Nejen v Evropě, ale po celém světě se šířila barokní kultura titánské architektury a oslnivé hudby. Barokní komponisté dováželi svého génia do neprostupných končin pralesů, odlehlých pouští i do nebezpečného prostředí prvních kolonií a osad. Těžko bychom však mezi těmito hudebními cestovateli nalezli dobrodruhy nebo snílky. Barokní skladatel křižující oceány nebo loudající se spolu s karavanou byl totiž vyzbrojen jako misionář nebo člověk čekající na svou příležitost.
Nejprve bychom měli, předtím než opustíme Starý kontinent, alespoň zběžně pohlédnout na mapu Evropy. V 17. a 18. století dominovala jako hudební velmoc Itálie, která hostila a zaučovala stovky skladatelů. Sladkým melodiím a vášnivému přednesu vévodila neapolská (Pergolesi), římská (Corelli) a benátská škola (Vivaldi). Královskou vážností a obřadností se vyznačovala hudba ve Francii, kde mohl skladatel dosáhnout na prestižní a mocensky závažné úřady (Lully). Německá hudba v té době měla dvojí tvář: severoněmeckou (Bach) a jihoněmeckou, která úzce souvisela s poitalštěnou hudbou rakouskou (Biber). Jakýmsi zlatým středem francouzské, italské a německé hudby se pak stalo Sasko (Heinichen): drážďanskému orchestru kurfiřtů právem patřily vavříny jako nejlepšímu tělesu vůbec. Ve stínu tří hudebních velmoci stály Čechy s Moravou (Zelenka), jejichž muzikální potenciál – nejsilnější v Evropě – nebyl kvůli politické a ekonomické situaci využit. Specifická byla hudba anglická, která se urputně bránila hudbám ostatních národů a vytvořila si pozoruhodný, i když slabounký otisk navazující na lidové tradice (Purcell). Španělsko se věnovalo dramatické hudbě duchovní (Cabanilles) a Portugalsko rozvíjelo souhru hlasů (Lobo), ale naneštěstí většinu hudebního dědictví ztratilo při katastrofálním zemětřesení v roce 1755. Severské země prosluly jako kolébka klávesové techniky (Buxtehude), Nizozemí revolučním způsobem ovlivnilo vokální hudbu a potom se uchýlilo do svých duchovních zpěvů a komorní hudby (van Wassenaer), Balkán ožívá až s klasicismem (Sorkočević) a do carského Ruska jezdili ostatní umělci jen na návštěvu a jelikož jim zřejmě byla příliš velká zima, tak se tu nikdo z přespolních dlouho nezdržel, první ruská klasika pochází až z pera klasicistů (Berezovskij).
Cílem portugalské a španělské misie byla Jižní a Střední Amerika. Nejen Jezuité, ale i misionáři dalších řádů si byli vědomi toho, že hudba je významný nástroj socializace a náboženské výchovy tamních indiánů. Hudba evropského misionáře nebyla náročná, ale o to více působivá – zapojovalo se zde mnoho pompézních nástrojů (bubny, trubky, harfy a rozmanité činely, tamburíny a paličkové nástroje) a jejich melodie byly tklivé, jásavé a dechberoucí. Především v Mexiku a Karibiku se usadilo mnoho skladatelů z Itálie a Španělska, začínají zde vytvářet hudební zázemí, a tak zde mohou vyrůstat první generace domácích skladatelů – jako Juan García de Zéspedes (1619 – 1678), Francisco Lopez Capillas (1608 – 1674) nebo Kubánec Diego Dias Melgás (1638 – 1700), který však záhy po nastoupení skladatelské dráhy upadl v zapomnění a zemřel takřka v bídě.
Domenico Zipoli (1688 – 1726), asi největší mistr mezi neevropskými barokními skladateli, se usadil, sloužil a komponoval v dnešní Paraguayi. Dodnes působivá je skladba Sonate d’intavolatura per organo e cimbalo. Na jeho snahy navázal Manuel De Zumaya (1678 – 1755), jenž zkomponoval první původní operu na západní polokouli.
Barokní hudba se neztratila ani v tak tradiční a uzavřené zemi jako je Čína. Hned dvě významná jména na Dálném Východě zazářila: Ital Teoderico Pedrini (1671 – 1746) a Francouz Jean-Joseph Marie Amiot (1718 – 1793). Kariéra obou Evropanů se značně lišila. Zatímco opatrnější Amiot ovlivnil a okouzlil svým počínštěným stylem kompozice především publikum v Evropě (včetně Rameaua, který různé postřehy z Amiotova díla využil ve svých pozdních operách), Pedrini svou znalostí tamního jazyka nastínil čínským intelektuálům obraz o hudbě Evropy, a platil tak v Číně za svatou autoritu. Rovněž rozsahem působení se oba umělci od sebe vzdalovali. Zatímco Amiota si vážili nejvýše mandaríni, jeho kolegovi Pedrinimu bylo svěřeno hudební vzdělání synů čínského císaře. Pedrini měl za sebou mnoho zkušeností s ostatními kulturami a než se usadil v Pekingu, procestoval jako misionář a skladatel Peru, Mexiko a Filipíny.
V Siamu vznikaly práce francouzského komponisty André Cardinala Destouchese (1672 – 1749). Tento mladík se sice do odlehlých končin jihovýchodní Asie vydal jako misionář, avšak po čtyřech letech zde vstoupil do armády (jako šlechtic přijal důstojnickou hodnost) a aktivně se zúčastnil okupace Namuru Francouzi. Během bojů prý poznal své skutečné hudební nadání a věnoval se již výhradně hudbě. Jeho opery, uváděné ve Versailles, svým jedinečným espritem a galantností připomínají opery pozdně barokních skladatelů, především Rameaua.
Možná se vám obraz „divokého západu“ bude zdát jako přímý protimluv baroka, ovšem skutečnost tak příkrá není. Charles Theodore Pachelbel (1690 – 1750), syn slavného Johanna Pachelbela, odešel z Německa do Velké Británie a odtud se přeplavil na území třinácti amerických kolonií, v Novém světě se objevil někdy na jaře roku 1733. Žil v Bostonu, v Newportu pomohl instalovat varhany darované filozofem Berkeleyem. V roce 1736 odjel do New Yorku a pořádal zde veřejné koncerty. Místní taverna jej zaměstnala a on se stal doprovodem zpěvaček a herců. Snad tak pomohl vytvořit zvukovou kulisu pianisty, která přetrvala až do 19. století a stala se neodmyslitelnou rekvizitou pro všechny westernové bary. Pachelbel se poté odstěhoval do Jižní Karolíny, kde bydlel až do konce života. Před smrtí mu zcela ochrnuly ruce.
Své dnešní putování zakončíme na samém okraji Evropy, v Irsku. Tato svérázná země, která čekala na svou nezávislost dlouhá staletí, byla vzdálena galantní barokní melodii, její hudba zůstala po tisíce let stejná: zrozená na zelených kopcích, v mlhách, dojemná i veselá. Ztělesnění keltského tuláka naplnil Turlough O´Carolan (1670 – 1738), autor dodnes populárních písní, tanců a popěvků. V osmnácti letech kvůli neštovicím oslepl. Záhy ztratil i domov a putoval na koníkovi po celém Irsku, skládal a hrál na svou harfu. Zemřel v Keadue, kde se každý rok koná na jeho počest hudební festival.
Adam Krupička
