Lobotomie krajiny
Rozvaliny usedlostí v lesích.
Hraniční kameny označující neexistující panství.
Povalené smírčí kříže na místech dávných zločinů.
Vykotlané stromy na rozcestích.
Neptej se na ně místních.
Přišli až po nich.
Nemluví jejich řečí.
Rozlitý kapky
Rozlitý kapky pobíhaj po stole jak splašený brouci.
Všechny obrysy jsou příjemně rozmazaný.
A na záchod je to najednou sakra daleko.
Ještě flašku a dva tři panáky
Pije se slivovice a ryzlink.
A bude na čase si říct,
co si jeden vo druhym ale dovopravdy myslíme.
Přesně takhle mi to řekl
Podívej, to co píšeš si nemůže hrát na to, že jim rozumíš,
když si vozíš zadek v poršáku.
To prostě nejde.
Lidi to poznaj, nejsou tak blbý
a ve finále se ti vysmějou.
Když děláš na stavbě, piš to tak,
ať je z toho cejtit malta a ať na ně lítaj kousky štuku.
Když děláš s masem, musí jim bejt blbě z toho smradu
a musej tě vidět, jak bouráš prase.
Sázej jim to tam, jak když už si musíš jít sednout,
jako když de vo vteřiny.
A neřeš to, jestli už o tom někdo psal,
oni si to stejně nepamatujou a ty nemáš čas to zjišťovat,
protože ti zrovna vezou další vozejk kotlet na vykostění…
Jen boxeři
Sbíráme si své švestky.
Vždy je jich pět a vždy je přitom pošmourný večer.
Sedíme na březích všech kalných řek.
Vůbec ne našich.
Jen boxeři v ringu a nemocní rakovinou
už tady vědí,
jaké to je být odpočítávaný
a jaký je to pocit se zvednout
z kluzké podlahy pro další ránu.
S rautem už nikdo nepočítá
Odlepit se od popraskané omítky.
Dojít ke dveřím a vzít za kliku.
Někteří vedou rádoby poučné monology.
Jiní se zajíkají, když se smějí vlastním vtipným historkám.
Další mlčí.
Většina zmlkla už dávno.
Nově příchozí se mačkají u vchodu.
Dveře mají oprýskaný lak, klika je orosená potem z dlaní.
Dovnitř se nevchází o své vlastní vůli,
ale na zavolání.
Zavolání nikdy nezazní.
V hlavě roste nutkavý pocit, že teď:
Teď jdu já.
Povolaný se vždy omluvně rozhlédne po ostatních.
Dveře jsou velmi tenké,
chvílemi je slyšet sípavý dech osoby v místnosti za nimi.
Ale nikdy ani slovo.
Záda a nohy bolí tak,
že člověk už jen doufá,
že aspoň tam vedle dali pořadatelé židli.
Po ranní
Zvedneš se z gauče,
dojdeš si ukrojit chleba k teplý sekaný.
Chytneš se s tou svojí anebo ne,
to podle toho, jestli ona potřebuje zajít na nehty,
nebo se musí po včerejšku dotáhnout postel.
Takže si nandáš tu sekanou a jestli už vystydla,
tak si na ten chleba mázneš hořčici
a sníš ji studenou.
Je pátek po ranní, na stole se rosí první víkendový
a do nedělní šichty je daleko.
