Pod křížem
Jeho matka nasekla vosí hnízdo u rybízu srpem. Jen tak projela mezi jejich unavenými těly, rozdráždila roj. Za chvíli ji ostré bzučení řezalo kolem hlavy a taky u krku. Tvrdá lesknoucí se těla těžce dopadala na její zpocenou kůži. Bál se o ni.
Matějovi chyběl byt ve třináctém patře, miloval výšky. Začal lézt na skály a na komíny. Vždy vyšplhal až na samou špici a po uvědomění si své podstaty na jakémsi vrcholu, se začal spouštět jako pavouk po pavučině zpět do hlubin. Minulý týden se málem zabil, protože se příšerně lekl roztaženýho čapího mláděte, který tam viselo zaseknutý za hnátu. Takový nestrávený sousto, zčernalý netopýřisko. Myslel na to, jak ho polapila smrt, jak vítr mazlivě pročechrávala jeho tělo, jak ho ani sama v sobě nechtěla pustit, ale držela ho někde mezi, pomalu ho ojídala, pomalu brala z jeho podstaty. A ono to bylo jako jediná jistota, jako kámen, který si kdokoliv může vzít do rukou, když jde k jezeru.
„Ryby musej mít kosti, aby držely pohromadě,“ řekl jednou a vytahoval z úst přelámaný miniaturní páteře.
Když byli kdysi v jednom hořícím lese, sbíral bedly. Jejich velký strupatý obličeje uřízl nožem, takže z jehličí trčely jen dutý ztvrdlý nohy. Voněla se s těma hlavama, byly těžký vlhkem. Vadly jí v dlaních a třepily se, jak jim projížděla prstama po životě. „Poslední slunce. Pak přijde zima.“ Vyprávěl o zvířeti, který bylo přejetý na silnici a oni ho ani nesloupli, když malovali krajnice. „Představ si, nechali tam tu zdechlinu ležet a přes ní nakreslili bílou čáru. Co všechno může potkat mrtvýho …“ řekla a sundala si boty, aby mohla jít po lese bosa. Doma našla pět klíšťat, dvě z nich byly zabodnutý do kotníku jako naloupnutý stroupky. „Já tě tak strašně miluju, že je to až k nesnesení.“ Řekl a bylo to k nesnesení. „Měla sem pět klíšťat.“ „Říkal sem ti, ať nechodíš bosa.“ „Sem cejtila les.“
Na rožni se škvařila kůže z prasete, byla tvrdá a příliš slaná. Ztvrdlá kůrka jí narážela do zubů, nešlo to vůbec rozkousat. Žebra potřísněná odpadávajícím masem kdosi, komu nechce dávat jméno, řekněme třeba, že se jmenoval Matěj, lámal, vytahoval je z té pečící se kostry. Jeden tlustý muž v brýlích držel celé jedno stehno, na němž plandal kus tuku. Chtěl strčit do úst celý kloub, ale měl je příliš malá a tak jen olizoval. Lámal ta žebra, jako by trhal suché stonky, jeden po druhém, kdosi jiný zastrčený ve mně, miloval mě. Slaná křehce opečená lahodnost mu zamastila rty. Černý vnitřek prasete spadával do roštu. Nikdo už nejedl. Všichni jen unaveně sledovali nebe nebo zrůdně křepčili na hlasitej metalovej nářez a třísnili se potem. „Chlastej!“ zařval někdo na Matěje.
Možná už byl mrtvej, možná už několik let visel zaseknutej za hnátu někde mezi. Netopýřisko. Lenka ležela na lavičce a byla opilá. Lámal žebra, jako když se ze stromu trhají podzimní větve. Byl totiž podzim, kterého se lekala na každém kroku, protože jen kvůli němu v lesích hořelo. Vždycky to tak měkce puklo. Hodil jedno prasklé žebro kotěti, které s ním dlouho zápasilo, nabodávalo svoji zmordovanou tlamičku na slinami rozměklý osten…
