Povrch, skrytost, ambivalence. Manýrismus, baroko a (česká) avantgarda
Josef Vojvodík
Argo 2008, 400 stran
Před nedávnem se na knižním trhu objevila kniha, která mezi literárními teoretiky vzbudila nebývalou pozornost. V oboru, který bezesporu stojí na okraji velkých vědních disciplín a jehož důležitost a potřebnost je mnohými zpochybňována, vznikají čas od času texty, zejména složité teoretické konstrukty, které jsou skutečně určeny pouze několika zasvěceným. Interdisciplinární přesah literárně teoretických prací je komplikovaným problémem směřujícím od filozofických východisek k až mnohdy bizarním matematickým modelům a abstraktním úvahám. Přínos takto pojatých koncepcí pak může vyvolávat celou řadu pochybností a rozpaků. Rovněž české akademické prostředí (snad pouze s výjimkou Jihočeské univerzity) preferuje přístupy literárněhistorické. Teoretičtí badatelé jsou považováni za podivíny, jejichž textům málokdo rozumí. Vojvodíkova práce je v tomto ohledu výjimkou. Metodologicky velice inspirativní text se opírá hned o celou řadu možných teoretických náhledů a autorova suverenita, s jakou se v mnoha zcela odlišných oborech pohybuje, je neuvěřitelná. Jedním dechem však dodejme, že právě ohromující Vojvodíkova erudice je největší devizou textu, ale zároveň i zásadním limitujícím faktorem při jeho recepci.
Provokativní je už samotné téma. Vojvodík se snaží prokázat blízkost dvou na první pohled zcela odlišných uměleckých epoch – manýrismu-baroka (které mnohdy chápe jako synonyma pro jedno období a jako „specifickou formu epochy ve smyslu skepse, zpochybnění a narušení jednotného a jednohlasého statutu světa,“1) a české avantgardy 20. a 30. let dvacátého století. Nutno hned upřesnit, že tak činí ve dvou podobách. Prvním rysem příbuznosti je ono definování směru jako souboru mnoha hodnot a postojů, jako životního pocitu, který mezi barokem a meziválečnou realitou vykazuje řady analogií. Centrem úvah se zde stává chaos ze zborceného světa, zmar z bídy a marasmu válek a umírání, ona „marnost nad marnost“ vystávající z reality třicetileté války a rovněž války první světové, kdy onen apokalyptický pocit aktualizuje procitnuvší expresionismus. Druhou stránku podobnosti představuje důraz na uměleckou individualitu a subjektivitu, která formuje suverénní umělecké dílo jako artefakt, tedy ne nápodobu reality, ale skutečnost samu pro sebe. Jednotícím faktorem se u baroka i avantgardy stává antiklasičnost, antinormativnost, abstrakce, snaha o emocionální vytržení a na neposledním místě – neoddiskutovatelná patina modernosti.
Vojvodík se snaží dokázat své závěry v tak širokém záběru, že autor tohoto příspěvku se necítí být povolán hovořit zasvěceně o architektuře či filmu, obraťme tedy svoji pozornost k pasážím, které se zabývají literaturou. Autor se věnuje zejména meziválečné poezii – Halasovi, Bieblovi, Weinerovi, Holanovi, Zahradníčkovi. Ve vztahu mezi jejich vlastní tvorbou a „věčným barokním prožitkem“, shledává na mnoha úrovních zásadní spojitosti. Tento pohled na svět vzniklý komparací estetických prvků baroka s tvorbou mladé umělecké generace první poloviny 20. století označuje jako neobarokní. Ač se to mnohdy zdá paradoxní, spojuje obojí hned několik momentů. Samotnou uměleckou abstrakci dává do souvislosti s termínem „ambivalentní obraz dvojího světa“, za kterým se neskrývá nic jiného než Kalistova teze o poznání Boha skrze tento svět2, kterou český barokista charakterizuje barokní epochu. Vojvodík považuje barokní a avantgardní umění za průkopníky autonomního estetického světa, které vzájemně spojuje jistá skepse, odcizení, zpochybnění a narušení stávajícího řádu, jejich reakce na něj je pak antikánonem soudobých estetických projevů.
Základem Vojvodíkových úvah v estetické rovině je pojetí uměleckého díla jako „stroje emocí“,jako fenoménu uchvácení, vytržení a emocionálního šoku. Z tohoto důvodu vymezuje baroko a manýrismus jako jasně antiklasicistní styly. A jak na stejném místě tvrdí:
„Právě a nikoli náhodou dochází k tomuto výraznému znovuoživení zájmu o manýrismus a baroko v době, kdy totalitní ideologie a diktatury, v nacistickém Německu stejně jako v třídně socialistickém Rusku, vyhlašují konjunkturu pseudoklasicismu, který by měl překonat samotný klasicismus ve jménu falešně interpretovaných „národních tradic“, „ducha lidu“, a „lidovosti“, věčných tisíciletých říší, velikosti, pompéznosti atd.“ (str. 45)
Zde vystihuje Vojvodík právě onen důležitý tmelící prvek, vymezující termín neobarok. V estetické i duchovní (chceme-li interpretační) rovině se v tomto momentu skutečnost třicátých a čtyřicátých let střetává s kulturním i dobovým ovzduším raného baroka. Autor nemohl neupozornit na to, jak byly výstavy Toyen a Štýrského napadány tiskem levicovým, tak rovněž i tiskem fašizujícím.
Důležitým aspektem těchto úvah je ona titulem zmíněná ambivalence a rovněž nadčasovost baroka. Už Nietzsche chápal baroko jako nadčasový, stále se navracející fenomén. Již tímto momentem zřejmě započal výrazný odklon od výkladu baroka jako symptomu krize. V zahraničí byla krize spatřována zejména v barokní mnohomluvnosti a pompézní artistnosti, v našem kulturním prostředí bývala epocha negativně interpretována spíše pro svůj politicko-náboženský rozměr. Avšak barokní přeumělkovanost pokládá základy modernímu pojetí uměleckého díla a duchovní rozměr, který nelze aplikovat pouze na realitu českého 17. století, nachází dodnes analogické individuální estetické prožitky. Největším dědicem baroka se jeví být expresionismus. Ten podle Vojvodíka představuje:
„…první směr 20. století, který není jen uměleckým stylem nebo programem, ale také životním postojem vycházejícím ze specifického ‚pocitu světa‛.“ (str. 72)
Zde se dovolává zejména dualistického (ambivalentního) pojetí světa, prosyceného kontrasty a rozpory – světlo a tma, Bůh a člověk, zrození a smrt. V této souvislosti hovoří o jakési „kulturně-duchovní fólii“, kterou vytvořil v době kolem první světové války expresionismus. Na pozadí této fólie je baroko „vnímáno a interpretováno jako nadčasový Evropu umělecky a duchovně sjednocující metastyl a patrně poslední velká umělecko-ideová epocha syntézy, jejíž skrytá tradice nepřestala – jak se zdá – dosud působit.“ (str. 73)
Nadčasovost a dvojakost barokního (neobarokního) pocitu dokládá dále na architektuře, na fenoménu zrcadlení, problematice těla a nakonec v lehce provokativní eseji, která je ve svojí podstatě recenzí na americký film Zkrocená hora. Tato pasáž není zásadní pro vymezení teoretického problému, ale může mít velice inspirativní metodologický dopad na celou řadu badatelů. Na nejspíše obecně známém příběhu zakázané lásky mezi dvěma muži v prostředí honáků dobytka a rodeí tradičního amerického západu hledá nadčasové prvky shodující se s barokním náhledem na svět. Zástupcem onoho dualismu a nadčasovosti se ve Vojvodíkově interpretaci stává hora – Brokeback Mountain, jediné místo, kde prožitek hlavního hrdiny získává onen tajemný, vyšší odlesk a „skutečný“ emocemi naplněný tvar.
Nutno ale rovněž s Vojvodíkem polemizovat. Jeho teoretický konstrukt je téměř dokonalý, příklady, kterých využívá, jsou však již diskutabilní. V úvahách o moderním výtvarném umění a poezii takřka nereflektuje surrealistický prožitek autorů, onu snahu o automatický text i vznik na rozumu zcela nezávislého umění, které bylo do jisté míry inspirováno hnutím dadaistů. Tyto prvky jsou v tvorbě Nezvala, Toyen, Štýrského a jiných zajisté přítomné, zatímco barokní iluze, jak sám Vojvodík na jiném místě tvrdí, „je vždy vědomá a chtěná, nikdy nechce svést duši nebo také alespoň klamat rozum, nýbrž vždy jen smysly.“ (str. 137) V tomto bodě tedy analogie nespatřuji, na druhou stranu u celé řady prozaiků – Durych, Deml, Schulz, Váchal, Čep – by Vojvodíkovy argumenty vyzněly mnohem přesvědčivěji.
Naznačil jsem, že se v případě této knihy jedná o velice náročnou recepci. Celá kapitola zabývající se odvěkým filozofickým problémem – tělem – je křečovitý pokus o stoprocentní vyčerpání tématu. Autor používá odborné lékařské termíny, které dozajista nejsou čtenáři známé, zahlcuje nás odbornou terminologií napříč mnoha disciplínami. Celá kapitola je z mého pohledu – použiji jazyk jejího autora – nevyoperovaným apendixem. Rovněž Vojvodíkova záliba v používání cizích slov, upozorňuji, že nikoliv termínů, zatěžuje větu tak křiklavou intelektuální nadstavbou, až nad tím zůstává rozum stát. Že si autor oblíbil složitou syntax, můžeme přisoudit jeho zálibě v barokní epoše. Proč ale používá vytrvale slova jako například iluzionistické verbum „imaginován“ místo českého ekvivalentu „představován“, je pro mě záhadou. Tato děs budící „makarónština“, kterou vyluštíme pouze za použití slovníku cizích slov (a věřte mi, že s běžným nevystačíte), je bohužel slabostí mnoha teoretických prací a mám pocit, že obecně slabostí části české akademické obce. Říkám ne, ne, ne, takhle se psát nedá a někteří badatelé si takto předem sami limitují okruh svých čtenářů. Byla by však velká škoda pouze kvůli tomu Vojvodíkovu knihu nečíst a přehlížet tak její zásadní sdělení.
I přes tyto dílčí výtky se totiž jedná o mimořádnou teoretickou práci, která bude jistě ještě hojně diskutována, a to nejen v kruzích literárně-teoretických. Vojvodíkova koncepce směřuje daleko za tradičně vymezené mantinely literární vědy. Přibližuje komplexní pocit člověka z okolního světa a pokusy, jak se s jeho skutečností duševně vyrovnává. Prožitek neobaroka Vojvodík zdaleka neobjevil jako první, ale detailně ho charakterizoval, popsal a navíc jej definoval jako základní tendenci moderního, rozumějme, antiklasického a antitradičního umění. Jestliže aspekty tohoto „věčného prožívání“ jsou aktualizovány i postmodernou, je nutné se alespoň zamyslet nad tím, co se to vlastně děje s naším světem.
Jan Tětek
