, paperi!

Kirjoita!

(Ei ole loppua.)

Kočky

Přišlo jich už všech sedm

půlměsíců

vyskákaly si taktně

ke mně a usnuly.

Kissat

Ne tulivat jo kaikki seitsemän

kuuta puolillaan

ne hyppäsivät kaikki tahdikkaasti

viereeni nukkumaan.

Měsíční tvář

Měsíční tvář: venkovské sídlo se zahradami

temnými i bledými, lehounkými postavami.

Ztichlá, pozapomenutá hudba.

Tvář za svíčkou

a ty stovky dalších tváří

a ty stovky diváků.

Kuun kasvot

Kuun kasvot: kartano puistoineen

tummat ja vaaleat, kevyet hahmot.

Vaiettu, unohtuva musiikki.

Kasvot kynttilän takana

ja ne sadat muut kasvot

ja ne sadat katsojat.

Ocásky

Šla jsem pěšinou,

odbočila do lesa a uviděla

několik hnědých ocásků

na trsu pod klestím.

Chytla jsem je a vytahala ven.

Tři malinká trollátka

se uklonila a odmašírovala.

Hännät

Kuljin pitkin polkua

poikettuani metsään näin:

useita pieniä ruskeita häntiä

mättäällä varpujen alla.

Tartuin ja vedin ne yksitellen ylös.

Kolme pientä peikonpoikaa

kumarsi, marssi rivinä pois.

Přeložili: Alžběta Štollová a Milan Hrabal