I.
„nosíš taky někdy sukni?“
kalhotky těžce dopadly na koberec
špičkami převalujeme listí
na bradách zbylá písmena
pod nulou – a chce se mi zpět z šatů
tady na rohu je dobrá hospoda
ze dveří se valí horký dým
II.
„když usínáš, mysli na něco hezkýho“
ale poslední týden už ani nespím
jen pod polštářem hledám dny
včera jí znovu spadla víčka
i přes krásu dýchala stářím
a mluvila jazykem lhářů
na podzim otírám se o zrcadla
III.
„zajdeme na jedno?“
někde mezi šestým a sedmým
posbírám hlavy ze dna sklenic
rozpité pokusy o můj portrét
v okenních škvírách tramvají
město se svléká ze střech
voní poledním gulášem
Tichá paní
S jistotou sedává na lep
pavoukům za zenitem,
vždy k ránu pije kávu
a slaná kolečka na hladině
vylévá do dřezu.
Nakoupit chodívá hluchoněmá
s ramenem lehce odhaleným,
ženám láme podpatky
o sobě jen sní
a mužům lichotí.
V noci je průhledná
a souměrně zlá.
Žaluzie
Slunce přelilo
medem slepené
konečky prstů,
mezi řasy
stékala ze stolu
tříska.
A bylo to jen o trochu víc sladké
než slané.
Už spal,
když umývala talíř
od večeře.
***
Až do pastelova probarvené
ranní košile nesedí přes ramena
a přesto se znovu ohlížíš
za konturami silných slov
až je mi v nich těsno
na jedno setkání
