S vyloučením veřejnosti
Hnětena jak svíce klínem
hořce ubývám do času
jaké je dohlédnouti konce?
prohra králů v usmíření?
vůle zdechlá
jež slibem krmí
skok věže z výšky člověka?
POMNI
že nemusíš vůbec nic
tleskej si s hranou postele
/když jsi tak sama/
křísíš život svítiplynem
jak pomatení v kostele
Janele!
/alespoň láskou k sobě/
ach, dlouze sedíš
v sudbách dlaně
tiše i před sebou
hledáš řeky v kůži marně
vínek se nevešel
POMNI
pětkrát se postav
třikrát lehni
měř dvakrát život
jednou řež.
Sub /et/ rete
Dům
přeživší demolici
…pár pokojů – zatopený sklep
od okna ke dvoru – vidět strom
…i v létě opadaný
…je slyšet klapot střevíců mezi stěnami…
Za zástěnou z prodřeného papíru
máčí si vlasy
sotva metr vysoká
se spodničkou málo podobnou nymfí
Každý den tančí bosa,vyhýbá se koutům
(parketám nasáklým zaschlou krví)
na prádelní šňůru věšívá smáčené fotografie
všech svých milenců, židovských dětí z ulice, které vychovala.
…a přesto je hlasitá…
…vyřvává opilá na chodce z chatrného balkonu…
Má pár talířů
stříbrnou pudřenku
gramofon s oprýskanou troubou
desky točí na prstech
jako když hledáš palcem prsty v punčocháčích
s velkými klouby
a stigmaty od virgínek
Podobá se Krajkářce z knihy
s malým psíkem – osudem Tycha de Braheho.
Miluje jiné ženy, jen sebe ne, několikrát se pořezala
s kolenem zdviženým nad pás
s vápencem ukrytým v plechové krabičce od šití
…nahá je…
..(s)prostá…
…vilná taky…
subreta …
s chrtí princeznou spící v otlučeném lavoru
V zahradě myšlenek příležitostného vraha
Léto v zahradě
vaně
v aleji ovocných stromů
z plátěného šátku
zvedám do náruče
svou matku
má slepené vlasy
v prošedivělém copu
trochu pomačkané šaty
otisk lučních kytek v lýtkách
…jeden ze střevíců padá do trávy
je nahá
omývám ji smotanou plenou
kdybych ji zabila
nikdo by se to nedozvěděl.
Elisej (Esej ženského rodu)
Zasycháš
lepíš se falešnou kůží
to je jak krmit psa chlebem!
Vůně nás sbližují
…příště?
nohou mě obejmi
a páskem
od krku po hrudní koš
zatáhni za vlasy
nemusíš moc
jen tak
jak vrabci stačí
od hladu
divoké višně.
/V břiše pak rolničku zašít
silnou jak proti kašli
uslyšíš
kam nůž s něhou vrazit./
Teče ti sádlo starý Soldánový
Dva kluci v průchodu
navzájem se fackují
ruce zčmárané prupiskou
s fleky ubývání
ze žvýkaček od Sumů.
„Viděl jsem tvou mámu
chodí s odhalenou ceckou
čupět do zahrady
háže černý pytle do díry
kterou vydřeli ve dvoře.“
„Já zas tvýho fotra
postává u Teska v rozeplých mančestrákách
a pořvává na ženský
že se jim udělá do kočičáku.
…a taky…?!
chodí za mámou
každýho desátýho
z igelitky mu trčí bledé dršťky
s kolkovaným vaječňákem
vzrušeně bouchá do stolu
a odporně ryčí
že v krámě
tajně přelepil vínu etikety.“
„Zabiju tě, malej hajzle, teče ti sádlo starý Soldánový z…!!“
Svědectví dcery matky Jany H.
Poprvé mě objala
myslím
že to bylo po vycházce
bylo mi 19
zrovna byl den návštěv.
Většinu času jinak přežívá ve tmě
/i když se koupe nebo obléká/
sedí v křesle
popíjí kávu
a já přes dveře slyším jen zvonění lžičky.
Takže někdy v noci
ji potkám tak
že do ní vlastně narazím.
————————————-
Posledních pár let
si chodím poležet do vany až nad ránem
to se na mě nechodí mlčky dívat
a já pro ni nemusím hrát divadlo
sebevědomé
vyrovnané
zaujaté činností
a přitom mít výčitky
že uvidí můj nahý klín.
Sentiment věčně včerejšího
Stará sídla
v krajkách po skříních
co v hrnci
tuší hrách
psychy po síních
Popadané řasy v brýlích
na mých víčkách
plíseň
(co v šachách chlebových)
se uchytila.
Dívka
z kloboukového bálu
sama jde
krví
ze starých mýdel
bělenou
slzu v oku zachytila
v přídeští otisk
prst tu naslinila
nevědouc
v šátku tehdy spala
ruce u hlavy.
Stromy
v zahradách zámeckých
nechtějí pouštět listí
bez vůní vídeňských
dívkám na nahá kolena
na truc
v mrazu hledí.
Usnula, v bárce z bílých mušlí
Co pěna
sten
v bárce myších děr
svůj stín nadosah
slánkou v kruzích sklenic
sardinko
v konzervě pranic
pranic nenaříkej
snad jednou
za tebe
sleďům
v čirém láku
nožem zacinkám
V peří jak len
racek zachechtá
hlasy ježovek
sůl
žízeň zalechtá
Šahá nymfa z moře
po studeném fláku
v bárce z bílých mušlí
stařec, dívka, moře
na vrak rybám ušil
vlídný krabí muž.
Dědci a děti hubený se nebijou!
Hlupáku z Citoňova
Pišto,
snědlíku!
Na kdáku jste sedávali
vzpomínali
na mák
schovávaný ve včelíně
ruce svatých matek
v šátcích
když lámal se dožínkový chléb
Teď malý Mořic
se lustru nepříčetně tlemí
je synem štíra
poutníka za dřívím
kapchána
zlolaje
Co nad hořícím stohem vyřvává:
„Budeš tak bohatý, Bože, že tě vynesou na šálách!“
Z ucouraného hmoždíře odvěkého mýtu o živém a mrtvém dobramyslu
Ze žalosti
v kamnech hnízdím
šustím mincí skrývaných
kradu kočky uchem cizích
voním touhou nezralých
Šlapu vážkám spánek hmyzí
uzamčena v nůžkách spím
/:Rarášku leť, než ti zmizím,
než zaběhnu se, nevrátím! :/
Ze zpovědi
kamna chládnou
v truhle maluje si stín
hýbe čajem
vlasy stárnou
ve skývě teď voní cín.
/:Rarášku jdi, než tě ztratím,
než utancuju slinu slin:/
Za života ruce vládnou
Se smrtí pak rubáš dámou
Kdo mě tají?
Kdo jej líbá?
Kdo můj hlad líp utají?
(šeptem)
Rarášku, hop!
máky v polích sládnou
déšť z hor je cestám vláhou
chlebník voní větrem z půd
zvedni hlavu-
Buď, jak buď!!!
