Na protilehlém kopci stojí asi dvacítka izraelských osadníků. Je šabat, všichni jsou v „sobotním“ oblečení. Bílé košile září na dálku. Několik metrů pod nimi je pětice vojáků IDF (Israel Defence Forces), těžko rozpoznatelná ve svých maskáčích. Vojáci se snaží přesvědčit osadníky k návratu domů, není to pro ně jednoduché. Osadníci vědí, že vojáci jsou zde pro jejich bezpečnost, nikoliv pro ochranu Palestinců. Jejich bouřlivé gestikulace nakonec nevedou k žádným nepříjemnostem. Všichni osadníci posléze odcházejí a muži v uniformách si mohou oddechnout. Pro ně to vypadá na klidný den.

Tisíce mladých lidí žijících ve Svaté zemi každoročně nastoupí k výkonu základní vojenské služby. Ženy na dva, muži na tři roky. Někteří slouží v administrativě, jiní jako ochrana vládních objektů, vojenských základen atd. Část se dostává do přímých bojových akcí na hranicích s Libanonem, v Gaze či na Západním břehu Jordánu. Ti, kteří slouží na okupovaných územích, se dostávají do přímého každodenního kontaktu s „nepřáteli“. Hlídkují, řeší drobné i závažnější problémy, zatýkají, potlačují demonstrace či jen mapují situaci. Je na nich, aby se v podobných situacích zorientovali a vyvázli s co nejmenší morální újmou. Když vstoupí do armády, je jim kolem 18 let, vycvičí je a vhodí do prostředí, kterému mnozí nerozumí, anebo nechtějí rozumět. Teprve časem některým z nich dochází, čeho byli svědky. Organizace Breaking the silence (BTS) shromažduje příběhy a vyprávění těchto mladých lidí.

Okupačním turistou

Bloudím po autobusovém nádraží a pokouším se najít skupinu lidí, se kterými dnes vyrážím do jižných Hebronských kopců na okupovaná území. Jako doprovod by s námi měl jet bývalý voják, příslušník brigády Nahal, Ayel Kantz. Angličtina vede moje kroky k hloučku asi 40 lidí. Nervózně postávají u autobusového nádraží (před časem zde explodovala nálož), pokuřují a čekají, co bude dál. Jako desítky dalších jsem využil možnost podívat se pod pokličku okupačních metod izraelské armády.

BTS je organizace založená v roce 2004 bývalými izraelskými vojáky, kteří během druhé intifády sloužili ve městě Hebron. Nejdříve shromažďovali svědectví pouze z tohoto rozděleného města (na zóny H1: palestinská a H2: izraelská), ale posléze se jejich činnost rozšířila na celý Západní břeh a pásmo Gazy. „Rodiče i přátelé vojáků na okupovaných územích většinou nemají ponětí o tom, co tam jejich příbuzní či známí dělají a s jakými situacemi denně přicházejí do styku,“ vysvětluje již v autobuse Ayel. „Nesnažíme se rozhodnout, jestli je okupace dobrá či zlá. Ukazujeme pouze izraelské, a nyní i mezinárodní veřejnosti, za cenu jakých metod a činů je udržována,“ dodává posléze. BTS nepopisuje extrémní případy, které se většinou dostanou i na stránky světového tisku, ale každodenní rutinu vojáků. Právě ona je spojena s množstvím aktivit, které by se daly z evropského pohledu považovat za nemorální či minimálně nepřijatelné. Mezi ně se dá zahrnout například mapping (násilné vniknutí do domu, při kterém jsou spočítáni jeho obyvatelé a zaznamenány údaje důležité pro armádu), vytváření pohyblivých (létajících) check-pointů, hromadné zatýkání založené pouze na věku dotyčných atd.

„Asi před rokem se naše organizace opět rozhodla více komunikovat s lidmi ze zahraničí, ale spíše se orientujeme na izraelskou společnost,“ vysvětluje Ayal. Změna pohledu obyvatel židovského státu na okupaci je jedním ze základních cílů projektu. Mnoho Izraelců o ní vlastně ani neví. Západní břeh Jordánu je pro ně Judea a Samarea, kde žijí Židé společně s několika problémovými kočovnými Araby. „Nemám zdání, o čem to mluvíš, ani, kde by to mohlo být,“ říkala mi rusko-izraelská Židovka Rita žijící v Jeruzalémě, když jsem se jí ptal, kde je check-point Kalandia. Nyní už vím, že se nalézá pouhých 15 km od centra Svatého města, patří mezi největší v zemi. Obklopuje ho uprchlický tábor stejného jména a velice často se zde konají demonstrace. Podobné znalosti „sousedů“ bohužel nejsou výjimkou.

Izraelcům k dobru je třeba říci, že pokud nechtějí, tak se s tématem okupace nesetkají. Tuto problematiku nemusí prostě řešit. V zemi je mnoho míst dostatečně vzdálených od „horké půdy“ a na všudypřítomnou tenzi si člověk brzy zvykne. V Tel Avivu lidé žijí své obyčejné životy, stejně jako například v Haifě, Netanye či Jeruzalémě. Poslední roky klidu si zde obyvatelé užívají a na sebevražedné bombové útoky pomalu zapomínají. Stejně jako celá okupace, vše se propadá do mlhy minulosti. Ta však neskončila, jen zmizela z každodenních témat konzultovaných nad pivem či kávou.

Z celkového počtu vojáků přibližně deset procent sloužilo v Palestině. Mají tedy nějakou představu o tom, co se v ní děje. Izraelci na Západním břehu většinou vstupují pouze na silnice chráněné armádou anebo do stejně zabezpečených osad. Je mnoho míst, kam nesmí. Jsou to především oblasti ovládané palestinskou samosprávou a policií (tzv. area A). Však i sem čas od času zavítají různí aktivisté či vyučující z univerzit snažící se místním teenagerům zajistit lepší vzdělání a budoucnost.

Projíždíme okupovanými územími a zastavujeme na místech bývalých palestinských vesnic či osídlení. Ayal podrobně vysvětluje zákony, pravidla a armádní praxi v dané oblasti. Násilná vystěhování, bourání stanů a stavení, harašment ze strany osadníků (jemuž vojáci jen těžko brání), nepokoje mezi místními Araby, střety založené na generační nenávisti mezi Palestinci a Izraelci atd. Je toho hodně. Neustále se zde míchá kotel násilí, nesnášenlivosti a příkoří. Mezi tím v tom, a někdy i okolo stojí vojáci IDF.

Byl to dlouhý den plný informací a dat. Kamarád novinář mi po příjezdu do Svaté země dal dobrou poučku. „Všichni tady lžou,“ říkal. Snažím se porovnávat svoje znalosti s tím, co jsem dnes slyšel. Brouzdám internetem a knihami. Možná, že zde opravdu všichni lžou, někteří úmyslně, jiní ne. BTS mi ale ukázalo, že k realitě se dá přinejmenším hodně přiblížit. Nikoliv její propagací či marketingovými triky, ale uvedením příběhu do kontextu. Bývalí vojáci vypráví, co viděli a dělali, nic víc. Nenárokují si patent na pravdu nebo právo na rozhodnutí o dobru či zlu. Jen vyprávějí svůj příběh a je na každém, ať si ho přebere a promyslí podle svých znalostí a zkušeností.

Černobílý svět

Izraelské noviny Haaretz uveřejnily článek s podtitulkem „Na festivalu ve Sderotu, ministryně Limor Liknat označila film Shlomi Elkabetze: Svědectví za jednostranný a ignorující utrpení Izraelců, publikum reagovalo bučením.“ Limor Liknat tak zcela neúmyslně poukázala na jeden z hlavních problémů činnosti BTS. Vojáci mluvící na videích opravdu zastávají jednostranný pohled na věc. Totiž ten svůj. Nesnaží se říci, kdo je špatný nebo dobrý, kdo je v právu a kdo nikoliv. Podobných odlišných anebo zcela opačných pohledů, by bylo možné najít více. Osadníci, ultra ortodoxní židé, levicoví či pravicoví aktivisté atd. Všichni vidí problém posvém. Při čtení toho textu v novinách jsem si vybavil slavnou větu z Rychlých šípů. „Volíš Losnu nebo Mažňáka?“ ptali se tenkrát Vontové. Jiná možnost v příběhu nebyla. Ve Svaté zemi je však situace trochu komplikovanější. Toto černobílé vidění problému je však velice časté a mnozí se s jeho pomocí konflikt snaží zjednodušit, aby byl pro ně pochopitelnější a srozumitelnější. To bohužel není možné. V Izraeli a Palestině jsou přítomny všechny barvy zastupující pluralitu názorů rozdílných skupin. Ty se pohybují od extrémně propalestinských, až po silně proizraelské. Do toho se dají započítat různé náboženské strany či aktivistické skupiny stojící na rozdílných barikádách s mnohdy až neuvěřitelně komplikovanými názory. Za zmínku stojí například Křesťanští sionisté, Rabíni za lidská práva či sdružení ortodoxních židů Eida Charedit, kteří neuznávají existenci státu Izrael, přestože žijí ve čtvrti Mea Šearim v Jeruzalémě.

I v české společnosti je možné nalézt tuto rozpolcenost. V mnoha debatách se lidé snaží své oponenty dostat do role zastánce jednoho z extrémních názorů. Čímž se debata promění z plodné konverzace na divokou hádku. Nejenom na úrovni společenské, ale i státní se dají takovéto procesy snadno vypozorovat. Jedním z unikátních příkladů je i postoj samotného státu Izraele. „Nová definice antisemitismu je dost odlišná od té původní. V nynější době antisemitismus znamená jakákoliv kritika politiky státu Izrael,“ řekl mi nedávno Dan, izraelský aktivista z organizace Ta´ayush. Jako by se každý musel rozhodnout, na čí straně vlastně stojí. Nestrannost přestala existovat, alespoň pro většinovou společnost, a pravda se v palestinko-izraleském konfliktu bohužel ztratila už dávno.

Odvrhnutí hrdinové

„Mnoho vojáků (kteří podají své svědectví, pozn. autora) zůstává v anonymitě kvůli tlaku z oficiálních armádních míst i široké veřejnosti,“ říkají stránky BTS. V silně jednostranně vyhraněném státě jako je Izrael, se bohužel není čemu divit. Oficiální propaganda je silná, jednoduchá a srozumitelná každému bez rozdílu vzdělání či původu. Pokud se někdo pokusí postavit proti těmto „vžitým pravdám“, je automaticky přesunut na druhou stranu politického spektra. Tedy k nepřátelům: Palestincům či levicovým aktivistům. Již zmíněné černobílé vidění tu funguje celkem efektivně. „S oficiálními místy jsem nikdy moc problémů neměl, spíše s rodinou a přáteli okolo,“ vysvětloval mi Ayel na cestě zpět do Jeruzaléma. Podobné nepříjemnosti mi nedávno popsala i Izraelka Ayelet, která ještě v době své armádní služby pořádala levicově zaměřený Activism festival: „Musela jsem to tajit, zvláště pak před svými veliteli. Nevím, jak by reagovali, ale neměla jsem z toho prostě příjemný pocit.“

Sloužit v armádě je v Izraeli povinnost. Pro mnohé místní jde však i společenský status. Nejenom, že pokud někdo odmítne vojenskou službu, jsou mu uzavřená některá perspektivní zaměstnání, ale především je perzekuován vlastní komunitou. Ta jeho chování nemusí pochopit. Vojáci, podávající svoje svědectví prostřednictvím videí či textů BTS, sloužili anebo stále slouží svojí zemi. Jediným jejich proviněním se stává nesouhlas s metodami, které stát Izrael používá k zajištění své bezpečnosti a vnitřní nutnost o nich informovat širokou veřejnost.

Jiří Kalát

Skladatel se pohybuje převážně ve vyšších kruzích, ale náleží k opomíjené společenské vrstvě středního nebo dokonce nízkého stavu. Skladatel je chápán jako umělec v livreji, sluha, který má sice právo mluvit, ale nesmí odpovídat. Lásku musí hledat jen mezi sobě rovnými: na vsi, v měšťanském domě, má-li štěstí, pak v zástupu dvorních dam. Láska k ženě vyšších kruhů je mu zapovězená. Avšak právě ženy aristokratky, ženy mecenášky, které jsou středem učeneckého salónu nebo mají vzdělání na úrovni, právě takové mohou pro skladatele představovat harmonický, oboustranně přínosný vztah. Angličan Jeremiah Clarke (1674–1707) spáchal sebevraždu (zastřelil se) kvůli nešťastné lásce k „nádherné ženě ze vznešených kruhů“. Byl mimořádně nadaným varhaníkem a instrumentalistou, jeho nejslavnější skladby (Prince of Denmark’s March a Trumpet Tune) byly v 19. století chybně přiřčeny jeho kolegovi Henry Purcellovi (1659–1695).

Vedle těchto nešťastných, nerovných nebo neopětovaných svazků existovaly daleko dobrodružnější „nebezpečné známosti“. Láska v lůně Matky církve nikdy nemohla dopadnout dobře, ať již vzpomínám příklady ze středověku nebo slavný Zločin pátera Amara. Pietro Simone Agostini (1635–1680) se vyhýbal po celý život nepřízni osudu: musel uprchnout z rodného města kvůli podezření z vraždy, následně byl vypovězen z celého kraje, když se zapletl s jeptiškou. Svůj život ukončil rovněž sebevraždou.

Fridrich II. Veliký, pruský král „filozof“, byl proslulý především svou necitelností k druhým lidem, kterou pravděpodobně zdědil po otci. Na jeho dvoře v Sanssouci a v Berlíně působilo mnoho komponistů, operních zpěvaček a hudebníků. Jeden z nich, Johann Friedrich Agricola (1720–1774), poměrně záhy ztratil královu podporu. Podmětem k této nemilosti byl pravděpodobně skladatelův sňatek s berlínskou sopranistkou Emilií Monteni. Tento svazek totiž král odmítl a později ho nejspíše Agricolovi přímo zakázal. Ovšem skladatel byl stejně neoblomný jako král a zpěvačku si vzal. Fridrich Veliký však stejnou měrou, jakou projevoval neutuchající touhu zasahovat do soukromí svých poddaných, dával najevo i svou benevolenci a s jistou lhostejností tak nechal skladatele jeho osudu a dále se mu nemstil.

V dobré se obrátil zakázaný vztah Henri Desmaretse (1661–1741), který po smrti své manželky zahořel láskou ke své žačce Marii-Margueritě ze vznešeného rodu. Byl vytrvalý a udržoval s patnáctiletou dívkou styky po tři léta, poté jí pomohl k útěku z domova. Za tento čin byl králem Ludvíkem XIV. uvězněn, avšak podařilo se mu z vězení utéct a společně se svou milenkou prchl do sousedního Nizozemí. Rozlícený král jej v nepřítomnosti odsoudil k trestu smrti. Poté, co byl Desmarets zaměstnán u španělského krále a burgundského vévody, nakonec král od přísného trestu upustil a viníka omilostnil.

Láska prokletá, tak bychom mohli nazvat vztahy, které i dnes budí rozruch a nejsou společensky akceptovány. Homosexualitu, která byla ostře odsuzována a proto i co nejúzkostlivěji tajena, dokázala šokovaná a pobouřená společnost nekompromisně a bez soudu okamžitě zadusit. Geniální komponista komorní hudby, jedinečný mág hudebních barev, Johann Rosenmüller (1619–1684) zpočátku úspěšně působil v Lipsku. V roce 1655 jej nechala konšelská rada uvěznit ve věži městské pevnosti. Důvodem byl intimní vztah s jedním mladíkem z chrámového sboru. Když oba muže přistihl náhodou svědek, vyrojil se celý zástup dalších „svědků“, kteří si vyrovnávali s Rosenmüllerem své účty. Případ byl brzy skandalizován a vynesl skladateli mnohaletý žalář. Komponistovi se však již po třech letech podařilo z vězení uniknout a odešel do Itálie. Do Německa se pak vrátil až ke konci svého života.

K poslechu na You Tube:

Adam Krupička

Josef Straka

Narozen v Jablonci nad Nisou. Pracuje v Domě čtení Městské knihovny v Praze jako organizátor a moderátor autorských čtení, literárních a vzdělávacích pořadů a též jako knihovník. Studoval na katedře psychologie UK FF, kde později působil jako interní doktorand a odborný asistent. Nyní zde přednáší v rámci výběrových kurzů.

Básník, prozaik, příležitostný publicista, redaktor Literárně-kulturního časopisu H_aluze. Vydal 5 básnických sbírek a knih básnických a prozaických textů: a…jiné časy (1994, G Tisk Liberec), Proč. (1995, v příloze časopisu Tvar, edice Tvary), Hotel Bristol (2004, Medard/ Cherm Praha), Město Mons, 2005 a Kostel v mlze, 2008 (Cherm, Praha). V současné době dopisuje další knihu prozaicko-básnických textů Malé exily.

Ivan Pasadena (nar. 1978)

Narodil se a žije v Hradci Králové. Studoval humanitní studia na Fakultě humanitních studií UK, kde pokračuje oborem Orální historie – soudobé dějiny. Spolupracuje s grantovým týmem projektu Česká společnost v období normalizace a transformace při Centru orální historie Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. Živí ho řízení výroby a koordinace projektů v produkci léčiv.

Své básně prvně vydal v roce 2006 ve sbírce Antropotyjátr suma sumárum čaj rum bum. V roce 2007 se umístil v Literární ceně Vladimíra Vokolka. Publikoval ve sbornících této literární ceny (2007, 2008), je zastoupen v almanachu Antropotyjátr 2008. V roce 2010 vyšla jeho druhá sbírka básní Poezmije v ediční řadě časopisu H_aluze, ve kterém publikuje básně, eseje či reporty z výstav výtvarného umění.

– text je osamělý, ale je na cestě k člověku – angažmá se projevuje tím, že člověk přemýšlí o tom, v čem žije – firemní kultura hypertrofovala, ovlivňuje společnost jako celek – neosquatting – návrat od experimentů k příběhovosti – nemám rád, když se z autorského čtení stane spektákl – pěší chůze je akt sociální revolty – koncept pomalosti – dnes jsou termíny jako smysl a bytí člověka sprostá slova – tendence návratu příběhu ve formě orální historie – vidím snahu předat prožité, abychom se stali citlivějšími na signály, které člověka vedou od něho samého – ekonomické pole vstoupilo do všech polí ostatních lidských činností – mám důvěru v generaci mladých lidí –

I. P.: Co vlastně literatura podle tebe je? Míním zde především literaturu krásnou, tedy poezii a beletrii. Je to text sám, nebo komplex autora a příjemce, textu a kontextu a podobně?

J. S.: Zmíním slova Paula Celana, básníka, kterého mám nesmírně rád. Ten napsal, že báseň a vlastně jakýkoliv text je osamělý, ale je na cestě k člověku. Autor svůj text vysílá na cestu v kontextu toho, o čem přemýšlí, co chce nějakým způsobem sdělit. Autor píše v době, ne o době, která se tak v textu odráží, ať chce nebo nechce. Často mě zaujme síla slova v textu, obrazu ve výtvarném umění, ale zajímám se také o kontext, o dobu, v níž dílo vzniká, zajímám se i o autora samotného. Takové pojetí literatury, textu je mi bližší.

I. P.: Jak vidíš vztah literatury a vyjadřování se k aktuálnímu stavu společnosti? Jinými slovy má nebo měla by někdy být literatura angažovaná? V dnešní době je takový vztah díky zkušenostem z dob minulých (proletářská poezie) vnímán jako přinejmenším problematický. Možná si dnes člověk dokáže spíše představit angažovanou beletrii, ale co básně?

J. S.: Zaujalo mě vystoupení Tomáše Samka, který přemýšlel o angažovanosti, o angažmá člověka, který někde žije a vyjadřuje se k tomu, kde a v čem žije. Mně osobně je prvoplánově angažovaná literatura, vyjadřování se k problému za každou cenu, svým způsobem protivná. Na druhou stranu je mi i vzdálenější literatura, v níž jde jen o estetizaci, o cizelování textu, který je hezký jen sám o sobě. Angažmá se projevuje tím, že člověk přemýšlí o tom, v čem žije, vyjadřuje se k době, v níž žije. Myslím si, že dnešní doba je úspěšná, šťastná, ustavená ve svých strukturách a rámcích – proto nikdo nemá potřebu se k ní vyjadřovat. Vidět je to na především na próze resp. na tzv. europróze, která je prozatérsky velmi dobře zpracovaná, ale nevychází z vnitřní nutnosti. Myslím si, že právě přichází doba, kdy je zapotřebí se vyjádřit, a to i přesto, že nemáme velkého, hrozivého nepřítele, spíše se potýkáme s čímsi plíživým. Ono vyjádření angažovanosti by však mělo být v tvorbě patrné až ve druhém, třetím sledu autorova myšlenkového proudu. Dnes mi chybí angažmá člověka právě v tomto smyslu, vůči společnosti se v básních nevyjadřujeme skoro vůbec, není v nich kritika oné uspokojenosti.

I. P.: Vnímáš v dnešní společnosti, mezi literáty, cosi, co se přibližuje takové neprvoplánové angažovanosti?

J. S.: V současné době vnímám počínající tendenci angažovanosti projevující se v debatách a polemikách třeba na stránkách Tvaru, při některých autorských čteních. Ještě mi však chybí takový druh angažmá jako např. v šedesátých letech – psaní vycházející z přemýšlení o době a společnosti, nikoliv z rozhodnutí „teď napíšeme něco angažovaného“. Jde o přemýšlení v textech, jako cosi, co je přítomné v pozadí.

I. P.: Mluvil jsi o angažovanosti také jako o kritice, myslím si, že ta plyne v jistém smyslu primárně z nespokojenosti a bavíme-li se o literatuře a společnosti, máme důvod být dnes a tady se společností nespokojeni?

J. S.: Můžu mluvit jen za sebe – ano, máme důvod být dnes nespokojeni se společností, která se cítí po dvaceti letech spokojená, svým způsobem hotová, normalizovaná. Nikdo se nemusí již o nic snažit. Na jedné vídeňské výstavě (1989), věnované sociokulturní situaci osmdesátých a počátku devadesátých let, jsem objevil text jednoho sociologa o revoltě proti současné formalizované standardizovanosti. Ta prý spočívá v tom, že je člověk neustále vyhodnocován experty a kolegy prostřednictvím různých auditů pracovního výkonu, že musí striktně dodržovat určitou firemní kulturu. Z člověka se pak stává člověk permanentně posuzovaný, což může být pro někoho velmi nepříjemné. Chci říct, že firemní kultura hypertrofovala, ovlivňuje společnost jako celek. Nejdůležitějším kritériem je úspěšnost, výkon a z této perspektivy se pak hodnotí třeba i rodinný život nebo vztahy mezi lidmi. Otázkou je pak, kdo je hodnotitel a proč lidé tato měřítka přejímají. V této souvislosti mohu zmínit knihu Roberta Reicha V pasti úspěchu, ve které píše o tom, jak se lidé sami přizpůsobují kritériu úspěchu, sami mu přitakávají, a tak jej potvrzují a vytvářejí ho. Chceme se sami zařadit do jakýchsi nových kmenů, tribalit, jak o nich píše Maffesoli. Samozřejmě že existují jedinci, kteří si udržují svou perspektivu, vymykají se, ale celkově považuji společnost zajatou firemností jako velký problém české společnosti.

I. P.: Napojí-li se autor svou tvůrčí stránkou na ekonomický a symbolický systém formalizované a standardizované společnosti, projeví se to nějak? Je jedním z takových projevů např. touha po uznání takové uniformní společnosti a snaha o finanční zisk z ní?

J. S.: Asi ano, i když snaha o úspěch byla vždycky viz např. celebritizace výtvarné scény v osobě Damiena Hirsta. Dnes však vnímám daleko silnější tlak na umělce tím, že jsou některá díla neúměrně přeplácena, autor se pak stává celebritou ve své společnosti a z díla se stává ryze obchodní komodita. Nemyslím si, že je dobré, je-li autor hnán jen snahou o zisk a uplatnění se na trhu komodit, je-li umělecké dílo vnímáno jen jako úspěch či neúspěch…

I. P.: Básně nebo výrobky…

J. S.: Přesně tak… Je-li poptávka malá, stáhneme věc z prodeje, protože nemá cenu. Básně se samozřejmě vždy málo prodávaly, ale na příkladu výtvarného umění je to patrnější – snaha dostat se do pavilónu na bienále apod. Ztrácí se pak ono vnitřní pnutí, které člověka k tvorbě vede a do popředí vystupuje snaha o prestiž, o okamžitý úspěch, o grant. To je ale už jiná otázka, o které bychom mohli někdy hovořit, zda totiž granty zabíjí kreativitu nebo skutečně podporují umělce.

I. P.: Myslíš si tedy, že ten tlak na člověka, na umělce se během posledních dvaceti let zvyšuje?

J. S.: Řekl bych, že ano. Patrné je to ve výtvarném umění, kde po roce 1985 těžko hovořit o nějakých směrech. Často už nejde o dílo samotné, ale o tendenci se proslavit, která je tlačena společností jejím pohledem na umělce jako na celebritu. Pochopitelně menší je tlak na prozaiky, básníky. Reakcí na takový tlak je třeba jakýsi „neosquatting“, kdy se umělci dohodnou s radnicí na minimálním nájemném a tvoří ve svých ateliérech. Všimnul jsem si toho u berlínských galeristů, kteří zvou lidi z ulice na výstavu přímo do umělcova tvůrčího prostředí, za čímž vidím strach výtvarníků z velkého galerijního světa. Tito galeristé nechtějí udělat z umělce hvězdu, neříkají já vás zaplatím, chtějí jeho díla ukázat lidem a potom, možná i nějaké dílo prodat, ale ona motivace k takovému počinu je jiná než zmíněný podíl na trhu a zisk.

I. P.: Nemohou si to ale dovolit jen zavedené nebo „bohaté“ galerie? Co ty malé galerie, které pokud něco neprodají, tak nezaplatí nájem? A právě proto volí spíše zavedenější, řekněme trendovější autory.

J. S.: Vnímám to tak, že malé galerie prodávají sice zavedenější, zmíněné alternativní galerie alternativnější autory, ale nevyvíjejí silný nátlak na umělce. U lidí, kteří pravidelně sledují výtvarné umění pozoruji občas nevoli navštěvovat velké galerie, bienále apod. Spíše zavítají na večírek v ateliéru méně známého umělce, i když i to může být také jakýsi trend. V Berlíně je dnes jedna z tendencí nepřitáhnout umělce do galerie, galerie přijde za umělcem do jeho ateliéru. Výstava je třeba na dvoře domu s minimem propagace. Našel si ji, zaujala tě, dobře, prohlédni si ji. Díváš se na obrazy, ne na jméno.

I. P.: Mluvíme-li o literatuře a společnosti, pak vypovídá něco o společnosti výběr čtené literatury? Odpovím si, asi ano a jistě to souvisí i s onou formalizovaností společnosti. Napadá mě, že literát je dnes úspěšný, když jsou jeho knihy zfilmovány a ne čteny. Poezie je však vždy jaksi na okraji čtenářského zájmu…

J. S.: Poezie má zvláštní postavení. Přijímá ji jen určitý okruh lidí. Spíše bych zde zmínil tendenci v próze od devadesátých let v Evropě, kterou bych definoval jako návrat od experimentů k příběhovosti, jako renesanci příběhů. Je to vidět i na poslední Magnesii Liteře, kdy všechny kategorie měly tři nominované, próza devět a zvítězila pak Petra Soukupová, což odráží propagaci české prózy, snahu dostat ji mezi lidi. Cítím tendenci prosazovat mladé a mladší prozaiky marketingovými kampaněmi, aby se objevili na prodejních pultech. Jen výjimečně se to stává básnické sbírce. Myslím, že u nás po velkém propadu koupě knih v polovině devadesátých let, je to nový trend – přivést potenciální čtenáře ke knihám prostřednictvím autorských čtení. Na úvod je například přečtena esej o autorově tvorbě jako v kavárně Fra. Vnímám to jako velmi potěšující jev. Jiný příklad, večery časopisu Psí víno tíhnou více k sociálně-angažovaným projevům. Je více jak jednadvacet let po revoluci a tabu neangažovat se literární tvorbou tedy pomalu, zdá se, pomíjí. Opakuji, že nemá jít o angažování se „pro“ jeden názor, směr, ale vyjadřování se „k“ něčemu kolem nás. V próze jde třeba o vyjadřování se k tématům z naší nedávné minulosti, o nichž se v devadesátých letech ještě nepsalo. Možná nebyl k některým událostem dostatečný odstup, možná teprve teď vyrostla generace, kterou tyto události zajímají.

I. P.: Důležitou úlohu v záznamech paměti svědků různých událostí především z doby komunistického totalitního režimu dnes hraje orální historie, jejíž rostoucí popularitu bych mohl dát do souvislosti se současnou renesancí příběhu. Příběh je asi stravitelnější pro více lidí, což hraje roli zvláště pro zprostředkování poznání minulosti. Chtěl bych se tě zeptat, proč si myslíš, že poezii čte méně lidí? Vždyť i skrze pocity lze poznávat příběhy…

J. S.: I poezie se dnes dostává na hranu s prózou… Možná je to představa zafixovaná ze školy, kdy se učilo rozumění veršům klasiků, současná poezie je pak pro dotyčného psána jakoby divným jazykem – často jde o velmi rozvolněný verš, je protkána symboly, o nichž musí člověk více přemýšlet, číst je několikrát. Možná, že má více čtenářů řekněme jednodušší či popisnější poezie než básně, v nichž se autor více zavíjí do sebe, ač tím vyjadřuje mnoho. Myslím si, že lidé mají především strach vstoupit do takové básně, mají strach číst současnou poezii, bojí se vzít takovou knihu do ruky a říkají potom, že žádné, vlastně žádné dnešní, autory neznají. A neznají je, protože je ani poznat nemohli. Proto si myslím, že název výboru „Nejlepší české básně“ je sice pofidérní, což sami autoři projektu přiznávají, ale přesto má svůj neopominutelný význam. Lidé, kteří nemají odvahu koupit si knihu básní od současného autora, mohou prostřednictvím takového výběru získat přehled o tom, co a jak se dnes píše. Získají informace o způsobu výběru autorů a jejich básní, jsou vybízeni k polemice s takovým výběrem a třeba se jim některé básně zalíbí natolik, že se vydají nějaký svazek básní koupit…

I. P.: Zajímavé je, že pokud si člověk vyhledá nějaká literární fóra na internetu, pak je doslova zahlcen množstvím autorů. Mám někdy pocti, že lidé chtějí dnes spíše produkovat, než se seznamovat s produkcí druhých, mají zkrátka pocit, že mají co ostatním sdělit.

J. S.: Na takových fórech jako je Písmák nebo Totem lidé samozřejmě i čtou, co píši ostatní, znám některé z uživatelů a myslím, že mají přehled i o tištěné literatuře. Řekl bych, že jistá forma anonymity pro publikování pod různými nicky nahrává tvorbě na internetových fórech, kterou vnímám jako velmi pozitivní jev – lidé zkoušejí psát, získávají zpětnou vazbu a nemusí přitom shánět vydavatele pro své první texty. Někdo však může zůstat jaksi „viset“ v rámci této komunity a nemusí nebo nechce se dále vyvíjet, neboť je například přesvědčován, že jeho tvorba je dobrá. Objev literárních fór určitě též napomohl pořádání i autorských večerů v kavárnách, kde se např. chtěli autoři osobně poznat, když se znali předtím jen pod svým nickem.

I. P.: Druhou cestou jak může nový autor publikovat, jsou literární časopisy např. Psí víno, Pandora, které mají vzhledem k tomu, že na nich pracují lidé většinou v rámci svého volného času, velmi dobrou úroveň. Mohl bys zhodnotit tento druh literárního média?

J. S.: Literárních časopisů určitě přibývá, každý z nich má většinou svou filosofii, otiskuje různá témata, různé autory, některé z nich vydávají i malé edice básnických sbírek např. Psí víno. Literární časopisy většinou píší o tom, co se děje v literatuře teď, vytvářejí prostor pro střet aktuálních názorů, zároveň jsou dokumentem své doby. Kolem jednotlivých literárních časopisů se vytvářejí určité svébytné komunity přispěvatelů a příznivců, pořádají literární čtení různých autorů, zvou na kulturní akce. Kromě toho jsou mnohé tyto časopisy i v elektronické podobě, kde je dostatek prostoru i pro další autory, kteří se do tištěného čísla nevešli nebo mohou velmi aktuálně informovat své čtenáře o akcích a čteních.

I. P.: Do jaké míry by se měly literární časopisy věnovat jen literatuře? Mají se věnovat i reflexi společnosti? Kde je pak hranice mezi takovou reflexí a mezi propagací určité ideologie?

J. S.: Autoři těchto časopisů se určitě bojí ideologičnosti, vnímám však tendence k publikování reflexí a přemýšlení o společnosti, což souvisí s již zmíněnou angažovaností. Filosofie časopisu je odvislá od filosofie redakčního kruhu. Velice dobře znám Weles, který je spíše revue, básnickým almanachem. Host nabízí obecnější pohled na literaturu, recenze, články o tom, co se děje v české i světové literatuře. Určitým novým pohledem je časopis A2 a jeho tematicky zaměřená čísla. V A2 je hodně reflexe, zabývá se nejenom literaturou, ale i výtvarným uměním, divadlem, ale i subkulturami, právě kolem něj se rozpoutala diskuse, zda jde ještě o literární časopis či obecněji kulturní periodikum. Podobná diskuse je i kolem Literárních novin – zda jsou ekologickým či literárním časopisem, dnes už asi opět více tím literárním. Potom jsou původně lokálně vznikající časopisy jako např. H_aluze s nadregionální působností s psaním o literatuře a kultuře v kontextu společnosti. Psí víno se orientuje na literaturu a více na ono angažmá ve smyslu, jak jsme o něm již hovořili. Pandora má zase více podobu almanachu, provádí průřez daným tématem do hloubky, objevují se v ní často literárně-kritické texty k danému tématu. Je zajímavé vnímat pestrost literárních, literárně-kulturních časopisů a revue a je stále více patrné, že dochází k postupnému vyhraňování jednotlivých časopisů, k profilaci jejich orientace…

I. P.: Literární periodika se tedy mohou stát nebo se stávají i jakousi platformou či fórem pro tematizaci oné formalizované standardizovanosti společnosti…

J. S.: Ano, zvláště jejich webové stránky jsou prostorem pro ještě obsáhlejší debatu o určitých tématech, prostorem pro živější výměnu názorů.

I. P.: Jestli se ale takové názorové pole vůbec někdy prolne s polem úzce formalizovaným, standardizovaným, jestli se neuzavře, nestane zcela autonomním. Tím narážím na to, zda se na autorských čteních neobjevují jen skupiny autorů (autorek), kteří si navzájem předčítají svá díla a jaksi nedochází k prezentaci směrem ven z takového literárního nebo kulturního pole…

J. S.: Já si myslím, že období, kdy na autorská čtení chodí jen známí autorů a známí známých, už pominulo. Navštěvují je studenti různých škol, bohemisti, lidé zabývající se jazykem a další. Zmíněná kavárna Fra pořádá literární čtení každý týden, na čtení Psího vína chodí vždy okolo sta lidí, velké publikum mají i čtení v Ústí nad Labem, ale i v jiných větších či menších městech, příkladem může být Děčín a nemyslím si, že jde pouze o známé autorů samotných.

I. P.: Povědomí o současné literatuře potažmo reflexe společnosti se tedy rozšiřuje, překračuje jen ono jakkoliv vymezené pole literární…

J. S.: Ano, shrnu-li polistopadovou historii autorských čtení, pak v devadesátých letech byla objevena, potom se většinou odehrávala v literárních kavárnách a nyní, především v posledních asi tak pěti letech, hledá různé formy jak oslovit další posluchače – čtení je spojeno s hudbou, s filmem, ne jako doprovod, ale jako kompozice, na různě pojatých festivalech apod.

I. P.: Někdo může vnímat takové nové formy čtení a autorského čtení jako rušivé s argumentem, že už nejde o text sám, ale o to nabízet ho v barevné, hýbající se, atraktivnější podobě, čímž se přibližuje mainstreamové zábavě…

J. S.: Přesto to vnímám jako pozitivní věc, jako způsob jak literaturu přiblížit lidem. Zaslechl jsem třeba názor, že by neměly být ani debaty s autorem, že by mělo jeho dílo hovořit samo za sebe. Domnívám se, že je to věc názoru, proč nezkusit promyšleně doprovodit poezii hudbou nebo projekcí a umocnit tak působení textu a vytvořit vlastně něco nového. Samozřejmě ani já nemám rád, když se ze čtení stane spektákl, když to, co má slovo doprovázet, převáží nad slovem samotným.

I. P.: Střídání forem podání textu během nějakého pásma, literárního večera může více udržet pozornost posluchače-diváka…

J. S.: Právě v tom se projeví schopnosti organizátorů literárních čtení, jak je program vystavěn, jak je přijatelný pro návštěvníky i pro autory samé.

I. P.: Zeptám se nyní z jiného soudku, může literatura potažmo myšlenky škodit? A mají tedy cenu indexy zakázaných knih, myslím tím např. Mein Kampf apod.?

J. S.: Určitě mohou být podobné texty škodlivé, jistý význam mají jejich vydání opatřená sofistikovaným komentářem, kde je popsána zrůdnost některých myšlenek a jejich uvádění do praxe. Nebezpečnější než knihy fašistických stran, které si přečte jen úzký okruh lidí, jsou dnes dle mého ty, které se tváří jako přísně vědecké, podepřené mnoha statistikami a příklady, přitom jsou však založené na účelově vybraných faktech, nereflektují odporující případy a jejich podložím jsou třeba rasové teorie, jako příklad mohu uvést Tabu v sociálních vědách Petra Bakaláře.

I. P.: Souvisí to i s tím, že společnost dnes považuje výstupy exaktní vědy za faktum, za skutečnost samu?

J. S.: Ano, je to možné. Na jedné straně prý žijeme ve společnosti expertů, kdy se dává za pravdu tomu, kdo má potvrzení, že je expertem, na straně druhé má česká společnost nedůvěru k těm, kteří se živí myšlenkami, kteří pracují duševně, píší knihy, sdělují názory, což vyplývá ze všeobecné prakticistní a pragmatické orientace společnosti. Něco jiného jsou názory ekonomů, kteří byli dlouho považováni za ty, jež jsou hlavními tvůrci změn (changemakers) a to se po finanční krizi změnilo – nedávno jsem kdesi četl, že se až 90% finančních analytiků mýlí ve svých prognózách, přitom své práci rozumí velmi dobře, ale právě jen v kontextu svého oboru. Ekonomové a auditoři nadto neradi hovoří o svých pochybnostech, nechtějí být za černé ovce. Tedy ona váha expertů ve společnosti, jak o ní psal v 90. letech Zygmunt Bauman, dle mého značně utrpěla nejenom díky finanční krizi, ale díky tomu, že názor např. sociologa už nemá v dnešní společnosti takový význam, jako měl před deseti či patnácti lety. Nevím, jestli je expertní společnost na ústupu, ale lidi dnes spíše zaujme podání informací přijatelnější formou nebo formou uměleckou. Sofistikovanější texty jsou čteny zas jen v okruhu odborníků.

I. P.: Zakázané knihy odkazují nepřímo na tvůrčí svobodu a na svobodu projevování myšlenek, domnívám se, že pokud jsou dodržovány ony nepsané i kodifikované kánony jako např. nehanobit člověka kvůli jeho etnické příslušnosti, náboženskému přesvědčení a podobně, pak člověk takovou svobodou disponuje. Co si o tom myslíš ty, máme svobodu projevu, máme tvůrčí svobodu?

J. S.: Já si myslím, že tvůrčí svoboda určitě je, obtížnější je už napsané knižně vydat. Dnes si lidé mohou psát a číst, co chtějí, což ještě v nedávné minulosti, snad s výjimkou konce šedesátých let, nebylo vůbec možné. V devadesátých letech se očekávalo, že se začnou prodávat knihy ve velkém množství, avšak na scénu vstoupila nová média a kniha se stala jen jedním z mnoha. Některé knihovny jsou dnes už přejmenovávány na mediatéky, což znamená, že nabízejí knihy a jiná média. Dovedu si představit, že poezii a beletrii bude člověk vždy rád číst v knihách, avšak odborné a encyklopedické texty si již raději stáhne z internetu.

I. P.: Ona rychlá média jistě souvisí s rychlostí dnešní společnosti…

J. S.: Rychlé vyhledávání informací určitě souvisí s rychlostí žití v dnešní společnosti, přesto však ukazuje na mnohá negativa. Podle posledního průzkumu čeští studenti klesají ve čtenářské gramotnosti a ve schopnosti porozumět textu. Myslím si, že právě na tomto má podíl jak zmíněná rychlost společnosti, tak možnost jiné zábavy než čtení knih, ale také vstup tržních mechanismů do školství ve smyslu ztržnění a komodifikace. Rychlé vyhledávání má význam, pokud je zapojeno do kontextu hlubšího porozumění a přemýšlení nad textem. Nevidím jako hodnotné sestavit referát nebo článek pouze ze zkratkovitých vyhledaných informací, protože pak dochází často k přejímání cizích myšlenek, jen aby byl naplněn určitý počet slov nějaké studie a tím cosi splněno.

I. P.: Jednou jsi citoval nějakého autora, který psal o konceptu pomalosti a mj. také o tom, že dnes je i pěší chůze revoltou. Mohl bys to prosím přiblížit?

J. S.: Tento výrok pochází od Rolanda Jarvise a publikoval jej John Urry ve své knize Sociology beyond societies – oba dva jsou významní sociologové. Jarvis říká, že pěší chůze je akt sociální revolty vůči dnešní rychlosti a zamyslíme-li se nad tím, má pravdu, vždyť žijeme velmi rychle, mobilně a pomalu se prý člověk skoro nikam nedostane. Pomalá chůze je v podstatě vyčleněna z kontextu dostávání se odněkud někam, patří k ní prvek zážitku na cestě, dlouhého, vytrvalého pohledu do krajiny – gazingu. Jarvis hovoří o tom, že dříve chodili lidé rozjímat většinou do kostela, dnes nám může dimenzi přemýšlení nad svým životem nabídnout právě pomalá chůze. Biologové tvrdí, že chůze rychlostí asi 5-6 km/hod odpovídá srdečnímu rytmu, tím se člověk dostává do jakéhosi souladu sám se sebou, klidná pěší chůze nám poskytuje prožitek nestrukturovaného času v dnešním velmi strukturovaném a formalizovaném světě. Člověk může také zkusit procházet velmi pomalu lesem, třeba jen jeden kilometr za hodinu, otáčet se, vnímat drobnosti, sklon světla, záhybů cesty, po které jde. Zmínil jsem se o zážitku cesty, což znamená, že člověk naplňuje jeden den pozorováním, vjemy, mikropříběhy. Dnes je pomalá chůze vnímána jako zbytečnost, ale právě tato jakási zbytečnost, to, že je to k ničemu a ne k něčemu, člověka vyděluje z rychlé mobilní kultury. Na takové cestě se člověku stane velmi málo, ale je to vlastně nesmírně mnoho, neboť člověk měl čas, aby cestu prožil niterně. Člověk ani nemusí jít sám, ale třeba v malé skupince lidí, kdy to, co vnímá, zároveň reflektuje prostřednictvím druhých, což odkazuje na fenomén, který máme většinou spojený s kavárnou, ale při pěší chůzi je diskuse také zajímavá. Koncept pomalosti navazuje i na možný způsob života, existuje např. světový den pomalosti, který vznikl v Itálii nebo celé hnutí slow movement, které iniciovala kniha Carla Honoré In Praise of Slow, ve Spojených státech pak pod názvem In Praise of Slowness, jež ho posunula až do jakési módní roviny. Vlastně pokud první dekáda 21. století nabídla nějaké nové hnutí, tak je to právě „hnutí pomalosti“.

J. S.: Vnímáš, že se v české literatuře během posledních let něco změnilo?

I. P.: Za změnu považuji větší možnost publikování či zveřejnění textů začínajících autorů, s čím souvisí i mé pozitivní hodnocení různých literárních fór a především literárně-kulturních časopisů. Často se sice hořekuje nad nedostatkem financí na takové projekty, ale přesto takové možnosti existují a jsou otevřeny autorům. Literární časopisy nepovažuji jenom za plátky věnující se literární produkci, ale za jakousi platformu alternativnějšího pohledu na život, právě za výkrok z tebou zmiňované formalizovaně standardizované společnosti. Na textech publikovaných v těchto časopisech je většinou zřetelné, že dotyčný tvůrce se musel na chvíli zastavit, pokusil se vystoupit ze strukturovaného času a prostoru. Při čtení mám potom pozitivní pocit: „Jó, jsou tady, přemýšlí, reflektují, dotýkají se bytí, jdou za smyslem a né jen za ne-smyslem…“ Dnes jsou termíny jako smysl, bytí člověka apod. urážející, deklasující nebo skoro sprostá slova – „Na co ty máš člověče čas!“. Těžko říct, zda je pod povrchem společnosti nějaká vznikající tendence orientace ke smyslu. Já jsem zmínil, že vnímám tendenci návratu příběhu ve formě vyprávěných autobiografií, orální historie, vidím snahu předat prožité, abychom se stali citlivějšími na signály, které člověka vedou od něho samého, abychom si elementárně vážili předků a tak posilovali schopnost nějakým způsobem obohatit to, co máme a předat to potomkům…

J. S.: Trochu jsme se již dotkli ekonomické krize, nezačali lidé pak více přemýšlet o současném světě?

I. P.: Musím s tebou souhlasit, ekonomické pole vstoupilo do všech polí ostatních lidských činností, srostlo s člověkem, což je zčásti jistě přirozené, ale nelze prizmatem tohoto pole posuzovat veškeré lidské aktivity. Jestliže se pak zakymácely premisy, na nichž toto pole stojí, pak se zakymácel i člověk sám a snaží se z této doxy vyhlédnout, táže se: „Je všechno, co děláme o. k.? Nelze něco zlepšit, změnit? Co můžu pro to udělat já sám?“ Klasik by řekl, že to může být počátek obratu, souvratě, čímž nemyslím soudružství a lidové komisaře, za které mluví masové hroby, míním tím obrat k tichu, k sobě a tak k druhým. Fundamentální otázka pak je, jaká je alternativa? Ale tady nikde není připravený recept a to lidi znervózňuje, vždyť vyrostli a žijí v rychlé době, v ideologii neustálého růstu, chtějí pak recept hned. Proto vnímám pozitivně ty malé věci jako je poezie, vyjadřování se ke společnosti, pomalost, jak jsi o ní hovořil, ačkoliv v očích mnoha jsou to jistě marginálie, nic, co nemůže změnit nic, protože změnu vnímá dnes většina jako náraz, revoluci. Myslím, že právě ty marginálie jsou onou viditelnou změnou, jak se projeví dál, nedovedu posoudit. Nesmíme ale také zapomenout, že to, co si povídáme, je pravděpodobně velmi etnocentrické…

J. S.: Jenže tím, jak jsme zahlcování množstvím technologických minizměn, které jdou velice rychle za sebou, každý veletrh elektroniky přináší další vylepšení např. iPodu apod., člověk zažívá mnoho technologických minirevolucí a je otázkou, zda je ještě vůbec schopen zaznamenat změny jiné povahy, změny sice na okraji, ale změny zásadnější – změny v pohledu na svět.

I. P.: Já si myslím, že to možné je. Jednak mám důvěru v generaci mladých lidí, kteří se nyní dostávají do dospělého věku, ačkoliv můžeme slyšet z více stran o tempora, o mores – ano, můžeme vidět klipovitost, zrychlenost, facebookovitost, ale mladí lidé nejsou hloupí, mají dostatek informací a jistě mezi nimi vyrůstají ti, kteří dokážou reflektovat svou dobu a společnost lépe než my. Za druhé je dnes sice práce racionalizovaná, formalizovaná, standardizovaná, jak jsme o tom již mluvili, ale člověk nikdy neměl tolik volného času jako dnes a pokud tento volný čas, scholé, neutratí jen v masové zábavě, pak má neskutečné množství času přemýšlet nad věcmi, angažovat se a přinést jiný pohled i do okruhu uzavřeného před reflexí nánosem nových a nových technologických minirevolucí.

Pokud souhlasíš, tak bych právě touto důvěrou v lidi a nadějí do budoucna naše povídání ukončil… Díky.

J. S.: I já děkuju za příjemné odpoledne.

Politika v rukou tisku?

Na týdeník News of the World patřící mediálnímu magnátovi Rupertu Murdochovi se snesla řada obvinění z nezákonných odposlechů a v důsledku těchto obvinění musel týdeník s tradicí sahající do roku 1843 zavřít krám. Novináři odposlouchávali nejen politiky, sportovce či hvězdy showbyznysu, ale zkreslili dokonce i fakta kolem vraždy školačky Milly Dowlerové (podrobnosti najdete na internetu). Kvůli sběru „informací“ byli novináři ochotni obětovat nejen právo na soukromí, ale dokázali opominout i základní etické normy. Přitom Británií táhne šuškanda, že strana, kterou Murdochovo impérium otevřeně nepodpoří ve volbách, nemá nárok na vítězství, takže představitelé všech politických stran se snaží jít novinářům na ruku.

Že je realita v České republice jiná? Kdeže. Vzpomeňte si na tzv. Kubiceho aféru z roku 2006. Uvolnění zprávy o prorůstání organizovaného zločinu do politiky ovlivnilo výsledky tehdejších voleb. Dnes se dá jen spekulovat, zda úryvky ze zprávy otištěné v médiích a následná mediální masáž sociální demokracii skutečně způsobily prohru ve volbách, jak tvrdí její tehdejší předseda Jiří Paroubek, či zda měly zásadní vliv jen na průběh voleb a pověst ČSSD jako strany. Co je však jisté, je fakt, že kauzy si musel všimnout i Josef Novák z Horní Dolní. V tom tkví kámen úrazu.

Média, šířící se ať už po rozhlasových vlnách, televizním signálem, tiskem či po internetu, jsou vesměs jediným informačním zdrojem. Ve chvíli, kdy tento zdroj začne něco tvrdit, nebo – jak si níže ukážeme – netvrdit, veřejnost bere informace v médiích obsažené za otisk „pravdy“. Tento stav je samozřejmě pro média velmi výhodný, neboť jim dává téměř neomezenou moc nad utvářením reality.

Moře informací

Teprve v roce 2011 i do trochu zakonzervované země, jakou je Česká republika, vnikly sociální sítě plnou silou se svou svobodou informování o čemkoli. Byly tu již samozřejmě dříve, ale zpočátku jsme si je spíše očichávali a využívali je pouze k prezentaci sebe sama. Do kouzla jejich informačního potenciálu pronikli ze začátku jen lidé „zasvěcení“. Přitom síla sociálních sítí nespočívá jen v tom, že vám najdou neexistující přátele. V roce 2006 by asi nikdo nevěřil, že za pomoci právě vzniklé sítě Twitter bude možné vyvolat o pět let později revoluční hnutí. Stalo se a důkazem jsou dodnes trvající protesty a boje v severních částech Afriky, za jejichž vznikem stála vlastně jen občanská iniciativa, touha po změně a internet.

Právě při afrických revolucích se ukázalo, jak jsou česká, ale vlastně i světová média rigidní. Pokud měl člověk čas a chuť být zásobovaný nejnovějšími informacemi, stačilo najít několik vláken na Twitteru, Facebooku či jiné sociální síti a o dění byl informován daleko přesněji a daleko dříve, než když sledoval tzv. online zpravodajství na největších českých zpravodajských portálech. Bylo jasné, že česká média zaspala. Navíc vyšlo jasně najevo, že média nemají dostatek finančních prostředků ani potřebných odborníků. Ale měly přijít daleko zásadnější okamžiky, které důvěru v média podkopaly. Smutné na tom je, že se odehrály metaforicky řečeno před našima očima.

Mediální hlemýždi

Jako příklad utváření vlastní mediální reality, vzniklý v důsledku nedostatku informací a nemožnosti či nechuti je získat, použiji obraz protestů proti pochodům DSSS v Novém Bydžově a v severočeské Krupce. O obou akcích se není třeba příliš rozepisovat, na internetu je k nalezení množství zajímavých článků a analýz.

Mediální obraz protestů v Novém Bydžově nabídl dva odlišné pohledy. Zatímco novináři přímo zapojení do demonstrace, jako např. ti na Romea.cz, hovořili o brutálním zásahu policie proti pokojné demonstraci, což potvrzují i jimi pořízená videa zásahu1, velké deníky se spokojily se suchým konstatováním, že policie rozehnala odpůrce2. O přinejmenším problematickém zásahu policie, při němž došlo k několika zraněním, se zmiňovaly povšechně a samotný zásah přecházely bez komentáře. Absurdní je, že zástupci DSSS zákrok policie pochválili3. Informace o brutalitě zásahu se tak daly zprvu dohledat především díky občanské iniciativě a internetu – amatérským záběrům z akce. Podobně byla zpravodajsky podchycena i akce v severočeské Krupce, kde došlo k policejnímu zákroku proti náboženskému shromáždění4. Stejně jako v případě Bydžova se Krupce dostalo sluchu až ve chvíli, kdy bylo jasné, že problém je tak velký, že mlčet nelze. V obou případech informovala celostátní média o událostech zkresleně, nejistě a především se značnou ztrátou na zprávy roztroušené po internetu.

Iniciativa Brno blokuje měla daleko „větší mediální úspěch“. Blokády pochodu DSSS se zúčastnilo kolem 1 500 protestujících5. Velké město, velká účast protestujících, ideální datum – 1. máj. Oproti Bydžovu a Krupce většina zpravodajských serverů poskytovala on-line informace. Přesto se nepředešlo mediálním faux pas. Například zpravodajství České televize6 bylo natolik neprofesionální, že se proti němu vytvořila petice7 s několika stovkami signatářů. Přestože celostátní média o události referovala, zpravodajství bylo přinejmenším nedostačující. Kvůli velkému počtu účastníků blokády se totiž daleko lepší informace nalezly na sociálních sítích. Vlastní účet na Twitteru si založili například organizátoři blokády a pravidelně jej aktualizovali. Na internetu se tak daly nalézt přesné údaje o pohybu stoupenců DSSS i pohybu blokujících, aktuální fotografie, videa. To vše takříkajíc online. Samozřejmě za podmínky, že člověk aplikoval přísloví „Kdo hledá, najde“. Ve srovnání s informacemi na internetu nemělo pokrytí celostátních médií ani zdaleka takový informační potenciál.

Jedno velké ml(č/ž)ení

Dosud jsem nastiňoval jen ukázky toho, jak média nedokážou hodnotné informace získat, případně získané informace náležitě uplatnit. Co se však stane, když se rozhodnou událost, která velmi silně zasáhne evropský kontinent, zcela ignorovat? Příklad se nabízí. Zatímco jsme byli masírováni zprávami o zabijáckých španělských okurkách, ve španělských městech probíhaly jedny z největších demonstrací za poslední roky. Od 15. května 2011 se zde protestovalo. Jedna z prvních zmínek se přitom v oficiálních českých médiích objevila až 31. května8, kdy se Česká televize rozhodla zařadit debatu o španělských událostech do svého pořadu Hydepark. Po internetu však kolovaly zprávy téměř ihned. Na serveru Youtube.com se dala nalézt videa z demonstrací již od prvních dní,9 přesto evropská média mlčela. Na nastalou situaci rychle zareagovala a velmi dobré zpravodajství událostí kolem Hnutí 15-M10 přinášela, podobně jako v případě demonstrací v severní Africe, snad jen anglická verze arabské televize Al Jazeera. Můžeme jen spekulovat, co stálo za dlouhým a neprůstřelným mlčením evropských médií. Je možné, že se média (či politici) zalekla nedávných afrických událostí a strach z přenesení protestů ze Španělska do jiných evropských zemí mohl zapříčinit mediální ticho.

Podobně jako při událostech v Africe však zapracovala internetová scéna. Blogeři, sociální sítě, databáze videí a fotek. Všude tam se daly nalézt informace o tom, že Španělská revoluce není jen chiméra. Tomuto tlaku musela nakonec oficiální média podlehnout a události ve Španělsku začala rozebírat.

Jistě by se dalo s příklady (záměrně?) nepřesného informování pokračovat (stačí se zaměřit například na mlčení kolem změn probíhajících na Islandu), ale cíl článku není poskytnout koláž mediálních přešlapů. Na čtyřech příkladech jsem chtěl ukázat, že média jsou nejen informační zdroje, za něž je povětšinou pokládáme, ale leckdy jsou i hybateli událostí. Pokud dochází k zamlčování či nepřesnému informování kvůli nedostatku pracovníků či času, jedná se o šlendrián. Horší jsou však případy, kdy dochází k záměrnému zkreslování informací. Nepřijatelné je, když ten, kdo informace spravuje, má potřebu těmito informacemi ovlivňovat dění. Pak totiž hrozí nebezpečí mediální diktatury. Vždyť média si mohou určovat o kom a jak informovat a vzhledem k tomu, že jsou povětšinou jedinými informačními zdroji, z kterých se dovídáme o aktuálních událostech a ze kterých máme povědomí o světě, mají vesměs neomezenou moc. Přesněji měla.

Nedokážu si představit, jak bych se v době neexistence internetu bránil proti informačnímu balastu. Dnes vím. Proti mediálnímu diktátu se lze obrnit buď jeho naprostou ignorací, v důsledku čehož budeme neinformovaní. Tento způsob obrany šel samozřejmě aplikovat kdykoli. Nebo tak, že se budeme aktivně podílet na vyhledávání relevantních informací. Sociální sítě se ukázaly nejen jako fenomén, který sebral lidem moře volného času, ale také jako informační kanál, který může během několika vteřin přenášet zásadní zprávy z jednoho konce světa na druhý. Svoboda internetu je doposud velká, využijme ji. Samozřejmě je při hledání relevantních informací zapotřebí daleko více práce, ale „Kdo hledá, najde.“

 Poznámky

1 http://romea.stream.cz/571322-novy-bydzov-lidska-prava-pod-kopyty-policejnich-koni

2 http://zpravy.ihned.cz/lehke-zpravy/c1-51108870-novy-bydzov-vandasuv-pochod-skoncil-policie-rozehnala-odpurce

3 http://www.dsss.cz/podekovani-policii-ceske-republiky

4 http://www.youtube.com/watch?v=TnzO-N6gxrA

5 http://brnoblokuje.cz/?page_id=21

6 http://www.ceskatelevize.cz/ct24//regiony/jihomoravsky-kraj/122655-radikalove-prosli-brnem-stretum-policie-zabranila/

7 http://blokada.viz.cz/

8 http://www.ceskatelevize.cz/porady/10252839638-hyde-park/211411058080531/video/

9 Například zde z 18. května http://www.youtube.com/watch?v=4-vMq3HvgTY&feature=relmfu

10 http://www.democraciarealya.es/

Tomáš Čada

Festival každoročně předvádí to nejlepší z tvorby studentů teoretických filmových oborů, tudíž oborů, které nejsou zacíleny na filmovou praxi. To uváděným filmům propůjčuje jakýsi punc zvláštnosti a novosti, který rozhodně stojí za pozornost.

Stejně jako minulý rok i letos byla k vidění celá řada zajímavých snímků z Čech, Moravy i ze Slovenska, které se ucházely o pět hlavních cen udílených odbornou porotou z řad filmových pedagogů, kritiků a tvůrců, ale i samotných diváků (cena Percepční voko publika). Kdo byl letos oceněn, se můžete dočíst na oficiálních stránkách festivalu www.zlatyvoci.cz. Pro zajímavost uvedu, že některé snímky budete moci zhlédnout na předvečeru Antropotyátru 13. října 2011 v Café Max v Ústí nad Labem. Tvůrci svou účast zatím nepotvrdili, pokud však přijedou, budete mít možnost si s nimi o jejich práci popovídat osobně, což určitě není k zahození.

Ale abych neparazitovala na Zlatých Vočích a taky vyjádřila své dojmy. Pochválit musím především velmi příjemný prostor, ve kterém se letos vše uskutečnilo. Na rozdíl od stísněného studentského klubu K4 umístěného v chladném sklepení, byl punkový sál kina BIO OKO velmi příjemnou změnou. Divák si mohl vybrat, zda se uvelebí do plážového lehátka, polštáře, klasické kinosedačky nebo dokonce i do auta. Filmové zážitky rozhodně pozvedlo i plátno, které je v sále samozřejmě k dispozici. Co se týče návštěvnosti, musím podotknout, že první festivalový večer v tomto ohledu mnoho nezabodoval. Velká škoda, protože k vidění toho bylo opravdu dost zajímavého. Například výherní snímek Všechno se vyvíjí dobře Kateřiny Krejčové z Centra audiovizuálních studií FAMU. Druhý večer už byl živější a sál téměř praskal ve švech, snad to tak bude i příští rok. Pochválit musím festivalové znělky – kterých bylo hned několik – z dílny nadějného filmovědce Tomáše Janáčka, které velmi vtipně tematizovaly hlavní ideu přehlídky – tedy zřetel na teoretická východiska při praktické tvorbě.

Pokud vás zajímá netradiční pohled na film, rozhodně si tuto akci nenechte ujít příští rok. Slibuje totiž vždy překvapivé filmové zážitky.

Nelly Wernischová

Z tohoto rodu jsou i dvě „zahradní slavnosti“, o kterých se chci zmínit: Šmajchlkabinet Osek a Anežkafest. Začneme tím prvním. Konal se ve dnech 10. – 11. června v oseckém objektu bývalého zájezdního hostince frontmana teplické kapely Spolčení hlupců Pavla Krase a přes jeho komornost na něm zazněla pestrá škála hudebních vystoupení, ať už šlo o heavy-soul v podání brněnsko-teplického buskera Jakuba Čermáka, world music pražské skupiny l´Arrache-coeur (zaujali zejména používáním nástroje zvaného „niněra“), mistra ve hře na didgeridoo Jana Vlacha z Oseka či skvělý alternativní rock kapely Profesor Ykebara z Horšovského Týna. K mému překvapení se na malé pódijko pod stanem vměstnalo i mnohačetné hudební sdružení Totem´s, které, uváděné Vlastou Třešňákem, předvedlo hudební mix, jenž snad nejlépe vystihuje označení hard-tramp. Na Šmajchlkabinetu nechybělo ani divadlo, literatura a promítání filmu.

Anežkafest se bude konat ve dnech 26. – 28. 8. v Církvicích/sv. Jakubu u Kutné hory na zahradě domu frontmana jiné, původně teplické, kapely Už jsme doma Miroslava Waneka. Tento open air dýchánek si letos připíše na své konto už pátý ročník a jeho organizátor Jakub Čermák na něj pozval například kladenskou kapelu Zrní, dále skladatelku a těšínskou písničkářku z Rožnova Beatu Bocek, duo Huso (Tom Háček a Kuba Soldán), které tentokrát dorazí až z Irska, marci-punkovou kapelu Síla, komorní variantu stále věhlasnější pražské kapely Vobezdud a řadu dalších. Program, jak na pozvánce uvádí Kuba Čermák, se improvizovaně dotváří do poslední chvíle před začátkem festiválku a dokonce i v jeho průběhu, takže překvapení je vždy zaručeno.

Svatava Antošová

Když v roce 1991 vyšla kniha Martina Stejskala Labyrintem tajemna aneb Průvodce po magických místech Československa, vyvolala kladnou odezvu u čtenářů i u kritiky. Autor završil vydáním této monografie mnohaleté studium hermetických aspektů české kultury. Vytvořil první ucelenou a v pravdě záměrnou mapu české duchovní krajiny, která nepočítá s lokálním mýtem a legendou pouze jako s něčím, co osvícenství odsunulo do říše tmářských pohádek, staví se však rovněž na odpor neúměrnému anarchismu „záhadologie“, která bohužel v poslední době takřka zničila subtilní renomé esoterických a hermetických věd, které tu v podzemí přežívalo zlá desetiletí a v době polistopadové se začalo slibně rozvíjet.

V knize Labyrintem tajemna naleznete základní popis mysterijních a bájných bytostí svázaných s českou lidovou tradicí a především abecední seznam lokalit s uvedením konkrétních pověstí. Autor pro snazší orientaci v textu rovněž rozdělil velice nosným způsobem pověsti do deseti základních typů (např. enigmatické monumenty, fantastický bestiář, bájní tvorové, tajemství podzemí a ukryté poklady ad.), čímž de facto učinil prvý a závažný krok na cestě k popularizaci těchto duchovních fenoménů.

Grafická stránka knihy si v ničem nezadá s jejím obsahem. Autor stejnou měrou jakou sbíral regionální zázračno, schraňoval i prastaré rytiny, grafiky a obrázky živě dokumentující toto ucelené dílo. Ráz knih je dán třemi základními barvami Velkého Díla – černou, bílou, červenou a doplňuje je zlatý tisk ražby. Zlaté písmo zdobí vazbu, která je z černého plátna a černé jsou rovněž ilustrace, červená zvýrazňuje názvy kapitol a bílá je tvořena podkladem papíru, jako „bílá magie“ knihařského umění. Není divu, že Labyrintem tajemna získal cenu za knihu roku. V této souvislosti je nezbytné připomenout, že Martin Stejskal patří k surrealistickým umělcům, kteří v minulých dobách zvolili dobrovolnou klauzuru vnitřního exilu, a jako takový pro knihu postupně vytvářel vizi jak obsahovou, tak i vizuální.

Magickou krajinou

Zájem o problematiku a vlastní téma magické tváře české krajiny vyvrcholil jistě v natočení televizního cyklu Magickou krajinou. Mezi lety 1993 až 1994 tak vznikl jedinečný dvanáctidílný projekt z produkce České televize, který bohužel není dodnes dostatečně doceněn a jeho reprízy bývají sporadické, dokonce výjimečné. Divácký ohlas byl však utěšitelný.

Scénář napsal Martin Stejskal s přihlédnutím ke knize Labyrintem tajemna. Autor vzpomíná: „České tajemno je samozřejmě obsáhlejší, než se mohlo vtěsnat do dvanáctidílného seriálu. Bylo ale nutné eliminovat a k některým fenoménům by ani nebylo možné přistoupit s dostatečným obrazovým doprovodem. Zkoncentroval se tedy tento počet a obsazení po konzultaci s dramaturgií cyklu.“ Režie se ujal Mojmír Hošt.

Pořadem provázel Petr Pelzer, jenž nezřídka diskutoval s astrology, kastelány a kostelníky „Petra Pelzera jsem sám nezvolil, byla to záležitost dramaturgie. Původně bych si byl vybral asi někoho jiného, – Petra jsem do té doby neznal –, ale postupem času jsem si uvědomil, že se do tohoto cyklu hodí.“ K myšlence Martina Stejskala připojujeme konstatování, že právě s charismatickým hlasem a osobností Petra Pelzera je cyklus neodmyslitelně spjat. Vždyť asi každého diváka na první pohled upoutalo, že Magická krajina je zároveň krajinou pustou, kde se kromě průvodce poutník nesetká s živou duší. Tato samota však jen umocňuje tajemnost a minulost české krajiny, dojem z ní není ničím tříštěn.

„Během natáčení se stmelilo jádro filmového štábu a dodnes mnozí vzpomínají na rok této krásné práce. Zvláště pak televizní nestor kameraman Mirek Fojtík (občas nahrazený Josefem Nekvasilem, nebo Peterem Beňou)“ říká autor a my dodáváme, že krom záběrů tradičních, které byly ozvláštněny světelnými a jinými efekty, se staly standardem i záběry letecké. Vizuální forma seriálu si v ničem nezadá s hudebním doprovodem (Václav Fiala), který citlivě charakterizoval jednotlivé díly. Pro ilustraci některé uvádíme: 1. Bílá paní (motiv subtilního odbíjení kyvadlových hodin), 2. Mluvící kameny (Carmina burana Carla Orffa), 3. Za ukrytými poklady (motiv flétny evokující „krajinu pasáčků“), 4. Po stopách alchymistů (motiv důsledný a rituální s užitím elektronické hudby), 5. Draci v Čechách (motiv „pískání“ spjatý s konkrétní pověstí), 6. Zázračné studánky (motiv cirkulace vodního proudu, motiv „heroického“ křesťanství), 7. Ďábel a jeho pikle (motiv tupého hřmotu), 8. Obyvatelé podzemí (motiv hravý), 9. Golem (motiv hebrejského obřadního zpěvu), 10. Zjevení a přízraky (motiv „démonického“ preludování na varhany), 11. Čarodějství (motiv známý též ze znělky ke Kronice české či 72 jménům české historie) a 12. Vládcové krajiny (motiv „hlasů země“, motivy směřující k lidovým písním).

Seriál Magickou krajinou byl nejen výjimečný tím, co sděloval – obrazem či zvukem, ale i precizností svého sdělení, která byla umocněna výběrem času a míst. Autor vzpomíná: „Produkce seriálu spočítala, že jsme v průběhu roku během natáčení najezdili cca 25 000 km po české krajině. Pro mne osobně to byl velký zážitek, neboť jsem se dostal na místa, kam by přístup byl jen obtížný a také ve výjimečných časech. Tak jsme například na Velký pátek točili v Červené Třemešné, kde čerpal svoji látku K. J. Erben ke svému Pokladu. Nebo předvečer Filipojakubské noci jsme trávili na Petrových kamenech, kde se v tu dobu podle legend slétají čarodějnice. A tak by se dalo ještě dlouho pokračovat.“

Cesta za hvězdou a Praga hermetica

Ve stejném duchu jako kniha první vznikla i kniha esejů Cesta za hvězdou – Zrcadlo hermetismu v české krajině. Zatímco graficky vytvořila mladšího sourozence Labyrintu, obsahově se projevila zcela odlišně. Autor v ní pracoval jako laborant pouze s vybranými historiemi, aspekty. Dominantní pak byla především interpretace pozoruhodné stavby české renesance: letohrádku Hvězda. K výročí tohoto na výsost hermetického památníku koncipoval v roce 2004 spolu s několika spolupracovníky i stejnojmennou výstavu v letohrádku Hvězda. Dílo Martina Stejskala (konkrétně kniha Taje magické Prahy) rovněž prezentuje poznatky o magické stránce české metropole, (existuje ve čtyřech jazykových mutacích) a také dílo Praga hermetica, což je esoterní průvodce po pražské Královské cestě.

Kniha druhá: Labyrintem míst klatých

V letošním roce se objevil na pultech českých knihkupectví titul na první pohled jaksi známý: Labyrintem míst klatých – Přízračnou krajinou českých zemí. Ovšem nesmíme se mýlit: nejedná se o přetisk původního Labyrintu, ani o pouhé druhé doplněné vydání. Autor přistoupil k předmětu svého studia znovu se snahou nalézt nové a vidět známé jinak. Jak sám poznamenává v druhé předmluvě, doba se posunula a s ní i chápání pojmu „tajemno“, kterému se záměrně vyhýbá. Konstatuje s politováním rozmělňování a bagatelizování mystérií kolem nás a jejich násilné roubování do exaktní mřížky, do křiklavé senzační formy a skutečnosti, že dnes lze prostřednictvím špatně uchopeného mýtu cokoli interpretovat jakkoli, bez ohledu na skutečný význam, jen s touhou po prchavém a laciném efektu. Se zmíněnou současnou necitlivostí souvisí i svévolné zacházení s kolážemi z první knihy, jejichž autorem byl také Martin Stejskal.

Martin Stejskal na výzvu odpovídá ještě pečlivějším a ryzejším studiem, ještě opatrnějším hodnocením: přidává do seznamu nové fragmenty z české magické a zázračné mozaiky, přidává detailní odkazy ke zdrojům nalezeného, pomocí GPS systému přesně lokalizuje místa, o kterých vypráví. Rovněž otázka slovenské části magických míst, jež vyvstala při četbě prvé knihy, je vyřešena – Martin Stejskal opět uzavírá český mystický prostor v jeho historických hranicích, již bez fragmentů, na kterých začal pracovat Albert Marenčin. Hodnota vizuální stránky textu byla ještě znásobena přidáním nových originálních koláží z dílny autora. Dílo tak nabylo zřetelné a nezpochybnitelné autorské pečeti – snad jako by se tím samo bránilo proti nesprávné tendenci mnohých, kteří Labyrint považovali za pouhou svodku z místních báchorek.

Celkově vzato jsou tak oba Labyrinty dvěma verzemi téhož díla, vzdálené od sebe časově a rozrůzněné obsahem jako několik verzí Komenského Labyrintu světa, díla pozoruhodně rozdílného a přitom stále souběžného.

Poznámkami a radami přispěl Martin Stejskal.

Adam Krupička

Podnikatelská iniciativa a soutěž byly utlumeny a na fungování podniků se tento stav odrazil velmi negativně. Pro ilustraci tehdejších poměrů jsem vybral dobře utajenou obec v severočeském pohraničí – Kytlice.

Turistický ruch a chleba

V Kytlicích vedle sebe žily tři vrstvy obyvatel: poslední z dřívějších usedlíků české i německé národnosti, osídlenci, kteří přišli po roce 1945, a rekreanti. Společně s prázdninovými turisty se posledně jmenovaní stávali častým terčem kritiky místních občanů zejména kvůli zásobování, které bylo kvůli zvýšenému počtu rekreantů výrazně komplikované. Aby svůj negativní obraz napravili, angažovali se rekreanti kupříkladu při úpravě vzhledu obce a při pořádání rozličných kulturních akcí.

Ač byl pro kytlickoturistický ruch bezesporu přínosem, jeho negativní stránkou se pro místní stalo zajišťování zásobování obce v turistické sezóně. Už v roce 1951 konstatovala rada, že příliv rekreantů přímo ohrožuje zásobování obyvatelstva. V jediné provozovně Jednoty se nacházelo minimum zboží, chyběl zejména chleba a maso. Ani místní pekař nezvládl péct chleba pro stálé obyvatele i rekreanty zároveň, navíc už před polovinou měsíce byl vyčerpán příděl masných výrobků, což v praxi centrálně plánovaného zásobování znamenalo, „že do konce měsíce bude obec bez masa.“ Navrhovaným řešením bylo výrazně omezit prodej rekreantům a odkázat je do obchodů v České Kamenici či v Novém Boru.¹ I o rok později bylo kritizováno nedostatečné zásobování místní prodejny. Tehdy úřad předsedkyni výboru žen kupříkladu doporučil, aby „uplatňovala své právo“, tj. kontrolovala mléko (často kyselé) a snažila se dosáhnout zvýšení sortimentu zboží.² Kritickým obdobím byly letní měsíce červenec a srpen. V červenci 1954 neměla díky přílivu rekreantů zdejší prodejna mouku, vejce či máslo.³ Zásobování Kytlic ovšem bylo mizerné i v podzimních měsících. V listopadu 1955 kupříkladu nebyla prodejna Jednoty schopna zajistit dodávky brambor. Její vedoucí pak na schůzi rady prohlásil doslova, že je obec v kritické situaci a dále podle zápisu uvedl, že „jsou rodiny, kde již nemají kolik neděl brambory.“ Bezmocný vedoucí trval na tom, aby se výše uvedené v zápisu objevilo, což mělo přimět ONV k řešení této situace v co nejkratší době, „neboť skutečně nevíme, kam se obrátiti.“⁴ Na konci padesátých let si občané často stěžovali na nedostatek ovoce a zeleniny v kytlické prodejně, oproti tomu ve městech byla situace mnohem lepší. Podle vedoucího potravin tento stav způsobovalo „nestejnoměrné rozdělení Libereckým obchodem ovocem i zeleninou.“ Uvažovalo se i o zřízení další prodejny, případně vyjednání prodejny pojízdné. Chalupáři si pak od poloviny padesátých let soustavně stěžovali, že v obci není možné dostat stavební materiál na opravu chalup.⁵ Obtížná situace nastávala při zásobování chlebem, a to i přesto, že v obci fungovala pekárna. Místní pekař pak zásoboval rekreanty i občany pečivem, které vzdálenější pekárny nezvládaly dodat. O velikosti objednávek v turistické sezoně svědčí například objednávky z 2. července 1963. Na tento den požadovaly Okresní dům pionýrů Děčín, Lokodepo Ústí nad Labem, Carbondum Benátky a železniční stanice Jedlová přes 90 bochníků chleba a více než 900 kusů pečiva.⁶

Bez bydlení a dovolené

O čtyři roky později místní pekárna zásobovala chlebem a pečivem především samoobsluhu. Pionýrské tábory, potom samoobsluha ve Mlýnech a žst. Jedlová se měly toho roku zásobovat z pekáren Jánská. Někdy se momentální nedostatek řešil dovozem chleba ze Srbské nebo České Kamenice a cukrářské výrobky se kupříkladu v roce 1968 dovážely z Kamenického Šenova. Oblíbenost kytlického chleba několikrát přiměla radu MNV k vydání nařízení, jež omezovala jeho prodej – na jednu rodinu jeden bochník. V sedmdesátých a osmdesátých letech již nedocházelo k výraznějším výpadkům v zásobování. Na Kytlicku tehdy fungovaly dvě prodejny Jednoty Rumburk – jedna přímo v Kytlicích (i s řeznictvím) a druhá ve Mlýnech. O přípravu na sezónu se starala rada MNV (přípravy a vyhodnocování letní turistické sezóny), příslušná komise a o opatřeních souvisejících se zásobováním se nechávala od Jednoty Rumburk informovat i místní KSČ.⁷ Problémy způsobovaly i časté kádrové změny v pohostinstvích a prodejnách. Zdejší pracovníci nesměli mít dovolenou v sezóně, všechna omezení prodeje se musela dávat na vědomí MNV, zajišťoval se náhradní prodej. V sezóně, ale někdy i mimo ni, se množily stížnosti na fronty u prodejen potravin. Jednota Rumburk si to vysvětlovala faktem, že pracovníci letní provoz nezvládají a učnice do Kytlic nechtějí kvůli špatné dopravní dostupnosti. Těžké bylo shánět i vedoucí místní Jednoty kvůli nevyhovujícímu bytu v prostorách prodejny.⁸ V polovině osmdesátých let MNV konstatuje, že úroveň služeb v prodejnách a pohostinstvích vykazuje nedostatky. Občané si sice nestěžovali, ale jen z obavy, „že by nebyli řádně obslouženi a jejich připomínka by měla za následek, že nedostanou kvalitní zboží.“ Podle zprávy komise obchodu a služeb o průběhu letní turistické sezóny 1988 dopadla tato poměrně dobře – nedostatkem byla především nemožnost odhadnout v delším časovém předstihu množství požadovaného zboží. Nedošlo k žádným větším komplikacím – krom opožděných dodávek mléka, díky nimž se tvořily fronty, kterážto „situace se nepříznivě projevila na náladách obyvatelstva.“ Byly zaznamenány ojedinělé výpadky v dodávkách piva (kupř. jednou nedorazila potvrzená objednávka do pohostinství ve Mlýnech) a kořenové zeleniny. Časté však byly stížnosti na nekvalitní výrobky z drůbežárny v Jánské.⁹ Úroveň prodeje potravin v osmdesátých letech nakonec s nadhledem charakterizoval předseda VO KSČ Kytlice: „Blýská se na lepší časy, dokonce jsem dostal v řeznictví krájený salám oloupaný.“ Na konci září 1989 však hygienik místní řeznictví uzavřel kvůli nevyhovujícím prostorám.¹⁰ Na provozování řeznictví a uzenářství v Kytlicích byl pak v roce 1990, v samých počátcích obnovy soukromého podnikání, vyhlášen jeden z prvních konkurzů.¹¹

Jeden lepší druhého

Vedle prodejen potravin působily na Kytlicku ještě dvě pohostinství – v Kytlicích a Mlýnech.¹² Rada MNV Kytlice na počátku sedmdesátých let v souvislosti s místním hostincem konstatovala, že „v pohostinství není dodržována pracovní doba, vedoucí není slušný a má vulgární jednání.“ Podle ONV se „pohostinství v Kytlicích jeví jako nejhorší“, a tak bylo přistoupeno k výměně vedoucího.¹³ I přes výměnu vedoucího byla v pohostinství častá manka, neuspokojivá hygiena (zvláště na toaletách) a často bezdůvodně zavřeno. Ani hrubé vystupování vedoucího k zákazníkům se nezměnilo. Nadto se ještě v letních měsících projevil citelný nedostatek piva, a tak se rada zabývala možností, že by v pohostinstvích Kytlice i Mlýny bylo méně dostupné velkobřezenské pivo nahrazeno děčínským.¹⁴

Pozoruhodné omezení navrhovali členové občanského výboru ve Mlýnech. V tamní samoobsluze se prodávalo oblíbené lahvové pivo z Velkého Března. Občanský výbor navrhl MNV prodávat pivo v samoobsluze jen v rekreační sezóně, „neboť v zimních měsících by to mělo za následek, že by pohostinství nesplnilo plán tržeb.“¹⁵

Na sklonku osmdesátých let si dokonce MNV Kytlice vlastními silami prováděl kontroly v pohostinstvích. Oprávněné dvojice, držitelé poslaneckého průkazu či průkazu aktivisty, navštěvovaly místní hostince a preventivně kontrolovaly úroveň služeb. Před nebo v průběhu revize nesměly konzumovat alkoholické nápoje. „Ošizený host“ mohl přítomného poslance v provozovně požádat o zápis do knihy přání a stížností.¹⁶ Jedním z hlavních úkolů obvodního oddělení VB v České Kamenici byla kontrola uzavírací doby, a zvláště dodržování otevírací doby. Tuto činnost však kvůli velké vzdálenosti Kytlic a České Kamenice vykonávala místní PS VB. Na počátku roku 1990 projevily první osoby zájem o soukromé provozování pohostinství v Lidovém domě.¹⁷

Nedostatek služeb v obci řešil národní výbor založením Drobných provozoven MNV. Při svém založení v roce 1958 zajišťovaly: pletení svetrů, dámské krejčovství, mandlování prádla, holičství, řezání dřeva, sklenářství, služby na turistických tábořištích, instalatérství, dopravu traktory a autodopravu. Všechny provozy vykazovaly zisk a byly rentabilní.¹⁸ Ke zřetelnému útlumu došlo po roce 1970, a tak tehdejší předseda MNV ještě v roce 1987 konstatoval: „Je škoda, že občané mají malý zájem pracovat pod drobnou provozovnou. Je to možnost, jak si udržet obec a budovy v dobrém stavu. Také je to možnost, jak si vydělat peníze legálně mimo pracovní poměr.“¹⁹ Především kvůli zásobování vzniklá nevraživost mezi rekreanty a starousedlíky byla na počátku šedesátých let řešena ustavením výboru přechodně bydlících občanů. Problémy místního zájmu se ještě zabývaly osadní výbory. Pro velkou rozlehlost byl v létě 1974 zřízen osadní výbor pro Mlýny (7–9 členů) a pro Kytlice (15 členů).

Petr Karlíček

Poznámky

1 Státní okresní archiv Děčín, Místní národní výbor Kytlice (NAD 1055), Zápisy z rady 1951.

2 Zápisy z rady 1952.

3 Zápisy z rady 1954.

4 Zápisy z rady 1955.

5 Zápisy z rady 1959.

6 Zápisy z rady 1963.

7 Komise sociální a pro obchod formulovala v květnu 1970 požadavky na místní samoobsluhu a mlékárnu, pekárnu a pohostinství v rámci přípravy letní turistické sezóny. Určovala otevírací doby (samoobsluha i pohostinství je nedodržovaly), žádala otevření pomocné prodejny ovoce a zeleniny a kritizovala stálé fronty na maso – dokonce i mimo sezónu. Komise sociální a pro obchod 1970.

8 Zápisy z rady 1976.

9 Zápisy z rady 1988.

10 Zápisy z rady 1989.

11 Zápisy z rady 1990.

12 Hostinec U Zlatokopa v Dolním Falknově byl zbourán v roce 1963, pohostinství U Lucerny v Kytlicích fungovalo nepravidelně.

13 Zápisy z rady 1972.

14 Zápisy z rady 1975.

15 Občanský výbor Mlýny 1977.

16 Zápisy z rady 1989.

17 Zápisy z rady 1990.

18 Zápisy z pléna 1964.

19 Zápis z rady 1987.

První skupinou, která je značně široká, jsou umělci komponující své skladby v upomínku nebo oslavu nějakých válečných vavřínů, jež si jejich chlebodárci získali. Nejrůznější sbory, duchovní zpěvy nebo mše byly nejlepším díkem, jaký projevovali králové a císařové za to, že mají válku šťastně za sebou, ať už ji vyhráli, nebo prohráli. Händelovo Dettingenské Te Deum z roku 1743 bylo pohotově sepsáno ku příležitosti zázračného a drtivého triumfu anglického krále Jiřího II. na bavorském bojišti. U Dettingenu tehdy stála anglicko-rakouská koalice proti pověstnému francouzskému nepříteli. V urputném zápasu se osobně vyznamenal i sám král Jiří. Georg Friedrich Händel (1685-1759) nechal v oslavné skladbě zaznít ráznou a poněkud pompézní vojenskou řeč hudby – svérázně užil bubnů a polnic. Nikoliv však jako nástrojů, které mají vnášet fontány jasu a radosti, ale jako přísných a odměřených signálů, které bitvu jistě bezprostředně připomínaly. V odborném světě západní Evropy je bitva legendou, u nás je prakticky přehlížena. Má totiž jasnou analogii v bitvě u Molvic (1741), která je spojena především s Molvickým pochodem Fridricha II. Dalším komponistou, kterého je třeba vzpomenout při vyjmenovávání ód na vítězství, je bezesporu švédský skladatel Anders von Düben (1673-1738), jenž složil balet o bitvě u Narvy (1700).

Podstatně menší skupinou jsou umělci, kteří válku zažili takříkajíc „na vlastní kůži“. Patřil mezi ně i Enrico Albicastro (1660-1730). Ten sloužil ve válce o španělské dědictví jako velitel jízdní kavalerie. Se svou kapitánskou hodností válku úspěšně přežil. Toto štěstí však minulo dalšího z hudebníků. William Lawes (1602-1645), nadaný loutnista a skladatel, po vypuknutí války mezi králem Karlem a anglickým parlamentem neváhal ani na okamžik, na čí stranu se má přidat. Dokonce omezil i svou uměleckou kariéru, nechal se totiž zaměstnat jako velitel královské gardy. V této funkci nalezl rovněž hrdinskou smrt, když jej zasáhla odražená kulka, pravděpodobně mířící na krále, v bitvě u Chesteru (1645). Válečné běsnění zažili bezprostředně i Johann Caspar Kerll (1627-1693) a Josef Ferdinand Norbert Seger (1716-1782). Prvý odmítl opustit Vídeň, kterou obléhali Turci (1683), jako hlavní varhaník od Svatého Štěpána zůstal mravní autoritou města, na rozdíl od císaře Leopolda, který z metropole uprchl do bezpečí. Druhý skladatel zažil na vlastní oči pruské ostřelování Prahy (1757). Zkomponoval o tom slavnou fugu Když Prušáci Prahu bombardovali.

Avšak nejen hrdinství nabízela válka umělcům. Melchior Franck (1579-1639) začal celkem spokojený a klidný život, byl zaměstnán u prince Kazimíra v německém městečku Coburg. Třicetiletá válka vše obrátila v hrůznou tragédii: město bylo pleněním zcela zničeno, celý region ekonomicky zruinován a Franckova žena a dvě děti zemřely v důsledku řádění vojsk. Zbídačený hudebník chodil pravděpodobně po žebrotě, v níž také zemřel. Stal se tak jednou z nesčetných obětí války. A tímto mementem se dnes rozloučíme.

Adam Krupička

jenom toto je láska.“

(M. Holub)

Věda nás učí, že prostor je něco objektivního, že je nezávislý na člověku, který jej obývá. Máme ale špatného učitele, neboť, obrátíme-li se ke svému prožívanému životu, ihned zjistíme, že prostor se prohýbá pod kroky naší subjektivity a že pohyb, kterým se v něm pohybujeme, není řízen fyzikálními zákony, ale principem touhy. Ta dokáže prostor zcela osvětlit a prolomit i ten nejzažší horizont, zrušit jakoukoliv vzdálenost, či naopak, uniká-li jí neodvratně to, po čem touží, zapříčiní sevření prostoru tak, že dusí. V obou případech se přitom může jednat o prostor „stejného“ pokoje. Pěna dní (1947), kniha francouzského spisovatele Borise Viana (1920-1959), je románem touhy, v němž hlavní proud děje ukazuje, jak se proměňuje svět pod jejími přívaly. Touha je cílený pohyb v prostoru, je to sám život. Neexistuje tudíž prostor objektivní, ale pouze subjektivní, neboť jedině ten dokážeme díky tomu, že v něm žijeme, prožít. Pohyb může rovněž patřit jenom individuu, neboť jej provádíme pomocí svého zakoušeného těla, které nepatří nikomu jinému a je způsobem vetkávání našeho elánu do světa. A tak, když je každý uzavřen ve svém (subjektivním) prostoru a je svým (vlastním) pohybem, rodí se skutečný život tam, kde se tyto prostory a pohyby potkají s jinými, kde se takříkajíc protnou tím, že se překryjí. Jedním z výrazů tohoto setkání je láska, třeba ta mezi Chloé a Colinem z Vianova románu.

Čím je tedy ona touha, která je podstatou subjektivity? Jistě není potřebou, protože ta (narozdíl od touhy) dochází uspokojení v okamžiku svého naplnění (žízeň zmizí, až se napijeme). Avšak elán, který žene touhu, nepramení z nedostatku (jako je tomu u potřeby), ale je skutečným projevem člověka ve světě, bytosti, která když netouží, tak nežije. Proto nemůže touha nikdy natrvalo spočinout sama v sobě a dojít svého naplnění, stejně jako se nelze usadit v přítomnosti a nemuset být tím, kým ještě nejsme. Jak se touha proplétá světem, proměňuje se, a to vždy v okamžiku, kdy ulpí na vytouženém objektu. Je jím totiž uspokojována, ale není uspokojena. To, co touhu uspokojuje, „ji činí intenzivnější přesně v té míře, v jaké ji uspokojuje, takže uspokojování znamená udržování touhy, spíše než její zrušení. (…) Vytoužené ji nenaplňuje, nýbrž ji prohlubuje, anebo ji spíše naplňuje, protože ji prohlubuje“.¹ Touha natolik obemyká svůj předmět, že jej nenechá vymanit se ze svého objetí a dovolit mu setřást ze sebe vytouženost, kterou ho zahrnula.

S tím jak se šíří touha, se rozšiřuje i prostor, až se stává nezměrným. Pokoje bytu, v němž spolu Colin s Chloé žijí, rozšiřují své stěny pod přívaly paprsků slunečního světla. Atmosféru zářivosti dosvědčují i magické předměty jako třeba pianococktail, podivuhodný hudební nástroj, který je zařízen tak, aby „každé notě odpovídal určitý alkohol, likér nebo aróma. Pedál forte je na šlehaná vejce a pedál piano na led. Na sodovou vodu je třeba zahrát trylek ve vysokém rejstříku. Množství je vždy přímo úměrné době trvání“.² Spíše než v bytě spolu šťastný pár žije v růžovém obláčku, který má pro sebe celé nebe a v němž „je teplo a voní to tam skořicovým cukrem“. A je to právě touha, která je vždy o krok pozadu za vytouženým, kterou je tento oblak hnán. A to tak rychle, že záhy vypluje z prostoru reality, který se mu bláhově snažil postavit do cesty. Realita je bezbarvá. Zato automobil, jímž jede zamilovaný pár na svatební cestu, má barevná skla, kterými si jeho pasažéři upravují obraz světa vně oken.

„Mám vytáhnout žlutá skla?“, zeptal se Colin.

„Dej tam nějaké barvy…“

Colin stiskl zelený, modrý, žlutý a červený knoflík a místo dosavadních skel se objevila jiná, vždy v příslušné barvě. Člověk si připadal skoro jako v duze, a jak míjeli telegrafní tyče, tančily na bílých kožešinách pestrobarevné stíny. Chloé se teď cítila lépe.

Realita se ale nemíní tak lehce vzdát a už na další stránce románu posílá do boje za svá práva dělníka – člověka, který je příliš svázán s půdou země, než aby se nad ní povznášel. Šťastný pár je na okamžik vytržen ze svého štěstí. Proti sobě se staví láska a práce. Zde ještě láska vítězí.

„ (…) Lidé ztrácejí příliš mnoho času tím, že vyrábějí věci určené k spotřebě.“

„Nemyslíš ale, že by raději zůstali doma, objímali své ženy a chodili na plovárnu a po zábavách?“

„Ne, protože oni na takové věci nemyslí“, odpověděl Colin. (…) „Zařídí se to tak, aby museli pracovat po celý čas, a proto jej nemohou využít pro sebe.“

„Takže jsou vlastně hloupí?“ poznamenala Chloé.

„Ano, jsou hloupí,“ přisvědčil Colin. „Právě proto táhnou za jeden provaz s těmi, co jim namlouvají, že práce je to nejlepší. Tím se sami zbavují možnosti přemýšlet a hledat cestu vpřed a dál nepracovat.“

„Mluvme o něčem jiném“, navrhla Chloé. „Takové hovory člověka unaví. Pověz mi radši, jestli se ti líbí mé vlasy?“

„Už jsem ti řekl, že se mi líbíš celá i v detailech.“

„Tak prober ty detaily hezky jeden po druhém.“

Nápor reality však přece jen začíná pozvolna směřovat k tomu, aby oblak vonící po skořici protrhl. Využívá k tomu těla Chloé, kterému nasazuje okovy z nemoci a nutí ji „kašlat, jako když se trhá hedvábná látka“. Nemoc připoutává Chloé k lůžku. Lůžko má cosi společného s hrobem a nemocný zase se zemřelým, neboť ani jeden nemá křídla. Colinova touha (láska) určuje jeho kroky ve světě a veškerým svým počínáním směruje k péči o milovanou osobu a k boji s její nemocí. Může však duch (láska) vyhrát nad hmotou (nemocí)? A nevítězí již v okamžiku, kdy se proti ní staví a svým usilováním, byť marným, ji popírá? Nová situace se promítá i do vzhledu místností, které čerpají své vzezření od lidí, kteří se v nich pohybují.

Vyšli z pokoje do předsíně. U okna se Chloé zastavila.

„Co se to tu děje? Je tu nějak méně světla než jindy…“

„Kdepak, je tu slunce ažaž,“ odporoval Colin.

„Není,“ trvala na svém Chloé, „dobře se pamatuji, že slunce šlo až sem po ten vzorek na koberci, a teď jde jenom sem…!“

Každé místo nese nánosy toho, co jsme tam zažili. Celý náš svět je souhrnem těchto míst, neboť, i když jsme na nich poprvé, již je prožíváme po svém. Tyto prostory, které jsme si zabydleli v nich prožitou zkušeností, nám pokaždé, když do nich znovu vstoupíme, vrací to, co jsme jim propůjčili. Potkáváme v nich sami sebe. Místnost se může „zmenšovat“ jen proto, že jsme ji kdysi stvořili velikou. Slábnout sluneční paprsky zakusí jen ten, kdo jimi předtím nechal vše ozářit. Naše subjektivita konstruuje prostory tím, že v nich žije. Magicky přitom ohýbá fyzikální zákony.

Rohy pokoje se měnily a zaoblovaly se. Colin a Chloé teď byli uprostřed jakési koule. (…) „Jak se teď doktor dostane do pokoje, když je takovýhle?“ řekla Chloé.

Lékař sice nakonec přišel, ale nemoc se ho nezalekla. Jediná naděje vyléčení spočívá v květinách, kterými má být Chloé neustále obklopena. Tato situace přináší nový střet s realitou, neboť donutí Colina, aby začal shánět práci, kterou tolik opovrhoval. Aby zaopatřil dostatek květin, rozprodá i část zářného vybavení bytu včetně pianococktailu. Místnosti, v nichž se román odehrává, pak začnou svými zdmi škrtit děj, který nemá kam šťastně vyústit.

Strasti se tísnily v pokoji a zuřivě dusily jedna druhou.

(…)

Pokoj se značně smrskl. Koberec na rozdíl od jiných místností ztloustl a lůžko teď stálo v malém výklenku ve zdi se saténovými závěsy. Velké podlouhlé okno bylo celé rozdělené kamennými stvoly, které už přestaly růst, na čtyři malá čtvercová okénka.

(…)

V místnosti byla skoro tma. Okno se smrsklo na šířku pouhých deseti centimetrů a světlo zvenčí sem přicházelo jen úzkým pruhem.

(…)

Do jídelny se už nedalo vůbec vejít. Strop skoro splýval s podlahou, byl s ní spojen zvláštními polorostlinnými, polonerostnými útvary, rostoucími ve vlhkém temnu. Dveře na chodbu se nedaly otevřít, zbýval jen úzký průchod vedoucí z předsíně do pokoje Chloé.

(…)

Předsíň teď vypadala jako sklepení. Aby se dostali do pokoje Chloé, museli sehnout hlavu. Zatloukači rakví už odešli. Už nebylo vidět Chloé, jen starou černou bednu, označenou pořadovým číslem a celou otlučenou.

Každý konec je tragický. Nejde však nakonec o to, co mu předcházelo? Nyní, namísto pokusu o závěr, nechme znít dvě básně Miroslava Holuba, které se beztak samy vnucují, abychom jimi skončili:

Dveře³

Jdi a otevři dveře.

Třeba je tam venku

strom, nebo les,

nebo zahrada,

nebo magické město.

Jdi a otevři dveře.

Třeba tam pes škrábe.

Třeba je tam tvář,

nebo oko,

nebo obraz

obrazu.

Jdi a otevři dveře.

Když je tam mlha,

spadne.

Jdi a otevři dveře.

I kdyby tam byla jen tikající tma,

i kdyby tam bylo jen

duté vanutí,

i kdyby tam

nic

nebylo,

jdi a otevři dveře.

Aspoň

průvan

bude.

Láska⁴

Dva tisíce cigaret.

Dvě stě kilometrů

od stěny ke stěně.

Půldruha věčnosti bdění

nad sníh marnějšího.

Tuny slov

starých jako stopy

ptakoještěrů v písku.

Sto knih, které jsme nenapsali.

Sto pyramid, které jsme nepostavili.

Smetí.

Prach.

Hořko

jako na počátku světa.

—

Vpravdě pravím vám:

bylo to krásné.

Tomáš Tlapa

Poznámky:

1 BARBARAS, Renaud. Touha a odstup. Praha: OIKOYMENH, 2005. s. 146.

2 Pasáže z románu cituji dle: VIAN, Boris, Pěna dní. Červená tráva, Praha: Odeon, 1985. 227 s.

3 HOLUB, Miroslav, Časoprostor, Praha: Odeon, 2002. s. 37.

4 Tamtéž, s. 30.

Použitá literatura:

BARBARAS, Renaud. Touha a odstup. Praha: OIKOYMENH, 2005. 184 s.

BOGGIO, Philippe, Boris Vian, Praha: Paseka, 2004. 341 s.

HOLUB, Miroslav, Časoprostor, Praha: Odeon, 2002. 127 s.

VIAN, Boris, Pěna dní. Červená tráva, Praha: Odeon, 1985. 227 s.