Radek Fridrich je veřejnosti známý jako básník, organizátor Zarafestu, pedagog, přičemž jeho výtvarná poloha je, s trochou nadsázky, k velké škodě upozaděna. V minulých měsících vystavoval své koláže v ústecké galerii Suterén. Koláže v pravdě škrablavé, vtipné a hlavně slepičí. Ale nejen o nich jsme si povídali.

Spolu s Kateřinou Kováčovou a Tomášem Sukem jste tvořili redakční radu zbrusu nové revue Sever západ východ. Jakým kritériím podléhal výběr autorů?

Upřímně řečeno, kritéria nebyla nijak zásadní,neboť se spíše jedná o zmapování literárního regionu severních Čech. Měl jsem na starosti Děčínsko, Jarda Balvín Litoměřicko, zbytek Tomáš Suk a Katka Kováčová, sekundoval nám samozřejmě Ivo Harák. Když jsme dělali závěrečnou redakci, tak jsem byl na stáži ve Wiesbadenu, takže jsme vše řešili na dálku, což není moc ideální. Revue není antologií, někteří básníci chybí – např. z Mostecka – Marcel Ďurica, Daniel Hradecký ad. Já jsem se velmi přimlouval za benešovskou skupinu, shromážděnou kolem Jardy Karchňáka, ano, jsou lehce insitní, ale jedná se o lidi, kteří něco vytvářejí na malém městě a jejich činnost má smysl. Z hlediska děčínských básníků a básnířek nebylo co řešit, v současnosti zde žije osm aktivně píšících, zajímaví debutanti jsou určitě Anica Jenski a Petr Váradi.

V čem se Sever západ východ liší od teplické antologie Skupiny?

Zásadní rozdíl je v tom, že Patrik Linhart a jeho spolupracovníci zmapovali region Teplicka z literárně-historického hlediska. Opravdu je to antologie, kdy každá skupina (chápejme jako literární seskupení, redakce časopisu, ale též parta kolem nějaké kapely) má úvodní text, který pojmenovává situaci, a pak následují samotné texty. Tato antologie obsahuje 45 autorů a autorek a je dělaná opravdu důsledně, samozřejmě lehce dokreslená mystifikační linkou, ale to by ji nesměl sestavovat Linhart. Těším se na ni, protože se potvrzuje, jak důležité jsou Teplice pro celý region. Kdybychom tam na počátku 90. let s Tomášem Řezníčkem nejezdili, tak by se v děčínské knihovně v roce 1994 nezrodily večery poezie nebo v roce 2000 Literární Zarafest.

Poslední sbírku (Vlašský Daniel) jsi vydal v roce 2006. Plánuješ v brzké době další? Pokud ano, jaké bude její ústřední téma?

Vlašský Daniel není v podstatě sbírka, ale demoverze; vyšly totiž pouze 3 kusy jako součást diplomové práce na FUUD a jedná se o první oddíl knihy, jež nyní nese název krooa krooa. Píši ji už šestým rokem a doufám, že ji v brzké době dokončím a příští rok vydám. Hlavním tématem je jakási animální láska mezi lyrickými subjekty (Vlašský Daniel a Chrastava), hledání otce (Klacek) plus spousta epizodních situací. Jiří Koten napsal k mé knize Žibřid, že je důležité dějiště – také i zde – sbírka se většinou odehrává ve skalách v Tisé a v Labském údolí a nad tím vším je slyšet krkavčí křik krooa krooa, který se tomu tak trochu vysmívá…

V revue Sever západ východ i na listopadovém večeru H_aluze jsi četl z cyklu Nebožky. Z čeho vycházíš při básnické rekonstrukci zapomenutých sudetských osudů?

Jestliže krooa krooa je kniha otcovsky-synovská, tak Nebožky jsou ryze ženské. Navazují na mou česko-německou knihu Řeč mrtvejch/Die Toterede, jež byla sestavována jako textová koláž autentických osudů sudetských Němců z vesnice Růžová na Děčínsku v podobě epických básní. A jelikož se jednalo o 50 mužských osudů (výjimku tvořila báseň Hýbelka), ptal jsem se sám sebe, kde jsou ty ženské osudy, které občas probleskly v pozadí těch mužských. Tyto básně jsou často vytvářeny na bázi jedné zmínky v Řeči mrtvejch, jednoho verše, nebo to jsou parafráze starých fotografií z Děčínska, jedná se také o zcela vymyšlené či slyšené příběhy. Knihu ilustruje můj přítel Petr Kříž, který se mnou spolupracoval na překladech německých pověstí Modroret (2008) a jeho kresby vznikají na každou báseň, často mají až komiksovou podobu, jinými slovy Nebožky budou hodně ilustrované, příběhově barvité.

A vyjdou ještě letos, jelikož jsem na ně dostal peníze od města Děčína.

11. března sis udělal výlet do Olomouckého divadla Tramtarie. Šlo o kombinovaný večer plný divadla, hudby i poezie. Přiblížíš čtenářům tuto akci?

Jednalo se o komponovaný večer poezie a divadla nazvaný dle jednoho mého verše Krajem běsní sliny zimy a hlavním iniciátorem byl Jiří Beneš, můj bývalý student bohemistiky, který v Olomouci studuje češtinu a divadelní vědu. Akce probíhala jako sled výstupů – první byly herecké etudy, kde se četly ve scénické podobě mé básně právě výše zmíněné sbírky Řeč mrtvejch (některé i třikrát za sebou – např. vážně, lascivně, směšně ad.). Byly to tady takové orální realizace, poté šest herců pod vedením Jiřího Beneše sehrálo hru na téma komunistické schůze v roce 1948 ve vesnicích Malšovice a Dobkovice na Děčínsku. Autentický zápis psaný tužkou našel v archivu Petr Karlíček a bylo to naprosto úžasné; vtipné a mrazivé zároveň. Poté jsem četl ze svých knih a v závěru celé akce vystoupil DJ H2O, na kterého jsme tančili do pěti do rána. Vydařená akcička!

Od února do dubna byla v ústecké galerii Suterén k vidění tvoje výstava Holokrčko! Krevkerko! Bredo! Ač to z názvu není zřejmé, šlo o „slepičí koláže“ s podtitulem Hennelogie. Proč zrovna slepice?

Už 20 let se věnuji kolážím a v poslední době vytvářím rozsáhlejší série. Takže po loňské malé výstavě v děčínské knihovně, která se jmenovala Mytologická mykologie, kde jsem se vypořádal s nenáviděnými fenomény jako je přeinterpretovaná antická mytologie a debilní české houbařství, jsem se vrhnul na slepice.

Jak ses dostal k fotkám těch slepic?

V Levných knihách jsem koupil za 99 Kč atlas slepic, rozřezal ho a začal kolážovat. Celkově jsem udělal 62 kusů během předloňských vánočních prázdnin a teď je vystavil.

A proč slepice? Jednak převládá názor, že to je pitomé zvíře, které pouze snáší vajíčka a je vhodné do polévky, zároveň je název výstavy blasfemický, je hezké potenciálním návštěvnicím již v názvu vynadat do slepic.

V útrobách třiceti výstavních kousků se objevují díla slavných výtvarníků, architektura, ale třeba i Rambo. Jak je to s autorským právem a kolážemi?

Kolážování je vždy recyklace všeho, je to zbytkové umění a s tím pracuji dlouho. Na půdě mám celé stohy starých kalendářů, knih, časopisů o výtvarném umění a fotografií. Jsou to čistě kombinace, které mají tu a tam plebejsky radostný efekt.

Vycházel jsi vždy z reálných názvů plemen, nebo sis vymýšlel vlastní?

Většina slepic má opravdu reálný název, některé jsem si vymyslel a vlastní Hennelogie je od německého slova Henne nebo-li slepice, jelikož jsem zjistil, že neexistuje (nevím o tom) přímo věda o slepicích.

Až se návštěvníci Suterénu dostatečně nasytí hustým slepičím vývarem, kam poputuje tvoje Hennelogie dál?

Deset koláží si zamluvil jeden německý lékař a odveze si je do Ulmu. Třeba bude iniciovat výstavu tam a zbytek se zase hezky uloží do desek a budou odpočívat na skříni, dokud na ně zas nějaký jiný galerista nezavolá puťa, puťa, na puťa puťa…

Alice Prajzentová