Na úplném začátku září roku 2008, hned první den tohoto měsíce, mi zazvonil telefon s nabídkou, zda bych se nechtěl zúčastnit mezinárodního básnického festivalu v srbském Bělehradě. Přiznám se, že do té doby jsou měl jen velmi kusé informace o tamějším literárním životě, tedy skoro žádné. A tak jsem s nadšením kývl, nejen pro nabídku, které si dodnes velmi vážím, ale i s touhou poznat pro mne neznámý kraj, neznámé město Bělehrad. Tamější lidi a konečně místní básníky a také básníky z mnoha zemí. Jen prý, že se musíme sejít rychle. V kavárně Krásný ztráty jsem se pak seznámil s velmi milou a od pohledu velmi činorodou Milicou Petrik, která se na následujících několik dní stala mou “agentkou“, neboť do Bělehradu jsem měl odlétat za šest dnů. Když jsem se ptal, kde na mne sehnala kontakt, dozvěděl jsem se, že seděla manželem své sestry, mým bývalým studentem, na balkoně a on se o mne zmínil. Jak je svět malý. A tak si posháněla pár informací a mých textů, domluvila se s organizátory, dala jim číst mé texty a pak mne, na základě jejich souhlasu, oslovila. Milica Petrik je studentkou jihoevropských studií na UK FF a zároveň překladatelkou ze srbštiny. V časopise Plav 8/2008 jí například vyšly překlady z předního srbského autora próz a především krátkých próz, v severních Čechách velmi známých jako tzv. mikropovídky, Daniela Albahariho.
Předkládám na ukázku jednu z nich, v podstatě jakousi lyrickou anekdotu s názvem Velikost bytu:
Nemohu říci, že je můj byt velký, protože velký není, proto řeknu, že každým dnem se stává větším.Včera například, včera jsem potřebovala celé dvě hodiny, abych došla do kuchyně. A když jsem po takové době do kuchyně dorazila, pomyslela jsem si, že je už je čas se vrátit.
Vrátila jsem se.
Na místě, kde se nachází můj gauč, se pohled ztrácí v hloubce. Poloha je, dá se říct, vinna za zkřivenost, za neuvěřitelnost mé perspektivy, za tu náhlou směnu kolmých stínů.
Vidím vnitřek chodby, díl chodby, pokoj, otevřené dveře, druhý pokoj, umaštěnou zeď kolem zásuvky, věšák na šaty. Věšák je v antré. Antré je tmavé. V noci, když svítí na schodišti světlo, vznáší se kukátko ve dveřích ve vzduchu jako zlaté zrnko.
Ve dne je jeho třpyt bílý.
Když třpyt zmizí, zaslechnu zvonek. Nevím, kolik času zvuk potřebuje, aby doletěl až ke mně, ale ještě než přiletí: já vím, kdo zvoní. Vím, jinak řečeno, čí stín škrtí třpyt mého kukátka. A vím, že jestli otevřu, ona vejde, projde kolem mě, a když se vrátím do pokoje, bude už zabírat židli stojící před oknem, takže bude mít celý obličej ve stínu, takže okolo hlavy, okolo nedbale zavázaných vlasů, se vznáší jiskřivá aureola světla, a vidím jen, jak mluví.
Bože, jak ta ráda mluví.
Ale jestli neotevřu, bude zvonit znovu.
(Plav, 8/2008, str.20).
Bělehradský festival poezie, Treci trg 2008
Do Bělehradu jsem nakonec odletěl až o tři dny později než jsem původně zamýšlel, 12. září. I tak bylo vše nahonem. Měl jsem však už přeložené texty do srbštiny, přední překladatelkou z polštiny a češtiny, paní Biserkou Rajcic, které, ale i všem ostatním, mnohokrát děkuji za zorganizování mého pobytu na tomto festivalu. Na festivalu, který se nazýval Trgnise! Poezija! (http://www.trgnise.blogspot.com), jsem se pak setkal s mnoha milými lidmi a zajímavými básníky, namátkou jen Kristinou Berget z Osla, Valeriem Crucianim z Říma, ale žijícím toho času v Madridu, Annou Petrovovou, Ruskou žijící v Římě, a dalšími autory, ale i s místními básníky a organizátory festivalu Dejanem Maticem a Draganou Nikolic. A také se svými překladatelkami, už zmiňovanou Biserkou Rajcic a nedávnou absolventkou tamější bohemistiky Tihanou Hamovic, která přeložila zbývající texty do srbštiny a její sestrou Marjou, která pak o pár měsíců přeložila tři mé texty do angličtiny a které rovněž vyšly v časopise Treci trg. Hned po příletu jsem večer četl v místním Kulturním centru, Centar za kultur, převážně pro Čechy žijícími v Bělehradě. Zde jsem se opětovně setkal s paní Alenou Obrusníkovou, z české ambasády, která můj pobyt zprostředkovala. Na náklady ambasády jsem tam tři dny pobýval. Pozdě večer jsem se viděl teprve s dalšími účastníky tohoto festivalu v kavárně Biblioteka, když se vrátili ze čtení po srbských městech: Indija, Sremski Karlovci a Novi Sad. S nimi jsem pak druhý den četl na vzpomínkovém setkání na počest Rašy Livady, místního proslulého básníka, autora mnoha básnických knih, v jeho oblíbené restauraci ve čtvrti Zemun, čtvrti severně za řekou Sávou, západně od Dunaje, místě s rakousko-uherským charakterem, neboť tato část Srbska patřila dříve k rakousko-uherské monarchii, načež Bělehrad k srbskému království. A potom jsme všichni četli na závěrečném večeru, opět v Kultur za centar, každý po jednom svém textu, který si sám autor vybral a který nejvíce vystihoval, dle jeho uvážení, jeho poetiku.
Smederevský básnický podzim 2009
Když jsem tenkrát odjížděl, vůbec jsem netušil, že se tam o třináct měsíců vrátím, ač do jiného srbského města, Smederevo, kam už jsem byl oficiálně ředitelem festivalu, básníkem Goranem Djordjevicem, pozván dopisem předem. Tento druhý festival, již 40. Smederevský básnický podzim (http://www.smederevskapesnickajesen.org.rs), který se pravidelně koná v tomto starobylém městě od roku 1970, byl mnohem větší, zúčastnilo se jej bezmála 20 básníků doslova z celého světa: Chile, USA, Řecko, Francie, Itálie, Ruska a dalších zemí. Německo v Smederevu zastupovala Roza Domascyna, která četla i na Antropotyátru v roce 2008, autorka ze Srbské Lužice, z Budyšína, která četla své texty jak v lužické srbštině, tak i v němčině. Zlatý klíč smederevského básnického festivalu dostala za své dílo polská básnířka, několikrát nominovaná na Nobelovu cenu za literaturu, Ewa Lipska, autorka mnoha básnických knih, mnohé z nich vyšly i v České republice. Ukázka je z básně Krakow ze sbírky Ja z roku 2003, kterou do srbštiny, stejně jako celé dílo Ewy Lipské, přeložila Biserka Rajčic, předkládám v původním znění v rodném jazyce autorky:
Co wiem o moim kraju?
Niepelnosprawny oblok
zatacza sie nade mna
kiedy przekraczam granice
i wlaczam radio w samochode
Prawicowy faszysta teskni za Hitlerem.
Greszna modlitwa na liscie przebojow.
Podziwiam recznik pola.
Semickie rysy gór.
Pospolite zycie mistaczek.
Wyraziste cechy zachodu slonca.
( str.152, Uwaga: Stopien, bilingvní vydání, Smederevo, 2009).
Další účastníci festivalu
Mezi dalšími pozvanými byl francouzský básník Philippe Deleveau, který četl texty, v nichž se zračila jeho dlouholetá spjatost s pařížskou scénou 70. a 80. let i jeho nedogmatická katolická zkušenost. S Philippem Deleveau jsem v rámci jedné exkurze do místního vinařství a vinopalny Radovanovic hovořil o Petru Královi, se kterým se on potkával při několika pařížských setkáních básníků. Dalšími, velmi zajímavými autory, byli básník z Athén Iossif Ventura a Sergio Castilla Badille. První z jmenovaných tvoří básně o životě lidí athénského předměstí. Druhý jmenovaný, básník z Chile, kulturní antropolog a velmi zcestovalý člověk, do svých děl promítá zážitky z různých míst prodchnuté životními zkušenostmi. Badille je také dlouholetým přítelem dalších chilských básníků – Raula Zurity a Renata Cardenase. S pány Iossifem Venturou a Sergiem Castillou Badillem jsem hovořil po jejich čteních a na výletech k římským vykopávkám z 3. století našeho letopočtu – k rozlehlému vojenskému táboru s doposud velmi zachovalými lázněmi a pohřebištěm.
Američan Kevin Bowen přivezl s sebou na festival svou sbírku Great Peace, která mu vyšla vpředvečer festivalu i v srbštině. Kevin Bowen vyrůstal v Bostonu, sloužil ve Vietnamu a od roku 1987 vedl kulturní, vzdělávací a humanitární program výměny s Vietnamem a přeložil mnoho významných knih současných vietnamských básníků do angličtiny. V současné době je ředitelem William Joiner Center pro studium válek a jejich důsledků. Jeho poezie je v dobrém slova smyslu angažovaná, zabývající se zbytečností válečných konfliktů a hlavně jejich dopady na život lidí, na té či oné straně. Vjačeslav Kuprjanov patří v současné době mezi nejvýznamnější ruské básníky, je členem několika mezinárodních literárních sdružení a držitel ocenění na evropských festivalech. Jeho poezie, jak už vypovídá název jeho sbírky Óda času, která vyšla bilingvně, taktéž vpředvečer Smederevského básnického podzimu v nakladatelství Meridiani, na mne působila až příliš pompézně. Byla plna jakého slovanského patosu, což Vjačeslav Kuprjanov, kterého jsem, stejně jako ostatní výše jmenované, mohl slyšet číst na závěrečném večeru, doprovázel hlasitým přednesem, silným akcentem na poetično svých textů. Básně se rozplývaly v jakési “národovecké“ tendenčnosti, aniž by to určitě měl v úmyslu. A byli tam další, jenže ty jsem už bohužel nemohl slyšet ani vidět kvůli mému pozdnímu příjezdu do Smedereva, a tak se zastavím u srbských autorů. Ty jsem poznal právě na onom posledním večeru a v dalších dvou dnech. Více o autorech je možno nalézt na výše uvedených stránkách Básnického podzimu a po kliknutí na jeho 40.ročník.
Srbští autoři
Hlavní cenu celého festivalu získal poměrně mladý srbský básník Alekšič, kterého jsem mohl jen krátce poznat po skončení programu a jehož poezie byla nesmírně silná, svým metafyzickým přesahem, hledáním čehosi hlubšího v našich životech. Další srbskou autorkou, kterou jsem slyšel číst, a poté i poznal osobně, byla dnes už Pařížanka, která ze Srbska odešla před mnoha lety, Danica Dana Dodic. Stále však udržuje mnohé kontakty se svou původní zemí, je členkou Asociace spisovatelů Srbska a zároveň rovněž členkou Literární asociace Sedmica ve Frankfurtu nad Mohanem. Je zároveň organizátorkou Fóra básníků pod hlavičkou Printemps des Poetes v Paříži. Její poezie je úsporně zpěvná a dotýká se světa v naznačeních jejího vnitřního světa. Dále Dragan Dragoljevic, který od roku 1974 publikoval 20 básnických sbírek, a také několik románů, z nichž některé básnické sbírky vyšly i v zahraničí, v Rumunsku, Kanadě, Austrálii, v USA či Albánii. Je jedním z nejrespektovanějších současných srbských autorů, výběr z jeho básní je uložen například v Americké básnické akademii či v knihovně Nobelova Institutu ve Stockholmu.
Blagoje Radosavljevic je autor, který se narodil v Kosovu a který publikuje od roku 1970 a doposud vydal 4 básnické knihy. Kromě srbštiny publikoval též v turečtině. Nyní žije v místě konání festivalu, ve Smederevu. Je velkým pozorovatelem života obyčejných lidí, ve svých básních zachycuje jejich příběh, příběh podobným i jiným, ale v jeho podání nabývá svébytnosti konkrétního osudu jednotlivce. Posledním autorem, kterého jsem jen letmo poznal, byl Srba Ignjatovic, který byl redaktorem časopisu Omladinske novine, Knjizevna rec, nyní je šéfredaktorem nakladatelství Apostrof v Bělehradě. Je autorem 10 básnických sbírek, které publikoval od roku 1971, a dvou prozaických knih a jednoho románu-eseje. Jeho drama Tři králové dánští na scéně bylo zařazeno do antologie Současné srbské drama. Jeho básně byly přeloženy do makedonštiny, italštiny a kromě dalších jazyků i do češtiny.
Knihy autorů festivalu Treci trg 2007 a 2008
Na závěr mé cesty do Smedereva, po skončení festivalu, jsem se v „oblíbené“ a vzpomínkami opředené bělehradské kavárně Biblioteka setkal s překladatelkou Tihanou Hamovic a také s Dejanem Maticem, z bělehradského festivalu Treci trg.
(http://www.trecitrg.org.rs nebo http://www.trecitrg.org.yu), který mi během řeči věnoval sbírky některých autorů. Ti četli na minulých ročnících bělehradského festivalu a Treci trg jim, v edici Pasoš/Passport vydal knihu. Byla to kniha autora, se kterým se letmo potkal v roce 2008, Enes Halilovic, jeho kniha se jmenuje Leaves on Water. Jedná se o sbírku reflexivní lyriky s častými odkazy na historii a dějinné události, poezie filozofující a výpravná zároveň. Autor se narodil v roce 1977 a pracuje jako korespondent v Rádiu Svobodná Evropa, je editorem literárního časopisu Sent a jeho texty byly přeloženy do mnoha jazyků a vyšly v cizojazyčných antologiích. Je autorem tří básnických sbírek, dvou sbírek povídek a jedné divadelní hry.
Dalším autorem, autorkou, kterou v této edici v roce 2009 vydali, byla Češka Lenka Daňhelová (1973), redaktorka české sekce mezinárodního literárního časopisu Pobocza. Doposud vydala 4 prozaické knihy a 2 knihy básnických textů. Právě před nedávnem jí vyšla jako příloha časopisu Psí víno sbírka Příběhy ze Sudet. Z výboru těchto básnických textů vznikla i kniha Neuvršceno, ve dvojjazyčném vydání – česky a srbsky. Nabízím ukázky z její tvorby:
Tunelem vjíždíme
do odvrácené strany dne.
Za zády hradbu zelenou,
před sebou tmu.
Věříme na rozednění.
(Neuvrščeno, str. 48)
A báseň Kdesi za Berounem:
Nejukrutnější tajemství jsou lidská.
Les, jímž bloudím,
vydává kotouč ostnatého drátu,
rezavý sud, kovové zátarasy.
Ticho.
Okopy břízy prorůstají.
Jen listí ševelí
a stromy milosrdně kryjí
ohradu z betonu
drátěným plotem obkrouženou.
A uvnitř něco.
Kdesi dál na silnici
muž s nepřítomným pohledem.
Kasárna, kde kdysi sloužil, dosud nenašel.
(Neuvrščeno, str.32).
Autory, které jen zmíním na úplný závěr a které též vydalo nakladatelství Treci trg, byli Kanaďanka Heather Taylor, narozená v roce 1977 v Edmontonu a též, jako Lenka Daňhelová, účastnice Bělehradského básnického festivalu v roce 2007. Doposud vydala v Kanadě velmi ceněnou básnickou knihu Horizon and Back (2005) a vyšly jí též dvojjazyčně verše, v knize Popodnevna bolovanja, v září roku 2009. Básně vyšly v srbském a anglickém překladu. Jiným autorem byl James Bern, účastník festivalu o rok později, v roce 2008, s kterým se díky našemu míjení a jeho odjezdu dříve a mému pozdějšímu příjezdu, viděl jen několik minut. James Bern se rovněž narodil roku 1977 a je redaktorem a editorem prestižního anglického literárního časopisu Wolf a autor dvou básnických sbírek: Passages of Time, 2002 a Blood/Sugar, 2009. Treci trg mu vydal knihu Kuca koja iščezava v černé edici, dle barvy sbírek, rovněž v září roku 2009. Bosenský autor Faruk Šehic vydal knihu Street Epistles, taktéž v této černé edici Treciho trgu, básník z Bosenske Krupy, který publikoval několik knih básní a některé z nich byly přeloženy do osmi světových jazyků.
Bylo by možno ještě psát o dalších, ale o těch snad někdy příště. Tento článek chtěl jen něco málo zachytit z toho, co jsem zažil a s kým jsem se mohl vidět či se jen na dálku o některých autorech dovědět během těch sedmi srbských dnů, tří v roce 2008 a čtyř o rok později.
Josef Straka
Omlouváme se, ale správný zápis jména anglického básníka je James Byrne. K chybě došlo při přejímání jména z azbuky.
