***
Poupě barev
na rozmanitém trychtýři,
uvnitř bílého nebe, mezi stromy
uvnitř kůry
slzy z makového stromu
jemně křídla rostou
pod dráhou svíčky,
plnou ořechů.
Slétávají prsteny
nad hlavou v oceánu
mezi křídly,
ve skleněném tajemství tmy.
Modré ticho si obouvá zvony
a potom utichne světlo
***
V modrém lusku
stín zavěšeného listí
z měsíce je lampa,
rozsvěcuje křehké jádro,
možná je měsíc modrý
a závoj
jako květy stínů,
nebo se jádro rozbilo,
lesní lucerna,
asi lupa jí nakreslila do indiga
nitě stříbra,
které se rozutekly k zemi
a podél břehů
***
V potůčku není vidět,
kdo tam rozžíná svíčky,
kdo se v tom tichu potopil,
kdo přešel po blátě
a mezi oblázky postavil domky.
Nezdá se mi ani sen,
ani den.
Proč mlčíš? Ptá se to ticho,
ve zvoncích barev.
Bubliny s poklady
na stéblech trav,
Želvy se ponořily,
není noc,
tenká linka, modré vlákno
nese bílý déšť.
Poušť prší, zasadil stromky,
mlha přišla
ve střevících černa
***
Svět, který je kukátkem do krystalu,
přichází z noci, jenom letmá vůně
a znovu
černočerné ticho barev
ve světle po vlnách,
ke dnu, pod barevnou mříž
a v rozmočené hlíně ostří nože
rozsévá stříbro
***
Kousek mlhy vypáraný,
za ním panáček z okvětních plátků,
odemyká knížku,
na sebe pokládá stránky,
přišel po cestě z oblázků,
na kamení voda maluje
květiny,
oblázek světla v černočerné studni
***
Loďka z průsvitného lístku,
v ní z lucerny narozený chlapec,
v lese je měkká zem
a teplý mech,
korále jeřabin u vítání,
a z potoka tma
je jenom párou nad hladinou,
svíčkou pro jantarového chlapce.
***
Měsíc se sloupnul jako okvětí,
stal se deštníkem,
a je to přece jen smutný čaroděj,
místo těla má červený stín,
na němž nosí modré korále,
Měsíc je v krajce,
pod ořechem spí.
Konec provázku, hadí jazyk
upíjí břeh, bůh světla má pootevřená ústa,
pouští řeku k noci
tma je čirá,
jako rozpršený diamant
