Na protilehlém kopci stojí asi dvacítka izraelských osadníků. Je šabat, všichni jsou v „sobotním“ oblečení. Bílé košile září na dálku. Několik metrů pod nimi je pětice vojáků IDF (Israel Defence Forces), těžko rozpoznatelná ve svých maskáčích. Vojáci se snaží přesvědčit osadníky k návratu domů, není to pro ně jednoduché. Osadníci vědí, že vojáci jsou zde pro jejich bezpečnost, nikoliv pro ochranu Palestinců. Jejich bouřlivé gestikulace nakonec nevedou k žádným nepříjemnostem. Všichni osadníci posléze odcházejí a muži v uniformách si mohou oddechnout. Pro ně to vypadá na klidný den.

Tisíce mladých lidí žijících ve Svaté zemi každoročně nastoupí k výkonu základní vojenské služby. Ženy na dva, muži na tři roky. Někteří slouží v administrativě, jiní jako ochrana vládních objektů, vojenských základen atd. Část se dostává do přímých bojových akcí na hranicích s Libanonem, v Gaze či na Západním břehu Jordánu. Ti, kteří slouží na okupovaných územích, se dostávají do přímého každodenního kontaktu s „nepřáteli“. Hlídkují, řeší drobné i závažnější problémy, zatýkají, potlačují demonstrace či jen mapují situaci. Je na nich, aby se v podobných situacích zorientovali a vyvázli s co nejmenší morální újmou. Když vstoupí do armády, je jim kolem 18 let, vycvičí je a vhodí do prostředí, kterému mnozí nerozumí, anebo nechtějí rozumět. Teprve časem některým z nich dochází, čeho byli svědky. Organizace Breaking the silence (BTS) shromažduje příběhy a vyprávění těchto mladých lidí.

Okupačním turistou

Bloudím po autobusovém nádraží a pokouším se najít skupinu lidí, se kterými dnes vyrážím do jižných Hebronských kopců na okupovaná území. Jako doprovod by s námi měl jet bývalý voják, příslušník brigády Nahal, Ayel Kantz. Angličtina vede moje kroky k hloučku asi 40 lidí. Nervózně postávají u autobusového nádraží (před časem zde explodovala nálož), pokuřují a čekají, co bude dál. Jako desítky dalších jsem využil možnost podívat se pod pokličku okupačních metod izraelské armády.

BTS je organizace založená v roce 2004 bývalými izraelskými vojáky, kteří během druhé intifády sloužili ve městě Hebron. Nejdříve shromažďovali svědectví pouze z tohoto rozděleného města (na zóny H1: palestinská a H2: izraelská), ale posléze se jejich činnost rozšířila na celý Západní břeh a pásmo Gazy. „Rodiče i přátelé vojáků na okupovaných územích většinou nemají ponětí o tom, co tam jejich příbuzní či známí dělají a s jakými situacemi denně přicházejí do styku,“ vysvětluje již v autobuse Ayel. „Nesnažíme se rozhodnout, jestli je okupace dobrá či zlá. Ukazujeme pouze izraelské, a nyní i mezinárodní veřejnosti, za cenu jakých metod a činů je udržována,“ dodává posléze. BTS nepopisuje extrémní případy, které se většinou dostanou i na stránky světového tisku, ale každodenní rutinu vojáků. Právě ona je spojena s množstvím aktivit, které by se daly z evropského pohledu považovat za nemorální či minimálně nepřijatelné. Mezi ně se dá zahrnout například mapping (násilné vniknutí do domu, při kterém jsou spočítáni jeho obyvatelé a zaznamenány údaje důležité pro armádu), vytváření pohyblivých (létajících) check-pointů, hromadné zatýkání založené pouze na věku dotyčných atd.

„Asi před rokem se naše organizace opět rozhodla více komunikovat s lidmi ze zahraničí, ale spíše se orientujeme na izraelskou společnost,“ vysvětluje Ayal. Změna pohledu obyvatel židovského státu na okupaci je jedním ze základních cílů projektu. Mnoho Izraelců o ní vlastně ani neví. Západní břeh Jordánu je pro ně Judea a Samarea, kde žijí Židé společně s několika problémovými kočovnými Araby. „Nemám zdání, o čem to mluvíš, ani, kde by to mohlo být,“ říkala mi rusko-izraelská Židovka Rita žijící v Jeruzalémě, když jsem se jí ptal, kde je check-point Kalandia. Nyní už vím, že se nalézá pouhých 15 km od centra Svatého města, patří mezi největší v zemi. Obklopuje ho uprchlický tábor stejného jména a velice často se zde konají demonstrace. Podobné znalosti „sousedů“ bohužel nejsou výjimkou.

Izraelcům k dobru je třeba říci, že pokud nechtějí, tak se s tématem okupace nesetkají. Tuto problematiku nemusí prostě řešit. V zemi je mnoho míst dostatečně vzdálených od „horké půdy“ a na všudypřítomnou tenzi si člověk brzy zvykne. V Tel Avivu lidé žijí své obyčejné životy, stejně jako například v Haifě, Netanye či Jeruzalémě. Poslední roky klidu si zde obyvatelé užívají a na sebevražedné bombové útoky pomalu zapomínají. Stejně jako celá okupace, vše se propadá do mlhy minulosti. Ta však neskončila, jen zmizela z každodenních témat konzultovaných nad pivem či kávou.

Z celkového počtu vojáků přibližně deset procent sloužilo v Palestině. Mají tedy nějakou představu o tom, co se v ní děje. Izraelci na Západním břehu většinou vstupují pouze na silnice chráněné armádou anebo do stejně zabezpečených osad. Je mnoho míst, kam nesmí. Jsou to především oblasti ovládané palestinskou samosprávou a policií (tzv. area A). Však i sem čas od času zavítají různí aktivisté či vyučující z univerzit snažící se místním teenagerům zajistit lepší vzdělání a budoucnost.

Projíždíme okupovanými územími a zastavujeme na místech bývalých palestinských vesnic či osídlení. Ayal podrobně vysvětluje zákony, pravidla a armádní praxi v dané oblasti. Násilná vystěhování, bourání stanů a stavení, harašment ze strany osadníků (jemuž vojáci jen těžko brání), nepokoje mezi místními Araby, střety založené na generační nenávisti mezi Palestinci a Izraelci atd. Je toho hodně. Neustále se zde míchá kotel násilí, nesnášenlivosti a příkoří. Mezi tím v tom, a někdy i okolo stojí vojáci IDF.

Byl to dlouhý den plný informací a dat. Kamarád novinář mi po příjezdu do Svaté země dal dobrou poučku. „Všichni tady lžou,“ říkal. Snažím se porovnávat svoje znalosti s tím, co jsem dnes slyšel. Brouzdám internetem a knihami. Možná, že zde opravdu všichni lžou, někteří úmyslně, jiní ne. BTS mi ale ukázalo, že k realitě se dá přinejmenším hodně přiblížit. Nikoliv její propagací či marketingovými triky, ale uvedením příběhu do kontextu. Bývalí vojáci vypráví, co viděli a dělali, nic víc. Nenárokují si patent na pravdu nebo právo na rozhodnutí o dobru či zlu. Jen vyprávějí svůj příběh a je na každém, ať si ho přebere a promyslí podle svých znalostí a zkušeností.

Černobílý svět

Izraelské noviny Haaretz uveřejnily článek s podtitulkem „Na festivalu ve Sderotu, ministryně Limor Liknat označila film Shlomi Elkabetze: Svědectví za jednostranný a ignorující utrpení Izraelců, publikum reagovalo bučením.“ Limor Liknat tak zcela neúmyslně poukázala na jeden z hlavních problémů činnosti BTS. Vojáci mluvící na videích opravdu zastávají jednostranný pohled na věc. Totiž ten svůj. Nesnaží se říci, kdo je špatný nebo dobrý, kdo je v právu a kdo nikoliv. Podobných odlišných anebo zcela opačných pohledů, by bylo možné najít více. Osadníci, ultra ortodoxní židé, levicoví či pravicoví aktivisté atd. Všichni vidí problém posvém. Při čtení toho textu v novinách jsem si vybavil slavnou větu z Rychlých šípů. „Volíš Losnu nebo Mažňáka?“ ptali se tenkrát Vontové. Jiná možnost v příběhu nebyla. Ve Svaté zemi je však situace trochu komplikovanější. Toto černobílé vidění problému je však velice časté a mnozí se s jeho pomocí konflikt snaží zjednodušit, aby byl pro ně pochopitelnější a srozumitelnější. To bohužel není možné. V Izraeli a Palestině jsou přítomny všechny barvy zastupující pluralitu názorů rozdílných skupin. Ty se pohybují od extrémně propalestinských, až po silně proizraelské. Do toho se dají započítat různé náboženské strany či aktivistické skupiny stojící na rozdílných barikádách s mnohdy až neuvěřitelně komplikovanými názory. Za zmínku stojí například Křesťanští sionisté, Rabíni za lidská práva či sdružení ortodoxních židů Eida Charedit, kteří neuznávají existenci státu Izrael, přestože žijí ve čtvrti Mea Šearim v Jeruzalémě.

I v české společnosti je možné nalézt tuto rozpolcenost. V mnoha debatách se lidé snaží své oponenty dostat do role zastánce jednoho z extrémních názorů. Čímž se debata promění z plodné konverzace na divokou hádku. Nejenom na úrovni společenské, ale i státní se dají takovéto procesy snadno vypozorovat. Jedním z unikátních příkladů je i postoj samotného státu Izraele. „Nová definice antisemitismu je dost odlišná od té původní. V nynější době antisemitismus znamená jakákoliv kritika politiky státu Izrael,“ řekl mi nedávno Dan, izraelský aktivista z organizace Ta´ayush. Jako by se každý musel rozhodnout, na čí straně vlastně stojí. Nestrannost přestala existovat, alespoň pro většinovou společnost, a pravda se v palestinko-izraleském konfliktu bohužel ztratila už dávno.

Odvrhnutí hrdinové

„Mnoho vojáků (kteří podají své svědectví, pozn. autora) zůstává v anonymitě kvůli tlaku z oficiálních armádních míst i široké veřejnosti,“ říkají stránky BTS. V silně jednostranně vyhraněném státě jako je Izrael, se bohužel není čemu divit. Oficiální propaganda je silná, jednoduchá a srozumitelná každému bez rozdílu vzdělání či původu. Pokud se někdo pokusí postavit proti těmto „vžitým pravdám“, je automaticky přesunut na druhou stranu politického spektra. Tedy k nepřátelům: Palestincům či levicovým aktivistům. Již zmíněné černobílé vidění tu funguje celkem efektivně. „S oficiálními místy jsem nikdy moc problémů neměl, spíše s rodinou a přáteli okolo,“ vysvětloval mi Ayel na cestě zpět do Jeruzaléma. Podobné nepříjemnosti mi nedávno popsala i Izraelka Ayelet, která ještě v době své armádní služby pořádala levicově zaměřený Activism festival: „Musela jsem to tajit, zvláště pak před svými veliteli. Nevím, jak by reagovali, ale neměla jsem z toho prostě příjemný pocit.“

Sloužit v armádě je v Izraeli povinnost. Pro mnohé místní jde však i společenský status. Nejenom, že pokud někdo odmítne vojenskou službu, jsou mu uzavřená některá perspektivní zaměstnání, ale především je perzekuován vlastní komunitou. Ta jeho chování nemusí pochopit. Vojáci, podávající svoje svědectví prostřednictvím videí či textů BTS, sloužili anebo stále slouží svojí zemi. Jediným jejich proviněním se stává nesouhlas s metodami, které stát Izrael používá k zajištění své bezpečnosti a vnitřní nutnost o nich informovat širokou veřejnost.

Jiří Kalát

V první řadě je tedy nutné odvrhnout víru ve vědeckost teorie umění, protože pojmy, zákonitosti, struktury a jiné veličiny patřící spíše do oblasti matematiky, nám o současném umění věru mnoho neřeknou. Anebo se v případě lpění na této geometrii umění uzavřou do jakéhosi sektářského pouzdra, v němž vědec oprašuje štětkou strukturalismu muzeální exponáty tzv. umělecké progrese a neuvědomuje si, že snažit se vyložit estetický objekt, znamená prožívat ho tady a teď. Nikoli skrze síť potencionálních nebo pevných významů, ale přes metafyzické prožívání, erupce emocí, které v nás dílo probouzí a my (lhostejno, zda jsme teoretici nebo běžní diváci) pouze tápeme ve tmě smyslu. Avšak toto tápání je plné vzrušujícího nadšení, souznění s duchem díla a v konečném důsledku nás dovádějící k oné tolik kýžené katarzi, která je přece cílem vstupování do kontaktu s uměním. Je nutné se zbavit dělení teorie umění na jednotlivé disciplíny (tohle je divadlo, tohle je film, tohle je literatura) a estetickou působivost hledat v celistvosti, neznající „oborovost“, ale věřící jen a pouze na sílu zážitku. Teorie umění je neustále dušena tabulkovým prostorem přesnosti, což je důvod toho, že dílo pouze ohmatává, nachází jen vnější zákonitosti, ale nikdy nepronikne k jeho pravému jádru.

Herectví se od časů Stanislavského reforem na konci 19. století velice proměnilo. Dějiny divadla nám ve svých kronikách ukazují dlouhou řadu různorodých metod, pokusů a experimentů, které chtěly herectví zbavit manýr, mechaničnosti, závislosti herce na textu atd. Až revoluční snahy konce 60. let minulého století však přinesly skutečně zásadní proměnu vnímání člověka, jakožto součásti světa a kosmu, a v souvislosti s tím se nutně transformoval pohled na poslání umění, včetně toho hereckého (což teorie začala reflektovat se stabilním zpožděním několika desetiletí). Existencionalistická filozofie skrze osobu Alberta Camuse vedle revoluce sociální staví revoluci metafyzickou, která zjevnou absurditu moderního světa hodlá přebít – na ideologickém dogmatu či příslibu budoucí utopické společnosti – nezávislou společenskou solidaritou. Je třeba zůstat věrný dobru, spravedlnosti, lásce, ale nikoli ve jménu nějaké gigantické myšlenky či příběhu, ale pouze a jenom proto, že život je věcí jedinečnou, ničím silnějším nenahraditelnou, a tudíž je nutné mu zajistit co možno nejstabilnější důstojnost. Groteskní je vize, že obrovský kosmický prostor lze racionálně uchopit a každý takový pokus vede ke katastrofě a násilí. Žij a nech žít, to bylo poslání metafyzických revolucionářů konce 60. let. Doba tak pomaličku vstoupila do postmoderní epochy, byť toto slovo bylo časem značně zprofanováno a byla mu přisouzena řada nesmyslných charakteristik (radikální nihilismus, bezbřehý relativismus, dekonstrukce všech jistot atd.). Postmoderna je především důraznou žádostí o spravedlnost, která nepotřebuje odůvodnění. Ona absence „důvodů“ proto řadu lidí zmátla a vedla je k podezření, že postmoderní lidé tančí jak barbaři nad ohněm krutého cynismu, protože kde není důvod, není ani hodnota. Omyl, za jehož neustálé šíření mohou velkou měrou i oni, již tolikrát výše zmiňovaní teoretici a filozofové.

Jestliže (nedokončená) revolta konce 60. let na první místo stavěla člověka a jeho důstojnost, není možné o divadle, které z těchto pramenů vyrostlo, hovořit bez zásadního důrazu na herectví. „Fýsis“ člověka je ústředním bodem „nové teorie divadla“, které na nás promlouvá z prostoru, jejž jsme si navykli nazývat jevištěm. Opomiňme však i toto vědecké omezení a řekněme zpříma, že divadlo a herectví se nachází všude tam, kde na nás „herec“ esteticky působí skrze určitou energii a sděluje divákovi (tedy tomu, kdo onu estetickou energii přijímá) něco o něm samém. Zajdu nyní možná až příliš daleko a zpronevěřím se svému oboru teorie, avšak za herce jsem ochoten považovat jakoukoliv veličinu odrážející tělo a duši člověka a jejíž energetické vyzařování je včleněno do širšího celku, který má aspekty divadelního „představování“. Hercem se tak může stát věc, fotografie, kus oblečení, jde zde v první řadě o to, jestli se nás ona energie existenciálně dotýká. Jestli v ní nacházíme kus sebe, svého vlastního těla a mysli. Divadelní teorie ještě nevstřebala umělecké posuny, jak už to dokázala např. hudební teorie, v níž skladatel John Cage i z naprostého ticha učinil melodii. Na opačném pólu totiž v klasickém divadle můžeme sledovat typickou zichovskou hereckou postavu (tělo, text, pohyb hereckého komponentu po jevišti), ale nepřichází k nám žádná energie, žádný pocit spřízněnosti s tím, co vnímáme. Teoreticky přesný tzv. herec je v tu chvíli kusem hadru nebo dřeva a uznat ho za herce jsem nucen pouze jako divadelní teoretik, ale jako člověk se cítím spíše prakticky znechucen.

Opodstatnění pak získávají projekty slavného amerického divadla Wooster Group nebo kanadského herce a režiséra Roberta Lepage, tito ve svých inscenacích hojně využívají multimédia (od televize, videa až po v současnosti světově dominující internet). Multimédia jsou tedy hercem (byť za toto tvrzení by mě leckterý teoretik vyhnal až za brány vědeckého světa), ale Wooster Group či Lepage jej propojují se skutečným tělem člověka a vytváří zajímavý kontrast dvou poloh hereckého projevu. Multimediální vysílá onu energii, odrážející uzavřenost člověka v prostoru kybernetiky, „fyzický“ v zrcadlovém efektu zpříma ukazuje nás samé, nucené vedle kybernetického světa „existovat“ (odmítám používat slovo „žít“, neboť je příliš zplošťující). Střet těchto dvou poloh pak utváří dramatickou situaci, a pokud je dramatická situace, můžeme mluvit o divadle (za toto tvrzení by mě leckterý teoretik snad i pochválil). Jestliže tedy pro hudebníka Cage byl zásadní zvuk – což znamená všechno, co je sluchem vnímatelné, tedy i ticho, v divadelní teorii je třeba za herce považovat všechno, co v dynamickém pohybu zrcadlově odráží nás samé.

Není tak vůbec třeba tanečníky jako je kupříkladu Min Tanaka nebo Wim Vandekeybus (ústřední postava proslulé vlámské divadelní skupiny Ultima Vez) stavět na hranici mezi divadlem, hudbou a výtvarným uměním (ostatně, jak se taková hranice určuje, kdo ji určuje, kdo onoho případného určujícího zplnomocnil k tomu, aby takovou hranici vytvářel?). Tanaka či tanečníci z Ultima Vez jsou přímou součástí divadelního dění, neboť v jejich pohybech, gestech a mimice cítíme a vnímáme touhy a zmary našich životů, naši bolest, naši radost, naši frustraci. Teoretická snaha ohraničování prostoru divadla je politováníhodná, neboť divákovi je právem naprosto jedno, jestli Tanaka, Vandekeybus či Wooster Group splňují tabulkové tarify kvazi-divadelní „vědy“. Divák žádá katarzi, sebeočištění. Jestliže již tedy chceme stavět ostnaté dráty mezi výtvarnem a divadlem, hovořme o divadle tehdy, jestliže je zdroj estetické energie v pohybu a to i třeba v pohybu skrze multimédia. Výtvarné umění nechť zůstane teoreticky definováno skrze statičnost. Víc však do této problematiky nechci zabředávat, neboť tvoření hranic (natožpak v umění) je mi více než cizí.

O herectví v postmoderní epoše nemůžeme tedy psát v zastaralé zichovské terminologii herecká postava – dramatická osoba, ale pouze skrze metafyziku estetické energie. Ta nám podává zprávu, informaci, smysl nebo něco jako význam, což jsou další z mnoha zásadních součástí uměnovědy. Energie je nezávislá na všech racionálních entitách, nenechává se svazovat pojmy a jednoduše přichází do kontaktu s tím, kdo chce přijímat.

Americký režisér Robert Wilson je obviňován z toho, že esteticky zneužívá herce a činí z nich pouhé loutky svých výtvarně-kompozičních záměrů. Další omyl z bezedného sáčku staré divadelní teorie. Wilson utváří jistý kompaktní scénický obraz, čímž se dotýká dědictví avantgard. Avšak tento jakkoliv kompaktní a jedním tvůrcem naordinovaný celek nikdy nemůže zajmout svobodnou estetickou energii. A ve chvíli, kdy scénický obraz je naprosto dokonalý, tato energie svobody vnímání paradoxně promlouvá s mnohem větší intenzitou. Neboť zdánlivá totalita kompozice provokuje k našemu diváckému prožívání. Wilson se totiž sveřepě brání v této kompozici tvořit jednoznačný významový řád. Divadelní komponenty (scéna, herec, hudba) nejsou propojeny do organičnosti, vnucující nám jeden jediný význam. Jsou poskládány vedle sebe, tudíž mají mnoho mezer, kterými může proudit estetická energie směrem k divákovi. Kompoziční dokonalost je pouze základ, z něhož nemůžeme vyvozovat finalitu. Herec u Wilsona tedy vyplňuje jeho režijní nápady, avšak právě skrze toto naplňování se mu dostává absolutní svobody v energetickém vyzařování. Herec v improvizačním divadle má spoustu práce s přemýšlením nad nápady, jimiž zaujme diváka a tím už nemá sílu vyhmatávat smysl v tom, že jednoduše na jevišti existuje. Wilsonovský herec primárně existuje a teprve pak hraje. A to je dobře především pro diváka, který má mnohem větší požitek z energie, než z vysilujících a často prázdných hereckých hrátek v tradičních repertoárových divadlech.

Jestliže tedy na prahu nové divadelní teorie chci opouštět používání zavedených pojmů a hledat jednodušší slova pro pojmenovávání toho, co se v dnešním divadle odehrává, odhaluji postupně propojenost herce s divákem. Již nemůžeme být zajatci podivné duality představující se – dívající se. Pracuji se zatím pracovním pojmem „estetické energie“, která se formuje do podoby jednotného těla uměleckého zážitku. Naše účast v prostoru vyzařování estetické energie z nás činí tzv. herce a z tzv. herců aktivní diváky transformace přirozeného světa ve svět fikční. Loutkář Peter Schumann, ústřední postava společnosti Bread and Puppet Theatre, ve svých produkcích z výtvarného artefaktu loutky činí jakýsi pomyslný totem, okolo něhož se shromažďuje „člověk“, v nejširším možném smyslu toho slova. Loutkář-herec je jenom prvotní hybatel estetické energie, avšak následně jsme při „estetické produkci“ všichni součástí rituálu, v němž loutka (totem) je kotlem, z něhož jako pára stoupají k nebi společně sdílené myšlenky míru, tolerance a spravedlnosti. Herec-loutkář je dominantní figurou (jak jsme v tradičním chápání divadelních komponentů dosud navyklí) pouze do té míry, v níž rozpohybovává prostor „představení“. Schumannova tradovaná osobní skromnost stojí určitě u zrodu herce-prvotního hybatele estetické energie, který se dobrovolně stává kompaktní součástí sdílení, neznající hranic mezi tím, kdo energetický stroj roztáčí a tím, kdo do něj nasedá.

Moje, pro někoho snad heretické, uvažování tedy zjevně zachází až za hranice možného. Chci postupně dekonstruovat doposud pevnou skálu herce a učinit z něj „prvního mezi sobě rovnými“. Samozřejmě se objeví otázka, co to znamená pro divadlo? Neztrácí se pak ona důležitá složka charakteristiky umění, jakožto držitele klíče k referování o světě, jeho hodnotách a smyslu? Ano, pokud budeme stále věřit, že společnost má nějaký obecný význam v podobě platónských idejí, které se dají rozložit a znovu skrze dešifrovatelnou strukturu uměleckého díla rekonstruovat. Tím pak udržujeme při životě vizi kultury jako elitářského klubu vyvolených (a teoretiků jako ještě elitářštější skupiny osvícených), vědoucích víc než ostatní, co musí „plebsu“ sdělovat fakta a skutečnosti mimo umění zůstávající skryté kdesi v temnotách. Umění je pak skutečně náboženstvím, herec knězem a divák (p)oddaným svědkem událostí, do nichž nijak nemůže zasáhnout. Jestliže toto platí, divadlo je pro mě mrtvou buňkou v odumírajícím těle vesmíru.

Naopak: herec-performer vyvstává z řad diváků a divák vyvstává z řad herců-performerů. Divadlo není obětištěm s přesným vymezením rolí. Je to prostor setkávání, v němž si lidé navzájem mají sdělovat své emoce. A ukazovat, že „člověk“ je rozmanitou jednotou. Budoucnost divadla má svou pokladnici v pevném uchopení sociální, emancipační a integrační funkce. Performer ukazuje sám sebe druhým a ti zase mají skrze tento zážitek ukázat světu mimo estetickou energii, že něco z toho, co jim performer sdělil, v nich zůstalo – zůstal v nich kousek performera samotného. A tím se dostávám k rozmetání dalšího divadelně-teoretického předsudku, který pouze lehce načrtnu, neboť již není úplně svázán s hlavním předmětem této práce. Divadelní představení není časově ozávorkovatelnou jednotkou (hrajeme od-do). Duch energie, který performer sdílí spolu s těmi, co se dívají a spoluvytvářejí energii, trvá i nadále. Odstraňme pojmy jako inscenace, představení atd., ale říkejme spíše „okamžik estetické koncentrace“. Je to doba, v níž se neustále (žádné od-do) plynoucí atomy smyslů a zážitků zhustí na jednom místě a jsou vnímané ostřeji než ve chvílích, kdy jdeme po ulici nebo usínáme za měsíční noci. To je okamžik, v němž herec-performer svým tělem rozkmitává tyto, v našem životě neustále přítomné, jednotky „existence“ a dává jim pouze potencionálně přesný směr – v tomto případě jde o diváka, který však sám tyto jednotky zpracovává a vrací je do oběhu. Nikdy nejde o pasivní konzumaci, nikdy nejsou role účastníků tohoto „okamžiku estetické koncentrace“ přesně rozděleny. Divadlo má budoucnost. I v oblasti teorie. Musíme se však více dívat a prožívat a méně přemýšlet.

Vít Pokorný

Národní divadlo

premiéra 18. června 2009

autor: Julius Zeyer

režie: Jan Antonín Pitínský

dramaturgie: Lenka Kolihová Havlíková

scénografie: Jan Hubínek

kostýmy: Kateřina Štefková

hudba: Vít Zouhar

interpretace hudby: Collegium 1704

hrají: Alois Švehlík, Johanna Tesařová, Kristýna Podzimková, Eva Vrbková, Pavla Beretová, Vojtěch Dyk, Marie Málková, Jiří Štěpnička, Milan Stehlík, Jan Bidlas

V červnu 2009 měla v Národním divadle premiéru pohádka Julia Zeyera Radúz a Mahulena. Režisér Jan Antonín Pitínský obsadil do role mladých milenců Vojtěcha Dyka a Pavlu Beretovou, oba krátce poté co dokončili svá studia herectví na DAMU. Měli už sice v té době s jevištěm Národního divadla několik zkušeností z menších rolí, inscenace Radúze a Mahuleny jim ale dala první příležitost ukázat se v rolích hlavních.

Třetí hlavní postavou Pitínského inscenace se stala hudba, jejímž autorem je Vít Zounar. Divák se díky ní stále znovu ocitá ve světě pohádky, kde platí jiná pravidla. A ať už hudba vyvolává u postav skřeky, přísnou deklamaci, jódlování, nebo nějakou z manýr operních pěvců, herci jsou s ní neustále pevně sžití a do větších stylizací přecházejí s lehkostí a bez zaváhání. Hudba je tedy doslova neoddělitelnou součástí inscenace, navíc ji obohacuje o poetiku a vtip.

Jen škoda, že ne všechny hlasy jsou stejně silné a příjemné na poslech jako ten Dykův. I Pavla Beretová má hlas silný a dobře artikuluje, rozumět jí bylo každé slovo, ale když začala křičet a vztekat se, což se vzhledem k Pitínskému pojetí Mahuleny jako rozjívené puberťačky dělo dost často, rázem pro mě byl poslech jejího hlasu na hranici příjemnosti. A leckdy ji i překročil. Překvapilo mě, jak slabě vedle obou hlavních představitelů zněly hlasy Aloise Švehlíka nebo Johanny Tesařové, a to i přes to, že oba stáli k divákům většinou mnohem blíž než Dyk s Beretovou, kteří se během představení pohybovali v celé hloubce jeviště, často až v jeho zadní části.

Scéna Jana Hubínka je plná odstínů studených barev, které se prostřednictvím projekcí odráží na bílá plátna a vytváří iluzi plastického chladného prostoru jako stvořeného pro pohádku s nešťastným koncem. A díky tomu, jak J. A. Pitínský pracuje s celou hloubkou jeviště, může mít divák dojem, jakoby se tahle pohádka opravdu odehrávala za devatero horami… Což by mi bývalo vůbec nevadilo, kdybych se během první poloviny představení dokázala zbavit pocitu, že by hercům slušela scéna tak o dvě čísla menší, aby ji zvládli svým jednáním zaplnit. Když na scénu přistávají obří koule na pétanque nebo když pak zase stejně bezdůvodně mizí, někdo se divně zakroutí, pleskne sebou o zeď, o zem nebo zaskřehotá, je podle mě pozornost diváka těmito jednotlivostmi natolik strhávána a rozostřována, že už skoro ani nemá čas vnímat jednotlivé sekvence jako celky. Ty přitom někdy připomínají spíše shromaždiště nápadů a nápadností než obrazy napínavého příběhu. V druhé, minimalističtější polovině inscenace je proti tomu pohyb postav více motivovaný. Jejich vzájemné rozmístění, neustálé přibližování a oddalování se má v sobě najednou mnohem více napětí a skutečně připomíná již zmíněný pétanque – se všemi střety a náhlými zvraty, které ke každé dobré hře patří.

J.A. Pitínský je básník, libuje si v barevných metaforách, nebojí se odvážných kombinací, ať už jde o kostýmy nebo spojení textu s pohybem, v němž jedno odporuje druhému. Radúze a Mahulenu pojal jako dvě děti, které se poprvé zamilují. Dupou a vztekají se, jsou náladové, trochu neurotické, trochu hyperaktivní. Což v hereckém pojetí Vojtěcha Dyka a Pavly Beretové vypadá asi tak, že tělesné a hlasové přepětí střídá náhlé povolení, ochabnutí těla a šeptání nebo hraní beze slov. Tělo je hlavním nástrojem jejich expresivních sdělení. Zeyerův vysoce stylizovaný text z konce devatenáctého století oba herci – v pravém slova smyslu – přednášejí. A to s takovou bezstarostností, jako by byl jejich oblíbenou dětskou písničkou. Kousky, které přitom na scéně předvádí, rozebíhání se sobě vstříc a „náhodné“ míjení se, rozebíhání se proti zdi a bezhlavé narážení do ní a mnohé další, hraničí s klauniádou. Část publika se směje, část pohoršeně kroutí hlavou. Já se ani nesmála, ani nepohoršovala, což je varianta asi nejnepříjemnější.

Celkově pro mě byla mnohem působivější druhá polovina představení. Do stromu zakletá Mahulena Pavly Beretové a Dykův nešťastně blouznící Radúz mi najednou přišli mnohem uvěřitelnější a dojemnější. Ani překvapivý exkurz do filmu Buena Vista Social Club, ani závěrečný obtisk chrámové fresky na stropu scény mi druhou polovinu představení neznelíbily. Pitínského nápaditost mě tentokrát nechávala příliš chladnou, než abych z divadla odcházela ve stavu velkého zklamání nebo jásání.

Eva Petelíková

Národní divadlo

premiéra 23. listopadu 2006

autor: Nikolaj Vasiljevič Gogol

režie: Michal Dočekal

dramaturgie: Daria Ullrichová

scénografie: David Marek

kostýmy: Zuzana Krejzková

hudba: Michal Novinski

hrají: Miroslav Donutil, Jana Boušková, Magdaléna Borová/Antonie Talacková, Jan Hartl, Igor Bareš, Vladislav Beneš, Vladimír Javorský, Jan Hájek/Jan Bidlas, Saša Rašilov, Jan Novotný, František Němec, Zuzana Šavrdová, Boris Hybner, Miroslav Šnajdr, Vlastimil Přáda, Rudolf Stärz, Miloš Nesvatba, Luba Skořepová, Rostislav Novák/Michal Kern, Filip Rajmont

Život a dílo Nikolaje Vasilijeviče Gogola je světoznámé. Víte však, jak tento velikán ruské literatury zemřel? Říká se, že když bylo jeho tělo po několika letech exhumováno, byly ze spodu rakve objeveny rýhy od nehtů. Byl dramatik pohřben za živa omylem, či šlo o úkladnou vraždu? Teorií je mnoho a nikdo neví, kde je pravda… V roce 2011 přicházím s teorií novou, ještě nepotvrzenou, avšak pro mě mnohem hrůznější.

Co se děje s lidským tělem, chcete-li s duší člověka, mezi životem a smrtí? A existuje vůbec něco takového? Případ Gogolovy nevysvětlené smrti mne utvrdil v tom, že než člověk přejde na onen pomyslný druhý břeh, „prožije“ něco tajemného. V případě Gogola, si to vysvětluji jednoduše. Nebohému autorovi se naskytl pohled do budoucnosti a před očima se mu promítly veškeré realizace jeho díla. Pohled do roku 2006 byl pro Gogola natolik šokující, že jej to probudilo z posledního odpočinku. V zoufalství se snažil ze své rakve dostat, avšak marně… Praha se své premiéry Revizora na prknech Stavovského divadla doč(e)kala a mne donutila k těmto pochmurným úvahám.

Od tragické události uplynulo již 158 let. Pro mne však kauza Gogolovy smrti posledního dubnového dne ožila a já se na základě jediného představení Revizora rozhodla vypátrat viníka.

Jak už to tak bývá, prvním podezřelým je člověk, v tomto případě jeho dílo, které je nejvíce na očích. Scéna, jejímž autorem je David Marek, situuje hru do 70. let minulého století. Co dějství, to jiný prostor. To je v inscenaci pečlivě dodrženo, a tak se přestavuje a přestavuje a to hned pětkrát. Scéna, která by sama o sobě mohla být celkem nápaditá, ztrácí dlouhými přestavbami na zajímavosti a stává se tak jen nudným pozadím pro herce v kostýmech Zuzany Krejzkové. V kombinaci scéna-kostýmy shledávám první důkaz viny. Vzhledem k tomu, že scéna hru naprosto přesně zasazuje do konkrétní doby, očekávala bych totéž od kostýmů. Opak je pravdou. charakterizují postavy naprosto prvoplánově a nenechají žádný prostor pro diváckou fantazii. Chlestakov – drzý floutek s čírem a koženým kabátem, pod který skrývá to, že nemá ani na kalhoty. Na druhé straně Anna, nosící jeden nevkusnější model za druhým, což po ní zdědila i dcera Marja. Důkazy proti scénografii a kostýmům jsou však nepřímé a na odsouzení nestačí.

Vzhledem k tomu, že smrt zastřelením je u Gogola vyloučena, není na místě otázka, zda někdo někdy slyšel výstřel. Trefou do černého celé inscenace je však hudba Michala Novinskeho. Ta jediná totiž dodává inscenaci alespoň nepatrný spád a představuje tak jediné pozitivum.

Dalšími podezřelými jsou jednoznačně herci. Ačkoliv se v inscenaci objeví velice zvučná jména jako např. František Němec, Jan Hartl nebo Vladislav Beneš – v režii pana Dočekala se stávají jen nevýraznými postavami, které nedokážou zaujmout a vtisknout se divákovi jakkoliv do paměti. Bohužel, toto tvrzení neplatí o představitelkách ženských rolí: Janě Bouškové (Anna) a Magdaléně Borové (Marja). Na jejich výkon je lepší zapomenout. Saša Rašilov je, coby domnělý revizor Chlestakov, naprosto jednotvárný a polohu přidrzlého a přihlouplého frajírka neopustí. Jeho postava ničím nepřekvapí, a proto již po chvíli začíná nudit.

Obávám se, že ani tentokrát však nejsou zadržení hlavními pachateli. Vždyť i oni jsou podřízeni režii. Mezi nimi je však jeden, na kterého je i Dočekalova ruka krátká. Podezřelým č. 1 se tak stává Miroslav Donutil v hlavní roli Hejtmana. Zatímco zbytek herců se podřídil alespoň částečně režijnímu vedení, v případě této inscenace spíše nevedení, pro Miroslava Donutila zřejmě nic takového jako režijní záměr neplatí. Z Revizora se tak stala Donutilova one-man show. Háček je však v tom, že Revizor není hra pro jednoho herce, nýbrž rovnou pro devatenáct. Ostatní herci tak Donutilovi na scéně překáží a zjevně jsou si toho sami vědomi. Fakt, že se na něj jako hereckého kolegu nemohou spolehnout, je bytostně znát téměř v každé scéně. Prakticky po každé Donutilově replice následuje chvíle trapného ticha, kdy ostatní čekají, zda se mu zachce dodat pěkně od srdce a pro pobavení diváků nějaké to kurva nebo tyvole. Této nejistoty v herecké souhře si nemusí povšimnout každý. Co však nemůže uniknout žádnému alespoň trochu vnímavějšímu divákovi, je provinění vůči herecké technice, konkrétně jevištní mluvě. Cožpak valné většině diváků nevadí, že hlavní postavě prakticky není rozumět? A tak klíčová věta celé hry (alespoň pro mě) „Čemu se smějete? Sami sobě se smějete!“ vyzní absolutně prázdně. Opravdu je Donutilovo drmolení tak úspěšnou roznětkou pro výbuch smíchu? Zřejmě, i když pro mě nepochopitelně, ano… Jediná část hry, která Miroslavu Donutilovi sedí, je závěrečná scéna, ve které se Hejtman trapně vychloubá před celým kulturákem, kdesi v ruském zapadákově. A to je také místo, kam by se dle mého, mohlo představení i jeho tvůrci přesunout a právem sklízet úspěchy.

Pokud máte navíc tu smůlu a jste divákem se znalostí Gogolova textu, musíte zákonitě vznést minimálně ještě jednu námitku. Oba představitelé hlavních rolí (Donutil, Rašilov) mají zřejmě nulovou úctu k již upravenému textu, natož k původnímu. Štěstím tedy je, že herci alespoň vědí, co se v té, či oné scéně odehrává, a tak se text formuluje jednoduše „tady a teď“.

Něco mi však říká, že pravý viník se skrývá v zákulisí a není na první pohled vidět! Tímto vznáším obvinění na dvojici režiséra Michala Dočekala a dramaturgyni Dariu Ullrichovou. Gogolova hra, jejíž text je dle mého názoru i přes své stáří aktuální a neztrácí na kouzlu a vtipu, se této dvojici podařilo díky laciným gagům a trapným narážkám na současnou politickou situaci degradovat na hru, hodící se leda do komerční televize. Snad by bylo lepší, kdyby se režisér vydal přímočarou cestou a nesnažil se text za každou cenu aktualizovat. Nepochybuji o tom, že by každý divák v gogolovských postavách našel kus naší politické scény a taky kus sebe samého.

Kdo tedy může za Gogolův posmrtný šok? Obávám se, že nelze jednoznačně ukázat prstem na jednoho zadrženého. Revizor ve Stavovském divadle je výsledkem kolektivní viny nejen tvůrců, ale částečně i diváků. Nechť nás Gogolův duch právem straší navěky!

Petra Lásková

„Jednak jsem se skrze zápočtem podmíněný komplot spolu se studenty chtěla „nabourat“ do ateliérů současných tvůrců a zjistit, jak to vlastně s komunikací s veřejností mají, a jednak jsem chtěla aktivovat drzá čela studentů, kteří jsou často v ochromení, stanou-li před svým idolem a ostýchají se ho oslovit. Cílem zadání Interview bylo sledovat interpretaci díla samotným autorem, jeho vztah k mainstreamovému publiku, manipulaci s kontexty a s divákem. Hlavně ovšem důkladně zúročit celou nastalou situaci pro svůj záměr, svůj koncept a získat co nejvíce informací skrze dotazovaného umělce o sobě samém. Studenti měli v praxi možnost do žánru rozhovoru jako stylizovaného dialogu vložit svůj postoj k umělci i svůj osobitý temperament, pokusit se rozkrýt roli dotazujícího a dotazovaného. Mohli sehrát libovolnou roli, dostat umělce tam, kde ho chtěli mít, nebo se mu zcela podvolit. Během jednoho semestru vznikla solidní sbírka rozhovorů od těch vedených klasickou formou, až po úlety ve formě ručně psaných dopisů nebo naprosto bizarní ankety. Při rozhovorech face to face vznikaly zcela unikátní situace. Vzpomínalo se, vysvětlovalo, smálo se i plakalo, odlévaly se sádrové busty, někteří umělci mluvili hodně, jiní méně, někteří raději pili pivo.“

Našim společným cílem je přednést vzniklá interview v rámci vlastní interpretace. V tomto a dalších číslech H_aluze vám přestavíme několik úryvků i celých rozhovorů, jejichž soubor jsme vygenerovaly na základě principu, který je jim nějakým způsobem nadřazený.

Pro pilotní díl experimentálního miniseriálu jsme zvolily tři autorské rozhovory, kterým je vlastní volba netradiční formy komunikace (netradiční pro interview vedené většinou ve formě face to face). Pilotní výběr se týká vlastní formy, můžeme však slíbit, že v další sérii interview bude cílit i na jeho obsahovou stránku.

První z vybraných projektů je vedený formou ankety s větším počtem dotazovaných. Ne každému z respondentů byla tato forma komunikace po chuti. Musíme uznat, že některé otázky jsou velmi banální, což řadu dotazovaných odradilo, jiné to pobavilo. Posouzení adekvátnosti otázek necháme na vás. Autorem ankety je Jan Kacar.

Pro rozhovor s Erikem Sikorou, mladým konceptuálním umělcem původem ze Slovenska, studentem pražské AVU, se autorka Viktorie Viakhk rozhodla pro jeho extravagantní a osobitý přístup k umění. Oslovila jej prostřednictvím internetu a nadále rozhovor probíhal emailovou poštou. Kladla otázky směřované do neznáma i otázky záludné. Předkládáme přesný přepis emailů, a to kvůli autenticitě, proto jsou emaily z Erikovi strany ve slovenštině a bez diakritiky. ´

Markéta Rampouchová zvolila jako komunikační prostředek tradiční dopis. Požádala dotazované o vyjádření se k této formě komunikace, a to je také jediná otázka jejího „interwiev“. Dalo se očekávat, že umělci pojmou výzvu k navázání takovéto komunikace pozitivně a kreativně, což se také stalo. Výsledkem Markétina „interview“ jsou mimo jiné i artefakty. Například pohled, který krom podpisu umělce neobsahuje žádný další text.

 Romana Bartůňková

Anketa

Vendula Chalánková (VCh): Mladá umělkyně, která využívá téměř všechna umělecká média. Absolventka FaVU. Známá je hlavně její komiksová tvorba, která nedávno vyšla knižně.

Marek Meduna (MM): Člen umělecké skupiny Rafani. Absolvent AVU. Momentálně asistent v ateliéru malby na VŠUP. Tvorba Rafanů pro svou „kontroverznost“ mírně zastiňuje jeho osobní tvorbu, která je neméně zajímavá: konceptuální i punková, provokativní a humorná.

Kateřina Štenclová (KŠ): Malířka. Absolventka AVU. Jedna z mála žijících čistě abstraktních malířů. Její malby jsou barevné abstrakce v nekonečných variacích.

Jaroslav Valečka (JV): Český malíř. Taktéž absolvent AVU. Věnuje se výhradně zasněženým obrazům, které protínají cesty a lidovou architekturu. Jeho figurativní a portrétní tvorba je zvláštně deformovaná.

Evžen Sobek (ES): Jeden z nejznámějších současných českých dokumentárních fotografů. Zároveň je majitel a pedagog na své soukromé fotografické škole v Brně. Jeho díla jsou technicky dokonalé, esteticky umělecké práce s komerčním potenciálem.

Míla Preslová (MP): Absolventka AVU. Fotografka. Její dílo je barevně promyšlené a má velmi intimní nádech.

Jan Kaláb (JK): Absolvent AVU. Je asi nejznámějším českým streetartistou a graffity umělcem. Ze záplavy podobných umělců se vymezuje hlavně svými převody graffity malby do 3D prostoru.

V jakém emocionálním rozpoložení se momentálně nacházíte?

VCh: Včera skvělé! Dneska horší.

MM: Jsem líný, nechce se mi vstávat, venku prší.

KŠ: V dobrém…

JV: Normálním.

ES: V dobrém.

MP: V příjemném.

JK: V nervóznim klidu.

Jakým názvem byste otitulovaly současné umělecké období? Přiznejme si, že pojem postpostmoderna je dosti krkolomný.

VCh: Mně nevadí.

MM: Pro mne jako umělce je lepší ho netitulovat, vystačím si s přídomkem současný.

KŠ: V celém světě „rádoby vytříbená všehochuť na konceptuálním základu“, v Čechách spíše „převážně epická všehochuť na didaktickém základu“.

JV: Nevím, možná to někdo onálepkuje za 20 let.

ES: Pulp.

MP: Netitulovala bych ho.

JK: To nevím.

Jaký okamžik, věc nebo osoba vás naposledy inspirovaly a v čem / k čemu?

MM: Nevzpomínám si, múzy mlčí a má hlava je prázdná či děravá.

KŠ: Jarní slunce, 7 seasons – posl. CD Avishaie Cohena (jeruzalémského basisty- jazz).

ES: Lidé z novomlynských nadrží jsou důkazem toho, že ještě existují okamžiky klidu.

MP: Ta otázka, jak jste sám napsal, mi přijde moc privátní.

Jak často a jak intenzivně se věnujete svojí tvorbě?

VCh: Pořád.

MM: Prakticky se jí věnuji občas, v mysli stále, intenzitu nejsem schopen posoudit.

KŠ: Jak to jde, rozhodně nevynechám týden…

JV: Víceméně denně.

ES: Průběžně.

MP: Denně.

JK: Každý den.

Jaké dílo, které jste v poslední době viděli, ve vás vyvolalo Wow efekt? (Může být i vlastní.)

MM: Například Bruce Nauman, Vladimír Merta (staré věci).

KŠ: Marc Tobey – životní dílo. CD A. Cohena, Norské dřevo – japon. film, Činoherní klub – Bůh masakru.

JV: Klasika, obraz od El Greca Toledo v bouři.

MP: Obrazy Jiřího Matějů.

JK: Obraz od Zdeňka Sýkory.

Co si myslíte o nedávné výstavě Decandence Now!?

VCh: Nic moc.

MM: Domnívám se, že pojem dekadence mohl být uchopen zajímavěji a lépe.

KŠ: Na mne je moc svádivá a to mi nestačí.

JV: Na české poměry docela dobrá výstava. Dekadence (česká z přelomu 19. a 20. století) byla ovšem mnohem lepší.

ES: V celosvětovém měřítku – standardní mainstreamový projekt.

MP: Poprvé jsem v Praze stála půl hodiny ve frontě na výstavu.

JK: Nebyl jsem.

Trápili jste klacíkem mravence, když jste byli malí?

VCh: Ne.

MM: Ano.

KŠ: Ani ne.

JV: Ne.

ES: Ne.

MP: Ne, ani jsem netrhala mouchám křidélka.

JK: Asi ano.

Máte doma nějaký kýč?

VCh: Ano.

MM: Mám jich doma mnoho.

KŠ: Umělohmotnou červenou botu.

ES: Ano

MP: Magnety na lednici.

JK: Myslím, že ne.

Jak moc váš charakter ovlivnila (potencionální) sláva?

VCh: Potencionálně nijak.

MM: Opět si myslím, že nejsem tím správným, kdo to může posoudit, jen bych poznamenal, že mluvit o slávě v rámci České republiky je do jisté míry komické.

KŠ: Nijak zvlášť, spíš mne mohla uklidnit, jestli nějaká byla.

JV: V Čechách neznám jediného skutečně slavného výtvarného umělce.

ES: Nevím, snad nijak zvlášť.

MP: Ta otázka, jak jste sám napsal, mi přijde stupidní.

JK: To není otázka pro mě.

Jaký nejranější zážitek ze svého života jste schopni si vybavit?

VCh: Jen na základě fotek. Vzpomínky na nejranější dětství nemám.

MM: Vybavuji si jednotlivé velmi letmé obrazy, které bych situoval do třetího až pátého roku, snad.

KŠ: Jízdu v kočárku na Jugoslávských partyzánů v Praze 6.

JV: Nevím.

ES: Pád do hradního příkopu.

MP: Okno pokoje.

Co si myslíte o vyznamenání Karla Gotta prezidentem Václavem Klausem?

MM: Trápí mě spíše Václav Klaus ve své funkci, vyznamenání považuji za podružné.

KŠ: Radši nic.Od prezidentů a populárních zpěváků nic nečekám.

JV: Nic.

ES: Ono napodobovat anglickou královnu v udělovaní šlechtických titulů hudebníkům může vypadat také dost směšné, že?

MP: Kdo jinému jámu kope, sám do ní padá.

JK: Prezident udělil vyznamenání nejoblíbenějšímu zpěvákovi v zemi.

Kdy jste naposledy plakali?

VCh: Předevčírem.

MM: Nevím, ale není to tak dlouho, asi u nějakého filmu.

KŠ: Bohužel mám momentálně suché oko, tak už jsem asi doplakala.

ES: ?? Minulý rok.

MP: 26.2. v 16.45.

Je něco, o co vás umění připravilo?

VCh: Ne.

MM: Je toho jistě mnoho, ale to každé rozhodnutí nás připraví o zbytek možností.

KŠ: O zdravá záda, jinak dobrý.

ES: Ne.

MP: Snad ani ne.

JK: Běžný konzumní život.

  Jan Kacar

E-mail

Erik Sikora narozen r. 1986 v Košicích. Student pražské Akademie výtvarných umění. Žije a pracuje v Praze a v Košicích. Věnuje se převážně videoartu, performanci. Více na: http://eriksikora.com/

Dobrý den!

Jmenuji se Viktoria Viakhk a jsem studentkou Univerzity J. E. Purkyně, Pedagogické fakulty v Ústí nad Labem. Zaujala mě Vaše umělecká tvorba a chtěla bych Vás požádat, jestli byste neodpověděl na pár mých otázek. Předem děkuji za odpověď.

Hezký den přeji!

Dobry den, Viktoria! Hehe! To je pre mna velke potesenie, takze jasne, odpoviem na hocico..Dakujem dakujem.

Erik

Tak to jsem moc ráda. Moje začátečnická tvorba je zaměřená také na performance a video. Vaše videa mě baví, jsou obyčejná a zároveň neobyčejná…

Máte rád meloun?

Ooo dakujem, ked mozem nieco navrhnut, tak prosim nevykat, heh…Mate rad meloun, je prva otazka? Ten cerveny ano, v lete strasne rad, ale ten zlty mi pripada, ze ho citit za niecim ako chemikalia, alebo nieco take, ale snazim sa si to sam vyvratit, aby som ho mal rad… Spravna odpoved?

Erik

To tykání bude mnohem lepší. Né, meloun nebyla první otázka, jen to bylo první, co mi přišlo na mysl. Jinak na to mám stejný názor, žlutý taky moc nemusim.

Spíše bych s Tebou chtěla udělat interview:

1. Ovlivnil Tě v začátcích Tvé tvorby nějaký umělec? A jaký?

2. Jaké je Tvoje nejoblíbenější zvíře a proč?

3. Jaký byl Tvůj projekt nebo výstava, která ti nejvíce utkvěla v paměti? A proč?

4. Jakou barvu trika máš na sobě?

To je zatím jen pár otázek, ještě nějaké dodám a budu ráda, když na ně odpovíš.

Tak super, ideme na to:

1. no tak nejak dodatocne zistujem, ze ma ovplyvnovali veci, co sa pokusali robit cim vacsie – a tu prave nemam na to slovo – nieco medzi sialenostou, dada, sranda, ulet, bla bla…ludia, co su najviac poriadni vo vymyslani silnych nezmyslov (ale slovo nezmysel tu nie je tiez spravne, lebo to predsa vsetko ma zmysel)…no s tymto sa furt zamotavam, ale tak nejak…

Takze konkretne: ale nielen umelci, akoze vytvarni umelci, skor nieco sirsie:

Horkyze slize (to myslim vazne, maju fakt strasne vyvinute texty, furt sa prekvapim), Lasica a Satinsky (ich dialogy, improvizacne), Chiki liki tu-a, ale hlavne ich bocne projekty, tj. Dzigi Dzabur, Hudci prerie, Antracit, Terry Pratchett (Zemeplocha), Muminkovia od Tove Jansson… a tak, vselijake veci. Ale ked vidim nejake umelecke projekty, tak je to skor, ze aha, to uz on alebo ona spravili, tak to uz je hotove, s tym uz nic nenarobim, ani inspiracne.

2. Zviera? Ja neviem, vela zvierat, toho najviac najviac milovaneho nemam…ale mam rad tie, co lietaju, motyle, vtaky…asi nejakeho smiesneho vtaka by som zvolil. Drozd sa mi paci ako spieva, straka je krasne smiesne namyslena, sykorka (hehe) je pekne farebna, pav je nadherne neprakticky, ale nechce to priznat, asi…no…ale to uz som jak Ezop

3. Teraz mam cim dalej tym viacej potrebu uplne improvizovat, a pridat do toho nejaky strasne silny pocit. To som zacal skusat sam na sebe na vystave vo Viedni, kde na otvoreni som robil Buchanie od radosti (zde).

A potom aj krasa bola pokracovanie s tym chlapcom, co tancuje, to vzniklo uplne samo, na mieste (zde).

Ale to neni, ze by to bol najpodarenejsi clovek, to je len, ze tam som robil taku vec, co bola najviac riskantna (ze mat naozaj ten pravy pocit, aj ked som pred ludmi, a nie sam so sebou a bla bla). Ale dufam, ze tie dalsie budu lepsie a lepsie.

4. Oranzovu…takze tak.

Este som zabudol ku 3jke napisat, ze ta Vieden bola pre mna preto dolezita, lebo vyustila trochu k tomu, co robim teraz, a to je Tvoridlo, ktore sice este nikde nie je vidiet, nemam to zdokumentovane nikde zverejnene, ale je to taky rozsiahly projekt, ze uz to obsahuje tolko veci, ze z toho sa snazim napisat nejaku novelu alebo co. Ale jednoducho ide o improvizaciu, ze som si vymyslel ze som Tvoridlo, ktore je nejaka bytost, ktora sa ma vycvicit, na najvacsiu tvorivost, ako sa da, a ze je este druha osoba, Cvicitel, a to som tiez ja, a ten to Tvoridlo cvici, a spolu robia ulohy, aby sa Tvoridlo dostalo do najzaujimavejsich situacii.

Super!

Tvoridlo sleduji na facebooku, zajímavý a nápaditý.

5. Jak moc ovlivňuje nálada Tvojí tvorbu?

6. V čem si myslíš, že jsi originální a lišíš se od jiných?

7. Střetl ses někdy s větším konfliktem, který ti dal impuls na to umělecky reagovat?

Este som zabudol povedat ze ma ovplyvnuju aj Simpsons, to je postmoderne stavnate a mnohovrstve umenie jak svina…

5. Nalada dost velmi ovplyvnuje, asi az viac, ako by som chcel, a uplne najviac napriklad to, ci svieti slnko, alebo, ze som v zime toho nikdy vela poriadneho neurobil, ale konecne som tuto zimu to prekonal…ale pomaly sa ucim do nalady dostavat sam. Akoze napriklad viem, ze dneska potrebujem toto a tamto robit v takej nalade, tak vstanem o osmej, a robim vselijake prijemne obycajne veci a povedzme okolo 11tej sa do tej nalady dostanem.

6. Ach jaj, to sa neda povedat. Dalo by sa skor povedat, ze TO, co som si vybral, ze sa tomu budem venovat, a tym, ze na tom stravim strasne vela casu, lebo som si vybral prave TO, tak TO potom moze byt Tak hlboko vyriesene, ze to bude ine, ako by spravil ktokolvek iny, a ze to mozno moze byt pre niekoho aj prinosne, ze on tolko casu na tom nemusi stravit, ale ze to vie ziskat odo mna, a travit cas na niecom inom.

Otazka je, co je TO. ..a TO sa mi stale meni…heh…ale teraz je to viacmenej venovanie sa tomu, co sa da urobit v absolutnej improvizacii, ked vobec nevies, co sa stane, a snazis sa z tej situacie vytrieskat aspon nejaky silny pocit, alebo dobry pocit, alebo nieco, aby sa ta chvila stala lepsou heh

7. Konflikt som sa snazil vyvolat jednym projektom, tj. SKUPINA HAJE, ked som sa snazil urobit co najzlejsiu a zaroven aj hlupu fiktivnu umelecku skupinu, ale konfliktovat sa s niekym sa nakoniec nestalo. Este aj s tou SKUPINOU LADVI, ktora mala byt stanovena ako moj uhlavny nepriatel, tak som sa s nimi na zaklade toho skamaratil. Ale konflikty take zivotne sa deju urcite…akurat ked som skusal na to umelecky reagovat, tak z toho bolo vacsinou slabe umelecke dielo, a uz vobec nie vyriesenie toho konfliktu.

A mozem sa opytat ja? Ake bude pouzitie tychto odpovedi? A keby som bol velmi zvedavy, tak ten vysledok mozem aj ja naopak nejak vidiet a vstrebat? Tym by to bolo obojstranne prinosne, keby som vedel, co si myslis o mne aj Ty.

Dik.

Viktorie Viakhk

Dopis

Dobrý den,

jmenuji se Markéta Rampouchová a jsem studentka výtvarného oboru na PF UJEP v Ústí nad Labem. Tímto dopisem bych Vás ráda zapojila do svého projektu, jehož koncept spočívá ve formě komunikace pomocí dnes již tolik nepoužívaného klasického dopisu. K tomuto projektu jsem si vybrala Vás, umělce soudobé scény.

Dle mého názoru je dopis citlivé médium, které v dnešní době nenachází takové uplatnění jako dříve. Zprávu ukrytou v papírové obálce převálcoval mail a „smska“. Jde o rychlejší a zároveň levnější formu předávání informací, ale dle mého názoru poněkud odosobněnou. Klasický dopis sám o sobě funguje jako artefakt předávající informaci ukrytou nejenom v textu samotném, ale také ve své fyzické podstatě. Dotýkáme se ho a je nutné vyvinout určitou aktivitu, aby byl doručen příjemci. Do hry vstupuje více lidí, institucí, dopis putuje časem.

Jaký je Váš názor na tuto formu dorozumívání?

Velmi děkuji za případnou odpověď. Obálku s mou adresou a známku přikládám.

S pozdravem Markéta Rampouchová

Milá slečno Markéto,

Váš dopis mne potěšil. Pořád ještě mívám pocit zvědavosti při otevírání poštovní schránky, jako v mém mládí v minulém století, co to bude za zajímavý dopis. A vždy, když tam byl nějaký osobní, tak mi poskočilo srdce radostí. Tento pocit už v poslední době nemívám, protože dostávám výhradně faktury nebo pozvánky na výstavy současného umění, na něž převážně, z pochopitelných důvodů, nechodím. Tentokrát jsem kromě Vašeho dopisu, dostal pozvánku na výstavu Tona Stana „Bílý stín“ a Martiny Chloupé „Malba, objekt“. Je večer, sedíme u masivního dubového stolu, na němž je opuštěný talíř se zbytkem polévky, rozkvetlý hyacint a velikonoční vajíčka ve slaměném košíčku. Syn Ondřej ukazuje mé manželce fotografie na notebooku a nechce jí ukázat fotku slečny, kterou údajně držel kolem pasu. Napište mi něco bližšího o sobě.

S pozdravem

Čestmír Suška

Milá slečno Rampouchová,

Pokusím se odpovědět na Vaši otázku asi i nepřímo.

1) Mne zaujalo Vaše oslovení „Dobrý den“ – to má pro mne docela emailový charakter. Vlastně jsem nikdy nedostala dopis začínající „Dobrý den…………“

2) Na dopisech mne baví, že vidím, jak ti, co mi píšou, cítím jejich ruku a rytmus písma napovídá taky ledacos.

3) Nebaví mne ale chodit na poštu, na kterou moc nechodím, protože vše dělám elektronicky (složenky apod.).

Takže když se jedná pouze o schránku, tak to ještě jde. Musím mít ale doma ty obálky a známky.

4) Je fakt, že miluju dopisy jako takové, pokud je to ale zajímavá korespondence. Mám i některé schované, třeba ty citové, a těch si má generace užila. Nemám ale ráda ty reklamní – vtíravé. Případně agitační a upozorňovací (nevrátila jste knihu aj.).

5) Emaily? Ty jsou pro mne informace. Komunikuji v nich jinak – více úsečně a stručně. Více se kontroluji s událostmi, nesoustředím se na toho, kdo mi píše tolik.

6) Ráda píšu, a nerada ťukám na klávesnici. Baví mě klouzání tužky po papíře.

Tak to jsou mé postřehy v rychlosti o psaní.

Zdravím

Štenclová Kateřina

Vážená slečno Markéto!

Mohu Vás ujistit, že mi mluvíte z duše! Všechna ta komunikační technika dneška mě velmi unavuje svým neustálým atakem a přemírou balastu. Také její schopnost zastihnout mě kdekoliv a s kýmkoliv je pro mě velmi obtěžující. Žiji však mezi lidmi, kteří to prostě přijali, a také já jsem musel bohužel tento hnus přijmout. Ale stále píši pohledy, a to pokud možno staré, na ně píši inkoustem a mám takovou celou dlouhou korespondenci třeba s Frantou Skálou nebo Davidem Vávrou. Já sám bych nejraději posílal zprávy holubí poštou a jezdil na koni nebo dostavníkem.

S úctou a porozuměním

Jaroslav Rona

 Markéta Rampouchová

Gimme Some

Peter, Björn and John

StarTime, 2011

celková doba trvání: 37:12

Pakliže jsem zmiňoval ignoranci indie-popových kapel stran českého mediálního molochu, švédští Peter Björn and John, jejichž název je poskládán z křestních jmen hlavních postav kapely, si na nezájem médií rozhodně stěžovat nemohou. Svůj hit Young Folks se jim podařilo protlačit do vysílání nejen ve své originální podobě, ale i v té remixové. Potenciálu skladby si vedle kupříkladu britského magazínu NME, který Young Folks zvolil za druhou nejlepší píseň roku 2006 (prvenství získali Hot Chip s Over and Over), všimla řada kolegů z branže, a tak se může skladba pochlubit i několika cover verzemi, z nichž jednu má na svědomí i známý lamač dívčích srdcí, oslavovaný i proklínaný James Blunt.

Album, z něhož roztančená hitůvka s pískaným intermezzem pochází, se jmenuje Writer’s Block (2006) a právě díky singlovému zásahu do černého se dostalo i hitparádových žebříčků Velké Británie, USA a dalších států, včetně samozřejmě domovského Švédska.

Když si poslechnete album jako celek, zjistíte, že singl nastavil laťku hodně vysoko. Nahrávka plyne v příjemně indie-pop-folkové linii, ale chybí jí další vrchol, který by jej alespoň částečně přiblížil majstrštyku Young Folks.

Mezi Writer´s Block a novinkou Gimme Some je rozdíl pěti let vyplněný dvěmi studiovými alby (Seaside Rock – 2008, Living Thing – 2009). Trio se na nich překvapivě odklonilo od úspěšného modelu popových tříminutovek, zanevřelo na hledání dalšího hitového diamantu a vsadilo na experimentálnější notu. Místo vymýšlení beatlesovských melodií se zapletlo s taneční hudbou a experimenty se zvukem. Po komerční stránce měli Peter Björn and John blíž k umělecké sebevraždě než k expanzi.

S novinkou Gimme Some se ale kapela vrací do vyjetých kolejí. Peter Björn and John opustili myšlenku experimentů, pokorně se vrátili k jednoduchým melodickým songům a částečně přitvrdili. Někdejší indie pop se silným „šedesátkovým backgroundem“ se nyní přetahuje o dominanci s rockem. To, co ale zůstalo, je zjevná snaha skládat písně, které se vám zaryjí pod kůži a jejichž melodie hned tak neomrzí.

Jaký je tedy dojem z poslední desky? Ani na Gimme Some nenajdete hit, jakým byl mnohokrát skloňovaný Young Folks. Takovou píseň se poštěstí složit jednou za celý život a Peter Björn and John si svou chvilku slávy už vybrali (přestože jejich obličeje zná málokdo). To ovšem neznamená, že bychom měli nad Gimme Some lámat hůl. Pořád je to slušná sbírka melodických písniček, která vám dokáže v dobách skepse, osobních trampot a ubíjející reality zvednout náladu a nasadit alespoň na chvíli růžové brýle.

Forever Today

I’m from Barcelona

Mute, 2011

celková doba trvání: 32.46

Soubor I’m from Barcelona pochází navzdory svému názvu rovněž ze Švédského království. Vedle hudby samotné a toho, že nás kapela v názvu mate o svém původu, je na I’m from Barcelona zajímavý i počet členů, který původně dosahoval číslovky 29 (v současnosti údajně už „jen“ 27). Díky tomu na nahrávkách uslyšíte rozsáhlou dechovou sekci, ale i třeba banjo, zvonkohru či omnichord (raritní elektronický nástroj japonské provenience). Ale popravdě řečeno, kdybyste si informaci o abnormálním počtu členů kapely nepřečetli na Wikipedii, mysleli byste si, že se jedná o kapelu multiinstrumentalistů, případně o nahrávku obohacenou hejnem hostujících muzikantů. Ale dvacet a něco členů? To už je vážně úlet.

Jestliže jsem zmiňoval v souvislosti s krajany Peter Björn and John hitový potenciál, ani I’m from Barcelona nevyjdou naprázdno. Už na první desce Let Me Introduce My Friends (2006) dominovaly skladby We’re From Barcelona a Oversleeping, které do značné míry definovaly sound kapely. Vzdušné chytlavé skladby s nepřeslechnutelným houštím dechových nástrojů vycházejí z popu, ale s oblibou si půjčují motivy z folku, osmdesátkového synth-popu a dokonce z glam rocku. Řada z nich má hravou naivistickou náladu, díky níž můžete pustit písničky I’m from Barcelona svým dětem, aniž byste měli výčitky svědomí, že jim ničíte hudební vkus. Výsledkem je silně návykový koktejl, který připomene tu skotské Belle and Sebastian, tu The Boy Least Likely To.

Na aktuálním albu neztrácí sedmadvacetihlavá saň na formě a síle. Desítka skladeb se nese v duchu předchozích alb, stylové parakotouly se nekonají. A proč taky? I’m from Barcelona svůj drahokam našli už s debutem a ten trpělivě vybrušují k stále větší dokonalosti.

Devil´s Music

Teddybears

Sony Music, 2010

celková doba trvání: 38:50

Bezpochyby nejpozoruhodnější genezí prošla skupina Teddybears, která funguje nepřetržitě od roku 1991. Od počátku kapelu (to se ještě jmenovala Teddybears STHLM) tvořil zpěvák Patrik Arve a bratři Joakim a Klas Åhlundovi. Ještě před Teddybears ovšem mělo zmiňované trio grindcoreovou kapelu Skull.

V roce 1991 se tedy z Lebek stali Medvídci, což vypadá alespoň dle názvu na velký skok, nicméně debut You Are Teddybears (1993) žánrový manévr o 180 stupňů neznamenal. Album nezapřelo grindcoreové kořeny a když si k tomu připočteme dobové okouzlení crossoverem a instrumentálními vylomeninami à la Primus a příklon k lehce nekorektnímu humoru (viz skladby Move It Vomit, Silicon Sally, At the Dentist’s), máte v kostce tehdejší divoký sound kapely.

Teddybears postupně přestali vzývat crossoverová a grindcoreová božstva a otevírali se novým vlivům. Tento trend příznačně předznamenal cover skladby Robots od Kraftwerk z druhého alba Can’t Believe It’s Teddybears STHLM. Už na třetím albu Rock ´n´ Roll Highschool (2001) byste Teddybears nepoznali ani s nápovědou od přítele na telefonu. Rock se tu spářil s elektronickou taneční hudbou, raggamuffinem a hip hopem a dal vzniknout fúzi, která sice nebyla v zásadě nikterak převratná, ale neodolatelným způsobem vybízela na taneční parket a jako celek působila velice životaschopně. Tím, jak kapele bobtnalo renomé, se na jejich albech začali objevovat významní hosté. Za všechny jmenujme třeba Iggyho Popa, Nenneh Cherry, B52´s nebo Flaming Lips. Na pátém albu Soft Machine (2006) si Teddybears zkrátili název, ale stylově pokračovali v nastaveném kurzu z minula. Kormidlo neotočili ani na posledním albu Devil´s Music (2010) a lze se jen divit, že skladby Rocket Scientists nebo Get A Mama House už dávno nejsou globálními hity.

Předcházejícími recenzemi jsem jen velmi jemně naťuknul téma švédského (indie)popu. Když odhlédneme od krajanů, které si už své místo na slunci vybojovali (Cardigans, The Hives, Mando Diao), stále nám tu zůstává nepřeberné množství kapel, jež stojí za poslech. Jen namátkou jmenujme Acid House King či The Radio Dept. z agilního labelu Labrador Records, psychedelií načichlí The Soundtrack Of Our Lives a Dungen nebo do folkrocku zahledění Friska Viljor. Rovněž další kapela, v níž účinkují bratři Åhlundovi z Teddybears – garage rockoví Caesars, si zaslouží zvýšenou pozornost. Ale o nich třeba někdy příště. Anebo se můžeme podívat k sousedům do Norska, Finska či si zajet pod polární kruh na Island, kde je na počet obyvatelstva až neuvěřitelné množství skvělých muzikantů.

Pavel FFF Sajfert

HC Tramp

Vydáno vlastním nákladem, 2010

celková doba trvání: 52:50

S HC Trampem jsem se poprvé setkal předloni, když se v ústeckém Činoheráku konal večer, nazvaný Chlápci s kytarou. Celé to bylo o tom, jak není jednoduché stoupnout si s kytarou před diváky a něco jim předvádět. Určitě ne jednodušší, než dělat totéž s kapelou za zády – s lidmi, o které se můžete opřít, případně se za ně schovat. HC Tramp alias Ivo Vrba byl pro mě ze všech účinkujících největší „dardou“… Od začátku mi byla sympatická řada věcí – třeba, že mu evidentně nestačí kytara tak, jak ji člověk koupí v krámě (měla na sobě, kdo ví čím, vypálený blesk). Když o dva dny později hrál na Eňo Ňuňo večírku (shodou okolností taky v Ústí), měl už dokonce kejtru vlastnoručně vyrobenou – hotový samorost! Samorostlá je i Trampova muzika a texty, takže slovo dalo slovo a za půl roku už Ivo Vrba hudlal v Café Max na večeru H_aluze.

Klíč k uhádnutí té správné hudební „škatulky“ je ukryt již v samotném jméně interpreta – co třeba Hardcore-folk? Jistě, těch rádobyvtipných písničkářů je tady celá spousta – od Xindla X a Xaviera Baumaxy (budeme-li se pohybovat v těch provařených a poněkud trapných vodách) až po Václava Koubka nebo Záviše (zabrousíme-li do „alternativní“ scény). Ivo je ale jiný. Otázkou je, nakolik je to zřejmé z poslechu jeho dvou cédéček a jestli není potřeba zajít i na koncert… Propojení takřka dětské hravosti a bezelstnosti s dadaistickým remixováním života okolo sebe je totiž nejzřejmější právě naživo. A tehdy je také nejjednodušší zprostit Trampa jakýchkoli obvinění z vypočítavého pseudointelektuálství, ke kterému by mohlo dojít z pouhého poslechu desky.

Alba má Ivo Vrba na kontě zatím dvě. To novější, loňské, nese tajuplný název Unk (Může to být cokoli – od citoslovce polknutí až po zkratku. Já třeba v prváku bydlel v paneláku K3, kterému se přezdívalo úplně nová kolej). Zvukově jej srovnávat s předchozím mi přijde zbytečné – kytara opět chvíli připomíná motorovou pilu nebo tranzistorák, jindy zase hejno komárů nebo banjo… Nezní to ani lacině, ani profesionálně. Zní to svérázně, trochu neotesaně a hodně hravě – asi jako když nástroj i s kombem svěříte někomu, kdo vůbec netuší, k čemu všechny ty čudlíky jsou, a tak zkouší jeden po druhém a objeví díky tomu kombinace, o kterých se vám ani nesnilo, protože vy od začátku chcete znít jako Deep Purple nebo Nirvana… Tohle není vůbec prča – takovéhle (vědomé) diletantství je prostě vyšší level. A to platí i pro texty. Vyvěrá tu na povrch jistý „spodní proud“, který umí být imaginativní, spontánní a upřímný. Který v sobě máme všichni, ale ne každý je schopný s ním pracovat.

Co se týče koncepčního přístupu k nové desce, zdá se mi zde jiný, než u debutu. Jako by se Ivo ze všech těch narážek na kotlíkářské akordové postupy a táborákový patos vyřádil a nyní více zkouší, jaké hranice má jeho nástroj a hlas. Vypráví víc příběhů (Lovci mamutů), používá smyčky (instrumentální Kočka a Miskici nebo Vrní), hlásá ideje („Svobodu básním!“ ve skladbě V lískách), recituje zvířecí mantry („Kočičí hudba je monotónní / hluboce se nese kožichem / kočičí hudba je pro zahřátí / pravidelná mručení nezastudí“ v songu Kočičí hudba) nebo cituje sám sebe („Odmalička jednou za čas bydlim v lese / no tak se sem vracim a nedivte se / že sem nazelenalej HC tramp!“ v písni HC Tramp 2). A v některých pasážích mě opakovaně nutí k hlasitému smíchu („My žijeme hore / my hrajeme core“ v úvodní Přilétali motýli).

Tahle muzika se nedá poslouchat vždycky. Vlastně přemýšlím, kdy vůbec… Při usínání, když se realita mísí se zvolna se vkrádajícími sny? V podobně surrealistickém duchu, v jakém se nese třeba interaktivní hudební video Osada od Amanita Design (www.amanita-design.net/osada). Rozhodně to není žádná „kulisovka“, protože výrazně stojí na textu, který na sebe neustále strhává pozornost a nenechá vás soustředit se na cokoli jiného. Už jen to je ale podle mne pádný důvod, proč zabrousit na www.ivovrba.cz, kde jsou obě desky volně ke stažení, a zjistit, zda vás to celé vytáčí, a nebo baví! A pokud vás to bude bavit, napište si o fyzické CD – je vloženo do ručního obalu, nachlup stejně diletantského, jako celý tenhle dekadentně-trampský koncept.

Miloš Makovský

O tom, jestli tu nějaká taková scéna je nebo není, netřeba diskutovat. Aktivní a originální kapely se zde rodí jako houby po dešti, a když už je náhodou moc dlouho sucho, tak aspoň některá změní název nebo sestavu. Nikdo se tím nesnaží uživit, o to víc to všechny baví. Hudba se organicky propojuje se životními názory, znát je to od jídelníčku (každá pořádná akce na garáži bývá doprovázena vegetariánskou/veganskou grilovačkou) po „sport“ (hromadné cesty na koncerty na kole jako protest proti automobilismu). Semknutost téhle scény není ani moc velká (není to žádná sekta s patentem na ty správné akordy a deklamace), ani moc malá (tolerance, humanismus a společenskokritický drive se vytrácí až v pozdních ranních hodinách), aby se to celé rozpadlo…

Bylo by nabubřelé tvrdit, že předtím tu žádná muzika nebyla. Byla jí fůra, hráli jí profíci, ale celé se to neslo tak nějak v duchu zábavy. Klubové, sálové, hospodské, kulturákové… Autorských písniček, textů a názorů se nám nedostávalo, tak jsme to zkusili sami. Možná jsme v tom rozjuchaném věku (přelom základky/střední) leccos kvalitního minuli, ale potom už to bylo jedno. Těch kapel je dneska nakonec možná víc, než lidí v nich se pohybujících, ale to nevadí. Tahle muzikantská fluktuace je zdravá věc, zvlášť, když si při ní člověk vyzkouší leccos od punku, metalu, hardcoru, folku až po elektroniku a rap… A to je jeden z nosných prvků scény, o které je v tomto příspěvku řeč – široká stylová rozrůzněnost. Souvisí to nejen s rozhledem a otevřeností lidí, co tyhle kapely dělají, ale taky s tím, že jsou to všechno známí a přátelé, a tak se respektují a podporují.

Démonickou roli mezi nimi zaujímá Petr Hanus alias Johan, který je celému dění přítomen od samého začátku (kdy jsme dali do kupy kapelu Proletáři všech zemí) a stále jej (na rozdíl ode mě) svými aktivitami zhusta podporuje, ne-li přímo zaštiťuje. Krom Proletářů si zahrál ve Flying Shits, Human Steak, Messerschmitt 109 a Ruce po obrně. Asi nejvýraznější a nejvytrvalejší je jeho působení v Průmyslové smrti. Do budoucna se taky můžeme těšit na vzestup jeho one man show Kopni fízla do hlavy. Mimo přímou hudební produkci Johan provozuje vydavatelskou značku Shitrecords, pod kterou ventiluje své manažerské choutky a tahá zdejší kapely do zahraničí a naopak. A když dozuří poslední kapela večera, chopí se Johan mixu a procitne jeho alter ego DJ Džogy. Nevím, jestli by jeho obludná diskotéka roztančila i mrtvolu (jak se o ní tvrdí), roztančila už ale nejednoho deathmetalistu a jasně ukazuje, že tahle regionální subkultura se dokáže vůči mainstreamu vymezovat smrtelně vážně i s notnou dávkou recese zároveň.

Johane, jak to podle tebe všechno začalo?

Když jsme poprvý vyrazili do Věžničky, do Hospody U Tadeáše. Mladý puberťáci, jako utržený ze řetězu. Taky jsme začali chodit na zábavy, tam jsme si trochu přičichli k muzice. Tenkrát tu hodně hrála Nirvana Revival. Koncerty, na kterých kolikrát nikdo nebyl, a my – pár šestnáctiletých týpků – se tam ve vytahaných svetrech váleli po zemi a zpívali úplně všechny písničky zpaměti.

Zábavovek tu bylo dost. Koneckonců náš první koncert s Proletáři proběhl díky tomu, že nás Šaryk ze 4 z tanku a pes pozval zahrát si v pauze mezi jejich produkcí…

Jó, v podstatě nás odpíchli! Zpočátku jsme docela koketovali s tím hrát převzaté písničky… Ale nakonec zvítězila varianta, že budeme hrát vlastní věci, protože ty nápady, chuť a odhodlání tam byly. Ale bylo nás tady v Polné asi deset. Což je na jednu kapelu moc. Vybrali jsme si, kdo na co chce hrát a rozdělilo se to na dvě části. Z jedné vznikli Proletáři všech zemí a z té druhé Mimoritmus. Potom přišla „fáze realizace“ – když jsme si na vybrané nástroje začali vydělávat. A když už byly nástroje, tak jsme zkoušeli na všemožných místech – pokojíčky, obýváky, půdy, Dům dětí a mládeže…

No a pak už se začalo konečně hrát a jezdit na koncerty. Viděli jsme, že podobné akce jako tady se dělají i jinde – třeba v Havlíčkově Brodě… Tak jsme zkusili dělat vlastní koncerty. Já už přesně nevím, z jaké potřeby to vzniklo, ale asi proto, že tu byly hlavně zábavy. Pokud tedy nepočítám třeba festival, co dělal Drak (Zdeněk Kuba v Polné pořádal festival, stylově zaměřený na českou alternativu a underground, pozn. redakce). A nebo Czech Rock Block (smích)!

Naštěstí jsme měli kde ty koncerty dělat…

Ano – byla tu Zámecká rychta, občas se hrálo v zámeckém sále nebo na letňáku. Dělal jsem akci v Restauraci U Slovana, na náměstí… Hrálo se i v areálu Amylonu, bývalé škrobárny. Čili zázemí tu bylo. Hlavně Zámecká rychta funguje pořád dál, a to je dobře. Protože když lidi vidí, že ostatní dělají něco, co funguje, tak to zkusí taky. Od nás to byl takovej zážeh něčeho, co se drží dodnes.

A jak se to všechno z Polné přesunulo do Jihlavy, jak se z toho stala „scéna“?

Polná je malý město – pět tisíc obyvatel. Začali jsme jezdit do Jihlavy na střední. Našli jsme si nové známé a ti nás dostali mezi mladý muzikanty, kteří v Jihlavě dělali podobné věci na podobné úrovni. U mě konkrétně to bylo tak, že mě spolužák na učilišti seznámil s klukama z Human Steak a řekl, že hledají basáka. Tenkrát hráli nirvánovskej grunge a to mě bralo. Přidal jsem se k nim a tím vzniklo propojení mezi mnou a jihlavskou scénou. Dostal jsem se mezi jiné lidi a kapely jako třeba Straight, do více hardcoreových vod. A nebo ke kapelám jako Tabletky – s těma jsme se znali už díky Proletářům, ale teď jsem se s nimi seznámil blíž. V rámci organizace koncertů v Polné jsme začali tahat tyhle kapely k nám. A fungovalo to i opačně – kapely z Polné jezdily do Jihlavy. Takže takhle, krůček po krůčku, tím vzájemným hraním, zvaním se, neustálým zkoušením a neustálou fluktuací členů mezi jednotlivými kapelami to začalo jít výš a výš.

Co je ta dnešní scéna teda zač?! Jak je lokálně, stylově nebo názorově vymezemá?

Lokálně můžu mluvit jenom o spojení mezi Polnou, Jihlavou a malýma vesničkama okolo. Co se týká hudebního vymezení, tak my jsme už od začátku nechtěli rozlišovat mezi tím, jestli někdo hraje bigbít, punk, hardcore nebo metal. Když jsme dělali nějakou kulturní akci, tak hráli všichni dohromady, protože lidi to tak bavilo. Ne, že by na to byli zvyklí, ale my jsme jim to takhle dali, oni to vzali. Od té doby to pro nás byl standard, dělat ty akce stylově nespecifikovaný.

Co do té scény nepatřilo?

Nebyly tam kapely, který chtěly na tý muzice dělat kariéru. Který se chtěly jen předvýst před svýma slečnama, nebo vydělat co nejvíc peněz za převzatý věci, nešlo jim o to dělat svoji vlastní tvorbu a dávat do ní invenci. To je takovej můj pocit.

Které pravidelné akce se tu pořádaly/pořádají?

Úplně první, co vzniklo, bylo podle mě pravidelné pořádání koncertů ve Věžničce, v Hospodě U Tadeáše. Ty festivaly neměly žádný jednotný název, ale každý rok se nějaká větší letní akce uspořádala. Kdyžtak mě doplňuj, hele…

Já už si taky všechno nepamatuju, ale co třeba Smilov?

Jasně, to už byl teď pátý ročník. Smilov leží u Štoků na Havlíčkobrodsku, ale ty lidi víceméně patří taky k naší scéně.

A Mrkvan Core? (koná se pravidelně v čase polenské Mrkvancové pouti, tedy druhý záříjový víkend. Stylově jde opět o velmi různorodou akci – na jednom open air podiu se tu potká třeba Průmyslová smrt, Vladimir 518, LuStěLa… Pozn. redakce)

Ten teď bude počtvrté. Nemá takovou historii, ale začínáme to budovat.

…co Jihlava Attack?

Jihlava Attack! To je takovej náš speciální produkt (smích). Vzniknul tak, že se spousta lidí přestěhovala do Brna, kde studovala, pracovala… Řekli jsme si, že když už tam žijeme, tak bychom tam mohli i hrát, protože je nás tu valná většina. Udělali jsme tedy první akci v Brně, pod hlavičkou Jihlava Attack, kde hrály čistě jihlavské/polenské kapely. Pro nás to byla taková párty a pro Brňáky taková ukázka toho, co se na Vysočině děje. Jihlava Attack začal potom dělat výlety i do jiných měst – konal se v Hradci Králové a taky jsme vyrazili do Bratislavy – objednali jsme si na to vlastní autobus a byl to hodně divoký výlet. Divím se, že to s náma řidič vydržel. Chystáme se udělat Ústí nad Labem, ale odsunujeme to na říjen – až začne semestr. No a chystáme se dělat taky Prahu.

Zatím to družení probíhalo jenom s „provinčními“ městy a nebo za hranicema. Je to kvůli názoru, že Praha má vlastní kultury dost?

Praha je stát ve státě, dělají si muziku pro sebe.

Pověz ještě něco ke garáži…

Jo jasně (smích)! Děláme koncerty na garáži. Což je kultovní místo. Máme garáž D.I.Y. (Do it yourself = udělej si sám), kde pořádáme akce komorního rázu. Vyházíme věci ven, obrátíme aparát taky směrem ven, přijedou kapely, zahrajou, je tam něco na pití a když je pěkně, tak i vegansko/vegetariánská grilovačka. Takže to má spíš takový rodinný charakter. Název D.I.Y. získala postupem času už asi čtvrtá nebo pátá garáž po Jihlavě.

Takže je tam i napojení na takové subkultury, jako D. I. Y., vegetariáni, vegani, bikeři…

Je to takovej mix „nepřizpůsobivejch lidí“, kteří se nechtějí zapojit do toho klasického mainstreamu, nechtějí být součástí systému, jít po nákupu v hypermarketu na film do multikina.

Zpátky k tobě a tvým aktivitám. Co Průmyslová Smrt?

Průmyslovka? To je kapitola sama o sobě. Vzniklo to z potřeby hrát trochu tvrdší muziku, cpát do ní hodně přímé politické texty a ne se schovávat za metafory. Chtěli jsme hrát rychle, tvrdě, no prostě bordel. Původně, když jsem odešel od Proletářů, hrála Průmyslovka ve třech. Jak už jsem ale mluvil o té fluktuaci – hledali jsme, kdo by se do té muziky hodil nejvíc, až sem tam zůstal já, Frišta (Tomáš Folta – Pindík, Scorbity kürdan, Kladylak, ex Proletáři všech zemí), Mičl (Michal Dajč – Messerschmitt 109, ex Proletáři všech zemí a Flying Shits) a Peťák (Messerschmitt 109, ex Flying Shits). Po roce hraní jsme začali jezdit na turné. A od té doby se to s náma veze. Snažíme se tu muziku dělat aktivně, něco do ní investovat, aspoň jednou do roka vyjet na vícedenní hraní mimo republiku a vydávat desky.

Dá se říct, že to z téhle scény Průmyslová smrt „dotáhla nejdál“?

Podle mě Průmyslovku – a to je můj názor – hodně lidí z naší scény i mimo ni vnímá jako takový praotce hardore-punku, co na Vysočině vzniknul v té druhé vlně po revoluci. Předtím tu byli třeba HNF a další, ale ty kapely nebyly napojeny na až tak extrémní muziku, proto si myslím, že jsme byli ta druhá vlna, co to tady začala rozjíždět nějak aktivně. Začali jsme sem na koncerty tahat podobné kapely ze zahraničí. Ale opravdu nedokážu posoudit, jestli jsme to dotáhli zatím nejdál. Podle jména možná jo, ale pořád jsme jen lidi. Koncert dokáže zařídit každej, pozvat nějakou kapelu taky…

Ale kdo to tady na mezinárodní úrovni dělá?

Na mezinárodní úrovni a v rámci tvrdší muziky to občas dělal Mazi z Chyba Records a Cejny z kapely Rapsöd. Pak se na to ale vykašlali, protože na ty akce nechodilo moc lidí. Mazi se teď vrhnul na hiphopový projekt Křikzticha. Snaží se být hodně aktivní – budou hrát třeba na Fluff festu, což je pro ně určitě úspěch. Mazi teď tedy funguje i mimo hardcoreovou a D. I. Y. scénu a pořádá koncerty pro zahraniční hiphopové kapely. Je to změna stylu, ale myšlenka je pořád stejná.

Co Shitrecords? Tváří se to jako label, vydavatelství…

Shitrecords si prošlo takovými třemi stádii. Úplně na začátku to byla nějaká mnou vymyšlená značka.

Objevila se už na prvním cédéčku Proletářů…

Jasně! A v tomhle prvním období bylo hlavní aktivitou vydávání kompilací, našich vlastních cédéček, desek, kazet. Objevovaly se tam kapely z Polné, Jihlavy, Havlíčkova Brodu, ale třeba i ze zahraničí. Vyšlo takhle okolo deseti titulů. To byla taková moje undergroundová vydavatelská činnost. Potom jsem vydal několik kazet s hodně D. I. Y. obaly, plus jednu „profesionální“.

V dnešní době je ten label ve třetím stadiu, používám v podstatě už jenom to jméno, jako takové promo. Ta značka má nějakou svoji tradici a lidi ji za ty roky, co dělám za akce, znají. Pod touhle značkou pořádám koncerty vybraným zahraničním kapelám, který se mě osobně líbí a o kterých si myslím, že sem mají co přinést. Té vydavatelské činnosti se už moc nevěnuju.

Shitrecords jsi tedy od začátku až do konce ty?

V podstatě jo. Občas se někdo přichomýtne a řekne: „Mohli bychom udělat tohle a tohle…“, ale většinou jsem to dával dohromady já.

Co do budoucna?

Chtěl bych zase začít spoluvydávat. Ale ne už tolik živé kapely, jako spíš elektronické projekty. Drum`n`bass, noise, hiphop…

Máš s tím osobně nejaké zkušenosti?

Jestli narážíš na Kopni fízla do hlavy, tak už jo. Začal jsem s tím tak před čtyřma, pěti rokama. Je to můj elektronický projekt, pro který si připravuju samply a původně jsem do nich chtěl realizovat takové pantomimické scénky, které by vyjadřovaly můj postoj k životu a k současnému dění v mainstreamové kultuře. Postupem času se to změnilo na trochu „kytarovější“ projekt – začal jsem tenhle nástroj kombinovat třeba s vrtačkou a vydával s její pomocí z kytary noisové zvuky. Jednou jsem se trochu ožral a tu kytaru jsem úplně rozvrtal. Od té doby po mě každý chtěl, abych v co nejkratším čase rozvrtal a rozbil kytaru. Měl jsem takhle dvě nebo tři vystoupení, ale ty kytary byly jednak drahý, jednak to začal být trochu stereotyp. Lidi se mě začali ptát, kdy přijdu s něčím novým. Na ten popud jsem začal dělat víc „profi“ muziku, víc se hrabat v notebooku a zkoušet drum`n`bass. Takže s touhle snahou je spojená i ta myšlenka začít vydávat elektronické kapely. To je ta současnost a snad i budoucnost Shitrecords.

Pro další informace a přesnější obrázek o tom, co zmíněné kapely hrají, doporučuji mrknout na článek Jihlava crew na webu Shitrecords (www.shitrecords.wz.cz), který zároveň vyšel v alternativním občasníku Chyba #6.

Miloš Makovský

(Other F Word)

Dokumentární, komedie, drama

USA, 2010, 98 minut

Scénář a režie: Andrea Blaugrund

Kamera a střih: Geoffrey Franklin

Hrají: Tony Adolescent, Art Alexakis, Rob Chaos, Chris De Wolfe, Joe Escalante, Flea, Lars Frederiksen, Josh Freese, Chris Gorog, Jack Grisham, Brett Gurewitz, Tony Hawk, Greg Hetson, Mark Hoppus, Jim Lindberg, Kevin Lyman, Michael McDermott, Tim McIlrath, Fat Mike, Mark Mothersbaugh, Duane Peters, Joe Sib, Nato Thompson, Rick Thorne

Běžným zvykem při promítání náročnějších karlovarských snímků jsou hromadné odchody rozladěné honorace. Rozjařená atmosféra a sounáležitost zavládají v sálech snad jen při půlnočních projekcích. Při nich však značně vypomáhá únava a alkohol. Přesto se ve Varech najdou snímky, u kterých se snoubí duše intelektuála-cinefila s duší manažera nadnárodní společnosti. Přitom to nemusí být filmy vůbec špatné. Je jich málo, o to příjemnější je to však prožitek. Na letošních Varech k nim patřil film F jako fotři režisérky Andrey Blaugrundové. Celovečerní dokument o těžkostech otcovství je vystavěný na na první pohled ztřeštěné otázce. Jakými otci budou členové amerických pukových skupin?

Dopředu je třeba říci, že F jako fotři nemají ambice šokovat publikum hlubinnými sondami, překvapovat svou neotřelostí či provokovat voleným námětem. Přesto jistá neotřelost, jistá provokativnost a určitý sestup do duší se koná. Možná proto ta symbióza kravaťáků a inťoušů. Při klouzání po povrchu se pobavíte, při hlubším vhledu je co analyzovat.

Blink 182, Red Hot Chilly Peppers, Rise Against, Pennywise, Devo či U.S. Bombs znáte? Já znal některé, navrch ještě Tonyho Hawka, dík kterému jsem se neúspěšně snažil jezdit na skatu. Zástupci kapel výše jmenovaných a mnozí další, plus Tony, nechali režisérku více či méně vniknout do svého soukromí. Vznikl tak dojemně komický či komicky dojemný film o otcovství a punku.

Forma dokumentu není nikterak objevná. Klasický anglosaský televizní dokument tzv. „mluvící hlavy“ doplňují záběry ze soukromí jednotlivých aktérů. Pokud znáte například show Pimp my Ride či nějaký snímek o skatu, nemusím vám vizuální a hudební stránku věci přibližovat. Vše působí agresivně, úsečně, snad i zbrkle. Na MTV by se film rozhodně neztratil. Jenže tato agresivita skvěle vystihuje hlavní protagonisty, kteří přes fotrovská léta, přibraná kila a šedivé vlasy dělají, že neztratili nic ze svého mladistvého elánu. A k tomu jsou ještě otci.

Snímek rámuje příběh Jima Lindberga, jehož kniha Punk Rock Dad: No Rules, Just Real Life byla prvotním impulsem k natočení. Jim se vydává na turné se svou skupinou Pennywise – tráví zde přes 250 dní. Doma má přitom ženu a tři dcery. Jak se vypořádává s tak dlouhým odloučením? Proč vůbec takto cestuje? Co na to rodina? Prvotní natěšení na turné opadává a s ním se film z roviny legrácek dostává do roviny melodramatické.

Balugrundová a její spolupracovníci měli jasnou vizi. Žádné odbočky od námětu, žádné vysvětlování. Jdeme přímo na dřeň. Má být film o punkových tátech? Nečekejte v něm cokoli jiného. Pokud se má divák smát, bude vše jasně dramaturgicky naznačeno, pokud má uronit slzu, jak by smet. Tato přímočarost překvapivě funguje, snad i díky tomu, že samotní hlavní protagonisté jsou více než přímočaří. S heslem co na srdci to na jazyku hovoří do kamery o svých zážitcích z dětství, úspěších v kapelách i o svých tátovských peripetiích. A pokud si s dětmi házejí místo míče lejnem, neznamená to, že jsou špatnými táty.

Tomáš Čada

(Hanna)

Dobrodružný / Thriller / Akční

USA / Velká Británie / Německo, 2011, 111 minut

Režie: Joe Wright

Scénář: Seth Lochhead, David Farr

Kamera: Alwin H. Kuchler

Hrají: Saoirse Ronan, Eric Bana, Cate Blanchett

V chladné pustině není kromě okolo jdoucího jelena a prasknání dřeva slyšet ani živáčka. Znenadání ticho pročísne svist letícího šípu vyslaného z rukou vyhublé puberťačky, kterou otec od narození připravuje na dráhu chladnokrevného zabijáka. Jmenuje se Hanna. Jejím cílem je agentka CIA Marissa Wiegler. Důvodem k asasinaci se zdá být záchrana vlastního života.

Joe Wright si vydobyl respekt mainstreamového publika adaptacemi románů Pokání a Pýcha a předsudek, které oslňovaly především svým opulentním, mnohdy až lacině kýčovitým vizuálem, v němž se ztrácel opravdový příběh. Hanna se bohužel od svých předchůdců příliš neliší.

Wright sice uhnul z dráhy srdceryvného mainstreamu směrem k „artu“, když v podstatě béčkovému příběhu o mladém zabijákovi s vymytým mozkem naordinoval více dialogové vaty nežli spektakulárních akčních sekvencí. Výsledek přesto působí dojmem, jakoby se režisér nemohl rozhodnout, jaký film chce vlastně natočit.

Režisér tlačí expozici do extrémního realismu, v němž je kladen důraz na potřebu cizích jazyků a schopnost splynout s davem, a nebojí se ani naturalismu v akčních až baletně precizních sekvencích. Zbytek filmu se naopak snaží být metaforickým příběhem o Červené Karkulce, jehož středobodem je hrdinčino hledání sebe sama a poznávání společnosti, od níž byla po celý svůj dosavadní život odtržena.

Wright si přitom neuvědomuje, že i přes okatě umělecké zpracování s rádoby hlubokomyslnými dialogy pracuje s plytkým a předvídatelným scénářem, jenž má mnohem blíže k „osmdesátkovým“ počinům Stevena Seagala než k zadumanému Tarkovskému. A tudíž působí neskonale hloupě, pokud filmu chybí sebemenší náznak, že se permanentně seriózní, v závěru přitom překombinovaný a značně fantasmagorický film, nebere příliš vážně.

Hanna je snímkem, jenž se sice pokouší vymezit vůči žánrovým konvencím, avšak zároveň nemá dost tvůrčí odvahy či talentu, aby se vlastní cestou vydala naplno a nezabředala do vod protivného midcultu, jenž ve výsledku míjí srdce jak intelektuálního, tak nenáročného publika.

Petr Semecký