Azurové inferno
Milan Ohnisko
Nové mlýny 2009, 190 stran
Pak se peklo s nebem slily v jedno / začalo azurové inferno. A je nám jasno! Po sto padesáti sedmi stranách je nám jasno, proč se na první pohled tyrkysová kniha jmenuje Azurové inferno. Vždyť ve zbytku sbírky není ani slova o peklu, leda o tom v nás, a azur? No, ten pohledat. Pokud tedy onu tyrkysovou nebudete považovat za blankytně modrou, s níž se dá dle Slovníku cizích slov azurová zaměnit. Teď si říkáte: „Co to tu prosímvás píše za nesmysle? Já chci vědět něco o sbírce!“ No, dobrá, dobrá, dyť vám ji neberu. Jen jak mám začít o sbírce, jež začíná absurdním spojením citátů Freddieho Mercuryho a Henryho Bergsona, kteří ji otevírají ruku v ruce? Jak začít o knize, jejíž první půle je uvedena slovy z Ivana Wernische: Básník se nesmí bát bejt blbej a druhou načíná Bondy verši: Mluvit o bytí/ je k poblití? Já vážně nevím. Tak jsem začal, jak jsem začal.
Snad to zkusím znovu a ocituji opětovně Wernische, tentokrát ze záložky: „Mám snad na záložce této knihy upozorňovat čtenáře na to, že Milan Ohnisko píše dobře? To přece pozná každý, kdo není zrovna dřevěný špalek. Mám zdůraznit, že Milanovy slovní hříčky jsou brilantní, jeho žerty vtipné? Řeknu jen slova, která mi jdou od srdce: Kdo je schopen číst tyto verše jako pouhé legrácky, baví se bolestí a zoufalstvím a je to špalek.“ Ivan Wernisch má pravdu, básně Milana Ohniska jsou dobré, velmi dobré! Ač jsou to na první pohled pouhé legrácky. Jenže pak se úsměv na rtech trochu pokřiví a pitomoučké pohihňávání vystřídá posmutnělost a u mne osobně i poněkud zvláštní pocit… Pocit, že mám co do činění nejen s kvalitní poezií, ale také s jakýmsi terapeutickým materiálem. A po pravdě, tato představa mne poněkud vyděsila. Však Milan Ohnisko jakoby vylíval skrz smích veškerou svou bolest na papír a snad se i těšil na čtenáře, který se bude zprvu smát, aby se pak mohl stát terčem poněkud mrazivého smíchu (či výsměchu?) autorova.
Pokusil jsem se pocitu zbavit, leč mrška, držel se mne pevně. Nakonec to dopadlo. A pocit po dlouhém boji odpadl. Tedy, Milan Ohnisko, Azurové inferno. Pokus číslo tři. Kamera. Klapka. Jedem! Milan Ohnisko je básník. Narozen roku 1965 v Brně. V současnosti žije tamtéž a působí nejen v nakladatelství Větrné mlýny, ale i jako redaktor časopisu RozRazil, který vychází při divadle Husa na provázku. Po sbírkách Obejmi démona!, Vepřo knedlo zelo aneb Uršulinovi dnové, Milancolia, Býkárna, Love! vydal roku 2009 sbírku Azurové inferno.
Autor je literátem protřelým, proto by úkolem recenzenta měl být jakýsi sumář jeho zdarů a nezdarů, recenzent by měl do hodnotícího textu promítnout své zkušenosti z ostatních poetových sbírek. Měl by analyzovat autorův vývoj a dokázat, zda je Azurové inferno pouze vařením staré polévky, či zda na básníka sestoupily múzy a daly mu pojíst důvtipu. Ovšem to si nemohu dovolit, neb sbírka mnou recenzovaná je také jediná, s níž jsem měl od páně básníka tu čest. A jsem nahraný.
Mohu konstatovat, že slovní hříčky v básních obsažené mne pobavily. Mohu říci, že se mne zároveň tknul smutek z veršů promlouvající. Mohu se pozastavit nad prací s ironií, satirou, parodií, aluzí. Mohu se obdivovat tomu, jak autor kombinuje sloh vysoký s nízkým. Mohu skuhrat nad trivialitou rýmů nebo je za stejnou vlastnost mohu velebit, protože přes onu trivialitu nejsou banální, ba naopak. Mohu se pohoršovat nad množstvím vulgarit, nad až obsesivním zdůrazňováním sexuality. Mohu toho více než dost, ale nemohu říci nic moc objevného. Proto zřejmě i mně patří báseň:
Prý je má poezie
Prý je má poezie
fekální a funerální
Nevím co pod tím
mám představit si ani
Žeru sračky? Žiju v hrobě?
Tuhle báseň
věnuji kritiče
do piče tobě
Snad ještě dodám, že lépe, než bych autora vystihl já, vystihl se on sám v básni, již si opět dovolím ocitovat.
Jsem básník?
Jsem básník?
Zapeklitá věc!
Něco mně přec
ruku po papíře vede…
Něco co člověk
sám nedovede
Říká se do třetice všeho dobrého. I zlého. Tímto končí pokus napsat něco na opus Milana Ohniska. Teď to nechám na vás, čtenáři, abyste se sami rozhodli, zda vstoupíte do Azurového inferna.
Tomáš Čada
