Někdo si punk spojuje s nošením extravagantního tepichu na hlavě, někdo se smrkáním do flanelového rukávu nebo do fanynek na pódiu, někdo v něm zas vidí politickou provokaci, diletantskou hudbu, volnomyšlenkářství, na koleni šité umění obecně. Je tu však trio, které si to udělalo jak se patří po svém. Z kasty nuzných výstředníků, nebraných na začátku 90.let vůbec vážně, se halabala dostalo až k spolupráci s legendárními Kronos Quartet či švédským 30 členným symfonickým orchestrem Norrlandsoperan.
Hudební bizár, co si maže paty tím nejhutnějším avantgardním lojem. Klasa britských kabaretních stok. The Tiger Lillies.
Historky z podsvětí
Zpěvák Martyn Jacques žil nějakých 7 let nad hampejzem v proslulé londýnské čtvrti Soho. Během té doby jakožto samouk vyšperkoval svůj vokál do poloh, kde se pohybují leda pěvci s papírem na hlasivky. Falsetto, při němž jde posluchači rýma z ucha, střídané rabiáckým šramlem, se brzy stalo pro Tiger Lillies vývozním artiklem. Spolu s bubeníkem Adrianem Hugem a kontrabasistou Philem Butcherem se mimo hraní na svatbách, odkud byl Jacques několikrát pro svůj provokativní zpěv vyhnán, trio zabydlelo hlavně v zatuchlých londýnských pubech, kde se na ně scházela lokální galerka a hrstka přespolní inteligence.
V první polovině 90.let kapela na vlastní pěst putovala Německem a Čechami. Domorodým vyhovující hospodská kutálka při partičce ferblu byla zárukou pravidelně se konajících miniturné po pražských putykách (U Vystřeleného voka, Újezd atd.). Inu entrée par excelance!
Špinaví clowni, vrahouni, kumuly i jinčí fujtajbl
Jak to tak bývá u „kariéry“ budované od nuly, ne-li z mínusu, s vzrůstajícím věhlasem a cejchem perverzních diletantů majících na repertoárů hlavně hambaté říkanky (Birth, Marriage and Death – 1994, Ad Nauseam – 1995), zoofilní humor (Farmyard Field – 1997) či balady přetékající veškerenstvem společenského póvlu (The Brothel to The Cemetary – 1996, Low Life Lullabies – 1998), Tiger Lillies se dopracovali k řadě projektů prošitých divadelním a muzikálovým pižmem. Phila Butchera nahradil Adrian Stout, který ke kontrabasu přidal i pilu a theremin.
V podstatě první oceněný průlom přišel s hudebně doprovázeným loutkovým divadýlkem Shockheaded Peter (německá knížka pro děti Struwwelpeter z poloviny 19.st., kde v několika krátkých básničkách o neposlušných dětech, které buďto mučily zvířata, hrály si se sirkami, nebo nechtěly jíst maminčinu polévku, dochází vždy k morbidnímu rozuzlení). Podobné „povyšování“ baladických příběhů (Little Match Girl podle pohádky H.CH. Andersena – 2006), béčkové hororové zvrácenosti (Mountains of Madness – 2007) a obscénních low-culture záležitostí (Freakshow – 2009), je jen jednou z mnoha tváří Tiger Lillies. Kapela s image zvrhlíků, kteří se vysmívají především sami sobě, dostála za poslední léta formy výtečných hudebníků, kteří dovedou zpracovat jakýkoliv motiv korespondující alespoň trochu s jejich dekadentním pohledem na svět. Všudypřítomná nadsázka spájená muzikantskou virtuozitou tuží jádro trojice cyniků, pro které je pisoár nechutností, stále oním pověstným bezedným tělesem.
Nitrožilní večerníček
Nedělní vystoupení k dvaceti letům existence s plánovanými výtahy z alb Shockheaded Peter a Gorey End (spisovatel Edward Gorey byl tuze velkým fanouškem skupiny a osobně jí proto zaslal k inspirace některá svá nepublikovaná díla), vypadalo nakonec jako průřez celou historií Tiger Lillies.
Tradiční, téměř každoroční návštěvy, vždy něčím překvapí. Jedním z nejvýraznějších byl před dvěma lety hororový dýchánek Mountains of Madness vzdávající hold spisovateli H. P. Lovecraftovi, chlapíkovi s podobnou celoživotní noční můrou a koulema, jako míval svého času E. A. Poe. Rozpracovaná tématika okultních šméček a kultu Cthulhu nemohla být zezdola podepřena nikým jiným než německým hlukovým baronem Alexandrem Hacke z Einstürzende Neubauten. Nyní je Archa dějištěm dvou a půl hodinového marathónu devadesátkových alotrií a tragikomických hudebních petelic. Jacques s akordeonem několikaměsíční trvanlivosti kleje jak pes po nakopnutí holandským dřevákem, což v další minutě kontruuje šansonová disciplína klavírního žalozpěvu. Takový div jako kmitající huspeninový pánský chobot na piánu dnes nepřichází, přeci jen je to stále výsada především německých koncertů a tamního diváckého apetítu. Huge, tradičně rozkopávající svůj bubnový vercajk gumovými hračkami, pinká náhle na zavěšené cedníky a kastroly, přičemž improvizuje i v momentě, kdy se hraje na přání a na vostro. Kňučící theremin žaluje a rozšafné kabaretní úšklebky vlastně jen dobře maskují texty nejtemnějších událostí v člověčím životě.
I murdered Mary,
with my stiletto heel,
I thrust it through her heart,
and laughed as she did squeal.
I murdered Joseph
in exactly the same way,
and after they buried Joseph,
I pissed upon his grave.
Pissed… pissed… pissed… pissed…
The Tiger Lillies – vilná bestie, co si sama běhá po kluzkých fraškách v revíru špinavých árií, nemusí českým fanouškům nic vysvětlovat. Je tu doma.
Ondřej Kamenický
