Jazero – Lucia Sceranková
29.3.-26.4.2010
Galerie 2P – stará budova PF UJEP, 3. podlaží
České Mládeže 8, Ústí nad Labem
V posledních březnových dnech, spolu se zahájením experimentálního nultého ročníku art festivalu AFT v Ústí nad Labem, se v galerii 2P (Univerzita J. E. Purkyně, 3. podlaží staré budovy Pedagogické fakulty) představila mladá studentka z pražské Akademie výtvarných umění (AVU) Lucia Sceranková. Lucia pochází ze Slovenska, kde studovala na Vysoké škole výtvarných umení v Bratislavě. Nyní studuje na již zmiňované AVU, v ateliéru Vladimíra Skrepla (Malba II). V Ústí uvedla výstavu se zasněným názvem Jazero (česky Jezero).
Zuzana Blažková (studentka Katedry výtvarné kultury, která galerii spravuje) spolu s nově spolupracujícími spolužačkami Nikolou Barešovou a Johanou Gabrielovou, zacházejí s tímto prostorem velice svobodně. Galerie 2P, nacházející se přímo na chodbě univerzity, je sice omezená pouze na 9 závěsných rámů, avšak to jmenovaným kurátorkám vůbec nevadí. Neupínají se na tradiční prezentaci „pod sklem“. Což umožnilo práce Lucie Scerankové ukázat v úplně jiném světle.
Autorka představuje soubor 3 fotografií, doprovázených videoprojekcí. Fotografie se nacházejí volně, mimo rámy, zavěšené silonem na hmoždinky, které po rámech zbyly. Jsou umístěny ve středu galerijního prostoru, v řadě vedle sebe, a plynule navazují na videoprojekci, která byla (bohužel pouze) během vernisáže promítána a oživovala univerzitní chodbu. Video se v prostoru galerie 2P představilo vůbec poprvé.
Cyklus Jazero je zaměřen na představení statických fotografií. Asi i proto, že fotografie zde pro kolemjdoucí zůstávají k vidění i po skončení vernisáže (na rozdíl od videa). Přítomnost videa pak předznamenává jiný cyklus – sérii 3 videí se souhrnným názvem Carte Blanche, z nichž pouze jedno jsme mohli vidět na zahájení výstavy Jazero.
Šlo o záběr na potopenou bárku, který se opakoval ve smyčce. Divákovi ihned vytanula na mysli otázka, kde je asi bárka zaseknutá? Ve vodě, v řece, či v moři? Nebo jenom doma v umyvadle? Tento děj rozpoznáváme nesnadně, o to víc láká k pozorování. Stále se opakující motiv v nás vyvolává touhu poznat předmět, skrytý pod prouděním vody. Bárka čeká a vyvolává v pozorovateli naději, že se na konci smyčky uvolní a popluje dál. Jaký příběh vlastně tato bárka prožila? Co hrozivého se jí stalo, že musela ztroskotat? Je to jen metafora, kterou se nám autorka snaží tlumočit něco jiného? Monochromní barvy vody a bárky ve videu vypadají, jako by se příběh odehrával po těžké zimě. A naše percepce se celou dobu zaměřuje na to, jestli je předmět vlastně opravdu bárka. Mohl by to docela klidně být i kmen stromu…
Zbylá dvě videa z cyklu Carte Blanche v galerii bohužel představena nebyla. Autorka na vernisáži prozradila, že videa zpracovávala dříve, než vznikl cyklus fotografií. Oba projekty jsou na sobě nezávislé, proto mohou fungovat každý zvlášť. Stejně tak dobře (jak je vidět v galerii 2P) se ale mohou vzájemně doplňovat.
Skrytý děj je obsažený i v druhé (té „trvalejší“) části výstavy. Fotografie vypraví zasněný příběh, tajemnou pohádku. První z nich zobrazuje část dívčího těla, které se nachází uprostřed jezera. Je snad dívka utonulá? Nebo čeká na záchranu? Z dalších dvou snímků nám příběh možná prozrazuje, že tonoucí dívku jde – pod svitem luny – zachránit její rytíř.
Autorka pracuje s koláží. Nevytváří klasickou „kolářovskou“ koláž, ale zachází s živými kulisami přímo ve fotografii. Na první pohled jsou tyto kulisy nepozorovatelné, propašované do klasické fotografie a jako „normální“jsou fotografie i prezentované. Kulisy buď obklopují živý model (v podobě dívky na prvním snímku), nebo jako objekt („sněhová koule“ či loutka lesního lukostřelce) vstupují do skutečného prostředí.
Tyto postupy znamenají netradiční posun od fotografie směrem ke hrám, v nichž děti vystřihují z ABC, lepí lodě, tvoří kulisy do divadla či šaty pro papírové panenky. Celá výstava tak má velmi křehkou, ženskou a tajuplnou atmosféru snových příběhů. Lucia Sceranková nám ukazuje, že i v dospělosti máme nárok na nálady romantických princezen či rytířů, střílejících z luků a prohánějících se po lesích.
Tereza Záchová
