Nebyl to záměr, psát výhradně o knihách vydaných v edici Světové knihovny Odeon, ale tak se to nějak stalo, že se mi za poslední měsíce nakupily v komínku knih k přečtení zrovna ty odeonské.

Norské dřevo Haruki Murakamiho vyšlo v Japonsku v roce 1987 a okamžitě se stalo fenoménem, který potvrdil i překlad do angličtiny. Řekněme, že v Japonsku mohl zapůsobit fakt přetržení tradice, odvrácení se k západnímu stylu života, svěží vánek rozrážející těžká, stojatá oblaka domácího literárního kánonu. Ale nedokážu si vysvětlit fakt, čím na sebe tato kniha upozornila v západním světě, že vyvolala tolik bouřlivě nadšených reakcí (včetně českých). Tradiční příběh milostného trojúhelníku se sice odehrává v japonském prostředí, ale autor se ho záměrně snažil potlačit natolik, že kdyby hlavní postava Tóru Watanabe nejedla občas nudle rahmen nebo nezašla na suši, kdyby necestovala šinkanzenem a nestýkala se s Naoko, Midori nebo Kizukim, byl by to příběh, který se mohl klidně odehrát kdekoliv. A byl by to nudný a banální příběh. Nekonečně se vlekoucí jednání hlavních postav, jejich plytké motivace, stálé patlání v témže způsobilo, že jsem se druhou půlí knihy prokousávala jen ze zvědavosti, jestli mě na závěr nečeká nějaké překvapení. Nečekalo, pomineme-li už na přebalu avizovanou sebevraždu jedné z Tóruových přítelkyň. Po přečtení ve mně zbyla snad jen hořkost, jak jde z obyčejného příběhu, jenž byl zbavený i toho mála koření, které by čtenáři západní tradice způsobilo radost a zavedlo ho do reálií neznámého světa, udělat velblouda, který svým krokem úspěšně překlenul celou euro-americkou čtenářskou masu. Na stejnojmenný film, který byl nedávno uváděný v českých kinech, jsem raději ani nešla.

Zato román Očista estonské autorky Sofi Oksanen nemůžu než doporučit. Svěže psaný příběh o jedné venkovské rodině, jejíž představitelky smetla velká historie drtící bezohledně malé lidské osudy, mi byl od začátku blízký. Nejen proto, že se sama něčím podobným zabývám. Rychlý jazyk Sofi Oksanen se nezadrhává na detailech, pádí roky, desetiletími, míjí činy klíčových postav v různých režimech, zvažuje vinu kolaborantů s nacisty a později s Rusy, aby ústil do finále, v němž se ukáže, že ani „nová doba“ neznamená svobodu. A že minulost nás vždycky dožene. Trpká kapka na závěr v podobě hlášení tajné služby pak nahlíží motivaci jednání postav z jiného úhlu a přesně mířenými ranami za sebou nechává nechuť k těm, kteří se rozhodli pro vlastní prospěch přistoupit na kompromisy s dobou, nebo, a to hůř, je cíleným udavačstvím přímo inscenovat.

Poslední knihou, za kterou bych se chtěla ohlédnout, je Deník Chucka Palahniuka. Tajuplný příběh odehrávající se na základě prastarého vzorce, podle nějž jednou za století musí žena určitých rysů a schopností vytvořit monumentální výtvarné dílo, které zachrání ostrov Potchkeysea, je fascinující vyprávění o nemožnosti dokonale poznat vlastního manžela, dceru, nebo přátele, které si člověk pro život vybral sám… Ještě teď ve mně rezonuje ta tíha, se kterou se musela hlavní hrdinka Misty Marie táhnout životem, který jí promyšlenými manipulacemi zformovali cizí lidé. A nejen kvůli neotřelému příběhu, ale i kvůli perlivému Palahniukovu jazyku je to kniha, kterou jsem z komínku knih k přečtení neodložila do knihovny, ale zasunula dospod, a už teď se těším, až se zase objeví na vrcholku sloupce.

Když mi ty tři špalky redaktor nakladatelství Host Martin Stöhr v říjnu věnoval coby poškozené a vyřazené exempláře, věděl jsem, že jsem si zadělal na pěkný problém. Jakožto klasickému lektomanovi s utajenou slabostí pro lehčí žánry mi bylo jasné, že advent se ponese ve znamení Milénia – tak se totiž ten zatrachtilý bestseller jmenuje. Pro úplnost: napsal ho Stieg Larsson, celkem má 1824 stran a v kinech už údajně proběhl druhý zfilmovaný díl.

Celou dávku jsem zvládl poměrně rychle díky několika cestám vlakem do Polska, v období sněhů, kdy zpoždění dosahovala i 240 minut. Přiznávám, že jsem někde před polovinou prvního dílu Muži, kteří nenávidí ženy málem vzdal – dvě hlavní postavy se stále ještě nesetkaly a vůbec zatím nebylo jasné, o co půjde. Pravda, od další kapitoly už jsem knihy opouštěl jen nerad. Za největší podraz jsem považoval konec druhého dílu Dívka, která si hrála s ohněm: po několikahodinovém čtecím maratonu jsem mínil dospět k pointě, podobně jako v dílu prvním, a hle: ta se nekoná, neboť kniha plynule navazuje první kapitolou dílu třetího: Dívka, která kopla do vosího hnízda. Požitek, který má lektoman, tedy čtenář až manický, z tlustých knih, je nesrovnatelný s ničím. Naposledy mě takhle pobavil Michal Ajvaz v Cestě na jih, předtím Dostojevský ve Zločinu a trestu. O Harry Potterovi nemluvě. Čím to je? Uměním vzbuzovat napětí? Nemyslím. Ta rozkoš je dána prostým luxusem toho, že všechno má svůj čas a ať už ho potřebuje detektivka či psychologický román, mají ho mít.

Jenže detektivka… tou Milénium tak docela není. Žánru spíš odpovídá označení thriller, které jsem si zvykl spojovat spíš s televizí. Všechny ty detailně rozepsané násilné scény si zahrávají se čtenářovou obrazotvorností, řekl bych, a když na samý závěr novinář Michael Blomkvist v restauraci odolává náporu dvou balkánských zabijáků, neustále se mi vtíral na mysl drsný elegán James Bond. S jedním rozdílem: toho znám jen z televize. Podobné scény jsem ale asi nikdy nečetl, proto působily jaksi nepatřičně mile, skoro ironicky, a proto se mi stále vracela spojitost s magickým realismem románů Michala Ajvaze – ten se v podobných scénách vyžívá, ale zároveň působí dojmem, že v tom je jakýsi hlubší smysl. Na tuhle notu Larsson nehraje. Nebo přece? Nevím. Nejsem klasický čtenář detektivek a tuším, že v kině by z toho zážitku zbyl zas jen – byť nejspíš úžasný – thriller. Takhle jsem se pročetl úžasnou tlustou knihou, která přesně ví, proč je, jaká je. Přináší nový typ hlavního hrdiny, „satanistickou lesbu“ – ale to jen jako návnadu pro ty, kdo knihu nečetli, film neviděli a zajímalo by je, proč má na krku vytetovanou vosu…

Radek Malý

Česká trilogie je a priori psána pro loutkové divadlo. SdCh rezignoval na běžné divadelní zvyklosti a aby hry aspoň nějak žily, rozhodl se je sám realizovat. Dopředu se počítá s jistou pitoreskností výrazově statických loutek, které pak vlastním hrám dodávají další rozměr. Ovšem domnívám se, že stejně dobře by to vypadalo i na činohře, byť provedení SdCh je neodolatelné.

První hra (Seance vyšehradská) je formou spíše fraška. Má svižný zábavný děj, řadu postmoderních odkazů. K. H. Máchovi jsou zjeveny současné ikony národní zábavy, z čehož je patřičně zděšen. Tato z her nejpřístupnější nastiňuje všechny devizy tvorby SdCh. V první řadě velký talent pro dialog a nenásilnou práci s jazykem (byť někomu může znít archaicky. Na druhou stanu, vždyť jde o předminulé století a právě archaický odstup řeči plně vystihuje paralelu v současnosti.). Dále držení se myšlenkové ideje, které se plně projeví až v celém cyklu. A v neposlední řadě – velmi zábavná forma (i když jde o v podstatě závažná témata). V prvé řadě sice nejde o komedie, ale bavíte se královsky. Valí se na Vás série vtipných point, až se dostanete do stádia tragédie, kdy zábava nenápadně zmizí a zůstává jen existenciální realita. Peklo nejsou ti druzí, ale my sami. Nejde o komedie v prvé řadě, ale bavíte se královsky, valí se na Vás série vtipných point až se dostanete do stádia tragedie, kdy zábava nenápadně zmizí.

To je nejmarkantnější v druhé hře Červený Amadeus. Po několik obrazů diváci provázejí podivuhodného hrdinu na jeho pouti, až poutník osamí a propadne se do existenciálního pekla. Že lze takovou situaci navodit s loutkovým divadlem, je ohromující. Ostatně v samém závěru nelze očekávat nic menšího, než oběšení loutky loutkohercem, který se v tu chvíli stává součástí hry.

Poslední díl – Ztracení v Gottwaldu – se vyrovnává se ztrátou národní paměti. Hlavní postavou je mukl komunistických lágrů, který se dostane do jakéhosi duchovní Blaníku. Ani ten však národ nespasí.

Proč vlastně SdCh doporučuji? Hlavně pro jeho nesamozřejmý úhel pohledu, nabourávání stereotypu a úspěšnou snahu zároveň nenudit. Je tu nový hlas na naší literární scéně a myslím, že o něm ještě hodně uslyšíme (dopsán je druhý díl trilogie a započat třetí, jeden prozaický text bude vydán u příležitosti stého výročí Klímovského Cholupického dne, dokončena je novela Pastýřské deja vu a to nemluvím o několika básnických sbírkách).

Josef Jindrák

Miguel Vargas Llosa: Vypravěč

Novela jednoho ze spoloutvůrců magického realismu tematizuje úlohu, již ve společnosti sehrává příběh, literatura. Vypravěč (možná autobiografický) vzpomíná na židovského přítele, jenž se z fascinace světem peruánské džungle stává patrně privilegovaným členem vymírající divošské komunity, jež je určována a držena pohromadě onou zvláštní a tajuplnou (před bělochy skrývanou) kastou – vypravěči. Docela možná, že nejde toliko o vzdálené a vymírající etnikum, bizarní příběh i postavu, ale vůbec o symbol civilizace naší, euroatlantické, také chřadnoucí. Protože ztrácející své vypravěče a své příběhy, svá tabu i svá tajemství.

František X. a Dagmar Halasovi (překlad): tzv. Jeruzalémská bible

Moderní překlad knihy knih vycházející z práce dominikánské biblické jeruzalémské školy. Doporučuji věřícím (neboť jde o překlad spolehlivý; v jehož pozadí stojí současný pražský arcibiskup O. Dominik Duka) i ateistům (neb v něm naleznou celou řadu odkazů a vysvětlivek, jež jim mohou býti vodítkem místy ne právě srozumitelnými či problematickými: což jsem okusil na vlastní kůži – jsa ovšem věřícím katolíkem – při snaze o porozumění osudu nebohých madianských). Přesnost jazyka se nevylučuje s kvalitami básnickými, jednotný náhled se snahou po stylovém odstínění knih psaných s touž sice inspirací, leč také v jiných dobách jinými pisateli. Jde o můj tip na letošní Státní cenu za překlad.

Zdeněk Václav Tobolka: Můj deník z první světové války

Pokud trpíte iluzí o rozlehlosti a jednosměrnosti protirakouského odboje u nás za první války světové, doporučuji – jako věru dobré remedium – knihu významného historika a do roku 1918 také politika. Ač totiž nacionálně orientován, setrvává Tobolka do samého konce války na stanovisku prorakouském. Vězme, že se v jeho případě nejedná o avanturismus ani oportunismus, leč o velmi reálné hodnocení domácího stavu (včetně vědomí o velmi silné německé menšině na našem území) či příštího možného vývoje. Nesentimentálně kritické zachycení domácí politické scény: kéž by někdo svedl obdobně zachytiti tu současnou! Tlustá, hutná, informacemi nabitá a vzorně edičně připravená kniha.

Tak si uvědomuji, že jsem tu jmenoval nikoliv jen čistou beletrii.

Snad z přesvědčení, že – přibiti ku kříži dějin – stloukáme vlastně Kristův kříž.

Ivo Harák

Jeden z těch, kteří v Ústí „dělali revoluci“, historik Jaroslav Rokoský, oslovil své tehdejší spolužáky a další, kdo se angažovali na labskoústecké univerzitě, resp. tehdy ještě pouze Pedagogické fakultě. Skoro dvacítka osobních vzpomínek studentů, kteří dnes působí na různých frontách veřejného prostoru (historici, učitelé, publicisté, ale i živnostník), je mozaikou, jež nezasvěceného modelového čtenáře, dnešního studenta UJEPu, jistě vybaví notnou dávkou vědomostí z žité historie proložených leckdy dobrodružnými nebo komickými storkami. Pamětník nebo ten, kdo se o pohnuté události roku 1989 někdy otřel, ocení zejména příspěvky Radka Kotlaby a Jana Šíchy, dvou ze tří hegemonů studentské revoluce v Ústí. Citelně chybí mnohde zmiňovaný třetí do party, Michal Koleček, dnes děkan Fakulty užitého umění a designu, který ovšem opakovaně řekl, že se k tehdejším událostem nechce vyjadřovat. Potěší příspěvky „hračičky“ Jiřího Černického, který líčí, jak přes noc „tetoval“ či „tagoval“ obří revoluční heslo do tehdy funkční sjezdovky na Bukově, nebo Jana Svitálského, legendárního „Otíka“ z Jatečního gymnázia, či publicisty Karla Vrány. Přestože je každý příspěvek v publikaci stylisticky osobitý, svědčí jim pečlivá redakce šéfredaktorky literární revue Pandory Kateřiny Toškové.

O sametové revoluci v Ústí vyšla některá svědectví již v knize 100 studentských revolucí (NLN 1992), která mapovala podobný terén, ale v celorepublikovém kontextu. Bizarnější, „punkovější“ pohled pak nabídly rozhovory s Tomášem Veselým, Karlem Tománkem, Jiřím Řehákem a dalšími v knize rozhovorů s představiteli labskoústecké kultury a umění Skryté vrstvy (Grafobal Pres 2007).

Dan Černý, Daniel Binko: Pohádky Českého středohoří. Polart, Nový Bor 2010

Krásně vypravená kniha obsahuje vějíř smyšlených příběhů, které se váží k význačným turistickým destinacím chráněné krajinné oblasti, jež je z Ústí, ale i Litoměřic či Teplic co by kamenem dohodil. Mladí autoři, kteří naprosto nejsou poznamenaní pedagogickou průpravou, překvapivě našli přístupný vyprávěcí styl, který dětem jistě sedne. Knihu doprovázejí skvělé ilustrace jednoho z autorů, Dana Černého, který dnes patří k první lize českého komiksu (nedávno vystupoval v pořadu České televize Meteory českého komiksu např. s Jiřím Grusem, Vojtěchem Maškem a Džianem Babanem nebo Toybox; když zavedl režiséra do svého pokoje a rozplýval se před kamerou nad sebranými čísly Kačerů Donaldů, režisér možná rozkryl, proč to Dan na děti tak umí, když podotkl: „Ty jsi trošku infantilní, viď…“). Druhý z autorů, Daniel Binko, spoluuvádí kabaret Eňo Ňuňo v ústeckém klubu Circusu a patří k oněm géniům, sršícím scenáristickými nápady, neuvěřitelně empatickým lidem, kteří si vás omotají kolem prstu, a výborným hercům (ztvárnil mnohé hlavní role v amatérských filmech, které natočil Dan Černý); géniům, kteří se každodenním životem bohužel protloukají se značnými obtížemi.

Oba dva mají východní i západní středohoří prochozené, i když velmi „pivařský“ způsob jejich turistiky (teprve Dan Černý mě zasvětil do diferenciace prázdných nebo plných obdélníčků s praporky – značek „hostinec, občerstvení, bufet“ a „restaurace“ v turistické mapě; podle těchto značek si chlapci plánují své trasy) vůbec nenapovídal tomu, že o kraji nakonec sepíší pohádky. Českému středohoří „pro mládež a dospělé“ se ale věnovali již předtím v některých komiksech jejich fanzinu Sorrel nebo v kouzelném duchařském filmu Záhady milešovského středohoří.

André Van Lysebeth: Jóga. Učím se jógu. Argo, Praha 1998. Přeložil MUDr. Jaroslav Keliš

Učím se jógu je spolu s dalšími dvěma částmi třídílné práce belgického jógina zřejmě tím nejlepším, co se dá na českém knižním trhu k józe sehnat. Lysebeth se neomezuje na popisy jógových ásan (rozuměj tělesných poloh, v nichž má jógin po určitou dobu setrvat), ale radí, jak se do nich postupně dostat, podrobně je komentuje, doprovází ilustračními fotografiemi a hlavně doporučuje, jak mají jít za sebou. Vychází mu sestava desítky ásan, které se podle něj dají zvládnout za půl hodiny. Já osobně se ale s touto „rozcvičkou“ málokdy vejdu pod hodinu. Spolu s dalšími artikly jógy, jako je protahovací pozdrav slunci, kapala bakti (čištění „třetího oka“ vodou nasátou nosem a vypuštěnou ústy), agnisára dhauti (masáž břicha a dalších vnitřních orgánů za pomoci pravidelného a rychlého zdvihání bránice se zadrženým dechem), je otázkou, zda se Lysebethovi daří modernímu Evropanovi předestřít skutečně funkční model jógy pro každý den. Jestli budu za pár let levitovat osvícený nad Českým středohořím a kázat studentům UJEPu o revoluci mysli a všedního dne, otázka bude zodpovězena.

Jaroslav Balvín

Portugalský nositel Nobelovy ceny zkombinoval prvky triviální literatury se silným humanistickým poselstvím. Nemohl jsem se od jeho katastrofické utopie odtrhnout. Nový „Den trifidů“. Důkaz, že silný nápad podaný suverénním vypravěčem chytne za srdce nejen obyčejné čtenáře, ale i pány ze Stockholmu. Navíc jsem „lusitanofil“ a s portugalskými, brazilskými a angolskými přáteli jsem velmi prožíval radost, když Saramaga v roce 1998 ocenili. Na youtube je k vidění trailer filmu podle této jeho knihy. Film málokdy dosáhne na kvalitu předlohy, výjimky jako Přelet nad kukaččím hnízdem či Plechový bubínek pochopitelně existují, ale protože „zlého slepce“ hraje Gael García Bernal (Amorres Perros, Mexická jízda, Špatná výchova, Motocyklové deníky), nechtěl bych si ho nechat ujít. Snad se dostane aspoň do filmových klubů.

Angelo Maria Ripellino – Magická Praha

Dlouho jsem si přál se s touto knihou setkat. Takže když na mě zasvítila před Vánocemi z výlohy knihkupectví na Národní třídě, nečekal jsem na Ježíška a knížku koupil. Fascinujícím způsobem skládá autor koláž z legend rudolfínské Prahy, z Golema, Kafky i Haška. Je arcimboldovský i švejkovský. Připomíná V + W, Holana i Hrabala.

To vše italský bohemista sděluje v trvalém stínu šibenice z Kremlu, která na nás dolehla rokem 1968.

Máte-li rádi místopis ducha ve stylu Apollinairových, Nezvalových a Seifertových procházek, přečtěte si i Ripellina, toho italského pražského chodce, který vidí i neviditelné.

Hans Christian Andersen – Pohádky a povídky

Je mi lhostejné, kdy se ke knize dostanu, zda okamžitě po vydání, anebo po sto letech. Rozhodně ale po přečtení Andersena bych hodně litoval, kdybych ho minul. Samozřejmě jsem znal a měl rád všechny možné adaptace, filmová „Malá mořská víla“ i animované „Děvčátko se sirkami“ byly pro mě působivé horory, ale kromě nějaké ukázky v čítance jsem od Andersena nic nečetl. Teď, když jsem se k němu konečně dostal, jsem okouzlen. Nejen, že se v jeho příbězích hraje o život jak v Shakespearovi, ale stejně jako on má úžasný humor, někdy hodně černý, a jazyk naopak úžasně barevný.

Letos je Andersenovi 205 let, takže proti svému mořskému králi a jeho dcerám, jež na rozdíl od Malé mořské víly, „nespáchaly sebevraždu láskou k princi“, je vlastně poměrně mladík. A jeho příběhy, ty jsou vůbec nesmrtelné, takže vůbec nevadí, že vyšly ve dvou svazcích v Albatrosu už před sedmi lety. Jestli to máte jak já, že se k důležitým věcem dostáváte se zpožděním, tak po nich sáhnete.

Pavel Brycz

Japonský spisovatel Haruki Murakami mě uhranul již svým Norským dřevem a postupně jsem přečetl vše, co bylo doposud přeloženo. Není proto divu, že jsem si opatřil i jeho nový román Sputnik, má láska (japonsky 1999). Považuji však tento neopětovaný příběh lesbické lásky a zvláštního, jednostranného přátelství mezi mladým učitelem a Fialkou za nejslabší Murakamiho příběh. Připadá mi, že je kompozičně dostatečně nedotažený a samotná lovestory, sorry, Haruki, na román nestačí. Přesto to není úplný průšvih, doporučuji však spíše čtenářům, kteří od jazzového Japonce doposud nic nečetli.

Zato Cormaca McCarthyho Dítě Boží (původně z roku 1973) je opravdu husté, černé kafe bez čtenářsky podbízivého cukru. Jen jsem do knihy lehce nakoukl a už mě držely ty krátké, výstižné kapitolky pod mým čtenářským krkem a nepustily, dokud jsem příběh dementního nekrofila a vraha nedočetl do konce. Znáte-li jeho dílo, zejména v loňském roce česky vydaný Krvavý poledník, a chystáte-li se na jeho zfilmovanou Cestu, neváhejte a kupte si i Dítě Boží, neboť je v něm pravá a nefalšovaná emulze zvláštních, úchylných a zlobných přísad, které najdete ve všech jeho následujících McCarthyho románech. Pozoruhodné!

A do třetice encyklopedická radost. Pro všechny, kteří chtějí mít přehled v teorii seznamů, soupisů a výčtů, pro všechny, kteří milují Borgese, Pereka, Villona, Döblina atd. atd. Umberto Eco psal tuto knihu jako soubor listopadových přednášek pro Louvre (smekám před Argem, že to tak rychle přeložili) a jmenuje se Bludiště seznamů. Světoznámý sémiotik tak navazuje na své dva předchozí opusy Dějiny krásy a Dějiny ošklivosti. V aktuálním Bludišti je však více hravý a své dedukce dokládá hojnými citacemi z původních děl. Jedním slovem nádhera! Zde si neodpustím citaci z kapitoly Excesy od Rabelaise dále, kde vám uvedu několik her, které Gargantua ovládal (a Bůh ví, kde našel čas, aby je všechny hrál). Beru to ke konci: …s ptáčkem, na bodačku, mákni si, do stružky, s klackem, s drakem, zavadilku, s hůlkami, na loterii, podstrkávanou, na kadecoun, jak leží, na kulhačku, na smrtku, lízni ho, umyj ho, na síto, vovísek…

No, není to krása, místo lítání po ústeckých klubech a pubech byste si, milí čtenáři a milé čtenářky, mohli občas zahrát nějakou hru a život by byl opět o něco více funny, nebo chcete opravdu číst? Proč, vždyť všechno je na netu, nebo se pletu?

A na závěr malá čtenářská relikvie. 31.12.2009 jsem dostal opravdu svou loňskou, poslední knihu od nakladatele Romana Poláka z Protisu, který mi poslal antologii autorů sdružených kolem Skupiny XXVI Soví let, která byla připravena k vydání v roce 1993. S velkými obavami jsem nalistoval své studentské verše a byly opravdu, ale opravdu příšerné;  lehkým dojetím jsem knihu pročetl a zavzpomínal a bezpečně uložil na dno své knihovny, uklidněn, že vyšlo jen pár kusů. Inu, hříchy mládí… Tohle si fakt nepořizujte!

Radek Fridrich

Vedle těchto knih, které střídavě čtu již několik měsíců, mám v posteli dílo mladé Rusky na téma mrdání a fetování, které mi přijde dobré tak na honění si brka v pelechu a to jenom když jsem sám doma a nechce se mi vstávat. Nudu ranního vstávání pak kompenzuji návratem ke Karlu Bodlákovi od Vikiho Shocka. Půvabné knížce od člověka, který se opravdovým dandym alespoň chtěl stát. Večery pak patří vskutku aktuelním autorům a svěžím knihám. Načínám je knihou E.A.Poea Zrádné srdce přeložené Josefem Hiršalem a přáteli v památném roce 1959 a letos naposledy poloreeditované. Pak se věnuji tomu, co letí: Balla, Stasiuk a Tokarczuková. Se slovy Stasiuka: „V Dukle se vždy něco děje, naposledy zvláštní slunce a mrholení,“ se vracím ke střídavé četbě Kašpara noci od Aloysia Bertranda a antologie Bytosti schopné zemřít – prokletí básníci. Ta antologie je v pořádku, jen editoři zvolili nechutně patetický tón, který odpudí každého, kdo se právě pateticky nechce poeticky přeposrat.

Patrik Linhart

Petr Pazdera Payne

Není. To okno je dost velké, aby se z něj dalo vidět do úplně jiných míst, teskných, úchvatně teskných, kam bych se přes ten nebezpečný stesk rád dostal. Jsou tam divnosti, kterými se padá do poezie, té budoucí. Jednu báseň za všechny. Je z jednoho verše, chvíli naprosto nesrozumitelná, chvíli srozumitelná krutě. Pořádná báseň. Tady je:

Bezdětný pohled z mostu.

Petr Hruška