Berlínské bolero: Třináct klasických povídek
Ingo Schulze
Vakát 2009, 231 stran
Přeložil Tomáš Dimter
Zachvácena mou novou láskou k Berlínu, rozhodla jsem se doplnit znalosti německé literatury. Televizní věž na přebalu knihy do jisté míry rozhodla můj výběr, směrodatným však byl název Berlínské bolero. K tomu se ještě přidal věhlas jména autora – Ingo Schulze – a kniha se již hřála v mé tašce. Po důkladnější vizitě vyvstalo několik problémů. Ten první se paradoxně týká již zmiňovaného přebalu. V téměř každé ze třinácti povídek je ústřední berlínská metropole podotýkána. Děj se v ní přímo odehrává, postavy z ní pocházejí nebo tam směřují, proto je stylizovaná Telesspargel (tak se televizní věži přezdívá) naprosto v pořádku. Co v pořádku už není jsou nevhodně zvolené křiklavé barvy, které by sice dávaly tušit veselý a temperamentní obsah, ovšem chyba lávky. Sytá módní růžová vpíjející se do jedovaté zelené nedůstojně navozují poněkud mylné dojmy. Dalším lehkým přešlapem je český překlad názvu knihy. V originále figuruje slovo Handy – mobilní telefon (mobil), což je jeden ze dvou leitmotivů. Tím druhým jsou rozmanité vztahové variace, někdy mobilem ovlivněné, jindy ne. Název Berlínské bolero jakoby ale umisťoval děj jen do tohoto města a potírá onu nahmatatelnou existenci napětí, když třeba volá cizí číslo, milenka nebo otravný soused. Ve skutečnosti by se příběhy mohly klidně odehrávat v Hamburku nebo Ostravě (i když to by zřejmě vyzněly více industriálně).
Ne každá povídka je přímočará a jednoduše vypovídající. Zato se můžeme vždy ztotožnit s postavami, rýpat se v nich, v jejich nitru, analyzovat vyřčená slova a domýšlet ta, která jsou jakoby za zdí. V každé z postav je něco, co důvěrně známe, co máme pod kůží a nikdy to nevymizí, ač se o to třeba snažíme sebevíc. Momenty pocitů, miniaturní záchvěvy, letmé píchnutí v hrudi, chvilkové zatnutí pěstí během hovorů, pohledů jinam aniž by si někdo uvědomil absolutní nesmazatelnost. To vše se nám vrací, při četní „bolera“ se rozpomínáme na vlastní boly, letité nebo vteřinové, přesto dezintegrační. A přeci nejsou povídky nikterak zákeřné, mají plynulou a rozvážnou chůzi, dá se říci až ladnou. Jako dívka hezkých kotníčků, plachého, roztomilého úsměvu a zlověstného blyštění v očích. Rádi bychom ji chytli za ruku a ukázali bezpečný kout, možná to i uděláme, nastavíme prostě pomocnou ruku a pak, až nás přes ni sekne, povzdechneme.
Alice Prajzentová
