Gimme Some

Peter, Björn and John

StarTime, 2011

celková doba trvání: 37:12

Pakliže jsem zmiňoval ignoranci indie-popových kapel stran českého mediálního molochu, švédští Peter Björn and John, jejichž název je poskládán z křestních jmen hlavních postav kapely, si na nezájem médií rozhodně stěžovat nemohou. Svůj hit Young Folks se jim podařilo protlačit do vysílání nejen ve své originální podobě, ale i v té remixové. Potenciálu skladby si vedle kupříkladu britského magazínu NME, který Young Folks zvolil za druhou nejlepší píseň roku 2006 (prvenství získali Hot Chip s Over and Over), všimla řada kolegů z branže, a tak se může skladba pochlubit i několika cover verzemi, z nichž jednu má na svědomí i známý lamač dívčích srdcí, oslavovaný i proklínaný James Blunt.

Album, z něhož roztančená hitůvka s pískaným intermezzem pochází, se jmenuje Writer’s Block (2006) a právě díky singlovému zásahu do černého se dostalo i hitparádových žebříčků Velké Británie, USA a dalších států, včetně samozřejmě domovského Švédska.

Když si poslechnete album jako celek, zjistíte, že singl nastavil laťku hodně vysoko. Nahrávka plyne v příjemně indie-pop-folkové linii, ale chybí jí další vrchol, který by jej alespoň částečně přiblížil majstrštyku Young Folks.

Mezi Writer´s Block a novinkou Gimme Some je rozdíl pěti let vyplněný dvěmi studiovými alby (Seaside Rock – 2008, Living Thing – 2009). Trio se na nich překvapivě odklonilo od úspěšného modelu popových tříminutovek, zanevřelo na hledání dalšího hitového diamantu a vsadilo na experimentálnější notu. Místo vymýšlení beatlesovských melodií se zapletlo s taneční hudbou a experimenty se zvukem. Po komerční stránce měli Peter Björn and John blíž k umělecké sebevraždě než k expanzi.

S novinkou Gimme Some se ale kapela vrací do vyjetých kolejí. Peter Björn and John opustili myšlenku experimentů, pokorně se vrátili k jednoduchým melodickým songům a částečně přitvrdili. Někdejší indie pop se silným „šedesátkovým backgroundem“ se nyní přetahuje o dominanci s rockem. To, co ale zůstalo, je zjevná snaha skládat písně, které se vám zaryjí pod kůži a jejichž melodie hned tak neomrzí.

Jaký je tedy dojem z poslední desky? Ani na Gimme Some nenajdete hit, jakým byl mnohokrát skloňovaný Young Folks. Takovou píseň se poštěstí složit jednou za celý život a Peter Björn and John si svou chvilku slávy už vybrali (přestože jejich obličeje zná málokdo). To ovšem neznamená, že bychom měli nad Gimme Some lámat hůl. Pořád je to slušná sbírka melodických písniček, která vám dokáže v dobách skepse, osobních trampot a ubíjející reality zvednout náladu a nasadit alespoň na chvíli růžové brýle.

Forever Today

I’m from Barcelona

Mute, 2011

celková doba trvání: 32.46

Soubor I’m from Barcelona pochází navzdory svému názvu rovněž ze Švédského království. Vedle hudby samotné a toho, že nás kapela v názvu mate o svém původu, je na I’m from Barcelona zajímavý i počet členů, který původně dosahoval číslovky 29 (v současnosti údajně už „jen“ 27). Díky tomu na nahrávkách uslyšíte rozsáhlou dechovou sekci, ale i třeba banjo, zvonkohru či omnichord (raritní elektronický nástroj japonské provenience). Ale popravdě řečeno, kdybyste si informaci o abnormálním počtu členů kapely nepřečetli na Wikipedii, mysleli byste si, že se jedná o kapelu multiinstrumentalistů, případně o nahrávku obohacenou hejnem hostujících muzikantů. Ale dvacet a něco členů? To už je vážně úlet.

Jestliže jsem zmiňoval v souvislosti s krajany Peter Björn and John hitový potenciál, ani I’m from Barcelona nevyjdou naprázdno. Už na první desce Let Me Introduce My Friends (2006) dominovaly skladby We’re From Barcelona a Oversleeping, které do značné míry definovaly sound kapely. Vzdušné chytlavé skladby s nepřeslechnutelným houštím dechových nástrojů vycházejí z popu, ale s oblibou si půjčují motivy z folku, osmdesátkového synth-popu a dokonce z glam rocku. Řada z nich má hravou naivistickou náladu, díky níž můžete pustit písničky I’m from Barcelona svým dětem, aniž byste měli výčitky svědomí, že jim ničíte hudební vkus. Výsledkem je silně návykový koktejl, který připomene tu skotské Belle and Sebastian, tu The Boy Least Likely To.

Na aktuálním albu neztrácí sedmadvacetihlavá saň na formě a síle. Desítka skladeb se nese v duchu předchozích alb, stylové parakotouly se nekonají. A proč taky? I’m from Barcelona svůj drahokam našli už s debutem a ten trpělivě vybrušují k stále větší dokonalosti.

Devil´s Music

Teddybears

Sony Music, 2010

celková doba trvání: 38:50

Bezpochyby nejpozoruhodnější genezí prošla skupina Teddybears, která funguje nepřetržitě od roku 1991. Od počátku kapelu (to se ještě jmenovala Teddybears STHLM) tvořil zpěvák Patrik Arve a bratři Joakim a Klas Åhlundovi. Ještě před Teddybears ovšem mělo zmiňované trio grindcoreovou kapelu Skull.

V roce 1991 se tedy z Lebek stali Medvídci, což vypadá alespoň dle názvu na velký skok, nicméně debut You Are Teddybears (1993) žánrový manévr o 180 stupňů neznamenal. Album nezapřelo grindcoreové kořeny a když si k tomu připočteme dobové okouzlení crossoverem a instrumentálními vylomeninami à la Primus a příklon k lehce nekorektnímu humoru (viz skladby Move It Vomit, Silicon Sally, At the Dentist’s), máte v kostce tehdejší divoký sound kapely.

Teddybears postupně přestali vzývat crossoverová a grindcoreová božstva a otevírali se novým vlivům. Tento trend příznačně předznamenal cover skladby Robots od Kraftwerk z druhého alba Can’t Believe It’s Teddybears STHLM. Už na třetím albu Rock ´n´ Roll Highschool (2001) byste Teddybears nepoznali ani s nápovědou od přítele na telefonu. Rock se tu spářil s elektronickou taneční hudbou, raggamuffinem a hip hopem a dal vzniknout fúzi, která sice nebyla v zásadě nikterak převratná, ale neodolatelným způsobem vybízela na taneční parket a jako celek působila velice životaschopně. Tím, jak kapele bobtnalo renomé, se na jejich albech začali objevovat významní hosté. Za všechny jmenujme třeba Iggyho Popa, Nenneh Cherry, B52´s nebo Flaming Lips. Na pátém albu Soft Machine (2006) si Teddybears zkrátili název, ale stylově pokračovali v nastaveném kurzu z minula. Kormidlo neotočili ani na posledním albu Devil´s Music (2010) a lze se jen divit, že skladby Rocket Scientists nebo Get A Mama House už dávno nejsou globálními hity.

Předcházejícími recenzemi jsem jen velmi jemně naťuknul téma švédského (indie)popu. Když odhlédneme od krajanů, které si už své místo na slunci vybojovali (Cardigans, The Hives, Mando Diao), stále nám tu zůstává nepřeberné množství kapel, jež stojí za poslech. Jen namátkou jmenujme Acid House King či The Radio Dept. z agilního labelu Labrador Records, psychedelií načichlí The Soundtrack Of Our Lives a Dungen nebo do folkrocku zahledění Friska Viljor. Rovněž další kapela, v níž účinkují bratři Åhlundovi z Teddybears – garage rockoví Caesars, si zaslouží zvýšenou pozornost. Ale o nich třeba někdy příště. Anebo se můžeme podívat k sousedům do Norska, Finska či si zajet pod polární kruh na Island, kde je na počet obyvatelstva až neuvěřitelné množství skvělých muzikantů.

Pavel FFF Sajfert

HC Tramp

Vydáno vlastním nákladem, 2010

celková doba trvání: 52:50

S HC Trampem jsem se poprvé setkal předloni, když se v ústeckém Činoheráku konal večer, nazvaný Chlápci s kytarou. Celé to bylo o tom, jak není jednoduché stoupnout si s kytarou před diváky a něco jim předvádět. Určitě ne jednodušší, než dělat totéž s kapelou za zády – s lidmi, o které se můžete opřít, případně se za ně schovat. HC Tramp alias Ivo Vrba byl pro mě ze všech účinkujících největší „dardou“… Od začátku mi byla sympatická řada věcí – třeba, že mu evidentně nestačí kytara tak, jak ji člověk koupí v krámě (měla na sobě, kdo ví čím, vypálený blesk). Když o dva dny později hrál na Eňo Ňuňo večírku (shodou okolností taky v Ústí), měl už dokonce kejtru vlastnoručně vyrobenou – hotový samorost! Samorostlá je i Trampova muzika a texty, takže slovo dalo slovo a za půl roku už Ivo Vrba hudlal v Café Max na večeru H_aluze.

Klíč k uhádnutí té správné hudební „škatulky“ je ukryt již v samotném jméně interpreta – co třeba Hardcore-folk? Jistě, těch rádobyvtipných písničkářů je tady celá spousta – od Xindla X a Xaviera Baumaxy (budeme-li se pohybovat v těch provařených a poněkud trapných vodách) až po Václava Koubka nebo Záviše (zabrousíme-li do „alternativní“ scény). Ivo je ale jiný. Otázkou je, nakolik je to zřejmé z poslechu jeho dvou cédéček a jestli není potřeba zajít i na koncert… Propojení takřka dětské hravosti a bezelstnosti s dadaistickým remixováním života okolo sebe je totiž nejzřejmější právě naživo. A tehdy je také nejjednodušší zprostit Trampa jakýchkoli obvinění z vypočítavého pseudointelektuálství, ke kterému by mohlo dojít z pouhého poslechu desky.

Alba má Ivo Vrba na kontě zatím dvě. To novější, loňské, nese tajuplný název Unk (Může to být cokoli – od citoslovce polknutí až po zkratku. Já třeba v prváku bydlel v paneláku K3, kterému se přezdívalo úplně nová kolej). Zvukově jej srovnávat s předchozím mi přijde zbytečné – kytara opět chvíli připomíná motorovou pilu nebo tranzistorák, jindy zase hejno komárů nebo banjo… Nezní to ani lacině, ani profesionálně. Zní to svérázně, trochu neotesaně a hodně hravě – asi jako když nástroj i s kombem svěříte někomu, kdo vůbec netuší, k čemu všechny ty čudlíky jsou, a tak zkouší jeden po druhém a objeví díky tomu kombinace, o kterých se vám ani nesnilo, protože vy od začátku chcete znít jako Deep Purple nebo Nirvana… Tohle není vůbec prča – takovéhle (vědomé) diletantství je prostě vyšší level. A to platí i pro texty. Vyvěrá tu na povrch jistý „spodní proud“, který umí být imaginativní, spontánní a upřímný. Který v sobě máme všichni, ale ne každý je schopný s ním pracovat.

Co se týče koncepčního přístupu k nové desce, zdá se mi zde jiný, než u debutu. Jako by se Ivo ze všech těch narážek na kotlíkářské akordové postupy a táborákový patos vyřádil a nyní více zkouší, jaké hranice má jeho nástroj a hlas. Vypráví víc příběhů (Lovci mamutů), používá smyčky (instrumentální Kočka a Miskici nebo Vrní), hlásá ideje („Svobodu básním!“ ve skladbě V lískách), recituje zvířecí mantry („Kočičí hudba je monotónní / hluboce se nese kožichem / kočičí hudba je pro zahřátí / pravidelná mručení nezastudí“ v songu Kočičí hudba) nebo cituje sám sebe („Odmalička jednou za čas bydlim v lese / no tak se sem vracim a nedivte se / že sem nazelenalej HC tramp!“ v písni HC Tramp 2). A v některých pasážích mě opakovaně nutí k hlasitému smíchu („My žijeme hore / my hrajeme core“ v úvodní Přilétali motýli).

Tahle muzika se nedá poslouchat vždycky. Vlastně přemýšlím, kdy vůbec… Při usínání, když se realita mísí se zvolna se vkrádajícími sny? V podobně surrealistickém duchu, v jakém se nese třeba interaktivní hudební video Osada od Amanita Design (www.amanita-design.net/osada). Rozhodně to není žádná „kulisovka“, protože výrazně stojí na textu, který na sebe neustále strhává pozornost a nenechá vás soustředit se na cokoli jiného. Už jen to je ale podle mne pádný důvod, proč zabrousit na www.ivovrba.cz, kde jsou obě desky volně ke stažení, a zjistit, zda vás to celé vytáčí, a nebo baví! A pokud vás to bude bavit, napište si o fyzické CD – je vloženo do ručního obalu, nachlup stejně diletantského, jako celý tenhle dekadentně-trampský koncept.

Miloš Makovský

O tom, jestli tu nějaká taková scéna je nebo není, netřeba diskutovat. Aktivní a originální kapely se zde rodí jako houby po dešti, a když už je náhodou moc dlouho sucho, tak aspoň některá změní název nebo sestavu. Nikdo se tím nesnaží uživit, o to víc to všechny baví. Hudba se organicky propojuje se životními názory, znát je to od jídelníčku (každá pořádná akce na garáži bývá doprovázena vegetariánskou/veganskou grilovačkou) po „sport“ (hromadné cesty na koncerty na kole jako protest proti automobilismu). Semknutost téhle scény není ani moc velká (není to žádná sekta s patentem na ty správné akordy a deklamace), ani moc malá (tolerance, humanismus a společenskokritický drive se vytrácí až v pozdních ranních hodinách), aby se to celé rozpadlo…

Bylo by nabubřelé tvrdit, že předtím tu žádná muzika nebyla. Byla jí fůra, hráli jí profíci, ale celé se to neslo tak nějak v duchu zábavy. Klubové, sálové, hospodské, kulturákové… Autorských písniček, textů a názorů se nám nedostávalo, tak jsme to zkusili sami. Možná jsme v tom rozjuchaném věku (přelom základky/střední) leccos kvalitního minuli, ale potom už to bylo jedno. Těch kapel je dneska nakonec možná víc, než lidí v nich se pohybujících, ale to nevadí. Tahle muzikantská fluktuace je zdravá věc, zvlášť, když si při ní člověk vyzkouší leccos od punku, metalu, hardcoru, folku až po elektroniku a rap… A to je jeden z nosných prvků scény, o které je v tomto příspěvku řeč – široká stylová rozrůzněnost. Souvisí to nejen s rozhledem a otevřeností lidí, co tyhle kapely dělají, ale taky s tím, že jsou to všechno známí a přátelé, a tak se respektují a podporují.

Démonickou roli mezi nimi zaujímá Petr Hanus alias Johan, který je celému dění přítomen od samého začátku (kdy jsme dali do kupy kapelu Proletáři všech zemí) a stále jej (na rozdíl ode mě) svými aktivitami zhusta podporuje, ne-li přímo zaštiťuje. Krom Proletářů si zahrál ve Flying Shits, Human Steak, Messerschmitt 109 a Ruce po obrně. Asi nejvýraznější a nejvytrvalejší je jeho působení v Průmyslové smrti. Do budoucna se taky můžeme těšit na vzestup jeho one man show Kopni fízla do hlavy. Mimo přímou hudební produkci Johan provozuje vydavatelskou značku Shitrecords, pod kterou ventiluje své manažerské choutky a tahá zdejší kapely do zahraničí a naopak. A když dozuří poslední kapela večera, chopí se Johan mixu a procitne jeho alter ego DJ Džogy. Nevím, jestli by jeho obludná diskotéka roztančila i mrtvolu (jak se o ní tvrdí), roztančila už ale nejednoho deathmetalistu a jasně ukazuje, že tahle regionální subkultura se dokáže vůči mainstreamu vymezovat smrtelně vážně i s notnou dávkou recese zároveň.

Johane, jak to podle tebe všechno začalo?

Když jsme poprvý vyrazili do Věžničky, do Hospody U Tadeáše. Mladý puberťáci, jako utržený ze řetězu. Taky jsme začali chodit na zábavy, tam jsme si trochu přičichli k muzice. Tenkrát tu hodně hrála Nirvana Revival. Koncerty, na kterých kolikrát nikdo nebyl, a my – pár šestnáctiletých týpků – se tam ve vytahaných svetrech váleli po zemi a zpívali úplně všechny písničky zpaměti.

Zábavovek tu bylo dost. Koneckonců náš první koncert s Proletáři proběhl díky tomu, že nás Šaryk ze 4 z tanku a pes pozval zahrát si v pauze mezi jejich produkcí…

Jó, v podstatě nás odpíchli! Zpočátku jsme docela koketovali s tím hrát převzaté písničky… Ale nakonec zvítězila varianta, že budeme hrát vlastní věci, protože ty nápady, chuť a odhodlání tam byly. Ale bylo nás tady v Polné asi deset. Což je na jednu kapelu moc. Vybrali jsme si, kdo na co chce hrát a rozdělilo se to na dvě části. Z jedné vznikli Proletáři všech zemí a z té druhé Mimoritmus. Potom přišla „fáze realizace“ – když jsme si na vybrané nástroje začali vydělávat. A když už byly nástroje, tak jsme zkoušeli na všemožných místech – pokojíčky, obýváky, půdy, Dům dětí a mládeže…

No a pak už se začalo konečně hrát a jezdit na koncerty. Viděli jsme, že podobné akce jako tady se dělají i jinde – třeba v Havlíčkově Brodě… Tak jsme zkusili dělat vlastní koncerty. Já už přesně nevím, z jaké potřeby to vzniklo, ale asi proto, že tu byly hlavně zábavy. Pokud tedy nepočítám třeba festival, co dělal Drak (Zdeněk Kuba v Polné pořádal festival, stylově zaměřený na českou alternativu a underground, pozn. redakce). A nebo Czech Rock Block (smích)!

Naštěstí jsme měli kde ty koncerty dělat…

Ano – byla tu Zámecká rychta, občas se hrálo v zámeckém sále nebo na letňáku. Dělal jsem akci v Restauraci U Slovana, na náměstí… Hrálo se i v areálu Amylonu, bývalé škrobárny. Čili zázemí tu bylo. Hlavně Zámecká rychta funguje pořád dál, a to je dobře. Protože když lidi vidí, že ostatní dělají něco, co funguje, tak to zkusí taky. Od nás to byl takovej zážeh něčeho, co se drží dodnes.

A jak se to všechno z Polné přesunulo do Jihlavy, jak se z toho stala „scéna“?

Polná je malý město – pět tisíc obyvatel. Začali jsme jezdit do Jihlavy na střední. Našli jsme si nové známé a ti nás dostali mezi mladý muzikanty, kteří v Jihlavě dělali podobné věci na podobné úrovni. U mě konkrétně to bylo tak, že mě spolužák na učilišti seznámil s klukama z Human Steak a řekl, že hledají basáka. Tenkrát hráli nirvánovskej grunge a to mě bralo. Přidal jsem se k nim a tím vzniklo propojení mezi mnou a jihlavskou scénou. Dostal jsem se mezi jiné lidi a kapely jako třeba Straight, do více hardcoreových vod. A nebo ke kapelám jako Tabletky – s těma jsme se znali už díky Proletářům, ale teď jsem se s nimi seznámil blíž. V rámci organizace koncertů v Polné jsme začali tahat tyhle kapely k nám. A fungovalo to i opačně – kapely z Polné jezdily do Jihlavy. Takže takhle, krůček po krůčku, tím vzájemným hraním, zvaním se, neustálým zkoušením a neustálou fluktuací členů mezi jednotlivými kapelami to začalo jít výš a výš.

Co je ta dnešní scéna teda zač?! Jak je lokálně, stylově nebo názorově vymezemá?

Lokálně můžu mluvit jenom o spojení mezi Polnou, Jihlavou a malýma vesničkama okolo. Co se týká hudebního vymezení, tak my jsme už od začátku nechtěli rozlišovat mezi tím, jestli někdo hraje bigbít, punk, hardcore nebo metal. Když jsme dělali nějakou kulturní akci, tak hráli všichni dohromady, protože lidi to tak bavilo. Ne, že by na to byli zvyklí, ale my jsme jim to takhle dali, oni to vzali. Od té doby to pro nás byl standard, dělat ty akce stylově nespecifikovaný.

Co do té scény nepatřilo?

Nebyly tam kapely, který chtěly na tý muzice dělat kariéru. Který se chtěly jen předvýst před svýma slečnama, nebo vydělat co nejvíc peněz za převzatý věci, nešlo jim o to dělat svoji vlastní tvorbu a dávat do ní invenci. To je takovej můj pocit.

Které pravidelné akce se tu pořádaly/pořádají?

Úplně první, co vzniklo, bylo podle mě pravidelné pořádání koncertů ve Věžničce, v Hospodě U Tadeáše. Ty festivaly neměly žádný jednotný název, ale každý rok se nějaká větší letní akce uspořádala. Kdyžtak mě doplňuj, hele…

Já už si taky všechno nepamatuju, ale co třeba Smilov?

Jasně, to už byl teď pátý ročník. Smilov leží u Štoků na Havlíčkobrodsku, ale ty lidi víceméně patří taky k naší scéně.

A Mrkvan Core? (koná se pravidelně v čase polenské Mrkvancové pouti, tedy druhý záříjový víkend. Stylově jde opět o velmi různorodou akci – na jednom open air podiu se tu potká třeba Průmyslová smrt, Vladimir 518, LuStěLa… Pozn. redakce)

Ten teď bude počtvrté. Nemá takovou historii, ale začínáme to budovat.

…co Jihlava Attack?

Jihlava Attack! To je takovej náš speciální produkt (smích). Vzniknul tak, že se spousta lidí přestěhovala do Brna, kde studovala, pracovala… Řekli jsme si, že když už tam žijeme, tak bychom tam mohli i hrát, protože je nás tu valná většina. Udělali jsme tedy první akci v Brně, pod hlavičkou Jihlava Attack, kde hrály čistě jihlavské/polenské kapely. Pro nás to byla taková párty a pro Brňáky taková ukázka toho, co se na Vysočině děje. Jihlava Attack začal potom dělat výlety i do jiných měst – konal se v Hradci Králové a taky jsme vyrazili do Bratislavy – objednali jsme si na to vlastní autobus a byl to hodně divoký výlet. Divím se, že to s náma řidič vydržel. Chystáme se udělat Ústí nad Labem, ale odsunujeme to na říjen – až začne semestr. No a chystáme se dělat taky Prahu.

Zatím to družení probíhalo jenom s „provinčními“ městy a nebo za hranicema. Je to kvůli názoru, že Praha má vlastní kultury dost?

Praha je stát ve státě, dělají si muziku pro sebe.

Pověz ještě něco ke garáži…

Jo jasně (smích)! Děláme koncerty na garáži. Což je kultovní místo. Máme garáž D.I.Y. (Do it yourself = udělej si sám), kde pořádáme akce komorního rázu. Vyházíme věci ven, obrátíme aparát taky směrem ven, přijedou kapely, zahrajou, je tam něco na pití a když je pěkně, tak i vegansko/vegetariánská grilovačka. Takže to má spíš takový rodinný charakter. Název D.I.Y. získala postupem času už asi čtvrtá nebo pátá garáž po Jihlavě.

Takže je tam i napojení na takové subkultury, jako D. I. Y., vegetariáni, vegani, bikeři…

Je to takovej mix „nepřizpůsobivejch lidí“, kteří se nechtějí zapojit do toho klasického mainstreamu, nechtějí být součástí systému, jít po nákupu v hypermarketu na film do multikina.

Zpátky k tobě a tvým aktivitám. Co Průmyslová Smrt?

Průmyslovka? To je kapitola sama o sobě. Vzniklo to z potřeby hrát trochu tvrdší muziku, cpát do ní hodně přímé politické texty a ne se schovávat za metafory. Chtěli jsme hrát rychle, tvrdě, no prostě bordel. Původně, když jsem odešel od Proletářů, hrála Průmyslovka ve třech. Jak už jsem ale mluvil o té fluktuaci – hledali jsme, kdo by se do té muziky hodil nejvíc, až sem tam zůstal já, Frišta (Tomáš Folta – Pindík, Scorbity kürdan, Kladylak, ex Proletáři všech zemí), Mičl (Michal Dajč – Messerschmitt 109, ex Proletáři všech zemí a Flying Shits) a Peťák (Messerschmitt 109, ex Flying Shits). Po roce hraní jsme začali jezdit na turné. A od té doby se to s náma veze. Snažíme se tu muziku dělat aktivně, něco do ní investovat, aspoň jednou do roka vyjet na vícedenní hraní mimo republiku a vydávat desky.

Dá se říct, že to z téhle scény Průmyslová smrt „dotáhla nejdál“?

Podle mě Průmyslovku – a to je můj názor – hodně lidí z naší scény i mimo ni vnímá jako takový praotce hardore-punku, co na Vysočině vzniknul v té druhé vlně po revoluci. Předtím tu byli třeba HNF a další, ale ty kapely nebyly napojeny na až tak extrémní muziku, proto si myslím, že jsme byli ta druhá vlna, co to tady začala rozjíždět nějak aktivně. Začali jsme sem na koncerty tahat podobné kapely ze zahraničí. Ale opravdu nedokážu posoudit, jestli jsme to dotáhli zatím nejdál. Podle jména možná jo, ale pořád jsme jen lidi. Koncert dokáže zařídit každej, pozvat nějakou kapelu taky…

Ale kdo to tady na mezinárodní úrovni dělá?

Na mezinárodní úrovni a v rámci tvrdší muziky to občas dělal Mazi z Chyba Records a Cejny z kapely Rapsöd. Pak se na to ale vykašlali, protože na ty akce nechodilo moc lidí. Mazi se teď vrhnul na hiphopový projekt Křikzticha. Snaží se být hodně aktivní – budou hrát třeba na Fluff festu, což je pro ně určitě úspěch. Mazi teď tedy funguje i mimo hardcoreovou a D. I. Y. scénu a pořádá koncerty pro zahraniční hiphopové kapely. Je to změna stylu, ale myšlenka je pořád stejná.

Co Shitrecords? Tváří se to jako label, vydavatelství…

Shitrecords si prošlo takovými třemi stádii. Úplně na začátku to byla nějaká mnou vymyšlená značka.

Objevila se už na prvním cédéčku Proletářů…

Jasně! A v tomhle prvním období bylo hlavní aktivitou vydávání kompilací, našich vlastních cédéček, desek, kazet. Objevovaly se tam kapely z Polné, Jihlavy, Havlíčkova Brodu, ale třeba i ze zahraničí. Vyšlo takhle okolo deseti titulů. To byla taková moje undergroundová vydavatelská činnost. Potom jsem vydal několik kazet s hodně D. I. Y. obaly, plus jednu „profesionální“.

V dnešní době je ten label ve třetím stadiu, používám v podstatě už jenom to jméno, jako takové promo. Ta značka má nějakou svoji tradici a lidi ji za ty roky, co dělám za akce, znají. Pod touhle značkou pořádám koncerty vybraným zahraničním kapelám, který se mě osobně líbí a o kterých si myslím, že sem mají co přinést. Té vydavatelské činnosti se už moc nevěnuju.

Shitrecords jsi tedy od začátku až do konce ty?

V podstatě jo. Občas se někdo přichomýtne a řekne: „Mohli bychom udělat tohle a tohle…“, ale většinou jsem to dával dohromady já.

Co do budoucna?

Chtěl bych zase začít spoluvydávat. Ale ne už tolik živé kapely, jako spíš elektronické projekty. Drum`n`bass, noise, hiphop…

Máš s tím osobně nejaké zkušenosti?

Jestli narážíš na Kopni fízla do hlavy, tak už jo. Začal jsem s tím tak před čtyřma, pěti rokama. Je to můj elektronický projekt, pro který si připravuju samply a původně jsem do nich chtěl realizovat takové pantomimické scénky, které by vyjadřovaly můj postoj k životu a k současnému dění v mainstreamové kultuře. Postupem času se to změnilo na trochu „kytarovější“ projekt – začal jsem tenhle nástroj kombinovat třeba s vrtačkou a vydával s její pomocí z kytary noisové zvuky. Jednou jsem se trochu ožral a tu kytaru jsem úplně rozvrtal. Od té doby po mě každý chtěl, abych v co nejkratším čase rozvrtal a rozbil kytaru. Měl jsem takhle dvě nebo tři vystoupení, ale ty kytary byly jednak drahý, jednak to začal být trochu stereotyp. Lidi se mě začali ptát, kdy přijdu s něčím novým. Na ten popud jsem začal dělat víc „profi“ muziku, víc se hrabat v notebooku a zkoušet drum`n`bass. Takže s touhle snahou je spojená i ta myšlenka začít vydávat elektronické kapely. To je ta současnost a snad i budoucnost Shitrecords.

Pro další informace a přesnější obrázek o tom, co zmíněné kapely hrají, doporučuji mrknout na článek Jihlava crew na webu Shitrecords (www.shitrecords.wz.cz), který zároveň vyšel v alternativním občasníku Chyba #6.

Miloš Makovský

Protože jsem byl osloven, abych s tímto osvětovým seriálem začal, první na paškál si vezmu svůj rodnej kraj Střední Čechy, přesněji Mělnicko. Tu neskutečně nudnou placku. Kam se podíváš, jenom samý pole. Krásnej, ale dost ospalej Mělník, chemická paneláková vesnice Neratovice a přilehlý vesničky. Do Prahy za tou velkou kultůrou je to kousek, ale to neznamená, že kvalitní hudební produkce nevyroste i v týhle úrodný polabský nížině.

Na konci vesnice Byšice ležící na vlakové trase Praha – Mladá Boleslav – Turnov stojí velké polorozpadlé stavení Starý Mlýn. Tohle místo bylo v roce 1998 „obsazeno“ a začaly se zde čas od času pořádat kulturní akce. Punkové a rockové koncerty, techno akce, workshopy, výstavy. Každý rok se tu konal tradiční Vánoční Randál, proběhly tu i první dva ročníky dnes již kultovního letního festivalu pražského hudebního vydavatelství Silver Rocket. Vzniklo tu skvělé místo k setkávání, vznikla tu scéna. Scéna, která samozřejmě přesahovala zdi mlýna. Asi nejvýraznější akcí, na které se lidé z okruhu Starého Mlýna v posledních letech podíleli, byl neratovický Beltaine fest, na který po šesti ročnících letos naváže Velký výprodej hudby.

Starý Mlýn je dnes už bohužel minulostí. Majitel, který mlýn pronajímal, se rozhodl budovu v roce 2009 prodat a s kulturou byl utrum. Scénu ale jen tak lehce nezahubíš. Kapely fungují dál, zkouší a koncertují. Přišli o svou domovskou scénu, ale o to těsněji se k sobě přimykají a na sklonku letošního roku tak vzniká nová regionální (a v budoucnu pravděpodobně i nadregionální) platforma Sakraphon. Nový společný web sakraphon. cz zatím prezentuje 5 hudebních těles: noise-rockové, nebo chcete-li space-rockové trio Bumfrang3 ze Všetat/Přívor, hudebního i životního samorosta, krále českého lo-fi písničkářství (někde jsem zaslechl, že snad přímo českého Becka), Květoslava Dolejšího (Skalsko), sonicky útočnou jednotku o jednom muži noAR+IS+ (čti noartist) z Neratovic, charismatický neratovický electro punkový projekt Pedro Zakatchku, jenž si díky své image a svému specifickému humoru při vystoupení na předloňském Antropotyátru vysloužil v Ústí dosti pochybnou pověst, a konečně veterány Postiženou oblast (Mělník), skupinu navazující na nejlepší tradici českého undergroundu v plastikovském smyslu.

V následujícím online rozhovoru mi na otázky odpovídali Zbyněk Moravec, kytarista, klávesista a zpěvák Bumfrang3, muž, který stál u samého počátku Starého Mlýna, a mladá krev, autor sakraphoního webu, Michal Milko aka noAR+IS+.

Ahoj, Tak můžem začít asi, nahodim první otázku už.

Michal: Jo. Jak se máte?

Ok. Můžeš si otázky klást sám, usnadníš mi práci.

Michal: Hehe, to tam dej, tohle. Aspoň to nebude moc ofišl.

Tak, ale já bych pozdravy a zdvořilostní fráze spíš přeskočil a začal tím, že byste trochu představili Sakraphon, co je zač. Jste jenom sdružení kapel za účelem společné prezentace a pomoci při dělání koncertů, nebo máte i nějaký větší plány do budoucna? Třeba vydávání vlastních desek, Sakraphon jako label? Nebo filmový studia Sakraphon? Vím, že už máte na svym kontě i jeden videoklip. A co dotlačení vašeho maskota Pepy do televize? Jeho památný hlášky, kterym na webu věnujete samostatnou sekci, i jeho situační humor by mohly nahradit leckterou nováckou šarádu i „intelektuální“ pořady typu Uvolněte se, prosím. Jaká je vaše filosofie, idea, politika, podnikatelskej záměr?

Michal: Sakraphon je web sdružující kapely okolo Starýho Mlýna a Mělnicka. Nejde samozřejmě o všechny kapely z okolí, ale o ty, který tu tvořej určitou specifickou scénu a jejichž činnost má nějakej smysl. Nehrajou nazdařbůh a dělaj muziku, která je sakra dobrá.

Pokud jde o název samotnej, ten asi není až tak důležitej. Byl poprvý použitej jako označení mýho D. I. Y. nahrávacího studia, který v podstatě ani studiem není. Ten název se teď hodil, když jsme se dokopali k tomu si udělat svůj web.

Co se týče vydávání desek, už se nám rýsuje jedno splitko, který bude nejspíš vydaný pod značkou Sakraphon. K příležitosti spuštění webu byl zveřejněnej i novej videoklip k písni Květoslava Dolejšího. Takže se bude všechno tohle shromažďovat na jednom místě. A tak by to mělo bejt i u jinejch scén. Servery poskytující kapelám profily a prezentaci jsou sice skvělý, je to pro interprety pohodlný, ale nějaká větší syntéza tam prostě chybí. Scény tam nefungujou, když neberu přátele a spřízněný kapely, což nějakou větší spojitost nahradit nemůže. Neptejte se, co udělá scéna pro vás, ale co můžete udělat vy pro ni, nebo tak nějak to kdysi JFK řekl, ne?

Zbyněk: Pepa patří nám a ne televizi. Jedna z idejí je, že lidi by měli zvednout zadky a jít na koncert. Tam uviděj Pepu v akci. Ale hlavně kapely. Bumfrang3 koketuje dokonce s myšlenkou novou desku nedávat ke stažení ani nikam jinam, ale prodávat ji (za režijní cenu) pouze na koncertech.

Kdo vlastně určuje, co do scény patří? Chápu to dobře, že hlavní mozky Sakraphonu jste vy dva? Je počet kapel konečnej, nebo jste ochotný přibírat nováčky? A když, tak podle jakejch kritérií? Máte nějaký stylový ohraničení? Je třeba důležitý, aby kapela ctila zásady D. I. Y., nebo stačí to, že jsou to vaši kamarádi?

Michal: Nikoho bych nenazýval mozkama scény, všichni jsme na stejný úrovni a rozhodně tu neplatí žádný právo veta ani nic podobnýho. Počet kapel není konečnej, spíš to ukazuje aktuálně fungující kapely a už teď jsme se předběžně domluvili s projektem Asstma, že po jeho druhý desce se k nám přifaří. Stylový ohraničení nehraje roli, například Pedro Zakatchku je stylově dost jinde než třeba Postižená Oblast, takže tohle překážkou není. Ovšem je spousta kapel, který uměj hrát, maj dobrýho zpěváka, image a já nevim co ještě, diplom z lidušky, ale ve výsledku to stejně stojí za hovno. A takový se nám, doufám, budou i vyhejbat.

Zbyněk: Záludná otázka. Těžko budeme někoho „kontrolovat“, jestli je kapela dostatečně D. I. Y. Kolikrát jsou rozpory i uvnitř kapel. Někomu věříš a někomu ne, to je život. Tady se motaj vlastně pořád stejný kapely. Možná se to zdá jako ghetto, ale upřímně: je lepší patřit někam mezi svoje lidi, než dělat díru do světa, kterej už tak je dost děravej. Kdo ocení underground, ten ho najde.

Vim, že už za časů Starýho Mlýnu dával Zbyňa na koncertech prostor hodně různorodejm kapelám, jak stylově, tak kvalitativně. Zrovna tak předchozí ročníky Beltainu, který byly zas, pokud vim, převážně v Michalově režii, bývaly občas slušnej pelmel. Podle čeho vybíráte kapely, s kterejma budete hrát?

Zbyněk: Samozřejmě, když děláme akci, tak zveme kapely, který nás nějak oslovujou, nebo s kterýma máme nějakou „družbu“. Občas se ale stane, že padne divoká karta na někoho, kdo se sám ozve, nebo čí tvorbu známe jen z doslechu. A samozřejmě se nebojíme velkých stylových rozdílů. Zčásti proto, že si každej divák přijde na svý (neděláme to přeci jen pro sebe), ale taky proto, že si myslíme, že záleží spíše na lidech, přístupu a ne na žánru.

Michal: Co se týče Beltaine Festu, snažil jsem se do Neratovic vždycky dostat pořádný kapely, jako třebas Deverovku, Sporto, OTK, Psí Vojáky. A zároveň to doplnit kapelama, u kterejch je šance, že i v takovym zatuchlym maloměstě na ně někdo přijde, hehe. Takže možná proto to mohlo vypadat jako pelmel, ale fungovalo to.

To jsi mi nahrál na další otázku, která je možná trochu rejpavá. Má to vůbec cenu na takovym zatuchlym maloměstě dělat kulturu? Neni to boj s větrnými mlýny? Malý koncerty dvou kapel v hospodách se zdaj v pohodě, ale právě obrovskej poloprázdnej komunistickej sál neratovickýho kulturáku vypadal občas dost smutně. Neni to házení perel sviním?

Michal: Právě proto děláme letos Beltaine Fest jinak. Dokud byl festival v tom komunistickym kulturáku, jak říkáš, měli jsme možnost reklamy po městě zadarmo a taky takovej malej pytel peněz od města, hehe. Ale kilometrovej sál a podium vysoký 2 metry není zrovna to nejlepší a žádný experimenty kulturák nepřipouštěl. No a to nás přestalo bavit. S kulturákama je konec. A vzhledem k tomu, že tady není zrovna moc na výběr, kde dělat festival, bude letos v sále místní hospody, kde se běžně konaj výprodeje. Pojali jsme to zčásti jako vtip. Akce se bude jmenovat Velký výprodej hudby a letáky vypadaj skutečně jak na výprodej, včetně nápisu vše od 49,-. A jestli tu má cenu dělat kulturu? Kvuli tomu, kde žijem, přeci nepřestaneme dělat hudbu, právě naopak. A akce jakbysmet, to by to tu bylo rovnou na odštřel.

Když už jsi nakousnul Velkej Výprodej hudby, zatím to vypadá, že tohle číslo H_aluze uzří světlo světa o něco dřív, než váš festival, proč si teda neudělat trochu promo? Na co se můžeme na Výprodeji těšit? Letos teda všechno striktně Do It Yourself v hospodskym sálu?

Michal: Výprodej proběhne 23. dubna v sále U Stejskalů. Zahraje Lyssa, skvělá kapela z továrny Silver Rocket. Jejich poslední desku Amoral můžu jen doporučit. Bourkovo PlugnPlay, hrající tracky z jeho sólovejch počinů. Každý jejich vystoupení je jedinečný, protože nikdy není stejný. Bratři Holubové jako Kontroll, basa, zpěv, bicí a zpěv. Můžete je znát z klubu Holubník nebo ze zápasů fotbalovýho mužstva Bečváry. Projekt našeho stájovýho koně Květoslava Dolejšího – vzhledem k jeho sporadickýmu vystupování vzácná příležitost vidět souboj vílky Amálky a Jásira Arafata. Pak místní punkrocková kapela Pangast, která se svou tvorbou za poslední rok celkem vyšvihla. Unitra Diora, psychedelická hudba s čelistkou v čele. Občas hrajou smyčcema všichni z kapely, kromě bubeníka. EchoEcho až z Lubný u Poličky, který disponujou svým umem roztančit i toho nejortodoxnějšího metalistu. Večer k tanci a poslechu uzavře bassline set ElectroRiotMessengers. Info a odpočet na sakraphon.cz/vyprodej.

Zbyněk: Jdeme do toho i za cenu prodělku, je nám srdečně jedno, jestli přijde 40 lidí, nebo 150. Nabízíme slušnej výběr kapel různých žánrů. V tomtéž sále se na začátku 90. let dělaly akce s názvem Veřejná zkouška organických kapel. A tak to taky bude. Diváci se ale nemusej bát, že sál bude studenej a poloprázdnej. Hrát se totiž bude na zemi, prakticky v hledišti, takže kontakt s publikem a atmosféra bude zcela originální.

Nakonec bych se vás zeptal jako muzikantů, co Bumfrang3 a noAR+IS+ právě chystaj a co maj v plánu ostatní kapely ze Sakraphonu v nejbližší budoucnosti?

Michal: Minulý září jsme já a Asstma pořádali koncertní pásmo po Praze. Letos na jaře máme v plánu něco podobnýho, jen jako jednorázovou akci, festival solitérů. Rýsuje se mi materiál na nový EP, který bych rád pojal zvukově dost jinak, a taky na něčem makáme s Jóžinem z Kontroll. Jsou tu i velký a menší věci, který jsou zatim držený pod pokličkou. Ale měly by být zveřejněný co nejdřív, alespoň doufám.

Zbyněk: Bumfrang3, stejně jako Postižená oblast chystá novou desku. V případě Bumfrangu se jedná převážně o novej materiál, kterej je už také koncertně prověřenej. Jako na předešlém počinu se i tady objeví mix češtiny, angličtiny a instrumentálního běsnění. Musím říct, že kluci z kapely zatím odvedli velký kus dobré práce. Rytmika je důležitou součástí novejch tracků a taky zvuk chceme rozhodňe kulatější, než na „trojce“. Pokud vím, Postižená oblast novou nahrávkou chce udělat tečku za obdobím, do něhož ještě výrazně zasáhl zesnulý Marek Vojtíšek. Nahrávalo se v našem studiu a kolegové si dali záležet. Zrovna včera se už podruhé vrátili dohrát další stopy a zní to dost slibně. Co se týče Slávka Dolejšího, už delší dobu má nahrané nějaké nové skladby, ale platí stejňe jako v jeho písních, že nikdy nevíš, co přijde. Jeho starší desky sou totální klasika a zatím poslední Trupec možná trochu zapadl. Navzdory téměř nepochopitelnejm úrazům a patáliím, který ho nedávno doprovázely, neztratil ale nic ze svýho nadhledu a rozhodně moc dobře ví, co dělá. Doufám, že se z jeho kolečkama/stroječkama naplňenýho pokojíku vyloupne brzy nějakej turbobordýlek, kterej nás zase překopne svojí syrovostí.

Jakub Horák

Jeff Beck

ATCO, 2010

celková doba trvání: 40:19

Člověka někdy dost festovně dere jeho práce, ženská, nebo ženský a taky to, že nemá prachy, aby si koupil novýho strata vod Suhra. Proto je dobře, že jsou tady lidi jako Jeff Beck. Aniž by ho člověk musel vidět, stačí, když tenhle chlápek, co vyrost v Yardbirds, hrábne do strun, a je to. No, k tomu hrabání – to je totiž přesný, hraje prstama, trso vynechává, stejně tak ty prstový trsátka, prej to udělá „bzoiiing“, když se s nima ťukne do snímače. Vo tom ještě budu mluvit.

Prostě, když tu kytaru začně prstit (a jeslti mi nevěříte, poslechněte si třebas to libový sólo, co zahrál s orchestrem Joose Hollanda, mam na mysli Rejovo „draun in maj oun týrs“), má člověk pocit, že zaslechne všechno, co k blues patří. Něco mezi trochou špíny za nehty z pole s bavlnou, taky něco mezi trochou špíny – takový tý mužný, co je cítit ulomenym hrdlem vod whiskyflanděry, a zahulenou hospou – a mezi dost drahym mejdlem. Mám na mysli třebas Johna Lee Hookera a ty jeho fajnový vohozy. Very bitrsvýt. A to není všechno, co tam je, protože Džef dlouho rád Mahavišnu orchestra, a tak se tehdy, myslim, že to byly sedmdesátky a osmdesátky, naučil dost alterovanejch stupnic. To sou takový ty neposedný syntetický nesmysly, který místo aby šly doremifasolasido, dou třebas po intervalu tónu, jestli mi rozumíte – jako c d e fis gis bé c, a tak. Sou to ty škély, který zněj prostě divně. Jó a znít divně, to ten chlap, co hrál všechno vod kántry až po popík s džonbondžovim, fakt umí. A tim se vracim k tomu prstění kytary, nebo jak ti, co poslouchaj metalisty, řikaj „k technice a tónu“. Von totiž, nejenže hraje prstama, ale taky dělá strašný fígle s blbym straťáckym vibriem, žádnej flojd rous, to fakt ne. Kvedlá s nim fakt neuvěřitelně, a když k tomu pracuje s dynamikou tim, že malíčkem ovládá knoflík volume na kytaře (žádnej pedál), kytara pak zní skoro jako Bilí Holidej.

To by se ještě třebas dalo, třebas za ještě jeden život navíc, naučit, ale co je zásadní, je ten jeho čas. Tajming, jak řikaj nóbl hoši vod džezu. Když to jeden poslouchá, říká si: teď už mu ta fráze nevyjde, tak teď, začal pozdě? Nezačal… Je to jako s Hegelem, jeden se ho furt snaží předběhnout, a von na něj čeká za rohem.

A pak má taky kolem sebe dost hustou partu – Vyný Kolajuta je bubenickej borec, kerej hrál snad se všema kytarovejma fjůžn hvězdama – třebas Majkem Landauem začínaje a Džonem Mekláflinem zdaleka nekonče. Džejson Rebello na klapky a skvělá mladá basistka Tal na basu. Ta stojí za zmínku a hlavně za pohled… Jednak skvěle hraje a pak, no znáte to. A k týdle partě si navíc pozval smyčcovej orchestr a pár hostí. Dobrý zmínit to, že Džef hrál dlouho s Janem Hamrem, českej světoběžník, klávesovej ultrafrajer z Mahavišnu orchestra (dělal taky třebas první znělky pro televizi Nova v devadestátejch letech, asi tehdy potřeboval na nájem…)

Shrnuto: Džef když udělá desku, tak je to většinou dost událost. A jízda. A ta nová taková, že jednomu vlajou voči.

Emoušn end komoušn začíná boží koledou od Bendžemina Brittena, původně pro varhany a sbor z roku 1933. Intimní polohy podobnejch písniček na albu střídá dost hustej nářez. Hlavně písničky hamrhed – hendriksovský kvákadlo a vohulenej maršál. Za vypíchnutí stojí Aj put spelonjů, kterou Bek hraje s další pěknou babou, dlouhonohou Džos Stoun. Upozornil bych na to, že Džos tady snad vybouchne, a taky na ten jedovatej flendžr, nebo co to je, na konci Džefovo sóla!

Nicméně skladba, kde se ukazujou všechny ty nyjance a mistovství mistra, je kejtristova interpretace árije Nesun dorma – jó je to ta, jak zpíval třebas Pavaroti s Ájenem Džilenem z párplů. Těžko popisovat lineárním textem, když prostor tohohle kousku má víc než tři rozměry. Džef je schopnej nasadit tón tak, že se vám až tají dech. Hlas jeho kytary jemně zpívá, nadechuje se, umí být majestátný i mrzutý, vážný i humorný – řečeno s nadhledem: tak niterné a intimní, že by se jeden posral.

Nabízí se srovnání. Nebo spíš výrok, že tuhle desku těžko srovnávat s čímkoliv, co bylo vydáno v tomhle žánru – teda „elektrická kejtra a vorchestr“. Yngví Malmstýn to pálil hrozně moc a znělo to, jako by s filharmonikama spíš džemoval, a to né zrovna moc citlivě, Ričí z párplů na to šel vodjinud – a dávno před Jes tak vymysleli s Jonem Lordem artrok. Ale Džef, to je prostě uplně jiná – von dokázal tu kytaru spojit doslova s tělem orchestru. Takže nezbývá říct nic jinýho, než to, že přijede do Prahy a každej, kdo má rád dotek prstu krku, musí přijít. Protože to je a taky bude vpád neredukovatelné události.

Jo, a i když je to naivní, tak při psaní, ať nám nechaj naše svobody.

Martin Švantner

IAMX

61 seconds, 2011

celková doba trvání: 48:14

IAMX, projekt bývalého člena Sneaker Pimps Chrise Cornera, jsem poprvé naživo viděl roku 2005 v Táboře na festivalu Love Planet. Corner se svou temnopartou tehdy v ono památné páteční odpoledne vyzvali část publika k tanci na pódiu. Slovy Jerzyho Kasinského byl jsem při tom, když bylo pódium zdestruováno natolik, že následující pražští kytarovkáři Roe-Deer nemohli ani vystoupit. IAMX tenkrát hráli skladby ze svého debutu Kiss + Swallow (2004) a já se stal na chvíli jejich téměř nekritickým obdivovatelem. I následující desku The Alternative (2006) jsem přijal velmi vřele, navíc obsahovala hity typu President, Negative Sex nebo After Every Party, takže zaháčkovat se s těmito domestikovanými „Berlíňany“ nebylo nic tak neobvyklého. Psal se rok 2007 a IAMX se stali miláčky českých indie kids a indie girls si mohly rvát svá rodidla při pohledu na androgynního vyslance z vesmíru Cornera několikrát do roka. Trošku to až připomínalo situaci z konce devadesátých let, kdy republikou křižovaly etnem načichlé taneční spolky Transglobal Underground a Tribal Drift a my si mysleli, jakáže progrese je nám servírována. Za hranicemi naší kotliny už ale Transglobal Underground po odchodu Natachy Atlas nikoho nezajímali. Pro zajímavost, hudební server Pitchfork, který, ať se nám to líbí nebo nelíbí, je pořád nositelem mnohých hudebních trendů ve světě, se recenzováním alba IAMX poprvé a naposledy zabýval v souvislosti s albem Kiss + Swallow. Pak už ticho po pěšině. V roce 2009 přišli IAMX s deskou Kingdom Of Welcome Addiction, která už sice nepobláznila davy, ale stále se na ní daly najít zajímavé skladby. K nim určitě patřil Cornerův duet My Secret Friend s Imogen Heap nebo paranoidní I Am Terrified. Posledním přírůstkem do sbírky je letošní Volatile Times a nikdo asi ani nečekal, že by se IAMX nějak zásadně odchýlili od svého osvědčeného mustru. Nadále staví na jednoduchých rovných beatech ve středním tempu, valčíkových náznacích a nezaměnitelném Cornerově vokálu. IAMX nikdy nešlo upřít originalitu projevu, byli a jsou rozpoznatelní po několika taktech. Jejich hudební charisma je na jedné straně velkou devízou, na druhou stranu ale i jejich prokletím. Bukowski psal celý život jednu knihu a IAMX celou dobu hrají jednu písničku. Sice skvělou písničku, která však po letech začne, stejně jako Bukowski, trochu nudit. Za nejzajímavější skladbu desky považuji do kabaretně dekadentního hávu oděnou Bernadette. V jejím případě se neubráním dojmu, že Corner zná hudbu Karla Svobody pro seriál Cirkus Humberto. Když se na albu Kingdom Of Welcome Addiction objevila The Stupid, The Proud, dokázal jsem si živě představit, jak při ní podzimní krajinou projíždějí rozklížené maringotky potomků Vaška Karase. Bernadette sice nemá sílu, aby při ní byli drezírováni lipicáni, ale pro vystoupení smečky boloňských psíků je více než dobrá. Moc experimentů se na novince nedočkáme. Snad jen zrychlení v závěru v Music People, kdy se bpm blíží až stylu gabba (rotterdamská odnož happy hardcore techna z počátku devadesátých let). To je ale fórek stejně vyčichlý jako forma kdysi slavného Feyenoordu Rotterdam, který se v den vydání Volatile Times (tj. 18. března 2011) krčí na 11. místě nizozemské fotbalové ligy. Volatile Times rozhodně není špatnou deskou, vždycky dám ale přednost poslechu prvních dvou alb a nemůže za to jenom nostalgie.

Ivo Mikšovský

Radiohead

Vydáno vlastním nákladem, 2011

celková doba trvání: 37:24

Britské uskupení anglického alternativního rocku přišlo poměrně nečekaně s novým počinem nazvaným The King Of Limbs. 14. února zpřístupnili webové stránky ohlašující čerstvý materiál, který si je možno na této doméně předobjednat. O pět dní později bylo uvolněno digitální stahování, a to ve formátech MP3 (za 7 liber) a WAV (za 11 liber). Kdo upřednostňuje materiální vlastnictví nahrávek, nechť si počká do konce března, připraveny jsou klasické CD a vinylové placky. Jinou možností je pak speciální Newspaper album, obsahující jak CD, tak dva 10 palcové vinyly, to celé doplněné porcí uměleckých kreseb (v přepočtu za cca 1100 Kč). Nevšední zpřístupnění své tvorby zájemcům neuskutečnili poprvé. Vzpomeňme na předešlé album In Rainbows (2007), které bylo uvolněno za libovolnou částku v digitální podobě (nosiče následovaly). Co si budeme povídat, kromě toho, že se hudba stává volným artiklem, jedná se také o výborný marketingový tah. Radiohead jsou již nějakou dobu zavedeným pojmem v kulturní sféře, proto si tyto postupy mohou dovolit, aniž by tratili na ceně. Ale ať už to bereme z jakékoliv strany, hlavní je hudba samotná. Jak si na tom stojí Král končetin?

V první řadě se nejedná o průlomové album, pokud pokud tento počin srovnáme s jejich dosavadní kariérou. Nejedná se o takový zvrat, jakým byl předěl mezi kytarovým obdobím alba Pablo Honey (1993) a jeho derivátem The Bends (1995) vůči OK Computer (1997), kde začali experimentovat s elektronickými podklady, nezvyklými rytmickými postupy a neotřelou výstavbou uvnitř skladeb. Tento model rozvíjeli na dalším alternativním soustu nazvaném Kid A (2000) plným vrstevnatých kompozic a deformovaných melodií. Charakteristickým se tedy nakonec stává mix pobublávání ambientního tepání, kytarového vybrnkávání, pianových motivů a depresivní poloha táhlého hlasu Thoma Yorka zpívajícího neméně depresivní texty. To vše zaobaleno do rozličných samplů, chorálů a smyčcových sekcí. Od této doby výrazná změna nenastane. Nechci tím ale naznačovat, že by Radiohead obehrávali sami sebe. Vždy dokázali naservírovat zajímavou směs, která byla někdy svižnější (Amnesiac 2001), místy zasněnější (Hail o the Thief 2003), sympatický bratříček In Rainbows (2007) se držel za ručky svých předchůdců, od každého si bere něco.

Obecně můžeme ale vycítit postupnou tendenci k větší jednoduchosti, přímějšímu vedení skladeb. Tento aspekt jako by vrcholil na tomto albu. To, že skladby pozbývají na vrstevnatosti, ještě ale neznamená, že by byly přístupnější. Naopak, pokud můžeme říct, co je výrazně charakteristické pro toto dílo, pak je to zacyklenost, minimalistická repetitivnost, která rozrušuje jakékoliv výrazné melodické vedení. Dalším znakem je pak Yorkův posun v hlasovém projevu. Ten je nyní více hravý, mnohdy oprošťující se od slov, volně poletující mezi striktně tepavými rytmy. Výsledkem těchto faktorů je hypnotické, pohlcující vyznění celého alba. Jako u předešlých alb doporučuji několikrát naposlouchat, hudba se vám otevře jako lotosový květ. Nakonec nutno dodat, že se jedná o nejkratší album za celé působení skupiny (37:24), díky stopáži deska příjemně plyne a nic se zde nezdá být nadbytečným. PS: Podivuhodný název má být odkazem k starověkému dubu rostoucím v lese Seversnake, ten leží nedaleko Tottenham House, tedy místa, kde vznikaly určité party z alba In Rainbows .

Jiří Blažek

Rastermusic byl původně label Bretschneidera a Bendera, po spojení s Nicolaiovým Noton. Archiv für Ton und Nichtton v Chemnitz v roce 1999 se celý koncept usilující o větší zpřístupnění minimalistické hudby rozvinul v další umělecké a designérské aktivity většiny členů, jejichž nejvýraznější tváří zůstává Nicolai. Ten už před sloučením R-N (Documenta X.; r. 1997) vždy lpěl na prozkoumávání fenoménů nacházejících se v samotném základu toho, co ještě můžeme považovat za (ne)slyšitelný zvuk.

Experimenty buďto s velice nízkými nebo naopak vysokými frekvencemi, které ač nezapadají do spektra kladívka a bubínku, jsou přesto člověkem „vnímány“, resp. působí na něj, ač si toho není vědom. Pouze další ze smyslů pak může rekonstruovat momentální děj, tak jako pokus týkající se zvuku coby proměnlivé obrazové struktury, který na střední předváděl upocený fyzikář asi úplně všem : Tácky se slabou vrstvou mléka, pod nimiž vycházejí z reproduktorů titěrné frekvence mezi 10-150 Hz, formují známé mandalické obrázce

V projektu Sono Lumiere z roku 2003 byl Nicolai zaujat fenoménem sonoluminiscence, což je ve zkratce jev, při kterém vznikne světlo působením zvuku (bubliny plynu ve vodě vydají za jistých laboratorních podmínek při dostatečně silném působení zvukových vln velice krátký světelný záblesk). Něco podobného pitval Nicolai i dva roky předtím (Model for Visualization; r. 2001) s cívkou v katodové trubici, kde byly dané frekvence přetvořeny na magnetické pole a ze štvavosti elektronů se v trubici objevil modrý paprsek.

Nicolai, tenhle Frank Malina současného sound-artu, představuje tichého mystika, co staví na určité konceptuální transparentnosti a estetické čistotě vlastních prací. Zároveň je ale očividně hybridním potomkem technologicky hyper-gramotných modernistických hnutí. Zejména umělci s kinetickými tendencemi měli záležitost synestézie, o kterou zde běží, vždy tak nějak na horizontu své tvorby. Pnutí systémových postupů (pravidlo vs. chaos) a nesourodé fungování médií samotných (skulptura x světlo x hudba) nakonec právě kinetismus (N. Schöffer a spol.) okovákem spojil v jeden analyticko-expresivní vizuální jazyk, jehož výsledkem je situace, kdy člověka pohlcuje řada efektů a šplouchá mu v uších i v očích naráz.

Před všemi těmi velkými slovy o univerzálním jazyku, prolínání uměleckých forem, synestézii, hymně na hmotu nebo znělosti ušlé meruny je třeba mít se na pozoru. Představa, jak Alva Noto, Bretchneider nebo Ivan Pavlov hnětou na vystoupeních prostor digitálně uzpůsobenými (v jádru ale stále původními kinetickými) technikami a dosahují tak odvěkého lidské touhy všeobjímajícího werku, je naivní a slepá právě jako ona linie modernistických pokusů se světelnými plastikami, nyní akorát po čuchu vytažená ze zahnojené maštale 60.let.

Vědci a umělci

Vědecké průzkumy, probíhající v souladu s přípravou galerijní instalace, mívají výstup buď v uhlazené knižní podobě nebo designově propracovaném médiu (vinyl, cd, SD karta ). Lidi z R-N ale samozřejmě zajímá hudba sama, včetně způsobu jejího vizuálního zpracování na řadě významných akcí spjatých se zapojením nových technologií do uměleckého světa a naopak (linecká Ars Electronica, berlínské Transmediale, Sónar v Barceloně). Nikdo z R-N není na plný úvazek vědec ani umělec, nepracuje ve studiu / ateliéru, jako spíš v kabinetním laboratoriu. Stejně tak na rozcestí je hudba podobající se v nejzazších formách seriálnímu pískání a cvakání (pro což mimochodem existuje žánrové označení: clicks’n'cut) i sám její prézenc – koncert, je lépe označit za audio-vizuální performance.

Mutace dat a licitýrování algoritmů zažili v roce 2008 i návštěvníci Přehlídky animovaných filmů v Olomouci. Ryoji Ikeda, jedna z ikon současné japonské elektronické scény, mající s R-N od počátku ty správné styky a totožné tvůrčí zájmy, předvedl v kině Metropol projekt datamatics, šílenou výpusť číselných jednotek do prostoru a test hranic lidského vnímání (čili notonovský standard: digitální-obraz-a-zvuk-jako-úder, což mj. epilepticky roztěkalo všechny žingle v sále.)

Letošní olomoucká přehlídka si k projektu Živá animace: barevná hudba přizvala Carstena Nicolaie (Alva Noto), který v říjnu vydal po spolupráci s Blixou Bargeldem z Einstürzende Neubauten asi nejvíc popovou desku (anbb – Mimikry; 2010), jakou po jedenácti letech existence dovede tenhle vytříbený experimentální spolek ještě natrávit.

Na rozdíl od Ikedovi sterilní show a záměrné nesnesitelnosti předvedených ruchů se Alva Noto v zadání maximálně sedmi nebo osmi parametrů vydal na olomoucké kino Metropol se strojovým tempem vycházejícím z programu desky Unitxt (2008). V celkové přímosti rytmu ne nepodobné tvorbě příbuzného skladatele – Mika Vainio (z nedávno rozpuštěného dua Pan Sonic) byla celá performance postavena na matematickém převádění zvuku do barevných horizontál, digitálních krajinek – tam a zpět – data ve jménu permutace, časové dilatace, poluce a kverulace. Myšlenku verbovat různé rytmické jednotky skrznaskrz mřížku 120 bpm pokoušel AN už rok před vydáním Unitxt během remixování skladby Innocence na posledním albu Björk – Volta (2007). Teprve ale živé provedení, které nikdy neběží podle stejného vzorce, předvádí finální experiment v jeho celistvosti. Během světelných karambolů prázdného diagnostického obrazu na plátně a cítění rezonujících ran v těle člověk objeví slabinu, jelikož vlastně neví jaký fyzický efekt by celá akce mohla mít, kdyby trvala v nastavené intenzitě ještě o něco déle. Hudba tvořená v konceptuálním království, je hudba, se kterou se dá meditativně obcovat, bez aparátu si jí do doma ale stejně nikdo nepustí…

Ondřej Kamenický

Lajky

Vydáno vlastním nákladem, 2010

celková doba trvání: 47:03

O umném balancování na hraně popu a alternativy jsem psal již v recenzi na předchozí album Odesilatel (H_aluze č. 6). Společně s vokálním přetahováním sourozenců Ivy a Jirky Raitermanových jde o charakteristický rozpoznávací prvek téhle třešťské smečky. Dalším takovým prvkem je, řekněme, jistá preciznost v konceptu. Nevím, nakolik je to znát na koncertě (Lajky jsou valící se pop`n`rollovou lavinou a rozeznání zvuku jednotlivých nástrojů či odlišení důmyslných rytmických a harmonických fines od případných kixů dá občas zabrat), každopádně kdo někdy držel v ruce jejich CD, ví, oč jde… Kdo ne, ať si zapíše za uši, že Lajky setsakramentsky dbají na soulad hudby, textů i obrazu (buklety, videoklipy, web) a každé album je uceleným příběhem.

Koncept alba Srny a struny sice není tak okatý, jako u Odesilatele (tři písně / tři klipy / tři různé barvy a motivy válečků na obálce, kterou jsem nalezl v poštovní schránce…), zato nese o dost poetičtější atmosféru a záměrnou DIY imidž (DIY = Do it yourself = „Udělej si sám“) předchozí desky vystřídala profesionální zvuková, grafická i filmařská práce.

Buklet zdobí slušivá samolepka „hraje Rádio 1“ a je tomu opravdu tak – za posledních pár týdnů jsem „Usnout a přejet“ slyšel několikrát. Na předchozích deskách už Lajky dostatečně ukázaly, že umí „udělat písničku“ – takovou, kterou si budete po prvním poslechu chtě nechtě broukat až do večera. A tahle k nim rozhodně patří. Stejně jako třeba „Mezi psem a vlkem“ z předchozího alba. Kapela se totiž odhodlala všechny tři písně z Odesilatele (byť přemasterované) zopakovat i na nové desce. Ta předchozí by tedy nyní mohla sklouznout do role pouhého singlu či poštovního „zacpání pusy“ fanouškům, kteří už touží po desce nové. To by ale nesměla obsahovat tři videoklipy a mít tak svébytný koncept. Odesilatele není možno brát jen jako předzvěst Srn a strun.

I přes pár chytlavých songů nejde o „desku na první poslech“. Srny a struny jsou jiné a o krok dál, ve všech ohledech. Na bukletu je znát, že stál hodně úsilí i peněz. Titulní fotka srnek (látkové loutky vytvořila Jana Matysíková) ve sněhové vánici, vyplašených automobilovými reflektory, mluví za vše. Lajky nahrávku vydaly „v největší zimě 2010“. Vnitřek bukletu obsahuje krom kompletních textů zejména poetické fotografie venkovských interiérů i exteriérů, ve kterých je obraz dopovězen slovy – prostorová písmena tvoří svérázný „rural street-art“.

Ve skladbě „Byli 3“, poslední z celkem patnácti kousků, se velice názorným způsobem dozvíme, jak se Lajky hledaly. Personální peripetie jsou kromě slov popsány i samotnými nástroji a počet členů končí na čísle šest. Zde si dovolím drobnou aktualizaci – Lajek je totiž už sedm! Alena Orgoňová (jejíž hlas a zvonkohru asi nejvýrazněji zaslechneme v polovině alba v netradičním slaďáku „Tří vín I. álina“) je nyní stálou členkou kapely a kapele i Aleně to takhle náramně sluší.

Nezmínil jsem ještě, že na nové desce jako obvykle figuruje řada zajímavých hostů. Všichni jsou zmíněni v bukletu, já zde zmíním Darinu Alster, významnou českou performerku s nezaměnitelným hlasem, která mimo jiné účinkovala i na prosincovém večeru H_aluze v Café Max, když literární skupinu Fantasía doprovázela tvorbou ornamentů z isolepy (poněkud nešťastně i přes promítací plátno, takže bylo zajímavé sledovat trnoucího majitele kavárny Honzu Civína a následně i našeho šéfredaktora Tomáše, kterak shání bílý primalex).

Ke standardu u Lajek patří videoklipy – nechybí ani na letošní desce. Profesionálně zpracovaný obraz k písni „Z vany ven“ z předminulé desky „Mozek lajky plný sladkostí“ má pro mě osobně trochu krkolomnou dějovou linku, nicméně perfektní výtvarné zpracování a jako obvykle v něm figuruje samotná kapela, která si očividně přechod z hudby do „tyjátru“ naplno užívá. Na klip (a na spoustu dalšího) se můžete podívat na „srnčím“ webu www.lajky.net.

Ano, musím uznat, že „radóóóst mi vycenila zuby“, když jsem se dostal k zatím poslednímu počinu Lajek, byť s téměř ročním zpožděním… A přestože vím, že tahle smečka budí rozporuplné dojmy, tak doufám, že vám bude více k radosti, než zlosti!

Miloš Makovský

It looks nice

Jedním z titulů vyšlých ze stáje tohoto nakladatelství je i CD scelující hudbu a poezii, které vyšlo pod názvem Hlavně nepanikař! Kompakt je společným dílem básníka, hudebníka a performera Jana Kunzeho a autorů skrývajících se pod hlavičkou Hičhaikum projektu.

Vnější tyrkysový přebal vyobrazuje rozpíjení inkoustu či tuše ve vodě a je doplněn fontem, který zapadá do minimalistického grafického konceptu. Přebal působí na první pohled moderně a zaujme jednoduchým grafickým řešením. Tuš jako by odkazovala k tradičnímu útvaru japonské poezie – haiku. Tyrkysová pak může připomenout jazz a jeho typické nálady (feelin‘ blue). Ostatně jak prvky jazzu (ale i ozvuky elektronické hudby či rocku), tak minimalistický přístup k verši, podobný právě japonským haiku, u Kunzeho najdeme. Abych však nezůstával jen u rozboru přebalu.

POPlit

Hlavně nepanikař! obsahuje čtyři několikaminutové skladby. První vychází z básní sbírky Hičhaikum, zbylé tři čerpají z poslední autorovy sbírky Dekadent dezert a tvoří ucelený tematický triptych. Hičhaikum, složené ze čtyř básní, působí ze všech čtyř stop nejrozverněji. Obdobně jako stejnojmenná sbírka. S Dekadentem se dostáváme do větší depky. S ohledem na fakt, že jsem mohl porovnat texty sbírek s výběrem na CD, musím uznat, že Kunze si básně vybral skvěle.

Hičhaikum je sic zajímavá, a především krásně zpracovaná, sbírka, ale řadě textů schází uvěřitelnost. Kunze má jistě cit pro jazyk, umí si pohrát s různými klišé, na druhou stranu do nich sám zabředá. Často rýmuje, aby se neřeklo. Člověk si pak vzpomene na omílané láska-páska. I tematicky se neocitáme na básnickém Parnasu. Hravě uchopená všednodennost a především vztahy kluků a holek, to je oč tu běží. Tištěné Hičhaikum je tak sice: „…spirála zvuků, vůní, barev a chutí. Je to vítr ve větvích a kouzelný svět snů. Doteky čarokrásných dívek i nekonečná cesta vinoucí se někam do hor,“ ale báseň vyzní daleko lépe při poslechu. Jednoduchost jednotlivých textů přímo vyzývá k recitaci či zpěvu, protože písňový text a báseň jsou přeci jen dva různé literární druhy.

Stejným způsobem by se dalo hovořit o druhé autorově sbírce, Dekadent dezert, která pro mne byla oproti Hičhaiku ucelenější a v lecčems překvapivější. Přesto ne můj šálek kávy. Ze sbírky na mne vanula záměrná stylizace. Po přečtení Dekadent dezertu bych se nebál Kunzeho přirovnat k Rudišovi píšícímu poezii. Tohle je totiž alternativní popík. Promyšlený, moderně zabalený. Jenže ouha, přidejme k tomu recitaci, hudbu a básně ožívají. Vytvářejí to, co autor pravděpodobně zamýšlel a co na mne v tištěném formátu příliš nezabralo. Pryč je neuvěřitelnost, pryč je pocit neoriginality, umělosti či klišé!

A jak pěkně hrajou

První, co mne při poslechu Hlavně nepanikař! napadlo? Na poezii se dají pořád balit holky. Jan Kunze je vynikající recitátor. Pohrává si s modulací hlasu, střídá tempo přednesu, vychutnává si důrazy. Umí ve svých textech nalézt ta nejpodstatnější slova a patřičně je poválet na jazyku. Ač to někdy může působit trochu nuceně, má to šmrnc. Během poslechu CD se dočkáme několika stylových změn a těm se přizpůsobuje i autorův přednes. Kunze je světácký všeználek, nafoukaný floutek i depresivní dekadent. Vůbec nevadí, že to, o čem je celou dobu řeč, je láska. Tedy nejfrekventovanější téma poezie. Vše do sebe zapadá. Pokud jsem Kunzeho sbírkám vytýkal neucelenost, je Hlavně nepanikař! živé, příběhové. Setkáváme se, užíváme si, rozcházíme, trápíme se, chlastáme. Společně s Kunzem. A to není vše.

Sugestivní recitace je totiž doplněna stejně sugestivním hudebním doprovodem. Hičhaikum projekt ve složení Petr Kunze (sampler, sekvencer, elektrická mandolína) a Jan Tengler (saxofon, příčná flétna) vskutku doplňuje to, co Jan Kunze načal. Hudba je nevtíravá. Básním neškodí, ale naopak ve vhodných chvílích napomáhá. Tu doplní atmosféru, tu podtrhne důležitost řečeného. Směsice jazzu, popu, rocku, electra, a kdo ví čeho ještě, funguje a zapříčiňuje jeden zásadní fakt. Hlavně nepanikař! se jen tak neoposlouchá.

Problémem řady nahrávek poezie, a vůbec mluveného slova, je fakt, že si je člověk pustí jednou, dvakrát – a dost. Pak to leze na mozek. To u Jana Kunzeho a Hičhaikum projektu nehrozí. Výhodou popu totiž je snadná stravitelnost, tudíž značná míra neohratelnosti. A tak se Hlavně nepanikař! stalo mým častým průvodcem na cestách po boku čistě hudebních záležitostí.

Tomáš Čada