Slepá Daniela
To odpoledne byla obloha tak temně modroskleněně vysoká, že ji slunce propalovalo autogenem až do bíla a stejně hrozila spadnout. Paprsky se kousavě vpíjely do kůže, potřísněné pylově žlutým větrem bojínku, srhy a psárky, hebce řezavých od kotníků až k pasu. Po prstech se přelévala drobounká černo-červená tělíčka hemžících se berušek, trochu jako krev a trochu jako hrozínky uzrálých plodů.
Viděla jsem ji už zdálky, přes oči měla zavázanou bílou stuhu, která za ní vlála a sem tam se zachytila na keřích šípkových růží. Zdálo by se, jako by sama byla jenom rozervanými cáry skutečné existence v tomto konkrétním prostoru a čase. Snad šla k lesu, snad sama nevěděla, říkala si Slepá Daniela a pro ostatní byla jen Divoká, ta Divoká, co moc zná a proto nic nepoví, co vydaná jim napospas je bezbraná a tak si je ochočuje pohádkami, kterým nikdo nevěří pro její slepé oči, dívka s vlasy plnými berušek a trávy, co se neptá na příčiny. Byla slepá, slepá Daniela; nebyla by slepá, kdyby neprozřela. Čím pevněji svírala víčka před dotírajícím bílým žárem, tím více viděla, znala počátek a tušila i konec. Od té doby chodila k domům jen tak blízko, aby slyšela hlas poledních zvonů. Nechtěla zneklidňovat bolestí vlastního poznání, z nějž se znovu zrodila už před lety. Nikdy se nebála, strach pramení z nejistoty a ona si byla jistá vším, čím měla.
Náhle jsem si všimla, že nedohlédnu vlastních dlaní, plných berušek, a věděla, že ta páska na hlavě je bílá. Odbíjelo poledne. Ještě chvíli – dvanáctý úder bude ten, na nějž čekám.
Pavouk
Půlnoční bouře zřítila strom. Suchý prohnilý javor se natáhl jak široký tak dlouhý přes cestu, plyšovou travou a rozmoklou mazlavostí bláta, až do odkvetlých azalek a pěnišníků. Pařez vyvrácen, kmen v půli roztřepen do dlouhých špičatých vláken. Kdyby přišel pavouk, mohl by sítě z nich líčit na mušky, zdivočelé cizince a nevychované psy.
Musel by to být opravdu velký pavouk, aby mohl spřádat tak tuhé sítě. Musel by mít opravdu velkou odvahu, aby se pustil do takové inovace – nejsem si však jista, zda pavouci znají strach. Třeba je jejich přirozený pud číhat mnohonásobně silnější.
Tu představu musím zahnat dříve, než se rozbují. Ale přesto: co když to nakonec nebyla bouře, kdo vyvrátil strom, co když ona jen rozštípla kmen a co když se vzbudil osminohý tvor, který dlouho, dlouho spal mezi kořeny?
Nechci vidět zmasakrované rododendrony. Cosi mě však táhne, jako bych byla dřevěnou loutkou na tenkých, ostrých vodicích vláknech.
Možná si stromy samy vytváří své pavouky.
Lidé z modrých křivek
Dnes je podzim.
Na tom není nic zvláštního nebo udivujícího; podzim bývá každý rok a každý rok také zamotává město do cárů nakyslé mlhy jako do šály z tisíce klubíček výparů Spolchemie. Z domů se tak stávají prostupné řídké kokony s hřejícími lidskými tělíčky coby vajíčky neznámého živočišného druhu. Jaro dává rok co rok naději, že se zámotky rozvinou, vajíčka vyklíčí, prasknou a vyletí z nich nějaký krásný zázrak, tyrkysově modrý morpho peleides, jeho příbuzná babočka paví oko nebo aspoň octomilka.
Nic takového se nestane. Nikdy. Domy totiž skrývají vajíčka neoplodněná, z nichž jen sotva může vzejít cokoli nového. Kdyby přece, plnily by se zjara ulice bytostmi lidem jen vzdáleně podobnými, složenými z pružných modrých křivek, opaleskujících v bledém slunci. Ta nejkrásnější těla by byla složena z pouhých odlesků: na nových listech šeříku, na mokrém chodníku, na skle Lidové knihovny, otevírací doba od 10 do 18 hodin, sobota a neděle zavřeno.
Odlesky jsou povznášející a tak by vítr ony krásné křehké schránky vědomí rozvál do polí, kde by se za poledne, rozpalujícího blankytné nebe hořícím heliem až do bíla, vášnivě pářily a kladly nová vajíčkla do našich domů. Protože by však jejich existence byla příliš závislá na slunci, vajíčka se nikdy nezachvějí vývojem.
Naši dokonalou neproměnu tak připomínají jen ty nejkrásnější z visutých mostů, ale pozor: pouze dokud se ranní slunce dotýká obzoru.
(hořko)Sladký aperitiv
Je pozdní slunné odpoledne v jistém městě O. v blíže neurčené oblasti Starého světa. Po rozpáleném chodníku stéká voda a podrážděně syčí. Nevím, zda je pláž či poušť tak blízko nebo je ten vlhnoucí písek zanesen z blízkého pískoviště. Pramínek crčí z parapetu pootevřeného okna v prvním patře. Ostatní okna jsou zavřená pevně, plastikové rámy k sobě příjemně lnou a nedovolí vodě vetřít se do jejich statečné blízkosti. Za sklem prosvítá malé sladké moře s narůžovělou pěnou. Závěsy ztěžkly všudypřítomnou vlhkostí.
Moře proto, že vody je dost, ale nekonečná není. Oceány jsou velké, moře malá – ostatně, osobní tragédie jsou pokaždé malé (až k uzoufání nebo vsáknutí se do písku). A konečně sladkost zdůrazňuji vzhledem k dívence, která, sama v růžových šatečkách a s cukrátkem u úst, moře uvolnila z vodovodního řadu. K tak radikálnímu kroku ji přivedla zralá úvaha, že již nechce ani růžové šatečky, ani cukrátko, že se musí rozpustit – a tak je to malé moře sladké.
Dívenka se rozpouští v koupelně a protože zapomněla zavřít kohoutek dříve, než se její buclaté prstíky rozplynuly, horkou vodou přetekla okraj, vytopila sousedy v přízemí (stropy získaly něžně růžový odstín; naneštěstí jsou staří manželé konvenční a pokusí se znovu vymalovat, nicméně stejně zůstanou růžové prosvítající flíčky) a cestou přes předsíň a kuchyň dospěla až do vlastního růžového pokojíčku, odkud se – konečně spokojená – spouští oknem na chodník a mísí s pouličním prachem, plníc vzduch bylinnou vůní Becherovky.
