Kolem mě běhají děti a pouští draky. Mrňousové se radují z dárků, které jim přivezli hosté prakticky z celého světa. V malé vesnici Susya se slaví. Je to rok, co místní založili kulturní centrum, které očividně úspěšně oslovuje lokální i zahraniční aktivisty a dobrovolníky. Idylka. Horká káva, smích a představení klaunů. Člověk by i zapomněl, kde vlastně je. Area C, dvacet kilometrů jižně od města Hebron, Izraelem okupovaná území, Palestina.
Na protilehlém kopci stojí asi dvacítka izraelských osadníků. Je šabat, všichni jsou v „sobotním“ oblečení. Bílé košile září na dálku. Několik metrů pod nimi je pětice vojáků IDF (Israel Defence Forces), těžko rozpoznatelná ve svých maskáčích. Vojáci se snaží přesvědčit osadníky k návratu domů, není to pro ně jednoduché. Osadníci vědí, že vojáci jsou zde pro jejich bezpečnost, nikoliv pro ochranu Palestinců. Jejich bouřlivé gestikulace nakonec nevedou k žádným nepříjemnostem. Všichni osadníci posléze odcházejí a muži v uniformách si mohou oddechnout. Pro ně to vypadá na klidný den.
Tisíce mladých lidí žijících ve Svaté zemi každoročně nastoupí k výkonu základní vojenské služby. Ženy na dva, muži na tři roky. Někteří slouží v administrativě, jiní jako ochrana vládních objektů, vojenských základen atd. Část se dostává do přímých bojových akcí na hranicích s Libanonem, v Gaze či na Západním břehu Jordánu. Ti, kteří slouží na okupovaných územích, se dostávají do přímého každodenního kontaktu s „nepřáteli“. Hlídkují, řeší drobné i závažnější problémy, zatýkají, potlačují demonstrace či jen mapují situaci. Je na nich, aby se v podobných situacích zorientovali a vyvázli s co nejmenší morální újmou. Když vstoupí do armády, je jim kolem 18 let, vycvičí je a vhodí do prostředí, kterému mnozí nerozumí, anebo nechtějí rozumět. Teprve časem některým z nich dochází, čeho byli svědky. Organizace Breaking the silence (BTS) shromažduje příběhy a vyprávění těchto mladých lidí.
Okupačním turistou
Bloudím po autobusovém nádraží a pokouším se najít skupinu lidí, se kterými dnes vyrážím do jižných Hebronských kopců na okupovaná území. Jako doprovod by s námi měl jet bývalý voják, příslušník brigády Nahal, Ayel Kantz. Angličtina vede moje kroky k hloučku asi 40 lidí. Nervózně postávají u autobusového nádraží (před časem zde explodovala nálož), pokuřují a čekají, co bude dál. Jako desítky dalších jsem využil možnost podívat se pod pokličku okupačních metod izraelské armády.
BTS je organizace založená v roce 2004 bývalými izraelskými vojáky, kteří během druhé intifády sloužili ve městě Hebron. Nejdříve shromažďovali svědectví pouze z tohoto rozděleného města (na zóny H1: palestinská a H2: izraelská), ale posléze se jejich činnost rozšířila na celý Západní břeh a pásmo Gazy. „Rodiče i přátelé vojáků na okupovaných územích většinou nemají ponětí o tom, co tam jejich příbuzní či známí dělají a s jakými situacemi denně přicházejí do styku,“ vysvětluje již v autobuse Ayel. „Nesnažíme se rozhodnout, jestli je okupace dobrá či zlá. Ukazujeme pouze izraelské, a nyní i mezinárodní veřejnosti, za cenu jakých metod a činů je udržována,“ dodává posléze. BTS nepopisuje extrémní případy, které se většinou dostanou i na stránky světového tisku, ale každodenní rutinu vojáků. Právě ona je spojena s množstvím aktivit, které by se daly z evropského pohledu považovat za nemorální či minimálně nepřijatelné. Mezi ně se dá zahrnout například mapping (násilné vniknutí do domu, při kterém jsou spočítáni jeho obyvatelé a zaznamenány údaje důležité pro armádu), vytváření pohyblivých (létajících) check-pointů, hromadné zatýkání založené pouze na věku dotyčných atd.
„Asi před rokem se naše organizace opět rozhodla více komunikovat s lidmi ze zahraničí, ale spíše se orientujeme na izraelskou společnost,“ vysvětluje Ayal. Změna pohledu obyvatel židovského státu na okupaci je jedním ze základních cílů projektu. Mnoho Izraelců o ní vlastně ani neví. Západní břeh Jordánu je pro ně Judea a Samarea, kde žijí Židé společně s několika problémovými kočovnými Araby. „Nemám zdání, o čem to mluvíš, ani, kde by to mohlo být,“ říkala mi rusko-izraelská Židovka Rita žijící v Jeruzalémě, když jsem se jí ptal, kde je check-point Kalandia. Nyní už vím, že se nalézá pouhých 15 km od centra Svatého města, patří mezi největší v zemi. Obklopuje ho uprchlický tábor stejného jména a velice často se zde konají demonstrace. Podobné znalosti „sousedů“ bohužel nejsou výjimkou.
Izraelcům k dobru je třeba říci, že pokud nechtějí, tak se s tématem okupace nesetkají. Tuto problematiku nemusí prostě řešit. V zemi je mnoho míst dostatečně vzdálených od „horké půdy“ a na všudypřítomnou tenzi si člověk brzy zvykne. V Tel Avivu lidé žijí své obyčejné životy, stejně jako například v Haifě, Netanye či Jeruzalémě. Poslední roky klidu si zde obyvatelé užívají a na sebevražedné bombové útoky pomalu zapomínají. Stejně jako celá okupace, vše se propadá do mlhy minulosti. Ta však neskončila, jen zmizela z každodenních témat konzultovaných nad pivem či kávou.
Z celkového počtu vojáků přibližně deset procent sloužilo v Palestině. Mají tedy nějakou představu o tom, co se v ní děje. Izraelci na Západním břehu většinou vstupují pouze na silnice chráněné armádou anebo do stejně zabezpečených osad. Je mnoho míst, kam nesmí. Jsou to především oblasti ovládané palestinskou samosprávou a policií (tzv. area A). Však i sem čas od času zavítají různí aktivisté či vyučující z univerzit snažící se místním teenagerům zajistit lepší vzdělání a budoucnost.
Projíždíme okupovanými územími a zastavujeme na místech bývalých palestinských vesnic či osídlení. Ayal podrobně vysvětluje zákony, pravidla a armádní praxi v dané oblasti. Násilná vystěhování, bourání stanů a stavení, harašment ze strany osadníků (jemuž vojáci jen těžko brání), nepokoje mezi místními Araby, střety založené na generační nenávisti mezi Palestinci a Izraelci atd. Je toho hodně. Neustále se zde míchá kotel násilí, nesnášenlivosti a příkoří. Mezi tím v tom, a někdy i okolo stojí vojáci IDF.
Byl to dlouhý den plný informací a dat. Kamarád novinář mi po příjezdu do Svaté země dal dobrou poučku. „Všichni tady lžou,“ říkal. Snažím se porovnávat svoje znalosti s tím, co jsem dnes slyšel. Brouzdám internetem a knihami. Možná, že zde opravdu všichni lžou, někteří úmyslně, jiní ne. BTS mi ale ukázalo, že k realitě se dá přinejmenším hodně přiblížit. Nikoliv její propagací či marketingovými triky, ale uvedením příběhu do kontextu. Bývalí vojáci vypráví, co viděli a dělali, nic víc. Nenárokují si patent na pravdu nebo právo na rozhodnutí o dobru či zlu. Jen vyprávějí svůj příběh a je na každém, ať si ho přebere a promyslí podle svých znalostí a zkušeností.
Černobílý svět
Izraelské noviny Haaretz uveřejnily článek s podtitulkem „Na festivalu ve Sderotu, ministryně Limor Liknat označila film Shlomi Elkabetze: Svědectví za jednostranný a ignorující utrpení Izraelců, publikum reagovalo bučením.“ Limor Liknat tak zcela neúmyslně poukázala na jeden z hlavních problémů činnosti BTS. Vojáci mluvící na videích opravdu zastávají jednostranný pohled na věc. Totiž ten svůj. Nesnaží se říci, kdo je špatný nebo dobrý, kdo je v právu a kdo nikoliv. Podobných odlišných anebo zcela opačných pohledů, by bylo možné najít více. Osadníci, ultra ortodoxní židé, levicoví či pravicoví aktivisté atd. Všichni vidí problém posvém. Při čtení toho textu v novinách jsem si vybavil slavnou větu z Rychlých šípů. „Volíš Losnu nebo Mažňáka?“ ptali se tenkrát Vontové. Jiná možnost v příběhu nebyla. Ve Svaté zemi je však situace trochu komplikovanější. Toto černobílé vidění problému je však velice časté a mnozí se s jeho pomocí konflikt snaží zjednodušit, aby byl pro ně pochopitelnější a srozumitelnější. To bohužel není možné. V Izraeli a Palestině jsou přítomny všechny barvy zastupující pluralitu názorů rozdílných skupin. Ty se pohybují od extrémně propalestinských, až po silně proizraelské. Do toho se dají započítat různé náboženské strany či aktivistické skupiny stojící na rozdílných barikádách s mnohdy až neuvěřitelně komplikovanými názory. Za zmínku stojí například Křesťanští sionisté, Rabíni za lidská práva či sdružení ortodoxních židů Eida Charedit, kteří neuznávají existenci státu Izrael, přestože žijí ve čtvrti Mea Šearim v Jeruzalémě.
I v české společnosti je možné nalézt tuto rozpolcenost. V mnoha debatách se lidé snaží své oponenty dostat do role zastánce jednoho z extrémních názorů. Čímž se debata promění z plodné konverzace na divokou hádku. Nejenom na úrovni společenské, ale i státní se dají takovéto procesy snadno vypozorovat. Jedním z unikátních příkladů je i postoj samotného státu Izraele. „Nová definice antisemitismu je dost odlišná od té původní. V nynější době antisemitismus znamená jakákoliv kritika politiky státu Izrael,“ řekl mi nedávno Dan, izraelský aktivista z organizace Ta´ayush. Jako by se každý musel rozhodnout, na čí straně vlastně stojí. Nestrannost přestala existovat, alespoň pro většinovou společnost, a pravda se v palestinko-izraleském konfliktu bohužel ztratila už dávno.
Odvrhnutí hrdinové
„Mnoho vojáků (kteří podají své svědectví, pozn. autora) zůstává v anonymitě kvůli tlaku z oficiálních armádních míst i široké veřejnosti,“ říkají stránky BTS. V silně jednostranně vyhraněném státě jako je Izrael, se bohužel není čemu divit. Oficiální propaganda je silná, jednoduchá a srozumitelná každému bez rozdílu vzdělání či původu. Pokud se někdo pokusí postavit proti těmto „vžitým pravdám“, je automaticky přesunut na druhou stranu politického spektra. Tedy k nepřátelům: Palestincům či levicovým aktivistům. Již zmíněné černobílé vidění tu funguje celkem efektivně. „S oficiálními místy jsem nikdy moc problémů neměl, spíše s rodinou a přáteli okolo,“ vysvětloval mi Ayel na cestě zpět do Jeruzaléma. Podobné nepříjemnosti mi nedávno popsala i Izraelka Ayelet, která ještě v době své armádní služby pořádala levicově zaměřený Activism festival: „Musela jsem to tajit, zvláště pak před svými veliteli. Nevím, jak by reagovali, ale neměla jsem z toho prostě příjemný pocit.“
Sloužit v armádě je v Izraeli povinnost. Pro mnohé místní jde však i společenský status. Nejenom, že pokud někdo odmítne vojenskou službu, jsou mu uzavřená některá perspektivní zaměstnání, ale především je perzekuován vlastní komunitou. Ta jeho chování nemusí pochopit. Vojáci, podávající svoje svědectví prostřednictvím videí či textů BTS, sloužili anebo stále slouží svojí zemi. Jediným jejich proviněním se stává nesouhlas s metodami, které stát Izrael používá k zajištění své bezpečnosti a vnitřní nutnost o nich informovat širokou veřejnost.
Jiří Kalát
