(Pokračování rozhovoru z předešlého čísla H_aluze)
Ludvík Kundera (*22. 3. 1920 v Brně) je český básník, dramatik, prozaik, překladatel z němčiny, francouzštiny a slovenštiny, editor, literární historik a v neposlední řadě čajolog. Studoval češtinu a němčinu nejprve na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, ale svá studia dokončil až na Masarykově univerzitě v Brně. Jeho studium přerušila válka, v které byl, mimo jiné, totálně nasazen v německé Špandavě. Celý život byl prakticky na volné noze. Od roku 1976 žije se svou manželkou v moravském Kunštátě. Je velkým odborníkem na českou a německou literaturu, zvláště pak na německý expresionismus. Díky jeho překladatelské činnosti se český čtenář může seznámit s díly Brechta, Trakla, Celana, Heina a Büchnera aj. Od roku 1994 vycházejí sebrané spisy Ludvíka Kundery, mimo to stále dále tvoří a vydává díla samostatně, naposledy mu vyšla sbírka Onde 2008. V roce 2002 mu byla udělena na lipském festivalu Cena za celoživotní literární dílo. Poměrně nedávno, v roce 2007, mu prezident Václav Klaus předal státní vyznamenání Za zásluhy v oblasti kultury a umění. V letošním roce mu Nadace charty 77 předala Cenu Jaroslava Seiferta za celoživotní literární dílo.
A co Teige, o kterém jste hovořil?
No vidíte, já jsem vám ještě slíbil Teigeho. Na toho mám nejlepší možné vzpomínky. Teigeho znali napřed částeční členové skupiny Ra. Jedním z nich byl Ota Mizera a tím druhým byla Mirka Miškovská. Mizera navštívil nejdříve Teigeho a pak tak chodil s Istlerem a Teige se velice zajímal o „mladé surrealisty“. Já jsem si s ním začal dopisovat, ale pak jsem byl totálně nasazen v „Rajchu“. Po návratu koncem roku 1943 jsem ho navštívil a navštěvoval, i když jezdit do Prahy bylo dost nebezpečné. Teige mi pak poslal po Istlerovi sešitek 14 německých básní. Jejich autorem byl Hans Arp narozený v Alsasku, takže je to dvojjazyčný, francouzsko-německý autor, a ta sbírka se jmenovala Weisst Du, schwarzt Du, což by znamenalo, „Víš-li, kdo tě očernil“ nebo tak nějak. Mě to naprosto nadchlo, takovou poezii jsem ještě nečetl, bylo tam habaděj slovních hříček. Přeložil jsem ty verše asi za týden. Z Arpa se stal můj idol a za to vděčím – mimo mnohé jiné – Teigemu. Když jsem byl v roce čtyřicet šest v Paříži, tak jsem ho tam dokonce potkal, v milionovém městě jsem ho potkal! Poznal jsem ho podle fotky z nějaké antologie, měl jsem skutečně velké štěstí. Teige mi koncem války poslal poštou další knížku, jmenovala se Die andere Seite, což znamená „Druhá strana“, ale to je česky nemožný název. Autorem je rakouský, ale spíš světový kreslíř jménem Alfréd Kubin. Kolem Vánoc 08 vyšla tato knížka ve čtvrtém vydání…
Tenkrát bylo na Kladně nakladatelství, kde hrál určitou roli v pozadí, ovšem ještě přespolní dělník, Jiří Kolář, který tehdy už vrtal do literatury. Roku čtyřicet čtyři, už bylo jasné, že válka skončí dobře a v tomto nakladatelství přijímali už rukopisy pro poválečnou éru. Tak jsme jim ho nabídli a jim se to líbilo a dostal jsem tehdy do ruky první nakladatelskou smlouvu, kterou velmi rád cituji, stálo tam: „Honorář 5000 Kč jednou provždy“. Tak to je taky zásluha Teigeho.
Tak to je taky zásluha Teigeho, že mě na tu knížku upozornil. Teige mi ještě koncem roku 1944 poslal další německou knihu a nabádal mě k jejímu přeložení. Je to fantastický román Alfreda Kubina Země snivců. Je to můj první překlad. Loni vyšel ve čtvrtém vydání.
A daly se sehnat západoněmecké knihy i v padesátých letech?
Ptáte se na důležitou věc. Chodilo to k nám nejrozpodivnějšími způsoby, ale někdy to vzalo za své. Vozil jsem ty věci z cest do NDR a na hranicích většinou otevírali kufry. Na tohle jsem měl recept. To, co bylo cenzurovatelné, jsem nechal v kufru nahoře, toho si většinou nevšimli a hrabali se dole pod prádlem. Zní to divně, ale já jsem to skutečně několikrát s úspěchem praktikoval. A potom k nám taky chodily netušené návštěvy. Několikrát se mi stalo, že někdo u nás zazvonil, vrazil mi do ruky knihu, řekl sbohem a utíkal pryč. Takový chlapeček jednou přišel a já jsem se ani nemohl zeptat, kdo to posílá, a už byl pryč.
Pane Kundero, mluvil jsme o vaší překladatelské činnosti. Je poměrně známé, že jste byl jakýmsi dvorním překladatelem Bertolda Brechta.
Ano, ano, autorizovaným. Já a ještě Vápeník, on překládal prózu a já verše.
Jak bylo v sedmdesátých letech obtížné Brechta u nás prosadit?
Jedna historka je skoro anekdotická . V čele kulturní sekce ústředního výboru KSČ stál jednu dobu mladý muž, jehož jméno jsem zapomněl, a ten nás jednou s Vápeníkem povolal na neutrální půdu do tzv. Dilie (Divadelní a literární jednatelství), to je sice stará, ale dobrá instituce, která se stará o všechny ty smluvní a takové ty věci mezi autorem a cizinou. Tento pracovník ústředního výboru pravil, že bude nějaké výročí a „abychom vyšli s NDR“ je nutno povolit několik Brechtových inscenací a tlumočil „mínění strany“, že by se ty hry neměly hrát v Praze ani v Brně, nýbrž ve venkovských divadlech. Naší národní zvyklostí je, že my rádi překračujeme zákazy, čili tiše tichounce se Brecht nastudoval ve Zlíně a nakonec i v Praze. Vždycky to bylo spojeno se svízelným jednáním, ale posléze se se dvěma Brechty jelo dokonce i do Berlína. Tam jsem se tajně přifařil. Dělal jsem tehdy dramaturga hlavně pro Zlínské divadlo a taky sem tam pro Brno.
Ještě před tímto údobím vyslal ústřední výbor dva lidi do Berlína s výzvou, aby Brechtovi dědicové odňali mně a Vápeníkovi práva a aby příští Brechtovu hru překládal Vladimír Neff, tedy známý prozaik. To byl celkem bohatý úspěšný muž, proto jsem se divil, že chce pobírat podstatně nižší honoráře za ne právě snadné překlady, oni to požadovali a rozhodnout měla Brechtova dcera Barbara. Když vyslechla dcera požadavky, tak pronesla překrásnou větu, která německy zní: „Nein, Papa wuste, was er tut“, což znamená: „Ne, tatínek ví, co dělá“ a když to někomu svěřil, tak si to předtím ověřil.
Z jakých jazyků jste překládal?
Z němčiny, bulharštiny, frančtiny, ruštiny, srbocharvátštiny, slovinštiny, italštiny, španělštiny, maďarštiny.
Zapomněl jste na slovenštinu…
To je jaksi pozapomenuté, jsem rád, že si někdo vzpomněl. Jsou to vlastně překlady kompletních děl dvou klasiků: Ivana Kraska a Laca Novočeského. Určitě ale nevíte, že jsem přeložil fragment eposu z ugaritštiny…
Tak to opravdu nevím. Vlastně ani nemám tušení, co je to za jazyk.
To je jazyk ze 14. století před Kristem, z takzvané foinické literatury. Zbytky se zachovaly na hliněných destičkách. Vyluštil je Čech! Profesor Stanislav Segert. Vybral si mě jako „přebásnitele“ – dost jsem se namořil hledáním svébytné formy. Zůstal jen kuriózní fragment, Segert po sovětské okupaci emigroval, loni zemřel…
Pracujete tedy dost často s jazykovými odborníky na základě doslovných překladů.
Dělá se to tak na celém světě. Důležité je najít filologa na úrovni se smyslem pro poezii. Měl jsem štěstí na takové lidi.
Vaší doménou je ovšem němčina.
Pocházím totiž ze staré, ryzí!, rakousko-uherské rodiny, tatínek byl Brňan, maminka Rakušanka, jejíž rodiče byli Maďarka a Rakušan, němčinu jsem tedy dostal „zadarmo“.
A jak jste přišel k francouzštině?
Měl jsem dobrého přítele, výborného překladatele francouzské poezie, jmenoval se Adolf Kroupa. Tento muž se naneštěstí nenaučil rýmovat a získal mě pro tuto práci, která mě navíc bavila. Tak vznikly mé překlady Roberta Desnose. Jedna hrozně dlouhá báseň a ještě dvě celé sbírky. I několik Apollinairů. Čeština dokáže všechno, je to rýmová velmoc.
A máte teď nějaký překlad rozpracovaný?
Před několika dny jsem udělal tečku za jednou ze svých nejtlustších knih, která se bude jmenovat Kolkolem a bude to výbor mých básnických překladů. Bylo nutno probrat spoustu věcí a každý ten překlad musí vzadu obsahovat medailony autorů, jenže je jich skoro 200, takže jsem poslední měsíce nedělal nic jiného, než psal medailony a studoval sekundární literaturu. Bibliografie může být samozřejmě i výběrová, ale je nutné, aby tam podstatné věci byly, a taky něco navíc. Snažím se, a taky mi to občas dává do těla, aby tam byly u všech autorů označeny české překlady, kterých je – jsme velice pilný překladatelský národ – velmi mnoho, spousta jich je zapomenuta a těžko se shání.
Pane Kundero, vy se do knihovny vzhledem k následkům svého poranění nedostanete, internet také nevyužíváte, kde tedy sháníte odbornou literaturu, například konkrétně pro ty medailony?
Takhle, má knihovna je samozřejmě živá, to nejsou mrtvé svazky a kupodivu to, co jsem kdysi sehnal a na co nebyl čas, tak jsem nakonec musel nejen pročíst, ale i prostudovat dodatečně. Pro to, na co se zaměřuji, mám podklady zde, nebo to mám již nastudováno z dřívějších dob. A také mám vnučku, která často chodila do univerzitní knihovny a já jsem jí říkal, že bych taky někdy něco potřeboval a ona na to: „Dědečku, to už ani nebudeš vědět, jak se to objednává.“
Vy jste sám přiznal, že jste se inspiroval Františkem Halasem a hned jste zdůraznil, že ale nejste jeho epigon, vzpomínáte si ještě na vaše vztahy?
Koncem války jsem poznal básníka překrásné sbírky Klubko Ariadnino, autor se jmenuje Jan M. Tomeš. Dnes mu je šestadevadesát let. Dlouhá léta přijížděli vždy Tomešovi do Kunštátu, teď už žijí v Praze. No a tento muž, s kterým jsem zjistil, že máme společnou četbu a zájmy, tak ten mě tenkrát pozval, abych přijel hned po osvobození do Kunštátu. Když jsem přijel, Halas s Josefem Zejdou seděli na náměstí na lavičce. Našli jsme společný jazyk. Je zajímavé, že člověk, který z Halase chtěl vytáhnout mnoho informací, se pomalu nedostal ke slovu. Halas byl hodně zvědavý, on sám kladl mnohé otázky (stejně jako Brecht).
V roce čtyřicet šest jsem absolvoval a profesor Hrabák mi při té příležitosti řekl, že teď je čas na doktorskou práci. Halase jsem s nápadem napsat o něm práci obeznámil a on říkal, že má dost všelijakých rukopisných nebo zapadlých věcí, a tak jsem ho začal zpovídat a on také samozřejmě přicházel s novými nápady. Brali jsme to chronologicky a došli jsme až k roku třicet šest. Halas umřel a za několik týdnů ho zakázali. To jest byl vyobcovaný z české literatury jako kosmopolita, dekadent, formalista a tak dál, takže psát doktorskou práci na téma Halas bylo vyloučeno, poněvadž to na fakultách ještě schvalovali straničtí činitelé. Léta plynula a já jsem se v Halasově díle vrtal dál. Potom jsem ve spolupráci s básníkovými syny, s Františkem Xaverem Halasem, který byl později velvyslancem ve Vatikánu, a s Janem, který byl dlouhá léta redaktorem pražského rozhlasu a který kousek odsud žije ve výslužbě, dal síly dohromady a podařilo se nám z části lstí a z části vytrvalostí prosadit vydávání Halasových spisů i v těch hodně temných dobách. Napřed vyšel svazek výtvarných statí, abychom tak neprovokovali, a politika přišla na řadu později. Sebrané spisy vycházely až do Sametové revoluce, samozřejmě něco nevyšlo, něco muselo vyjít až později, ale většina se dostala ven. Paralelně jsem do každého svazku psal úvod, takže když ty spisy byly hotové, měl jsem v náčrtu své vysněné monografie.
Vy jste tu mluvil o generaci, která je pro mě takovou tou poslední velkou básnickou generací, která držela při sobě, teď spíše literatura obsahuje solitéry, čím si myslíte, že to bylo?
Vy se budete asi smát, ale já si myslím, že to je zásluha mimo jiné těch dvou okupací, tedy nacistické a sovětské, kdy se to semklo neuvěřitelným způsobem, pominuly někdy dost malicherné spory, které se objevují například dneska. Polemiky také samozřejmě bývaly a přijde mi, že na vyšší myšlenkové a slovesné úrovni. Byly zde tendence ochránit českou literaturu bez zkreslování faktů a zabránit šíření nesmyslného socialistického realismu. To byla rozvinutá akce, to byla kampaň. Zbytečně se šířit. Už ani směšné to není.
Pane Kundero, chtěl bych vám poděkovat za setkání, budu se muset s vámi rozloučit.
Fakt? Doufám, že jsem se moc nezakecal…Počkejte, nespěchejte tak, dám vám ještě něco na památku.
Tomáš Suk a Monika Kabátová
