První dva roky studia na Střední uměleckoprůmyslové škole (SUPŠ a VOŠ Turnov) jsem slýchala na chodbách nadšené debaty a názory na jakési kovářské sympozium. Nebylo to téma, které by se odněkud vynořilo a zakrátko opět upadlo v zapomnění, ale téma, které se vynořovalo znovu a znovu ze slovníků studentů i profesorů. Dlouho jsem si říkala, jak je možné, že nějaká akce, která se koná jednou ročně kdesi na Moravě, může ovlivnit tolik lidí. Jakoby šlo o vyhlášení Slavíků, či předávání Oskarů.
Rozhodla jsem se tedy před pěti lety vyrazit na nejbližší ročník, a brzy jsem pochopila, v čem vězí výjimečnost sympozia na Helfštýně.Toto místo má nezaměnitelného genia loci. Z nemalé části jej podporují právě kovářská díla, rozmístěná pro zraky diváků, a také lidé (ať už návštěvníci či samotní kováři), kteří pomáhají rozdmýchávat atmosféru, podobně jako je rozdmýcháván oheň ve výhních kovářů, jež předvádějí své řemeslo veřejnosti. Že zájem o Hefaiston neklesá, dokazuje i fakt, že se letos na hradě Helfštýně sešli kováři z celého světa již po osmadvacáté!
Helfštýn je hradem postaveným v poslední čtvrtině 13. století, na jehož nádvoří se každoročně poslední srpnový víkend koná mezinárodní sympozium uměleckých kovářů. Už samotný název hradu ledacos vypovídá. Slovo Helfštýn vzniklo ze dvou německých slov: Helfen a Stein (Helfův Kámen), což je odvozeno od jména zakladatele hradu – rytíře a tak trochu loupežníka Helfa z Linavy. Slovo Helfštýn se pak nápadně podobá jménu Hefaista, který byl v řecké mytologii bohem ohně a kovářství, a jehož jméno nese i zmíněné sympozium.
První Hefaiston se uskutečnil již v roce 1982 a jeho cílem nejen byla konfrontace vystavených děl a návštěvníků hradu, ale také konfrontace jednotlivých tvůrců z celého světa. Mezi participující země patří každoročně např. Německo, Itálie, Řecko, Polsko, Ukrajina, Slovensko, Uzbekistán či Lucembursko.
Na nádvoří romantické zříceniny jsou rozmístěny skulptury a plastiky jednotlivých kovářů a během dvou dnů po instalaci jsou ponechány zraku návštěvníků. Během této doby také probíhá hodnocení komise, která vždy na závěr sympozia zvolí z každé kategorie (1. Klasické kovářské práce, 2. Volná tvorba a komorní plastika, 3. Šperky, 4. Zbraně, 5. Damascénské práce, 6. Kovolitecké práce, 7. Zvláštní kategorie, 8. Mimořádná cena, Studentské a učňovské práce) tři nejzajímavější práce.
Celá tato akce se pak ještě úzce váže s osobností Alfreda Habermanna (narodil se 3. května 1930 v Jihlavě a zemřel 28. dubna 2008 ve věku nedožitých 78 let v rakouském kovářském městečku Ybbsitz), který patřil mezi významné osoby stojící u zrodu sympozia. Jméno tohoto člověka jakoby bylo vepsáno v samotném názvu sympozia. Není možné mu uniknout – snad také proto, že nese pro kováře podobné poselství, jako např. Rafael pro malíře.
Stejně neodmyslitelně jako pan Habermann k Hefaistonu patří také nevyřčený zvyk kovářů a absolventů participujících škol každoročně se sem vracet, Hefaiston se tak stává velmi významným datem v roce, které svede dohromady kroky lidí, jež by se v mnohých případech už asi znovu nesetkali. Stejné to bylo i se mnou a mými přáteli ze střední školy. Školní srazy? Ale kdeže! To je téma, které se mezi námi zaměňuje za frázi: „Tak co, jedeš letos na Helf?“
Mimo nás, absolventů a studentů umělecko-průmyslově zaměřených škol, je vždy na Helfštýně také plno laických zvědavců. A samozřejmě i odborníků v černém řemesle, kteří přijeli za inspirací a výměnou technologických informací. Každoročně tu člověk nalezne výtvory prosycené filosofií, věci jsou spíše užitkového rázu, čistě dekorativní, i takové, o kterých návštěvník dost dobře neví, kam by je vlastně zařadil. Najde zde plastiky, kolem kterých projde bez většího zaujetí i takové objekty, před kterými stojí, obchází je kolem dokola a z neznámého důvodu není schopen se od nich vzdálit.
Kudleychuk Volodymyr z Ukrajiny
(získal čestné uznání)
Kokon, jak zní název jednoho z děl vystavených na prvním nádvoří hradu, je jakýmsi uzavřeným prostorem semknutým kapraďorosty, které jej chrání před vnějším světem. Člověku hned přijde na mysl obraz obrovského kokonu z nějakého sci-fi filmu, ve kterém se nenachází žádný hmyzí zárodek, ale vyvíjí se v něm jakási vyšší lidská entita, špička vývojového žebříčku. Kokon vždy nese poselství něčeho nového, představuje metamorfózu živočišného druhu, změnu. K lepšímu?
Možná se může zdát, že je tato práce v návrhu příliš jednoduchá, nicméně právě tato oproštěnost je jejím kladem, který dává mysli diváka více prostoru. Zároveň je instalace poměrně inovativní – vzhledem k všudypřítomným „klasickým“ instalacím na bílé podstavce se štítky nesoucími jméno autora a název vystaveného díla.
Rostlina s sebou nese lehkost, živost, pružnost, zatímco materiál, ze kterého je Kokon vytvořen všem těmto vlastnostem odporuje. I proto považuji umístění Kokonu do volného prostoru za šťastný krok.
Bartoš Jiří, SUPŠ a VOŠ Turnov – Loutkař
(1. Cena: II. VOLNÁ TVORBA A KOMORNÍ PLASTIKA)
Na první pohled se plastika jeví až komiksově. Připomíná výsek z animovaného Večerníčku, který působí spíše jako by byl vystříhán z kousků papíru, připomíná vánoční betlém pro děti.
Právě v tom je ukrytý zajímavý moment – divák prochází kolem a buď si řekne: „Hm, pro děcka dobrý…“ a odchází bez nejmenšího zájmu, nebo spatří v díle obsaženou ironii a na chvíli se zastaví, aby nechal dokončit tok svých myšlenek. Možná se opakuji, ale i nyní zde působí rozpor: nikoliv však materiální, jak tomu bylo u Kokonu, ale rozpor formy a obsahu, tj. triviality a ironie života. Ironii, která „tahá za nitky osudu“.
Klír Mikoláš, SUPŠ a VOŠ Turnov – Krysař
(2. Cena: VII. KOVOLITECKÉ PRÁCE)
Třetí z mnou vybraných prací – Krysař – jakoby kdysi prošla ohněm a její ohořelé dřevo se proměnilo v mosaznou postavu, z níž dřevěná zůstala pouze její flétnička. Ihned mi na mysl vytanuly např. Giacomettiho protáhlé figury, „sežehnuté“ jejich vlastní dobou, či vyřezávané trochu „pekelné“ postavičky z Werichova zfilmovaného Fimfára.
Tak mě tak napadá, jestli náhodou celý letošní ročník Helfštýnu nebyl jednou velkou hrou na protiklady a fikce.
Přiblížila jsem zde jen tři díla, ačkoliv se domnívám, že za zmínku by jich stálo daleko víc. A to ne jen z oblasti volné tvorby. Každá reflexe, hodnocení minulé výstavy, veletrhu či sympozia je však vždy jen subjektivní, je to utváření vlastní iluze a její šíření jen šířením fikcí. Proto pokud někoho zaujalo cokoliv z toho, co je vepsáno v těchto řádcích, měl by se raději sám příští rok vydat na hrad Helfštýn, ležící 4 kilometry od Lipníku nad Bečvou (v údolí Moravské brány, v Přerovském okrese) a zavítat na Hefaiston, aby se přesvědčil a utvořil si vlastní kuličku iluze.
Vendula Vlachová
