Sula Records 2009
10 skladeb
45:58 min
V pátek třináctého jsem měl doopravdy smůlu. Podařilo se mi totiž prošvihnout koncert norské legendy progres jazzu, trumpetisty Nilse Pettera Molvaera. Akce, která se konala 13. 11. 2009 v pražském paláci Akropolis, byla neobyčejným hudebním zážitkem. Aby ne – Molvaerovo debutové album s názvem Khmer z roku 1997 znamenalo pro hudební svět, a to nejen ten jazzový, velký průlom.
Na zmíněném koncertě Molvaer představil zbrusu nové album s názvem Hamada. Nils Peter Molvaer alias NPM na něm vytrvale rozvíjí svůj dlouholetý koncept, započatý už na albu Khmer. Ten spočívá v sofistikovaném propojování nejrůznějších hudebních novotvarů do rozprostřených a velmi hlubokých hudebních světů. Využívá při tom všech možností, které nabízí současná elektronická hudební scéna, a doplňuje je o svůj jedinečný styl hry na trubku, který je nezřídka velmi vzdálený tradičně pojaté jazzové improvizaci. Mluvit o Molvaerově hudbě jako o jazzu, nebo jej řadit do jakékoli jiné škatulky, téměř ztrácí smysl.
Na pátém řadovém albu láká Molvaer posluchače na dobrodružnou pouť hudební krajinou (hamada = skalní poušť s malými výskyty hrubých zvětralin, pozn. editora), ve které se rafinovaně propojuje zvuk elektroniky se živými nástroji a terénními nahrávkami. Místy NPM efektuje zvuk trubky natolik, že úplně splývá se syntetickým základem skladeb. Tento přístup je pro jeho tvorbu velmi typický. Jak sám říká: „Všechny tyhle nové pomůcky jsou samy o sobě jak pozitivní, tak negativní. Celá je to otázka načasování – kdy zastavit ‘moment’, pak ho zmrazit a využít. Časové změny, zvukové změny a hudební změny. Pocházím z generace, která nevyrůstala na tradičních standardech, a tohle je vzorek mé tradice. Budoucí tradice“. Přes veškerou zvukovou rozmanitost si však Molvaer uchovává svůj jasně čitelný rukopis. Ten se od debutového alba Khmer vyvíjí ke stále jemnější a zvukově propracovanější poloze.
Hned na začátku této zníměné hudební pouti nechává NPM naplno vyniknout svůj osobitý výraz, spočívající ve velmi citlivém tónu trubky a ve zdánlivě nahodilých a neukotvených melodiích. Jedenapůlminutové intro je však již svým názvem Exhumation předzvěstí temější roviny Molvaerovy nové desky. Tato rovina zvolna a nenápadně prorůstá celým albem, aby pak za výrazného přispění tvrdých kytarových riffů Eivinda Aarseta a plnotučné rytmiky Auduna Kleivea, kteří tvoří s Molvaerem již zavedenou a téměř jednolitou hudební jednotku, vyvrcholila v osmé lahůdce s názvem Cruel Altitude. V téměř devítiminutovém tracku na posluchače naléhá Molvaerova démonicky zefektovaná trubka a klene se nad výrazným rytmickým základem, aby se v závěru spojila v harmonickou masu, v krásně vygradovaném ústředním motivu celé skladby. Jakoby Molvaer celou dobu probouzel a přiváděl k životu mýtického pouštního démona, ukrytého pod nánosy mrtvého kamení a skal, který se nakonec znenadání probudí a začne nemilosrdně řádit. Nasledující skladby Lahar a Anticline nabízí pak určité zklidnění, ve kterém si lze znovu vychutnat Molvaerův téměř sólový přednes, a zároveň uzavírají celé album.
Určitá dávka přímočarosti by Hamadě, která přichází po Molvaerově předcházejícím ambientně laděném albu ER, nebyla myslím na škodu. Ale na druhou stranu je absence výraznějších melodií a motivů vyvážena dokonalým zvukem a při troše pozorného poslechu se Hamada otevře a pohltí každého, kdo do ní vstoupí.
Jan Culek
