Pevné pouto

(The Lovely Bones)

Drama / Fantasy / Thriller

USA, VB, Nový Zéland, 2009, 135 minut

Režie: Peter Jackson

Scénář: Fran Walsh, Philippa Boyens, Peter Jackson

Kamera: Andrew Lesnie

Hrají: Saoirse Ronan, Mark Wahlberg, Stanley Tucci, Rachel Weisz, Susan Sarandon

Poprstenovou tvorbu Petera Jacksona, mimo jiné tvůrce nadšeneckých krváků Braindead a Bad Taste, provází dva výrazné jevy – absence soudnosti a neznalost míry, jimiž se starší tvorba talentovaného špílmachra rozhodně nevyznačovala.

Snímek Pevné pouto je toho nejčerstvějším důkazem a dalším hřebíčkem do rakve, již začal novozélandský režisér stloukat při natáčení předělávky King Konga. Té jako by příběh zavražděné teenagerky, sledující po svém skonu pátrání po vrahovi ze sousedství a rozpad rodinného krbu, po mnoha stránkách z oka vypadl. Ačkoliv v úvodu snímku Jackson ještě zcela uvědoměle pracuje s dobově věrnými kulisami, buduje hladce napětí a zvládá vykřesat emoce z jakéhokoliv momentu, v němž je jejich zárodek, po uzavření prvního aktu nezařadí oproti očekávání vyšší rychlostní stupeň, nýbrž vymění rovnou celý automobil. A zatímco první jel i přes oprýskanou kapotu zcela hladce, druhý, nablýskaný fachmany z novozélandské WETY, kodrcá pokaždé, když režisérova noha sleze z plynu, aby si trochu odpočinula. Scénář Pevného pouta je citelně nekonzistentní, bez důrazu na výraznější myšlenku, dějové linie a motivování postav. Ty se často chovají jako po čerstvě provedené lobotomii. Filmu přitom chybí subžánrově potřebný tah na branku. Místo něj se dostavuje pouze série stopáž natahujících scén, v nichž dává režisér vyniknout především svému egu (Jacksonovo cameo), herečkám, které obdivuje a chce jim proto dát trochu prostoru (komická koláž Susan Sarandon), anebo počítačovým mágům, jimž se podařilo vytvořit sic nádherné, leč zcela sterilní prostředí mezi nebem a zemí, které je ve své kýčovitosti přeslazené jako cukrová vata na Matějské pouti a zároveň bez chuti a zápachu jako nemocniční obědy.

K čemu pak je, že je samotný příběh zajímavý, když je nuceně skryt pod nánosem nejasného tvůrčího balastu, jenž se úpěnlivě snaží zabránit tomu, aby se divák s postavami sžil, dostal jejich osudy alespoň trochu pod kůži a odcházel z kina s pocitem upřímného kulturního nasycení. Pocitem, který digitální krajinky a rampouchy opravdu nezprostředkují.

Petr Semecký