Deník psaný za oknem
úryvek z novely
I.
Mám jisté zvyky, které by patrně nebyly nazvány ctnostnými, měly-li být někým pojmenovány, které však shledávám zábavnými, a neusiluji se jich proto vystříhat. U sousedů měli kupříkladu psa, jenž, jsa krajně popudlivým a nemaje mnoho příležitostí k povyražení, nechával se velice snadno pohnat až k nepříčetnosti.
Bývalo tedy mým zvykem přelézt plot, proběhnout kolem ležícího Huga a dříve, než se stačil postavit na své dlouhé nohy a nabrat rychlost, seskočit opět do naší zahrady a zůstat sedět u kmenu hrušně, zatímco ohař zcela bez zamýšleného účinku běsnil za oky drátěnky. Nebohý pes zřejmě nikdy nepochopil, že veškeré jeho marně vynakládané úsilí slouží toliko k mému pobavení.
Leč přešel čas a pes pošel, čímž alespoň tento z mých zvyků pominul. Jelikož sousedé z opačné strany chovali pouze okrasné rybky, které se podobným způsobem nechávaly vyprovokovat jen stěží, patří dále k mým oblíbeným kratochvílím právě lov těchto rybek. Obývají v podstatě stejné jezírko, jako je to v naší zahradě, přichází mi však příhodnější plenit jezírko sousední než se stejného činu dopouštět na vlastním, za což bych mohl být navíc daleko snáze potrestán.
To, že si svůj jídelníček zpestřuji vlastním přičiněním, by v případě pychu na našem pozemku bylo nepochybně vítaným argumentem pro odebrání pravidelného přísunu potravy i přesto, že chuť a kalorickou hodnotu okrasných rybek naprosto nelze přeceňovat a celá záležitost je pro mne spíše sportem. Nač proto vydávat všanc takto vždy plnou misku mléka, když stačí přelézt plot? Mám navíc podezření, že Patrikovi není takové počínání proti mysli tolik, jak se snaží občas naznačovat v rámci etikety, neboť mezi ním a sousedem panuje určitý druh animosity, patrně značně starého data a mně neznámého původu.
Rybky v jezírku mají na šupinu stejnou barvu jako kuličky rybízu na druhé straně zahrady. To tajemné souznění barvy i názvu mě vždycky fascinovalo, ale nebyl jsem s to, vyvodit z něj nějaké hlubší závěry.
Soudím, že takové souzvuky věcí jistým způsobem vytvářejí harmonii celého vesmíru.
Bádati nad tím, má-li tento svět vůbec jaký řád, mne často napadá tváří v tvář hvězdám a noci. Existence skrytého zákona se zdá být při pohledu na noční oblohu stejně nepochybná jako při pohledu na mraveniště a patrně jen trvající monumentalita prvého, zcela protikladná pomíjivé hemživosti hmyzu, zapříčinila fakt, že sláva astrologie daleko přetrvala oblibu myrmekomancie.
Zvláštní pocit rovněž zažívám, představím-li si, že tam z oněch hvězd zdvihá někdo hlavu a bůhví kolik párů očí směrem ke mně, tak jako já k němu zde, na zdi porostlé psím vínem. Co mě na té představě tolik fascinuje, není existence života daleko ve vesmíru, ale perspektiva, v níž se náhle ocitám visící ze zdi hlavou dolů, se stovkami světelných let pod sebou.
Oddám-li se této vizi příliš, lehko se mi stane, že přepadnu přes okraj zídky, naštěstí nikoliv do hlubin vesmíru, ale jen mezi modřence, a jsem tak bleskurychle opět utvrzen v tom, jak správně chápat pojmy nahoře a dole.
Jediné světlo, které za hluboké noci prozařuje tmu zahrady, krom hvězd a měsíce, je světlo z okna knihovny. Někdy vyšplhám do koruny ořešáku a pozoruji Patrika, který za oknem, jako rybka v akváriu, pomalu obrací stránky a občas usrkne z šálku stydnoucího čaje.
Někdy tam sedává dlouhé hodiny: slezu z větví a oběhnu několik sousedních zahrad, v zahradním altánku na druhé straně ulice ulovím myš a prožiji dostaveníčko mezi rododendrony (trpaslík decentně odvrátí tvář a cudně mlčí), napjatě sleduji ježka, který se potlouká nebezpečně blízko mé misky s mlékem, ale nakonec na schod přeci jen nevyleze, a když se nad ránem opět vrátím na dlouhou větev vzpínající se ke zdi domu, Patrik tam stále ještě sedí, ponořen do knih, které zdědil po starém pánu.
Jde spát až za kuropění; zhasne světlo v pokoji, zatímco obzor se rozsvěcí.
Nejsem asi první, kdo si povšiml toho krátkého času mezi kuropěním a východem slunce, který činí přízraky z věcí jindy všedních. Zdá se mi dokonce, že lidé a věci vynořivší se z onoho jitřního ticha působí mnohdy přízračněji než titíž zjevující se v noční tmě, ač by se na první rozmysl mohla noc a tma jevit živlem přízrakům příhodnějším.
Ta přízračnost však netkví v tom, že by se věci halily do hávů a prostěradel, jak to strašidla činívají, ale naopak v té neobvyklé holosti, s kterou se vyjevují, jako by se domnívaly, že jejich nahota může tak brzy z rána ještě zůstat nepovšimnuta.
Stejně nahý byl i přízrak automobilu, který se zjevil tenkrát ráno na asfaltu ulice, tmavém po lehkém nočním dešti. Úsvit se rozprostřel téměř nepozorovaně a rovnoměrně po celé obloze, neboť nebe bylo těžce šedé a nedávalo poznat východu. Předešlou noc ještě Patrik neprobděl nad starými svazky; takové noci přišly až později, mnohé, a počet mi již matní.
Tenkrát seděl za volantem vozu, protože bděl už – to ráno brzy vstal.
Později než automobilu jsem si všiml ženy: šla prostředkem ulice, neboť aut tu projíždělo málo, zvlášť v tuto denní dobu. Hlavu měla skloněnou ke straně a za chůze pohupovala rameny jakoby v zárodku tance. Okamžik poté, co jsem si jí všiml, vytáhla ruce z kapes pláště; chtěla je rozpřáhnout do stran a zatočit se na místě, ale když zvedla zrak, spatřila auto. Zůstala stát; neuhnula ani o krok, jen ruce připravené k tanci zkřížila před sebou. Rána, která zazněla do ranního klidu, zneklidnivě brzy ztichla.
Auto jelo dál, jen mrtvá Lorelain v žlutých šatech zůstala ležet na asfaltu ulice, tmavém po lehkém nočním dešti.
Nebudu předstírat, že něco z toho chápu. Lorelain ještě ležela vprostřed cesty, když se rozestoupily mraky a vysvitlo slunce. Místo rosy se v trávě zatřpytily stovky bodajících jehel. Slunce svítilo celý den a na jabloň přiletěl strakapoud vyklepávat neměnný rytmus.
Spousta věcí se ovšem změnila.
II.
A přeci…
Byli jsme šťastni, ta léta sami dva v starém domě, byli jsme šťastni i později ve třech a čtyřech, kdy sluníčkem a stínem zahrady zněl smích a dětský křik. Vlastně stále žiji tím časem a každé ráno znovu s údivem zjišťuji, že už je pryč. A pak, když si vzpomenu, snažím se myslet jen na zlaté ranní světlo stékající přes okno a muškáty na parapetu, nemyslet na to, proč už se budím sám, jediný na celém světě. Koukám se na okno a nevěřím krásnému dni, který za ním číhá.
Nevěřím světu, stejně jako nevěřím sobě, svým očím a své paměti.
Nevěřím světu, který se loupe jako cibule a vhání slzy do očí. Jak může být rudý květ růže vedle krve a smrti?
Někdy se bojím, že i já mám v sobě zlo. Sedím a mám strach.
Často jsem sedával i na lavičce vedle kašny, ještě tam, ve městě; mžoural jsem do slunce a sledoval holuby. Někdy bylo v tom odpoledni a ptácích na dláždění tolik krásy, že jsem si musel rukou clonit oči; dělal jsem, jako že před sluncem, ale bylo to před tou krásou.
Jak to, že jsem mohl o vteřinu později, v téměř stejný okamžik, kdy bych dal vlastní život za to slunce a za ty ptáky, jak jsem mohl pocítit to neodbytné nutkání vstát a prudce dupnout na záda některého z nich, dřív než by stačil uskočit a vzlétnout, neodbytné nutkání zabít, zničit, touhu uslyšet zapraskání kostí a zabránit alespoň kousíčku té krásy trvat dál bez mé kontroly? Není tohle zlo?
Nebál jsem se tolik, Lorelain, když jsi tu byla.
Nevěřím, že všechno musí končit. Ale je jakási síla, nevím, zda ve světě či ve mně, která nás pudí přetínat kruhy v bázni z toho, co nás přesahuje, vydávajíc se často za přání dodat věcem tvar.
Rozdrcený holub by měl konečně formu, již jde popsat, a má ji teď i Lorelain, na niž můžu nyní myslet tak, jak jsem nikdy nemohl, když ležela vedle mne.
Je jakousi schválností či zákonem, že nabytým tvarem ztrácejí dokončené věci cosi ze svého obsahu. Tak si nyní vybavuji Lorelaininu tvář jasněji a přesněji, než když ještě žila, ale již necítím, již nevím Lorelain samu.
Stále ještě se procházím zahradou a domem, který postavil můj otec, stále sedávám u okna a čtu Elknerovy knihy. Ale ty mi již nepřinášíš útěchu a čaj.
Náš mladší syn nepromluvil od tvé smrti jediné slovo, má Lorelain. A celý dům jako by ztich’, jen akvárium smutně bzučí do noci.
I já většinou mlčím, mlčím k ostatním a mlčím i sám k sobě. Je tolik věcí, které bych chtěl říct a které nechci slyšet.
Spousta zamlčených slov.
Spousta slov, která tak nebolí, dokud můžeme dělat, že věci, o nichž by mluvila, tu nejsou. Ani tam. Tam za oknem.
Pověz mi Lorelain: Co je důležité? Často mívám pocit, že nevím.
Jsou důležité ty knihy? Knihy o cizích zemích a městech, kvůli nimž zemřel Elkner? Mám jít a říct o nich lidem?
Ale vždyť jsou šťastní, mám ten pocit; jsou šťastní ve svém městě plném javorů a nepotřebují odjíždět nočními vlaky do neznámých krajů.
Nakonec ani já nevycházím ze svého domu a zahrady, abych jim o těch knihách mohl říct, a nakonec i já jsem zde šťastnější než venku. Byl jsem skutečně šťasten, kdysi, a kousek toho štěstí snad stále ulpívá na těchto zdech.
Nemohu odejít.
Jednou možná nevyjdu ani z tohoto pokoje, zůstanu ponořen do knih a obrazů dalekých cizin. Nebo se ponořím do jezírka a dokončím to, co jsem snad měl skončit již dávno.
Vídávám tvář na hladině, když stojím tam vzadu v zahradě u staré vrby. Čím dál tím častěji mívám pocit, že ta tvář není má.
Ptačí budka tam dosud nevisí.
Nevím, kam se poděla ta stará, co tehdy spadla ze stromu spolu se mnou. Snad zapadla kamsi do bezu, kde už ji nikdo nikdy nenajde. Některé věci zůstanou navždy skryty.
Snad si ji někdo odnesl, aby ji přibil na strom ve své zahradě, nebo za nějakým zcela odlišným účelem, z docela jiné pohnutky. Pohnutky mých vlastních činů mi dost často zůstávají utajeny, natož pohnutky cizích lidi.
Avšak kdo je cizí?
Já vím, opakuji se, ale cožpak svět se neopakuje? Jak odlišit kruh od spirály, od klubka a od cibule?
Stromy mlčí a možná dělají lépe, ostatně vědí o kruzích své. Stará moudrá vrba mlčí a mohutný ořešák líně kýve větvemi, jen občas vrzne, mimoděk.
Mlčí i trpaslík, jemuž se větev rododendronu tlačí do zad, ačkoliv vypadá, jako by chtěl něco říct.
Ty také mlčíš, Lorelain. A měla jsi tak krásný hlas.
Pamatuji si, jak jsem se jednou v neděli ráno probudil a slyšel jsem tvůj zpěv. Vyšel jsem do zahrady a ty jsi tam stála v modrých šatech, zpívala jsi a zalévala astry. Slunce ti svítilo do vlasů. Děti se honily mezi angrešty a všiml jsem si, že polámaly kosatce.
Byl jsem šťastný. A věděl jsem, že na světě je dobro.
Není třeba všechno obracet.
Je to tak.
