Anica Jenski: Dnes půjdu za ženu
UJEP (Edice H_aluze), Ústí nad Labem 2009, 1. vydání, náklad a cena neuvedeny, 60 stran
Svět debutující básnířky Anici Jenski (*1977) je zvláštně zaklíněn uprostřed těla. Těla, které je porouchaným vězením:
mezi lebkou a vlasy
usadil se prach
při pohybu nahoru a dolů
skřípe
při pohybu doleva a doprava
skřípe
nedělat pohyby!
Tvoru, tomu živému elementu uvnitř, jako by se porozumění hledalo jen velmi těžko. Rozhodně nepřichází ze strany muže, který nemluví (v knize je mu připsána jediná replika: ty se potíš?), který vydechuje, ale nedýchá (usnu ve tvém chřípí / ráno mě vydechneš), který v lecčem připomíná malé dítě.
Prvotina Až půjdu za ženu se ve svých čtyřech cyklech vrací ke třem základním motivům – k neporozumění a z toho plynoucí samoty, k roli matky a k domovu, k dítěti. Nejspíš proto, že jde Anica Jenski za ženu, je v knize svět viděn prizmatem těla, zdůrazněny jsou pohyby, doteky (i když třeba ne příjemné): obejmu mísu / a pozoruju sníh / ponořit do něj prsty // ponořit do něj prsty / a navždy / v něm setrvat. Básnířka má vlastní, originální metodu pozorování a to jí umožňuje být ve svém vyprávění velmi komplexní. Jenski se podařilo napsat sbírku tak ucelenou, že se do jisté míry dá číst jako příběh.
A tak po muži je tady jiná tichá bitva. Domácnost. Když básnířka otevře okno, stane se, že:
na fasádách žhnou hlasy
/jak se mám sama sebe přestat dotýkat Tvými prsty?/
z vedlejšího balkonu se na mne cosi usměje
naučeně to opětuji
cosi spokojeně kývne
za plotem vzplanou šepoty
Někdy, alespoň jednou, uvaří. Když večeří, kope nohama do stolu / aby aspoň něco. Ta cizí stránka domácnosti zabírá Jenski mnoho prostoru, ale zároveň bohužel málo invence: usmažené vánoce jsou tolerovatelné, ale z pánve to sem už trochu zavání vyčpělostí. O dvě básně dál Jenski zjistí, že každý den bývá / vidličkou pokládán / na prázdný stůl – a ten obraz je výborný. Ale text upadá do klišé ve chvíli, kdy básnířka opět tiše deklamuje citovou vyprázdněnost při společném obědě: pokládá vidličku, rovně, lžíci, velice velice rovně. Vybírá způsob, který už nemá šanci být originální a zavání povrchními rodinnými dramaty z kin.
To, že se autorka čas od času zapomene v kýči, je její největší nešvar. Důvodem není to, že by byla nedostatečně invenční. Až příliš často se v její tvorbě prodere na povrch hysterie. Texty pak krvácí sebelítostí a trpí na banální pointy. Za všechny je tu báseň s názvem Výstřel:
Ty se potíš?
ptášseříkáš obdivněpřekvapeně
ano, nikdy nepředstírám
to jen slečny
VYYYstřel
netuší
na místě svého těla
terč
poupravím si
ve zpětném zrcátku
(aby seděl)
vyčistím zbraň
během domácího úklidu
vše pečlivě
výstřel
prst
SPOUŠŤ
musí být namíru
Banální bývá občas i jazyková a grafická hra, viz kapitálky nebo hůře slova ve slovech oddělená podtržítkem (r_ty. k_roky). Odmlčuju / tvoje jméno, píše Jenski a je to obraz sugestivní, ale zbytek básně se plácá v pokusech o další zbytečné a rozmělňující novotvary: neprve a nepotom / nenavždy. A na druhou stranu když si básnířka hraje, bývá často nejzábavnější, sem tam se na povrch dostane i smysl pro humor.
Vrchol sbírky, tak trochu její rozuzlení, je v předposlední části až ponoří ji do mléka. Tady se Jenski nejčastěji ukazuje v roli matky. A konečně se mluví: řeklas mi svý Tromiň. Tromiň. To se omlouvá autorčino dítě. Pomocí holčičky přináší básnířka do knihy hořkosladkou motivičnost, a ta jí vychází na jedničku. Z posledních stránek sbírky je cítit změna, rozhovory už nejsou zamlčené, z monologů jsou dialogy: přečtu ti oblíbenou // o potopě // nebo ty mně / ty to převezmeš / pomoooc / s výborným akcentem. Konečně je možné osvobodit svět vzpříčený kdesi v těle: některý pocity si ještě udržujou výraz // až vylezeš na světlo ano tam nahoru / dětský prstíky ti podaj / dětský prstíky ti ukážou.
A tak je tu naděje, že záblesk optimismu z předposledního cyklu si mladá a nadějná Jenski udrží i do následující sbírky. Dětský element dělá její poezii zábavnější a empatičtější.
Příspěvek vyšel v 50. čísle (prosinec 2009) Psího vína www.psivino.cz
