O kapitalismu s láskou
(Capitalism: A Love Story)
dokumentární
USA, 2009, 127 minut
scénář: Michael Moore
režie: Michael Moore
Roztřesenou domácí kamerou hledíme skrz okno na příjezdovou cestu. V dáli vidíme několik aut. Neznámý hlas v pozadí se zmiňuje, že šerif už přijíždí. Policie vystupuje a za komentáře kameramana obkličuje dům. Zběsilé výkřiky vypovídají o nervozitě v místnosti. Vědí, že je od vniknutí policie do domku dělí už jen velmi málo času. Přichází chvíle, kdy poznáváme osazenstvo pokoje. Převážně starší lidé se jeden po druhém představí, nakonec se představuje i osoba za kamerou, jedná se o mladou dívku. Policie vyráží dveře – tma. O několik minut později jsou nám ukazovány další a další rodiny, slzy jim stékají po obličeji, přicházejí o své dědictví, přicházejí o své domovy, křičí na narušitele, kteří je chtějí o vše připravit. To přece není spravedlivé! Za několik vteřin je nám představen od pohledu nepříjemný, elegantně oblečený muž. Jeho démonický vzhled napovídá, že k němu sympatie pociťovat nemáme. Jeho slova posléze vše potvrdí. Přirovnává sám sebe k supům. Obchoduje s nemovitostmi, odkupuje státem zabavené domy a sám nadšeně přiznává, že vydělává na cizím neštěstí. Tohle je kapitalismus!
Zhruba takto vypadá začátek filmu O kapitalismu s láskou. Předcházející řádky demonstrují základní princip dokumentu. Michael Moore natočí lidské neštěstí. Ublížené jedince, lidskou nespravedlnost a bídu pramenící z neduhů politického zřízení v USA. Posléze proti tomu postaví protiklad. Postavu prohnilého kapitalisty, člověka bez špetky lítosti, lidskou hyenu. A pak se soucitně ptá diváků, hlasem náležitě podbarveným patosem, jestli tohle je skutečně ten svět, kde chtějí žít. Moore ale nedělá nic, co by nás mělo přesvědčit o tom, že jeho dokument je pravdivou výpovědí, že příklady těchto extrémů se dají obecně vztáhnout na americký kapitalismus. Podsouvá nám pouze hudbou zvýrazněné emoce, dojemný film, který s námi přece musí pohnout, pokud nejsme z kamene. Přece musíme dát prostor projevům naší lidskosti.
Kontroverzní dokumentarista pokračuje. Jsme zaplaveni informacemi, zjišťujeme, jak to vypadalo v USA dříve, kde se stal problém, kdo udělal chybu. To všechno formou zábavných, vizuálně atraktivních prostřihů z různých filmů a dobových dokumentů. Vše samozřejmě za doprovodného komentáře. Pro koho je film určený? I velmi bystrý divák by se mohl snadno ztratit v záplavě ekonomických pojmů a politických omylů. Přesto pokračuje smršť zábavných hříček, komických písniček a často prostoduchého zesměšňování. Patetické situace mnohdy budí nevyžádaný smích. Kdo se má na tento film koukat? Jedná se o agitku směřovanou k masám, které se nyní mají projevit jako síla schopná zvrátit současné politické uspořádání? Není množství ekonomických a politických pojmů jenom něco, čemu nemá být porozuměno, co budí zdánlivý dojem serióznosti pramenící ze složitosti? Není příliš snadné prohlédnout manipulativnost všech předkládaných informací a zbytečné hraní na city?
Manipulativnost, hra s city a něco, co se mnozí nebojí označit za propagandu, jsou výraznými prvky i předchozích Mooreových filmů. Je téměř nemožné si ověřovat všechna předkládaná fakta a kriticky rozlišovat lži od vnímavých postřehů. Ten, kdo je obeznámený s předchozí prací tohoto dokumentaristy, pravděpodobně dostane vše, co očekával. Možná v o trochu větší míře. Co je vůbec smyslem podobného dokumentu? Agitovat ovlivnitelné masy ke vzpouře? Mohlo by se zdát, že se jedná o hru. Humor částečně zlehčuje téma. Moore ve velké míře prezentuje sám sebe, zobrazuje, jakým dojmem působí na mocné a bohaté. Můžeme být svědky odporu lidí z Wall Streetu ve chvíli, kdy Moorea poznají. Možná se tedy autor chce jen znovu prezentovat v podobě narcistického bojovníka za spravedlnost, zatímco divák se má jeho vtípky bavit a případně si z filmu odnést nějaké zamyšlení. Zábava převažuje nad účelem. Jaký jiný význam by měl falešný projev George W. Bushe, při němž za ním sledujeme téměř apokalyptické destrukce. V tom případě je nutné se zaobírat otázkou, jak moc se podařilo pobavit a vtáhnout diváka do hry. Bohužel, i zde dokument poněkud pokulhává. V první polovině filmu jsme baveni, napínáni a šokováni, ale později film začíná ztrácet tempo. Témata se opakují nebo jsou zbytečně dlouhá. Ve chvíli, kdy se Moore začne věnovat tématu světové finanční krize, jako by se vytratil jednotný koncept snímku. Takové vychýlení působí násilně a trhá jednotnost doposud sledovaného. Navíc je velmi obtížné se orientovat v tom ohromném množství informací. Výsledkem je úbytek zábavy, která byla v první polovině přítomna.
Pokud je snahou závažné poselství, tak je film velký omyl. Upozornit na problémy se mu jistým způsobem povedlo. Míra patetičnosti a prvoplánovité snahy o citový efekt, může spíše nabádat k obezřetnosti při přijímání předkládaných informací. Když je prohlédnutelné, že jsme manipulováni, proč věřit čemukoliv? Má smysl se hluboce zamýšlet a zabývat se problémem, když jsou znatelně cítit podvody při zprostředkování těchto myšlenek? Michael Moore v podstatě zabíjí potenciál vybraného tématu a umožňuje nám pouze subjektivní a povrchní vhled. Jedná se o lacinou snahu šokovat s bonusem v podobě mnoha zábavných vsuvek. Myšlenka tedy ztrácí na závažnosti i uvěřitelnosti. Svojí formou by se dokument dal nejlépe přirovnat k bulvárnímu tisku. Míra agitátorství překročila hranici snesitelnosti. A závěr, kdy sledujeme Michaela Moorea, jak se, unaven svým bojem, obrací k divákům se žádostí o pomoc, je odporná tečka za celým dokumentem.
Tomáš Janáček
