Tajemství vetchého hausmajstra
„Kamenického prvotina je typickou ukázkou mladého autora, který bezhlavě kydá slovní hnůj v mcluhanovském chlívě.“
(Záhir; revue Filé)
„…to teda pardon, ale jako znásilnit beton ?“
(Karel; To)
„I mně svou obrazotvornou silou vyrazil „vetchý hausmajstr“ péro z ruky“
(T.Čada; H_aluze)
I.
Byly doby, kdy ve vlahém toku pracovního výměru dovedli muži vedle polemik nad vyhrnutou zástěrou Vilmy z vrátnice sáhodlouze tlachat i o děsivém divadle života na vsi.
Kdekdo tenkrát vytloukal klín klínem, jenom báby opouštěly poštu s plnou a věděly, že za měsíc bude zase.
Jedině člověk svalnaté vůle se dokázal povznést. Rozumět naruby, ironicky. Překonat a poznat. Mnoho jich v historii nebylo.
Kvasar společenského vědomí – Horác Šmelke a jeho neodmyslitelný pandán Leszek Halich vedli obvyklý hovor v ranním bufetu.
„Štěstí, že nepřišel Baudyš,“ zašeptala koruna moudrosti, „musel bych mu za to poslední proroctví vyčinit.“
„Dej si ještě voďára Horáci a zapomeň na to,“ řekl Halich, „Kindla už nám beztak nic nevrátí. Baudyšův věštecký ischias sloužil dlouho, sloužil dobře. Fachmanská poctivost a neoblomné fatum – v to jediné stále věřím.“ Starý Šmelke se na něho usmál, poněvadž býval taky takový.
Oba dva lapeni do tenat pracovního chtíče a mužské cti jako jediní z vesnice stále vzhlíželi k dokonalému umění zednických háků a sex-apelu kosočtvercových tvárnic.
„V jednotlivosti nikdy dokonalost nenajdeš Leszku, uvědom si jakého celku jsi součást, přijmi ho a vyzvrať vzápětí,“ řekl Šmelke, vzal bandasku, poplácal kamaráda po zádech; odešel.
Halich dojídal kabanos, přičemž tušil, že dnešek bude klíčový. Musí navštívit Trandu. Vzít si všechno k srdci. Utřít máslo z hlavy. Naposledy pozdravit kudrnatou vrátnou Vilmu, která v celém jeho příběhu nehrála pražádnou roli, ale pomineme-li tvárnice, také ona byla svorníkem mezi hermeticky uzavřeným světem Halichovým erotických snů a ranním stereotypem v podobě dotahování věčně nefunkční poloautomatické vjezdní závory ohmatanou golou.
Tranda právě bytoval u sebe v čochu i tak trochu okolo. Vařil cibuli a užíval posledních okamžiků před odchodem na smetiště dějin, kam dávno patřil i se starou pneumatikou, ke které kdysi přilnul a která mu svým hladkým vzorkem připomínala Laudu – kamaráda z mládí, co si po požáru mazal hlavu sidolem.
Teprve špatně vymazané brano přerušilo bolavým vrzem podivnou kratochvíli a čas se zastavil. Nepatrná jantarová zář rumové sedliny, kterou Tranda v ten moment vypil ze vzdáleného ponku alespoň pohledem, mírně osvětlila prostor zatuchlé dílny. Znejistil a ztvrdl.
„Tady Halich, pane kolego. Ste tam ?!“ ozvalo se mezi dveřmi.
„Jistě,“ vyhrkl Tranda „pojďte dál příteli.“
Zatímco se hašišová melta dostávala do varu, připravil Tranda pro oba drobné cibulové pohoštění. Krevnatý Halich drmolil v jazyce, kterému Trandovi rozuměl jen stěží. Mluví jakoby měl v čuňě cukrle, napadlo mu.
„Beton je křehký v tahu, zato pevný v tlaku,“ pronesl na závěr s rozšklebeným pyskem Halich, což Tranda konečně chápal, i když se to neslučovalo s jeho postojem k cementu a celé té komedii okolo komplikované výstavby chlebového sila v Drosźdy.
„Aparát evropských centrál pořád čeká, co my, a my nic,“ dodal nevesele Halich a zhltl šalotku, mlaskaje při tom jako prase.
Tranda chvíli dumal, taky mlaskaje, drbaje si k tomu krbovým bidlem místa, na která nedosáhl nebo se mu na ně sahat nechtělo. „Vy jste z nich nejlepší Halichu, jste odvážný, čestný a hezký. Cením si vás víc než kohokoliv z parta, a proto musíte vyrazit na sever sám. Při průchodu lesem se za vás budu modlit a dva dny nepozřu cibule. Jste poslední z generace indigo, nikdo se nevyzná ve výrobních postupech tak, jako vy. Lidé z Droždí ztrácejí naději. Jděte a ukažte, co ve vás dřímá.“
Přijav radu, stál na prahu. Slabý vánek, který se spíš mimochodem prohnal přes všechny jeho plomby, přivedl Halicha znovu k nepříjemným myšlenkám. Ty však brzy zmizely, stejně jako dobrá nálada během šichty nebo rusák pod kredencem. V útrobách své jugoslávské bundy našel pouze polský tabák a životní zklamání. Vytáhl jezdce zdrhovadla až po okraj, aby dodal tělu jednoty a mohl tak vstoupit do lesa.
Kosmos hrůzy, který tu posledně se Šmelkem viděli, zneklidňoval Halicha čím dál víc. Metuzalém lidského plemene Šmelke tnul tehdy freneticky holí do papundeklového tvora tak dlouho, dokud mu krupice potu nezalepila pravé oko.
Nyní s každým lupnutím nachové větévky kakofonie Halichových vnitřních orgánů sílila a šlíry tančící na jinak vcelku pravidelném čele dodávaly jeho tváři výraz zvířeckosti, zloby a nasrání zároveň. Ani perzifláž z úst nadřízených nedisponovala tak čarovnou mocí jako sardonické halali oživlého hvozdu.
Po cestě narazil na kaliště, jež bylo nepřetržitě zkalováno rypáky rybáků. Následoval žilný roj budící úctu i respekt. Nakonec skrovný bahnotok řezaný lišejem zelené barvy – ano, barvy míru, který všichni v hloubi duše očekávali a který nepřicházel od té doby, co Kindla semlel soustruh.
Celý říčný usedl na ponton. Vyklepl z tabatěrky retku, nalízl, pomačkal vrchlik. U tváře nahrnutý filc poskytl ochranu, přes níž by vlhký lauf neprošel i kdyby chtěl. Tremolo marného zápasu sirky a škrtátka odeznělo a dřevní chuť bukvice, spadnuvši Halichovi náhle do pusy při vyfouknutí cigaretového kouře v telemarkovém záklonu, odemkla dveře zapomnění. Tajemství vetchého hausmajstra. Hvězda zvaná pelyněk.
Přiložil rty k teplé ráně země a zapředl kradmo jako šelma. Tentokrát bojoval o život a věděl to.
Tentýž moment na úplně jiném místě.
Šmelke ucítil bodnutí v mezimozku a levá polovina těla mu povolila takovým způsobem, že kdyby od té doby dělal v práci hadr na podlahu, nikdo by nic nepoznal. Špatné znamení.
Šmelke poklekl, snažil se dýchat pomalu, leč s razancí starého mudrce, který nikdy nezahořkl, a to žil tak nesnesitelně dlouho ve svém těle sám. Pustil se však do mystické hry, kterou neuměl, nebo jí nerozuměl. Hry, na jejíž pravidla se bál přistoupit i kontroverzní Tranda, co nikdy nešel pro cibuli daleko.
Onen lapidární fakt, že s Halichem není cosi v pořádku, dovedl Šmelkeho k zoufalství. „Probůh Leszku, kams to odešel?“ špitl. Bohužel šlo o jeden z příznačných momentů, kdy člověku nezbývá nic jiného, než se vklínit mezi dva radiátory a nástupem na astrální kolotoč povolit ledvinám; zůstat nějaký čas v naprostém bezvědomí.
Epilog
Následně tu byla příroda, do jejíhož nitra se snažil Halich naivně proniknout a číst v ní jako v příloze Světa motorů. Blížil se kontemplativně, s trpělivostí, pokorou. Bez úspěchu.
Dělal totiž jakože štronzo a myslel, že je hrdina. Blázen.
Nikdy nedostavěné silo se pomalu začalo stávat symbolem průseru všehomíra. Ani by nevadilo, co se šuškalo po vesnici, nebo co za pohádky dovedly báby mezi sebou z bezzubých hadrovek na rynku vypleskat.
Drosźdy beztak brzy bez sila vykvasilo.
Odjakživa totiž tahal za nitky někdo úplně jiný. Někdo, komu o štěstí parta nikdy moc nešlo, a kdo spíš než aby šel s kůží na trh, ukazoval vždy typickým žalobníčkovským prstem na ostatní.
Nebyl to nikdo jiný než prorok Baudyš.
Falot, jenž na smrtelné posteli sepsal paměti a zmiňovanou smutnou událost tak alespoň alibisticky osvětlil. Nikomu z ligy výjimečných ale stejně život nevrátil.
Práce se dál vlekla, Vilma kasala zástěru; chlapi věděli. Jednou objevil v lese Halichovy škrpály dvounohý karakal. Šelma až neuvěřitelně podobná samotnému zedníkovi – Bytost bažící po pomstě….
