Čau, viď!
Srpnové počasí je jak o aprílu, a tak mi odpusťte pozdrav z rozvernějších. Dlouho veselí nebudeme. Vrátil jsem se předčasně ze skororedakční návštěvy Sázavy (z osazenstva deseti lidí byli čtyři z H_aluze a pátý, pokud tedy po adrenalinových zážitcích neopomněl, se redaktorem stane). Na obrazovce televizoru povodně, na monitoru notebooku řada nevyřízených mailů a dvanácté číslo se blíží k uzávěrce, již opět stíháme s odřenými hřbety.
Člověk si v tu ránu pomyslí, jestli přeci jen není něco špatně na té rodné hroudě. A když si do uší pustíte tklivé tóny z Tenkrát na západě, je to rovnou na provaz. Ale prrr! Netřeba sršet pesimismem, lepší je jet na vlně opia lidstva. Vždyť pokud čtete tyto řádky, tak dvanácté číslo přeci jen vyšlo, na maily jsem po jistě určité námaze odepsal, povodní ještě bude dost k truchlení a Morricone hraje sic tesklivě, přesto jsou na světě věci smutnější.
Dvanácté číslo vznikalo tradičně. Opět jsme si dlouho váleli šunky, až nám slečna Uzávěrka ukázala, zač je toho loket. Přestože jsme dobíhali do finiše s jazyky na vestě, podařilo se nám ukořistit nějaké to čtení pro vaše čivy. S ohledem na letní čas, ať už to za okny vypadá jak chce, jsme se zaměřili na několik festivalů. Samozřejmě, že s ohledem na naši periodicitu, která je vždy delší než dlouhá, si nepochutnáte na ničem aktuálním. Na druhou stranu mne napadá, zda tou aktuálností není člověk tak trochu přehlcen. Jen jednou jsem se snažil odebírat novinky z jistého nejmenovaného zpravodajského webu. Každých pět minut se nahlásila nová zpráva. Asi po hodině jsem to vzdal. Bytí v obraze mi moc dlouho nevydrželo.
Ale vraťme se k oněm festivalům. Ať si kdo chce co chce říká, Vary, ty Karlovy, jsou stále nejzásadnějším filmovým festivalem na našem území. Nelly Wernischová, vedoucí rubriky filmu, pojala svou reportáž z dění ve Varech trochu osobně, ale myslím, že čtení je to příjemné. Nedávno jsem se dozvěděl, že nás lidé čtou na záchodech, tak je celkem fajn, že se ve festivalovém článku Miloše Makovského dozvíte, co si pustit a nepustit, až se z této místnosti vrátíte zase zpět do normálního života. Letošní Litoměřický kořen byl totiž opět nabitý zajímavými, u nás často zcela neznámými interprety. Článek Terezy Kurečkové sic není přímo festivalový, ale dík festivalu FEBIO fest vznikl. Rozhovor s mexickým hercem Guillermo Ivánem je nejen prvním h_aluzáckým rozhovorovým výletem do ciziny, ale také nalákáním ke kinematografii, která u nás moc nefrčí. Je faktem, že moc mexických filmů v distribuci nenaleznete, ale internetová propojenost má svá pozitiva. A co si budeme nalhávat, kdo hledá, najde.
Asi největším tahákem tohoto čísla je článek Anny Marešové, přečtete si jej hned po tomto. Jedná se o rozhovor s Romanem Týcem. Vzhledem k tomu, že rozhovor vznikal ještě před akcí Občan K, hovoří se zde o performanci – či jak to nazvat – v čase budoucím. Rozhovor však dle mého není důležitý pro svou aktuálnost , ale proto, že se můžeme na rozporuplnou osobu Romana Týce podívat poněkud osobnějšíma očima. Roman Týc se s autorkou zná, a tudíž byl rozhovor veden poněkud neformálněji. Proto jsme se pokusili do textu zasahovat co nejméně, a tak je možné, že leckterému milovníkovi českého jazyka hýbneme žlučí. Ovšem sepsání rozhovoru ve formě „piš jak slyš“ je v tomto případě opodstatněné.
V H_aluzi najdete samozřejmě velké množství dalších a dalších článků, ale to bych musel psát úvodník na více než jednu A4. Koho by to bavilo, že? Popřeji vám tedy jen příjemné záchodové čtení a u další H_aluze zase na viděnou.
S notebookem na klíně, notně uondaný
Tomáš Čada
