Alice Prajzentová: Kotrmelína (Občanské sdružení H_aluze, Ústí nad Labem 2010)
Jedno velké nebezpečí hrozí začínajícím autorům – zkusmo je nazývám: Krasopis. Pojmenovávám tak onu možnost, že budou psáti úhledně a zručně texty sice poučené, nic nového a svého však nesdělující. Přitažlivost velkých vzorů je v nich silnější než odvaha k cestě vlastní. Hned napoprvé je to hotovo. Není váhání, tápání, omylů. Jenomže – právě trhliny skýtají průhledy k příštím možnostem.
Budeme-li takto pohlížet na prvotinu mladé děčínské básnířky Alice Prajzentové, měli bychom jí vlastně býti vděčni, že není bezezbytku dokonalou: rádi se totiž budeme obracet také k dalším opusům organizátorky severočeského literárního dění a redaktorky časopisu H_aluze s tázáním, kudy že se to vydala tentokrát…?
Knížečka, která vyšla s mnohoslibným názvem Kotrmelína (jako neprodejná příloha výše jmenované literární revue) ukazuje svoji autorku jako bytost v podstatě analytickou a racionální, píšící s citem pro skrytý život věcí a téměř neznatelné posuny v řeči, jež v ní vyjevují zatím zasuté vrstvy.
Prajzentová má velmi blízko ku dvěma již známějším představitelům všednodenní urbánní poezie řečového aktu: Tomáši Řezníčkovi a J. H. Kalifovi.
Absentuje-li u ní (až na nečetné výjimky) profesní ukotvení, sílí zde naopak prvek rozkladný, analytický. Vizme u ní např. velmi zajímavě dekomponované erotické akty, rozložené do posunčiny pohybů a vjemů tak, až cit začíná být vytěsňován počitky: „očichat každičký/obratel/laskat svými/tvářemi/nakousávat kůži i slova/jež zaniknou/v obsedantním sténání.“
Chválím, že P. nevypráví jejich příběhy za věci, že tyto neučí přeroditi se v symboly, ale nechává je žíti samy sebou – aby dořečení a pochopení bylo až na čtenáři: „sklenice vody usazená v prachu/vedle postele/kreslí s ní po zemi čáry.“
Chválím i (souladně s Kalifem a Řezníčkem) rozžívající se mýtus města na konci severočeského úkrají, města, jež „rozevírá svá asfaltová stehna/jako když kurva lačně rozhodí nohy,“ města nahlíženého v jeho profánních rozměrech, bez patosu a sentimentu.
Právě proto, že to jinde svede, si uvědomuji, že některým místům poezie A. Prajzentové se nedostává větší přesnosti a konkrétnosti; jako by se – koneckonců také ve věci erotiky – autorka zalekla své odvahy, jako by si od předmětů a pocitů chtěla zjednat odstup poezií, takže nakonec nejde až na dřeň (až na tělo) a zasekne se v půli cesty mezi emblémem a masem: „a v mé podbřišní krajině začíná zurčet/malý pramínek.“ Jindy takový emblém dokonce nabývá zcela konvenční podoby: „vpíjet se do sebe/každým polibkem blíž.“ Jako by si občas potřebovala ulevit literaturou – rozuměj: tím, co jinde s úspěchem ozkoušel jiný. Takové „bolavé rány noci“ (stejně nekonkrétní jako patetické) patří jistě k místům, v nichž už Alice Prajzentová není za sebe ani za lokální tradici, leč za tradici mnohem rozlehlejší (a pro mne méně zajímavou, než je ta děčínská).
Vidím tedy nebezpečí příliš lehké a příliš laciné popisnosti tam, kde autorka neváží různé úhly pohledu a nerozkládá věci i pohyby pod mikroskopem slova, kde se spokojí s konstatováním stavu, aniž zahlédne jeho sémantický potenciál (to, že se k němu nějak dospělo – a že nějak se půjde i odsud).
Toto je myslím vůbec největší nebezpečí, které poezii A. Prajzentové hrozí: promne věci v kadlubu řeči – a zdánlivě neúčastně popíše, co vidí. Ale já chci, aby to křesalo o sebe, aby to bolelo, aby se rozvíraly jizvy. Abychom byli usvědčováni, že nerozumíme zatím dosti dobře věcem ve slovech, slovům v sobě. Nerozumíme – jednou provždy? Je totiž zapotřebí obnovovat smysl osobní účastí, tady a teď.
K takovéto spoluúčasti ovšem Prajzentová jinak poskytuje věru dosti prostoru. Básně scelené, zaokrouhlené, přizdobené, básně s pointou patří u ní k těm slabším. Nad nimi převáží takové, jež jsou jakoby výsekem z většího nálezu, kratičkým záznamem situací; a ty máš ze záběru uhodnouti film, z detailu celek. A ty musíš vstoupit, abys mohl prožít. Abys mohl říci, co bylo předtím, co bude potom. Abys směl být – tehdy, nyní i potom – přítomen.
Bude asi pravdou, že tyto možnosti jsou největším darem, jehož se ti od Alice Prajzentové dostalo. Nehledejme zatím její sílu v překvapivé a nové obraznosti, v experimentu s jazykem či tvarem básně, v hlubokomyslném filozofování nebo stejně hlubokých sondách do lidské existence. Hledejme ji v tom, že zrcadlem nastaveným bytí věcí a bytí řeči v něm vytváří vlastně naše přechodné portréty – respektive, že si tyto portréty (s pomocí její poezie) vytváříme sami. A z portrétů i příběhy.
Příspěvek vyšel v 52. čísle (červen 2010) Psího vína www.psivino.cz
