Promyšlená aplikace audiovizuálních medií, spolu s využitím IT, přináší v rámci multimediálních tendencí do klasické výuky literatury řadu nových možností, které usnadňují pochopení látky, oživují spolupráci pedagoga a studenta, rozšiřují kognitivní prostor učiva – respektive stírají hranice mezi jednotlivými předměty: mezi literaturou a dějepisem, občanskou výchovou, filozofií, kurzy cizího jazyka atd. Touto kooperací školních předmětů vznikají příznivé podmínky pro všestranné vzdělání. Jestliže student začne chápat, že vše souvisí se vším a každou informaci lze využít v rámci souvislostí napříč předměty, nikoliv pouze v jediné nauce, přenese si v budoucnu tento poznatek do praxe a pak i do života – čímž se splní základní požadavek kladený na pedagoga: naučit studenta kreativně a samostatně myslet. Podpůrné prostředky zvukového, textového, třírozměrného a obrazového materiálu vytvářejí předpoklad k této všestranné kognitivní symbióze. Zaměřme se dnes na konkrétní problém: využití dějin hudby ve výuce literatury.
Stalo se zvykem v literární výchově, a to nejen na středních školách, představovat studentům nejrůznější dějinné a umělecké periody pomocí hudebních ukázek. Jaké cíle touto aktivitou pedagog sleduje? V první řadě pro něj audio ukázky znamenají oživení jeho hodin. Dále je zde faktor naučný – student je seznámen blížeji s tou či onou periodou. A protože mu ji představujeme v netextové a nevýkladové formě, doufáme, že jej tento druh informací zaujme a osvětlí mu problém, jež je v hodinách probírán. V neposlední řadě pak spoléhá učitel na funkci zážitkovou, která je s hudbou vždy více či méně spojena. U vyšších ročníků předpokládáme i dosažení jakési nadstandardní mety těchto audio poselství – že si student začne uvědomovat rozmanitost lidských dějin a hloubku dějinných a uměleckých počinů.
Musíme se však na přínos ukázek historické hudby podívat reálně, s kritickou reflexí. Abychom mohli s úspěchem realizovat alespoň v náznacích některý z výše uvedených didaktických cílů audio ukázek, musíme dodržovat pravidla, o kterých nyní promluvíme.
Pravidlo souvislosti
Abychom mohli studentům s úspěchem představit chorál Svatý Václave, musíme probírat počátky české písemnosti. Tuto podmínku je zcela zbytečné obhajovat, její poselství je zřejmé. Nesmíme však zapomínat, že toto pravidlo má mnohem sofistikovanější obsah, než se na první pohled může zdát. Učitel, který chce seznámit třídu s atmosférou středověkého kulturního prostředí, by neměl sáhnout po jakékoliv hudební ukázce z příslušného časového období. Jak směšně by působila důstojná píseň Svatý Václave v rámci středověké satiry! Rovněž při obecném shrnutí středověkého období bychom neměli svatováclavský hymnus použít, protože tato skladba je příliš úzce vyprofilovaná. Jako podtržení gotického kulturního klimatu vybereme ukázku proslulejší, která by shrnovala stěžejní znaky této slohové éry (např. libovolnou píseň z cyklu Carmina burana nebo skladbu reprezentující gregoriánský chorál).
Výběr by pedagog neměl opomíjet ani při charakteristice jednotlivých osobností. Spisovatel, který působil také jako skladatel (např. E. T. A. Hoffmann, J. J. Rousseau, Walther von der Vogelwaide ad.), má být představen v hudbě i slovu tak, aby byla podtržena souvislost, kterou hodláme ve výuce předestřít (např. Rousseaova tendence k pastorální jednoduchosti může být účelně podtržena jednoduchostí jeho písní nebo árií z jeho opery Le Devin du Village).
Ujasněme si proto, co znamená pravidlo souvislosti: vybraná hudební ukázka má mít přímý vztah k probíranému tématu, aby mohla být aktivována její naučná funkce. Teoreticky: učitel se snaží co nejbližší souvislostí audio ukázky a literární látky o vytvoření jednotného (nebo naopak mnohotvárného) obrazu obsahu informací. Prakticky: když vyprávím o Rameauově synovci Denise Diderota a dostanu se k pasáži: „Potom začal zpívat předehru ke Galantní Indii (…),“1 je na místě, abych ji – pokud mohu a mám na to prostor – doplnil hudební ukázkou z příslušného místa Rameauovy opery. Vytvořím tak v mysli žáka jednotný obraz jak o díle Diderotově, tak i o atmosféře francouzské osvícenství.
Pravidlo souvislosti konkretizuje studentovu zkušenost, zamezuje vytváření neodpovídajících představ o daném problému. Na druhé straně, můžeme namítnout, že potlačuje fantazii. Avšak tento argument platí jen zčásti. Fantazii, představivost, vnímavého studenta nezastaví konfrontace s konkrétní podobou faktů, ale podněcuje ho k hlubšímu uvažování, ovšem již na bázi – a to je velmi důležité – skutečného reálného poznání. Prakticky: slyší-li student předehru k jedné Mozartově opeře, neomezíme tím jeho touhu uvažovat kreativně o době klasicismu, ale vytvoříme u něho předpoklad k tomu, že si bude jeho obraznost schopna poradit v případě, že bude řeč o dalších operách Mozartova období. Nehledě k tomu, že časem student získá možnost porovnávání svých poznatků a tříbení svých analytických dovedností.
Pravidlo přiměřenosti
K historické hudbě musíme přistupovat vždy jako k členitému souboru, nikoliv jako k nedělitelnému celku. Myslet si, že je jedno jakou skladbu od Beethovena nebo z období renesance pustím, je hrubý omyl, ba přímo nepochopení elementárního smyslu hudebních ukázek ve výuce. Analogicky můžeme hovořit o tom, že je nemožné demonstrovat absurdní divadlo četbou obsáhlých a suchopárných dobových studií, namísto abychom studentům odrecitovali jednu scénu z Plešaté zpěvačky. Podívejme se na základní rozlišení klasické hudby (orchestrální, sborová, komorní, vokální, klávesová skladba) a využití těchto forem ve výuce.
Orchestrální skladba je ideální pro představování historických / literárních epoch, protože je převážně světská a tudíž i méně náročná na poslech. Uvedeme alespoň několik typů na dílo některých skladatelů. Baroko (Johann Sebastian Bach: Braniborské koncerty, Georg Friedrich Händel: Vodní hudba, Hudba ke královskému ohňostroji, Jean-Phillipe Rameau: suity k operám Plateé, Pygmalion, Dardanus), rokoko – galantní styl (Georg Philipp Telemann: jakákoliv orchestrální suita, především Gulliver a Don Quijote), klasicismus (Wolfgang Amadeus Mozart: předehra k opeře Mitridate, Figarova svatba, Joseph Haydn: Londýnská symfonie, Thomas Linley mladší: předehra ke kantátě Bouře), preromantismus (Franz Schubert: některá z ranných písní), romantismus (Franz Schubert: Nedokončená symfonie, Robert Schumann: symfonické etudy) atd.
Sborová skladba je vhodná, pakliže hovoříme o závažných aspektech doby, o věcech emotivního významu, které formovaly následující generace. Jestliže chceme jako prvního barokního autora probírat Miltona, není od věci sáhnout při výběru skladby, která má představit studentům baroko, mezi velké oratorní sbory Georga Friedricha Handela. Neodbývejme romantismus klavírní skladbou Schumanna, když nám jako demonstrace romantické revolučnosti může posloužit některý sbor z Rossiniho nebo Beethovena. Hlasitý sbor nám může pomoci zřetelně oddělit zásadní umělecká období od těch méně významných, pokud k výběru hudebních ukázek přistupujeme v delším časovém plánu. Romantismus, baroko nebo husitské období vyniknou, když předchozí nebo následné epochy ilustrujeme poklidnou skladbou komorní.
Komorní skladba je skladbou pro menší skupinku nástrojů (kvartet, kvintet, trio, duo) nebo pro nástroj sólový bez doprovodu orchestru. Musíte vybírat skutečně jedinečné skladby tohoto druhu, protože jinak se vám nepodaří udržet pozornost studenta. Skladby komorní pracují mnohem více než ostatní skladby s filozofií hudby, s jejím intelektuálním potenciálem. Vyhýbejte se koncertům pro soubory nástrojů stejného typu: smyčcům, dechům. Snažte se vybírat výrazné nástroje jako jsou trubka, housle, hoboj.
Vokální skladbou rozumíme zpěv jednoho (maximálně však pěti) zpěváka za doprovodu hudby. Nejběžnější žánry jsou píseň, árie, recitativ, nápěv, chorál, madrigal, motteto. Mohutností omezená, nástrojovým obsazením poklidná ukázka nám poslouží jako dobrý příklad v historii každodennosti, k demonstraci dobového života (písní Rule, Britannia! můžeme doplnit výklad o vzniku Velké Británie na počátku 18.století a pozvolnou proměnu anglické puritánské mentality v občanskou důstojnost). Vokálně vybroušené operní árie naopak učiteli umožní představit tehdejší dobové umělecké cítění a standardy (nebojme se například vysvětlit studentům úlohu kastrátů v baroku – snáze pak pochopí některé extrémní nálady barokní literatury).
Klávesové skladby (pro klavír, cembalo nebo varhany) nejsou pro demonstraci nebo zamyšlení příliš vhodné. Většinou na sebe totiž zcela vážou pozornost, rozptylují myšlenky, jsou výrazné. Jestliže přímo počítáte s tím, že klávesovou hudbou podbarvíte další činnost (např. dojmové malování nebo tvůrčí psaní, vyplňování tajenky), jedinou rozumnou alternativou jsou klávesy romantismu nebo Mozart, jinak počítejte s nepříjemným zjištěním, že se k činnosti žádný ze studentů neměl, nebo že výsledek takové činnosti za mnoho stát nebude. Barokní, klasicistní a moderní klávesová hudba nese patos konkrétní tvůrčí situace, proto většinou studentům o době, uměleckém stylu, nic neřekne. Žák musí pracovat s polyfonními hlasy, aby nabyl dojmu plasticity. Klávesovou hudbu schováváme pro předvánoční besídky a předprázdninové hodiny, kdy si jí mohou posluchači náležitě vychutnat a nemusí se již soustředit na další úkony v hodině.
Pravidlo délky
Nepřiměřená stopáž hudební ukázky se projeví jako hendikep hlavně v zážitkovosti, nehledě na drahocenný čas vyučovací hodiny. Jestliže se rozhodneme pustit studentům celou Ódu na radost, což je sám o sobě záměr velmi ušlechtilý, musíme počítat s tím, že tato „ukázka“ nám jako Saturn pohltí nejen prostor původně určený Schillerovi, ale i prostor celého hnutí Sturm und Drang. Několik desítek minut trvající sbor unudí i sebetrpělivějšího posluchače brzy k smrti, až na samou mez pozornosti. Je proto důležité vybírat ukázky spíše středního nebo kratšího rozsahu. Pokud budeme trvat na ukázce z díla rozsáhlejšího, měli bychom zvážit přerušení skladby nebo její předchozí úpravu příslušným zkracujícím softwarem (nejrůznější „mp3 nože“ jsou na webu k dispozici jako bezplatný freeware). Musíme se smířit s tím, že v literatuře není prostor pro celé dějiství Figarovy svatby nebo Prodané nevěsty.
Hudebně poučený pedagog je rovněž seznámen s tím, jak jsou vybraná historická období přístupna zmíněnému zkracování nebo přerušení ukázek. Hudba antiky a středověku je přínosná svojí neobvyklostí, jiným vnímáním a realizací hudby, stačí proto, když učitel pustí jen část takové skladby. Chorál, antifona, motetto nebo madrigal jsou hutnými útvary a průměrný student nemusí slyšet celou skladbu, jeho zážitek bude stejný i při poslechu minutově omezené pasáže. Hudba barokní, barokně-klasicistní a klasicistní je založena na opakování několika základních motivů, proto není potřeba, aby zazněla celá skladba. Snad nebudeme dost odvážní, když vyslovíme empiricky zjištěný fakt, že barokní a klasicistní skladba po dvou minutách již nic nového laickému posluchači nepřinese. Diametrálně odlišná je situace hudebního romantismu. Skladba je veskrze dynamická, epická – nelze jí rozdělit na části, protože každá část skladby je jiná (např. díla Schumannova, Schubertova, Weberova a jiných). Pedagog si musí předem celou skladbu vyslechnout, aby se rozhodl, kterou část bude preferovat – zda vypjatou, poklidnou, melancholickou atd. Hudba moderní – počínaje Wagnerem a Debussym – nás paradoxně vrací k didaktickým pokynům pro hudbu antickou a středověkou. Hudební impresionismus, vídeňská škola a další směry jsou poslechově velice náročné a neškolenému posluchači proto postačí jen reprezentativní pasáže některého díla.
Shrneme pravidlo délky jako nutnost zacházet s hudebním materiálem tak, aby vyhovoval svou délkou prostoru vyučování, aby však zároveň neztratil přílišným zkrácením svůj původní smysl.
Pravidlo sekundárnosti
Pedagog, který využije v hodinách literatury nebo dějepisu ukázku historické hudby, by měl mít vždy na paměti druhotnost tohoto počínání. Hudební ukázka je doplněním vítaným, potřebným a nezastupitelným, ale zůstává vždy jen doplněním! Studenti poslouchající Ca ira! v hodinách literatury se nesmí v nárocích učitele proměnit na konzervatoristy nebo začínající muzikology! Mladý člověk, který možná vůbec nemá vztah ke klasické nebo jakékoliv hudbě, není schopen ani s maximální dobrou vůlí plnit naprosto nesmyslné požadavky svého učitele. Vyvarujme se proto složitých „úkolů“ plynoucích z hudebních ukázek – poznej o kterou skladbu se jedná, jmenuj jednu skladbu z tohoto historického období, kterou jsme během hodin poslouchali. Jestliže začneme ve třídách rozvíjet takovéto nebo podobné aktivity, ztratí poslech hudebních ukázek zcela svůj původní význam. Z příjemného osvěžení výuky se stane jen další náročný a stresující požadavek, který do budoucna v literárních seminářích vzbudí jen odpor. Samozřejmě jsou i žáci a studenti, kteří budou podobné úkoly vítat s otevřenou náručí a značně zaměstnají jejich tvůrčí potenciál, ale musíme si uvědomit, že ne každý je nadán sluchovými dovednostmi a hudební pamětí. Náš úkol na poli historické hudby bude jen pasivní, aktivitu přenechme kolegům v hudební výchově.
Shrnujeme: práce s hudební ukázkou v kontextu literatury má zůstat na úrovni bezprostřední reflexe nebo hledání argumentů pro dokreslení daných faktů z literární historie.
Adam Krupička
