Rozhovor s Janem Vávrou, managerem kulturního čtrnáctideníku A2 a zástupcem iniciativy Za Česko kulturní probíhal na sluncem zalité terase, jež je součástí redakce Ádvojky. Původně jsem si chtěl s panem Vávrou pohovořit o iniciativě a dopadu jejích aktivit na fungování časopisu. Nakonec se rozhovor vyvinul poněkud jiným směrem. Ale nemyslím si, že by to bylo na škodu věci. Vždyť rozhovor o širším kulturním kontextu, a to nejen českém, může být jistě podnětný, když je navíc opřen o praktická pozorování vycházející z práce pro Za Česko kulturní.
Dobrý den, pane Vávro. Začali bychom poněkud obecně. Co pro Vás znamená kultura?
No, tak to může být na celý rozhovor. (smích) Kultura není jen umění a nemůže se vyčleňovat z ostatního společenského dění. Proto například v A2 pojímáme kulturní dění politicky a politiku kulturně. Je to světonázor. Pro mě to je jak žiju, kde se pohybuju, jak funguju. Není to přeci jen to, že občas zajdu do divadla. Kultura je také o tom, jak sám sebe vnímám v rámci společnosti.
Tak to trochu upřesníme. Co pro vás znamená nezávislé umění?
Narážíme na pojem závislost, nezávislost. Často slyším: „Tváříte se nezávisle a žádáte o granty?“ To mi přijde jako zmatení pojmů. Nezávislé na státu dle mého znamená nezávislé co se týká oficiálních struktur. Hovořím o občanských sdruženích, malých divadlech a tak dále. Jsou to tisíce malých subjektů rozmístěných po republice, které vytvořily po revoluci tu hlavní síť živého umění. My Za Česko kulturní spojujeme tyto malé organizace proto, že většinou nemají žádné zastání. Neexistuje žádná síť, která by se problémy těchto organizací zabývala. Tak se ji snažíme dát dohromady. Být advokáty těchto malých příjemců grantů. Oni jsou nezávislí proto, že se každý rok účastní výběrových řízení na své aktivity, každý rok musí dokazovat, že jsou dobří. Přitom podpora je minimální. Bavíme se tu o třech stech milionech na každý rok, které jsou určeny tisícovce subjektů. Subjektům, které jsou hrozně podstatné.
Tři sta milionů není moc…
A to by pět set milionů bohatě stačilo na fungování těchto kulturních aktivit. Přitom se ministerstvo a stát tváří, jakým obrovským úspěchem je současná částka. Vezměte si však, že rozpočet celého ministerstva, ač včetně církví, je osm miliard. A tady se bavíme o půl miliardě pro nejhmatatelnější a nejviditelnější sektor.
O tom by se dalo jistě bavit hlouběji, ale do třetice obecně. Za Česko kulturní zaštiťuje takzvané živé umění. Co si pod tímto pojmem představit?
Živé umění je kategorie, kterou jsme si potřebovali sami definovat. Skrývá se pod tím vše, co se aktuálně vytváří. Nic co by se dalo zakonzervovat. Jednoduše je to tedy veškeré aktuální umění. Za Česko kulturní se snaží podporovat umění, které vzniká teď a tady. Je to třeba. Přece si nemůžeme říct, že teď jsou prioritou památky a přestaneme podporovat vznik něčeho nového. Pak by za padesát let nebylo co konzervovat. Iniciativa se tedy snaží podpořit prostředí a podmínky pro vznik současného umění.
Za Česko kulturní žádá o transparentní nakládání s financemi Ministerstva kultury, zároveň by rádo dosáhlo navýšení peněz jdoucích na kulturu. Ale proč má stát podporovat kulturu? Nemohla by kultura existovat bez podpor?
Proto, aby stát podporoval kulturu, máme několik argumentů. Jsou tu imanentní hodnoty kultury, kultura nás zušlechťuje. To je neoddiskutovatelný fakt. Ale jsou zde i další argumenty, třeba argumenty sociálního charakteru. Kdo bude mít přístup ke kvalitnímu umění od mala, pravděpodobně neskončí na ulici, nebude brát drogy, nebude krást. Tato tvrzení jsou podložena výzkumy. Poslední argument, zřejmě nejtěžší kalibr na skeptiky, kteří se tváří, že by stát neměl podporovat kulturu, je argument ekonomický. Dnes se vše přepočítává na peníze a tak je třeba říct, že investice do kultury se vrátí. Není to tak, že by stát pouze dotoval. Když někdo dělá festival, tak tam lidi musí přijet, něco tam utratí. Vrátí peníze do ekonomiky daného místa. A to je jen drobný výsek toho, jak se peníze vrací zpátky. My plánujeme na české prostředí zpracovat podrobný výzkum. Upřímně řečeno instituce jako Ministerstvo kultury nebo Český statistický úřad se takovým studiím nevěnují. Nikoho to nenapadlo. Pro všechny je jednodušší opakovat naučený argument: „Prostředky sypané do živého umění, jsou prostředky sypané do černé díry.“ My si však myslíme, že to tak není. Ano, umění bude žít kdesi v undergroundu i bez dotací. Ale pak o sobě nemůžeme prohlašovat, že jsme kulturní stát a kulturní lidé.
Kdo bude dělat onu zmiňovanou studii?
Pokud seženeme dostatek prostředků, tak ji bude dělat nějaká renomovaná firma. Je třeba nasbírat data, abychom o ně mohli opřít své argumenty. Zatím můžeme argumentovat jen daty, pocházejícími ze zahraničí a není nic jednoduššího, než říci, že na ČR se tyto nedají aplikovat. My chceme dokázat, že to tak funguje, že nejsme výjimeční. Na druhou stranu nejsme výjimeční ani v chápání kultury. Přitom, když se to vezme do konečného důsledku, jde o podporu kreativity lidí. Teď bude velké téma předvolebních kampaní nezaměstnanost. Když kreativní člověk přijde o zaměstnání, hned nepožádá stát o podporu, ale dokáže si sám vytvořit pracovní místo. Stát může ušetřit na mandatorních výdajích. Podpora kreativity je pro ekonomické zdraví státu potřebná.
Zmínil jste, že Česko není nějak výjimečné v rámci podpory kultury. Do jakého kontextu evropského dění by se dala Česká republika zasadit v rámci náhledu na kulturu?
Pohyboval bych se po regionu Polsko, Slovensko, Maďarsko, Česká republika, i s ohledem na vlastní zkušenost. Je však nutné říct, že všude ve světě se stala krize jakousi modlou. Téměř všichni škrtali v kulturních rozpočtech. Osobně to vnímám jako neprozíravé. Myslím si, že ti, kdo kulturu podporují i přes ekonomické problémy, udělali dobře. Jsou to některé regiony v Německu či Belgie. V momentě krize je nálada ve společnosti horší, cesta z ní může vést skrz umění. Například dotované divadlo může nabídnout přiměřené vstupné. Dalo by se říci, že kultura může být pro spirit společnosti motorem.
Vraťme se do českého prostředí. Jedním z programových bodů iniciativy je dialog s Ministerstvem kultury. Jak se jej daří naplňovat?
V současné době je to lepší než dříve. Alespoň je nám tvrzeno, že nás bere ministerstvo vážně. Na druhou stranu po několika urgencích se ani během půl roku nepodařilo sejít se s ministrem kultury. A ač nás úředníci a náměstci ujišťují, že se o naše počínání zajímá, tak o přímé setkání zájem nemá. Ale něco se daří. Minimálně to, co jsme teď zveřejnili na webu jako „balíček otevřenosti“, což je upozornění na netransparentní procesy na ministerstvu. Balíček obsahuje taky podněty ke zlepšení grantového řízení. Byli jsme ujištění, že se tomu bude ministerstvo věnovat. Sami jsme zvědavi, jak to dopadne.
A co znamená, že se komunikaci daří více než dřív?
Za úřednické vlády, za ministra Riedlbaucha, se s ministerstvem obecně komunikuje snáze. Pan Jehlička podle mého názoru nesnesl jakoukoli kritiku a vše a priori odmítal. S ním se moc debatovat nedalo. My nechceme někoho jenom kritizovat. Nás zajímá zlepšování prostředí a chceme se bavit nad konkrétními věcmi, které by mohly prostředí zlepšit.
Myslíte si, že byla komunikace dána i tím, že pan Riedlbauch má přeci jen k živému umění blíže?
Určitě to souvisí s tím, zda ministra do úřadu vyšle strana a na základě jakých kritérií, zda ti lidé mají něco za sebou. My, jelikož nejsme v žádné politické straně, tak to nemůžeme příliš ovlivňovat. Na druhou stranu můžeme zajistit, že když bude ministr z jakékoli strany, tak se s ním budeme snažit navázat dialog.
A záleží na osobě ministra?
Myslím, že ano. Téměř všechna ministerstva podléhají starému habsburskému modelu. Jeden mocnář vládne a bez něho se nic neobejde. To je trochu škoda, protože v úřednickém aparátu jsou na ministerstvu jistě i kvalitní lidi. Je tedy podstatné, aby byl na ministerstvu otevřený ministr se silnější vizí a kulturní obec se na té vizi mohla podílet.
Co podle vás přinesou nadcházející volby? Myslíte, že silnější mandát ovlivní chování ministra kultury?
Ať volby dopadnou jakkoli, tak je třeba, aby na ministerstvu seděl člověk, který dokáže ve vládě vysvětlit, že investice do ministerstva kultury nejsou zátěží. A tento pohled v politické reprezentaci schází. Je to zřejmě proto, že se nad tím politikům nechce přemýšlet a nikdo je k tomu nenutí. Přitom v současnosti v západní Evropě nikdo nad kulturou jako černou dírou nepřemýšlí. U nás panuje stále marxistický přístup ke kultuře, kdy se postaví ekonomická základna a kultura je pouze nadstavba. A tak je třeba řešit ty důležitější věci. Kultura je chápána asi takto: „Po práci si dáme židle stranou a bude se hrát divadlo.“ Tak to ale není. Pokud se vrátím k tomu fabulování na začátku, když jsem se snažil postihnout, co je kultura. Kultura není vytržená z této společnosti a zasahuje do ekonomiky, sociální sféry a dalších oblastí lidské činnosti.
Zpátky k těm volbám.
My se teď před volbami pokusíme oslovit všechny politické strany a jejich kandidáty na post ministra kultury a budeme mít připraveno několik jednoduchých otázek. Rádi bychom se dozvěděli, co si jednotlivé strany myslí. Obecně v programech politických stran není o kultuře nic moc napsáno. Dokola se opakuje jedno procento na kulturu, ale když si to vezmeme do důsledku, tak to se opakuje několik let. Je to vlastně taková mantra. My budeme chtít z lidí dostat nějaké hlubší názory na fungování ministerstva. Před volbami se bude bojovat o poplatky, o nezaměstnanost a tohle zase bude trochu nadstavba. Teď budeme dávat peníze na kulturu, teď na školství, teď na medicínu, ale ono to vše funguje v nějaké synergii a málo kdo to tady vnímá.
V minulém roce jste pod záštitou iniciativy uspořádali několik protestních akcí a demonstrací, v současnosti se tato aktivita vytratila. Čím je to způsobeno?
Ne, že by nás to nebavilo. Ale teď je období, kdy jsme si řekli, že je vhodnější ponořit se do konkrétní práce. Snažíme se vypracovat materiály, na jejichž základě by mělo ministerstvo něco dělat, protože podle mého názoru samo od sebe nic neudělá. Proto přinášíme konkrétní návrhy. Ale čas happeningů určitě neskončil.
Již jste to v rozhovoru zmínil, ale proč to trochu nerozvést. Iniciativa navrhla kroky na zkvalitnění grantového řízení. Co si od tohoto návrhu slibujete?
Já si slibuji to, že nad konkrétními návrhy bude chtít ministerstvo debatovat. Což je možné. To, co jsme navrhli, není moc složité. Pokud se nám návrhy podaří prosadit a vejdou v platnost, tak si od toho slibujeme hladší a přehlednější průběh grantového řízení. Často se totiž nabízí otázka, zda levá ruka ví, co dělá pravá. A my se snažíme o to, aby se ruce podaly a dělo se něco ve prospěch žadatelů.
A v případě, že nebudete oslyšeni. Existuje plán B?
Takový neustálý plán B jsou ty happeningy a demonstrace. (smích) Na to máme jako zástupci občanské společnosti právo. Ale to je na řadě, až bude třeba. Zatím jsme se dostali z ulic za jednací stůl. Pokud nás někdo od jednacího stolu vykopne, tak se vrátíme do ulic. Je to jednoduché.
Děkuji za rozhovor.
Tomáš Čada
