Konkurs
1963, ČSR, 46 min.
režie: Miloš Forman
scénář: Miloš Forman, Ivan Passer
Hraný dokumentární film Miloše Formana pojednává o konkursu na zpěvačku do divadla Semafor. Dokumentární ráz mu dodává 16 mm kamera, na kterou je film natočen, a autentické prostředí divadla, ve kterém se odehrává.
Ani v dokumentu si Forman neodpustil dva minipříběhy hlavních hrdinek, které snímku dodávají kouzlo typických formanovských filmů.
Konkurs začíná dokumentárními záběry na davy tísnící se před divadlem. Čekají, až budou vpuštěny dovnitř, aby se pokusily uspět. Kamera nás provází po interiérech přeplněné budovy a odkrývá nám typickou atmosféru, jež na konkursech vládne. Následuje představení pořadatelů výběrového řízení, Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra, kteří zkoušejí jednu ze svých her. Suchý zpívá píseň o zaoblených lýtkách a v prostřizích se seznamujeme s první hrdinkou filmu. Je jí pedikérka, zjevně nešťastná ve svém zaměstnání. Scéna obsahuje jemný humor založený na zobrazení rutinní a nudné práce hlavní hrdinky doprovázeném zpěvem Jiřího Suchého. Píseň do scény logicky zapadá, ale ve spojitosti s nešťastným výrazem pedikérky dodává této pasáži filmu komický nádech a působí kontrastně. Aby dívka mohla na konkurs, omluví se nadřízenému, že musí k soudu kvůli rozvodu rodičů. Když vedoucí dívce odpoví: „Hleďte přijít co možná brzy zpátky,“ odhalíme v jeho neučesané mluvě typickou Formanovu snahu po odhalení malosti a obyčejnosti člověka.
V následující scéně se seznámíme s druhou hrdinkou tenké příběhové linie filmu, Věrou Křesadlovou. Je zpěvačkou v kapele. Při scéně zkoušky před koncertem nám Forman povedeným způsobem prozradí, že ani ona nenachází uspokojení v tom, co dělá. Lídr kapely ji peskuje, že je falešná. Znovu a znovu ji nutí zpívat stejnou pasáž písně. Dívka podléhá úzkosti a v jejích očích můžeme spatřit slzy. Přesto se však stále snaží vyzpívat onu písničku, a my tak můžeme ve filmu poprvé ucítit Formanovu krutost. Krutost, která se mísí s humorem, protože ač nám je plačící hrdinky líto, stejně nám scéna přijde vtipná. Zaujme také tím, že velmi nenásilně a sympaticky odhaluje Věřiny emoce.
Odhalování emocí a negativních vlastností jedinců se zdá být hlavním tématem filmu. Už v záběrech na obecenstvo koncertu vidíme Formanovu snahu ukázat je a zesměšnit jejich nositele. Pedikérka, jež v publiku sedí se svým přítelem a hltá Věřin zpěv, se nechá slyšet, že zpěvačku sice nezná, ale že jí je protivná. Prý tím, jak zpívá. Ale nejspíš na ni jen žárlí, protože se zpěvačka jednak líbí jejímu příteli a jednak by pedikérka ráda stála na jejím místě. Toto, pro film typické odhalování emocí, dokládají i detailní záběry tváří.
Následuje samotný konkurs. Záběry na chodby přeplněné adeptkami na místo zpěvačky v divadle, které se buď kamarádí (vypadá to ale, že jen na oko, aby ohodnotily situaci a své možnosti), nebo na sebe hledí nevraživě a s neskrývanou záští, nám nastiňují atmosféru, jež zde vládne. Když do těchto prostor vstoupí naše pedikérka se svým přítelem, upírají se na ni zlostné a podezřívavé pohledy všech okolo. Znovu se projevuje Formanova oblíbená krutost, která však nyní nepramení z něj, ale ze samotných protagonistek filmu. Prezentují se totiž typicky jako závistivé holky, což je divákovi k smíchu.
Když byla Formanovi krutost tohoto snímku vyčítána, oponoval tím, že to nebyla krutost jeho, ale že samotný konkurs je vždy krutý. S tím se však po zhlédnutí filmu nedá docela souhlasit, protože Forman si záměrně vybírá dívky špatné, příliš sebevědomé, nebo naopak neadekvátně skromné, a tím krutost této události ještě mnohonásobně zvyšuje. Příkladem nám budiž vrcholná střihová sekvence, v níž se nám před očima míhá množství rozličných slečen, zpívajících tehdejší hit Oliver Twist. Scéna působí jako sbírka krutosti, snad i její oslava.
Věra Křesadlová se konkursem nejspíš chtěla vymanit z vlivu lídra své kapely, který jí neustále shazoval a dobíral si ji za její falešnost. Je však také možné, že si jen tímto pokusem chtěla dokázat, že není špatná zpěvačka. Její motivace nejsou na rozdíl od těch pedikérčiných ve filmu dostatečně osvětleny. Když Věra přijde na řadu, zkouší si u klavíru s Jiřím Šlitrem písničku, ale je znovu napomínána, že je nízko. Ve chvíli, kdy má zazpívat, podlehne trémě a nebo rezignuje na to, aby si něco dokázala, a nezazpívá. Nakonec na řadu přichází pedikérka, jež zazpívá píseň se svým přítelem a následně i sama. Naléhá na Jiřího Suchého, aby jí prozradil, jestli uspěla, nebo ne, protože to prý potřebuje říct ve své práci. Mohla by tam rovnou dát výpověď. Suchý jí tedy oznámí, že konkurs neudělala a ona s vyčítavým „tak vám teda děkuju“ odchází. Na poslední chvíli si však své počínání rozmyslí a se sladkým úsměvem prosí o autogram.
Obě hrdinky se následně vrací na místa, kde nechtějí být. Pedikérka dostane vynadáno od vedoucího, jenž mezitím zjistil, že ho podvedla. Když se jí zeptá, kde ve skutečnosti byla, přizná, že na konkursu. Na otázku, jestli uspěla odpoví, že ano, ale že mají v divadle stop stav a že ji tedy přijmou až příští rok. Tento výrok nám připomene Andulu z Lásek jedné plavovlásky, která svým kamarádkám lhala o svém příteli a jeho hodných rodičích. Další Formanova krutost. Přestože dívky vykresluje citlivě a dalo by se říci, že z jejich vyobrazení je cítit režisérova sympatie k nim, nedovolí jim nakonec dosáhnout vytouženého cíle a zanechává je v jejich neštěstí dál pracovat na místech, která nemají rády. Kruh se uzavírá opět stejnou písničkou a záběry na pedikérku, vykonávající své stereotypní zaměstnání.
Nelly Wernischová
