(14.dubna 2009 uplynulo 250 let od skladatelova úmrtí)
Seznamovat Evropana se jménem světově proslulého barokního skladatele Georga Friedricha Händela (1685 – 1759) by jistě bylo nošením sov do Atén, chcete-li dřevem do lesa. Je již skutečně málo věcí, které by dnes unikly pozornosti händelovských badatelů, ať již se jedná o zábavné historky ze života nebo otázky ohledně tvorby nebo inspirace. Solidně zmapovaná cesta tvůrčího génia od komorních začátků po oratorní finále dodnes vzbuzuje obdiv i u lidí, kteří jsou zarytými stoupenci Johanna Sebastiana Bacha, v jehož stínu se Händel neprávem nachází. Zaměřme proto dnes svůj pohled mimo muzikologickou literaturu a zkusme reflektovat podobu Georga Friedricha tak, jak jí v průběhu staletí měnilo veřejné mínění a postoje intelektuálů.
Božský Sas
První umělecké líčení získal Händel ještě v jinošských letech, kdy oslavován a ctěn podnikl svou italskou cestu, kde hledal zkušenosti, podněty i vlastní tvůrčí orientaci. V Neapoli, v Římě jej přijali s otevřenou náručí největší mistři tehdejší italské hudební školy. Archangelo Corelli, tehdy již muž pokročilého věku, jsa oslavován bezmála jako vynálezce hudby, vzal mladého Němce pod svá křídla. Domenico Scarlatti, nejtalentovanější syn tradičního skladatelského rodu, byl nadaným Sasem (Il Sassone) poražen v hudebním souboji hry na varhany a na cembalo. Průraznost povahy, schopnost kdykoliv přijmout vhozenou rukavici, vášnivost a hudební síla vytvořila kolem skladatele v Itálii posvátnou auru mladého génia, která jej pak následovala ke všem zaměstnavatelům. Tato sláva však měla pro vítěze i negativní stránku: Händel zůstal italským tradicím (zejména pak opeře) věrný se zničující zarputilostí. V Lodýně, kde záhy po Händelově příchodu přechází vkus posluchačů dramaticky k protiitalským náladám, skladatel marně bojuje za italský vzor krásy.
Harmonický kanec
Po až mozartovském vzestupu nastává nejhlubší pád. Anglické publikum nasazuje Händelovi druhou masku. Již není oním rytířem hudby, autorem Rinalda, okouzlujícím čarodějem melodií. V londýnském silně komerčním prostředí naráží Händel na vetchou, o to však sveřepější, skladatelskou konkurenci a s ní i na urážky, předsudky, záměrné nepochopení. Stává se terčem posměchu pro svou obezitu a hrubé nekultivované vystupování. Harmonický kanec, jak jej překřtí xenofóbní kritici, nic nenadělá s bankrotem své operní společnosti, přihlíží nesmyslné válce pěvců a pěvkyň, soupeří o přízeň královské rodiny, rozchází se s přáteli a obhajuje své nezpochybnitelné schopnosti. Je nucen komponovat nikoliv z tvůrčí potřeby hledání, ale proto, aby se vyprostil z dluhů.
Z tohoto období se také vytvářejí první händelovské legendy, většina z nich má výrazně negativní rysy. Händel je neurvalec (křičí na zpěvačku, že ona je sice čertice, ale on, že je ďábel), lakomec (předkládá hostům laciné víno a ve své pracovně pije dobré burgundské), vztekloun (když nejsou nástroje správně naladěny, probourá se do orchestru a chce po nástrojích dupat).
Tuto masku však pomohl vytvářet Händel sám. Jeho německé kořeny a specifický druh tvůrčí arogance, kterou se nikdy netajil a která mu umožňovala nedělat při komponování ponižující kompromisy, zakrývala jeho něžnou, téměř dětinskou povahu, kterou dával znát jen nejbližším. Po celý život, ačkoliv sám nenalezl partnerku a neměl žádné děti, projevoval upřímnou otcovskou lásku ke své kmotřence žijící v Halle. Pravidelně navštěvoval v Halle svojí matku a nechával vyplácet přilepšení vdově po svém mistru učiteli Zachowovi, se skladatelem Telemannem udržoval vřelou přátelskou korespondenci. Svým protivníkům se smál a posílal je k čertu, skutečných intrik a zloby nebyl schopen. Je otázkou, proč tento zemitý člověk nezaložil rodinu. Nenašel si na osobní život čas – důvod, který je tak jednoduchý, že se mu zdráháme uvěřit.
Mesiáš na procházce
Úznání se Händel dožil deset let před svou smrtí, kdy slepý a obklopený vavříny národního hrdiny, byl zařazen mezi Purcella a ostatní bardy Albinonu. Slepý kmet, titán vzdorující času, takto plynule přešla památka Händela do třetí masky. Romantismus viděl v nepohyblivém pánovi z Německa rebela, nezkrotného tvůrčího ducha, osobnost, která se nechala ucloumat osudem, než aby klesla pod uměleckou nepravdou. Pověst tvůrčího otroka stavěla Händela mezi Shakespeara a Klopstocka, jak napsal Robert Schumann.1 Okázalé provolávání slávy Händelovi mělo však jen opatrnou realizaci v konkrétní inspiraci. Kromě hudebníků, u nichž je vliv mistrův zřejmý, ale příliš složitý, se k Händelovi hlásilo jen velmi málo filozofů, spisovatelů se zřetelnými myšlenkami. Bach, Händel a Gluck sice získali své chrámy v srdcích zástupů rozervanců 19.století, ale jaksi bez hlubšího opodstatnění. Zeptejte se romantika, v čem spočívá jeho láska k baroknímu skladateli a odpoví vám nadšeně, kategoricky, ale nikdy vám neřekne, že se mu líbil Rinaldo, Dettingenské Te Deum nebo Óda ke svaté Cecílii. Neklidní duchové udržují mistrovu památku jen instinktivně pod dojmem příběhu Samsona, Mesiáše, jejichž témata Händel zhudebnil v dost autorizované podobě.
Zcela opačnou tendenci však vytvořil i romantismus maloměšťácké kultury. Stejně jako něžné pohádky z života Mozartova, které skutečného Mozarta umravnily, zjednodušily a naprosto upozadily jeho silně revoluční poselství, vznikají i půvabné obrázky z života Georga Friedricha. Mnohé z nich jsou dodnes populární. Vyprávění o tom, jak skladatele zastihl na procházce déšť a musel se ukrýt v kovárně, kde vymyslel geniální klávesovou variaci Harmonický kovář, dnes nemůže obstát. Händel se totiž daleko spíše nechal ovlivnit komorní tvorbou jiného anglického skladatele – Richarda Jonese. S malebnou historkou z anglického venkova si v ničem nezadá i idealizované skladatelovo dětství. Malý chlapec, přehrávající si tajně na půdě za nocí na staré cembalo nebo hoch utíkající za otcovým kočárem, aby směl také navštívit kurfiřta a předvést mu zázračnou improvizaci na varhany, jsou sice úsměvným příspěvkem, avšak mohou se zakládat na skutečnosti, protože je prokazatelné, že otec Händelovi skutečně hudbu zakazoval.
„Všechno, co jest, je dobré!“
Počátek 20.století přestal vidět emotivně nebo zaujatě, začal vidět Händela v jeho hloubce. Apoštolem další veřejné masky Georga Friedricha byl beze sporu francouzský spisovatel Romaine Rolland. V jeho dnes již legendární skice: Händelův portrét a monografii Händel (1910) sice vidíme skladatele v ostřejších rysech, nikoliv však jasněji, protože na pozadí filozofického problému, který Rolland předpokládá ve skladatelově duši, se neobjevuje reálné představení doby. Král meziválečných humanistů, nositel Nobelovy ceny, nám představuje svůj lidský i umělecký vzor: Händel je rázovitý člověk, silná osobnost, duchovně založený světoobčan, zastánce sociálně vyřazených, snílek a hrdina bez předsudků, s obnaženou duší a rozumem směřujícím k vysokým metám. Nikde však není zmínka o Händelovi vydělávajícím, o Händelovi kalkulujícím, o Händelovi sloužícím, o jeho temných stránkách, které jistě nosil a dával znát ostatním. Náhle vidíme, a je to lákavá představa, člověka důstojného, který svou nedokonalostí prokazuje své lidství. Chtělo by se říci jako Kristus. Rollandovi bychom jistě křivdili, kdybychom jeho portrétu ubírali na pravdivosti, ale nesmíme se jím nechat docela uspat. Händel znal Popa i Swifta, ale jejich sekundujícím součastníkem nebyl. Neuznával sice vády mezi náboženstvím a církvemi, ale zřejmě spíše proto, že samotnému bylo lhostejné, k jaké církvi patří, Boha viděl jediného a neměl potřebu to někomu veřejně dokazovat. Komponoval pro katolíky, protestanty, anglikány a skládal by i pravoslavným. Výrok uvedený v záhlaví odstavce2, bychom mohli jen těžko chápat jako konfesi humanitního proroka. Důležité však pro nás z 21.století je, že Rolland objevil händelovské krédo: Umělec nemá jen bavit, má napravovat lidi. To je skutečné poselství, které Händel viděl před sebou.
Internacionální Händel
Po druhé světové válce se mění celý kulturní svět a po zpřístupnění internetu světové veřejnosti se mění znovu a ještě progresivněji. Z Händela nám odpadává sentiment, národnostní předsudky, roztomilé zážitky, veškerý kult intelektuality a na obzoru se objevuje kritický realismus. Již ne pokorný, pracovitý skladatel, ale člověk zahleděný do sebe, s velikým srdcem a vášnivý workoholik. Reprezentativní händelovská syntéza je role v historickém filmu Gerarda Corbiau Farinelli, kde si mistra zahrál brilantní Jeroen Krabbé. Vdechl postavě neobvyklou letoru lhostejnosti, do níž se vlévá jako v období dešťů pochopení, soucit a pevná vnitřní pravda.
Na rozdíl od jiných velkých umělců nemáme dosud žádné velké dílo krásné literatury, které by nám mistra předalo v jiné než odborné podobě. Výjimkou je snad jen rozsáhlá, k beletrii sklouzávající, populárně naučná próza a nepříliš hluboká jednoaktovka Paula Barze Mohla to být hvězdná chvíle aneb Setkání pánů Bacha a Händela v roce 1747, kterou v roce 1992 pro rozhlas natočila Hana Kofránková a titulní role ztvárnili géniové českého divadla: Rudolf Hrušínský nejstarší (G.F.Händel) a Josef Kemr (J.S.Bach). Hra o fiktivním setkání dvou komponistů nám podává Händela v poněkud ploché podobě, ze které vystupují jen některé rysy povahy a téměř celý potenciál života i díla zůstává nevyužit.
A Händelova hudba? Inu, proč ne, když se bude lidem líbit, když se bude prodávat. A ona se prodává a pomalu šlape na paty Bachovi. Má totiž širší záběr, je nám bližší náladou, požitkem z harmonie i snadnější přístupnosti. Když vám však někdo řekne, že má rád Händela, můžete mu to věřit, protože k poslechu Händela skutečně nepotřebujete další volný mozek, jako je tomu u Bacha. Je těžké to vyjádřit slovy, ale Händel toto břímě tvůrčího prožívání bere na sebe. Posluchačům již předkládá jen čistou esenci prožívání, dává jasný návod, jak vše vnímat, kde myslet. Najde si cestu sám a když vás neochromí v závěru oratória, počká si na vás při pochodu z Vodní hudby
Adam Krupička
