Červený celofán
Byl to plán, který mohl být docela snadno proveden: Vstát a po umytí se nasoukat do kalhot – obléct košili, obléct zimník, který byl pověšený na druhé straně dveří, obout si boty a seběhnout se schodů – zamknout domovní dveře a odemknout zámek u kola – setřást sníh se sedačky, usednout na ni a šlápnout do pedálů…
Zdálo se, že takový plán by mohl být proveden bez větších obtíží, zpočátku se to zdálo, avšak později – ráno – se ukázalo, že nic z toho tak docela snadné nebude. Něco se přihodilo, semlelo se tu něco podivného – Benedikt viděl, že židle je povalená a obě hromádky oblečení rozházené po pokoji – vypadalo to, jakoby tudy prošel nějaký vzdušný vír, který jeho vlastní oblečení i košile, které měl ráno doručit na objednávky Sychry a Jelínka – dvou zaměstnanců telefonní ústředny -, propletl do sebe a rozházel po podlaze. Ta změť mu připadala docela cizí, nechtělo se mu vstát a začít ji rozplétat, znovu si tedy lehl, ještě chvíli ležel a zamyšleně zíral do stropu…
Pak se najednou posadil. Posadil se, rázným pohybem sebral z podlahy svoje kalhoty, a aniž si svlékl pyžamo, vklouzl oběma nohama zároveň do jejich nohavic. Stalo se něco docela nepochopitelného. Nevysvětlitelná věc – obě chodidla se srazila uvnitř uzavřeného prostoru – Benedikt zkusil vstát, málem při tom upadl, znovu se posadil – svlékl kalhoty, držel je před očima a viděl, že konce obou nohavic jsou k sobě sešité tak, že kalhoty tvoří jakýsi uzavřený okruh, ze kterého nemůže žádná noha nijak vybočit. Zvedl kalhoty a přimhouřenýma očima si prohlížel místa, ve kterých tušil ten zlomyslný šev. Prohmatával ta místa rukama, zdálo se však, že žádný takový šev nikde není – zdálo se dokonce, že látka nohavic vůbec nikdy nebyla v příčném směru rozrušena. Nenašel to místo, ať se namáhal sebevíc. Odložil kalhoty jako neřešitelnou hádanku. Něco se přihodilo, semlelo se tu něco podivného – Benediktova hlava znovu klesla na polštář. Nepřítomnýma očima hleděl do stropu a pokoušel se tu situaci alespoň nějak vysvětlit. Všechno bylo tak nevysvětlitelné, tak nepochopitelné, že se vzápětí zase posadil. Natáhl ruku pro svoji košili, držel ji v prstech a srdce mu bušilo napjatým očekáváním. Zamrazilo ho, protože už po hmatu se zdálo, že i střih košile se nějakým způsobem změnil. On sám něco takového vlastně očekával, bál se toho… Skutečně! Benedikt viděl, že její límec se nepochopitelným způsobem zúžil – byl příliš úzký na to, aby mohl pojmout jeho krk, byl tak úzký, že otvorem, který zbyl po zapnutí posledního knoflíku, bylo možné prostrčit stěží dva nebo tři prsty. Chvíli košili rozpačitě muchlal a zase rozkládal, pak najednou vstal, několika kroky přistoupil do rohu místnosti, tam, kde stál opřený smeták s dlouhou násadou – nohou přišlápl smeták a košili přiložil k násadě. Zapínal knoflíky jeden po druhém, zapnul je všechny – límec padl násadě dokonale. Dokonce jí byl ještě poněkud těsný… Nechal smeták i s košilí v koutě a znovu se svalil na postel. Ležel a přemýšlel…
Mohl to být plán docela snadno proveditelný: ráno vstát a opustit tento pokoj… Teď se však něco stalo, něco se děje, něco podivného a nevysvětlitelného. Benedikt ležel a přemýšlel: promýšlel tu situaci jako nějaký komplikovaný matematický příklad. Na podlaze zbyly dvě další košile – jedna hedvábná žlutá – potištěná vzorem složeným z fotograficky přesných obrazů včelích tělíček -, druhá plátěná – šitá z režné šedivé látky, do které byly místo knoflíků zasazeny těžké železné šrouby. Byly určeny pro Sychru a Jelínka – zaměstnance telefonní ústředny. Byly to poněkud výstřední košile, navržené designérem jako zcela jedinečné kusy a nějakým tajuplným řízením osudu si je objednali dva zaměstnanci stejného podniku ve stejný okamžik.
Benedikt pomýšlel na to, že si vezme jednu z těch košilí na sebe, aby mohl tu druhou doručit a splnil tak alespoň jednu z objednávek. Střídavě se před ním zjevovala dvě možná řešení: nejprve viděl sám sebe, jak stojí v té šedivé, plátěné košili před Sychrou – úředníkem s hodně upjatými způsoby -, jak mu odevzdává jeho košili se včelím vzorem, potom se sám bázlivě plíží ulicemi a za každým rohem se několikrát rozhlíží ze strachu, aby snad náhodou nepotkal Jelínka, jehož košili má na sobě. Tento strach mu vzápětí vnutil druhou variantu řešení: tentokrát má na sobě naopak Sychrovu košili, stojí v ní před Jelínkem, předává mu jeho zakázku, Jelínek, ten hromotluk, se zeširoka usmívá, Benedikt se vrací s prázdnýma rukama a při tom se ho zmocňuje jakýsi nevysvětlitelný smutek nad tím, že dal přednost tomuto řešení.
Ať by se rozhodl jakkoliv, vždy mohl splnit své poslání jenom z poloviny. Navíc: splnil by ho nedokonale – každá z obou košilí je přece příliš výstředním oděvem pro doručování objednávek zákazníkům, splnil by ho špatně, protože oba zákazníci jsou zaměstnáni u stejné organizace – telefonní ústředna je obrovská hala rozdělená na úseky skleněnými přepážkami, oba dva se zde musejí setkávat několikrát denně a ten, jehož zakázka by byla opomenuta, by tak brzo poznal, že to nebylo z nějaké všeobecné příčiny.
Bylo třeba vymýšlet nějaká jiná řešení. Benedikta bůhvíproč napadlo, že by mu v tom snad nějak mohla pomoci tyč, na které visí záclony. Zavřel oči a soustředil se, chtěl to důkladně promyslet – vyslovit si to v duchu a vnímat, jak to bude znít. „Ráhno na záclony.“ Ne. Benedikt zaťal pěsti, chtěl říct „tyč“, chtěl přece říct „tyč“… Nemohl si vzpomenout na to slovo a místo něj se tam vloudilo nějaké jiné, něco silnějšího. „Ráhno!“ Představil si loď, která má místo plachet napjaté záclony… Samá nesmyslná pomyšlení! Snažil se vybavit si, jak vůbec mohl dojít k takovému nesmyslnému spojení – vždyť zpočátku, zpočátku se zdálo, že ten výraz v sobě ponese nějaký hluboký a osvobozující smysl, zpočátku se to zdálo, avšak vzápětí – ve chvíli, kdy ho vyslovil -, se ukázalo, že je v něm něco docela cizího, něco nepřiměřeného… Ne! Ještě jednou znovu! Nejprve je třeba přijít s nějakou novou a ode všeho osvobozující myšlenkou. Benedikt zatajil dech, chtěl přivolat to slovo, slovo, na které si nemůže vzpomenout, ten živel, co všechno očišťuje, chtěl si vybavit slovo „oheň“, zcela se soustředil, avšak místo něj se dostavovalo pouze vědomí dokonalé prázdnoty. Nějak to obejít, vyjádřit to opisem. Říct to jinak. Benedikt zatajil dech a napjatě sledoval, jak se ta slova sbíhají k sobě: Červený… červený… červený… červený celofán! … Ne! Něco se stalo, něco podivného a nevysvětlitelného, něco se děje a všechna vysvětlení zde selhávají! Benedikt si zoufalým gestem zakryl obličej. Jsou snad významy všech slov najednou takovým pitvorným způsobem posunuté? Vloudila se snad do jeho organismu nějaká neznámá bakterie, která rozkládá všechny míry, vzbuzuje přeludné naděje a podvrhuje zdánlivě proveditelné plány, aby ho tím vzápětí ponížila tváří v tvář skutečnosti? Sděluje snad jeho ústy nějaké zjevení, které všichni zapuzují, v neznámém jazyce sobě podobným své vlastní myšlenky? Co je to za instinkt, který nevyhnutelně pojí takový pocit studu s každou ukončenou větou? Benedikt najednou nebyl schopen ani přemýšlet, najednou nedokázal myšlenky spojovat, jeho vnitřní monolog sestával z nedokončených vět a nijak nesouvisejících výkřiků, kterým už ani on sám nerozuměl. Zíral na strop vděčný za každou šmouhu, která od nich odpoutala jeho pozornost. Asi dva decimetry pod stropem byla na zdi narýsovaná tlustá černá linka, která se v pravidelných úsecích lomila vždy dvakrát doleva a dvakrát doprava, vedla napříč všemi čtyřmi stěnami a obepínala tak celý objem místnosti. Byla to asi takováhle čára: 
Benedikt zajásal, jakmile ji zpozoroval. Bylo tak jednoduché ji následovat! Přimkl se k čáře celou svou duší, celou svou schopností vmýšlet se, tak, jako by se přimkl k písmu zprávy přinášející osvobození. Cítil k té čáře zvláštní, něžnou náklonnost, cítil k ní lásku spojenou se soucitem nad její bezvýznamností. Byla to čára skutečně bezvýznamná, tak bezvýznamná, že ji až doposud skoro nebral na vědomí. Teď se však něco změnilo, něco se stalo a Benedikt už netoužil po ničem jiném, než aby mohl vpíjet svůj zrak do té bezvýznamné čáry na stropě pokoje v jakémsi nenápadném domě ukrytém v zapadlé čtvrti okresního města. Pro posměch všem mašinériím, které vyrábějí to, co se zdá být důležité! Z náklonnosti k ní zapomenout na tvar vlastního těla, přijmout její podobu, opustit tělo, které už tu nic nezmůže, vmyslet se do čáry úplně a beze zbytku, donekonečna s ní obíhat podél stěn tohoto pokoje. Sunout se pohledem vpřed, vpřed v napjatém očekávání – být bezmezně překvapen tím, že čára se lomí, být jí za to nesmírně vděčný, poslechnout její příkaz a stoupat pohledem vzhůru – stoupat vzhůru a zase netušit, jak to dopadne – náhle být znovu překvapen tím, že se čára lomí, být tím nadšený a znovu cítit vděčnost – oddaně vykonat její rozkaz: následovat ji vpřed, vpřed a vzápětí dolů, něžně a láskyplně plnit její příkazy; projít tak od jednoho rohu místnosti k druhému – oběhnout je všechny čtyři: jednou, dvakrát – pořád je obíhat, obíhat je a neztrácet schopnost být tím vším uchvácený, být pokaždé znovu překvapený každým dalším ohybem.
Benedikt seděl vzpřímeně na zmuchlaném prostěradle, s hlavou zvrácenou dozadu sledoval svoji čáru – neustále se přitom otáčel kolem své osy, otáčel se tak několik hodin – čas přestal existovat – Benedikt vzpřímeně seděl a neúnavně sledoval svoji čáru – pod očima se mu objevily červené skvrny, které jsou příznakem přílišného uchvácení, a jeho srdce bušilo stále novým očekáváním. Zdálo se mu, že nyní vidí všechno daleko ostřeji, daleko zřetelněji rozeznával i všechny drobné nerovnosti omítky, chtěl je vzít na vědomí stejně jako všechny šmouhy a pavučiny nacházející se v nejbližším sousedství čáry, kterou sledoval. Viděl zčernalou dvoulinku, která ji v jednom místě protínala a poté mířila někam k podlaze, několikrát odolal pokušení, aby sledoval i její směr – nechtěl čáru spustit z očí, současně se mu ale stále silněji vtíralo pokušení, že i ta dvojice drátů, která ji přetíná, je vlastně její součástí – i ji by bylo třeba poznat, i ji by měl sledovat až do konce – několikrát odolal takovému pokušení, pak se však do jeho myšlenek vplížila skrytá bolest v zátylku, která celé rozhodování zvrátila: čára mířila dolů, vzápětí se měla lomit a zamířit vpřed, na své cestě byla roubena tou dvojicí drátů, Benedikt neuposlechl výzvy jasně černé linie mířící vpřed, ale zvolna a nezadržitelně sklouzl očima po hladké dvoulince – jako by sám klouzal na lyžích pustou sněhovou plání, přehlédl celou jednu stěnu pokoje – dvoulinka mířila dolů, dolů až k podlaze – tam se najednou ztrácela v obrovské plechové krabici se zaprášeným žebrováním. Benedikt si kdysi myslel, že ta věc je snad nějaký zapomenutý transformátor odpojeného klimatizačního zařízení, zeptal se na to dokonce jednou správce, ale ten jenom pokrčil rameny: „Ne… To nebude transformátor.“ Benedikt se chtěl zeptat, co to tedy vlastně je, ale správce jen mávl rukou, jako by ta věc byla příliš bezvýznamná, než aby stálo za to se o ní vůbec bavit, Benedikt se tedy dál neptal a zvykl si žít s tou plechovou, zaprášenou krabicí bez nějaké hypotézy o tom, na co by mohla sloužit. Teď na ni upřeně zíral, pohledem bloudil v jejím žebrování a nemohl od ní odtrhnout oči. V její přítomnosti bylo cosi temného a hrozivého, nyní jako by se náhle začala zvětšovat, jako by mu před očima rostla a mohutněla, jako by se nyní z ničeho nic rozhodla vyjevit celou svou moc a celou svou podstatu. Jako by se všechno kolem najednou sbíhalo k ní, k tomu podivnému přístroji, k té věci, která není transformátor. Nyní jako by se najednou vyjevilo, že ten přístroj byl a stále je skrytým a nepoznaným středem všeho: celého pokoje, celého města, celého světa i celého vesmíru – zdálo se, že nábytek v pokoji i jeho stěny, zavřené dveře i schody, které k nim vedou, ulice pod okny i zírající Benedikt, všechno jsou jenom vedlejší, přídavná a doplňující zařízení tohoto přístroje – přístroje, o kterém se neví, na co vlastně slouží, a o kterém správce řekl, že není transformátor. Stojí tu a všichni nad ním krčí rameny – Benedikt klouže očima po žebrech na jeho povrchu, zkouší z nich vyčíst nějaký pokyn, nějakou narážku, zkouší to marně a přítomnost té věci ho naplňuje strachem, strachem smíšeným s úctou, posvátnou hrůzou, která nemá hranice… Pryč odsud! Benedikt odvrátil hlavu – odvrátil hlavu, vstal a tak, jak byl – jen v kalhotách pyžama -, vyběhl na chodbu – oblékl si zimník, který byl pověšený na druhé straně dveří, obul si boty a seběhl se schodů – zamkl domovní dveře a odemkl zámek u kola – setřásl se sedačky sníh, usedl na ni a šlápl do pedálů… S pravidelným skřípotem ujížděl Vltavskou ulicí a fialové nohavice jeho pyžama plandaly kolem ubíhajícího řetězu…
Uviděl, že křižovatku nestihne projet, dokud ještě svítí zelené světlo, stiskl tedy zároveň obě brzdy: zajel ke kraji – zastavil docela, přirazil k obrubníku a pravou nohou se o něj opřel. Svítila červená. Benedikt pustil řídítka, rozhrnul si kabát u krku, sklonil hlavu a dýchal pod něj, aby se zahřál. Stál tam a za ním postupně zastavovaly přijíždějící automobily… Koutkem oka najednou zpozoroval, že po chodníku se k přechodu blíží výpravčí Lauschnitzer se svojí ženou. Oba dva měli na sobě navzájem podobné béžové zimní kabáty. Blížili se k přechodu, chtěli přejít na druhou stranu, avšak výpravčí si na poslední chvíli všiml čekajícího Benedikta. Mávl rukou na pozdrav a přitočil se k němu. Usmíval se přitom tak, jako by se chystal říct něco žertovného. Zakašlal a spustil polohlasem:
„Já říkám – hlavní je: pořád se pohybovat… Pořád se pohybujte! Kdo se zastaví, stane se kulisou.“ Lauschnitzer znovu zakašlal. Vtom promluvila jeho žena:
„Od rána s Luďkem vymýšlíme, co si vzít na sebe na večírek… Co myslíte? Chtělo by to něco… něco ne výstředního… Nápaditého… Pro Luďka jsme sehnali vyšívaný frak a bílou paruku… Bude v tom vypadat jak George Washington,“ zasmála se. „Pro sebe ještě nevím… Do večera času dost… Ještě to promyslím… A co vy? Už to víte? Co si vezmete?“
Benedikt na okamžik sklopil hlavu, jako by nad něčím hluboce přemýšlel, pak ji zvedl a promluvil – promluvil a oba posluchači zároveň zpozorněli:
„Prostě se přestrojím za prasklá dvířka kamen…“ Po další odmlce dodal odhodlaně: „Obalím si hlavu červeným celofánem…“
Všichni tři mlčeli – stáli rozpačitě proti sobě a paní Lauschnitzerová se tázavě dívala střídavě na svého muže a střídavě na Benedikta. Ten hleděl široce otevřenýma očima někam k zemi, rukama svíral řídítka – zdálo se, že v nejbližším okamžiku něco řekne, zdálo se, že střádá myšlenky, aby vzápětí zvedl hlavu a vysvětlil hlubší smysl své metafory ohně v celofánovém převleku jako autenticity živlů, která… Na semaforu se rozsvítilo zelené světlo… Zezadu se ozval hluk startujících motorů… „Tak zatím,“ řekl Benedikt a zamával na rozloučenou. Také výpravčí chvatně zvedl ruku na pozdrav. Benedikt se odrazil, začal šlapat a vzápětí mu křižovatka zmizela za zády. Šlapal ve stoje – silnice nyní vedla do kopce, šlapal ze všech sil – nešlo mu o to, aby snad jel rychle, ale o to, aby na to vynaložil co nejvíc energie, toužil beze zbytku splynout s tou jednotvárnou a vysilující činností, šlapal a sípání jeho vlastního dechu mu znělo cize – jako zvuk nějakého podivného, starodávného přístroje…
Kdesi vzadu se začal ozývat rachot motoru velkého nákladního auta – stále se blížil, sílil a postupně v sobě pohlcoval všechny ostatní zvuky. Když byl Benedikt asi ve dvou třetinách kopce, proplížilo se po jeho levé ruce velké, třínápravové mrazírenské auto, zvolna ho předjelo a poté zpomalilo – jelo stále pár metrů před ním a jeho očím nastavovalo velká plechová vrata uzavírající vnitřní nákladový prostor. Benedikta ohlušoval rámus motorů, současně k němu doléhal jiný zvuk – tlukot kompresorů chladícího zařízení. Před sebou viděl stále ta vrata, viděl je docela zblízka – rozeznával očka pro vložení visacích zámků, viděl, že řidiči je zapomněli zamknout, protože jedno jejich křídlo se s každou nerovností na cestě střídavě otvírá a zase zavírá. Šlapal v předklonu hypnotizovaný jejich nevysvětlitelnou přitažlivostí. Vtom se pravé křídlo dveří zčistajasna pootevřelo – ze dveří se vykutálela velká, zmrazená dobytčí hlava a dopadla na vozovku přímo před něj. V poslední chvíli strhl řídítka do strany a objel ji těsným obloukem. Otřel si zpocené čelo. V tu chvíli další! Znovu! Šlapal dál a dál hleděl na ta vrata. Rozeznával ohnutá očka, ve kterých chybějí zámky, rozeznával cihlový prášek, který se zachytil ve žlábku na jejich spodním okraji, z nezavřených vrat padala s každou další nerovností cesty další zmrazená telecí nebo vepřová hlava. Benedikt nalezl zvláštní zálibu v této činnosti – strhávat řídítka v posledním okamžiku a objíždět je těsným obloukem.
Vyžaduje to zvláštní druh soustředění a zcela vypjatou pozornost, ale i přesto si dokázal uvědomit, jak je tato situace neměnná a definitivní. Ano – tato situace: být ve dvou třetinách kopce v kalhotách od pyžama, šlapat v předklonu a uhýbat před padajícími hlavami, tato situace se ho zmocnila navždy a žádný další pohyb už na ní nemůže nic změnit. Opíral se do pedálů a snažil se na nic nemyslet, hleděl před sebe a nemyslel na to, co dělá – ukolébaný jednotvárností té činnosti instinktivně uhýbal do stran pokaždé, když to bylo nutné. Zkameněl v tom pohybu stejně, jako některé postavy z pohádek zkameněly v nehybnosti.
Přitom se ptal: „Není snad možný nějaký jiný úhybný manévr?“ … Zkameněl v této otázce… „Jaký je jiný úhybný manévr?“
…………………………………………………………………………………………………………………………….
…………………………………………………………………………………………………………………………….
Kdosi řekl: „Smířit se s životem nad rámem kola. Na věky bude nedostatek času. Větší odbočky slibují nějakou zvláštní kratochvíli, avšak: není takový čas, který by strávil určité pohyby, je ho stále málo, málo, dokonce velmi málo, málo pro všechny a nakonec se ukáže, že ten který zbyl, je příliš krátký na to, aby ho bylo možné prožít jiným než tímto způsobem.“
