Portugalský nositel Nobelovy ceny zkombinoval prvky triviální literatury se silným humanistickým poselstvím. Nemohl jsem se od jeho katastrofické utopie odtrhnout. Nový „Den trifidů“. Důkaz, že silný nápad podaný suverénním vypravěčem chytne za srdce nejen obyčejné čtenáře, ale i pány ze Stockholmu. Navíc jsem „lusitanofil“ a s portugalskými, brazilskými a angolskými přáteli jsem velmi prožíval radost, když Saramaga v roce 1998 ocenili. Číst celý článek »
Japonský spisovatel Haruki Murakami mě uhranul již svým Norským dřevem a postupně jsem přečetl vše, co bylo doposud přeloženo. Není proto divu, že jsem si opatřil i jeho nový román Sputnik, má láska (japonsky 1999). Považuji však tento neopětovaný příběh lesbické lásky a zvláštního, jednostranného přátelství mezi mladým učitelem a Fialkou za nejslabší Murakamiho příběh. Číst celý článek »
Kupuji si knihy v Mekce intelektuálů a tu a tam i drahá díla, naposledy Ladislava Klímy dílo – zatím 2 svazky, neboť Velký román mám ve třech kusech od Pražské imaginace. V každém případě to není dílo, které by si počínající milovník Ládi Klímy měl koupit. Číst celý článek »
Velmi silně na mě zapůsobila Cesta od Cormaca McCarthyho. Vyšla už vloni, ale ke mně se dostala až letos. V anketě Lidových novin „Kniha roku“ o ní přejně psal Václav Klaus a to mě spíš odrazovalo, nicméně mnozí mí přátelé knihu doporučovali, a pak mi ji kdosi půjčil. Číst celý článek »
Ano, čtu stále ještě se vzrušením, i poezii, i tu českou, i tu novou. I když je móda říkat, že číst není co, že pořádní autoři nejsou, že poezie už byla (hloupost pořádná, neboť poezie vždycky teprve jen může být, a nikdo neví kde…). Ano, pořád to stojí za to: Okuje i Rok krysy od Magora, Vážná známost od Karla Šiktance, Zpráva o místech od Petra Krále. Ale taky se mnou zamávalo více básní Miroslava Fišmeistera z Brna, který loni vydal sbírku nazvanou To okno je malé!
