Pijáci melancholie
Vladimír Křivánek
Nakladatelství Aleš Prstek 2009, 208 stran
Mnoho současných básníků se domnívá, že poezie je jejich, že ji vlastní, a rozčarování ze svých tušených omylů zastírají v básních křikem, tlučením na prázdnotu, pseudoexperimenty. Mnoho současných kritiků je přesvědčeno, že ji znají, že ji mají přečtenou, a posuzují ji proto souborem svých pevných názorů a idejí, pevných jako placaté říční kameny. Jako by obě skupiny zapomínaly, že zachází se zázrakem a s tajemstvím. S něčím, co nemůže být nikdy pevně a s konečnou platností definováno nebo jakkoli jinak lapeno, neboť je to proti přirozenosti poezie, o níž lze s jistotou říci nanejvýš tolik, že vše kolem ní je krajně nejisté.
Na to ovšem v žádném okamžiku své tvorby nezapomíná Vladimír Křivánek, literární historik, dlouholetý vysokoškolský pedagog a především zkušený básník, který před čtenáře předstupuje se svou rozsáhlou bilanční básnickou sbírkou Pijáci melancholie.
Verše z let 2003-2009 jsou rozděleny do sedmi oddílů, přičemž první dva, tedy Tušové kresby a Víno již vyšly bibliofilským nákladem jako samostatné sbírky, nicméně jejich poetika a rodokmen si samy vyžádaly zařazení do Pijáků melancholie, coby do jednolitého organického celku. Následují oddíly Sny, Srdce, Melancholie, Hřbitovy, Pocta Li Poovi. Středem tohoto živoucího a promyšleně vystavěného organismu je cyklus Srdce, za jehož trýznivě postromantického tepu odehrává se hluboce niterná výpověď osobně bilančního charakteru. Takovýto způsob „nasazování vlastního krku“ je ostatně příznačný pro celou sbírku a lze ho označit za výchozí moment v Křivánkově pojetí poezie. Nenajdeme proto v jeho tvorbě jediný verš, který by nebyl odžitý. I v objektivizujících básních kontemplativního a filozofického charakteru je stěžejní osobní autorův vklad, tisíckrát prošacovaná a prozkoumaná zkušenost životní a literární.
Křivánkovi jsou již tradičně přisuzováni dva básničtí blíženci, a to Vladimír Holan a Jan Skácel, tedy tvůrci reflexivní a významově bohaté poezie, v níž neúnavně znějí otázky po základních věcech člověka, po smyslu bytí a paradoxech tohoto světa. Sám básník přitakává ve smyslu svobodné volby a uměleckého naturelu. Rezonuje zde ovšem celá linie moderní české poezie, kterou započal Karel Hynek Mácha a k níž se svým dílem hlásí Jan Neruda, Karel Toman, Josef Hora, František Halas, František Hrubín a další, tedy básníci, kterým byla cizí pouhá hra s krásou slov, ale kteří chápali svou tvorbu jako bytostnou životní potřebu, jako svou roli a základní projev svého bytí ve světě. Také Křivánkovi pomáhá při orientaci v spleti existence poezie, také Křivánek hledá a objevuje vždy napoprvé a vždy jedinečně. „Bez lásky. Bez cíle. Se smutkem, který bolí, / putujem životem opřeni o cokoli, / co námi prorůstá jak žilobití krve. / A potom umřeme. Jako vždy. Napoprvé.“ Z podstaty tohoto typu poezie, jenž je Křivánkovým genomem, nebo lépe řečeno, k níž byl předurčen (či odsouzen, chcete-li) a jejíž vrcholnou formu představuje v autorově bibliografii právě sbírka Pijáci melancholie, si o zmínku říkají francouzští prokletí básníci, především pak v osudovém a tesklivě melancholickém verlaineovském vyznění. Zásadní styčné body lze hledat například i u anglických metafyziků 18. století i u raně renesančních stilnovistů, jejichž moderní chápání poezie vykrystalizovalo v osobě Danta Alighieriho. Nezřídka se ocitáme v prostoru mýtu a archetypální danosti, jež odkazují k antické řeckořímské a biblické literatuře. Orfeus současnosti je Křivánkův lyrický mluvčí (příznačné například pro cyklus Srdce), který ustavičně sestupuje do svého soukromého pekla, aby tam pozbyl svou lásku, aby tam došel nenaplnění a aby to mohl vyzpívat, třebaže roztrhán thráckými bakchantkami. Meditativním a melancholicky rozpitým charakterem značné části své tvorby je Křivánek spřízněn se starými čínskými básníky. Spřízněnost je to i formální, neboť valná většina básní Pijáků je psána pevně vázaným čtyřverším, nebo má za svůj strofický základ čtyřverší v různých variacích.
Pijáci melancholie jsou osobitým, do sebe uzavřeným světem, jehož fyzikálními zákony jsou relevantní hodnoty lidské existence a jejich věčný zápas o místo v jakémsi předem daném vesmírném principu. Je to ovšem svět bez příkras, patosu či adorace, a proto velkolepý ve své opravdovosti a zároveň tíživě osudový. Kdo sem vstoupí, stane se navždy, aspoň částí své bytosti, pijákem melancholie, neboť ta je všudypřítomná, protože ulpívá na všem, za čím se bilancující básník ohlédne nebo čeho se dotkne – smrti, zániku, lásky, touhy, nedosažitelnosti, toho, co pomíjí, osudu…
Jako by se lyrický mluvčí pohyboval mezi třemi hroty trojúhelníku – Sen-vzpomínka-realita – přičemž tvar tohoto obrazce se neustále mění a hranice mezi jednotlivými kategoriemi splývají. „( … ) Někdy je hrůza na ně hledět. / Někdy se srdci uleví. / Kdo koho ve snách navštěvuje? / Možná že my jsme mrtvých sny!“
Jako jedna z podmínek a předpokladů lidského bytí je tu láska. Ta je však nenaplňována, a je-li naplněna, je vždy tragická. Vše pomíjí. Zůstává právě jen to, co už bude napořád neuskutečněné a nedosažitelné. Na pozadí tohoto poznání se život zdá téměř nemožný, a proto se nabízejí útěky do vzpomínek a do snů. Ani tam ovšem nelze nalézt vytouženou harmonii. „( … ) Běžím zahradou. / Za zády supění. // Chci se skrýt v temnu keřů. / Tlukot zděšeného srdce mne prozradí. // Otáčím se. // Chci vidět tvář své smrti!“ I přesto se ale trýznivě chce žít. Protože život je dar, i když často k neunesení, je nutné za něj bojovat s osudem. A jediné zbraně, které básník v tomto předem rozhodnutém zápase má, jsou verše. „Stmívá se ve mně. / Na mramoru smrti / zřasená roucha mlh. // Tesknotou prorostlý / až na dno duše / o úlevu jsem neprosil. // Teď však tě, Pane, prosím. // Dopřej mi, abych ještě žil. / Verši své skutky vykoupil.“
Některé básně napříč všemi oddíly sbírky jsou jako svistot biče a jejich pointy a gnómy zanechávají hluboké rány. Některé jsou jen naznačeny jakoby několika letmými tahy štětce starých čínských mistrů. Pro všechny je ale příznačná výrazová úspornost, hutná a nekonvenční metaforika založená často na kontrastu, paradoxu nebo oxymóronu, a absolutní funkčnost obrazů, která nepřipouští jakoukoli nahodilost nebo manýru.
Jak už řečeno, většina básní je psána vázaným čtyřverším různých podob. Typické je množství rýmů a asonancí a silné cítění rytmiky. S těmito prvky ostatně Křivánek pracuje i v případě volného verše (například oddíl Sny). Marně bychom zde tedy hledali jakýkoli formální experiment, který je ovšem v současné poezii často spíše výmluvou pro nedostatečnou řemeslnou výbavu.
Pijáci melancholie jsou Křivánkovým životním dílem. Patří k vrcholným okamžikům současné poezie a svou kvalitou se řadí k slavné tradici moderního českého a moravského básnictví.
Pavel Hájek
