Traude Veran
Někteří chtějí vždy znovu přijít
překlad Stanislav Struhar
Nakladatelství Dauphin, r. 2009, 72 stran
Kniha barvy ospalého jarního nebe, hledala-li bych ji v knihovně, přehlédla bych ji. Jistojistě. To samé s autorkou Traude Veran (1934), Rakušankou s českými předky, vepsanou na hřbetu knihy, bílé písmo se v bleděmodré bezpečně ukrývá. Celkem jinak je tomu s obsahem knihy, nahlédnu-li konečně, jakoby nešlo jej jen tak ukrýt či bezpečně přehlédnout.
Někteří chtějí vždy znovu přijít, název sbírky naznačuje osoby, snad i situace, které se v paměti vracejí, není možné je zapomenout nebo vyřadit. Znovu a znovu vytanou na povrch, jakoby jimi byla autorka poznamenána či navždy přichycena, vazbu k nim není možné odejmout. Autorka je zde v pozici pasivní, v pozici člověka, který nemůže ovlivnit vzpomínky, jež vytanou na mysl, a zároveň aktivní v onom chtěném, vědomém aktu výběru. Je tomu tak vzhledem k tomu, že nejde o soubor básní, které by vznikly v jednom období – nyní, ale o soubor básní pokrývající mnoho let. Výběr textů ze situací či lidí v nich i sebe samé zasazené uprostřed oněch situací, které v autorce zanechaly osten tehdejšího prožitku a jsou schopny ho i po letech opět vyvolat.
Sbírka je rozdělena na čtyři oddíly, přičemž první, s názvem Podej mi ruku, je z nich nejobsáhlejší. Autorka zde hledá či popisuje cestu k někomu a zároveň tak hledá cestu k sobě. Hledá návaznosti, přibližuje se nebo alespoň činí krok na cestě k přiblížení, k porozumění nebo alespoň k dosahu. Předpokládá protistranu slabší, potřebnou pomoci, za clonou však nalézáme nakonec i ji samou, potřebnou. Jakoby sdělovala: pomohu ti, odpustím, provedu tě, přibliž se ke mně, abych i já neměla strach, abych i já sama sobě mohla…pomoci. Podobně se vztahuje i k sobě např. v textu svému synu. V textu o své babičce se jí přibližuje tak, aby jí odpomohla od bolesti, bití, tíhy života, pomohla odejít a zároveň dala tušit, že touží pochopit a vstřebat jakýsi úděl ženy předávaný z generace na generaci.
Ve druhém oddílu Co o mně víš se občasně objeví klišé bez poetiky: jakmile mi začali / k narozeninám / přát ještě spoustu šťastných let / uvědomila jsem si / že jich hodně / nemohu už očekávat, ovšem do kontextu přesto zapadá. Lze zde nalézt pár textů se slovy, která jsou příliš vypovídající, zbytečně nasměrovávající: …teď mám wc s vůní květů / cifem umytou vanu / a jsem sama / nebo podobně: / dva kroky / váhavě do hloubky / hned zase / zpět / jen se / do života neponořit. Na druhou stranu jsou zde obsaženy velmi silné texty zaujímající svou nostalgií či sebevnímáním autorky, vztahem k blízkým, dětství: …v pevném úchopu vedle černých holínkových nohou / nebolí to ale ta krev je tak krvavá…
Trpko v mých ústech a Kapky se netřpytí bez slunce, krátké oddíly řazené na konec knihy vypovídají o hořkosti a smíření, o zmařeném a promarněném, o poetice krásy prostředí s neopominutelnou dávkou ironie, jak je tomu např. v Hegauském jezeře: …nevyspalá zpustlá stébla… / zajíci po poli / ženoucí se velká zvěř / neobvykle divoká / žádní velikonoční zajíčci // šedé dřevo a suť nebo též v textu Lipětínská chata v mlze: …brzy odpoledne / působí temnota diletantsky// kapky se netřpytí bez slunce.
Autorčina zpověď jako ženy i člověka je velmi křehká a zároveň tvrdá, a to především vůči sobě: …ze všech těch regálů / šatníků / sklepů / kontejnerů / jsem zase vylezla / ohlásila se zpět / hello friends / it´s me // trapné / něco takového.
Anica Jenski
