Tady je Světlo a podniká výlety po souostroví:
po krajkovém pobřeží, po okraji
smažících se lívanců. Tady je Světlo, je to
průhledné dítě, má roztřepené okraje
a vydává se na cestu, nafukovací přívoz, jola důvěřující větru.
Vůbec ničeho si není vědomo. V zamyšlení
ochutnává zelené řasy z pobřežních kamenů,
čistí si zuby slanou vodou. Po kolena
se Světlo brodí, rákosí se mu míhá kolem stehen
a za molem začíná nedobrá hroudovitá kaše,
tam se natahuje, průhledné dítě s okýnky,
snáze pochopitelné než zrcadlo či rukopis,
naklání se dopředu taženo vyšší silou,
spodním proudem, mořským větrem? nebo to jen tak sklouzne
do vědění, chtělo jsem jen žbluňknout, co nás čeká dál?
Ze sbírky Tady je světlo (Tässä on valo), 2009
Tässä on Valo ja hän retkeilee saaristossa:
rannikolla joka on pitsimäistä, paistuvien
räiskäleiden reunaa. Tässä on Valo, hän on
läpinäkyvä lapsi, hän on reunoista repaleinen
ja lähtee matkaan, puhallettu lautta, tuuleen luottava jolla.
Hän ei ole lainkaan tietoinen. Mietteissään
hän maistaa viherlevää rantakiven päältä,
puhdistaa suolavedellä hampaat. Polviin saakka
Valo kahlaa ja kaislat neulovat reisiä
ja laiturin päästä alkaa kokkareinen paha puuro,
sitä kohti hän kurkottaa, kuultava ja ikkunainen lapsi,
helpompi tulkita kuin peili tai käsiala,
eteenpäin kurkottaa suuremman voiman vetämänä,
pohjavirran, merituulen? vai noinko hän horjahtaa
tietoon, meinasin vaan pulahtaa, mitä meille tapahtuu?
***
Když jsme na prahu nepochopitelného
neříkáme nic logického a říkáme
průzračnosti jako studniční voda. Světlo oslepuje,
elektrizuje. Říkám mu: po mechovém koberci
se dá putovat a snít, odskočit si do domu
zestárnout, zněžnět.
Provaz spletený z černé a bílé,
jak moc vydržíš, aniž by ti to zlomilo vaz.
Ruce Světla se ovíjejí kolem krku,
ústa těsně u ucha, svatojánská růže se náhle doširoka rozvine
a na louce u studny leží opar, kdosi pradávný trhá
sedmero kvítí, k zestárnutí, změknutí.
Provaz spletený z černé a bílé, uvitý
věnec, zatoč s ním, hoď, za chvilku zvadnou.
Světlo zaplaví oči, květ ožije
ve studniční vodě, ty chladné až na dně, lásky,
děti, ještě chvilku, trošku mě rozhoupej, hou-py hou,
na okraji studny, drž se kolem krku.
Ze sbírky Tady je světlo (Tässä on valo), 2009
Kun ollaan käsittämättömän reunalla
ei puhuta loogisia ja puhutaan
kaivovedenkirkkaita. Valo sokeltaa,
sähköttää. Kerron sille: sammalikossa
voi vaeltaa ja uneksua, poiketa taloon
vanhenemaan, muuttumaan helläksi.
Mustasta ja valkeasta punottu köysi,
miten paljon kestät niskan katkeamatta.
Valon kädet kietoutuvat kaulalle,
suu korvassa, juhannusruusu rävähtää auki
ja kaivoniityllä on usvaa, joku muinainen kerää
seitsemää kukkaa, vanhenemaan, pehmenemään.
Mustasta ja valkeasta punottu köysi, punottu
seppel, pyöritä, lennätä, kuluvat kohta.
Valo nostaa vedet silmiin, kukka virkistyy
kaivovedessä, kylmät pohjimmaiset, rakkaudet,
lapset, hetki vielä, anna pikkuvauhti, kiik-kaa, kiik-kaa
kaivon reunalla, pidä kaulasta kiinni.
***
Tanec. Píseň je tady. Pláč je píseň, voda proudící z očí, do níž
zabolí paprsek. Smích, když zní z hloubky, přede, nebude ti zima. Natáhni ruku a
vezmi si jablko, sevři je, vezmi tyhle dopisy, ve kterých jsme tak dojemní,
jako jsou lidé jeden pro druhého vždycky: natahují se vstříc, tázavě,
bojí se bolesti, balí dárečky do balicího papíru,
dávající, dávající. I hope you like the little ones! Všechno je tady,
sklenice malinové zavařeniny, vlastnoručně natrhané maliny, vlastnoručně zavařené,
vzkaz vykreslený na pohlednici pomalými písmeny: maliny jsem natrhala v lese,
u jezírka, když padala tma, jezírko osvětlovalo les.
Ze sbírky Tady je světlo (Tässä on valo), 2009
Tanssi. Laulu on tässä. Itku on laulu, silmistä virtaava vesi johon säde
sattuu. Nauru, kun se soi matalalta, kehrää, ei tule kylmä. Ojenna käsi ja
ota omena, ota kiinni, ota nämä kirjeet, joissa me olemme niin liikuttavat
kuin ihmiset toisilleen aina: kurottumassa kohti, kysyvinä,
pelkäämässä että sattuu, käärimässä pieniä lahjoja voimapaperiin,
antamassa, antamassa. – I hope you like the little ones! Kaikki on tässä,
lasipurkki vadelmahilloa, itse poimitut marjat, itse keitetty hillo,
hitain kirjaimin korttiin piirretty viesti: poimin vadelmat metsästä,
lammen vierustalta, kun pimeä putosi, lampi valaisi metsää.
***
Kdybych tak věděla! – Člověk musí vědět, když je dospělý. Sundám z hřebíku odpověď,
obléknu ji, těžké paleto. Tudy chodíme cestou protaženou sněhovým pluhem ráno
do práce, z práce nakoupit, z nákupu domů. K tomu se hodí kožešinová čepice a
pořádné zimní boty. Kdybych tak věděla, chodím se svou rozbitnou láskou
v dešti se sněhem: zeptáš-li se, odjedu kamkoliv, nepojedu nikam, i když
vlaků jezdí spousta, chodím rozbředlými trasami a vedu za ruku Světlo, zastavuje se, je unavené.
Sníh padá z větve stromu na zem, stejný zvuk jako když umírá člověk, musíš
mluvit stále oním hlasem, který se hodí pod jazyk, hodí se k bolavému
srdci, zvát jím lásku, někdy se trefí, holá ruka se dotkne druhé
ruky v tlačenici, ještě! a zázrak, dává a dává.
Ze sbírky Tady je světlo (Tässä on valo), 2009
Kunpa tietäisin! – Pitää tietää, jos on aikuinen. Otan naulasta vastauksen,
puen sen päälle, painavan palttoon. Tässä kävellään aurattua tietä aamulla
töihin, töistä kauppaan, kaupasta kotiin. Tämän kanssa sopii turkislakki ja
tukevat saappaat. Kunpa tietäisin, särkevän rakkauteni kanssa kuljen
räntäsateessa: jos kysyt, lähden minne vaan, en minnekään lähde vaikka
junia menee, räntäreittiä kuljen ja Valoa talutan, se pysähtelee, väsyy.
Lunta putoaa puun oksalta maahan, sama ääni kun ihminen kuolee, sinun
pitää puhua koko ajan sillä äänellä joka sopii kielen alle, sopii kipeään
sydämeen, kutsua sillä rakkautta, joskus se kohdalle osuu, hipaisee paljas
käsi kättä tungoksessa, anna lisää! ja ihme, se antaa ja antaa.
***
Trochu ti pomůžu. Když přišel večer, byli jsme všichni malí. Byla jsem pírko a
doufala jsem, že si zachovám bezmračné oči. Ty se zachovat nedají, jaké štěstí.
Dívám se na Světlo a vím, čím vším bude muset ještě projít, odírat se, klouzat,
padat. Letět a klesat. Smát se. Křičet. Dívám se a trochu pomáhám,
neexistují snadné řádky, v nichž by vyrostla pořádná úroda. Není setkání, po
kterém by nezůstaly modřiny. Když přišlo Světlo, začala jsem klopýtat ve slovech: je to tak, ale
na jednu stranu černé, na druhou stranu bílé skvrny. Už nebylo jasné, kterým směrem
se dát, teď ti trochu pomůžu, ani já to nevím, ale tudy vede
lávka přes bažinu.
Ze sbírky Tady je světlo (Tässä on valo), 2009
Autan sinua vähän tässä. Illan tullen oltiin pieniä kaikki. Höyhen olin ja
toivoin, että säilyttäisin pilvettömät silmät. Ei ne säily, mikä onni.
Katson Valoa ja tiedän minkä kaiken läpi se vielä joutuu, raastuu, liukuu,
kaatuilee. Lentää ja putoaa. Nauraa. Huutaa. Katson ja autan vähän tässä,
ei ole helppoja rivejä joilla kasvaisi kunnon sato. Ei kohtaamista josta ei
jäisi mustelmaa. Valon tullen aloin kompuroida sanoissa: on niin, mutta
toisaalta mustaa, toisaalta valkeat laikut. Ei ollut enää selvää mihin piti
suuntia, nyt autan vähän, en minäkään tiedä, mutta tuosta kohtaa lähtee
pitkospuut.
(píseň přadleny)
1.
Předu dlouhou nit,
spouštím se po ní do vody,
do zorničky, do pramene,
vím, že tu jsi.
Do písmen na náhrobním kameni,
do všeho rozumu se potápím
v kapse řeřavý uhlík
a dětské ponožky a mince,
valutu, která neplatí v tomhle království,
vím, že tu jsi.
Byly roky dlouhé, hladové,
do mola narážel prázdný vor,
pozamykala jsi dveře, polekala se průvanu,
opakovala tupá slova,
jízdní řády, řady čísel,
strom snů s osekanými větvemi.
Sněží, nadýchané vločky,
je mi deset let
a chytám je na jazyk,
dívka s ohonem pod hvězdnou oblohou
jde pozpátku ze školy domů.
Tkám dlouhý šál,
spouštím se po něm do noci,
odcválám na cestu na černém oři,
vím, že tu jsi,
píseň za uchem, pod jazykem,
píseň, kterou máš jen ty:
karmínovou letničku, mučenku,
dlaně plné kouře,
dej mi tu píseň, dej, ať mě odnese
z nalinkované ulice na zakroucenou pěšinku,
z asfaltového hřiště na ďáblovo pole,
ze zpěněných peřejí do škarpy,
padá milosrdný sníh,
hebounké vločky padají,
půjdeme tudy po kolejích,
vím, že jsi
tam kde dřív
všechno dokořán, proudí
jako už jednou kdysi dřív
2.
hyjé ty sivý koníčku,
dáme se na úprk, hlava nehlava,
na ocasu ti visí ta dcera loupežníka,
nespadne, i když se vzpínáš,
jako klíště zuby nehty
a vyletí až nad mraky
hyjé ty sivý koníčku
jen přeběhni kuchyň
právě jsem umyla podlahu, vydrhla lavice,
dala květiny do vázy a rozezpívala se z plných plic,
to ta píseň tě sem přivedla?
trhat, rvát,
s vlající hřívou tancovat?
Ze sbírky Samá radost (Yhtä juhlaa), 2006
(kehruulaulu)
1.
Kehrään pitkää lankaa,
laskeudun sitä pitkin veteen,
mustuaiseen, lähteensilmään,
tiedän että olet täällä.
Hautakivikirjaimien läpi,
läpi kaiken järjen sukellan
taskussa tulinen kekäle
ja lapsen sukat ja kolikoita,
väärää valuuttaa tähän valtakuntaan,
tiedän että olet täällä.
Olihan vuosia, pitkiä, nälkäisiä,
tyhjä ruuhi kolkkasi laituriin,
lukitsit ovia, säikyit vetoa,
toistit tylppiä sanoja,
aikatauluja, lukumääriä,
unipuusta karsittiin oksat.
Putoilee hahtuvalunta,
olen kymmenen vuotta
ja pyydystän kielelle,
ponnarityttö tähtitaivaan alla
käy takaperin koulusta kotiin.
Kudon pitkää liinaa,
sitä pitkin laskeudun yöhön,
karautan mustalla ratsulla tielle,
tiedän että olet täällä,
laulu korvan takana, kielen alla,
laulu joka vain sinulla on:
keijunmekkoa, kärsimyskukkaa
nuotiosavuiset kourat,
anna laulu, anna laulun viedä
viivotinkadulta kinttupolulle,
asvalttikentältä pirunpellolle,
valtakosken vaahdosta laskuojaan
sataa armollista lunta,
hellää hattaraa sataa,
mennään tätä rataa,
tiedän että olet
siellä missä ennenkin
kaikki auki, virraten
kuin kerran ennenkin
2.
ptruu sinä hallava hevonen,
nyt mennään tästä poikki ja pinoon,
hännässä roikkuu se rosvon tytär,
ei kyydistä jää vaikka kuinka reuhdot,
jouhissa riippuu kynsin hampain
ja pääsee pilvien päälle
ptruu sinä hallava hevonen,
käy vain tästä keittiön poikki,
pesin lattian äsken, kuurasin penkit,
laitoin kukkia vaasiin ja lauloin lujaa,
se lauluko sinut tänne kutsui,
tempomaan, riuhtomaan,
hulmuharjana tanssimaan?
JOHANNA VENHO: Básně
Překlad Viola Parente-Čapková
