Dovnitř Obrácené oko
Petra Rosettee
Litterula 2009, 190 str.
Jako dýchnutí staré východní kultury do současné jednotvárné civilizace působí básnická sbírka Petry Roesette. Duševní (ne)jistota, kterou texty obsahují, není ani tak zapříčiněná vírou konkrétní, jako spíše svébytnou filosofií, sice inspirovanou orientálním východem, ale ve svém základu čistě individualistickou.
I bez čtení na první pohled zaujme masivnost sbírky. V době, kdy jsme zvyklí na malé sbírečky, které sice křičí slovy, ale svým formátem a tvarem připomínají spíše modlitební knížečky, se setkáváme s cihlou hozenou do současné poezie. Jako kdyby si básně žádaly mnohem více prostoru, než je tradiční. Po otevření zjistíme jistou pravidelnost, která jednotlivé básně spojuje. Ocitáme se opět u formy. Básně jsou pravidelnými pětiveršovými útvary, občas rýmovanými, které jsou samostatně kladeny stránku po stránce přímo do jejich středu a tak vytvářejí svoji potřebnou dominantu. Sbírka tak dostává další významový rozměr a je nutné říci, že jí to jedině prospívá, protože básně jsou natolik silné, plné symboliky a magie, že zkrátka samotu si v principu vyžadují.
Básně pro svoji symboliku při čtení neuvěřitelně vyčerpávají a kniha je na jeden zátah k neučtení i přesto, že se jedná o opravdu kratičké útvary. Perspektivu básní nám napoví samotný název Dovnitř obrácené oko, okolní věci jsou reflektovány přes duševní rozpoložení a nikoli rozumem. Sledují stav nitra a čiší z nich upřímnost: „Rozhlížím se po krajině/ poznamenané stíny jara,/ ale oči obracím dovnitř/ Tam nacházím více světla“.Ty básně, které tvoří mikropříběhy, se buď přímo dotýkají lyrického subjektu: „Snímám závoj/ z lesa, hory, skály i moře/ Když schovám světlo přírody/ do kouzelné krabičky,/ sama jsem nahá“, nebo zajímavě propojují starobylou formu básní se současnou civilizací: „Milenci/ sedí ve fast foodu, / se něžně krmí z jednoho talíře-/ Obraz, který se nezmění/ ani za tisíc let“, z této básně je patrné, jak autorka zajímavě rozbourává časovou osu, a samotné texty se tak ocitají v jakémsi bezčasí.
Mnoho básní se rozplývá do ztracena a po jejich přečtení zůstává v člověku poetický pocit prázdnoty. V jedné takové se dokonce setkáváme s uvědoměním této vlastnosti: „Nevěděla jsem,/ že psát báseň/ může být nebezpečné,/ dokud se poslední slovo/ nepropadlo do propasti papíru“.
Nepochybně zajímavým básnickým prostředkem, ke kterému je mnoho současných básníků chladných, je tvoření nového významu u zažitého slova, a to i u těch, které již v základu nejsou dobře definovatelné, i když se často užívají jako termíny. Jedním z nich je například výraz „umění“, který se často, ať už přímo vysloveno či nikoli, básněmi prolíná: „Umění tady na zemi?/ Polozapomenuté odlesky stesku/ zhasínají rychle po probuzení/ Jen kompromisy bez barevnosti/ původního dechu“.
Umění je v básních zachyceno jako vysoce emocionální skutečnost, díky fantazijním básnickým obrazům se celkový výraz básně dostává za hranice nadreality: „Porozumět obrazu znamená/ do něj vstoupit, obejmout/ dvě osamělé postavy na břehu/ a pozorovat vzdálený horizont/ Po návratu slaná voda na tváři“. Dále je zajímavý přesun významu, nebo možná spíše rozšíření významu v této básni: „O číši vína/ psali čínští básníci,/že tlumí smutek života/ O jakém poháru útěchy mám psát,/ když po víně mne trápí bolehlav?“ Co všechno se schovává za výrazem víno? Nejsou to náhodou strasti života?
Byly hojně zmíněny kvality této sbírky a teď co negativa, i ta tu samozřejmě v malé míře jsou. Celkově by sbírce napomohlo proškrtat pár básní, opravdu, není jich mnoho, ale pár příkladů se najde. Škrtání ani tak nesouvisí s hlediskem kvalitativním, ale spíše s opakování témat. V některých básních se opakuje zas a znova to, co bylo řečeno už o pár stránek nazpět. Je to sice podáno jinými prostředky, ale výsledek je velice podobný. Sbírce dále rozhodně neprospívá až fanatismus, který se v některých básních objevuje a které se pak tváří trošku přemoudřele, světopravdně a výhružně: „Smrtelně nemocné/ lidstvo visí na kříži/ temné noci/ Duše pod ztěžklým tělem“ Vždy, když má v básni nějaký objekt vyšší hodnotu, je čistě negramaticky využito velkého písmena, tím důsledněji je to pak využíváno u náboženských motivů: „Nezůstali po něm stopy,/ tisíce let tělo nevrhá stín/ druzí jej mohou rozpoznat/ jen, pokud si to přeje/ Kdo by Jej netoužil potkat?“ To samozřejmě negativem není, spíše jen třešničkou na dortu od recenzenta.
Textově sbírka drží poměrně dobře při sobě a jejím největším pozitivem je dobré básnické zpracování současných společenských témat jakoby starým stylem a východní filosofií. I přesto, že občas nějaký ten básnický kiks se najde, a že východní orientální filosofie také není vždy všesprávná a všemoudrá a přespřílišná upjatost k této myšlence možná trošku někdy zaškodí, musím říct, že celkově je sbírka v současné literární produkci opravdu jevem zajímavým.
Tomáš Suk
