Milí přátelé a přítelkyně,
jedenácté číslo H_aluze je na světě. Sic mu to tradičně trvalo, ale když se ruka k ruce vine, tak se dílo podaří. Tentokrát se těch rukou vinulo trochu více. Číslo mělo být původně jarní. A jaro znamená změnu. Především tu přírodní, kdy vše rozkvétá, pučí, rodí se, miluje. Jaro je však i změnou duchovní, dochází k očistě. Člověk se zbavuje přebytečného napětí, které na něm ponechaly těžké zimní sněhy, volně dýchá. Je jedno, zda na procházce v bující přírodě, nad knihou v čerstvě rozkvetlém parku či kdekoli jinde. H_aluze tedy měla být jarní a jarní vlastně je, ač vychází takměř v polovině tohoto ročního období.
H_aluze je jarně provzdušněná. Má nový grafický kabát, který směřuje k větší jednoduchosti. Snaha o co největší přehlednost a jasnost se snad zalíbí. Opět je z rukou grafika Miloše Makovského.
S jarem přichází chuť se bavit, a tak H_aluze servíruje hned tři rozhovory. Všechny jsou zajímavé. Ať ten s Janem Vávrou, který hovoří o kultuře v kontextu ekonomie a politiky, ať ten s Radkem Fridrichem o slepicích a básnících – především teplických, ať ten s Jitkou Kotrlovou o festivalu audiovize ZLATÝ VOČI.
Jaro je také plné objevování, vždyť ten, kdo prvně vykoukne na svět se potřebuje porozhlédnout. H_aluze nekouká na svět prvně, přesto je jarně zvídavá, a tak přináší informace o proběhnuvším ústeckém festivalu AFT, jenž propojil výtvarné školy z Ústí nad Labem, Prahy a Ostravy.
H_aluze je jarně odpočinutá, protože po zimním spánku je plná energie, a tak přichází z částečně změněnou koncepcí redaktorů, kdy by každá kulturní rubrika měla mít v budoucnu svého garanta. V jedenáctém čísle se tak objevuje první vlaštovka, která v podobě Nelly Wernischové bude přinášet zprávy ze světa filmu. Doufejme, že tato vlaštovka udělá jaro a vyvrátíme tak tradiční pořekadlo. Znamenalo by to totiž větší kvalitu článků a pohodlnější uzpůsobení rubrik.
Dalo by se mluvit o mnoha dalších věcech, které jedenácté číslo obsahuje. A nerad je opomíjím. Prostor na úvodník je však omezen. Zmíním tedy ty z nejzásadnějších. Jsem rád, že se v jedenáctém čísle nachází opět cizojazyčná tvorba. Tentokrát to je finská básnířka Johanna Venho, jak ve znění originálním – pro Čecha jistě exotickém – tak v českých překladech Violy Parente-Čapkové. Jsem rád, že s H_aluzí začíná spolupracovat ústecká výtvarnice Monika Svobodová, jejíž stripy budou od tohoto čísla nedílnou součástí časopisu.
A konečně. Spolu s jedenáctým číslem vychází prvotina spoluredaktorky Alice Prajzentové Kotrmelína. Mohlo by se říci: „Pch, protekce.“ Ale houbelec. Alice je básnířka osobitá a velmi zajímavá. Její poetika je provázána se svéráznou atmosférou severních Čech, především šífařského města Děčín, a i tato tradice se v její poezii odráží. Sbírka je navíc doplněna o, dle mého názoru vynikající, ilustrace Evy Žižkovské. Spolupráci s touto výtvarnicí si Alice přímo vydupala. Je tomu dobře.
Snad jedinou vadou na kráse jedenáctého čísla je tak absence hudební části časopisu. Což se do příště pokusíme nahradit. Hudba sice není, ale za okny je už zase teplo a pěkně, tak vás třeba počasí inspiruje ku zpěvu. S H_aluzí si zazpíváme zase příště.
Příjemné jarní pučení za celou redakci přeje
Tomáš Čada
