Umělci mají nejrůznější zájmy a koníčky. Někteří rádi čtou, jiní sportují, většina cestuje. Nejinak tomu bylo i v 17. a 18.století, kdy se barokní skladatel vytížený prací s povděkem uchyloval ke svým drobným každodenním zábavám. S odstupem několika staletí některé z těchto činností shledáváme jako užitečné, zábavné a tělu prospěšné, avšak mnohé z nich bychom mohli jen ztěží provozovat i dnes.
Kromě obvyklého pokuřování v „tabákovém kolegiu“ si zamiloval hamburský skladatel Georg Philipp Telemann (1681 – 1767) také pro muže zcela netradiční zálibu: pěstování a ošetřování květin. „Jest nenasytný v hyacintách a tulipánech, lačný po pryskyřnících a zvláště po sasankách.“1 Dokonce si nechává od svých četných přátel posílat cibulky a sazenice kvetoucích oblíbenců. Georg Friedrich Händel Telemannovi dokonce posílá darem speciální zásilku, celou bednu, těchto cizokrajných pokladů rostlinné říše.
S přírodou je spjata i záliba Johna Ecclese (1668 – 1735). Tento anglický skladatel, který komponoval především scénickou hudbu pro představení dramatika Williama Congreva, trávil mnoho času na březích řek, kde rybařil.
U vody postával i další Angličan – Robert Woodcock (1690 – 1728), jenž byl zaměstnán jako úředník u britské admirality. Miloval moře i lodě, maloval mariny (obrazy s námořní tématikou). Vzorem mu bylo dílo tehdy oblíbeného Williama van de Veldes.
Slavný hudební virtuóz Arcangelo Corelli (1653 – 1713) se obdivoval malířskému umění svých současníků i starých mistrů. Zanechal po sobě, kromě značného movitého i nemovitého majetku, také rozsáhlou galerii vzácných pláten. Podobného koníčka měl i Georg Friedrich Händel (1685 – 1759), v jehož pozůstalosti bychom nalezli i několik Rembrandtových obrazů.
Značně podivnou a nebezpečnou zálibu pěstoval Pascal Colasse (1649 – 1709), jeden z nejlepších žáků velikého Lullyho. Colasse si z vlastních prostředků tajně vybavil laboratoř a v ní se zabýval alchymickými pokusy. Do jaké míry byl při těchto experimentech ohrožen jeho život nevíme. Jisté však je, že Kámen mudrců ani zlato nenalezl. Bohužel, štěstí neměl ani v hudebním podnikání: divadlo, které financoval, totiž do základů shořelo.
Asi všechny neřestí skladatelů barokní éry měly společného jmenovatele, zanícení a nespoutanost. Největší skladatel 17. století, Jean-Baptiste Lully (1632 – 1687), je přímo pokladnicí vrtochů, slabostí a hříchů, které tehdejší svět znal a odsuzoval. Ital žijící ve Versailles vyhledával zapovězené večírky a sešlosti, bohatě prostřené stoly, omamné látky i výstřední sexuální radovánky. Jisté indicie pak ukazují i na několik závažných psychických poruch v osobnosti tohoto bouřliváka. Jedna neřest však v jeho životě převyšuje ostatní: láska k alkoholu v jakékoliv formě. Dodnes bychom v záznamech hodnověrných svědků nalezli podivuhodné historky o tom, jak v noci Lully vyváděl s lahví, a ještě podivnější zprávy o tom, jak ráno vypadal. Při jedné příležitosti dokonce spadl do divadelního orchestru, kde zničil cembalo.
Šarmantní Francouz Jacques Champion de Chambonnières (1601 – 1672) velice rád šermoval, běhal a jezdil na koni. Právě střemhlavou, nerozvážnou jízdu na koni mimo ohradu jízdárny bychom mohli přirovnat k dnešním adrenalinovým sportům. Život kavalíra, který nedbá na žádné nebezpečí, skončil tak, jak musel. Chambonnières zemřel bez krejcaru v naprosté bídě.
Své poctivě nastřádané jmění rozházel také Domenico Scarlatti (1685 – 1757), osobní skladatel španělských králů. Jeho uzavřená, rozvážná povaha však nijak nenasvědčovala, že by se jednalo o člověka bohémského založení. Opak je pravdou: distingovaný, vždy konzervativní Scarlatti s černou parukou na hlavě byl beznadějný gambler. V kartách prohrál veškeré finanční prostředky a pouze osobní přátelství španělské královny, kterou vyučoval jako malou holčičku hře na cembalo, jej chránilo před mocí exekutorů a věřitelů.
Osudovou vášní skladatelů byly ženy. Své o tom věděl i Alessandro Stradella (1639 – 1682), který unesl jednu ze svých žaček a stal se jejím milencem. Dívka pocházela z dobré rodiny Lomelliniů a měla navíc několik bratrů, pro které čest znamenala první i poslední. Tito rozezlení ochránci rodové cti nejprve poslali na pěvce a komponistu Stradellu dva nájemné vrahy, kteří měli svůdníka zabít až bude odcházet z divadla. Legenda však tvrdí, že Stradella, nevěda, že v hledišti zpívá i svým vrahům, zlosyny dojal svým čistým přednesem a ti se mu pak dali poznat, nechali jej naživu a ještě mu poradili, ať si dá větší pozor na bratry Lomellinie. Podruhé však Stradella tolik štěstí neměl: rozezlení bratři jej vyhledali osobně a noži na něm vykonali svou pomstu.
Ale témata lásek a předčasných úmrtí barokních skladatelů a skladatelek si schováme na příště.
Adam Krupička
