Z
Miroslav Fišmeister
Větrné mlýny 2009, 280 stran
Pátá sbírka Miroslava Fišmeistera nese velmi prostě prozaický název Z, i tak je plná poezie. A dle mého názoru poezie kvalitní. Problém však nastává s její srozumitelností. Miroslav Fišmeister totiž ve své nové sbírce osciluje na hranicích uměleckých směrů, které nikdy nebyly vstřícné k pochopení a vůbec k uchopení. V básních jsou přítomné stopy surrealismu a dadaismu. Ač ani snový charakter surrealistických textů, ani hravá podoba dadaistických básní neměly nikdy blízko k snadnému čtení, o to více se v nich dá nalézat interpretačních cest. Tento text nebude ani tak recenzí, tedy článkem hodnotícím dílo, jako spíše záznamem putování skrz Fišmeisterovu poetiku.
Z na první pohled osloví svým sytě žlutým zevnějškem a minimalistickým provedením obálky. Stejně tak zaujme na dnešní dobu netradiční rozsah, na básnickou sbírku značný. Máme co dočinění s pořádným mackem. Z se totiž pyšní 280 stranami. Přes dedikaci: „Zuzce“, vstupuji do světa, který je hájemstvím Miroslava Fišmeistera a který, pokud se budete trochu snažit, může oslovit i vás.
Je to především svět „všech barev“. Žlutá na přebalu byla jen předehrou barevných orgií v knize. Dech je pak „oranžovočerný“, modř může být „ptakořitná“ a „za domem červeně tečou boty“. Barvy nemusí být vyjádřeny přímo, přesto oslňují: Ze stínu pohled do slunce. / Do slunce hnijících hroznýšů. / Do slunce mramorového čaje. / Do slunce lásky. /… (str. 10) Barevnost sbírky je natolik uhrančivá, až ji můžete takměř fyzicky cítit. Fišmeisterův svět je hravě barevný, a to i slovně, vždyť barvy jsou jedním ze zdrojů pro tvorbu novotvarů. Nová slova, nové barvy.
Je to svět podivných rostlin a tvorů. Ať už existujících či vysněných. Fišmeister o sobě říká, že je amatérským přírodovědcem a rozhodně jej v básních nezapře. Zvířata, stejně jako barvy, jsou téměř všude. A stejně jako barvy nemusí být zcela zvířecí. Vždyť, jsou snášející se babičky více lidmi, či neznámými tvory? …nevšímejte si babiček / snášejících se z oblohy / ani babiček obrýlených velryb / … (str. 88) Má masožravý klavír blíže k hudebnímu nástroji, či hrůzostrašné rostlině? Ze své bílé věže nazýváš trávu jmény, / která říká masožravý klavír // … (str. 162)
Je to sen? Představa? Halucinace? Nebo racionálně vystavěná hádanka? Mně osobně nabídl Fišmeister hned několik čtení. Čtení prvotní – zběžné, jež bylo občas zasaženo básní, ale celek Z nechalo bez povšimnutí. Při zběžném čtení jsem měl pocit, že ta představová rozevlátost je jen manýra, která nemá opodstatnění. Nad řadou básní by se jistě dalo polemizovat. Dalo by se hovořit o nadbytečné repetetivnosti, o nadbytečnosti,… Ona přeci jen sbírka je dostatečně rozsáhlá na to, aby byla i proškrtatelná. Ale jsem já autorem?
Druhým čtením bylo čtení pocitové. Nepotřeboval jsem rozumět slovům a už vůbec ne jejich smyslu, když se shlukovaly do vět a příběhů. Čtení bylo trochu z jiného světa. Pobleskávaly na mne barvy, podivní tvorové proplouvali před mýma očima. Inu, seznámení s textem spíše podvědomé, snové. Neodnesl jsem si z něj žádný závěr – hodnocení, ale nechalo ve mně řadu pocitů. A již díky tomu jsem ochoten Fišmeistrův způsob tvorby hájit.
Za třetí čtení by se dala považovat snaha o průnik. Čistě logický průnik do Fišmeisterových textů. Jako by básně byly kódem, který je třeba pochopit. Řada básní se dá jistě racionálně interpretovat a je jedno, zda je tak sám autor zamýšlel. Hra je to veskrze zábavná a přináší zcela jiné povyražení než předcházející způsob četby. Ovšem po chvíli jsem se unavil.
Posledním čtením, kterým jsem Z uchopil, bylo čtení jedné rozsáhlé milostné básně. Z je ve své neuchopitelnosti a částečné nesrozumitelnosti bolavě něžné. Okrový sup jeho úst / se, plachý jako tis, / zasunul do domu. (str. 206) Z by tak mohlo být životem. Jeho plynutím, jeho bezbřehostí a roztodivností. Snad kdyby se někdo pokusil zapsat lidský život se vším všudy, podobal by se mlhavé nejasnosti Z, které je i přes ni uhrančivé, plné fantazie. Ale to bychom se dostali příliš daleko.
Tomáš Čada
