Nedávno jsem se setkal s několika svými spolužáky ze střední školy. Setkání to bylo nebouřlivé, poklidné a poněkud sterilní/ ač chápu, že naše zájmy a cíle se změnily, takže po více než 15 letech máme jiné zájmy než v devadesátých letech minulého století/. Poněkud rozpačitě jsem vyslechl výčty „úspěchů“ / děti, domy, vozy, dovolené, ženy- tedy nejen manželky/ a v poklidu popíjel svou kávu, aniž bych reagoval. V hlavě jsem si připomínal „velikášské“ cíle, které jsme měli a z kterých u některých z nás zůstala jen torza / v lepším případě/. Z celkem úsměvných vzpomínek mě vytrhl dotaz spolužáka, který se vehementně snažil dostat mě do diskuze. Protože jsem nereagoval na většinu témat, snažil se / a nepodezírám ho z altruismu, ale z pomyslného „milosrdenství“/ mě oslovit k tématům, která mě zajímala již dříve. Od prostého dotazu na četbu se dostal ke konkrétnějším tématům. Pak mě zarazil dotazem, který bych nečekal ani od absolventa ZŠ: „Ještě tě zajímají ty tancující prasátka, ty komiksy?“ Ta otázka mi vyrazila dech a chvíli jsem nebyl schopný slova. Jistě byl „tancujícím prasátkem“ myšlen Bobík, jeden z hlavních aktérů Čtyřlístku. Spojení „ty komiksy“ bylo proneseno oním tónem, jaký lze slyšet, pokud se někdo ptá na nějakou chorobu a její léčbu. Opáčil jsem v tom duchu, že Čtyřlístek nikdy nebyl v centru mých zájmů o grafické romány či novely a „Že ano, napsal jsem pár scénářů ke komiksům, pár článků k teorii i historii komiksu a horlivě dokupuji ty komiksy, které pokládám za přelomové. Pochopitelně musí být cenově dostupné.“ Na dotaz: „Co to znamená?“ jsem v dobré mysli odpověděl, že nemám milion dolarů na první sešity se superhrdiny, což vedlo k oživení diskuze nebývalým způsobem. Ta cifra byla jako magické zaklínadlo. Většina spolužáků ožila, oči zazářily a padaly seriózní / i méně seriózní/ nápady, jak by ten či onen s danou částkou naložil. Dovolil jsem si položit do nastolené vřavy dotaz, zda někdo v poslední době četl nějaký komiks a odpovědi od většiny dotázaných jsou nepublikovatelné. Od těch celkem prostých: / „To je tak pro haranty!“/ až po vulgarismy. Když jsem dal do pléna druhý dotaz, zda někdo viděl v poslední době nějaké filmové zpracování komiksu, bylo mi řečeno většinou lidí, že: „Na blbosti není čas, máme krizi…“

Krize je dnes slovem, jehož frekvence se spolu se slovem „bankrot“ v běžné hovorové, ale i odborné češtině, zmnohonásobila. Rozhodl jsem se však, že se budu držet tématu a položil jsem třetí dotaz: „Co je vlastně podle Vás komiks?“ Odpovědi byly různé, většinou opět nepublikovatelné. Jediná mě potěšila alespoň částečně: „Jo, dobrý. Třeba jak v tom filmu Z pekla pijou absinth, to je dobrý. To je podle komiksu, že jo?“

Sraz byl pro mě nezajímavý / jako bývá většina setkání lidí, kteří mají společnou minulost, rozdílnou současnost a mlhavou budoucnost/. Odnesl jsem si však poučení: Dnešní třicátníci většinou nečtou. Komiks je pro ně četbou pro děti, nic víc, nic míň. Jen někteří znají zprostředkovaně komiksové postavy díky filmovému plátnu. Grafický román většina nezná a netuší, co vlastně tento termín znamená.

Pokud bych zde chtěl hovořit k teorii komiksu, vznikl by nikoli jeden článek, ale několik set článků / při vší úctě ke komiksu a neúctě k mé pracovitosti i znalostem/. Totéž platí k historii komiksu. Totéž platí k estetickému pojetí, filosofii komiksu, atd., atd. Komiks je především médium, transfer. Autor / autoři/ a výtvarníci zprostředkovávají svou představu čtenáři. Netroufám si tvrdit, zda je podstatnější příběh či grafická stránka (ostatně, to je na autorech, ale i na čtenáři, co preferuje, případně jaký je záměr). Komiks je však vždy reakcí na dobu, ve které vzniká, protože všichni zúčastnění se vyskytují v daném čase i prostoru / planeta Země, pro upřesnění/. Na komiks lze tedy, alespoň pro dvacáté století, nahlížet i jako na sociálně- historickou sondu, případně mozaiku, snad i metaforu. Je i obrazem společnosti, v autoritativních a totalitních systémech nástrojem propagandy/, „ortodoxní“ milovníci zmíněného Čtyřlístku mě snad nezatratí, ale i ona „čtveřice z Třeskoprsk“ byla v 70. létech určitým obrazem normalizace, nemluvě o „pionýrských komiksech“- Modrá pětka, Strážci, Mimozemšťané, které tak či onak parazitovali na slávě Rychlých šípů. / Pokud nahlížíme na komiks v současných reáliích, lze si položit otázku: Jak bude vypadat komiks globální? Graficky či obsahově? Postmoderna, prezentovaná autory jako je Allan Moore či Frank Miller, byla více než úspěšná: nejen technologie umožnily důstojné zpracování jejich grafických románů/ Watchmen, Sin City/. Jde o to, že komiks v kulturně vyspělých zemích vystoupil ze stránek sešitů / knih a alb/, dostal se k přemýšlivým umělcům – čtenářům a ti pak komiksy převedli /dle své fantazie/ do audiovizuální formy. Ne vše jsou zdařilá díla, ale je to již lepší než v období 70. let, kdy se v seriálech proháněli herci v moduritových / !/ oblecích, kladní byli jen kladní a záporní jen záporní – prostě bylo to blbé a naivní.

Nedávno jsem četl zprávu, která mě zaskočila. Kdosi píše filmový scénář ke Strážcům, normalizační /a již zmiňované/ kopii Rychlých šípů. Byla to jen krátká zpráva v jednom komiksovém zinu /nezávislý komiksový časopis/. Nejdříve jsem se smál při představě dívek a hochů pobíhajících v pionýrských krojích po neopravených ulicích šedivých cest, jejichž existenční náplní je sběr druhotných odpadů a pořádání závodů pro „Jiskry“. Již nalézt exteriéry mi přišlo býti úkolem nadlidským, nemluvě o tom, že reálie doby („céčka, plísňáky džíny či žvýkačky „Bajo“) už, naštěstí, zmizely „v propadlišti dějin“ a žijí jen v „kolektivní paměti pozůstalých“. Prvotní veselost však nahradil pocit jiný. Zklamání. Ten snímek by totiž nemusel být neúspěšný. Uvědomil jsem si, že i dnes lze slyšet zpěváka, který křičí „…že sbírá céčka,“ v krámě jsem zahlédl Kofolu / vzpomínky na její chuť mě ještě dnes pronásledují v některých nedobrých snech/, televize běžně vysílá neuvěřitelné seriály / Plechová kavalérie/ či filmy/ Atomová katedrála/. Lze se nad tím pousmát, to ano, ale nejedná se o „syndrom Ostalgie“, určitého pocitu ve společnosti, ve které zmizely hodnoty a někdo se je pokouší nalézt v minulosti? Nelze v tomto spatřit krizi, ne finanční, ne ekonomickou, ale sociálně – kulturní, ve které se ocitla nejen česká scéna?

V mém bydlišti není mnoho vyznavačů komiksů v mé věkové skupině / vím o třech, sebe nepočítaje/. Když jsme od témat, která se úzce váží ke komiksu, přešli na úroveň soukromou, osobní, všichni tři se shodli, že svět komiksů / a fantazie v nich/ je pro ně protikladem společnosti, která je nezajímá, nudí a přijde jim hloupá. Že jsou to „jejich vesmíry, jejich úniky z tohoto světa“. Pro mne osobně je komiks něčím víc, svébytnou uměleckou formou, fenoménem, radostí, alternativou k mnohému, svobodou a hravou fantazií. Celoživotním dobrovolným svazkem. Samozřejmě, jak jsem již naznačil, vše je zneužitelné, i komiks může být nástrojem manipulace, demagogie. Takový komiks si přečtu a odložím / je zbytečné se k němu vracet/. Ale je pravdou, že každý má právo na informaci.

Studovat komiksy lze celý život. Jde o přístup, jaký zvolíte: komiksy lze číst, zaměřit se na určitou postavu, autora, výtvarníka, týmovku / skupinu většinou superhrdinů/, komiksy určitého vydavatelství/ např. DC- Detectiv Comics, Marvel/. Lze studovat komiks: filosofii, techniku kresby, příběhy, jejich smysl a poselství. Lze také komiks tvořit. Možnosti, jak uchopit toto médium, jsou nekonečné.

Oto Mašata

Be Sociable, Share!

•