Fathers
Když svítá říkám říkáš : už týden jsem nebyl doma
v koruně stromu, na Praze 19, volavka popelavá si čechrá peří
a všichni kuřáci umírají současně v 5:15 ráno kdy
se před tebou dělám představ si déšť a nebo ne
protože i v šedesáti se lehce řekne : jsi sladká sladká sladká a
já culím krev i v půl šestý ráno a povykuju a počítám kolik oken
ještě svítí nebo už svítí a dělníci a matky jdou do práce říkáš
už jsem týden nebyl doma, Javier Cura opět v tady! hlásá
plakát v praze 19 hlásá plakát : „dětskému hřišti se: vyhnout!“
Mortality is fatal gentility is fine! Broukám si když v jeho autě
brečim pro tebe broukám si když v tom přiběhne školáček s brýlema
Javier Cura opět v praze a jéje ty sis rozbil kolínko?
to nic, podívej, teta se rozbila celá, and his shot bids me go!
A tak jdu. Na nábřeží potkáváme Věru, Věro!
will take her hat and run šeptáš mi únavou už jsem týden
já vím já vím svítá zrovna v 5:40 se ve druhém patře
v praze 19 – v Ozvěnách rozbrečelo jedno z dvojčat melody new for me a hlavně
bez chyb příště bez chyb protože rascality is heroic, insolvency sublime
Svítá zrovna, v šedesáti podlehnout a pak si to provinile udělat ještě
před odjezdem svítá zrovna v 5:40 to jsme byli ještě spolu
když si volavka popelavá v koruně stromu rovnala pera
svítá : Our fathers being weary
Impaccio noc Nina
Chtěl jsem ti to dávno říct a ne až ve chvíli, kdy
jsem vyšel z domu, že jsem ho našel že jsem ho viděl v knize víš tam v té
galerii Ve Smečkách, v návštěvní knize města Harar
Ty potíže jsem měl dávno před tebou (už i tu noc kdy jsme
společně snili o Španělsku nebo alespoň o Dobřanech)
a i tehdy kdy se náš dávný přítel Antonio Parente opil tak, že mu spadla hlava
na stůl a pak vzdychl : Impaccio con Nina! a nikdo ani ty, Nino, jsme tomu nerozuměli
Chtěl jsem ti to říct už dávno, jo, třeba tehdy když jsme na chalupě poslouchali radio Lingua España, chrčelo, pamatuješ došel cukr do kafe a tys řekla že bez cukru to pít nebudeš jenže
ty potíže jsem měl už dávno před tím než jsi mluvila o té popravě, víš o té popravě
v den mých třicátých sedmých narozenin řeklas prostě : Z Marseille do Hararu je to přes moře a já pokrčil rameny, Nino, protože když se někdo ztratí, není to jen tak, a já nevím, co
bych dělal kdyby ses ztratila někde mezi Hararem a Ogadenskou pouští snad bych
tě musel jít hledat, Nino…
Když ses svlékla a já nevěděl honem kam s rukama uvědomoval jsem si jen sytou vůni
třezalky, tys byla nahá a čekalas a já jsem ti chtěl říct že tě tam zítra vezmu ale pak jsem si
uvědomil že vlastně zítra jedeš k rodičům nebo na jaro do vídně a já tu musím Nino zůstat protože k vám na sever se prý nesmí
tak jsem tu zůstal tys odjela odpoledním autobusem jakoby nic
A já šel do té galerie sám, abych našel znovu a znovu jeho podpis v návštěvní knize
města Harar, a abych ti o tom, Nino, třeba někdy řekl.
V našem bytě žije Adolf Horst
Asi bych to měl říct :
nadechnu se a to je jako imperativ k nedělnímu předobědí
dechovka a alice? Houpeš se do rytmu
vlasy ti voní omáčkou
možná tě zkusím pochopit
přes žaluzie se do kuchyně dostanou dva sluneční paprsky, stojíš na piškotkách a je ti vidět na růžové kalhotky dny nás teprve minou
alice, budu ti vyprávět o bytech v tomhle domě: v prvnim vpravo dole bydlí
Jan Faustin Cygler - zvoňte třikrát!
naproti Stanislaw Czapowski - zvonit dvakrát a nad nima v našem bytě žije
Adolf Horst, nezvoňte ani jednou!
Ukláníš se a měl bych ti dát kytku nebo boboniéru voníš trochu vínem a z vlasů ti je cítit omáčka
asi bych měl něco ale znovu tě vidím jak sedíš na schodech ve svém domě a matka tě hladí po vlasech
měl bych
jenže mi přijde nesmyslné i dýchat v tom horku
Jdi pryč Alice
Alice trough the teleskope
šel jsem tehdy myslím nakoupit zatímco ty sis Alice na kanapi tiše přeříkávala anglická slovíčka
podél ulice, zdálo se mi, se plazil člověk, ne počkat! podél ulice poskakoval o berlích liliput a prej jestli nevim, kde Botič pramení?
„Nevim, ale dobře vim kde pramení Alice“ vyhrkl jsem, ale liliput pokrčil rameny a ukázal na zeď
„Hladina řeky se nade mnou zavřela“ přečetl jsem nahlas a pak jsem vzal křídu Alice a psal pod ten nápis tisíckrát jméno tvého syna
zatímco you were learning english, zatímco tys alice byla ve svém past continuos,
běžel jsem k dědovi do kůlny a vzal si žebřík
voněl senem nebo hnilobou prostě tak jak voní
žebříky z dědovejch kůlen
na chvilku jsem zatajil dech
s žebříkem přes rameno sem ve tvejch anglickejch slovíčkách došel až k železničním mostům
sou tam tři za sebou
a na všechny sem po tom dědovym žebřiku postupně vylezl alice
a napsal bílym sprejem „ALICIN MOST“
pak jsem si představoval jak půjdeš zítra do práce (vlasy v culíku a s vysokými podpatky)
a uvidíš, že ti patří všechny tři mosty můj
dárek tobě
zatím to ale nevíš alice
já jdu vrátit žebřík (voní senem nebo hnilobou, prostě tak jak voněj žebříky z dědových kůlen)
ty sis třikrát zopakovala anglickou frázi hold me back, hold me back, hold me… a vjela sis prstem
pod kalhotky
Chloé
„Všechno se stalo v okamžiku
kdy jsem omylem zemřel“
Snídáme ráno na pobřeží a večeříme vleže Chloé nabírá písek do dlaní je neděle před Vánoci minulý rok a kolem nás pobřežní stráž hlídá moře Chloé si rozkošně davá maso mezi rty
hezké hezké přejou si lidi za námi tisknou si ruce v posvěceném vzájemenství ve městě
zní zvony říkal jsem je to jako jiný svět když jsme vyšli z toho bytu do zmrzlého
rána já s napuchlými rty a Chloé se šálou a cigaretou mezi prsty
v naší večeři křupe písek a pobřeží staví do svých čel boční hlídky
Chloé, objevuju tvá města na sedmi nebo dvaceti místech čtu ti z Tatjiany Gromača čtu ti
Pobřežní hlídky přilby bajonety šnorchly a na nohou ploutve
Ruku v ruce s tebou Chloé jsme si hráli v tom prázdném bytě který voněl po malovaní
V tom bytě se sprchou a oknem jsme si hráli já na tebe a ty na mě
Otevřu víno jsme hlídaní neboj se otevřu víno s šupinami zakloníme hlavu
a na pobřeží v mlze opření o stěnu víš, v tom bytě, kde jsme kouřili výhradně z okna
víš v tom bytě s poledními zvony kdy jsem ti četl básně z Benátek nad Jizerou z února 92 a básně bratrance klinické psychologa,, kdy tys Chloé kvůli nim plakala a měla být už dávno v práci já dávno ve škole
v tom bytě a nebo venku zase budeš unavená s malýma očima a já budu mít zase napuchlé rty
a pak si budem znovu hrát – na moře,
Chloé.
Krajina jako od VW
Nedělní oběd sedmnáctého listopadu dámy se slunečníky sedíme ve studeném písku
od Dunaje fouká slaně do očí
Uch se na nás dívá : Obě jsou věčné panny. Na zdi vedle mola nápis zelenym sprejem :
„Žanetko! Miluji tě“!
Nedělní oběd „pamatuješ jak jsme oknem u kurníku šmírovali babičku?“ Uch onanuje
brambory v míse a „já nemam ráda tolik nudlí“ říkám
podpal papír,Albertino, bude nám tepleji od řeky totiž fouká
„já nechci tolik nudlí“ vřeštim Uch s rozkoší odmotává z kuřecího stehna střeva – „to není Dunaj“ huhňá – „nemluv s plnou pusou“
wir haben heute Mittagessen an der See polyká teda německy
albertino, neplač pro řeku, vždyť obědváme u moře
při nedělním pikniku mají dámy slunečníky
zrovna když se přeje dobrou chuť odněkud zavoní pivovar
studí mě zadek zatimco on doma na gauči prý..stěžuju si sebelítostivě Uch se za břicho popadá
v novinách titulek: „na zastávce koh-i-noor válčí už třicátou sedmou válku čtyři papežové a na dejvické právě chytla nějaká ženská“
obědváme u moře a ústupovou cestu zavála sůl
albertino, postav na kafe
Uch to chápe a přesto zuří
Uch to chápe a proto zuří
The absolutely true diary
když jsem byl malý šel jsem s alicí do sklepa a smáli jsme se její zvednutý sukničce
pamatuju se na to jako dneska
už ve třech letech jsem se naučil číst a v pěti jsem přelouskal hrozny hněvu
když jsem byl malý šel jsem s alicí do sklepa a teď se koušu do rtů
mezi rozsypanou hlínou na koberci v obýváku
alice mam taky brečet?
už v pěti jsem přečet hrozny hněvu a když jsem kop do míče upadl jsem
smáli se mi i kvůli pianu, nechtěl jsem na něj hrát, jenže matka je matka, alice, víš
ve čtrnácti jsem ti koupil první dárek – ponožky z ovčí vlny, na cedulce měly cenu (ještě v Kčs) a menovaly se „Alice“ alice
posbírej ty střepy, já vysaju hlínu – a zavři okno, nemusej nás slyšet sousedi
chtěl bych si tě posbírat do dlaní jako ty teď pečlivě skládáš kousky květináče, tak pečlivě, aby to slzy zahnalo
V pubertě mi pak matka řekla – až vyrosteš, měl bys být pan doktor
skoro jsem v té větě cítil pach školní chemické laboratoře
měl bych být pan doktor
seděl jsem zrovna na záchodě, když to řekla a nemoh se potom z nervozity ještě půl hodiny vyčůrat
pak jsem si dal pět piv a připadalo mi to snesitelnější
já tu hlínu vysaju alice, už nebreč
nejsem doktor – přiznával jsem ti pak mnohokrát
a tys říkala se smíchem: no a?
lehce jsem se smál, ostatně matka je jen matka, alice, nebo ne?
když jsem byl malý, voněl večer jako teď, alespoň si to myslím
dýchal jsem včera jako blázen abych tu vůni ještě ucítil z balkónu,
řeklas pohrdavě: „to máš taky odtamtud?“
přikládám se k různým částem tvého těla alice věř mi
bojím se tolika věcí: výšek, tvých rozbitých brýlí, ptáků, kapek do očí, liberce a někdy tmy
přikládám k tobě různé části svého těla, chci říct věř mi
ještě si zapálim
dobrou alice
